9788027138661

OPRAVDU VOLÍTE POUZE PREZIDENTA?

LENKA PASTORČÁKOVÁ

RO M Á N

KANDIDÁT

LENKA PASTORČÁKOVÁ

KANDIDÁT

Věnováno Zdeňkovi

PROLOG Kdo chce hrát vysokou hru, musí počítat s tím, že bude padat z výšky. Ze tmy v předsíni se ozval dětský pláč. Stiskla jsem vypínač a v tu chvíli jako by obrovská neviditelná ruka stiskla mé srdce. Bůh dobře věděl, co činí, když stvořil dětské slzy, tu jedinou zbraň bezbranných. Seděl tam u dveří na plastové stoličce, s plyšovým Hafíkem v podpaží, batůžek ve tvaru závodního auta stále na zádech. Plakal tiše, se skloněnou hlavou, tvářičky celé rudé, bradička se mu třásla, jak se snažil zadržovat vzlyky, z nosu mu odkapávalo všechno to dětské zklamání. Oč tišeji plakal, tím hlasitěji křičelo mé svědomí. Nebyl to totiž pláč rozmazleného dítěte, které si vy‑ nucuje novou hračku. Byl to spravedlivý, upřímný pláč čtyřletého chlapečka, který v tu chvíli nežádal víc než trochu mého času. Žá‑ dal pouze splnění toho, co jsem mu slíbila. Jmenuje se Mikulášek, já mu ale od narození říkám Kulíšek. Přidřepla jsem si k němu a pohladila ho po jemných vláskách. Ani se na mě nepodíval, jen se mu brada zatřásla zase o něco sil‑ něji. Odtáhl se. Chtěla jsem mu říct něco konejšivého, jenže ne‑ bylo co. Nechtěla jsem dál slibovat, protože by to znamenalo lhát. Na tenhle výlet se mnou se opravdu moc těšil, dobře jsem to vě‑ děla. Mluvil prý o něm celý týden, ptal se, kolik dnů ještě, chodil brzy spát v naivní dětské víře, že tak urychlí příchod nového dne a bude zase o kousek blíž okamžiku, kdy jeho teta přijede z Prahy. A já? Já ho zklamala. V kuchyni se podruhé rozezněl „poplach“ – vyzvánění, které jsem si v mobilu nechala nastavit speciálně pro NĚJ, abych ho‑ vor od NĚJ nikdy a nikde nepřeslechla. Nemá totiž rád, když se

[5]

nedovolá napoprvé. Kulíšek ke mně zvedl velké uslzené oči a já se zmohla jen na prosté: „Je mi to moc líto.“ Zatímco jsem telefonovala s NÍM, slyšela jsem, jak můj malý synovec v chodbě škytá. Na stole přímo přede mnou stál v hr‑ nečku jako němá výčitka svazek pampelišek, které pro mě ces‑ tou sem natrhal. Z telefonu létaly další a další pokyny, a tak jsem popadla papír ležící hned vedle těch pampelišek, abych si vše, do posledního detailu, zapsala těsnopisem vyvinutým speciálně kvůli NĚMU. Nerad se totiž opakuje. Škytání se ozývalo čím dál zřetelněji, až jsem ho najednou uslyšela přímo za svými zády. Ku‑ líšek tam chvíli jen tak postával, a když uviděl, co jsem právě pro‑ vedla, okamžitě se rozvzlykal tak hlasitě, že jsem jeden z pokynů od NĚJ neslyšela. ON však diktoval dál, což mě znervóznilo na‑ tolik, že jsem Kulíška popadla za drobná ramínka a postrčila jej směrem k obýváku. „Teta teď musí pracovat, sakra! Jdi za babičkou!“ Že jsem na něj zbytečně zvýšila hlas a odstrčila jej podstatně hruběji, než bylo v tu chvíli nutné, mi došlo teprve při pohledu na mou mámu, která okamžitě přispěchala, aby Kulíška jako správná babička utišila. Jen zakroutila hlavou, chytila tu drobnou ručku a od‑ vedla synovce pryč. Bůh dobře věděl, proč vymyslel babičky, ty naducané polštáře pro padající děti. Když hovor s NÍM skončil, respektive ON jej ukončil (nerad totiž někomu přenechává poslední slovo), uvědomila jsem si ko‑ nečně i já, co jsem provedla. Onen papír (teď zcela popsaný po‑ známkami, co všechno musím zařídit) byl totiž původně obrázek. Ještě před chvílí na něm byly namalované dvě postavičky, velká a malá, držící se za ruce, a kolem nich jakési příšerky. Já a Miku‑ lášek v Dinoparku, jehož návštěvu jsem mu celý týden slibovala. Z našich plánů sešlo, když už měl sbalený batůžek; hned poté, co zavolal ON, že musím urychleně připravit mimořádnou tiskovou konferenci. Zírala jsem na ty počmárané postavičky, se kterými si dal synovec takovou práci. Pečlivě jim namaloval řasy, jednu

