Issuu

Lukáš Urban

Sociologie Klíčová témata a pojmy 2., doplněné a aktualizované vydání

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Urban, Lukáš, 1977Sociologie : klíčová témata a pojmy / Lukáš Urban. -- 2., doplněné a aktualizované vydání. -- Praha : Grada, 2022. -- 1 online zdroj. -- (Sociologie) Terminologický slovník. -- Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy ISBN 978-80-271-4943-8 (online ; pdf) * 316 * (048.8) – sociologie – monografie 316 - Sociologie [18]

Lukáš Urban

Sociologie Klíčová témata a pojmy 2., doplněné a aktualizované vydání

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

PhDr. Lukáš Urban, Ph.D.

SOCIOLOGIE Klíčová témata a pojmy

2., doplněné a aktualizované vydání Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 www.grada.cz jako svou 8562. publikaci Recenzovali: PhDr. Petr Nesvadba, CSc. PhDr. Soňa Slabá Redakce a korektura Jana Kubínová Grafická úprava Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 280 Vydání 2., 2022 Vytiskla TISKÁRNA V RÁJI, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2022 Cover Photo © Depositphotos / dima_sidelnikov ISBN 978-80-271-4944-5 (ePub) ISBN 978-80-271-4943-8 (pdf) ISBN 978-80-271-3056-6 (print)

Obsah

Obsah Předmluva

Úvod

1. Věda a vědecká perspektiva Pluralita interpretací světa Základní vědecké pojmy Pravda a poznání

13 14 19 22

2. Sociologie a sociologická perspektiva Pojem a předmět sociologie Sociologická perspektiva Struktura sociologie Funkce sociologie Sociologická paradigmata Teoretické dichotomie Společnost v sociologické perspektivě

27 27 29 32 37 43 46 47

3. Vývoj sociologie a sociologického myšlení Protosociologie Klasická sociologie Auguste Comte: zakladatel vědecké sociologie Herbert Spencer: sociální evoluce Karel Marx: sociální konflikt Émile Durkheim: sociální fakta a sociální integrace Max Weber: subjektivita a sociální organizace Vilfredo Pareto: elity a masy Základní školy a myšlenkové směry v sociologii Československá a česká sociologie

51 51 53 54 55 56 57 59 60 61 64

4. Sociologický výzkum Vědecká metoda a vědecký výzkum Sociologický výzkum Výběr respondentů Metody a techniky

67 67 69 71 73 5

Typy otázek Kvalitativní a kvantitativní výzkum

78 80

5. Člověk a kultura Kultura Funkce kultury Masová kultura Masová komunikace a užvaněná společnost Pluralita v kultuře Vybrané negativní předsudky a stereotypy Otevřená a uzavřená společnost Život jako dialog Život jako monolog

83 83 88 90 93 97 104 106 107 107

6. Člověk jako bytost přírodní a společenská Člověk, společnost a příroda Potřeby a lidská motivace Hodnoty a postoje Socializace

109 109 115 120 123

7. Sociální struktura a stratifikace společnosti Společenské vztahy Sociální interakce Sociální percepce Sociální komunikace Struktura společnosti Sociální status a statusový symbol Sociální role Sociální nerovnost Stratifikační systémy Elity a masy Sociální mobilita

131 131 132 132 134 137 142 146 147 148 153 154

8. Sociální útvary a kolektivní chování Sociální skupiny Instituce a organizace Byrokracie a byrokratismus Mcdonaldizace společnosti Davy a davové chování

157 157 166 168 170 171

175 175 176 179 184 187 191 193 194

10. Společenská změna Vývoj společnosti V jaké společnosti žijeme? Globalizace Informační globalizace

199 200 210 219 223

Epilog: This is the end?!

229

Výkladový slovník

237

Literatura

269

Obsah

9. Deviace a sociální kontrola Společenský řád Normy a normality Sociální kontrola Konformita Deviace Příčiny sociálních deviací Sociologické teorie sociálních deviací Etiketizace

