Issuu

Mária Sováriová Soósová

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi

Mária Sováriová Soósová

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi

GRADA Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. PhDr. Mária Sováriová Soósová, PhD. Lekárska fakulta, Univerzita Pavla Jozefa Šafárika v Košiciach, Slovenská republika

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi Recenzenti: Mgr. a Mgr. Marek Orko Vácha, Ph.D. Prof. Mgr. Katarína Žiaková, PhD. Překlad: Mgr. Ludmila Míčová Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2022 Cover Photo © depositphotos.com, 2022 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 8326. publikaci Odpovědná redaktorka PhDr. Dana Pokorná Sazba a zlom Josef Lutka Počet stran 144 1. vydání, Praha 2022 Vytiskla TISKÁRNA V RÁJI, s.r.o., Pardubice Publikace vznikla jako součást grantového úkolu Ministerstva školství, vědy, výzkumu a sportu Slovenské republiky KEGA 010UPJŠ-4/2021. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky. ISBN 978-80-271-4650-5 (ePub) ISBN 978-80-271-4649-9 (pdf) ISBN 978-80-271-3242-3 (print)

Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

1 Spiritualita a religiozita v ošetřovatelství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Etymologie slova náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přístupy ke konceptualizaci náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konceptualizace náboženství v ošetřovatelství a zdravotní péči . . . . . . . . 1.2 Spiritualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Etymologie slova spiritualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Přístupy ke konceptualizaci spirituality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konceptualizace spirituality v ošetřovatelství a zdravotní péči . . . . . . . . . Vztah mezi spiritualitou a náboženstvím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Spirituální a náboženské zážitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neobvyklé spirituální a náboženské zážitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Každodenní spirituální a náboženské zážitky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9 9 10 10 12 12 13 13 16 17 18 19 21

2 Spiritualita, náboženství, věk a vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Vývoj spirituality a náboženství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Spiritualita a náboženství v dětství a dospívání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Spiritualita a náboženství v dospělosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4 Spiritualita a náboženství v období stárnutí a stáří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Spiritualita a náboženství na konci života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

31 31 36 39 41 44

3 Nástroje hodnotící spiritualitu a religiozitu v klinickém výzkumu . . . . . . . 3.1 Vybrané nástroje hodnotící spiritualitu a náboženství obecně . . . . . . . . . . Škála prožívání denní spirituality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Škála spirituality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Vybrané nástroje hodnotící spirituální a náboženskou pohodu . . . . . . . . . Škála spirituální pohody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dotazník spirituální pohody . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.3 Vybrané nástroje hodnotící spirituální a náboženskou tíseň . . . . . . . . . . . . Škála spirituální tísně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nástroj hodnotící spirituální tíseň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.4 Vybrané nástroje hodnotící spirituální a náboženské potřeby . . . . . . . . . . . Dotazník spirituálních potřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Inventář spirituálních potřeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.5 Vybrané nástroje hodnotící spirituální a náboženské copingové strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zkrácená stupnice religiózního zvládání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Škála náboženských a duchovních zápasů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

47 50 50 52 53 54 54 55 55 56 56 57 58 58 59 59

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi 4 Spiritualita, náboženství a zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.1 Spiritualita, náboženství a fyzické zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při srdečně-cévních onemocněních . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při neurologických onemocněních . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při chronické obstrukční plicní nemoci . . . . . . Spiritualita a náboženství při diabetu mellitus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při chronické nemoci ledvin . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství u pacientů inﬁkovaných HIV . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství u jedinců trpících bolestí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při onkologických onemocněních . . . . . . . . . . . Spiritualita, náboženství a délka života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Spiritualita, náboženství a duševní zdraví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při depresivních poruchách . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství při úzkostné poruše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství ve vztahu k suicidiu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství ve vztahu k zneužívání alkoholu, omamných a psychotropních látek a k rizikovému chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita a náboženství ve vztahu ke schizofrenii a jiným psychotickým poruchám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spiritualita, náboženství a prožívání traumatické události . . . . . . . . . . . . . Spiritualita, náboženství a osobní pohoda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Regulační mechanismy ve vztahu spirituality, náboženství a zdraví . . . . . . .

