Inkluzivní speciální pedagogika
PEDAGOGIKA
JOSEF SLOWÍK
KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Slowík, Josef, 1973Inkluzivní speciální pedagogika / Josef Slowík. -- Vydání 1.. -Praha : Grada, 2022. -- 1 online zdroj. -- (Pedagogika) České a anglické resumé Obsahuje bibliografii a rejstřík ISBN 978-80-271-4864-6 (online ; pdf) * 376 * 37.043.2 * 376.04 * (048.8) – speciální pedagogika – integrovaná výchova a vzdělávání – speciální vzdělávací potřeby – monografie 376 - Výchova a vzdělávání zvláštních skupin osob [22]
Inkluzivní speciální pedagogika
PEDAGOGIKA
JOSEF SLOWÍK
Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.
PhDr. Josef Slowík, Ph.D.
INKLUZIVNÍ SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 www.grada.cz jako svou 8501. publikaci Recenzovali: Mgr. Bohdana Břízová, Ph.D. doc. PhDr. et PhDr. Martin Kaleja, Ph.D. Ilustrace Tereza Slowíková Redakce a korektury Magdalena Jimelová Grafická úprava Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 240 Vydání 1., 2022 Vytiskla tiskárna PBtisk a.s., Příbram © Grada Publishing, a.s., 2022 Cover Photo © depositphotos/AllaSerebrina ISBN 978-80-271-4865-3 (ePub) ISBN 978-80-271-4864-6 (pdf) ISBN 978-80-271-3010-8 (print)
Obsah
Obsah Úvodem
9
1. Inkluze jako model sociální existence 1.1 Přístup společnosti k lidem s odlišností v historickém kontextu 1.2 Inkluzivní trendy v postmoderním světě 1.3 Inkluzivní hodnoty a etický rozměr inkluze 1.4 Parametry inkluzivního společenství
11 16 28 35 39
2. Speciální a inkluzivní pedagogika: průniky a protiklady 2.1 Profilace a paradigma speciální pedagogiky 2.2 Profilace a paradigma inkluzivní pedagogiky 2.3 Inkluzivní speciální pedagogika jako průnikový koncept
45 46 52 56
3. Speciální pedagogika v inkluzivní praxi 3.1 Struktura a cílové skupiny oboru speciální pedagogika 3.2 Speciálně pedagogické postupy 3.3 Speciální pedagogika v poradenské praxi 3.4 Speciální pedagogika v edukační praxi 3.5 Speciální pedagogika v sociálních službách 3.6 Speciální pedagogika v dalších klinických oblastech
65 66 70 79 82 88 89
4. Inkluzivní edukace osob se speciálními potřebami 4.1 Speciální vzdělávací potřeby a jejich diagnostika 4.2 Podpůrná opatření ve vzdělávání 4.3 Děti, žáci a studenti se speciálními potřebami v českých školách 4.4 Příprava pedagogů pro inkluzivní vzdělávání a podpora v praxi
93 99 104 110 119 5
4.5 Spolupráce mezi školou, rodinou a dalšími subjekty 4.6 Rozvoj školy jako centra inkluzivní komunity
122 126
5. Inkluze osob s tělesným nebo zdravotním omezením 5.1 Tělesná postižení a zdravotní omezení 5.2 Specifika života s fyzickým omezením 5.3 Inkluzivní přístup k lidem s fyzickým omezením
129 130 133 135
6. Inkluze osob s omezením zrakového vnímání 6.1 Omezení zrakového vnímání 6.2 Specifika života s omezením zraku 6.3 Inkluzivní přístup k lidem s omezením zraku
143 144 147 150
7. Inkluze osob s omezením sluchového vnímání 7.1 Omezení sluchového vnímání 7.2 Specifika života s omezením sluchu 7.3 Specifika života s hluchoslepotou 7.4 Inkluzivní přístup k lidem s omezením sluchu anebo s hluchoslepotou
157 158 161 163
8. Inkluze osob s narušenou komunikační schopností 8.1 Narušená komunikační schopnost 8.2 Specifika života s narušenou komunikační schopností 8.3 Inkluzivní přístup k lidem s narušenou komunikační schopností 9. Inkluze osob s mentálním nebo jiným psychickým omezením 9.1 Mentální a psychická omezení 9.2 Specifika života s mentálním nebo jiným psychickým omezením 9.3 Inkluzivní přístup k lidem s mentálním nebo jiným psychickým omezením