[6]

po druhé, mně dokonce i pihy, tak dokonale, jako by použil stejné síto, přes které je na můj obličej nasypaly geny. Vybavil se mi jeho pohled, úsměv, jiskřící oči dychtící po uznání, když mi ten ob‑ rázek předával. Byl tolik pyšný, že jej namaloval sám. A já? Jako bych šlápla na dětskou duši. Opatrně jsem vešla do obýváku, abych se Kulíškovi omluvila. Seděl na klíně své babičky, hlavu opřenou o její rameno, a nechá‑ val se hladit po uslzené tváři. Neslyšeli mě vejít. „Babi, tetulka už mě nemá ráda?“ zeptal se. Tiše jsem couvla kousek zpět a zadusila v krku kašel, který se odhodlaně dral ven. „Ale to víš, že má. Jen má teď spoustu práce, tak se chová divně. To ale neznamená, že nás nemá ráda. Až ta práce skončí, bude teta zase jako dřív, víš?“ „Já vím, tetulka dělá kampaň, že? Aby z toho pána, co jí pořád volá, byl plezident.“ „Ano. Ty sis zapamatoval i slovo kampaň? Ty jsi ale chytrý chlapeček.“ Viděla jsem, jak Mikulášek moudře pokýval hlavou a pak se na chvíli zamyslel. „A teď má toho pána, co bude plezident, radši než mě?“ „Ne, tak to není, Mikulášku. Vůbec ne. Teta je teď jen ve vel‑ kém stresu, protože dělá moc důležitou věc; důležitou pro nás všechny, ale tebe má pořád moc, moc ráda. Mnohem víc než toho pána. Ty jsi její poklad. To přece víš, ne?“ „Myslíš?“ pochybovačně naklonil ustaranou malou hlavu na stranu a upřel na babičku oči plné naděje rozpité v slzách. „Vím to. A ty o tom vůbec nepochybuj.“ To už vpluly slzy do očí i mně, tak jsem se raději nenápadně vytratila, vrátila se do kuchyně, zhluboka vydechla a začala při‑ pravovat koncept nedělní tiskové konference, jejíž smysl mi pro‑ zatím unikal. Respektive pokoušela jsem se o přípravu konceptu, ale myšlenky ne a ne seřadit se do potřebných formací; místo toho skládaly vlastní choreografii, kde o nejlepší místa na jevišti