Sociologie je věda o společnosti, která analyzuje, zkoumá a někdy i predikuje vývoj různých společenských entit (tříd, komunit, subkultur, rodinných struktur, pracovních kolektivů atp.), sociálních jevů a procesů. V souvislosti s dynamickými změnami v kontextu pandemie SARS-CoV-2 lze v posledních měsících sledovat unikátní reakce jednotlivých společností, komunit, států, společenských (i profesních) skupin, které reagují na tuto výraznou hrozbu. Podstatnou roli získávají také média, která přímo ovlivňují (nejenom) českou společnost, ať již se to děje v podobě výběru komentátorů, expertů (i „expertů“), či normativního a expresivního vyjadřování. Narůstající vliv mají rovněž sociální média (sociální sítě), kde se často objevují nejrůznější fake news, dezinformace či pseudokauzy. Problematickým se stává i vztah mezi politickými elitami a masou občanů, kteří často nechápou jednotlivá epidemiologická opatření, zpochybňují je a ptají se, zda vydané zákazy nejsou absurdní už v okamžiku vyhlášení. Kritizována nejsou jen ne/logická opatření, ale i chování těch „jiných“ (včetně „papalášského chování“ některých osob současného establishmentu). Současná pandemie je výzvou i pro sociologická šetření (důvěry, konformismu, sociální anomie, sociální patologie atp.). Kniha Lukáše Urbana s názvem Sociologie. Klíčová témata a pojmy (Grada, 2022) je v mnoha příkladech velice aktuální, přičemž reaguje nejenom na zmíněnou pandemickou situaci, ale i další hrozby pro současné lidstvo (terorismus, globální ekologické problémy ad.). Sociologie vždy reagovala na aktuální procesy, témata a výzvy a měla by na ně reagovat i nadále. Autor si v textu klade velké množství otázek, místy provokuje naše (kritické) přemýšlení a často vyzývá k hledání souvislostí. Sociolog, podle Lukáše Urbana „člověk-vědec“, je však také omylný, takže korigovat své omyly, chyby a selhání je i charakteristikou odlišující vědu od fanatika či ideologa. I postřeh o sociologově odvaze opustit „vyšlapané cestičky“, a podívat se na společenské problémy z jiného úhlu pohledu může být inspirující pro další generace. Jednotlivé kapitoly sofistikovanou formou provázejí čtenáře základními tématy sociologie, jednotlivými teoriemi, paradigmaty, přístupy, metodami a technikami výzkumu. Přiblížen je vztah člověka a kultury, diskutována je masová kultura (často spojovaná s banalizací a trivializací kontextů), lidské potřeby, motivace, hodnoty, postoje, předsudky, stereotypy, sociální role, role elit atd. Definována je i role davů, které, jak jsme mohli pozorovat na případech v USA (masové nepokoje hnutí BLM či útoky příznivců D. Trumpa na Kapitol) i v dalších státech, mají nadále velký vliv. Stále proto platí konstatování Gustava Le Bona o „věku davů“, který i nadále trvá, 9

Předmluva

a je v současnosti dynamizován mj. sociálními sítěmi. S tímto tématem souvisí také problematika norem, normality, sociálních sankcí a sociálních patologií, která je přiblížena v kontextu utváření, udržování, korekcí a změn společenského řádu. Zpracováno je rovněž téma globalizace/glokalizace, které je blíže představeno na příkladu informační globalizace. Právě informační globalizace charakteristická informační explozí předpokládá od uživatelů „sítí“ vyšší informační gramotnost, kritické myšlení, ale i obyčejný „selský rozum“. K tomu kniha Lukáše Urbana nenásilnou formou na mnoha místech přímo vybízí. Předložená kniha vychází z relevantní literatury, zvolená témata jsou představena srozumitelným jazykem, ocenit lze i výkladový slovník, který stručně definuje užívané pojmy a koncepty. Vhodně zvolené jsou také vybrané citáty respektovaných autorit, jež se snaží zvýšit pozornost při samotné četbě. Kniha je výborným odrazovým můstkem pro seznámení se s pestrým světem sociologického myšlení. A právě proto, že se nejedná o těžce stravitelnou nálož velmi pokročilých informací, je tato kniha vhodná nejenom pro studenty a pedagogy společenských oborů, ale i pro novináře, politiky a zájemce o společenské dění. Brno, leden 2022 doc. PhDr. Josef Smolík, Ph.D., MBA, LL.M. Fakulta regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelova univerzita v Brně

