Issuu

A L EŠ N OVOT N Ý

j á

sm r t

Věnováno mé sestře Báře. Vždycky tu budeme jeden pro druhého.

PROLOG 1. ledna Ta dívka nosila jméno Sabina Formanová. A byla to právě ona, kdo pozdě odpoledne civěl na úzký se žmoulaný papírek, který svírala v prstech tak urputně, až jí zbě lely klouby. „Sabi, musel to napsat někdo z nás.“ Kamarádka, jež jí papí rek do rukou vtiskla, zněla vyděšeně. V očích se jí zračil poplach, neklid natolik obnažený, že to vypadalo, jako by se měla každým okamžikem zhroutit. Ve vlasech se jí rozpouštěly sněhové vločky. Sabina zůstala na dvě sekundy v transu, než její mozek vy hodnotil tu děsuplnou, nepokrytou výhrůžku, která vrazila do jejího vědomí jako přílivová vlna. Ucítila, jak ji pohlcuje strašlivá předtucha. Splašené srdce se jí marně dobývalo z hrudního koše. Hrozba! Jasná, výstižná, vykřičník na konci jen dodával slo vům na důraze. Ale pak se dívka pomalu uklidnila. Myšlenky jí uháněly tryskem vpřed a ztrácely se ve vzpomín kách, jedna stíhala tu druhou, až o sebe klopýtaly. „Nemůžeš se se mnou rozejít… To tě radši zabiju…“ „Nikomu o tom neříkej,“ řekla kamarádce až mrazivě klidně. „Je dobře, žes to nikomu jinýmu neukázala. Jen mně.“ Měla silné tušení, kdo by za tím mohl být. Víc než to: byla si tím jistá. „Nemůžeš mě opustit… Řekl jsem ti přece, že toho lituju…“ Stála ke kamarádce zády a vpíjela do sebe obraz, který na bízel výhled z jejího okna – neutěšenou oblohu se šedomodrým nádechem, jako by den tímto způsobem protestoval a odmítal za čít; stromy v dálce pokryté sněhem připomínajícím oblaka cukru. Ulice venku byla opuštěná, ale udusaný sníh uchoval stopy všech,

[5]

kteří tudy přes den prošli. Pochmurná lednová scenérie, bezbarvý svět. Všechna ta pustota a ponurost jí pronikaly do mysli. Náhle přestalo sněžit, třpytivá opona padajících vloček zmizela. Vánoce byly nenávratně pryč a zůstala po nich jen studená, nechtěná prázdnota. „Patříme k sobě… Neudělal jsem to schválně…“ Sabina se otočila ke kamarádce. Ta vypadala překvapeně, obočí svraštěné na maximum. „Ale…“ chystala se protestovat. „Prostě to nikomu neříkej, jasný?“ Do svých slov vložila ne příjemný ráz, nekompromisní jako dopad gilotiny. „Ale, Sabi, tohle už není sranda…“ „Poslouchej mě, krucinál!“ Musela zvýšit hlas, nechtěla být hrubá, ale potřebovala kamarádčinu plnou pozornost. „Nebudeš o tom s nikým mluvit. Ten lístek si nechám. Napíšeš si jiný. Napiš si cokoliv. Rozumíš?“ „Já…“ „Rozumíš?“ Otázka, která nenechávala prostor pro diskusi. Dívka přikývla. Z tváře se jí však daly vyčíst obavy. Ani děs v jejích očích dosud nevyhasl. „Dobře. Ale proč by někdo něco takovýho psal?“ „Prostě na to zapomeň. A s nikým o tom nemluv. S nikým, jasný?!“ Kamarádka ztěžka polkla a téměř neznatelně přikývla na sou hlas, přestože Sabinu stále propalovala zmateným pohledem. Ta položila lístek na okraj stolu a znovu se zahleděla z okna. Musel ho napsat někdo z nich. Nikdo jiný tam přece nebyl. Sabině ta dvě slova na kusu papírku vnukla nápad. Uvědo mila si, že ten plán, temný a nebezpečný, se jí nezjevil v okamžiku náhlého prozření, ale nějaký čas už v ní pomalu rostl. Jako by vše směřovalo k tomuto momentu. Po celé měsíce cítila smu tek. A zlost. Stesk nejspíš zůstane její součástí už navždycky, ale mohla se aspoň pokusit zmírnit svoji zlobu.