61 63 63 65 66 67 68 70 70 72 73 73 74 75 76

5 Integrace spirituální péče do ošetřovatelské praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Posouzení spirituality a religiozity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spirituální screening . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Spirituální anamnéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hloubková spirituální anamnéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Neformální anamnéza a klinické hodnocení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Diagnostika ve spirituální péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.3 Plánování, implementace a vyhodnocení spirituální péče . . . . . . . . . . . . . . Reﬂexe osobních a profesionálních hodnot a přesvědčení . . . . . . . . . . . . . Poskytování duchovní péče pacientovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kooperace s jinými experty, zajištění kontinuity a kvality péče . . . . . . . .

89 89 90 92 95 97 98 103 104 104 113

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

115

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

116

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

139

Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

142

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

143

77 79 79 80 82

Úvod

Zájem o spiritualitu a náboženství v současné společnosti narůstá. Se zmínkou o spiritualitě a náboženství se setkáváme v každodenním životě, politice, ekonomice, obchodě, ve zdravotnictví, vzdělávání, v umění, hudbě či ve vědě. Společnost stále více vyhledává spirituální a náboženské tradice a filozofie za účelem porozumění, směrování a dosahování optimální pohody. Spiritualitě a náboženství se dostává zvýšené pozornosti v souvislosti se zdravím a nemocí. Výzkumy (Koenig, 2012; Zimmer et al., 2016) dokazují, že spiritualita a náboženství jsou významným zdrojem fyzického a duševního zdraví, osobní pohody a důležitým faktorem při řešení složitých životních situací. Lidé mají spirituální a/nebo náboženské potřeby, u mnohých jedinců však zůstávají nenaplněné, což může negativně ovlivnit jejich zdraví, dodržování léčebného režimu, schopnost vyrovnat se s onemocněním či délku zotavování a dalšího života. Vzhledem k výše uvedenému je žádoucí začlenění spirituality a náboženství do péče o pacienty. Ošetřovatelství má dlouhou historii integrace náboženské a duchovní péče do zdravotní péče o pacienta. Koncept spirituality je nedílnou součástí teorie, výzkumu a praxe ošetřovatelství i v současnosti. V mezinárodní ošetřovatelské komunitě vzrůstá zájem o tuto oblast zejména v souvislosti s uspokojováním spirituálních potřeb nemocných. Na druhé straně v důsledku fragmentace zdravotní péče, mechanizace a používání nových technologií se často setkáváme s redukovaným pohledem na pacienta – vytrácí se člověk, osobnost a zůstává objekt zájmu; ošetřovatelská péče se stává více mechanickou. Protože všichni jedinci, sestry i pacienti, jsou spirituální bytosti, péče o duchovní dimenzi člověka by měla být součástí holistické ošetřovatelské péče. Problematika duchovní péče v současné ošetřovatelské literatuře není dostatečně prozkoumána a objasněna. Pro integraci spirituální péče do klinické praxe je nezbytný vývoj jazyka, který usnadní deskripci spirituální dimenze člověka. Záměrem této publikace není zpracování celé bohaté literatury o spiritualitě a náboženství, jelikož to přesahuje kompetence autorky a vyžadovalo by to interdisciplinární spolupráci. Cílem této publikace je kriticky přehodnotit a syntetizovat aktuální vědecké poznatky týkající se problematiky spirituality a náboženství ve zdravotnických vědách, jakož i poukázat na možnosti jejich implikace v klinické praxi. Teoretické poznatky jsou zároveň obohaceny o nová, originální zjištění, která jsou výsledkem autorčiny vlastní vědecké práce. Tato vědecká monografie by měla primárně komunikovat vědecké poznatky ve vědeckých kruzích, zejména v ošetřovatelství, lékařských vědách, ale i v dalších odborných kruzích, k usnadnění integrace spirituální péče do holistické, na pacienta orientované ošetřovatelské péče. Monografie je členěna do pěti kapitol. V první kapitole jsou konceptuálně vymezeny pojmy náboženství, spiritualita a spirituální a/nebo náboženské zážitky. Druhá kapitola se zaměřuje na vývoj a specifika spirituality a náboženství v dětství, během 7