Úvod

Úvod Sociologie je společenská, přesněji řečeno sociální věda, která systematicky studuje život moderní společnosti a mezilidské vztahy. Předmět jejího bádání je poutavě bohatý. Interpretuje například svět luxusu, módy, politiky, popkultury nebo práce, instituce partnerství, manželství a rodiny, zkoumá členění společnosti na rozmanité sociální skupiny, vrstvy a generace, také proces jejich integrace i dělení třeba prostřednictvím konzumace produktů masových médií, vyjadřuje se k problematice sociální soudržnosti, stejně jako k dezintegračním procesům a deviantnímu chování. To, co je pro sociologii a její studium takto rozsáhlé tematiky určující, je snaha pochopit, jak jsou lidské vědomí a jednání ovlivňovány sdílenými ekonomickými, kulturními a sociálními strukturami a jak ty samy jsou ve zpětné vazbě modifikovány. Sociologie nabízí poutavý vědecký příběh s již téměř dvousetletou tradicí, který analyzuje a vysvětluje důležité okolnosti našich individuálních životů, existenci komunit i fungování moderního světa jako celku. Na úrovni jednotlivce se zajímá o sociální příčiny a konsekvence takových „věcí“, jakými jsou romantická láska, subkulturní a genderová identita, partnerské a rodinné konflikty, projevy životně-stylové rebelie nebo naopak konformity. Na úrovni národních společností zkoumá a pátrá po zákonitostech fungování jevů, jako jsou třeba právo a kriminalita, média a demokracie, fake news a populismus, rasismus a diskriminace, vzdělávání a inkluze, sub/urbanizace a renesance venkova. Na globální úrovni pro změnu studuje fenomény typu znečištění životního prostředí a trvale udržitelný rozvoj, populační exploze a migrace, bezpečí a terorismus, chudoba a rozvojová pomoc, veřejné zdraví a pandemie a mnoho dalších. Sociologie představuje odpovědný sběr a analýzu dat o zákonitostech fungování pospolitého života s úmyslem prohlubovat jejich poznání. K tomu používá rozličné výzkumné metody a techniky. Mapuje život v sociálních bublinách a echo chambers, provádí dotazníková šetření, interpretuje historické dokumenty, ana lyzuje c enzy obyvatelstva a nahrávky skupinových diskusí, realizuje hloubkové rozhovory s představiteli establishmentu i členy alternativních společenství, provádí terénní experimenty. Sociologické výzkumné metody a teorie nabízejí hluboké pochopení procesů ovlivňujících lidské životy, charakter a vývojové trendy sociálních problémů. Prostřednictvím jejich poznání jsme schopni lépe porozumět silám určujícím životní osudy lidí a číst artefakty velmi rozmanitých životních projektů současnosti. Tendence sociologie nahlížet a doceňovat váhu spojitostí mezi obecnými sociokulturními podmínkami a individuálními životy představuje 11

v ýznamnou (a to nejenom akademickou) průpravu pro vedení autentického a svobodného života v 21. století. Sociologie nabízí citlivý způsob nahlížení dynamického a rozporuplného světa, jehož jsme součástí. Záměrně opouští hranice takzvaně normální, neproblematizující a často povrchní (pohříchu též předsudečné a netolerantní) perspektivy života a poskytuje svému publiku hlubší reflexe skutečnosti. Díky svým analytickým optikám, teoriím a metodám výzkumu je vědeckou disciplínou, která rozšiřuje sociální senzitivitu, znalost kultur a mezilidských vztahů, jež hluboce ovlivňují, ať už si to uvědomujeme, či nikoliv, naše životy. Ti, kteří se otevřeného diskurzu a mnohdy metaforického vyjadřování sociologie nezaleknou, případně nenechají svůj intelektuální potenciál vyhasnout v mediálním balastu a přívalu emotivních glos dnes tak hlasitých pseudoodborníků na vše a na nic, se prostřednictvím sociologického poznání naučí kriticky uvažovat o životě společnosti, v níž se pohybují, a klást si o něm emancipující otázky, nejenom ty vědecké. Naučí se vytvářet kvalitní vědecko-výzkumné projekty, dokumentovat jevy, pečlivě shromažďovat důkazy, ověřovat konzistenci svých teorií a prezentovat výzkumná zjištění. Praktikování sociologie člověka trénuje v trpělivosti naslouchat lidem a při interpretacích jejich příběhů empaticky zohledňovat okamžitý i odložený vliv okolností života, zjevné i skryté sociální příčiny, zamýšlené i nezamýšlené důsledky lidského chování. Také prohlubuje jeho schopnost formulovat doporučení pro druhé, jak by mohli měnit své životy k lepšímu, pokud by tedy měli tu potřebu a zájem. Obecně řečeno, sociologie učí člověka otevřeně přemýšlet, obezřetně – nestranně a nezaujatě – hodnotit svět, efektivně a srozumitelně komunikovat a v neposlední řadě také pomáhat sobě i ostatním.

