ZÁMKY ČECH A MORAVY
PŘÍBĚHY PAL ÁCŮ, REZIDENCÍ A LETOHRÁDKŮ
JAN KVI RENC
JAN KVI RENC
ZÁMKY ČECH A MORAVY
PŘÍBĚ HY PAL ÁCŮ, REZIDENCÍ A LETOHR ÁDKŮ
Grada Publishing
Jan Kvirenc
ZÁMKY ČECH A MORAVY Příběhy paláců, rezidencí a letohrádků Vydala Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401 jako svou 8529. publikaci Odpovědný redaktor Petr Somogyi Ilustrace Jan Syka Fotografie autor, sbírka Scheufler, sbírka Pavla Fiedlera Fotografie na obálce: nahoře zámek Buchlovice, dole zámek Dačice Grafická úprava a sazba Jakub Náprstek Počet stran 320 První vydání, Praha 2022 Vytiskla tiskárna PBtisk a. s., Příbram © Grada Publishing, a. s., 2022 © Jan Kvirenc, 2022 Cover Photo © Depositphotos/Dziurek Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
ISBN 978–80–271–4908–7 (ePub) ISBN 978–80–271–4907–0 (pdf) ISBN 978–80–271–3607–0 (print)
OBSAH Úvod ............. 9
BEČVÁRY | Generál z písničky ............. 11 BECHYNĚ* | Renesanční živobytí ............. 16 BLANSKO A RÁJEC NAD SVITAVOU* | Býčí rituály ............. 21 BRANDÝS NAD LABEM* | Císařský zámek ............. 26 BUCHLOVICE* | Nemocnice na zámku ............. 31 ČECHY POD KOSÍŘEM* | Malířská paleta ............. 36 ČERVENÝ HRÁDEK* | Lord zprostředkovatel ............. 41 ČESKÝ KRUMLOV* | Kočár ze zlata ............. 46 DAČICE* | Kostka cukru ............. 51 DUCHCOV* | Hašteřivý světoběžník ............. 56 FULNEK | Bratrský učitel ............. 61 HLUBOKÁ* | Středověký styl ............. 66 HOLEŠOV* | Farářův konec ............. 71 CHLUM U TŘEBONĚ A DĚČÍN* | První sirotci Velké války ............. 76 CHLUMEC NAD CIDLINOU* | Koruna Karlova ............. 81 CHUDENICE* | Od kroniky po manifest ............. 86 CHYŠE* | Šlechtický preceptor ............. 91 JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU* | Moravské opery ............. 96 JEZEŘÍ* | Na rozhraní světů ............. 101 KAMENICE, LOJOVICE, OLEŠOVICE, ŠTIŘÍN | Akce Zámky ............. 106 KONOPIŠTĚ* | Válečná rada ............. 111 5
KOSTELEC NAD ČERNÝMI LESY, HRUBÁ SKÁLA, JIČÍN | Chlípná paní ............. 116 KROMĚŘÍŽ* | Sněm ústavní ............. 121 KUKS* | Svárlivý hrabě ............. 126 KUNÍN* | Školy Otce národa ............. 131 KYNŽVART* A RYCHNOV NAD KNĚŽNOU* | Rivalové ............. 136 LEDNICE* A VALTICE* | Park a tužka ............. 141 LETOHRAD | Pán z portrétu ............. 146 LIBĚCHOV | Nadaný kuchtík ............. 151 LOBKOVICE A MALEČ* | Největší Čech ............. 156 LUŽANY | Český mecenáš ............. 161 LYSICE* A ZDISLAVICE | Knihovna Dubských ............. 166 MANĚTÍN* | Půvab baroka ............. 171 MĚLNÍK*, MORAVSKÝ KRUMLOV, KRAVAŘE* | Umění alchymické ............. 176 MNICHOVO HRADIŠTĚ* | Staré pořádky ............. 181 NOVÉ MĚSTO NAD METUJÍ* | Vlastenecký architekt ............. 186 ORLÍK NAD VLTAVOU* | Ohnivý bál ............. 191 PARDUBICE* | Hospodaření pana Viléma ............. 196 PERUC* | Sličná pradlena ............. 201 PLASY* | Knížecí hrobka ............. 206 PLOSKOVICE* | O Daliborově nouzi ............. 211 POBĚŽOVICE | Japonská nevěsta ............. 216 RATIBOŘICE* | Babička a paní kněžna ............. 221 ROSICE* | Moravský hugenot ............. 226 6