[7]

bojovaly výčitky se vztekem. Máma ještě chvíli Mikuláškovi cosi trpělivě vysvětlovala, pak se objevila ve dveřích do kuchyně. ­„Vezmu ho do toho Dinoparku.“ „Aha, no… to… Já myslela, že tě bolí kyčel.“ „Jo bolí, ale už je to lepší. A někdo to udělat musí.“ Jen jsem smutně přikývla a zastyděla se. Všimli jste si, že když mají mámy před svými dětmi mluvit o bolesti, vždy, nezávisle na stadiu a intenzitě utrpení, řeknou, že už je to lepší? Protože když Bůh tvořil mámy, jednoduše jen pře‑ jmenoval anděly. A ti si přece nestěžují. A tak když moje máma pronesla ono „někdo to udělat musí“, nemyslela to jako výčitku, prostě jen reálně zhodnotila situaci. Dokonce jsem v jejím hlase zaslechla obavu. O mě. Nikdy dřív jsem na Mikuláška nezvý‑ šila hlas. Nikdy jsem se k němu nechovala hrubě. Vlastně už se v mnoha ohledech nechovám jako dřív. Když vlak z Prahy přijíždí na havířovské nádraží a já oknem spatřím nervózně přešlapujícího tátu rozhlížejícího se do všech stran, aby okamžitě vyrazil pomoci mi s kufrem, jako bych se při sestupu ze schůdků vagónu vracela na perón lidskosti. Jenže pak stačí jedna SMS, jeden e­‑mail nebo telefonát od NĚJ a z módu lid‑ skosti automaticky přepínám do módu robota na dálkové ovlá‑ dání, které drží v rukou ON. Jinak to totiž nejde. Ne, když děláte prezidentskou kampaň. Ne, když ji děláte pro NĚJ. „Tak ať to máš brzo hotové. Jo a ve špajzu máš Vincentku, táta ti ji ráno koupil,“ máma vykročila do chodby, pak se ale zarazila, jako by si na něco vzpomněla, a otočila se zpět. „Takže se ještě dnes vra‑ cíš do Prahy, když máte zítra tiskovku, chápu to správně?“ „Bohužel, musím.“ Žádný pohyb. Ticho. „Ještě něco, mami?“ Když trochu přimhouřila oči, obkreslily je pavučiny vrásek, mapy jejího života. Nebo spíš mého? Za kolik vrásek na tom krás‑ ném, vlídném obličeji nesu odpovědnost?

[8]

„Já jen… doufám, že ti to za to stojí. Že ON za to stojí,“ na pár vteřin se na mě upřeně zadívala. „Hlavně ale doufám, že to pořád děláš proto, že v NĚJ věříš. Protože pokud ne, budeš si to vyčítat. Znám tě. Už zase kašleš. Obě víme proč.“ Než odešla, ještě jednou se na mě otočila: „Mimochodem, Adam měl předevčírem narozeniny. Nezapomněla jsi mu popřát, že ne?“ Splašil se mi tep. Tak proto. Proto jsi odjel, Vlčáku můj. Pro‑ tože já to zase podělala. Jak jsem jen mohla zapomenout na na‑ rozeniny člověka, který žil v rytmu tlukotu mého srdce? Po tom všem? Když odjeli do Dinoparku (Mikulášek bez rozloučení), snažila jsem se soustředit na přípravu tiskovky, jejíž smysl mi prozatím unikal, ale v plicích jako by mi vířil písek a v hlavě bzučela má‑ mina slova. Už zase kašleš, obě víme proč. Psychogenní kašel. Tělo vám dává najevo, že se máte na něco nebo na někoho vykašlat. Tělo přejímá roli vůdce, protože mozek, nevěda kudy kam, složil zbraně. V mém případě už cesta zpět nevede. Vede jen ta jedna – na Hrad. Jestli z týhle kampaně odejdeš, zažiješ smrt za živa. Tohle je hodně vysoká hra, holčičko! A ty ji dohraješ do konce, s námi. Tahle slova mě předevčírem přišpendlila na pomyslnou nástěnku špíny, ztracených iluzí a nadějí. Zůstanu na ní viset po zbytek svých dnů. Jednou provždy si budu pamatovat, že kdo chce hrát vyso‑ kou hru, musí počítat s tím, že bude padat z výšky. Zrovna jsem měla rozepsanou zprávu pro Adama, respektive její třetí verzi, když mi přišla SMS od mé starší sestry Vlaďky, Mi‑ kuláškovy mámy: Jak jsi mu to mohla udělat? Nepoznávám tě!!! Zírala jsem na displej iPhonu, kterým jsem v kampani musela chtě nechtě nahradit staré dobré Lenovo, a všimla si, že se mi třesou ruce. Polilo mě horko a na pár vteřin se rozmazal svět. Za‑ vřela jsem oči a začala pomalu, zhluboka dýchat. Krátký nádech,