Člověk je nepochybně bytostí zvídavou, která se zajímá o okolní svět a je dychtivá po poznání smyslu své existence. Absence smyslu – nesmyslnost – jej totiž uvrhá do nejistoty. Snaha vnést do světa určitý řád a vysvětlovat si sebe i okolní dění se tak zdá být lidskou přirozeností a určitě není jenom výsostným posláním moderní vědy. Vzpomeňme na dávný zrod mytických příběhů, náboženství, umění, filozofie nebo ideologií. Ty jsou přece mnohem staršího data než většina moderních věd, zejména pak těch společenských. Proto se investigativní otázka proč při pohledu na svět a na život člověka v něm jeví jako jedna lidskému druhu z nejvlastnějších a pro jeho emancipaci nejdůležitějších. Nebo by tomu tak alespoň mělo být! Protože pro oba – člověka i společnost – asi není nic horšího než absence upřímného tázání se, rezignace na hledání smyslu vlastní existence a přemýšlení o něm, tj. jakési beze smyslné bloumání světem. Zmíněné strategie způsobují, že se z člověka-režiséra a člověka-scénáristy vlastního života stane věčně hladový konzument prefabrikovaných zážitků, znuděný voyeur akce a užvaněný glosátor doby bez elementární pokory a gentlemanského odstupu. Způsobují, že se rezignující pseudoargumenty „taková je doba“, „sám nezmůžu nic“ a „já už dnes vůbec ničemu nerozumím“, resp. tupé agresivní mody života „to je přece jasný“ a „JÁ ti řeknu, jak to je, ostatní jsou totiž úplně mimo“, zmocní biografie člověka a začnou ho stavět před zdánlivě hotové věci bez možnosti jejich hlubšího poznání, začnou mu omezovat právo na „jiné a lepší“. To vše proto, že mu hloupost – zpravidla provázená nadutostí a maskovaná hlučnou suverenitou – fatálně zužuje perspektivy života. A právě tehdy nastává stav, kdy život začne žít člověka a vodit si ho jako loutku, kdy člověk přestane být životu (a nakonec i mnoha lidem ve svém okolí) důstojným partnerem. Zkrátka život, byť plný rizik, nejasností a paradoxů, je dar a velká výzva zároveň. Záleží na každém z nás, nakolik ho budeme žít skutečně svobodně, autenticky a zdali mu svými aktivitami dáme hlubší smysl, nebo zda se zalekneme a rozhodneme se raději si hrát, plkat, lajkovat okolí, a „ten life holt“ nějak přetrpět v pohádkách o vlastní výjimečnosti… tedy ve výsledku ho promarnit. Skutečnost, že jíme, pijeme, spíme a probouzíme se, že nejsme „trapní, ale trendy a hustí“, že máme zase nové tenisky, mobilní telefon a „visíme non-stop na instáči“, přece ještě neznamená, že skutečně žijeme! 13

Věda a vědecká perspektiva

1. Věda a vědecká perspektiva

Pluralita interpretací světa Pohledy na svět a jeho interpretace mohou být různé. Mytické, náboženské, přírodně-vědecké, společenskovědní, technicistní, politicko-ideologické nebo laicky prosté. Píšu-li „prosté“, myslím tím neukotvené a těkavé, zjednodušeně přímočaré, nepokorné, neboť takové často ignorují souvislosti a hloubky života; paradoxně zrovna tyto optiky bývají názorově i emocionálně velmi silné a zatvrzelé. Každá z uvedených perspektiv má svoji platnost, svéráznou otevřenost a způsob argumentace, pracuje s jistou mírou exaktnosti, má specifické vstupy a myšlenkové předpoklady. Všechny mají rovněž osobité výstupy a charakter předkládaných vysvětlení. Z toho vyplývá, že je správné vědu vnímat jako „pouze jeden z řady“ narativních příběhů lidské existence1. Je příběhem, který lidem nabízí rozumová a v dané chvíli logicky nerozporuplná vysvětlení reality. Nelze ji brát jako nástroj k odhalování nezpochybnitelných pravd, jako nabubřelé, neomylné a fanaticky uctívané dogma s patentem na vysvětlení všeho. Společenské jevy jsou autentické a nezvratné – nemůžeme je vrátit zpět a zopakovat v identických podmínkách se zcela stejným průběhem. Lidé se nechovají jako atomy – mají schopnost uvažování a sebereflexe, mají emoce, svobodnou vůli, můžou a umí se vzepřít takzvanému osudu.2 Proto sociolog Miroslav Disman (1925–1996) o sociologii uvažoval jako o vědě, jejíž závěry mají vždycky, vzhledem k proměnlivému a nestálému charakteru předmětu studia a okamžitým kontextům života, pravděpodobnostní charakter.3 Pro bližší ilustraci uvedeného stačí poukázat třeba na nejisté prognózy výsledků voleb (jedno zda komunálních, parlamentních či prezidentských). Ty dnes zapříčiňuje, samozřejmé mimo jiného a výše popsaného, také fenomén „ostýchavého voliče“, tedy člověka, který před okolím skrývá své skutečné preference, protože ty se zdají být dle oficiálního diskurzu nepatřičné, třeba nedostatečně korektní a progresivně liberální. Troufám si tvrdit, že tento fenomén po listopadu 2016 už (nejenom) američtí Demokraté a političtí komentátoři nikdy nepodcení. Co je ale správné a zároveň zavazující, je chápání vědy jako projevu svobodného zvídavého ducha. 1

2 3

Narativní příběh, narace – ucelené vyprávění, které odpovídá na otázky po smyslu, původu a důvodu života člověka a společnosti; též zodpovězení existenciálních otázek člověka (otázek po smyslu lidského života, utrpení, smrti, lásky…) uceleným příběhem; narace nabízí rámce chápání a pravidla týkající se způsobu konstrukce společenského řádu. Více viz Barker, Ch. Slovník kulturálních studií. S. 129. Bruce, S. Sociologie: Průvodce pro každého. S. 20. Více viz Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. S. 15–16.