6
165 175 176 182 184 189 190 196 199
207 208 211 215 217
Resumé (česky)
223
Resumé (English)
225
Literatura
227
Rejstřík
237
7
Obsah
10. Inkluze osob s omezenou sociální přizpůsobivostí nebo se sociálním znevýhodněním 10.1 Omezení sociální přizpůsobivosti 10.2 Inkluzivní přístup k lidem s omezenou sociální přizpůsobivostí 10.3 Sociální a sociokulturní znevýhodnění 10.4 Inkluzivní přístup k lidem se sociálním a sociokulturním znevýhodněním
Úvodem
Úvodem Spojení slov „inkluzivní speciální pedagogika“ může někomu na první pohled připadat téměř jako oxymóron – tedy protimluv. Speciální pedagogika je totiž už kvůli samotnému názvu často nahlížena jako segregativní a nikoliv inkluzivní obor. Předpoklad, že je-li něco speciál ní (a tedy něčím odlišné), nelze s tím pracovat v procesu přirozeného začleňování, je však velmi povrchní a prvoplánový – a vlastně odporuje inkluzivnímu myšlení, v němž je právě i to odlišné (a speciální) za přirozené považováno. Tato publikace se v následujících kapitolách pokouší čtenářům nabídnout jiný pohled na vztah toho, co je dnes nejenom v pedagogice označováno jako „speciální“ anebo „inkluzivní“, nezřídka ve smyslu vzájemného protikladu. Začneme přitom u inkluze jako způsobu sociální existence v lidském společenství – jakkoliv si široká veřejnost inkluzi spojuje především (anebo výhradně) se vzděláváním, a nejspíše jenom se zařazováním žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol. Speciální pedagogika jako obor však oblast školního vzdělávání dalece přesahuje, stejně jako tuto oblast dalece přesahuje i samotný fenomén inkluze. Koncept inkluzivní speciální pedagogiky, který už naznačili ve svých publikacích někteří zahraniční autoři (Ekins, 2017; Florian, 2019; Haug, 2017; Hornby, 2015; Mitchell, 2014), je proto vizí pro všechna profesní pole speciálně pedagogického působení. Inkluzi ve vzdělávání je i v této knize ovšem věnována samostatná podrobná kapitola, protože právě tam je pole nejtěsnějšího a aktuálně nejživějšího propojení inkluzivní pedagogiky s pedagogikou speciální. A respektujeme i tradiční strukturaci české speciální pedagogiky do disciplín orientovaných na jednotlivé skupiny osob s konkrétními druhy speciálních potřeb, proto jsou ve druhé části knihy v šesti takto zaměřených kapitolách představena nejenom základní teoretická východiska jednotlivých speciálně pedagogických oblastí, ale i možnosti aplikace 9
inkluzivního přístupu ke konkrétním skupinám lidí, kterým se speciální pedagogika věnuje. Kniha není vyčerpávajícím přehledem speciálně pedagogického oboru ani vědeckou obhajobou inkluzivních myšlenek. Je koncipována jako námět k novému promýšlení a přehodnocování speciálně pedagogické teorie i praxe na základě velmi inspirativních inkluzivních hodnot a myšlenek v kontextu reality současné společnosti. Reflektuje proto rozmanitou škálu různých koncepcí a myšlenkových schémat, která se ve speciální a inkluzivní pedagogice objevují, a pracuje také s variabilní terminologií (tam, kde není jednoznačně ustálená). Některé pasáže proto mohou připadat některým čtenářům i provokativní – což ale nemusí být překážkou, aby se i pro ně stala kniha zároveň inspirativní. Může tak dobře posloužit jako přehledová učebnice, stejně jako iniciační publikace pro tvůrčí akademickou práci anebo impulz pro různé výzkumné aktivity. A možná v ní čtenáři najdou i další podněty, které budou nakonec prospěšné nejenom jim samotným, ale skrze ně především lidem patřícím do cílové skupiny celé inkluzivní speciální pedagogiky.
