9788027112067

TRUHLÁRSTVÍ

TRADICE Z POHLEDU DNESKA

Jan Kouril, Frantisek Buben

Jan Kouřil, František Buben

Truhlářství

Tradice z pohledu dneška

2. vydání

Vydala Grada Publishing a.s., U Průhonu č.p. 466, 170 00 Praha 7 obchod@gradapublishing.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 254 401

jako svou 1732. publikaci

Sazba Jan Šístek

Odpovědná redaktorka Erika Novotná Počet stran 252 a vložený arch

V Gradě Publishing druhé vydání, Praha 2020

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod

© Grada Publishing a.s., 2020

Cover Design © Grada Publishing a.s., 2020

Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

ISBN 978-80-271-1646-1 (pdf)

ISBN 978-80-271-1206-7 (print)

ČÁST I.

2. Kauritový klih

1.

39.

40.

43.

44.

ČÁST II.

Konstrukce stavebního truhlářství

15.

16. Balkonové dvoukřídlové dveře dvojité

17.

18.

19.

35. Šestikřídlové okno dvojité

dovnitř k otevírání se spíží

v podprsníku .................

36. Šestikřídlové vysoké okno dvojité dovnitř k otevírání .............

37. Vnitřní okenice skládací u okna

čtyřkřídlového dvojitého dovnitř

38. Vnější okenice svinovací u okna čtyřkřídlového dvojitého dovnitř k otevírání

Svinovací okenice

39. Okno wienské čtyřkřídlové dvojité

40. Obloukové osmikřídlové okno dvojité

40a

41. Rohové desetikřídlové okno s křídly

50. Výkladec krámový zapuštěný s dveřmi jednokřídlovými ..............

162

51. Kovem obkládané výkladce krámové zapuštěné s dveřmi jednokřídlovými ..............

163

42. Posunovací okno (svisle) systém Stürmann dvoukřídlové se sdruženými

43. Posunovací okno (svisle) patent Ing. arch. K. Kopp a Ed. Žalud, dvoukřídlové se sdruženými

44. Vodorovně posunovací okno patent Ing. arch. K. Kopp a Ed. Žalud, dvoukřídlové se sdruženými křídly

45. Posunovací okno (svisle) systém Bohdal-Micka, dvoukřídlové se sdruženými křídly ............. 158

46. Posunovací okno (svisle) patent „Peters“, dvoukřídlové jednoduché a se sdruženými křídly 160

47. Posunovací okno systém Braun-Kodytek 160

C. Výkladce a dveře krámové (tab. 48.–57.) 160

48. Zapuštěné výkladce krámové s dveřmi jednokřídlovými

162

49. Zapuštěné výkladce krámové s dveřmi jednokřídlovými 162

52. Výkladce krámové zapuštěné s pasáží a dvěma jednokřídlovými dveřmi ......................

163

53. Výkladce krámové poschoďové zapuštěné s dvěma jednokřídlovými dveřmi

164

54. Předsazené výkladce krámové s dveřmi jednokřídlovými

164

55. Předsazené výkladce krámové s dveřmi jednokřídlovými

164

56. Výkladec krámový předsazený s jednokřídlovými dveřmi krámovými a dvoukřídlovými dveřmi domovními. ... 165

57. Rohové výkladce krámové předsazené s dveřmi jednokřídlovými ....... 165 D. Dřevěné schody (tab. 58.–67., list VIII.) ......... 165 Prvky dřev. schodů (list VIII. v textu) .....................