1. Mezi vědou a ostatními naracemi života je rozdíl. Bylo by nemoudré jednu zavrhnout, druhou slepě vyzdvihovat, jedné se smát a druhé se servilně klanět. Každá z nich nabízí určité odpovědi na otázku po smyslu našeho bytí a návody k „uchopování“ či „osvojování si“ světa. Odlišují se ale způsobem, jímž tak činí, a nástroji, které k tomu používají. Vycházejí z jiných předpokladů a osou jsou jim i rozdílné oblasti života. Jak vědy přírodní, tak humanitní vycházejí z následujících předpokladů a principů: – postulát logické konzistence – požadavek vnitřní nerozporuplnosti vlastních tvrzení; – postulát intersubjektivní ověřitelnosti a kontrolovatelnosti předkládaných tvrzení – požadavek kritičnosti a otevřenosti odborné oponentuře; – postulát verifikovatelnosti a falzifikovatelnosti jednotlivých tvrzení – požadavek práce s výroky, kterým lze přisoudit pravdivostní hodnotu; lze je tedy empiricky ověřit či vyvrátit; – postulát strukturálnosti – požadavek pečlivé uspořádanosti, funkčnosti a logické propojenosti (nutnosti) jednotlivých tvrzení; – postulát monologičnosti – požadavek formulace vědeckých zákonů nabízejících zobecňující explanaci (vysvětlení) a predikci (více viz dále); – postulát predikce – požadavek schopnosti na základě poznání minulosti předvídat (do jisté míry) budoucí události; – postulát možnosti vývoje – přeformulování vědeckých hypotéz.4 2. Není moudré ješitně přeceňovat potenciál vědy a vědců. Používejme vědu odpovědnými způsoby a na místech, kde je to vhodné. Pamatujme, že věda sama o sobě není nebezpečná, jak tvrdí někteří, ale nebezpečné rozhodně mohou být způsoby, jakými lidé využívají, či dokonce zneužívají jejích výsledků.5 Věda a technologie bez srdce a bez rozumu mají jednoznačně potenciál ničit. Anglický filozof Francis Bacon6 správně varoval: „Vědění je moc.“ Buďme tedy ve vědě a s vědou trpěliví. Buďme pokorní a předběžně opatrní. Nedělejme v jejím jménu a s její dopomocí úplně vše, co nám umožňuje a co v dané chvíli jenom trochu jde. Ono ne všechno 4 5 6

Blecha, I. a kol. Filosofický slovník. S. 435–436. Bocheński, J. M. Slovník filozofických pověr. S. 130–131. Francis Bacon (1561–1626) – anglický filozof, právník a politik; díla: Eseje (1597–1625), Nové Organon (1620), Nová Atlantida (1627).

Věda a vědecká perspektiva

Z výše napsaného lze vyvodit následující závěry:

je hned ověřené a ověřitelné vědeckými metodami. Pamatujme, že Pandořiny skříňky už po otevření nejdou zavřít. 3. Berme vážně pluralitu pohledů na svět a buďme otevření alternativním interpretacím. Mějme přitom na paměti skutečnost, že jakou interpretaci nebo kterou z jejích kombinací se rozhodneme v životě používat, tak to je jenom naše volba, naše zodpovědnost a riziko. Pokud se rozhodneme pro vnímání pouze jedné perspektivy života, tedy pro jednostrannost, vystavujeme se nebezpečí přehlížení pověstných „druhých stran mincí“. Český filmový a divadelní režisér Alfréd Radok (1914–1976) kdysi trefně poznamenal: „Barvoslepost pramení z blbosti.“ A k tomu ještě přidal přání: „Kéž by se všichni naučili samostatně myslet“. Pokud tedy něco v životě vypadá černobíle, je moudré se podívat ještě jednou. Vím, že myslí-li si a říká-li někdo něco jiného než já, může to být prostě jen tím, že se dívá z jiného místa, jiné perspektivy, jiné tradice a jiné zkušenosti, že se vyjadřuje v jiném ,jazyce‘ – že tedy různost našich pohledů a výpovědí vůbec nemusí vyvracet ani můj, ani jeho nárok na pravdu a zpochybňovat jeho či mou čestnost a upřímnost. Vím také, že toto poznání nemusí vést k pohodlně rezignujícímu relativismu („každý má svou pravdu“), nýbrž spíš ke snaze rozšířit si vzájemným rozhovorem a sdílením zkušeností své vlastní, vždy nutně omezené horizonty a v rozhovoru s druhým lépe poznat i sebe sama. Tomáš Halík7 4. Přes učiněný apel na toleranci a otevřenost ducha i duše člověka bych ale rád zdůraznil, že ne každý pohled na svět lze považovat za rovnocenný ostatním. Ty si jsou rovny pouze ve své legitimitě, tedy ve smyslu práva na existenci a vyslovení. Nic více, nic méně. Každá (dílčí) interpretace světa je jinak užitečná, více či méně legální, demokratická a tolerantní, logická, vnitřně konzistentní a na objektivních poznatcích stojící. To, co je třeba při poznávání věcí a odhalování smyslu jejich existence bezvýhradně respektovat, je tedy pluralita východisek. Vyvarujme se ale 7