[6]

Poslala kamarádku domů. Jakmile odešla, nahmatala Sabina pod postelí svůj deník a otevřela ho. Popadla propisku a začala psát slova, která budou jednoho dne číst kriminalisté vyšetřující vraždy. Nechala myšlenky poletovat jako netopýry za soumraku. Sepsané věty za pár týdnů usvědčí vraha. Celá událost bude vypadat jako nějaká antická tragédie. Když popsala několik řádků, její mysl se zahalila do vzpo mínky na rozhovor, který kdysi vedla se svým kamarádem. Při západu slunce seděli na dřevěném molu vbíhajícím do rybníčku, máchali si nohy a dívali se, jak jim voda omývá bílá, zlehka se ko míhající chodidla. „Bojíš se smrti?“ „Ne, když smrt přijde, už to nejsme my. My existujeme jen v ži‑ votě. Když žijeme, smrt není. Někde jsem to četla.“ „Zlobíš se, že se ptám?“ „Ne. Jak říkám, nebojím se. Smrt je nejjistější obranou proti všem bolestem a smutku. Život je krutější.“ Ucukla a vytáhla nohy z vody. Kamarád ji napodobil. Všimla si leklé ryby, která bezvládně plula po hladině. Zadívala se do jejího oka. Bylo žlutočerné a vypa‑ dalo jako malá napodobenina vesmíru. „Takže se bojíš života?“ „Asi jo. Když žiješ, můžeš cítit bolest a smutek.“ Nervózně hou‑ pala nohama ve vzduchu. „Takže se nebojíš života. Bojíš se bolesti a smutku.“ „Bojím. Bolesti a smutku se bojím ze všeho nejvíc… A udělala bych všechno pro to, abych nic takovýho necítila…“

[7]

ČÁST PRVNÍ Sebevražedný sněhulák

1. 28. ledna Byl pátek, sedm hodin ráno. Za svítání všechno působilo zaprá šeně a křehce. Šedivé světlo vrhalo bledé stíny a venku panoval chlad. Svět byl pokrytý vrstvou sněhu a jemné krajkové vločky poletovaly řídce oblohou a snášely se na školní pozemky. Paní Hartmanová, která byla ředitelkou zdejšího gymná zia už bezmála dva a půl roku, tu bývala vždycky první. Do držovala totiž takový rituál: pokaždé na konci týdne přijela dřív než všichni ostatní – kolikrát ještě pořádně nevysvitlo slunce –, zaparkovala auto na své přidělené místo, vystoupila, zdolala schodiště a procházela se školními chodbami, doposud tichými, bez křiku a vzruchu studentů a učitelů. Žádné houfy žáků trousících se do tříd, žádné zvonění nebo shon, který pro vází každou přestávku. Panovalo tu nerušené, dokonalé ticho. A to milovala. Svou výškou paní Hartmanová převyšovala kdejakého muže, i ve svém pokročilém věku si hlídala váhu a vždy nosila jednodu chý, ale elegantní účes. Ostré rysy dodávaly jejímu obličeji punc autority a za brýlemi v tenkých obroučkách, které jí ani za mák neubíraly na kráse, jiskřily ředitelce jasné, pronikavé oči. Obočí nosila vytrhané do klenutého oblouku připomínajícího křídla le tícího racka a rty obvykle držela pevně stisknuté. Její uvážlivost a světaznalost byla v místní komunitě po věstná, a ředitelka se hrdě hlásila k tomu, že vede tak význam nou instituci, která připravuje studenty na vysokou školu. Gymnázium prosperovalo a hrdě dávalo na odiv své bohatství: vévodila mu rozlehlá knihovna napěchovaná tituly všemožných okruhů, úrovní vzdělání se řadilo k těm nejlepším v zemi, na bízelo i spoustu mimoškolních aktivit a jeho žáci každoročně