STÁDLEC | První elektrotechnik ............. 231 STRÁŽ NAD NEŽÁRKOU* | Černá paní ............. 236 SYCHROV* | Královské apartmá ............. 241 TŘEBÍVLICE | Lázeňská elegie ............. 246 TŘEBNICE | Příběh pomníku ............. 251 TŘEBOŇ* | Rozlomená růže ............. 256 TUPADLY | Slavín a Alhambra ............. 261 VELKÉ BŘEZNO* | Nerovnorodá ženitba ............. 266 VELKÉ LOSINY* | Čarodějnický děkan ............. 271 VELKÉ MEZIŘÍČÍ* | Zakrvácený kapesník ............. 276 VELTRUSY* | Světový veletrh ............. 281 VRCHOTOVY JANOVICE* | Vojenský prostor ............. 286 ZÁKUPY* | Císař Dobrotivý ............. 291 ZBIROH* | Rebel s protekcí ............. 296 ZELENÁ HORA | Podvržené pergameny ............. 301 ŽIDLOCHOVICE A NÁMĚŠŤ NAD OSLAVOU* | Prezidentské zámky ............. 306 Použité prameny a literatura ............. 312 Poznámka k vyobrazením ............. 317 Výběrový místní rejstřík ............. 318
* Objekty označené hvězdičkou nabízejí k prohlídce dobové zámecké interiéry. 7
Úvod
ÚVOD Ještě dosud v tak vysokém počtu stojící nádherné paláce postavené českými kavalíry…, nákladně a s vkusem zřízené venkovské zámky a parkové zahrady… Mikuláš Adaukt Voigt Učenému piaristickému mysliteli z 18. sto letí můžeme s klidem dát za pravdu dodnes – Čechy a Morava jsou posety stovkami zámků i městských paláců. Nyní právě stavím krásný dům, svěřoval se v roce 1753 kníže Kou nic. Jsem sám sobě architektem a zahradníkem a tvůrcem všeho toho, co se odehrává před mýma očima, a mám radost, jestliže vidím, že i lidé vkusu mé dílo chválí. Právě množství lokalit je naším limitem. Podobně jako ve spřízněném svazku o hra dech* nebyla kritériem výběru architektura či výtvarné styly, střídání vlastníků nebo míra uchování šlechtických a královských sídel. Mě řítkem nám byly „velké dějiny“ Českých zemí. Osudy pětasedmdesáti zámeckých rezidencí a jejich majitelů jsou totiž zároveň příběhem našich dějin. Od vysoké politiky a diplomacie po intimní vztahy, od válek, zločinu a intrik k obětavosti, od slávy po zavržení. A patří do nich stejně tak osobnosti světoznámé i ty po zapomenuté či proslulé objevy a umělecká díla se svými mecenáši. Dějištěm bude zámek i podzámčí – salóny, reprezentační sály a okolní parky, stejně jako svět služebnictva. Vedle divadla, plesu nebo loveckých revírů navštívíme kuchyni, školu, ale rovněž třeba prezidentskou kancelář. Ne budeme se přitom bát překročit naše hranice, nejdále až do exotického Japonska. Naše puto vání obsáhne příběh pravěký či středověký, ale kulisou většiny dějů bude novověká historie: staletí renesance, baroka, klasicismu i roman tismu a historizujících slohů až k bouřlivým dějinám 20. století, jež silně ovlivnilo nejenom život šlechty, která v moderní době přišla o svá společenská privilegia.
Pocit autenticity při četbě doufáme pod poří hojně zastoupené dobové prameny, ne chybí erbovní galerie ani vzácné snímky prv ních českých fotografů. Ať půjde o velké palácové komplexy nebo malá venkovská sídla, stále přitom chceme mít na paměti krédo vyslovené humanistic kým právníkem a historikem Janem Kocínem z Kocinétu: Historia tedy, má-li býti mistrem života lidského, tyto tři povahy a vlastnosti do sebe míti musí, totiž jistou a neomylnou pravdu, zřetedlnost a srozumitedlnost a soud rozumný, vtipný. RYCHLÁ A SNADNÁ ORIENTACE je samozřejmostí; kapitoly jsou řazené abecedně a mají shodnou strukturu – výkladový článek je prokládán úryvky z dobových pramenů a historické literatury. Tři tečky (popřípadě tři tečky v kulaté závorce) vyznačují kratší (respektive delší) vynechávky v originálním textu. Hranaté závorky jsou autorskými vsuvkami: nahrazují a doplňují chybějící či nesrozumitelné části, jsou v nich nezbytné vysvětlivky i opravy. Pramenné citace vložené přímo do hlavního textu jsou odlišeny kurzívou. Jména šlechtických rodů uvádíme v nejběžněji používané variantě, jež se může lišit od oficiálního jména rodiny.