Halík, T. Dotkni se ran: Spiritualita nelhostejnosti. S. 15. Tomáš Halík (nar. 1948) – český katolický kněz, teolog, sociolog náboženství a politický aktivista; profesor FF UK v Praze, farář akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, prezident České křesťanské akademie, laureát Templetonovy ceny (2014) a viceprezident mezinárodní vědecké Rady pro výzkum hodnot a filozofie (2015); díla: Oslovit Zachea (2003), Noc zpovědníka (2005), Prolínání světů (2006), Vzdáleným nablízku (2007), Stromu zbývá naděje (2009), Divadlo pro anděly (2010), Co je bez chvění, není pevné (2010), Úvahy na prahu tisíciletí (2011), Žít v dialogu: Podněty k promýšlení víry (2014), Čas prázdných kostelů (2020) a další.

Věda je racionální metodou (z lat. methodos, čes. cesta) poznávání reality. Vysokoškolský pedagog filozofie a etiky Petr Nesvadba (nar. 1955) ji definuje jako „systém lidského poznání, opírající se o přesně definované metody, vybudovanou empirickou základnu, hypotézy a zobecňující teorie a formy experimentálního ověřování, který má většinou specifické institucionální zázemí.“9 Filozof a vysokoškolský pedagog Jan Sokol (1936–2021) vymezuje vědu obdobně, a to jako soustavnou, kritickou a metodickou snahu o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. V novověku je založena „na představě zákonitého chování skutečnosti, které se odhaluje hypotézou (teorií) a ověřuje opakovatelným experimentem“.10 A ptejme se znovu. V čem spočívají specifika vědecké interpretace světa? Čím ještě se odlišuje vědecký obraz světa od jiných? Čemu nás věda učí a k čemu nám je dobrá? 8

9 10

Janus – římský bůh času, začátků a konců, který byl zobrazován se dvěma opačnými tvářemi; janusovský – přeneseně obojaký, falešný, dvojí tváře. Nesvadba, P. Slovník základních pojmů z filosofie. S. 136. Sokol, J. Malá filosofie člověka: Slovník filosofických pojmů. S. 374.

Věda a vědecká perspektiva

alibistického tolerování hlouposti. Nebagatelizujme lež a neomalenost. Zkrátka nebuďme pod praporem vznešených hodnot a ideálů pasivní a neodvážní, myslíme-li to se sebou i ostatními dobře. Václav Havel správně říkal, že „zlu je třeba čelit hned v zárodku“ (2002). V nastíněné souvislosti chci podotknout, že zejména v mediálních demokra ciích – demokraciích s Janusovou dvojí tváří (tou kabinetní, restaurační a tou určenou pro dohlížející média a občany s volebním právem)8, demokraciích podřízených mediální logice „atraktivita prodává“ – je třeba obezřetně vážit, koho se rozhodneme ve jménu úcty ke svobodě projevu a k pluralitě názorů pustit do éteru, pozvat k jednacímu stolu, a tím ho uvést do role seriózního partnera k diskusi a legitimního reprezentanta některých skupin (například muslimské komunity, válečných veteránů, politických uprchlíků nebo antisystémových squaterů). Fakt, že tak učiníme, totiž způsobí, že se oslovení začnou brát v prestižním prostředí kamer a mikrofonů a v kolektivu veřejnosti známých řečníků vážně, respektive budou bráni vážně mystifikovaným publikem. Uvedené varování platí dvojnásob v prostředí fascinovaném dramatickými mediálními obrazy, permanentní akcí (vším čerstvým a právě aktualizovaným) a vulgární stručností. V něm se totiž kritéria kvality rozplývají mnohem snadněji a se silnějšími účinky. Buďme tedy citliví na mediální a medializované kontexty; to ony dnes – v éře spektáklu – propůjčují lidem, věcem a příběhům smysl a sílu.