[ 10 ]

získávali řadu prestižních cen. K tomu všemu se pyšnilo krás ným, nově vystavěným hřištěm. A paní Hartmanová si tu vydobyla postavení přísné, ale spra vedlivé ženy, které jde jen a pouze o blaho studentů. Alespoň si to myslela. Všemu se snažila vtisknout řád, líbilo se jí, jak jím doká zala stmelit jednotlivce v celek. A každého, kdo se mu nepodvo lil, čekal trest. Samozřejmě. Tohle všem žákům vtloukala, dosti ne oblomně a za doprovodu varovně vztyčeného ukazováčku, do hlav a nestrpěla, když jí kdokoliv, byť slůvkem odporoval. Naučit stu denty kázni, to bylo jejím posláním. Poukazovala na to při každé příležitosti, opakování je přece matkou moudrosti, a svůj monolog doprovázela dravčím pohledem jestřába hypnotizujícího svou oběť. Teď právě vystoupala široké schodiště. Cupitala v lodičkách na nebezpečně vysokém podpatku, boty na naleštěné podlaze v rzaly, ve vzduchu se vznášela opojná vůně leštěnky. Ocitla se na chodbě, jejíž zdi byly lemovány skříňkami studentů, seřazenými před ní jako vojáci v pozoru. Prostory mezi nimi krášlila nástěnka s rozvrhy a termíny mimoškolních aktivit. Všechno bylo tak, jak diktoval školní řád. Poslední dny však ředitelce Hartmanové na jinak dokonale pěstěném obličeji dělaly vrásky nebývalé výtržnosti. V jejím království k nim docházelo znepokojivě často a nejenže byly v přímém rozporu s nastolenými pravidly, ale vykazovaly přímo kriminální chování. A pachatel stále nebyl odhalen. Před čtrnácti dny nějaký vandal znehodnotil stěnu školní budovy: postříkal ji červeným sprejem. Slovo KURVÁRNA se jí to ráno vpálilo do mysli a studenty přitahovalo jako světlo můry. Všichni hned tasili své mobilní telefony, aby si nápis zvěčnili a mohli ho sdílet na sociálních sítích, o nichž ředitelka smýšlela jako o zhoubě lidstva. Pochopitelně se paní Hartmanová postarala o to, aby ta ohavnost okamžitě zmizela. Nařídila školníkovi, aby ten hnus smazal. Na vše samozřejmě musela dohlížet, protože ten věčně

[ 11 ]

nespolehlivý školník s ošuntělými kalhotami, které se mu napí naly kolem zbytnělého pasu, kolikrát místo svých povinností jen lelkoval na chodbě a vyprávěl ty svoje otřepané košilaté vtipy. Chtěla také zavolat na policii, šlo přece o vandalismus. Ale vět šina učitelů nad tím jen ledabyle mávla rukou. Tvrdili, že studenti jsou v pubertě, vymýšlejí různé neplechy a způsoby, jak na sebe upou tat pozornost, a navíc by prý policie takovou banalitu jen smetla ze stolu. Ředitelka to tedy neochotně nechala být. Protentokrát. Jen tři dny nato někdo prohodil cihlu oknem její kanceláře. Když tehdy vstoupila do ředitelny, po zemi se válely střepy. Cihla a pár jejích odštěpků leželo na jejím stole, kde zničily zbrusu no vou tiskárnu, na niž ještě ani nestihlo dopadnout smítko prachu. Tentokrát příslušné orgány informovala, ale jak se ukázalo, poli cie s takovou věcí nic nenadělá. Žádní svědci, žádný záznam, nic. A minulý týden nějaký hajzlík nechal na chlapeckých zácho dech v tělocvičně puštěné kohoutky – navrch přes umyvadla pře hodil igelitové pytle, takže voda neodtékala, nýbrž se hrnula přes okraj ven a zaplavila celé WC i část chodby. Trvalo několik hodin, než se všechnu vodu podařilo odčerpat, prostory vysušit a vše uvést zpět do provozu. Paní Hartmanová málokdy podléhala emocím, ale tehdy toho měla tak akorát dost. Policie jí vlažným tónem slíbila, že to podrobněji přezkoumá, ale nejspíš ji chtěli jen odbýt. Ona však hodlala pachateli zatrhnout tipec. Jaký by pak dala příklad stu dentům, kdyby takovouhle trestuhodnost nechala bez odezvy? Že zločin se vyplácí? Že zůstane bez trestu? V žádném případě. Ona těm ignorantům na policii ještě ukáže. Vždycky se mohla spolehnout na svůj úsudek. Vlastnosti člověka rozpoznala na první pohled a na sto honů. A v hlavě už se zaobírala pár kandi dáty, kteří by ty zlotřilosti mohli mít na svědomí. Ihned ji napadl Michael Hejduk. Ano, všechno ukazovalo na něj. Loni ho skoro vyloučili kvůli šikaně a znehodnocení školního majetku. Rodiče se jeho činy snažili omlouvat tím, že si jejich