10
Inkluze jako model sociální existence
1. Inkluze jako model sociální existence
Během posledních více než dvou desetiletí se inkluze postupně stala jedním z nejvíce diskutovaných a zároveň i nejkontroverznějších témat především v oblasti školního vzdělávání. Vyjadřují se k ní více i méně fundovaní akademičtí experti stejně jako ředitelé škol, učitelé, psychologové, sociologové – i speciální pedagogové. A v nezanedbatelné míře někdy dokonce i politici na všech úrovních veřejné a státní správy. Vděčným a populárním tématem se v určitých vlnách stává rovněž pro média všech typů – jak ta solidní nebo přímo veřejnoprávní, tak i ta nejvíce bulvární. Shoda na jednotném porozumění podstatě a koncepci inkluze 11
přitom nepanuje ani v odborných kruzích a terminologická nejasnost a obtížné definiční uchopení tohoto fenoménu jsou patrné i na mezinárodní úrovni (Farrell, Ainscow, 2002). Na nejednotné chápání inkluze a inkluzivního vzdělávání upozorňuje naprostá většina autorů, kteří se k tématu erudovaně vyjadřují. Každý si totiž může vybrat ze široké škály rozmanitých pojetí a inkluze tak může znamenat různé věci pro různé lidi (Armstrong, Armstrong a Spandagou, 2010; Imray, Colley, 2017). Některé definice odrážejí užší a jiné naopak širší vymezení inkluze, někdy se inkluzivní edukace spojuje s konkrétními znevýhodněnými nebo ohroženými jedinci či skupinami, jindy se zdůrazňuje nutnost přizpůsobení běžného prostředí (např. školy) pro všechny bez výjimky (Westwood, 2013). Často se pro obhajobu inkluze používají argumenty lidskoprávní, sociální, etické, psychologické, ale i politické. O inkluzi je proto vhodné hovořit a psát tak, aby bylo vždy zřejmé, v jakém kontextu a s jakým obsahem tento pojem používáme. Málokdy se zdůrazňuje, že inkluze se v podstatě nikdy nemůže týkat pouze vzdělávání (Ainscow, Booth a Dyson, 2006), a je velmi matoucí definovat ji prostřednictvím kategorií vázaných pouze na edukaci žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách (Anastasiou, Kauffman, 2012). V takovém případě se totiž jedná o inkluzivní vzdělávání, zatímco použití blíže nespecifikovaného termínu inkluze by se mělo vztahovat k širšímu významu vytváření inkluzivní společnosti (resp. komunity), tedy k sociální inkluzi. Inkluze zúžená na pouhé zařazování dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných škol často ani neočekává naplňování skutečně inkluzivních hodnot a podmínek v těchto školách. Ten, kdo to však s inkluzivním vzděláváním myslí opravdu vážně, musí začít nevyhnutelně trvat na podstatných změnách nejenom na úrovni školy, ale i lokální komunity a celé společnosti (Slee, 2011). Pokud totiž chceme, aby se ve školách pěstoval respekt k diverzitě a odlišnosti všech dětí a žáků bez ohledu na jejich speciální potřeby, pohlaví, etnickou příslušnost nebo kulturní a sociální zázemí, musí totéž platit pro celé okolní společenství. Je proto s podivem, že někteří pedagogičtí teoretici varují 12
Obr. 1 Koncept sociální inkluze 13
Inkluze jako model sociální existence
před širokým vymezením inkluze s obavou, že by tím mohlo docházet k jakési neutralizaci nebo oslabování orientace primárně na podporu vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách (Armstrong, Armstrong a Spandagou, 2010; Haug, 2017). Inkluze ve skutečnosti představuje model sociálního soužití (ko existence) vycházející z velmi zřetelných filozofických základů, který vyžaduje zásadní přehodnocení aktuálně dominantních postojů a přístupu většinové společnosti k odlišnostem mezi lidmi – a to v každé oblasti života (obr. 1). Jádrem tohoto konceptu je