V ideálním případě věda člověka učí umění se ztišit, zklidnit, zastavit se na křižovatkách života, naslouchat a rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným. Měla by mít ambice na základě dosaženého poznání odpovědně předvídat běh událostí a zároveň o něm uvažovat v alternativách. Neboť to, co ctí svobodného člověka, je otevřená mysl, schopnost zpochybňovat, veliká představivost a odvaha k volbě. Věda bojuje s předsudky a stereotypy, s přeceňováním poznání vycházejícím výhradně z individuálních životních zkušeností („selského rozumu“), respektive z prchavého a nestabilního mínění nekriticky přebíraného od druhých. Má na paměti, že lidské vnímání zevšeobecňuje, zjednodušuje a kategorizuje, že má tendenci myslet v rámci protikladných pólů (ano/ne, levice/pravice, s námi / proti nám…), čímž staví některé věci a některé lidi uměle (někdy cíleně a zlomyslně) proti sobě do přehledně nesmiřitelných pozic. Ale takto jednoduchá binární realita zpravidla nebývá; a neslužebná věda před tím systematicky varuje. Pluralitě otevřená věda obrušuje hrany kategorického vnímání světa a učí nacházet dělicí hranice i uvnitř námi vytvořených a v extrémech si libujících ideálních typů. Správně tuší, že žít v modu „buď–anebo“ znamená žít v intolerantní jistotě a klamu. Ale rovněž si je dobře vědoma toho, že v životě člověka i společnosti mohou nastat mezní situace, kdy jinou šanci než volbu ze dvou variant nemáme, a že by bylo osudovou chybou před zodpovědností související s výběrem alibisticky couvat. Přešlapující politika appeasementu11 budiž varovným příkladem takové fatální nerozhodnosti a strachu přiznat si fakta. Ne vždy lze problémy usedět a nechat takzvaně vyhnít. Přenálepkovávání a retuš tvrdé pravdy stabilitě a životaschopnosti společnosti v dlouhodobém horizontu rozhodně neprospívají. Věda brojí proti lacinému apriorismu, proti dogmatickým konstrukcím ži vota, které legitimizují sebe sama prázdnými frázemi typu „je všeobecně známo…, každý přece ví…, to je přece jasné…, je evidentní, že…, je veřejným tajemstvím…, odjakživa platilo…“, proti lžím. Věda je založena na otevřeném životním postoji a vychází z něj. Stojí na odvaze člověka setrvávat v otázce a nebýt s věcmi rychle hotov. Pamatujme na tento obecně uplatnitelný (a hlavně pravdivý) apel třeba i při sledování televizního zpravodajství nebo „naslouchání“ ješitným politikům sršícím zlobou, „chlapáckými“ příměry, rádoby rozjasňujícími metaforami a „ohromujícími“ citáty posvátných textů a skutečných velikánů naší historie. Mimochodem, jistě jste si všimli, že poslední dobou společenskými a humanitními obory rádi 11

Appeasement (franc. apaisement) – pacifistická usmiřovací politika třicátých let 20. století (zejm. Velké Británie a Francie), která se vyznačovala ustupováním agresivním požadavkům druhých států (zvl. nacistického Německa) a nechutí hájit své národní zájmy a zájmy spojenců v otevřeném vojenském konfliktu; obecně se takto označuje (krátkozraké) usmiřování protivníka ústupky.

Základní vědecké pojmy Klíčovými prvky moderní vědy jsou paradigmata a hypotézy, chcete-li předpoklady a domněnky. Nejprve stručně k paradigmatům, která budou ještě podrobněji rozebrána ve druhé kapitole, věnované sociologické teorii. Slovo paradigma (z řec. paradeigma, čes. vzor), zpopularizované v šedesátých letech 20. století dílem amerického filozofa Thomase Kuhna13, ve vědě označuje v jistém čase (nebo v určité vědecké skupině) převládající způsob nahlížení a interpretace 12

Pokoře ve smyslu umění člověka respektovat to, čemu zatím nerozumí a třeba ani po veškeré intelektuální námaze nikdy rozumět nebude, přitom ale nepropadat nihilismu s alkoholismem. Thomas Samuel Kuhn (1922–1996) – americký filozof a fyzik věnující se teorii vědy a vědeckého poznání; dílo: Struktura vědeckých revolucí (1962, v češ. Oikoymenh, 1997).

