Kapitola 1
„Je to skvělá nabídka,“ řekla Sophie a pocítila jen nepatrnou lítost, že ji musí odmítnout. Jednou se do New Yorku určitě podívá. „Ale nevidím možnost, jak bych mohla teď odjet.“
Angela se zamračila. „Chápu, že je to narychlo, nejradši bych Mel uškrtila, že si zlomila tu nohu.“
„Nejspíš to neudělala schválně,“ podotkla taktně Sophie.
„No je to ale dost nepraktické, a i když mám hromadu lidí, kteří by ji na půl roku v New Yorku rádi zastoupili, jsi moje nejlepší novinářka přes jídlo. Byla bys skvostná.“
„To je od tebe milé, Angelo –“
„Milé?“ Angela nadzvedla jedno ze svých děsivě vytrhaných uzounkých obočí. „Nesnažím se být milá. Tady jde jen o upřímnost. Jsi skvělá novinářka a já bych si jen přála…“ zavrtěla hlavou, „… a ne abys tohle někde opakovala, přála bych si, abys trochu víc žila.“
„A taky jsi zoufalá,“ poškádlila ji Sophie.
„Jasně, to taky.“ Angela se tomu zasmála a odložila pero. „Aspoň o tom popřemýšlej. Je to skvělá příležitost. Takováhle výměna se neděje moc často, a kdybych neměla dvojčata, neváhala bych ani vteřinu.“
„A co Ella? Určitě by jela moc ráda,“ navrhla Sophie. Angela naklonila hlavu ke straně. „Té holce je dvacet devět a chová se jako dvanáctiletá, to by byla katastrofa.“
„Třeba by nebyla tak špatná.“
Angela nadzvedla druhé obočí. „Moc dobře vím, jak jí pomáháš. Bez tebe by tu nepřežila.“
Sophie se potutelně usmála: „Takže mě do New Yorku poslat nemůžeš.“
Angela se štěkavě zasmála a zavřela zápisník. „Nějak bychom si už poradili.“ Sophie se zvedla k odchodu. „Opravdu, Sophie,“ zvážněla Angela, „slib mi, že o tom budeš přemýšlet.“
Sophie se vrátila do hlavní kanceláře, kde se všichni pořád ještě bavili o Mel a jak jí hnusně praskla kost, když na závěr večírku pořádaného kvůli tomu, že na půl roku odjíždí poflakovat se do New Yorku, skočila ze stolu. Naproti ní se nad židlí pořád ještě pohupoval heliový balonek s nápisem Bude se nám stýskat. Někdo by ho vážně měl sundat, než se k Melině stolu přihrne ta velmi americky znějící Brandi Baumgartenová.
Ta chuděra si rozhodně zaslouží něco víc než současný palimpsest lepkavých koleček od prosecca a drobků z Monster Munch (Meliných nejoblíbenějších chipsů) pokrývající povrch stolu. Sophie popadla nůžky, vrhla se k balonku a s vnitřním uspokojením ho odstřihla. Udělala správnou věc, když Angelu odmítla. Myšlenka na Brandin stůl na druhé straně Atlantiku ji příliš děsila. A chuděra Brandi přijede sem. Do cizího města. Úplně sama. Sophie se málem otřásla. Možná že by jí měla na uvítanou upéct nějaké sušenky, takové ty nadýchané se spoustou čokoládových kousků, aby se tu cítila jako doma. A taky kafe. Američani jsou do kafe blázni. Že by přichystala takový uvítací anglický balíček? Londýn od A do Z. Deštník. A taky…
„Země volá Sophii. Jak se píše macarons?“
„Promiň. Co jsi říkala?“ Stáhla balonek k sobě a propíchla ho nůžkami.
„Supr,“ řekla Ella, kolegyně z gastro sekce v CityZenu. „Taky jsem to chtěla udělat. Teda myslela jsem na to. A jak se píše macarons? Nedokážu si to zapamatovat.“
Sophie jí to odhláskovala a posadila se naproti Elle.
„Co ti Angela chtěla? Nějaký potíže?“
Sophie zavrtěla hlavou. Pořád ještě byla trochu vedle z nabídky, že by měla jet pracovat do americké mutace CityZenu na Manhattanu. Kdyby to Elle řekla, už by se jí nezbavila.
„Jaký jsi měla víkend?“ Ella udělala obličej. „Sakra, automaticky se mi to opravilo na makaróny. Můžeš mi to odhláskovat znova?