přesvědčení, že každý, kdo patří do určité skupiny, komunity nebo společnosti, tam musí být vítán, přijímán a ceněn stejně jako všichni ostatní; v opačném případě tam totiž nepatří. Ze vzájemných (třeba i výrazných) rozdílů a odlišností se máme a můžeme učit a být obohacováni (Renzaglia, Karvonen, Drasgow et al., 2003). Postoje okolí k originalitě lidského jedince a třeba i jeho výrazným odlišnostem mají zásadní dopad na úroveň a kvalitu socializace prakticky každého člověka a zejména těch, kteří jsou ohroženi nepřijetím nebo přímo sociálním vyloučením. Některé výzkumy ve školách ukázaly, že
i elementární projevy pozitivního vnímání a vstřícného přijetí žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ze strany jejich učitelů v běžných třídách běžných škol mohou mít výrazný vliv na úspěšnost sociálního začlenění těchto žáků do vrstevnické skupiny a vzdělávací komunity (Robertson, Chamberlain, Kasari, 2003). Také v globálním kontextu je inkluzivní trend dosud nejvíce spojovaný se školní edukací a odkazuje na nutnost respektovat lidská práva (a zejména práva dětí) v rovném přístupu ke vzdělávání. Velmi se však liší interpretace toho, co by naplňování těchto práv mělo prakticky znamenat. Jde o to, aby se všichni vzdělávali naprosto stejnou formou a zcela totožným způsobem ve stejném školním prostředí, anebo aby každý dostal příležitost se nějakým (pro něj vhodným) způsobem vzdělávat, což stále není pro mnoho dětí na světě vůbec samozřejmé? Která z těchto variant představuje rovné příležitosti ve vzdělávání? Je poskytování specifické podpory některým žákům cestou k naplňování jejich práva na rovný přístup ve vzdělávání, nebo je naopak bariérou v rovnosti a zdůrazněním jejich odlišnosti a jejich omezených schopností? To jsou jen některé ze složitých otázek, které se sice objevují ve vztahu k inkluzivnímu vzdělávání, rozhodně se však netýkají pouze školy, ale mnohem širšího sociálního prostředí (Armstrong et al., 2010; Florian, 2008). Koncept sociální inkluze otevírá i řadu dalších témat vybízejících k novému promýšlení důležitosti a významů sociální spravedlnosti nebo rovnoprávnosti ve společnosti. Koneckonců i samotné vzdělávání je společenským fenoménem, jehož smysl a cíle je třeba si nově ujasňovat. Mají školy pouze produkovat gramotné jedince, kteří budou ekonomicky dobře zhodnotitelní a uplatnitelní na trhu práce a lidských zdrojů (jak je ve své podstatě vyjádřeno v cílech vzdělávání ve vzdělávacích politikách mnoha vyspělých zemí), anebo má být zásadním výstupem a hodnotou vzdělávání především rozvoj lidského a sociálního potenciálu každého člověka? Řešení praktických otázek inkluze ve vzdělávání nám tak vlastně poskytuje příležitost k zásadní kritické reflexi sociálního fungování a strukturace celé společnosti i jejích institucí (Miles, Singal, 2010). 14
1. inkluze jako zprostředkování přístupu ke vzdělávání pro všechny, 2. inkluze jako forma vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami, 3. inkluze jako vytváření nového typu školy otevřené pro všechny, 4. inkluze jako reakce na existující praxi sociálního vyloučení některých osob nebo skupin, 5. inkluze jako podpora všech osob a skupin potenciálně ohrožených sociálním vyloučením, 6. inkluze jako princip a dominantní přístup k sociálnímu soužití ve společnosti (ve škole, v komunitě apod.). Všechny varianty se v podstatě shodují na nutnosti omezovat nebo přímo zamezovat vyloučení (exkluzi) v kontextu vzdělávacím i společenském, a že je naopak třeba stimulovat ostražitost před riziky ohrožení lidské rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti. To