PROLOG
Josie ani Noah se nestačili připravit na náraz. Jelen vystřelil
zpoza stromů po jejich levici jako rozmazaná vybledlá hnědá šmouha a jeho tělo se střetlo s přední částí Noahova nového chevroletu v dokonale nedokonalém načasování. Kapota vozu se prohnula dovnitř jako hliníková plechovka od limonády. Noah nestačil zabrzdit a obě jejich těla se vymrštila vpřed. Bezpečnostní pás se
Josii na těle napjal, hlavou prudce škubla dopředu a dozadu a byla dezorientovaná. Zamrkala ve snaze se zasoustředit a jasně myslet.
Když se podívala před sebe, viděla pramínky kouře stoupající z pomačkané kapoty. Noahův hlas k ní přicházel z místa řidiče: „Josie?
Jsi v pořádku? Josie?“
Otočila k němu hlavu a sykla bolestí, která jí vystřelila ze zátylku dolů po krku. Noahovi tekla krev z malé ranky na čele. Natáhla k němu ruku. „Krvácíš.“
Otřel si hlavu rukávem bundy. „Jsem v pohodě. Co ty?“
Josie se začala vzpamatovávat a uvědomovat si stav svého těla. Kromě krku se cítila v pořádku. „Vylezu ven.“
Rozepnula si bezpečnostní pás a pokusila se otevřít dveře, ale zasekly se.
„Rám se ohnul. Budeš muset vystoupit na mojí straně,“ řekl Noah.
Odpoutal se, vystoupil a natáhl ruku dovnitř, aby pomohl Josii. Byl konec ledna a počasí bylo už několik dní příšerné. Těžké šedé mraky visely nízko nad Dentonem a občas je poctily popraškem sněhu. Josie zůstala stát na krajnici, přitáhla si kabát těsněji k tělu a podívala se na obě strany klikaté horské silnice. Viděla jen stromy a stuhu asfaltu, která se táhla do dálky celé kilometry oběma směry.
„Jsme přinejmenším pět kilometrů od Harperova vrchu,“ poznamenal Noah.
„Spíš osm.“ Josie ukázala směrem, kam měli namířeno – zpátky do města. „Do města to jsou víc než tři kilometry.“
Denton ležel v údolí ve střední Pensylvánii podél břehů řeky Susquehanna. Většina z jeho třiceti tisíc obyvatel žila v centrální části města, kde byly čtvrti seskupené těsně vedle sebe. Celkově se však město rozkládalo na pětašedesáti kilometrech čtverečních a zahrnovalo i venkovské oblasti v okolí. Osamělé, klikaté silnice, jako byla ta, na které právě stáli, se vinuly ven z města všemi směry a mířily do hor.
Josie s Noahem přešli k přední části auta, kde ležel na boku jelen a nehýbal se. Nebylo na něm vidět žádné zranění, ale Josie věděla, že náraz pravděpodobně stačil k jeho usmrcení. Udělala ještě několik kroků blíž a zaznamenala, že zvíře nemá parohy a břicho má vyboulené. „Dobrý bože, doufám, že to není březí laň.“
Noah se k ní přiblížil zezadu a položil jí ruku na rameno. „Nechoď moc blízko. Jestli je ještě naživu a vyskočí, mohla by ti ublížit.“
Josie se ani nepohnula. Místo toho se dívala na laň a žaludek se jí svíral smutkem. Rozdmýchával staré pocity, které by bylo nejlepší nechat spát.
„Josie, byla to nehoda.“
„Já vím.“ Rozhodně to nebylo poprvé, kdy jeden z nich srazil na silnici zvěř. Ve střední Pensylvánii se podobné nehody stávaly běžně. Nevěděla jistě, proč ji zrovna tahle tolik trápí.
„Myslíš si, že je to znamení, že máme smůlu?“ vyhrkla, když se z oblohy začal snášet ledový déšť.
„Jak to myslíš?“
Otočila se k němu. Podél rány na Noahově čele se do širokého pramínku sbíhala krev a stékala k pravému oku. Znovu si ji otřel rukávem.
Josie vylovila z kapsy džín zmuchlaný papírový kapesník. Volnou ruku mu položila na zátylek a prsty mu vklouzla do hustých hnědých vlasů. Druhou rukou mu přitiskla kapesník na čelo a tlačila na něj. Vydechl obláček vzduchu, který se v chladu zviditelnil. „Právě dokončujeme plánování naší svatby, vracíme se domů a srazíme jelena. Možná laň, která čeká kolouška.“
Noah jí položil ruce na ramena a usmál se na ni. „Měli jsme už tolik smůly, kolik dva lidi jen můžou pobrat, nemyslíš?“
Josie zvedla kapesník a s úlevou zaznamenala, že se krvácení zastavilo. Spustila paže a podívala se mu do oříškových očí. Znali se přes sedm let, chodili spolu tři roky, a za tu dobu oba mnohokrát zažili peklo. Možná měl pravdu.