[9]

třikrát delší výdech. A znovu… Slyšela jsem Mikuláška zpívat In‑ diánskou ukolébavku… Během minulé návštěvy rodičů, před dlouhými týdny, jsem té‑ měř celý víkend strávila u počítače, s mobilem u ucha. V neděli jsem dokonce nehodlala ztrácet čas tím, že vůbec vylezu z po‑ stele, a rovnou si v ní zřídila kancelář. Před obědem Vlaďka při‑ vedla Mikuláška, který ke mně hned vtrhnul do pokoje; do mého bývalého dětského pokoje, kde teď má všechny své hračky na‑ shromážděné u prarodičů. „Ty jsi pořád v pyžamu, tetulko. Všimla sis?“ Po bůhvíjak dlouhé době se někomu povedlo rozesmát mě. Když se mu ale ani odpoledne nepodařilo přimět mě převlíknout se a hrát si s ním na lupiče a policajty, vlezl si ke mně pod pe‑ řinu, sebral mi notebook z klína, opatrně ho zaklapnul a usadil na něj Hafíka. „Musíš odpočívat, tetulko. Zavři oči a mysli na něco pěkného,“ opakoval, co zřejmě slýchával od Vlaďky, když nemohl spát. Tak jsem zavřela oči a lehla si na bok. Mikulášek mě hladil po vlasech a zpíval: „Spinkej, můj maličký, máš v očích hvězdičky.“ Kdy se ten drobný chlapeček, který se nedávno učil říkat babička místo bába, naučil tak krásně zpívat souvislý text? „Dám ti je do vlasů, tak usínej, tak usínej.“ Jak mi jen něco tako‑ vého, v jeho životě tak důležitého, mohlo uniknout? „Óó vatanaj, óó vatanaj,“ zněl mi do ucha dětský hlásek, zatímco mi tekly slzy. Vzpomínky přerušil „poplach“. Znovu. Tentokrát se ale roze‑ zněl tak intenzivně, že se mi rozvibrovaly spánky a rozpumpo‑ vala krev, jako by mi kdosi vpravil do těla zapnutý tyčový mixér, podobně jako když lékař zavádí do těla sondu. Jako by mi měl ex‑ plodovat mozek. Místo toho však explodovalo cosi jiného. Byl to právě tento okamžik, v kuchyni mých rodičů, s počmáraným ob‑ rázkem, pampeliškami a vzpomínkou na Indiánskou ukolébavku, kdy se ve mně něco zlomilo. Tělo, srdce i mozek, po dlouhé době zase spolu, řekly dost! Popadla jsem iPhone a vší silou jím mrštila o zeď.

[ 10 ]