je však značně citlivé téma, protože zájmy a práva některých jednotlivců a skupin (např. rodičů, dětí, učitelů a dalších aktérů vzdělávání) se mohou snadno ocitat ve vzájemném konfliktu a z toho pak pramení sociální nespokojenost nebo napětí, které mohou inkluzivní soužití narušovat (Rogers, 2007). Proto je vhodné vnímat inkluzi nikoliv jako cílový stav, ale jako cestu k realizaci velmi kvalitního způsobu společenské koexistence. Toho nelze dosáhnout pouze zákonem formulovaným ustanovením, ale postupným a mnohovrstevnatým evolučním procesem, při kterém musí docházet k zásadním změnám v elementárních hodnotách a postojích jednotlivců i společnosti, a zároveň se musí respektujícím a vyváženým způsobem vzájemně přizpůsobovat potřeby celé společnosti i jednotlivých členů a (minoritních) skupin (Francisco, Hartman a Wang, 2020). 15
Inkluze jako model sociální existence
Provázanost konceptu inkluzivního vzdělávání s inkluzí jako modelem sociální koexistence je vcelku zřejmá i v následující typologii šesti náhledů na možný význam fenoménu inkluze (Ainscow, Booth, Dyson, 2006):
1.1 Přístup společnosti k lidem s odlišností v historickém kontextu Je prokazatelné, že jedinci s postižením a znevýhodněním se vyskytovali v lidském společenství v průběhu dějin prakticky ve všech historických epochách. Existují doklady jak o existenci vrozených postižení, tak o následcích vážných úrazů a onemocnění, se kterými se vždy musel vyrovnat nejenom dotyčný člověk, ale i jeho okolí. Každá společnost nebo komunita musela nacházet k takovým členům vlastní postoj a přístup, jak naznačují důkazy o různých podobách vztahu majority k osobám s postižením nebo s jinou výraznou odlišností. Přirozeně se už v dávné historii objevovala tendence pomáhat a pečovat, stejně jako pokusy napravovat vady a léčit nemoci. Není proto divu, že sociální i speciálně pedagogická tematika je v dějinném kontextu úzce provázána s vývojem medicíny. Tam, kde léčba ani náprava možná nebyla, nastupovaly alespoň pokusy zabránit zhoršování stavu, zlepšit životní situaci a sociální pozici nemocného nebo postiženého člověka a zajistit co možná nejvyšší kvalitu jeho života, který byl často v důsledku nemoci nebo postižení i tak výrazně zkrácen (Titzl, 2000). V odborné literatuře se můžeme setkávat s periodizací přístupů společnosti k lidem s postižením a znevýhodněním v jednotlivých historických obdobích. Navozuje dojem jakési pozitivní evoluce od primitivního a horšího k vyspělejšímu a lepšímu (Lechta, 2016). Fakticky se ovšem v jednotlivých etapách lidských dějin objevovaly ve společnosti spíše určité převládající tendence a dominantní postoje, ačkoliv skutečná škála modelů chování lidské populace k jejím různě odlišným příslušníkům byla v každé době i komunitě velmi pestrá a zpravidla ambivalentní, tedy nikdy jednostranná nebo jednoznačně pozitivní či negativní (Titzl, 2000). Prakticky všechny historicky doložené přístupy můžeme dodnes 16
Přístup s prvky represivního postoje Typicky bývá represe vůči slabším, nemocným a postiženým lidem spojována s nejstaršími obdobími lidské civilizace (třeba na základě historických zpráv o zabíjení neduživých chlapců ve starověké Spartě). Zneužívání, zotročování anebo přímo fyzická likvidace osob se závažným zdravotním postižením patřily v té době v některých národech nebo lidských komunitách prokazatelně mezi rozšířené jevy a vzhledem k soudobé úrovni i dostupnosti lékařské, výchovné a sociální péče to možná ani příliš nepřekvapuje. Tehdejší realitu však nelze zjednodušit a zobecnit do představy jakési vývojově nižší sociální vyspělosti