* Kvirenc, Jan: Hrady Čech a Moravy – známé i neznámé příběhy a osudy, Praha: Grada Publishing, 2020.
9
Bečváry
BEČVÁRY
Erb Laudonů
Generál z písničky
Jenerál Laudon jede skrz vesnici, jenerál Laudon jede skrz ves, jede skrz vesnici, má bílou čepici… Původem lotyšský vojevůdce Ernst Gideon von Laudon (1717–1790) je hrdinou téhle pozdější populární lidové písničky bůhví proč, asi kvůli rýmu. V dobových popěvcích však skutečně vystupoval a jeho památku udržuje i zaklení Himl Laudon! Původně nadávka pruských vojáků z 18. století v oblibě předčila i Teufel hinein – Sper to ďas! Ve stopách generalissima se vydáme nejen na bojiště, ale též do středních Čech.
◉ Jednou z mých nejprvnějších a nejmilejších
dobře urostlý, hubený… a má přemýšlivé, hlu boko do hlavy vsazené světlemodré oči, nebo také zcela modré… osvícenský spisovatel Christian Fürchtegott Gellert (1763)
známostí byl generál Laudon, člověk obzvlášt ního charakteru: vážný, skromný, zpola jakoby zarmoucený…, jenž málo…, ale přesně a prav divě hovoří, málo o válce a nic o svých činech, který pozorně naslouchá a který celým svým chováním, svým způsobem oblékání projevuje stejnou laskavou prostotu a spořádanost, jaká vládne i v jeho mluvě. Není velké postavy, ale
◉ Statečné chování nepřítele a náš srdnatě pro
váděný útok způsobily ovšem strašlivou krva vou lázeň. [Vtom se] rychle rozšířila zpráva, že 11
ZÁMKY ČECH A MORAVY
Laudonovi postavila tento pomník jeho manželka, která jej proti své vůli přežila, a jeho dědicové. (Manžela přežila o šestnáct let.) Datum sňatku s Clarou von Hagen není známé, muselo to být před polovinou 18. sto letí; dva potomci, synové, zemřeli rychle po sobě v letech 1752–1753. Asi to posílilo ge nerálovy povahové rysy: Miloval samotu a nebyl velkým přítelem šprýmů. Vídali jej smát se jen zřídkakdy a většinou jen o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě a jadrně. – Svědomitý, nestranný a všestranně schopný štábní důstojník právě v těch časech překvapivě brzy dosáhl hodnosti podplukovníka. Narodil se 13. února 1717 do vojenské ro diny, čímž byl předurčen jeho osud. V bu doucnu sám pociťoval jako nevýhodu, že se mu dostalo jen chatrného vzdělání (týkalo se to i jazykových schopností). Rodný statek Tootzen ležel v livonském vévodství, dnešním Lotyšsku. Oblast ovládali Švédové, ale vzápětí
polní maršálek Laudon, uctívaný celou armá dou, byl smrtelně raněn a odnesen do zákopů. Tato hrozná zpráva otřásla všemi. Snad by způ sobila malomyslnost…, kdybychom se nebyli přesvědčili, že Laudon nebyl smrtelně zraněn nepřítelem, nýbrž že ho pouze v zákopech ude řil kůň do stehna, takže nemohl chodit a dal se odnést. – [Laudon to komentoval:] Můj Bože! Koule mi neuškodí a taková mrcha mě donutí k nečinnosti! Dej, ať se uzdravím, než dorazí Abdi Paša se svou pomocí [40 000 nepřátel]! Jan Jeník z Bratřic o bojích u Bělehradu (1789) V parku zámku ve vídeňské čtvrti Haders dorf se nachází mramorový sarkofág v antic kém stylu. Na přední straně stojí: Žák Martův na Dněpru, vojevůdce na Moravě, Odře, Bobravě, Nise, Bystřici, veterán na Uně, Dunaji, Sávě. Prostý, plný mravní velikosti, drahý císaři, vojáku, občanu. – A vzadu: Gideonu Ernstu