166

58. Příklady půdor ysných tvarů dřevěných schodů ...................... 168

59. Schody dvouramenné přímočaré s mezipatrovou podestou, levé ....... 169

60. Konstrukce kosých stupňů schodů křivočarých a smíšenočarých .......

61. Sestrojení ohybníku 171

62. Schody dvouramenné smíšenočaré s ohybníkem levé

63. Schody půlkruhové volně stojící, levé

64. Schody podkovovité volně stojící, pravé

65. Točité schody kruhové (vřetenové), pravé 173

66. Točité schody osmiboké, levé ....

67. Schody křivočaré s mezipatrovou podestou ....................

E. Obložení stěn a stropů dřevem (tab. 68. až 69.) ...............

68. Obložení stěn dřevem

69. Obložení stropů dřevem ........

70. F. Telefonní budky

G. Podlahy (list IX. v textu) .....

PŘEDMLUVA

Tato kniha je sestavená pro dva truhlářské obory, nábytkářství a stavební truhlářství. Jde vlastně o knihy dvě. První je Konstrukce nábytku od Františka Bubna a Jana Kouřila, jejíž druhé vydání vyšlo roku 1947. Druhou, neméně zajímavou učebnicí je Konstrukce stavebního truhlářství Jana Kouřila, v tomto případě jde o třetí, přepracované vydání z roku 1944.

Od vydání prvních konstrukčních listů uběhlo hodně času. Jejich aktuálnost pro dnešní pojetí truhlářství je v množství časem prověřených výrobků, které velmi často plní spolehlivě svoji funkci a splňují estetické požadavky i v současné době. Dříve měl univerzální obor truhlářství k dispozici základní materiál – dřevo, jasně definované nástroje, stroje a zařízení, technologii, vybavení dílen, bezpečnostní předpisy a částečně lepidla a materiály pro povrchovou úpravu. Časem došlo vlivem mnoha činitelů ke specializaci, a tedy k rozdělení truhlářství – stolařství na samostatné obory nábytkářství a stavební truhlářství a dále na meziobory, například výrobu kuchyňského, skříňového, sedacího nábytku a lůžkového nábytku, oken, dveří, sportovního nářadí atd. Samostatná činnost těchto oborů představuje nové technologie, materiály, nářadí, stroje a nástroje. Truhlářské výrobky jsou zjednodušovány pro strojní výrobu. Detaily se stávají technickými, s tvrdými liniemi bez vztahu k uživateli. Dřevo – základní materiál pro výrobu nábytku a stavebně truhlářských výrobků – se dnes nahrazuje kovy a plasty, ale zároveň zůstává tradičně oblíbeným materiálem. S výrobky zhotovenými podle konstrukčních podkladů uvedených v knize se setkáváme v bytech, domech, na stavbách atd., kde stavebnětruhlářské výrobky a ná-

bytek slouží i více než půl století. Tyto truhlářské výrobky jsou řemeslně velmi dobře vyrobeny.

Obě části – jak Konstrukci nábytku tak Konstrukci stavebního truhlářství tvoří obrazové tabule, na kterých jsou rozkresleny technologické postupy výroby a konstrukční detaily, jejichž popis je pak v části textové. Jednotlivé tabule i text k nim náležející jsou řazené dle čísel, takže orientace v knize je velmi snadná. Pouze tabule 30 a 31 z druhé části s detaily oken v měřítku 1 : 1 jsou do knihy volně vloženy na samostatném archu.

Kvalitně a systematicky členěná publikace seznamuje čtenáře s konstrukční dokumentací základních truhlářských postupů a výrobků. Částečně jde také o dokumentaci moderních a funkčních výrobků ze dřeva a jiných přírodních materiálů. Publikace tak může sloužit také jako podkladová literatura k návrhu nových typů nábytku a stavebně truhlářských výrobků nebo při jejich obnově či restaurování.

Text předkládáme ve stejné podobě, jakou měl při vydáních, ze kterých jsme čerpali. Je tedy samozřejmé, že některé ze zde uvedených informací již neplatí a také od některých postupů se v tomto oboru již upustilo. Máte tak možnost seznámit se s technologiemi, se kterými pracovali truhláři v padesátých letech dvacátého století.

Zachovali jsme také pravopis dle originálu, takže zde zůstávají i zastaralé výrazy nebo dříve užívaný zápis některých slov. Věříme totiž, že to není na závadu knihy, ale že to naopak jistým způsobem čtenáři přiblíží dobu, v níž tyto publikace vznikaly a obohatí jeho znalosti.