Byla jsem v té nové francouzské restauraci ve Stoke Newington. Trochu dálka, ale… ha, jaká byla Le Gavroche v sobotu? Ach… ale ne, to neudělal!“
Sophie na okamžik zavřela oči a přinutila se nenuceně usmát. „Bohužel jsme se tam nedostali. Jeho maminka byla nemocná.“
„No teda panebože, ta ženská je nemocná pořád.“
„Nemůže za to,“ bránila ji Sophie a nevšímala si vnitřního hlasu, který, jako správná mrcha, nadšeně souhlasil. Byla špatná, když si přála, aby si paní Soamesová načasovala svoje nemoci aspoň trochu líp? „A tentokrát to bylo vážné. Jeli sanitkou do nemocnice. Chudák James strávil celou noc na pohotovosti, aby hned věděl, co se děje.“
Ella se zamračila a řekla: „Jsi moc hodná. A taky mu toho zatraceně hodně odpouštíš. Nezaslouží si tě.“
„Nemilovala bych ho, kdyby nebyl tak hodný. Kolik znáš mužů, kteří mají na prvním místě rodinu?“
Ella našpulila světlounce růžové lesklé rty. Nejspíš už zase vyrabovala skříňku kolegyni přes líčení. „To je fakt. Greg zapomněl na Den matek, moje narozeniny i naše výročí.“
Sophie by nejradši protočila oči, ale ovládla se. Greg si nepamatoval téměř nic až na to, kdy má další zápas v sálovém fotbalu.
„Jsi naprosto úžasná kuchařka,“ řekl James a odložil příbor. Sophie přikývla, protože ji samotnou potěšilo, jak se jí massaman kari povedlo, nasládlé a pikantní přesně akorát, a brambory nebyly ani příliš měkké, ani příliš tvrdé.
Seděli v její prostorné kuchyni a mezi nimi hořela svíčka. Pondělní večery měla z celého týdne nejradši. Vařila vždycky nějaké speciální jídlo, protože věděla, že James celý víkend běhal okolo matky. Bydlel u ní tři dny v týdnu a zbývající čtyři u Sophie v bytě. Sophie paní Soamesovou podezřívala, že zase až tak nemocná není, a jen chce, aby byl syn u ní. A kdo by jí to mohl mít za zlé?
„Jednou bych se s tebou měl oženit.“ Mrkl na ni, zvedl sklenici, zakroužil rubínově červeným vínem a uznale k němu přivoněl. Což bylo jedině správně, protože to byl velmi příjemný australský merlot, který sehnala na základě doporučení odborníka na víno v práci a stál malé jmění.
„To bys měl,“ odpověděla a srdce se jí nepříjemně rozbušilo. Nebylo to poprvé, kdy jí řekl něco takového. A ona si myslela, že třeba v sobotu v Le Gavroche, na druhé výročí jejich prvního rande… prostě doufala…
„Tak jak bylo dneska v práci?“ To bylo na Jamesovi tak milé, že se vždycky zajímal.
„Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že Mel v pátek odlétá? Zlomila si nohu. Nemůže do New Yorku jet.“ Sophie zaváhala a zasmála se. „Angela mi to nabídla místo ní.“
„Cože… abys jela do New Yorku?“ James vypadal znepokojeně.
„Neboj, odmítla jsem to. Neopustila bych tě.“
James se usmál a poplácal ji po ruce. „Kdybys vážně chtěla jet, nevadilo by mi to.“ Odmlčel se a pak si přitiskl její ruku ke rtům. „Ale strašlivě by se mi po tobě stýskalo, miláčku. Bylo by hrozný, kdybys odjela.“ Sophie se zvedla, postavila se za něj a rukama ho objala kolem hrudníku. Byla ráda, že Angelině lichocení
nepodlehla. Jednoho dne by se tam ale chtěla podívat. Možná by tam mohli jet s Jamesem spolu. Třeba na líbánky.
James se otočil a něžně se jí přitiskl obličejem ke krku. „Půjdeme brzo spát? Jsem hotovej. Ta cesta z Cornwallu mě vždycky málem zabije.“
„Musím tu uklidit.“ Sophie se rychle rozhlédla po kuchyni plné použitého náčiní. Teď by byla radši, kdyby u vaření neudělala tolik nepořádku a kdyby taky James nebyl pořád tak unavený. Těžko po něm ale může chtít, aby jí pomohl, když zrovna ujel přes tři sta kilometrů.