1. ČÁST

O několik měsíců dříve „Příští týden budete mít ve studiu Špinaře.“ Když mi šéfredaktor Milan Hemza oznamuje, že do dalšího dílu mnou moderované politické diskuse dorazí jeden z nejbližších a nejkontroverzněj‑ ších spolupracovníků (lze­‑li takového vůbec určit) prezidenta do‑ sluhujícího první funkční období, tváří se, jako by účast osobně přislíbil papež. I jeho hlas tak zní. „Všechny redakce by mu teď utrhly ruce, aby ho měly. Nikomu nedal rozhovor už pár měsíců a má to být jeho poslední, než pořádně vypukne prezidentská kampaň.“ „No, to je zajímavé. A co že jeho ruce hodné roztrhání na‑ bídl zrovna nám?“ pokládám řečnický dotaz. Odpověď se dá se‑ škrábnout z šéfredaktorových zorniček rozšířených samou sa‑ molibostí a domnělou významností. Dá se vyčíst z nálad, které v uplynulých dnech promořily velín, a pokaždé, když Hemza nebo jeho úslužný zástupce Štramplický otevřou dveře a vyjdou mezi podřízené, plíží se ven spolu s nimi, aby tam mohly ob‑ lézat další těla a šplhat do hlav méně odolných jedinců, tedy těch ochotných odkývat nebo nevidět cokoliv při jejich vlast‑ ním šplhu vzhůru. Mou otázku Hemza ignoruje. „Bude to bomba, všichni nás bu‑ dou citovat. Vyjednám na tenhle díl víc vysílacího času a udě‑ láme z toho speciál.“ Spokojeně pokýve hlavou, na okamžik se zahledí na zeď, zřejmě proto, aby si na ni narýsoval obrysy onoho velkolepého speciálu, znovu pokýve hlavou, přehodí na stranu své dlouhatánské vlasy, pro něž si vysloužil přezdívku Indián, a hvízdne na svého psa, co se motá pod nohama reportérů. „Moment, prosím. A kdo bude ve studiu s ním, respektive proti němu?“ Chvíli si mě podezíravě přeměřuje, trochu při tom přimhouří oči. „Vy budete bohatě stačit. Pokaždý tam nemusej bejt dva. Je to Špinař, proboha.“

[ 14 ]

„No právě. A dramaturgem bude tentokrát kdo?“ zarazím ho ještě na odchodu z místnosti. Šéfredaktorovy dlouhé, objemné nohy udělají pár kolébavých kroků zpět. „Poslyšte, Dominiko. Zdá se mi to, nebo zas máte s tím moderováním ňákej problém? Nebo snad se Špinařem? Nebo zas chcete jet na Ukrajinu?“ Jak se tak výhružně tyčí nad mým stolem, zdá se ještě mnohem vyšší i širší než obvykle. Ukrajinou Hemza nazývá Moravskoslezský kraj, odkud pochá‑ zím. Jelikož kromě běžných reportérských služeb ještě každou neděli moderuji, vydobyla jsem si alespoň volné čtvrtky a pátky každý třetí týden, abych mohla za rodinou. Přestože ve vlaku oběma směry, stejně jako každou volnou chvíli u našich, hledám podklady a píšu scénář k diskusi, nikdy se moje cesta tam neobe‑ jde bez šéfredaktorových nebo Štramplického připomínek. Po‑ známka o Ukrajině mě ale nechává chladnou. Způsob našeho vy‑ jadřování nevypovídá nic o objektu našeho zájmu, nýbrž pouze o nás samých. A pak, tahle poznámka o „Ukrajině“ patří ještě do mírnější části spektra Hemzova specifického uvažování. Po‑ kud letíte na dovolenou běžnou ekonomickou třídou, letíte podle něj dobytčákem, gaye nazývá řiťomrdy, policisté jsou pro něj bez‑ mozci, vojáci zelený mozky a občané odlišné barvy pleti negři, případně špína. Takováto označení se nezdráhá používat ani při přepisování reportáží nebohým reportérům; spoléhá totiž na to, že oni si je pak ve střižně upraví. Jasně, když komentář namlou‑ váte, trkne vás to. Ne tak ovšem u titulků, které jednoduše vepí‑ šete do šablony a máte je připravené k odvysílání. A tak se jednou stalo, že Hemza do titulkové šablony k lékaři černé pleti vepsal „černý negr“ a takovýto titulek pak několik vteřin visel na obra‑ zovce během večerních zpráv. „Ne, nemám žádný problém.“ Zhluboka se nadechnu a vyslo‑ vím to, co mě šimrá na jazyku od počátku našeho rozhovoru. „Jen bych ráda, aby se se Špinařem zacházelo stejně jako s kterým­ koliv jiným hostem ve studiu. To je vše.“