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi dospívání, v dospělosti, ve stáří a na konci života. Třetí kapitola pojednává o měřicích nástrojích hodnotících spiritualitu a/nebo religiozitu v klinickém výzkumu. Čtvrtá kapitola podává přehled o významu spirituality/religiozity ve vztahu k fyzickému a duševnímu zdraví. Poslední, pátá kapitola klade důraz na praktickou využitelnost výsledků výzkumu a poskytuje návod, jak integrovat spirituální péči do zdravotní péče. Věřím, že čtenáři z vědecké a odborné komunity dokážou najít inspiraci a výhody poskytování spirituální péče, která může výrazně obohatit životy jejich pacientů v každodenní klinické praxi. Mária Sováriová Soósová

Spiritualita a religiozita v ošetřovatelství

Cesta života je často klikatá, protkaná různými zatáčkami a křižovatkami, doprovázená vzestupy i pády. Lidé vedle radostí běžného života musí nejednou čelit náročným životním situacím. Jsou konfrontováni se závažným chronickým onemocněním či s akutním zdravotním problémem. Ve smutku a utrpení bilancují svůj život, jeho smysl, dosažené cíle. Není snad člověka, který by během krize nepřehodnocoval své duchovní já. Toto mimořádně zranitelné období může být i příležitostí pro osobní a spirituální růst. Spiritualita je významná v životě mnoha lidí. Výzkumy dokazují, že je významným zdrojem zdraví, pohody a důležitým faktorem při zvládání těžkých životních situací především u chronických a terminálních onemocnění (Koenig, 2012; Thege, 2013; Zimmer et al., 2016). Mnoho pacientů má spirituální a/nebo religiózní potřeby. U mnohých z nich nejsou tyto potřeby saturované, což může negativně ovlivnit jejich zdraví, schopnost zvládat onemocnění, realizaci rozhodnutí ohledně léčby, adherenci k léčbě, dosahované výsledky v léčbě a zdraví či délku života (Koenig, 2012; Zimmer et al., 2016). Vzhledem k výsledkům vědeckých výzkumů se jeví jako vhodné integrovat spirituální péči do péče o pacienta (Koenig, 2012; Timmins, Caldeira, 2017). Sestry jsou jednou z nejpočetnějších skupin ve zdravotnické profesi a jsou často první, koho pacienti osloví. Mají mnoho příležitostí zahrnout spiritualitu do ošetřovatelské péče. Z perspektivy holistického ošetřovatelství se sestry dívají na člověka jako na biologickou, psychologickou a sociální bytost se spirituálním jádrem. Všechny komponenty lidského bytí (biologické, psychologické, sociální a spirituální) jsou navzájem propojeny a vzájemně se ovlivňují (obr. 1.1). Ale zatímco biologické aspekty jsou snadno viditelné, ty psychické a sociální můžeme pozorovat na základě chování, spirituální aspekty lidského bytí mohou zůstat skryté. Spiritualita je velmi široký koncept, který zahrnuje mnoho deﬁnic a pojmů. Tato kapitola by měla poskytnout fundamentální pohled na spiritualitu, religiozitu a související koncepty ve vztahu k ošetřovatelství a ošetřovatelské péči.

1.1

Náboženství

V dějinách lidstva byly medicína, ošetřovatelství a náboženství vždy spojeny. Až v nedávné době došlo k oddělení těchto systémů, zejména ve vysoce rozvinutých zemích (Koenig, 2012). Počátky ošetřovatelské péče sahají hluboko do předkřesťanského období. Starověké kultury (Egypt, Řecko, Řím, Izrael) vnesly do zdravotní péče silné náboženské a magické prvky. Do umění léčby byly zahrnuty i ženy, zejména v péči o rodičku, děti a starší lidi. V období raného středověku se ošetřovatelství spojovalo se šířením křesťanství. Pokud nahlédneme do historie, první nemocnice v Evropě byly vybudovány křesťanskými náboženskými organizacemi, které je obsadily v souladu s náboženským řádem. Za zdravotnickou praxi či udělování licencí lékařům a dalším 9

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi zdravotnickým pracovníkům byly odpovědné náboženské organizace (Kutnohorská, 2010; Koenig, 2012). Jak uvádí Mary O’Brienová (2014), bible byla průvodcem života a praxe lékařů a sester. Písmo Starého a Nového zákona obsahovalo mnoho konceptů, které se staly modelem pro vztah sestra–pacient. Odkazuje na poskytování opory, pomoci, péče, síly, odvahy a na porozumění Boží lásky a milosti v čase utrpení pro sestry a jejich pacienty.