lidstva, neboť v dochovaných záznamech z dějin Mezopotámie, Babylonu, Řecka, Říma nebo Izraele nacházíme velmi striktní opatření zaručující i pro těžce zdravotně postižené či sociálně znevýhodněné členy zákonnou ochranu a péči, a to nejenom ze strany jejich blízkých rodinných příslušníků, ale v případě potřeby i ze strany širšího společenství, obce nebo státu. Archeologické nálezy dokládají, že i ve starověkých civilizacích přežívali někteří lidé s velmi závažným vrozeným nebo získaným postižením, kteří potřebovali vysokou míru péče a pomoci, a dokonce jsou z té doby zachyceny důkazy o složitých lékařských zákrocích dokládajících nikoliv zcela primitivní medicínu (Titzl, 2000). Dnes jsou prvky moderní formy represivního uvažování patrné v názorech a postojích těch, kdo otevřeně odmítají sociální integraci a inkluzi lidí odlišných od majority, někdy i včetně osob se závažným zdravotním postižením. Takové odmítavé stanovisko celé společnosti lze rozpoznat třeba i v eticky tak citlivých otázkách, jako je problematika předčasného ukončování těhotenství z důvodu diagnóz závažných vývojových vad u dětí v prenatálním období, anebo v rozmanitých projevech otevřené 17
Inkluze jako model sociální existence
identifikovat i v naší současné společnosti – nikoliv jako převažující, ale rozhodně jako rozpoznatelné v každodenní životní praxi.
či skryté diskriminace vůči osobám s postižením nebo znevýhodněním například na trhu práce i v dalších oblastech života, se kterou se tito lidé u nás stále nezřídka setkávají.
Přístup s prvky charitativního postoje Pohled na potřebného nebo znevýhodněného člověka jako na objekt milosrdenství byl charakteristický zejména pro křesťanský středověk, který spojoval ochranitelství a pomoc vůči nemocným a postiženým lidem s učením křesťanské církve, v té době těsně propojené se státem. Vznikaly dokonce řeholní řády orientované na péči o takto potřebné osoby, byly zakládány klášterní špitály a hospice. Přestože úroveň péče a pomoci byla v těchto institucích různá, stejně jako přístup jednotlivých pečujících osob k nemocným a postiženým lidem, společenské paradigma vztahu k ohroženým a potřebným členům bylo v tomto období rozhodně obohaceno o jednu velmi pozitivní variantu. Do současnosti přetrvaly prvky charitativního postoje například ve formě benefičních aktivit zaměřených na podporu zkvalitňování života lidí se závažným onemocněním nebo zdravotním postižením – méně často i s jiným znevýhodněním, pokud jej společnost shledává za důvod pro podporu a pomoc, která má nejčastěji podobu finančního daru na přesně deklarovaný účel. Je tu ovšem riziko, že zdůraznění potřebnosti cílové skupiny vytvoří dojem silné závislosti podpořených osob na pomoci ze strany dárců a většinové společnosti. Takoví lidé se pak ocitají v pozici těch, kdo jsou sociálně podřízeni a odkázáni na přebytky ze života ostatních, což rozhodně nenapomáhá jejich inkluzivnímu začleňování ve smyslu přiznání rovnoprávného a partnerského sociálního postavení. Tento stereotyp může v jistém smyslu dokonce degradovat jejich lidskou důstojnost a oslabovat respekt k jejich nezávislosti a rovno cennosti. Navíc se tím posiluje další ze sociálních bariér, která pomyslně odděluje ty, kdo mohou dávat, od těch, kteří jsou odsouzeni pouze 18