[ 15 ]

„A vy snad máte ňákej důvod domnívat se, že tomu tak ne‑ bude?“ Mlčím. „Tak a dost. Poďte se mnou!“ Hemza škubne hlavou směrem ke své kanceláři. Když vejdeme dovnitř, jeho zástupci Štramplickému stačí je‑ diný pohled na nás, aby spěšně opustil kancelář, a to i s odporně páchnoucím hadrem, kterým nejspíš drhnul výkaly Hemzovic nemocného psa. Když za ním zapadnou dveře, šéf mě rozmách‑ lým gestem vyzve k usazení se na velmi nízké pohovce. Tu se ti z vás, kdo nechcete být zahlceni nepodstatnými detaily, jistě pozastavili (a oprávněně) nad tím, proč vyzdvihuji fakt, že jde o pohovku nízkou, a to dokonce velmi. Správně, neobtěžovala bych vás takovým detailem jen tak zbůhdarma. Jenže, zkuste si před‑ stavit téměř dvoumetrového, víc než stokilového šéfredaktora sto‑ jícího s rukama zkříženýma na hrudi nad drobnou redaktorkou se‑ dící na pohovce tak nízké, že má kolena téměř u brady, a vzhlížející tak vysoko, že vidíte jen její bělmo. Fakt, že stojící osoba má nad tou sedící vždy jistou psychologickou převahu, je všeobecně znám, nemůžu se však ubránit dojmu, že tuto pohovku pro liliputy si po nějakém velkolepém manažerském školení nechal Hemza vyrobit na zakázku. Aby dotyčné sedící dostal na úroveň lejna, které přímo vedle pohovky čas od času zhmotní jeho pes, když zrovna nemá plenku. Je tam i během následujícího monologu. To lejno. Respek‑ tive nechutný flek, který Štramplický nestihl dočistit. „Dominiko, do prdele, přestaňte zas dělat drama! Po roce v tý‑ hle televizi máte vlastní pořad, a rovnou politickou diskusi. Co chcete víc, ve třiatřiceti, proboha? Přišla jste z jiný televize… A já tady mám reportéry, co poctivě čekaj na moderování třeba deset let. A nedočkaj se za celej svůj posranej život.“ Při slovu posranej jeho pohled sklouzne vedle pohovky. „A čeho jsem se dočkal od vás? Hmm? Furt sou s váma ňáký problémy. Furt ňáký kecy. Furt! Naše strážkyně všech ctností! Paní Morálka,“ pohrdavě si odfrkne.

[ 16 ]

„Jenže já…“ „Mimochodem – říkali mi ženský z píárka, že jste zas odmítla ňáký focení s rozhovorem,“ skočí mi do řeči. „No, ne tak docela. Měla jsem zrovna jet za rodinou, tak jsem paní redaktorce nabídla, že jí fotky pošlu a rozhovor uděláme po telefonu nebo mailem. To jí ale nestačilo, tak jsme se domluvily, že se zkusí ozvat jindy.“ Šéf znechuceně kroutí hlavou, chvěje se mu chřípí coby ne‑ klamné znamení, že jeho hlas co nevidět opanuje okolí. „Jak za rodinou?“ Kdyby oči opravdu dokázaly propalovat, večer by uklí‑ zečka smetla z pohovky vrstvu popela. „A co takhle odložit na jindy rodinu místo odkládání rozhovoru, hmm? Uvědomujete si vůbec, jaký to mohlo být promo?“ Zpod víček mu lezou narudlé oční bulvy. „Kolikrát vám ještě budu muset vysvětlovat, že jste, do prdele, jednou z tváří týhle televize a podle toho se taky mu‑ síte chovat?“ „Takový režim jste mi sám schválil, mám dva dny volna jed‑ nou za tři týdny. Tohle byla jediná možnost, kdy tam co nejdříve zajet a neměnit si s někým služby. Babička je nemocná, potřebo‑ vala jsem…“ „Mě ale, do prdele, vůbec nezajímá, co jsem komu schválil nebo co jste potřebovala, když jste měla být na titulní straně televiz‑ ního magazínu,“ povážlivě se přiblíží. „Tohle už se prostě nebude opakovat! Teď zpátky ke Špinařovi. Při vší úctě k vám, a že jí, ZATÍM, není málo, už se konečně vzpamatujte, Dominiko! Nerad bych měnil moderátora zrovna před prezidentskejma volbama, tak mě přestaňte srát, prostě jenom dělejte svoji práci a neřešte píčoviny. Jasný?“ Trochu zvláštní, že? Poslouchat o úctě, zatímco sedíte vedle psího lejna a posloucháte projevy slovního průjmu. „Je to, do prdele, jasný, Dominiko?“ Vstávám. „A ten dramaturg?“ Naše oči vpité do sebe, jeho nadzvedávající se chřípí.