Etymologie slova náboženství Náboženství je rozmanitý, historicky, kulturně a společensky podmíněný fenomén. Základem slova náboženství je v mnoha jazycích latinské religio. Původ tohoto slova není zcela jasný. Podle římského spisovatele Cicera tento výraz znamenal „svědomitost“, která se vztahovala zejména ke svědomité pozornosti věnované uctívání bohů, ke svědomitému dodržování pravidel, praktik a rituálů. Religio se pojí také s termínem relegere – „znovu přemýšlet, číst“ (re – „znovu, opět“, legere – „přemýšlet, číst“) nebo s anglickým anebo germánským reck – starat se (Hoyt, 1912). Obvykle nejpreferovanější verzí etymologie slova religio je spojení s latinským slovem religare, kde re znamená „znovu, opět“ a ligare „spojit, svázat“, tj. religare – „znovu svázat, spojit“. Religare je potom možné chápat jako vzájemnou vazbu mezi člověkem a Bohem, nejvyšší bytostí, která ho přesahuje (Hoyt, 1912; Říčan, 2007). Ve slovenštině a češtině je slovo náboženství odvozené od slova nábožný a to zase od slova Bůh. Bůh je odvozený od staroslovanského bog. Blízká slova se společným základem se nacházejí v sanskrtském jazyce – bhága, což znamená „bohatství, štěstí, dávající výživu, udělující nebo dárce“ (Pukanec, 2013).

Přístupy ke konceptualizaci náboženství Termín náboženství se vztahuje k množství různých kulturních jevů, které zahrnují víru ve svět božstev nebo duchovnosti. Náboženství ovlivňuje lidské chování, jednání, myšlení, cítění i hodnoty. Náboženstvím jakožto vědní disciplínou se zabývá religionistika. Studium náboženství je předmětem i jiných vědních disciplín, např. historie náboženství, sociologie náboženství, náboženské etnologie, fenomenologie náboženství, psychologie náboženství, filozofie náboženství a částečně i různých teologií, které se zabývají náboženstvím a religiozitou. Všechny tyto vědy přistupují k definování náboženství různě. Obecně tyto definice můžeme klasifikovat podle substanciálního (fenomenologického) nebo funkcionalistického (pragmatického) přístupu k náboženství (Yandell, 2016; Hejna, 2010; Prodanov, 2005). Substanciální (substanční, fenomenologický) přístup se zabývá podstatou a obsahem (charakteristikami) náboženství. Náboženství je definováno termíny víra a přesvědčení a jejich dodržováním, obsahuje prvky posvátných, transcendentních, absolutních nebo numinózních jevů, míst, předmětů, času a osob (Yandell, 2016; Hejna, 2010). Fenomenologický přístup umožňuje porozumění významu náboženství „zevnitř“, tak jak ho prožívají příslušníci zkoumaného náboženství (Hejna, 2010). Hlavními představiteli tohoto přístupu jsou například Gustav Mensching, Rudolf Otto či Mircea Eliade. Gustav Mensching (1976) se v duchu tohoto přístupu pokusil definovat náboženství jako setkání osoby s Posvátnem a reakci člověka na toto setkání. Reprezentativní je i koncepce náboženství Rudolfa Otta (Otto, 1998), která zdůrazňuje osobní zkušenost s numinózním. Mircea Eliade (2006) rozvíjí hierofanii (manifesta10