Přístup s prvky humanistického postoje Novověký humanismus přinesl důrazy na dříve opomíjenou fyzickou stránku života člověka a oproti středověké myšlence duchovního povznesení nad všechny radosti i trápení spojené pouze s pomíjející tělesnou schránkou podnítil až technicky zaujaté zkoumání tělesných struktur a funkcí. Vědecké poznání a rozvoj medicíny byly impulzem k programové a specializované péči o lidi s různými typy speciálních potřeb. Osobnost člověka začala být nahlížena v komplexu její fyzické, psychické, duchovní i sociální složky. Rozmáhá se zakládání speciálních ústavů, škol a dalších institucí určených pro děti i dospělé s postižením a znevýhodněním. Ani po víceméně dokončené transformaci sociálních služeb, po intenzivních pokusech o deinstitucionalizaci této péče a po změnách ve školském systému s ohledem na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v posledních několika desetiletích u nás dosud nevymizela tato zařízení z aktuální mapy společenských institucí. Nevyhnutelně zůstávají v systému sociálních služeb zařízení pro klienty s těžkými formami zdravotního handicapu (např. domovy pro osoby se zdravotním postižením) stejně jako školy určené pro žáky se závažnými stupni speciálních vzdělávacích potřeb (např. základní školy speciální). V některých případech nejsou vhodnější alternativy zatím k dispozici a patrně bude vždy existovat určitá skupina lidí, kteří zkrátka budou intenzivní péči a podporu nezbytně potřebovat a pro které nelze ani při dobré vůli a s využitím veškerých dostupných nástrojů zajistit podmínky dostatečně 19
Inkluze jako model sociální existence
přijímat, aniž byl dostatečně oceněn také obohacující potenciál lidí se speciálními potřebami pro intaktní populaci. V žádném případě tím ovšem není smazáván pozitivní přínos charitativní benefice pro všechny – jak pro dárce, tak pro příjemce, a navzdory některým uvedeným rizikům v takových počinech můžeme jednoznačně spatřovat i sociálně inkluzivní výchovný prvek.
vyhovující a odpovídající jejich sociálním, vzdělávacím nebo i primárním lidským potřebám v prostředí běžné sociální komunity nebo běžné školy. Zůstává to ovšem stále jedním z živých témat v diskuzi o možnostech a hranicích inkluze.
Přístup s prvky rehabilitačního postoje Rehabilitace v širším významu „uschopňování“ (nebo „znovu uschopňování“) předznamenávala už od začátku 20. století potřebu nevnímat lidi s postižením a znevýhodněním jako objekty rozhodování ze strany jejich okolí nebo majoritní společnosti, ale více jako rovnocenné lidské bytosti a subjekty vlastního sebeurčení s potřebou podpory v procesu jejich seberealizace a v prožívání rovnoprávného a plnohodnotného života. Míra samostatnosti a nezávislosti každého takového jednotlivce je samozřejmě závislá na úrovni jeho schopností a limitů, takže i úspěšnost zdravotní a sociální rehabilitace je nakonec ryze individuální. Rehabilitační postoje dnes můžeme zaznamenat v různých formách důrazů na to, že lidé se speciálními potřebami jsou alespoň do určité míry schopni přizpůsobovat se normám většinové společnosti, nebo že dokonce mohou v nějakém směru vynikat. Výrazně tomu napomáhají i média, pro která jsou atraktivní právě příběhy těch, kteří díky svému úsilí a navzdory handicapu uspěli například v paralympijském sportu, v uměleckých oborech nebo v jiných oblastech lidské činnosti. Ačkoliv prezentace takto mimořádných lidských příběhů může v jistém smyslu skutečně napomáhat společenské rehabilitaci lidí s postižením a znevýhodněním, přispívá zároveň ke zkreslené představě majoritní populace o životě osob se speciálními potřebami. Většina z nich totiž prožívá nikoliv tragicky poznamenaný ani mimořádně úspěšný, ale docela obyčejný lidský život protkaný běžnými radostmi i řadou obvyklých a také velmi specifických starostí a obtíží. O tom má však jejich okolí často jen malé tušení. V zásadě platí, že koncept sociální inkluze přirozeně 20