[ 12 ]

synáček prochází těžkým obdobím a nejspíš ho někdo vyprovo koval. No to určitě! Nebo za vším stál Vojtěch Linhart, s tím klukem jsou po řád jenom samé potíže. Učitelé si stěžují na jeho nedochvilnost a spaní v hodinách. Ten v sobě nemá ani kapku zodpovědnosti. To, že je kapitánem fotbalového týmu za dorost a že jeho otec za stává vysokou právní funkci, neznamená, že mu všechno projde. Takovými studenty ředitelka nadmíru pohrdala. Dalším adeptem, který se jí vloudil do mysli, byl Robert Ka lina, mládenec s piercingem v obočí, s vytetovanou lebkou na paži a s řetězy kolem krku. Byla přesvědčena, že z toho kluka jednou vyroste grázl a kriminálník, už teď tíhl k ignorování zavedených pravidel. Naprosto beznadějný případ! Až zjistí, kdo to udělal, a ředitelka nepochybovala, že viníka vypátrá, bude to pro něj mít dalekosáhlé následky. Procházela chodbou, okny dovnitř vplouvalo předjitřní světlo a vykreslovalo obrysy školního dvorku, oděného v bílém hávu. Lavičky, hřiště, stromy a… Paní Hartmanová se zarazila. Co to má do háje zase znamenat?! Udiveně hleděla na postavu stojící uprostřed bílého plácku. Zprvu si myslela, že je to uklízeč, ten slizký otrapa, co si své pře rostlé hnědé vlasy sčesává na stranu, aby maskoval temenní pleš, ale mýlila se. Nebyl to člověk. Místo rukou klacky, místo nosu mr kev, místo očí štěrk. Sněhulák. Ten tam, když odtud včera odjížděla domů, přece ještě nestál. Ne, takového monstra by si byla určitě všimla. Někdo musel pře lézt plot a postavit ho přes noc. Byl velký, o maličko větší než dospělý muž. A dominoval ce lému prostranství. Ředitelka přivřela oči a podívala se pozorněji. Toho sněhu láka někdo navlékl do šatů.

[ 13 ]

Do hajzlu! To byla přece její sukně, tu jí manžel daroval na Vánoce, a ha lenka, tu si koupila loni v tescu! Proboha, někdo se mi vloupal do domu, problesklo jí hlavou. Na klacku, který představoval levou ruku, byla připevněna černá zbraň. Hlaveň mířila ke spánku. K jejímu spánku. Ten sně hulák měl její čepici, její šálu. Kurva, kurva, kurva! Sněhulákova tvář byla potřísněna krvavým cákancem. Panebože… Začalo zprudka sněžit. Do mysli obestírané temnotou jí pomalu pronikal její vlastní výkřik.

[ 14 ]