Vzal si od ní kapesník a dal jí pusu na čelo. „Nic v tom nehledej. Při tom, kolikrát jsme jeli na Harperův vrch a zase zpátky během posledních tří měsíců, by bylo divné , kdybychom nějaké zvíře nesrazili.“ Znovu se zadíval na prázdnou silnici v obou směrech. „Cestou z Harperova vrchu jsem neviděl žádný dům, podnik nebo něco podobného. Nikoho, koho bychom mohli požádat o pomoc.“
Josie vytáhla z kapsy mobilní telefon, aby zkusila zavolat někomu z týmu. Oba pracovali na policejním oddělení v Dentonu, Noah jako poručík a Josie na pozici detektiva. Věděla, že další dva detektivové
z oddělení – Gretchen Palmerová a Finn Mettner by jim ve vteřině vyrazili na pomoc. „Nemám tady signál. Ukaž mi mobil.“
Noah jí podal telefon. „Zkus zapnout data.“
Josie se pokusila aktivovat data na obou mobilech, ale neúspěšně. Žádný internet, žádný signál. Přecházela po silnici, držela telefony ve vzduchu, snažila se chytit signál, ale nic se nedělo. Nacházeli se v mrtvé zóně.
Noah natáhl ruku pro mobil a Josie mu ho vrátila. „Zůstaň u auta. Já půjdu pěšky směrem k městu a dál se budu snažit chytit signál.
Pokud se mi to podaří, zavolám Gretchen nebo Mettnerovi. Když ne, zastavím u prvního domu, který uvidím, a požádám, jestli můžu použít jejich pevnou linku.“
„Půjdu s tebou,“ navrhla Josie.
„Je zima. Začíná padat déšť se sněhem. Zůstaň v autě, kde budeš v suchu a trochu v teple. Tři kilometry urazím za chvíli.“
Pod kabátem se zachvěla. Ledový déšť byl stále vydatnější. Každá kapka, která se jí rozstříkla do černých vlasů, jí přilepila další prameny k hlavě. Podívala se na auto a zatoužila se vrátit dovnitř. „Máš závrať? Motá se ti hlava?“ zeptala se Josie.
Noah se tiše zasmál. „Nemám otřes mozku, jestli ti zrovna tohle dělá starosti. Nastup si do auta. Pospíším si.“
Josie ho políbila a pak si vlezla na sedadlo řidiče. V autě nebylo o moc tepleji, když teď motor neběžel – a bylo na odpis –, ale bylo v něm krásně sucho. Sledovala Noaha, jak běží po silnici, dokud ho
zmrzlý déšť bubnující na okno neproměnil v rozmazanou tmavou skvrnu. A pak zmizel.
Znovu se snažila zprovoznit svůj mobil, ale neúspěšně. Po několika minutách, co Noah zmizel z obzoru, uslyšela zvuk, při kterém se jí zachvěly vnitřnosti. Vylezla z auta a vrátila se k lani. Ta zvedla hlavu ze země a vydávala vysoké kvičivé sténání, které Josii proniklo až do morku kostí.
Agónie.
„Do prdele.“ Josie se rozhlédla kolem sebe. Všechno v ní chtělo reagovat na zvuk zvířecí bolesti nějakou akcí. Kdyby se jednalo o člověka, klečela by na zemi a poskytovala pomoc nebo alespoň útěchu, což v tomto případě nebylo možné. Nezbývalo než stát a poslouchat poslední zvuky ubohé laně. Obě byly bezmocné – zvíře i žena. Josie ten pocit nenáviděla víc než jakýkoli jiný na světě.
Než zaregistrovala zvuk vozidla, které se blížilo za ní, sotva už dokázala polknout přes knedlík v krku. Otočila se a uviděla starý bílý pick-up, který zastavil za Noahovým autem. Motor běžel hlasitě na volnoběh. V zadní části uvnitř kabiny náklaďáku zaznamenala brokovnici připevněnou ve stojanu na zbraně. Řidička zapnula nouzové blinkry a vyskočila, zbraň nechala v kabině. K Josii mířila
žena něco po padesátce, vyšší a s oblými křivkami. Na sobě měla vybledlé džíny, těžké boty a silný kabát do deště. Dlouhé kudrnaté hnědé vlasy jí prokvétaly šedinami. „Jste v pořádku, slečno?“ zeptala se zamračeně.
Josie ukázala na laň a vysvětlila, co se stalo.