Spiritualita a religiozita v ošetřovatelství

biologická dimenze

spirituální dimenze psychologická dimenze

sociální dimenze

Obr. 1.1 Holistický model člověka ce svatosti, sakralizace věcí, objektů, jevů, času) a dialektiku mezi posvátným (odpovídá Ottovu numinózu) a profánním. Deﬁnování náboženství jako vztahu člověka k numinózní transcendenci nacházíme na domácí scéně například u Ivana Štampacha (2012). Funkcionalistický (funkční, pragmatický) přístup se snaží o porozumění funkci a smyslu náboženství pro kulturu, společnost a jednotlivce (Yandell, 2016; Hejna, 2010). Tvrdí, že náboženství hraje rozhodující roli při formování jednotlivce a společnosti. Náboženství je tedy charakterizováno svou společenskou funkcí (Yandell, 2016; Hejna, 2010). Tento přístup má kořeny v práci Émila Durkheima (Carls, 2020), který považoval náboženství za základní sociální instituci, produkt lidské činnosti, a ne Božího zásahu. Zabýval se náboženstvím jako společenským faktem, analyzoval ho ze sociologického hlediska. Základem analýzy je Durkheimova deﬁnice náboženství, kterou považuje za ucelený systém přesvědčení, praktik a rituálů ve vztahu k posvátným věcem, které se spojují do jednoho morálního systému zvaného „Církev“ spolu se všemi, kteří ji tvoří. Durkheim hovoří o třech hlavních funkcích náboženství ve společnosti: sociální, morální a existenciální. Vnitřní fungování společnosti pomáhá udržovat sociální soudržnost, regulovat skupinovou solidaritu a mezilidské vztahy a integruje jedince do „společenství“ prostřednictvím sdílených rituálů, přesvědčení a vyznání. Sociální kontrola slouží k prosazování náboženské morálky a norem, které pomáhají udržovat soulad a kontrolu ve společnosti. Náboženství dále poskytuje smysl a účel k zodpovězení jakýchkoliv existenciálních otázek (Carls, 2020). Před11

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi staviteli tohoto směru jsou např. Mary Douglasová, Thomas Luckmann, Talcott Parsons a další (Prodanov, 2005).

Konceptualizace náboženství v ošetřovatelství a zdravotní péči Ve zdravotnické literatuře se setkáváme se substanciálními i funkcionalistickými přístupy k deﬁnování náboženství. Barbara Pesutová (Pesut et al., 2008) na základě analýzy konceptu náboženství ve zdravotnické literatuře uvádí, že náboženství bylo charakterizováno zejména institucionalizovanými přesvědčeními a rituály, v některých případech bylo zařazeno do podskupiny duchovnosti nebo kultury. Zároveň poukazuje na trend snižování sociálního dopadu náboženství v západních kulturách, který, jak se zdá, ignoruje globální trend oživení náboženství. Podle Harolda Koeniga (2012) je náboženství vícedimenzionální konstrukt zahrnující víru, chování, rituály a obřady, které se mohou konat nebo praktikovat v soukromém nebo veřejném prostředí a jsou nějakým způsobem odvozeny od zavedených tradic, rozvíjených v průběhu času v rámci komunity. Náboženství je chápáno jako organizovaný systém víry, praktik a symbolů, jejichž cílem je usnadnit sblížení se s transcendentním (Bůh, Vyšší moc, Konečná pravda) a podpořit porozumění vztahu a odpovědnosti vůči ostatním při společném životě v komunitě (Koenig, 2012, s. 3). Marcelo Saad a Roberta De Medeirosová (Saad, De Medeiros, 2012) deﬁnují náboženství jako organizovaný nebo institucionalizovaný systém víry, který se pokouší poskytnout konkrétní odpovědi na všeobecné duchovní otázky a potřeby lidstva. Vnímají ho jako mnohorozměrný konstrukt, sestávající z vnitřních a vnějších dimenzí. Mezi ty vnitřní patří víra, neorganizovaná religiozita (soukromá modlitba), subjektivní religiozita (důležitost náboženství v životě člověka), náboženská zkušenost, náboženské poznání a náboženská pohoda. Vnější dimenze zahrnují příslušnost nebo denominaci k náboženství, organizovanou religiozitu (účast na činnostech církve nebo synagogy) a náboženskou angažovanost. Vnější aspekty mohou ovlivnit konstrukci vnitřních aspektů.

1.2

Spiritualita

V posledních desetiletích zaznamenáváme zvýšený zájem o spiritualitu nejen v ošetřovatelství a zdravotní péči, ale i ve společnosti jako celku. Svědčí o tom i nárůst vědeckých publikací v renomovaných vědeckých databázích. Spiritualita je termín, který se v ošetřovatelství používá stále častěji, zejména s uplatňováním principů holistické péče, která klade důraz na péči o všechny dimenze jednotlivce – biologickou, psychologickou, sociální a spirituální. Pro posouzení důležitosti a uspokojení spirituálních potřeb pacientů i zahrnutí spirituální péče do zdravotní péče je důležité znát deﬁnici spirituality jednak ze strany recipientů zdravotní péče – pacientů, tak ze strany jejích poskytovatelů – sester, lékařů a dalších zdravotnických pracovníků (McSherry, Cash, 2004; Damiano et al., 2019). Někteří lidé považují spiritualitu za synonymum náboženství, jiní, zejména v sekulárních kulturách, prožívají spiritualitu mimo kontext náboženství (v duchu „jsem spirituální, ale ne náboženský“) nebo se neomezují pouze na jednu náboženskou tradici (Stříženec, 2007; Říčan, 2007; McSherry, Cash, 2004; Damiano et al., 2019).