[ 17 ]

„Vy,“ překvapí strohou odpovědí. Ve tváři má výraz, který ne‑ dokážu přesně identifikovat, nic dobrého ale nevěstí. „Jen mi v neděli ráno scénář pošlete k náhledu, pro sichr, ať to vidí druhý voči.“ Měla bych být spokojená. Jako dramaturg sama sobě funguji už nějakou dobu. Není to sice ideální varianta – kvalitní drama‑ turg k ruce, půl přípravy hotovo –, ale pořád lepší varianta, než kdyby se toho zase ujal Hemza, případně Štramplický s páteří ohebnou tak, jako by ji měl uhnětenou z plastelíny. Tak proč ty vibrace v žaludku? Proč ten divný pocit? Zatímco ostatní reportéři, uvyklí na náhlé vyrušení pronika‑ vým štěkotem psa opouštějícího redakci, po Hemzově odchodu zase zběsile buší do klávesnic a běhají do střižen s vytištěnými texty reportáží, mně už se znovu zkoncentrovat nepodaří. Na živý vstup od Poslanecké sněmovny zapínám léty vypilovaný režim automat, tedy ústa sdělují národu, co potřebuji sdělit, za‑ tímco mozek žvýká, co potřebuje žvýkat. Špinař. Víc vysílacího času. Speciál. A co ten podivný výraz v Hemzových očích, když říkal, že dramaturgem budu já? Tuším, ne vlastně vím, že to nebude jen tak. Co ovšem nemůžu ani tušit, je fakt, že za týden mi televizní právník pohrozí pětimi‑ lionovou pokutou, záhy skončí celá moje televizní éra a stanu se součástí boje o Hrad.

***

„Tak copak se děje, Domi?“ Měla bych být překvapená. Sotva jsem dorazila domů. A on už ví. Jenže on vždycky ví. Je to totiž Adam, maják mé psychické kondice na čtyři písmena. Dokáže se v mžiku naladit na mou vlnu, zatímco já kolikrát ještě ani netuším, že na nějaké jsem. Stačí mu jeden jediný pohled, dokonce i skrz televizní obrazovku. „Během toho vstupu jsi byla myšlenkama jinde. Mělas smutný oči. Něco v práci? Indián?“ Vždycky se kouká. Když některý živák

[ 18 ]

