Sedět v trávě, dívat se na vodní hladinu a s napětím pozorovat splávek… Zabere? Nezabere? Rybářský úlovek je někdy velké překvapení. Ať už ale odcházíte s plnou sítí, nebo jste u rybníka jenom strávili příjemnou chvilku, vždycky je to dobrý konec, jako v pohádkách.
Ve dvaceti Rybářských pohádkách zjistíte, že se toho u vody nebo pod vodou děje daleko více, než se při pohledu na tiché rybáře zdá.
Kleofáš měl dlouhou chvíli. Chodil v pekle sem a tam, tam a sem, až ho napadlo, že by se mohl podívat do světa lidí. Dupl kopytem přesně tak, jak to viděl u Luci fera. Vykřesal jiskřičku, ze které se vyklubal hustý šedý dým. Ten Kleofáše obklopil jako podzimní mlha. Čert máchal rukama, aby se mu kouř nedostal do plic. Když ho rozehnal, ocitl se najednou ve světě u lidí. Schovaný v kukuřičném poli se okolo sebe rozhlížel. Měl sto chutí vyvést nějakou čertovinu, ale nevěděl jakou. Vtom si všiml lidí, jak se scházejí u nedalekého rybníka. Ukazovali na nějakou ceduli a pokyvovali hlavami. Nenápadně se připlížil až na okraj pole. Nechtěl, aby ho bylo vidět, ale potřeboval slyšet, co si ostatní povídají.
„Já rozhodně půjdu. Jsem široko daleko nejlepší rybář,“ kasal se jeden z přítomných pánů.
„No to se ještě uvidí. Ty čudly, co chytáš, se jako ryby nepočítají!“ vysmíval se mu další z mužů.
„Jsou to závody v chytání ryb, ne v pošťuchování,“ usměrňoval je třetí muž.
Čert pochopil, že se chystají rybářské závody. Jen nevěděl, kdy rybářské klání začne. Raději počkal schovaný v husté kukuřici, až se setmí. Zatím měl dost času na přemýšlení. Při chroupání kukuřice plánoval, co provede.
Teprve po setmění se odvážil opustit pole. Vydal se k informační ceduli a pomalu četl, co na ní bylo napsáno. Čtení mu nikdy moc nešlo, ale nakonec se mu podařilo písmenka rozluštit.
„V sobotu?“ zabrblal nespokojeně. To znamená, že na svůj plán už nemá tolik času, kolik si představoval.
Vrátil se zpátky do pekla. Posbíral všechny magnety, které tam našel. Pekelné magnety nemusí být moc velké, a přesto jsou mnohem silnější než ty pozemské. Když totiž předchozího dne seděl ukrytý v kukuřici, všiml si, že někteří rybáři ryby krmí těstovými kuličkami. Chtějí je navnadit, aby si ryby zvykly a nebály se připlout blíž. A nejvíc by se to hodilo v sobotu. Kleofáš sice nevěděl, jak se takové těsto vyrábí, ale když všichni čerti spali, vydal se do čertovské kuchyně. Kuchařky tam nechaly kynout těsto na pekelníčky.
To jsou housky s pepřem a pálivou paprikou. Lucifer je snídá každé ráno. Musí být čerstvé a křupat mezi zuby, a tak si čertice pokaždé udělají těsto už večer, aby nemusely ráno tak brzy vstávat.
Kleofáš ani chvilku nezaváhal. Popadl mísu s těstem a pelášil zpátky k rybníku. Z kapsy vyndal malé magnety a vkládal je do středu těstových kuliček. Byla to sice práce, a tu Kleofáš nesnášel, ale čertovsky se těšil
na výsledek. Když nakonec žádný magnet nezbyl, naházel kuličky do rybníka. Promnul si upatlané ruce a podíval se do mísy. Zbylo tam těsta jen trochu. Sotva na jednoho pekelníčka, ale rozhodl se ho vrátit na místo. Třeba do rána ještě nakyne.