Spiritualita a religiozita v ošetřovatelství

Etymologie slova spiritualita Pro porozumění a další analýzu je třeba poznání původního významu slova spiritualita. Jak uvádí Sheldrake (2003), spiritualita pochází z latinského slova spiritualitas a spirituální ze spiritualis, což znamená „duchovno“, resp. „duchovní, nadsmyslové“. Spirit představuje u jedinců jedinečného ducha, který je jejich životní silou, zdrojem a energií bytí. Kořeny slova spiritualita nacházíme i v řeckém slově pneuma a hebrejském ruah, což znamená „duše“, ale i „vzduch, vítr a dech umožňující život“. Pojmy duch a duchovní se na začátku používaly výlučně v křesťanském náboženství a postupně je přebírala další náboženství (Sheldrake, 2003; McSherry, Cash, 2004). Donedávna se používaly výhradně v teologických kruzích. Slovo spiritualita bylo znovuobjeveno moderní společností zejména v druhé polovině 20. století (Sheldrake, 2003; Říčan, 2007; Clarke, 2013). V ošetřovatelství a v medicíně stoupl zájem o spiritualitu zejména v posledních třech dekádách (Clarke, 2013; Reinert, Koenig, 2013).

Přístupy ke konceptualizaci spirituality Spiritualita je abstraktní pojem, který není v ošetřovatelské literatuře jednoznačně definován. Existuje mnoho rozdílných významových poloh tohoto pojmu, vyplývajících parciálně z individuálních interpretací, jakož i z konsekvence různých náboženských tradic, systémů přesvědčení a víry, kultury a kontextu (Clarke, 2009; McSherry, Cash, 2004). Literární přehledy ani analýzy konceptu spirituality nevedly k vytvoření univerzálně akceptované definice spirituality. Někteří autoři (Clarke, 2009; Koenig, 2012) prezentují kritický názor na definice spirituality v ošetřovatelství. Uvádějí, že některé jsou velmi široké, matoucí, zasahující do psychologických a sociálních dimenzí, jiné jsou velmi jednoduché a často vylučují důležité aspekty objektu, který má být vymezen. Takové definice mají tendenci vyústit do spirituální péče, která je nerozeznatelná od psychologické péče, těžko vysvětlitelná pacientovi a použitelná v praxi. V ošetřovatelské literatuře můžeme najít mnoho různorodých definic spirituality. Wilfred McSherry a Keith Cashová (McSherry, Cash, 2004) uvádějí, že deskriptory, které lze identifikovat v definicích spirituality, se pohybují od náboženských a teologických k existenciálním a mystickým. Definice spirituality v ošetřovatelství často zahrnují široký komplex pojmů, jako jsou esence, podstata bytí, jádro bytí, transcendence, Bůh, Posvátno, přesvědčení, vztahy, smysl a účel, vnitřní mír, harmonie, láska, naděje, náboženství atd. (Pesut et al., 2008; Jager Meezenbroek et al., 2012; Burkhardt, Nagai-Jacobson, 2013; Rakošec et al., 2015). Určitý konsenzus nacházíme pouze při charakterizaci vybraných atributů spirituality. Mnozí autoři (O’Brien, 2014; Burkhardt, Nagai-Jacobson, 2013; Clarke, 2013; Farský et al., 2010; McSherry, Cash, 2004; Mauk, Schmidt, 2004; Nemčeková, 2004) se shodují v názoru, že spiritualita je fenomén, který je univerzálně prožíván všemi lidmi, a zřejmě nejdůležitější atribut druhové specifičnosti (odlišnosti) člověka. Spiritualita není neměnná, individuálně se vyvíjí a dynamicky se mění během života v interakci s prostředím, a to v kontextu kultury, etnika, náboženství, profese, osobních zkušeností a jiných vlivů (Burkhardt, Nagai-Jacobson, 2013; Clarke, 2013; Farský, Žiaková, Ondrejka, 2010). Dále uvádíme několik definic používaných ve zdravotní péči v posledních čtyřech dekádách. 13