Zámek Bečváry
12
Bečváry
vítězství rozmělnili či přímo promarnili politi kové nebo méně schopní a konkurenční voje vůdci. Je to nepříjemná, obtížná věc být závislý na někom, kdo z politických a jiných příčin nechce začít pracovat na něčem rozhodném, psal Laudon maršálu Daunovi. Hodnosti přibývaly, stejně jako jiné pocty (velkokříž řádu Marie Terezie) a uznání též od protivníků – například od pruského krále Fri dricha II.: Pane maršále [to jím ještě nebyl], pojďte, prosím, posaďte se vedle mne; raději Vás vidím po svém boku než proti sobě. Polní mar šál Gideon von Laudon se koncem života do čkal výjimečného titulu generalissimus. Odměnou mu bylo i povýšení do panského stavu (1759). Marie Terezie mu současně daro vala malé středočeské panství Bečvárky, k ně muž češtinu ovládající Laudon v roce 1763 při koupil sousední Bečváry se starším panským sídlem. Zůstalo v jeho majetku zhruba třináct let, kdy ho odkoupil erár a Gideon s Clarou
„Laudonův pavilon“ v parku u zámku Veltrusy
sem proniklo bobtnající ruské impérium Petra Velikého. Vojenskou dráhu zahájil v ruských službách jako šestnáctiletý. Když aktuální boje skončily, čerstvý pod poručík se podle dobových zvyklostí snažil v mírovém mezidobí prosadit jinde. Ve Švéd sku neuspěl, podobně v Prusku, kde ho král Fridrich II. měl odmítnout se slovy: Fyziognomie tohoto člověka je mi protivná; později toho mohl jen litovat. Existenční nejistota Gideona přivedla na vídeňský dvůr. Kariéru zahájil v roce 1744 v Trenckově dobrovolnické svobodné kompanii (tento dobrodruh nechal své lidi, kam přišel, bezohledně loupit). Pandurská zkušenost byla sice malou kaňkou v jeho životopise, zá roveň ale byla tvrdou vojenskou školou, stejně jako následné působení u příhraničních jedno tek v Chorvatsku. Laudon zažil také své první (a poslední) zajetí a utrpěl zřejmě jediné vá lečné zranění, které jej v životě potkalo. Stal se široko daleko nejmladším majorem. První velkou bitvu (byť ještě nebyl velicím důstojníkem) zažil u Prahy (Štěrboholy) v roce 1757. Výčet úspěchů, které na jeho sarkofágu splynuly se známými řekami, je úctyhodný. Jako vrchní velitel zažil jedinou zásadní po rážku v roce 1760 u Lehnice (Střetnutí je ztraceno, ale ne naší vinou); vícekrát však jeho
PES ZACHRÁNCE V červenci 1785 si maršál na svém pan ství Hadersdorf u Vídně zdříml v oblíbené poustevně na břehu potoka, protékají cího panstvím. Potok se ale kvůli průtržím mračen (v kopcích, kde pramení) náhle rozvodnil a proměnil v dravou horskou říčku. Pes vzbudil pána svým štěkotem i doteky tlapky v pravý čas. Sotva se totiž Laudon vzbudil a oba rychle odešli pryč, povodeň poustevnu smetla a zpustošila celou zahradu. Stejný zachránce zaúčinko val znovu v lednu 1790, kdy na zámku vy pukl požár (žhavý oharek vypadl z kamen a zapálil koš na papír). Laudon přitom spal ve vedlejší ložnici a málem by se udu sil kouřem, kdyby ho věrný psík opět na poslední chvíli nevzbudil. Omámený mar šál se po zemi dovlekl ke dveřím a přivo lal služebnictvo, které oheň rychle uhasilo.