ČÁST I.

Konstrukce nábytku

ÚVODEM.

V nábytkovém truhlářství nastalo v posledním dvacetiletí mnoho výrobních změn. Některé věci byly v truhlářství znormalisovány, zesílila výroba typového nábytku, na trh přišly nové suroviny a polotovar y. Výroba překližek se zdokonalila a kromě obyčejného klihu používá se výhodně i lepidel jiných. Rovněž i výroba strojů na obrábění dřeva se zdokonalila a více specialisovala. Všecky tyto i jiné okolnosti mají vliv na změnu nábytkových konstrukcí. K cíli vede několik cest, ale mají-li míti praktickou cenu, má se používati takové vazby dřeva a spojení součástek v celek, které dají nejméně práce, na něž se spotřebuje nejméně materiálu, ale které přece jen zajišťují pevnost výrobku.

Na správné konstrukci truhlářských výrobků závisí dokonalost výroby a tím i pověst výrobního podniku. Je sice pravda, že tvar nábytku podléhá změnám vkusu doby, že se časem mění výrobní podmínky a suroviny, polotovary a látky pomocné, ale v hlavním základě se konstrukce dřeva mnoho nemění. Proto má býti tato učebnice v nedostatku jiných českých odborných spisů rámcem a vodítkem žákům odborných a mistrovských škol truhlářských i pro potřebu truhlářské praxe. Ke správnému chápání vlastností dře-

Označení hmot na tabulkách.

va je potřebí znáti technologii dřeva, a protože se tyto znalosti již předpokládají, neopakují se v tomto spise, není jich nezbytně třeba.

KONSTRUKCE NÁBYTKU.

Nábytek tvarů sebekrásnějších a sebeúčelnějších nemá ceny, není-li správně sestrojen. A dřevo je skutečně materiál, kterému je nutno věnovati zvýšenou pozornost při spojování jednotlivých částí. Různé vlastnosti dřeva, jako pevnost, pružnost, ohebnost, vláknitost, štipatelnost, pryskyřičnatost, sesychání, bobtnání a borcení vyžadují mnohem větší obezřetnosti než suroviny jiné.

Nejčastější obtíže působí

sesychání a bobtnání dřeva. Řezivo ze stromu čerstvě poraženého obsahuje veliké množství vody, která se sušením odpařuje z dřevných vláken, čímž dřevo ztrácí na svém objemu. Dříví úplně vysušené přijímá vlhkost z okolního vzduchu a nabývá na svém objemu. Říká se, že dřevo „pracuje“, sesychá se totiž a bobtná, a to ve směru poloměrovém (radiálním) asi 5 %, ve směru obvodovém asi 10 %. Vzhledem k směru vláken rozeznáváme dříví:

a) podélné, b) příčné, c) čelní (obr. 1). Sesychání dřeva po délce vláken je velmi nepatrné (1/10 %), takže můžeme skoro říci, že se dřevo po délce vláken téměř nesesychá. Jinak je tomu u dřeva příčného (směrem přes vlákna); tu je sesychání značné. Totéž platí

i o bobtnání dřeva. Proto musí truhlář se zřetelem k těmto vlastnostem dřeva voliti takové spojení, které by jim vyhovovalo, je omezovalo anebo je téměř rušilo. Jiná důležitá vlastnost dřeva je

Tabulka 1.

Štipatelnost. Dřevo je vláknité a ve směru vláken štipatelné. U některých dřev oddělují se vlákna snáze (dříví jehličnaté, ořech, mahagon), u jiných nesnadněji (habr, buk, javor, eben, palisandr). Při nábytku je zapotřebí užíti tvarů pro dřevo vhodných, kde se vlákna příliš nepřeřezávají (křivé nohy, zakřivené trnože a j.), aby tím nebyla pevnost předmětu ohrožena. Je-li již nezbytno voliti tyto tvary, musíme vzíti buď dřevo houževnatější nebo raději dříví paříme a ohýbáme.