Věda a vědecká perspektiva

veřejně opovrhují svérázní mocní (či snad nemocní?), kteří se však po dehonestující kampani rádi zhošťují, zpravidla dosti vulgárně a plytce, jejich explanační role ve společnosti?! Věda nás vybavuje metodicky uspořádaným pohybem poznání (resp. věděním). Varuje před naivním a nekritickým přikývnutím světu, díky kterému by se začal člověk v realitě jakoby bezstarostně a s úsměvem rozpouštět. Je sice pravda, že přemýšlení zpravidla bolí, že znejišťuje, někdy i obtěžuje, že vytahuje z bezpečí „dětské ohrádky“, ale zároveň se jedná o jeden ze základních předpokladů svobodné existence člověka. Skutečnost nemá dno, nemá konec. Je radikálně otevřená. To logicky znamená, že taková musí být i věda skutečnost reflektující. Zároveň taková musí být i mysl a srdce člověka-vědce. Navíc by mu nemělo činit problém přijmout fakt, že se v daný okamžik neumí vlámat do všeho, zmocnit se veškerých tajemství života, ovládnout je a „být s nimi jednou provždy hotov“. Sečteno, podtrženo, věda by měla vést člověka k trpělivosti, pokoře a úctě k moudrosti ve stylu hlubokého pochopení Sokratovy myšlenky „vím, že nic nevím“.12 Vždyť každé dílčí prohloubení lidského poznání „jenom“ objevuje nové otázky a další problémy k řešení; ukazuje člověku, co všechno ještě neví a jak málo toho vlastně ve skutečnosti ví. Moudrý člověk si uvědomuje, že odpovědné poznávání není dobyvačným tažením odškrtávajícím si položku po položce z uzavřeného katalogu neprobádaných oblastí; ono spíše připomíná fascinující putování odvážného dobrodruha za stále unikajícími horizonty.

reality – toť optika vědy, dominující způsob vidění a vnímání světa –, tedy autorita přítomnosti. Jde o jakousi základovou desku (platformu, předporozumění) té které vědy nebo části vědecké obce. Paradigma určuje, co si zasluhuje pozornost „pub lika“ – to jest problematika, tedy předmět studia –, jak toto bude analyzováno a proč – metodologie –, z jakých poznatků se bude vycházet – teorie – a jakým jazykem se dané vysvětlí – terminologie.14 Živých a praktikovaných paradigmat může být v současné vědě a konkrétním vědeckém oboru hned několik najednou. … o světě nemluvíme pomocí vět pravdivých, ale relevantních. Volíme určitá hlediska, dáváme přednost určitým detailům před jinými, naše výpovědi vede vždy nějaké ,toto je důležitější než tamto‘, protože máme nějakou bio-graficko-logickou konstituci […] výrokům nelze porozumět jinak než v jejich relevanci a každá relevance je rétorická konstrukce […] výrok máme za objektivní ne proto, že postihl nějakou podstatu věci, ale proto, že jeho relevanci sdílí velký počet lidí, a proto je snadné se na něm dohodnout. Václav Bělohradský15 Vědeckými hypotézami (z řec. hypothesis, čes. domněnka, předpoklad) se rozumí výchozí, dosud neprokázaná tvrzení, která dále rozvíjíme, abychom příčinně vysvětlili určité dění nebo úkazy. Chápat je lze rovněž jako předpovědi a potenciální vysvětlení toho, co se za určitých podmínek děje. V žádném případě nejde o laciné obecné pravdy, obyčejné spekulace nebo naivně subjektivní soudy. Vědecká hypotéza musí stát na faktech (elementárních a neotřesitelných tvrzeních o /ne/existenci něčeho) a být s nimi v souladu. Ostatně taková má být celá vědecká teorie. Dále musí být vědecká hypotéza testovatelná neboli mít ověřitelnou platnost. Teorie poznání rozeznává dvě základní metody empirického ověřování platnosti hypotéz. Tou první je metoda verifikace neboli metoda dokazování pravdivosti hypotéz prostřednictvím předkládání důkazů, které je potvrzují. Odpovědný vědec však musí být schopen správnost svých tvrzení nejenom potvrzovat, ale být ochoten je také sebekriticky korigovat, případně zavrhovat. Proto teorie připouští i protikladnou metodu ověřování platnosti hypotéz a tou je falzifikace (z lat. falsus, čes. nepravdivý; resp. lat. falsum facere, čes. učinit nepravdivým), tedy postup jejich cíleného vyvracení empirickými výpověďmi, tj. hledání podmínek neplatnosti daných 14 15

Reichel, J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. S. 14–15. Bělohradský, V. Postsekulární společnost III. In Salon, literární a kulturní příloha Práva, 30. června, s. 7, 2011. Václav Bělohradský (nar. 1944) – český filozof, sociolog a publicista; toho času vyučuje politickou sociologii na Univerzitě v Terstu; dílo: Společnost nevolnosti: Eseje z pozdější doby (2007) a další.