nestihne, pustí si jej ze záznamu. Živý vstup mívám několikrát týdně, někdy dokonce několikrát za den, často s téměř totožným obsahem. Přesto je pro Adama každý z nich důležitý. „Zase ti vyčítal, že trávíš moc času u rodičů?“ „No, to taky.“ „A není už načase vysvětlit mu, že když moderuješ politickou debatu, a to je práce na full time, bylo by fajn zbavit tě reportér‑ ských služeb?“ „Není to tak jednoduché, Vlčáku. S Hemzou se nedá normálně mluvit.“ „Tak si s ním promluvím já. Takhle mi tě trápit nebude.“ „Nech to být, Adame. Stejně to tentokrát není hlavní problém.“ „A co je tentokrát hlavní problém?“ „Budu mít ve studiu Špinaře. Mám z toho divný pocit. Víš, jak teď vedení televize podlézá prezidentovi. Nechci být součástí ně‑ jaké jejich frašky, která mu má pomoct znova na Hrad. A ještě před zraky celého národa.“ „Celýho ne. Zas tak si nefandi. Max několika stovek tisíc lidí,“ povzbudivě do mě šťouchne. „A kdo bude dramaturg?“ „Já.“ „Tak vidíš. Tos byla naposledy i s prezidentem. A bylo to v po‑ hodě. Mělas skvělý ohlasy.“ „No, jenže to nebylo na začátku prezidentské kampaně, o nic nešlo. Teď jde o hodně. Je prostě podezřelé, že se Hemza nechce angažovat a celé to nechá na mně. Nebude to jen tak, uvidíš.“ „No, uvidíme, teď na to nemysli.“ Sundává mi kabát a spolu s ním i část toho hnusného povlaku, co se na mě nalepil v Hem‑ zově kanceláři. Tohle je můj domov – vůně Adama a momentálně taky restované cibule, která se line z kuchyně. „Dělám dýňovou polívku, ta ti udělá dobře. Pojď, naliju ti za‑ tím víno.“ Vede mě do obýváku a usazuje na pohovku, odkud sleduji, jak v kuchyňském koutu jeho dlouhé, vypracované ruce zbavují

[ 19 ]

lahev korku. Uvolňující zvuk vína dopadajícího na dno skleničky. Lžíce cinkající o okraj hrnce. Krásně tvarovaná záda oděná do světle modrého svetru. V barvě jeho očí. Potřebuji ty oči vidět. Potřebuji, aby ony viděly mě, protože mimo jejich dohled se občas sama sobě ztrácím. Vstanu, pomalu k Adamovi zezadu přistou‑ pím, pohladím ho po rameni a on se otočí čelem ke mně. „Copak? Už ti tam bylo samotný smutno?“ jemně mě chytí ko‑ lem pasu a vysadí na kuchyňskou linku. Cítím, jak se pod jeho pohledem rozlévá mým tělem teplo a klid. Jsou to oči vlka, v tom nejlepším slova smyslu, dokonce i s vnějšími koutky jemně vyto‑ čenými vzhůru. Občas si přeji už nikdy neodejít z jeho zorného úhlu, žít jen v něm, v tom přísně střeženém teritoriu, pod jeho ochranou, kde je pro mě vždy bezpečno. Nikdy mě neztrácej z dohledu, Adame…

***

Mimochodem věděli jste, že z hlediska chování neexistují jiné dva druhy, které by si byly blíže než vlci a lidé? A že ustálená před‑ stava o alfa samcích jakožto nadřazených a agresivních pánech tvorstva pochází z nepochopení reality? Způsob vedení hlav‑ ního vlčího samce totiž nespočívá ve vynucování, dominanci, ani v agresi vůči ostatním členům jeho skupiny, nýbrž v tiché sebe‑ důvěře a tichém sebeujištění: Víš, co musíš udělat. Víš, co je pro tvou smečku nejlepší. Vedeš příkladem a svým chováním ostatní uklidňuješ. Alfa samci nejsou agresivní, protože to nepotřebují. Takže alfa samec může být hlavním hráčem při úspěšném lovu, ale po skolení kořisti klidně poodstoupí a prospí se, zatímco jeho smečka se nasytí. To neznamená, že by alfa samci nebyli drsní, když to potře‑ bují. Jeden slavný yellowstonský vlk, který získal své jméno po‑ dle čísla jeho rádiového obojku – 21 –, byl lidmi, kteří příběh jeho života pozorovali zblízka, považován za „super vlka“. Při obraně své rodiny byl nelítostný a nikdy v zápase s konkurenční smečkou

[ 20 ]