Péče o duchovní potřeby nemocných v ošetřovatelské praxi Ruth Stollová (1989, s. 6, citováno podle McSherry, Cash, 2004) říká, že spiritualita „je moje bytí; můj vnitřní člověk. Je to, kdo jsem – jedinečná a živá. Je to já vyjádřené prostřednictvím mého těla, myšlení, mých pocitů, rozhodnutí a mé tvořivosti. Moje spiritualita mě motivuje, abych si zvolila smysluplné vztahy a činnosti. Prostřednictvím spirituality dávám a přijímám lásku, reaguji na Boha a zodpovídám se Bohu, jiným lidem, reaguji na západ slunce, symfonii, na jaro a oceňuji je. Jsem hnána dopředu, někdy kvůli bolesti, někdy navzdory bolesti. Spiritualita mi umožňuje přemýšlet o sobě. Jsem člověk, protože jsem duchovně motivovaná s možností klanět se a komunikovat s Posvátnem, transcendentním.“ Aru Narayanasamy (1999, s. 123–124) při operacionalizaci pojmu spiritualita vychází z holistického, teologického a biologického aspektu. Podle něj „je spiritualita vlastní celému lidskému druhu, je přítomna u všech jedinců, a to se může projevit jako vnitřní klid a síla odvozená z vnímaného vztahu s transcendentnem (Bohem) nebo Konečnou realitou nebo z nejvyšších individuálních hodnot. Spirituální dimenze nám poskytují smysl a význam pro existenci, evokují pocity lásky, víry, naděje, důvěry, hrůzy a inspirací...“ Nola Schmidtová a Kristen Mauková (Schmidt, Mauk, 2004, s. 2) popisují spiritualitu jako „jádro osobního bytí“, které je obvykle konceptualizováno jako „vyšší zkušenost nebo transcendence sebe“. Wilfred McSherry a Joanne Smithová (McSherry, Smith, 2012, s. 118) uvádějí, že „spiritualita je univerzální, hluboce osobní a individuální; přesahuje rámec formálních pojmů z rituální nebo náboženské praxe tak, aby zahrnovala jedinečné schopnosti každého jedince. Je jádrem a podstatou toho, kdo jsme, jiskrou, která prostupuje celou strukturu osob a požaduje, abychom všichni byli hodni úcty a respektu. Přesahuje intelektuální kapacitu, pozdvihuje stav celého lidstva k Posvátnu.“ Margaret Burkhardtová a Mary Nagai-Jacobsonová (Burkhardt, Nagai-Jacobson, 2013, s. 721) vymezují spiritualitu jako „podstatu našeho bytí. Je vyjádřena a prožívána prostřednictvím našeho spojení s Posvátnem, se sebou, s jinými a s přírodou. Spiritualita prostupuje naše bytí prostřednictvím vztahů a naplňuje a rozvíjí povědomí o tom, kdo jsme, jaký je smysl našeho bytí a jaké jsou naše vnitřní zdroje.“ Spiritualita je aktivní a expresivní. Formuje nás – a je formována – naším životem. Spiritualita informuje o způsobech, jakými žijeme a prožíváme život, jakými se setkáváme s mystickým, a o způsobech, které se vztahují na všechny aspekty života. Podle Mary O’Brienové (O’Brien, 2014, s. 5) je spiritualita „dimenze osobnosti, která se vztahuje na konečné cíle a hodnoty“; spiritualita je to, co nás „inspiruje k touze přesahovat materiální svět“. Spiritualita podle Ruth Tanyiové (Tanyi, 2002, s. 506) je „osobní hledání smyslu a účelu v životě, které může a nemusí souviset s náboženstvím. Znamená spojení, vztah se sebou (v odhalení sebe, sebepoznání) nebo s náboženskými přesvědčeními, hodnotami, praktikami, které dávají smysl životu, inspirují a motivují jedince k dosažení jejich optimálního bytí. Toto spojení přináší víru, naději, mír a zmocnění. Výsledkem je radost, odpuštění sobě a jiným, uvědomění si a akceptování utrpení a smrti, vystupňování fyzické a emocionální pohody a schopnost přesahovat nemohoucnost existence.“ Christina Puchalski (Puchalski et al., 2014, s. 646) uvádí širší deﬁnici spirituality, která byla výsledkem robustní a dynamické diskuse v rámci dvou mezinárodních kon14