Pryskyřičnatého dřeva užívá se více v truhlářství stavebním ačkoli je také v oblibě nábytek modřínový. Dříví takové je podle truhlářského rčení „mastné“, špatně se klíží, a proto je zapotřebí užíti klihu hustého. Podobné vlastnosti má palisandr i eben.

Při spojování dřev v nábytkářství

rozeznáváme:

spojení podélného dřeva s podélným dřevem,

spojení podélného dřeva s příčným dřevem, spojení podélného dřeva s čelním dřevem, spojení příčného dřeva s čelním dřevem, rožní spojení desk a rožní spojení rámů.

Podélné dřevo s podélným dřevem možno spojiti přitažením šroubku nebo drátěnkami (hřebíky), klížením, kolíčky, v řidších případech drážkou a perem a polodrážkou. Dříví stromu se zkrouceným vzrůstem se na truhlářské práce vůbec nehodí. Řeziva z takových kmenů se nesmí používat, poněvadž občasným přerušováním vláken se všemi směry bortí (říkává se: kroutí se přes roh). Tohoto dřeva možno používati mimo truhlářství jen na věci nejpodřadnější nebo

na palivo. Podle obchodních zvyklostí (usancí) nepatří takové řezivo do I. třídy (prima kvalita). Na rostoucím kmeni poznáme zkroucený vzrůst podle kůry, jejíž struktura je ve směru vláken také spirálovitě stočena. Na řezivu se to snadno pozná na jeho úzkých hranách, kde vlákna dřeva neprobíhají ve směru délky prkna, nýbrž šikmo. Kdyby se užilo dřeva se skrouceným vzrůstem třebas jen na vlysy oken nebo dveří, zkroutí se určitě dříve nebo později přes roh a truhlář je nucen je nahradit na vlastní účet novými. Není třeba připomínat, že se ho zvláště pro překližky užít nesmí.

Prkna a fošny mají pravou (obr. 2d) a levou (obr. 2e) stranu. Pravá strana je obrácena ke dřeni, levá ke kůře. Protože se sesychá obvodové dřevo mnohem více než poloměrové, vydují se zpravidla prkna a fošny na pravé straně (viz obr. 2). Značně vydutá prkna se uprostřed šířky proříznou, ohoblují a znovu sklíží. Kdyby se vydutá tlustší prkna nebo fošny ve své šířce hoblováním zarovnala, vznikla by velká ztráta dřeva. Kromě toho se rozříznutím přeruší snaha dřeva po dalším vydutí.

Klížení širokých ploch prken na sebe musí se provádět s náležitou opatrností. Klížíme-li dvě prkna pravými stranami na sebe, m ají obě prkna na svých bočních stranách snahu se rozevříti působením obvodového sesychání (obr. 3). Doporučuje se proto klížení prken levými stranami na sebe (obr. 4).

Poněvadž prkna nemívají mnohdy potřebné šířky, klížíme je na šířku k sobě. Nesmí se tak dít libovolně, nýbrž klademe pokud možno prkna pravou stranou nahoru (obr. 5) a nikoli pravou a levou stranou střídavě (obr. 6), protože by se tloušťka dřeva po vyhoblování příliš zeslabila. Kromě toho je potřebí dávat při sesazování prken dobrý pozor na to, aby přišlo jádro dřeva k jádru a mladé dřevo k dříví mladému. Sesadíme-li jádro s mladým dřevem k sobě (obr. 7), nastane po nějaké době zvlnění povrchu následkem nestejnoměrného sesychání.

Při klížení na tupou spáru přihlížíme ke shora uvedeným pravidlům, dbáme však toho, aby bylo prkno ve středu délky nepatr-

ně prohoblováno. Tím dosáhneme přiléhání spar na koncích. Spáry označujeme při sesazování buď příčnými čárkami nebo úhlovými rameny (obr. 8).