Žena natáhla ruku a Josie jí podala tu svou. „Lorelei Mitchellová.“
„Josie Quinnová.“
Josie čekala na záblesk poznání. V Dentonu patřila mezi docela slavné, protože vyřešila několik případů tak šokujících, že je převzalo celostátní zpravodajství. A její sestra-dvojče byla slavná novinářka. Ale Lorelei Mitchellová řekla jen: „Jak je to dlouho, co váš snoubenec odešel?“
Josie vytáhla telefon, aby se podívala na hodiny, ale uvědomila si, že vlastně neví. Laň ji natolik rozrušila, že nesledovala, jak dlouho byl Noah pryč. Měla dojem, jako by na silnici stála sama s tím kvílejícím zvířetem už celé hodiny, ale nejspíš neuběhlo ani pět minut. „Nejsem si jistá. Možná deset, patnáct minut?“
Lorelei ukázala na svoji dodávku. „Naskočte. Bydlím necelý kilometr odsud. A věřte tomu nebo ne, doma mám signál. A taky pevnou linku, ze které si můžete zavolat o pomoc.“
„Neviděli jsme žádné domy,“ podotkla Josie.
Lorelei se usmála. „Já vím. Příjezdová cesta je skrytá. Mám ráda svoje soukromí.“
„Děkuju. Ale jestli to nevadí, tak bych radši počkala na svého snoubence.“
„Obvykle ženám nedoporučuju, aby nasedly do auta k cizím lidem, ale slibuji, že se mnou budete v bezpečí,“ dodala Lorelei.
Josie se nuceně zasmála. „Vážím si toho, ale můžu počkat.“
Lorelei mlčela dost dlouho na to, aby Josiiny uši naplnil pláč laně. Žena přešla ke svému pick-upu a Josiinu pozornost znovu upoutala zbraň, i když nevěděla proč. Ale Lorelei se na brokovnici ani nepodívala. Místo toho se vrátila s fotografií v ruce: skutečnou fotografií na lesklém papíře. Podala ji Josii. „To jsou moje holky. Je jim osm a dvanáct. Čekají na mě doma. Jsme tam jen my, proto to soukromí.
Musím jim zajistit bezpečí. Pojeďte se mnou. Můžete se s nimi setkat, zavolat si a počkat v teplém a suchém domě, než přijde pomoc. Dokonce vám dám i najíst.“
Naříkání laně se trochu zmírnilo, ale stále bylo hlasité a pronikavé. Josie odtrhla pohled od zmučených očí, chtěla vidět cokoli jiného než umírající zvíře. Zadívala se na fotografii. Obě dívky měly hnědé vlasy po ramena, mladší rovné, ale starší kudrnaté jako Lorelei. „Mladší je Emily, starší se jmenuje Holly.“
Na fotce Holly držela jednou rukou Emily ochranitelsky kolem ramen. Emily se zubila, Holly měla rty sevřené, ale její úsměv působil neméně nakažlivě. Oblékly si stejná trička s kresbou lenochoda, pod kterým stálo: Moje spřízněné zvíře. Josie se zasmála.
„Roztomilé, že?“ Lorelei se usmála.
Josie se chystala fotografii vrátit, když si všimla Hollyiných řas. Byly úplně bílé.
Lorelei přistoupila o krok blíž a ukázala na Hollyin obličej. „Díváte se jí na řasy, viďte? To je v pořádku. Každý si toho všimne. Má poliózu.“
Josie přes nářek laně sotva slyšela. Podívala se na Lorelei. „Prosím?“
„Polióza. Jedná se o genetickou záležitost. Neškodnou. Jde jen o nepřítomnost melaninu ve vlasech nebo řasách. Ona to nesnáší, ale já si myslím, že vypadá nádherně.“
Josie jí podala fotku. „Omlouvám se. Nemůžu… nemůžu se soustředit. Ano, pojďme k vám domů.“
„Nastupte si,“ vyzvala ji Lorelei.
Josie vlezla do dodávky a připoutala se. Lorelei nastoupila a uprostřed silnice třikrát popojela, aby se otočila do protisměru. Stále
Lisa Reganová
slyšely trpící zvíře, a než se Lorelei znovu rozjela, ještě přeřadila do parkovacího módu. „Vydržte chvilku.“
Otočila se a zašátrala v prostoru zadních sedadel. Než se Josie stačila na cokoli zeptat, byla venku z auta s brokovnicí v ruce. Josie se na sedadle obrátila a všimla si dvou krabiček s municí na podlaze vzadu. Jedno balení bylo otevřené a chyběla jedna nábojnice. Prsty udeřila do tlačítka na bezpečnostním pásu, aby ho uvolnila a mohla vystoupit a jít za Lorelei.
Ozval se výstřel, který se rozlehl všude kolem nich. Kvílení ustalo, ale Josie seděla na sedadle naprosto zkamenělá. O několik vteřin později Lorelei znovu nastoupila, připevnila brokovnici do nosiče za jejich hlavami a nabídla Josii úsměv. „Až dorazíme ke mně domů, zavolám komisi pro ochranu zvěře.“
„Vy jste ji zastřelila.“
„Trpěla a nikdo by ji nezachránil. Nikdo ji nemohl zachránit.“
Josie na ni zírala s otevřenou pusou.
Lorelei zařadila rychlost a vyjela. „Víte, nemůžete tomu zabránit.“
„Utrpení?“ zeptala se Josie.
Lorelei se zasmála. „No, to taky, ano, ale myslela jsem smrt. Smrt nezastavíte.“