Spiritualita a religiozita v ošetřovatelství ferencí, organizovaných v letech 2012 a 2013 a zaměřených na vývoj strategií pro transformaci systémů zdravotní péče prostřednictvím integrace spirituality (obecně definované) s cílem vytvořit soucitnější a komplexnější zdravotní prostředí: „Spiritualita je dynamický a přirozený aspekt lidstva, jehož prostřednictvím lidé hledají konečný význam, účel a transcendenci a prožívají vztah k sobě, rodině, jiným, komunitě, společnosti, přírodě a významnému nebo svatému. Spiritualita je vyjádřena vírou, hodnotami, tradicemi a praktikami.“ Janice Clarková (Clarke, 2009) prezentuje kritický názor na některé definice spirituality v ošetřovatelství. V této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že teologie by mohla poskytnout potřebný náhled na tento koncept. Podobně Katia Reinertová a Harold Koenig (2013) kritizují současné definice spirituality používané v ošetřovatelství, které ve snaze diferencovat spiritualitu od religiozity používají při charakteristice spirituality pojmy jako smysl, cíl, naděje, hodnoty, emoce atd. Uvádějí, že některé definice spirituality jsou „kontaminované“ psychologickými pojmy. Podle Americké psychiatrické asociace (APA) se některé pojmy (např. smysl života, vnitřní mír) spojují s příznaky některých duševních onemocnění. Například nedostatek smyslu a účelu v životě, ztráta zájmu nebo potěšení (nedostatek klidu, vnitřního míru) patří mezi kardinální příznaky závažné depresivní poruchy a také některých úzkostných poruch. Podle autorů taková konceptualizace může vést k metodologické tautologii a ke zjištění zkreslených, falešně pozitivních výsledků ve výzkumu spirituality/religiozity a zdraví a nemoci. Katia Reinertová a Harold Koenig (2013) doporučují definovat spiritualitu v ošetřovatelství a ve zdravotnických vědách z užšího hlediska, s důrazem na zapojení náboženského konstruktu „vnitřní religiozity“ 1 do definice spirituality. V tomto smyslu pojem vnitřní religiozity chápou jako proxy pro definici spirituality a navrhují tuto definici spirituality jako nejvhodnější pro ošetřovatelství (zejména jeho výzkumné cíle): „Spiritualita se odlišuje od jiných věcí – humanismu, hodnot, morálky a duševního zdraví – podle svého propojení s transcendencí. Transcendence je to, co je mimo nás, a přesto i v našem nitru – v západních tradicích se nazývá Bůh, Alláh, Hashem nebo Vyšší moc a ve východních tradicích se nazývá Konečná pravda nebo Konečná realita, Višnu, Krišna nebo Buddha. Duchovnost je úzce spojena s nadpřirozeným a s náboženstvím, i když také přesahuje náboženství. Spiritualita zahrnuje hledání transcendentna, a proto zahrnuje putování po cestě od nerespektování, zpochybňování a ztráty víry až po úplné odevzdání a oddanost víře“ (Koenig et al., 2012, s. 46). S podobným vymezením spirituality se setkáváme i na domácí scéně v psychologii náboženství a spirituality. Michal Stříženec (2007, s. 93) uvádí, že „spiritualita jako dimenze osobnosti znamená hledání osobního spojení s transcendentním (s tím, co nás přesahuje, převyšuje). Nejčastěji může souviset s náboženstvím, avšak na roz1

Pojem vnitřní a vnější religiozita byl poprvé popsán Allportem a Rossem (1967). Autoři hovoří o vnitřní a vnější náboženské orientaci (intrinsic and extrinsic orientation). Jedinci s vnitřní náboženskou orientací upřímně věří ve své náboženství a snaží se žít celý život v duchu své náboženské víry. Náboženství chápou jako vnitřní závazek, který je vede k integraci náboženské víry a praktik do života; náboženská víra je inspirací, vnitřním motivačním rámcem pro celý život. Subjekty s vnější náboženskou orientací selektivně tvarují náboženství tak, aby vyhovovalo jejich primárním potřebám a cílům, používají náboženství zejména pro instrumentální účely, např. ke kultivaci sociálních vztahů, ale v životě se řídí učením náboženství jen minimálně.