Čím je klížená plocha spáry širší, tím je spojení dokonalejší. Nejjednoduššího zvětšení spárové plochy možno dosáhnouti polodrážkou (obr. 9) nebo drážkou a vloženým pérem (obr. 10). Při strojním obrábění spar užívá se často k zvětšení klížené plochy některého z uvedených příkladů na obr. 11, 12 a 13. Spárování je nejjednodušší spojení podélného dřeva s dřevem podélným. Pro větší pevnost zajišťujeme tupé spáry dlabanými čípky (obr. 14), kolíčky (obr. 15) nebo spojením na péro a drážku (obr. 16). O truhlářských lepidlech bude podrobněji pojednáno později.

Vazba podélného dřeva s příčným. U předešlé vazby dřeva sesychaly se obě jeho spojované části stejnoměrně. Jinak je tomu u této vazby. Příčné dřevo sesychá se značně, kdežto podélné dřevo se téměř nesesychá. Užije se proto takové konstrukce, aby se příčné dřevo proti borcení ztužilo, ale aby při tom mohlo „pracovati“. K tomu se užívá svlaku. Chceme-li, jmenovitě u desk, zameziti sesychání a bobtnání téměř vůbec, užijeme desk překližovaných.

Tabulka 2.

Svlak tvoří v tomto spojení lištu, rybinovitě na širší nebo na užší straně (obr. 1 a 2) vyhoblovanou, která zapadá do rybinovité drážky desky. Svlak je buď z měkkého, ale častěji z tvrdého dřeva a zapadá asi do třetiny tloušťky desky. Při kratších deskách užije se dvou, při delších tří i více svlaků. Tloušťka svlaků závisí na tloušťce desky; čím je deska tlustší, tím je svlak vyšší. Svlak se tak shobluje, aby se zasunul lehce, ale těsně, a proto se zúžuje nepatrně klínovitě dozadu. Svlaková lišta musí býti v r ybině kratší než je rybinová drážka v desce, a to asi o 1 cm na každé straně pro volné sesychání (obr. 3, 4, 5). Zmíněné lišty mají z jednoho neb z obou konců zaříznuté rybiny a přesahující konce svlaků zakrývají drážkové mezer y. Na svla-

ky musí se upotřebiti suchého dříví, protože by se po vyschnutí uvolnily a nastalo by nebezpečí, že pozbudou svého smyslu. Platí to zejména o svlaku širokém.

Svlak z podélného dřeva se v r ybině nikdy neklíží proto, aby se deska mohla sesychati a bobtnati. Zaklížení svlaku mělo by při sesychání za následek prasknutí desky, při bobtnání její zvlnění. Někdy se užívá svlaku zhoblovaného do roviny s deskou (obr. 6 a 7). Takový svlak by sám o sobě nezabránil vydutí desky, protože je příliš slabý. Naklíží-li se na rám (obr. 8), zesílí značně, takže jeho tloušťku tvoří svlak a rám dohromady. Tohoto způsobu užívá se často u desk kuchyňských stolů a příborníků.

Tabulka 3.

Vazba podélného dřeva s čelním. Obvyklá vazba je tupé spojení na péro a drážku (obr. 1) nebo totéž spojení vyztužené čepem (obr. 2) nebo péra se šikmými náběhy (obr. 3). U malých desk se někdy užije okrajových lišt zaříznutých v r ozích na pokos s kr ytou drážkou a pérem (obr. 4). Oboustranně přečnívající okrajové lišty se vážou s plnou deskou jednoduchou nebo dvojitou drážkou (obr. 5 a 6). Kromě toho se v některých případech užívá vazby klínové (obr. 7, 8, 9, 10). Spojení dřeva podélného s čelním užívejme hlavně u desk ne příliš širokých. Spojení drážkou a pér em pozorujeme nejlépe na rýsovacích deskách. Tak také často vidíme, jak se tato vazba u prken širších neosvědčuje, zvláště není-li správně provedena. Postranní přívlačky podélného dřeva opatřené drážkou, jsou nasazeny na péro, vyhoblované z čelního dřeva desky. Lišty v podélném dřevě se nesesychají, kdežto příčné dřevo prkna se značně sesychá i bobtná. Nesmí se proto zakližovati celé péro, nýbrž jenom uprostřed asi v délce třetiny šířky prkna. Podobně tomu je i u skříní s plnými boky, které se pérem zakližují do rámu. I tam se smí péro zaklížiti od předu do šířky nejvýše asi 40 cm.