A vlastně by si neměla stěžovat. Kolik lidí v jejím věku má takovouhle kuchyni? Nebo bydlí v luxusním bytě v Kensingtonu? Táta na tom ale trval. Nebylo by od ní hezké, kdyby to odmítla. Milovala ho nade všechno, ale to neznamenalo, že mu dovolí, aby jí pomáhal najít práci (že by si promluvil s někým z představenstva) nebo jí platil drahou soukromou školu (když už si zvykla na místní gymnázium), a nepřipadalo jí správné používat svůj aristokratický titul. Když konečně všechno uklidila a přišla do ložnice, James už tvrdě spal a pokoj byl ponořený do tmy. Jamese nikdy nenapadlo, aby jí rozsvítil lampičku na nočním stolku. Potichu se svlékla, vklouzla do postele a přitulila se k němu. Žádné reakce se ale nedočkala.
Byl chudák vyřízený. Úplně mrtvý. Usmála se a odhrnula mu z čela zplihlou ofinu. Byl to dobrák. Staral se o mámu a nikdy si nestěžoval. Sophie zavřela oči. Měla vážně štěstí. Kdo potřebuje New York?
Mám zpoždění, sejdeme se až tam. Mám sice dneska volno, ale vím, že se na tebe můžu spolehnout. Jsi skvělá. Kx
Sophie se nad textovkou usmála. Kate byla ještě horší než ona.
Vždycky se toho snažila stihnout moc najednou. Vsadila by ale poslední libru, že Kate strávila noc u Bena a že to byl ten důvod jejího
zpoždění. Byli pořád ještě v té zamilované, vášnivé fázi, kdy se nedokázali jeden druhého nabažit. Ne že by si něco takového Sophie pamatovala s Jamesem. Jejich láska byla od začátku taková jemnější a něžnější, žádná horečná vzplanutí. Sophie si nebyla jistá, jak by s takovou žhavou sexualitou vůbec naložila. Prostě taková nebyla a částečně měla pocit, že to je vlastně trochu sobecké. Neměla by láska být něžná, objímající a vřelá? Něco, o co je potřeba se starat a pečovat? Nemohla ale popřít, že Katino štěstí a joie de vivre jsou láskyplné, a když Ben při pohledu na Kate přimhouřil oči, bylo to tak intenzivní, že Sophii naskočila husí kůže.
Zatímco čekala na své cappuccino a poslouchala syčení kávovaru, který obsluhovala jedna z dívek, které tu pracovaly v sobotu, zadívala se znovu do výlohy s dobrotami. Neměla by, ale vypadaly tak báječně. Ne, ne, nemělo to cenu, skořicovému šneku prostě nedokázala odolat.
Do jedné ruky si vzala talířek, do druhé hrnek, ramenem se snažila přidržovat kabelku, aby jí nesjela a nebouchla do žádného stolku, a opatrně se proplétala mezi prázdnými židlemi ke svému oblíbenému místu v rohu, odkud bylo vidět na rušnou ulici.
Její obvyklý stůl byl ale bohužel obsazený. Seděla u něj unaveně vypadající žena s batoletem, které rozhořčeně kvílelo. Velké modré očimu blýskaly hněvem a ručičkou svírající plastovou lžičku máchalo ve vzduchu ve snaze dosáhnout na kelímek s jogurtem, který jeho matka držela tak akorát mimo dosah. Sophii bylo jasné, proč je kelímek mimo nebezpečnou zónu. Holčičce se už podařilo si většinu jogurtu rozpatlat do vlasů a matka se ji snažila očistit. Sophii to připadalo spíš jako zápas s chobotnicí.
Posadila se k vedlejšímu stolku a s nepatrným úsměvem se dívala na jejich přetahování. Zrovna se už chtěla otočit, když se mladá maminka ohlédla. Podívala se na Sophii vyloženě zle a ústa měla sevřená do znechuceného úšklebku.
Sophie se příliš rychle napila horké kávy, takže si popálila jazyk, a hned odvrátila pohled. Ta přímá, zuřivá nenávist vůči ní ji šokovala a skoro měla pocit, jako by jí někdo fyzicky ublížil. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Chudák maminka byla nejspíš úplně vystresovaná, nebylo to nic osobního. Vykouzlila na tváři úsměv, tentokrát opatrně upila kávy a znovu se na ni podívala. Snad jí milá, přátelská tvář trochu pomůže.