13
ZÁMKY ČECH A MORAVY
Nový Jičín – místo generalissimovy smrti (dům vpravo od mariánského sloupu)
ho nahradili novým panstvím u Vídně. (Lau donovi rozhodně netrpěli hmotnou nouzí, ale i tak šlo o nejchudšího rakouského maršála.) Během pár let se zámek s nově utvářeným parkem zásadně proměnil. Vyhlášený archi tekt Jan Josef Wirch zámek obohatil o kapli, ale především o rokokové zahradní průčelí s hlav ním sálem a působivým venkovním schodiš těm; sochařská výzdoba je spojována s Igná cem Platzerem. Tradice zachovala vzpomínku na netradič ního generálova sluhu Ivana, litevského podko ního, nebo na budovu zvanou Kasárna, kterou měla obývat setnina hraničářských granátníků. Vykonávali tu strážní službu a jejich ranní vo jenský budíček byl zároveň signálem pro pod dané, aby zahájili práci na panských polích. Přibývající věk a nemoci Laudona dovedly k rezignaci na některé funkce. Koníčkem zá meckého pána bylo zahradnictví, rád lovil, ba vily ho šachy a byl pyšný na svou knihovnu. V Bečvárech nejen odpočíval, vedl různá jed
nání (na svou stranu se ho marně snažilo získat hned několik zemí). Císař Josef II. ho párkrát vyreklamoval, aby jej coby generální inspek tor pěších vojsk a zemský velitel doprovázel na cestách či na vojenských manévrech. Laudon tak byl svědkem situace, známé již od Brna, kde vladař zoral část pole – v Kunštátu v Orlic kých horách osobně kosil oves. Později spolu navštívili vlastenecké divadlo Bouda v Praze. Jestliže Rakušáci ztratí Laudona, nemají žádného generála takového významu, aby mohl velet armádě. (Fridrich II.) – Zdánlivé ústraní v Hadersdorfu, kde budoval svou novou rezi denci, bylo stejně jen dočasné. Josefu II. vytrhl trn z paty při tzv. bramborové válce (1778– 1779) o bavorské dědictví, při níž bylo protiv níkem opět Pruské království. (Původně se to muto konfliktu v Čechách říkávalo švestkový rachot, ale podle nově zaváděné plodiny, vojáky vykopávané, převážilo bramborové pojmeno vání.) To už se Laudon honosil titulem polního maršála. 14
Bečváry
Živio! Ať žije otec Laudon! Ať žije hrdina Laudon! znělo ze všech stran v roce 1788, kdy se mistrovský stratég znovu postavil do čela armády. Josef II. se s podporou Ruska ne šťastně zapletl do války proti Osmanské říši. (Císař původně Laudonovy služby odmítl: Již jste dosti vykonal, jste již churav, užívejte raději … odpočinku). Teď se vojskem neslo dokonce Ať žije svatý Laudon! Mistrným kouskem bylo dobytí Bělehradu (1789). Při návratu do Vídně zažil maršál opravdový triumf, nemocný Josef († 1790) mu vyšel sám vstříc: Vítej, bělehradský vítězi! Nový panovník Leopold II. svěřil Laudo novi péči o celou svou armádu. Inspekční cesta zavedla novopečeného generalissima na Mo ravu. V Novém Jičíně však třiasedmdesátile tého vojevůdce dostihly vážné zdravotní pro blémy, některé už letité (dna, žaludeční obtíže). Ach, nemějte mne za takového slabocha a nedělejte ze mne prosťáčka, byla jeho poslední slova, když ho kdosi chtěl povzbudit. Zemřel 14. čer vence 1790. Epitaf z hadersdorfského náhrobku do plňme „vojenským vysvědčením“ od francouz ského generála, s nímž by se asi bez problémů
„Chrám obránců vlasti a přátel zahradnictví“ (Veltrusy) oslavuje Josefa II. a maršály Laudona a Lacyho
ztotožnila většina těch, kteří Laudona osobně poznali: Laudon je rozumný, přitom však pohyblivý, rozhodný, rychlý, horlivý a podnikavý. Má všechny vlastnosti velkého vojevůdce a může udělat nepatrného knížete velkým vladařem…
Laudonovo jméno figurovalo hned v několika soudobých písních a popěvcích, často po boku slavných vojevůdců: On v každé bitvě první v řadě stojí, / a bez vší bázně v postrach nepřátelům svoje plány přede, jak Hannibal před punskými stál voji! / Jej nezadrží nepřátelská síla / a v nebezpečí chopí se spásného díla! / (…) Z nadhvězdných výšin hleděl jasný duch / božského Evžena [Savojského] v rakouské říše / a viděl Laudona; Evženův řekl duch: / Buď zdráv, vojvodo, Bůh Tě seslal z výše! / Onť Bohem nadán Laudon nedostižný / a mlčenlivost jeho odkazem; / tak hledí s úctou k němu všecka zem… • Náš statný Laudon Prusům dobré naučení dal, / jim metlou po kantorsku notně vymrskal. / Teď volají: Ó jé! A dávají se v běh, / jim Laudon v patách, metlou pobízí je v spěch. / A chudák Fricek s dlouhým nosem táhne zpět, / když ze sta jeho hrdin mu jich zbylo sotva pět. • Však s jménem Laudona se štěstí, zdar vždy pojí / a také se ho dosud nikdy nespustil. / Jak často Branibor se třás před jeho pěstí, / jak zblízka cítil Berlín jeho hromů dým! / … Nepříteli vítězství jím zpola již dobyté / svou mocnou urval rukou, / zde město obklíčené vojskem kol do kola / svou osvobodil lstí před těžkou mukou! / … I Laudonovo jméno bude skvěti / se jasným leskem v světě dějinách! – Joseph Haydn nazval svou 69. symfonii Laudon (1779) a Wolfgang Amadeus Mozart věnoval generálovi Adagio a Allegro (1791). 15
ZÁMKY ČECH A MORAVY
BECHYNĚ
Erb posledních Rožmberků
Renesanční živobytí
Medvědí službu udělali Petru Vokovi z Rožmberka beletristé a filmaři. Komedie Svatby pana Voka (1970) vylíčila poledního Rožmberka jako povrchního a přelétavého frejíře, nenapravitelného frivolníka, polovzdělance a špatného správce rodového majetku. Dalo by se stručně shrnout, že opak je v zásadě pravdou, i když ve Vokově životě najdeme období, kdy si užíval bezstarostného žití renesančního velmože z nejbohatší rodiny v zemi. Zámek v Bechyni se ale současně díky jeho péči proměnil ve skvělé renesanční sídlo a samotný Rožmberk nikdy neopomíjel ani své intelektuální a mecenášské zájmy.