V sobotu nemohl dospat. Od Lucifera si tajně půjčil myslivecký oblek. Rybář, nebo myslivec? Vždyť je to jedno, pomyslel si. Oba jsou přece lovci. Do kapsy si strčil podkovu, která v pekle zbyla po jednom nepoctivém kováři. Čerti ji pověsili nad dveře a pokaždé ji pro štěstí pohladili. Byla přímo nabitá čertovskou silou.
Rybáři se začali scházet už od svítání. Každý si chtěl u rybníka najít to nejlepší místečko. Rozbalovali pruty, navlékali červíky na háčky, nahazovali. Nikdo si ani nevšiml myslivce, který se potuloval okolo. Tedy jen do chvíle, než porybný závod slavnostně odstartoval.
Pak se začaly dít věci.
Zatímco rybáři se snažili ryby přemlouvat, ať se jim chytí na udici, k myslivci ryby vyskakovaly samy, a rovnou do kapsy. Neměl žádnou udici. Neměl žádnou návnadu, a přesto se u jeho nohou mrskala pěkná hromádka. Když je porybný přepočítal, rozhodl se závod předčasně ukončit. Takový rekord nikdo nepřekoná. Kdo ví, jestli v rybníce nějaké ryby vůbec ještě zbyly.
Kleofáš se tvářil, jako kdyby rybařil každý den. Chtěl, aby mu rybáři záviděli ještě víc, a tak se rozhodl, že rozdělá oheň, ryby upeče a sní. Během chvilky se okolo rybníka linula náramná vůně. Rybářům se sbíhaly sliny, ale Kleofáš jim nenabídl. Když se někdo odvážil po upečené rybě sáhnout, hned ho praštil přes prsty.
Všechny ryby chtěl sníst sám. Jenže když se zakousl do první z nich, ulomil se mu zub. Zakousl se do druhé a přišel o další zub. Na tvrdé čertovské magnety úplně zapomněl. Nechal ryby rybami a s pláčem upaloval domů, do pekla. Jeho zlomyslnost, nečestnost a nenasytnost se mu pekelně vymstily.
Pan Ladislav bydlel ve velikém domě. Bydlel tam sám, protože se o svůj honosný domov nechtěl s nikým dělit. Byl totiž neskutečně lakomý. Jeho krásný dům ale pomalu chátral. To proto, že byl lenivý sám něco udělat a pro svou lakotu nebyl ochotný nikomu za práci zaplatit.
Jednoho letního dne, když sluníčko všechno kolem svými paprsky hezky prohřívalo, vyšel pan Ladislav na svou zarostlou zahradu. Během chvilky se v tom vedru začal potit, a tak ho napadlo, že by se mohl jít vykoupat. K rybníku to měl jen kousek, ale i těch pár kroků se mu zdálo příliš. Lenivost mu bránila k rybníku dojít.
„Nejlepší by bylo, kdybych měl přímo na zahradě bazén!“ přemýšlel nahlas. Podíval se směrem ke kůlně, kde mu rezivělo nářadí. Byl tam krumpáč, motyka i rýč, ale dlouhá léta na ně nikdo nesáhl. Do kopání se mu nechtělo, a tak tu myšlenku okamžitě zavrhl.
Procházel se po zahradě s rukama založenýma za zády a každou chvíli o něco zakopnul. Když se podíval, co to je, uviděl obrovské krtince. Během chvilky se mu v hlavě narodil nápad. Stačilo jen krtka chytit, a tak na zahradě číhal jako hlídací pes. Dlouho se nic nedělo, až večer.
„A mám tě!“ vykřikl najednou pan Ladislav. V rukou držel velikého krtka.
„Pusť mě!“ křičel překvapený krtek.
„Nepustím! Leda bys mi splnil tři přání. Jako zlatá rybka!“ smál se pan Ladislav, až se mu břicho smíchem rozhoupalo.
„A co by sis přál?“ zeptal se opatrně krtek. Čekal, že ten divný pán bude mít i divná přání, která se nedají splnit.
„Pro začátek stačí, když mi na zahradě vyhloubíš pořádnou jámu. Chci tu mít bazén,“ pronesl pan Ladislav. Krtek se usmál. Tohle není pro krtka nic těžkého. Když ale pan Ladislav přikázal, že to má být do rána hotovo, úsměv se mu z tváře okamžitě vytratil. Přesto