No teda, to se ošklivě spletla. Jestli něco, tak se znechucení v ženině obličeji ještě prohloubilo, vrásky okolo sevřených rtů vypadaly jako povrch seschlého ořechu. Jednou rukou zuřivě otírala batole, jako by místo ubrousků držela rozevláté plachty v bouři.
Nevnímat ženino utrpení bylo nemožné. Sophie na okamžik zaváhala. Nedokázala ale tu naprosto nešťastnou maminku ignorovat.
„Jste v pořádku?“ zeptala se nesměle, jako by se snažila podat pomocnou ruku lvici.
„V pořádku?“ vyštěkla ta žena. Holčička začala kvílet a tvář její matky se náhle proměnila, jako by se propadla do sebe, vztek a zlost nahradila ohromná lítost. „Ach Emi, holčičko.“ Vzala dívenku i s upatlanými prstíky do náruče, přitiskla si ji k sobě a hladila ji po zádech. „No no, mamince je to líto.“
Sophie pocítila osten závisti a téměř nepatrně se jí sevřela děloha. Jednou…
Holčička se pevně držela maminky a přestala plakat. Najednou zavýskla a vrhla se po kelímku s jogurtem. Žena se odevzdaně usmála a zavrtěla hlavou. „Ty lumpíku.“ Vtiskla holčičce pusu na jemňounké kudrlinky, posadila si ji na klín, a když postavila kelímek před ně, podala dcerce lžičku.
Žena se zadívala na Sophii klidným, vyrovnaným pohledem, přestože v něm stále byla patrná spousta vzteku. „Ptala jste se, jestli jsem v pořádku?“ Oči jí zajiskřily slzami a hlavu naklonila vyzývavě ke straně.
„Ano, nepotřebovala jste pomoc? Určitě je to hodně náročné.“
Sophie se usmála na holčičku, která teď byla nesrovnatelně šťastnější. „Je nádherná. I když ten nepořádek vám tedy nezávidím. Nechcete přinést ještě nějaké ubrousky nebo něco?“
„Nádherná a moje,“ opáčila žena znepokojeně a ochranitelsky holčičku objala.
„No ano,“ odpověděla Sophie obezřetně. Copak si ta žena myslí, že jí chce dceru unést nebo co?
„I když to tě asi moc netrápí, viď, Sophie? Dělit se o cokoliv.“ Ženin tón se proměnil a najednou vypadala vyčerpaně. Svěsila ramena a přes tvář se jí mihl výraz bolesti.
Sophiin úsměv zamrzl. To náhlé tykání zřejmě naznačovalo, že by měla vědět, o co tady jde. A jak to, že ví, jak se jmenuje?
„Jen jsem se snažila pomoct.“ Litovala, že se na ženu vůbec podívala.
„Ty? Pomoct?“ Žena se hořce zasmála. „Myslím, že už mi tvoje pomoc stačila. Pomohlas mi od manžela.“
„Cože?“ Sophiina ruka se zastavila v půli cesty, jak se chtěla znovu napít kávy.
„Jsi na sebe pyšná? Bohatá mrcha s bytečkem v Kensingtonu a papínkovým sídlem v Sussexu. Zjistila jsem si toho o tobě dost.
Lady Sophie Bennings-Beauchampová.“
Sophii spadla brada. Ta žena si teda dala záležet. Nikdo z kolegů v práci o jejím aristokratickém původu nemá ani tušení. Pas drží pěkně v tajnosti před slídivýma očima. Vlastně ho viděla jen Kate a tehdy byla natolik profesionální, že se o tom vůbec nezmínila.
„Ten titul ne–“ začala se automaticky bránit, protože to tak dělala vždycky, ale ta žena ji přerušila.
„Pěkný, pohodlný život. Nedivím se, že James půlku toho svého tráví s tebou. U tebe asi nikde nevisí prádlo. A v noci ho nebudí pláč malé.“
„James?“ Sophie ztuhla. Už jak otevřela pusu, věděla, že to bude znít jako to největší klišé z knížek: „Co ten s tím má společného?“
„James Soames. Můj muž. Žije v Londýně od pondělí do čtvrtka. Domů do Newbury přijíždí za svou ženou a dcerou od pátku do neděle.“
„Ale on přece jezdí do Cornwallu.“ Sophiiny nohy jako by někdo zalil do olova a přikoval k židli. „Teď je v Cornwallu.“
„Ne, to teda není, ty blbá krávo. Seká trávník u domu číslo 47 ve Fantail Lane v Newbury. A pak postaví houpačku pro Emu.“