◉ 1569 Petr Vok některé zločince … u města
listy sepsat, pohrůžky pánu činíce, dali. (…) Místa pak, kde úklady a stavuňky na pána mí vali, byla tato: za Sedlčany v struhách osm lotrů … s osmi ručnicemi stávali… Týž osoby stály na pána mezi Vlastiboří a Komárovem… Ale nepřijel, jměv výstrahu, jinou cestou pán vyvázl. Václav Březan – Život Petra Voka (17. století)
Soběslavi popravit dal. Za tou příčinou jiní ryb níkáři, že jim jejich dobré tovaryše hrom pan ský zutrácet dal, původem nejvíce nějakýho Vondry Boráka z Pořizan, hejtmana rybníkář skýho, … spuntování [spiknutí], přísahou se ve spolek zavázavše, jonáků padesáte proti pánu, že ho zabijí, učinili. Z té příčiny … odpovědní 16
Bechyně
◉ 1573 [Vilém předestřel], proč povinen dále
domu rožmberského Vilémovi (* 1535). Ten svou skvělou kariéru dovršil jako nejvyšší pur krabí (vlastně premiér stavovské obce). Petr Vok zůstával dlouho v jeho stínu. Dostal sice do správy tři okrajové díly největšího majetku v Českém království, ale žádný nesplňoval vel možovy rezidenční nároky. Takové místo našel až v Bechyni, kterou osobní péčí proměnil v reprezentativní sídlo. Jeho představy realizoval italský architekt Bal tazar Maggi z Arogna, jenž do renesančního hávu oděl i jiná rožmberská sídla či zámky pánů z Hradce. 1580 Smluvil pan Petr Vok s baumistrem mistrem Baltazarem o rozebrání a rozlámání věže na Bechyni. – 1581 Stala se smlouva celá a dokonalá s mistrem Baltazarem, … že má v Bechyni stavení udělat. (V. Březan) Pozdější tradice, opírající se o Vokovo půso bení v Krumlově a Třeboni, jej líčila jako vlíd nou, milosrdnou vrchnost, ale počátky bechyň ského vladaření tomu rozhodně neodpovídaly. Přelétavý a prchlivý Rožmberk se o hospoda ření příliš nezajímal a svým poddaným byl
není [Petrovy] závady vyvozovat [ospravedlňo vat]: předně že sám dlužník jest a věřitele nevy hnutelně spokojit musí; (…) prve že jej živností a statkem poctivě a nezávadně opatřil; poně vadž svou nesprávou, nedbanlivostí, nemír ností, rozpustilostí se sám [Petr] zavedl, že není povinen mu pomáhat. (…) [Petr má] na zámku deset aneb dvanáct děveček a děvčat, ty mají své zvláštní dostatečné opatření, to jsou jeho ko mornice, ty mívají klíče od jeho pokojů a dnem i nocí nevěrně jeho opatrují i k stolu mu slouží. K tomu žádné pobožnosti, žádného řádu, žádné správy v ničemž není, outrata nesmírná, čeledi nepotřebné s ženami množství, ježto jest mi o tom těžko slyšet, až mne srdce bolí. Václav Březan – Život Petra Voka (17. století) Petr Vok z Rožmberka (* 1539) si chtěl koupí Bechyně v roce 1569 zajistit větší ne závislost na svém starším bratrovi, poně kud konzervativním a autoritářském vladaři
Bechyňský zámek
17
ZÁMKY ČECH A MORAVY
Tím ovšem Rožmberka varovali, takže se všem nástrahám úspěšně vyhnul a mohl dát průchod své touze po pomstě. V pronásledo vání opovážlivých vyzyvatelů zaangažoval úřed níky na všech rodových panstvích, navíc oslovil i své šlechtické kolegy na mnoha místech Čech. I tak se jejich vesměs hrdelní potrestání pro táhlo až do roku 1577: Mordýři na rozličných místech odpravováni, na Táboře, Bechyni, Vimperku, Soběslavi, Vodňanech, Třeboni; hlavami jejich pan Petr Vok jednu truhlici naplnil. Bezstarostný život třicátníka, jehož hostiny a pijácké zábavy byly daleko široko proslulé, nenechal v klidu opatrného správce rožmber ské tradice Viléma. Své mínění o nesprávném živobytí mladšího bratra razantně vyjádřil ve svých dopisech z roku 1573. Při hodnocení je jich obsahu musíme ovšem brát v úvahu, že na Bechyni nikdy nebyl a informace z doslechu často neúměrně přehánějí. Průčelí zámku
PŘEVLEČENÝ MORDÝŘ Roku 1574 poslal Václav ze Šternberka na Bechyni k potrestání zajatce, který se vy dával za ženu a manželku jakéhosi Vaška, vyzyvatele Petra Voka ve sporu s rybní káři. Posítámť manželku Vaška, odpovědníka tvého, kterýžto podjetši se za ženský pohlaví, s ním chodíval, na cestách mordovati pomáhal, krásti podomě i mordovati. Což pak i vyznání jeho s ním též se odsílá. (…) Jáť sem jej málo jednou zsucha dal stáhnouti [mučil] a trošku počít svíčkami pálit. Hned se v mordích znal, nemůž mnoho trpěti. A toť oznamuji, že se u kněze Jana, kterýž u Tebe byl, zjednal za děvečku a smejšlel jeho kuchařku i zabíti. Což pak pobravši mu okolo šťyřidcíti kop [grošů] a kožichy jakýs, pryč ušel, ale zase dosažen. Šternberk Voka upozorňuje, aby neopomněl potrestat též zločincova votce a mateř, kteříž jeho k tomu lotrovství z mládí vedli.
obávanou, zlostně trestající autoritou. Správu panství nechával na úřednících, leckdy ovšem neměl při výběru dobrou ruku. Jejich hrabivost poddaní přičítali pánovi, a tak není divu, že se nenávist obracela proti němu. Ukázalo se to v osm let se táhnoucím sporu s rybníkáři. Rybníkáři byli jednak kvalifikovanými od borníky při stavbě rybníků, jednak se k nim počítala řada nádeníků na hrubé práce, tím pádem i poněkud pochybné existence. V do bovém chápání tak byly pojmy rybníkář a zlo činec takřka totožné a tresty byly často exem plárně přehnané. Počátek sporu se datuje do roku 1569, kdy se Vok jako hejtman Bechyňského kraje spíše náhodně zúčastnil popravy několika delikventů v Soběslavi. Rybníkáři přitom prokázali stavov skou soudržnost i čest – své nepřátelství vůči pánu, jehož hodlali sprovodit ze světa (chtěli jej sklidit), nijak neskrývali a svůj cíl vyhlásili do světa prostřednictvím opovědních listů. 18
Bechyně
Petr Vok byl náruživým pijákem piva (nej raději rakovnického) a vína a na zámku pořá dal i několikadenní hostiny. Pitky dostaly jakýsi ustálený řád: provinilec proti pravidlům zábavy musel vypít pohár navíc a zapsat se do pokutních register. Zachovaly se z let 1573–1576 a jsou velmi pestré. (Byl jsem vesel rád, však s bázní boží! – Venuše, ty jsi má smrt! – Má klisna klepouchá a má žena poctivosti nemá.) Nezřídka je doprovázely obrázky, potvrzující uvolněnou atmosféru Vokova pohostinství. Pijatik se zú častnilo přes sto příslušníků rytířských rodin, věkem spříznění příslušníci panstva, občas du chovní, nechyběli ani zástupci měšťanského pa triciátu. Ostatně jedním z efektů takových schů zek bylo navazování osobních kontaktů. Životní styl Petra Voka nijak zvlášť nevy bočoval z obvyklých životních standardů rene sančního panstva, na Bechyni se žádné mimo řádné výstřelky – a to ani sexuální (povětšinou nepřesahovaly rovinu erotického flirtu) – ne odehrávaly. Ženský fraucimor, spravovaný sestrou Evou, byl na panských dvorech běžný. A ani Vilém, ač ze zdravotních důvodů absti nent, nebyl žádný puritán, který by bratrovi nedopřál rozptýlení.
Nejvyššímu purkrabímu šlo zejména o ne hospodárnost bechyňského dvora. I tady se ale chceme Petra Voka alespoň zčásti zastat. Když roku 1592 usedl po bratrově smrti na post rožmberského vladaře, činily sice jeho pohle dávky asi 150 000 kop grošů míšeňských, zato dědictví po Vilémovi představovalo dalších 900 000 kop dluhů! Petr Vok se ze svých finančních těžkostí, jež kulminovaly kolem roku 1575, kdy mu kvůli dluhům hrozilo mimo rodinná panství do konce zatčení, dokázal poučit. Své sehrál bra trův vliv, ale též Petrův věk a zdravotní stav. Celkově se zklidnil, začal se víc zajímat o hos podaření a brzy se stal až překvapivě zdatným podnikatelem. Nezapomínal přitom ani na své intelektu ální zájmy: Pan Petr Vok z Rožmberka již tehdáž mysl k knihám měv a drahný počet jich shromáždiv. Inventář jeho soukromé knihovny, mimochodem největší u nás, čítal začátkem 17. století neuvěřitelných 11 000 položek! Pe trovi čím dál častěji – jako svému mecenáši – adresovali své beletristické i odborné spisy slavní humanisté.
Náměstí v Bechyni
19
ZÁMKY ČECH A MORAVY
Nazrál čas k ženitbě, jež měla přinést ma jetkovou vzpruhu a zaručit pokračování rodu (všechna čtyři Vilémova manželství zůstala bezdětná): volba padla v roce 1580 na třinác tiletou Kateřinu z Ludanic. Očekávané dědic tví se však kvůli jejím hamižným poručníkům zmenšilo na moravské panství Helfštejn. Čty řicátník Petr Vok našel v psychicky poněkud nevyrovnané dívce nábožensky spřízněnou duši, ale dědice se nedočkal. Jednou z příčin sporů s bratrem Vilémem byly náboženské rozdíly. Petr Vok se již v mládí vzdal katolicismu a přiklonil k luteránství, v osmdesátých letech 16. století se pak po zralé úvaze přihlásil k jednotě bratrské. Manželka shodné víry ho přitom ovlivnila jen zčásti (paní manželka jeho důvěrnost v služebnostech církevních … k správcům jednoty bratrské jměla). Coby vladař domu rožmberského – jako ta kovému mu ze zákona náleželo mezi šlechtou první místo v zemi – obstál Petr Vok († 1611) se ctí. Možná v tom svou roli sehrálo i poučení, jež si odnesl ze svých přece jen poněkud bouř livějších let na bechyňském zámku.
Kostel sv. Matěje
Manželství Petra Voka a Kateřiny vyhlíželo idylicky, ačkoli očekávaný dědic nepřicházel. Počátkem devadesátých let 16. století ale přišla krize. Kateřina bez svolení odjela na svůj bývalý hrad Helfštejn a letopisec dodává: Velmi laskava byla na jednoho z mladých komorníků. Petr však nepřístojné chování ženy, jíž zřejmě neuspokojovalo soužití s o tolik starším mužem, velkoryse amnestoval s tím, aby v předsevzetí svém se upamatujíc, čeho se tu proti Bohu a slibu manželskýmu dopustila a jakú příčinu k pomluvám a klevetám dala. Domů se vrátila po šesti týdnech. – Psychická nevyváženost mladé paní se vyvíjela v trvalou poruchu (byla zdětinilá a nesmyslná). Jednou, po Petrově odjezdu z Krumlova za vojenskými povinnostmi, podlehla hysterii, dala zapřáhnout selské klisny od pluhu a odjela na odlehlý statek Kuklov. Tam zůstala ve dvoře … přes noc na slámě leževši. Blouznila, vsugerovala si, že musí za manželem do Prahy (byl v Uhrách). Neposlušenství, protivenství, zlost jsem trpělivě snášel a mile promíjel i odpouštěl, velkodušně opakoval vladař. Psychózy se stupňovaly, stavy zármutku a pokání se střídaly s hysterií, dostavily se přeludy. V nemoc pominutí smyslů z nespaní upadši, divně sobě počínala… O choromyslnou paní bylo dalších sedm let důstojně, leč pod dohledem postaráno v ženském fraucimoru. Čtyřiatřicetiletá Kateřina se rozloučila se světem v roce 1601. 20