Desky v celé šířce klížené mají časem uprostřed trhliny anebo se prkno bortí, což

je jen následek zaklížení péra v celé délce. Aby přívlačky rýsovacích desk neodpadávaly, zajišťují se ve středu šířky prkna zaklíženým čepem. Desky této úpravy nemohou se dyhovati. Pouze u prken úzkých, kde se péro zakližuje v celé délce, dyhujeme (postranice postelí). Později však shledáme, že je toto spojení na povrchu dyhy znáti; v místě, kde čelní dřevo prkna přiléhá k liště, otevře se časem jejím sesycháním spára a způsobí tím nerovný povrch dyhy. Proto užijeme v tom případě raději péra se šikmými náběhy po stranách. Šikmým seříznutím čelního dřeva, které se sklíží s podélným dřevem lišty, nastává spíše vazba příčného dřeva s podélným a spára se neotvírá.

Jiné spojení podélného dřeva s čelním je vazba klínová. Užívá se jí jen u prken úzkých (luby zásuvek, postranice postelí). Klín mělko zaříznutý nedrží; jen klín hluboko zaříznutý, kde vlastně nastane spojení podélného dřeva s příčným a ne s čelním, zaručuje pevnost. Místo klínu sešikmují se konce prken a okližují se s obou stran dřevem podélným, anebo – jak tomu bývá u lubu zásuvky – na šikmo seříznuté čelní konce nakližují se špalíky podélného dřeva.

Vazba příčného dřeva s čelním provádí se pérem do drážky, svlakem, zapuštěním, začepováním, kolíčky a přesunutím. Protože je sesychání příčného dřeva u obou spojených částí stejnoměrné, není obavy o potřebné sesychání a bobtnání a žádá se jen těsné spojení. Tam, kde se obáváme, že by se mohly obě spojené desky vlhkem nebo tlakem od sebe odděliti, užijeme vazby svlakové.

Tabulka 4.

Spojení na jednostranné (obr. 1 a 9) nebo oboustranné (obr. 2) péro. Péra možno zaklížiti po celé šířce dřeva. Vazba svlaková jednostranná (obr. 3) nebo oboustranná (obr. 4). Násilným narážením do rybinové drážky odrtí se svlak v čelním konci, a proto je nepatrně klínovitě shoblován. Podobně se zúžuje i r ybinová drážka, aby se svlak zasunul bez veliké námahy a aby přece spojení bylo těsné a pevné. Chceme-li, aby vazba nebyla

zpředu viditelná, odřízne se zpředu asi 1 cm rybina (obr. 5). Vazba tato se zaklíží jen vpředu asi do 1/3 šířky desk.

Tabulka 5.

Vazba čepová (obr. 6) provádí se někdy u nábytku z měkkého dřeva. Jedno prkno má dlaby, druhé čepy, procházející celou tloušťkou druhého prkna. Čepy se zakližují a rozklinují. Vazba zapuštěním celého vlysu tupě (obr. 7) jednoduchou (obr. 8) nebo dvojitou (obr. 10) rybinou (vyskytuje se často u stolů). Přepažujeme-li vnitřky zásuvek nebo registratur, užíváme vazby zapuštěním celou tloušťkou (obr. 1) nebo zkosenými hranami (obr. 2). Čelní dřevo překližek váže se příčným dřevem překližky kolíčky (obr. 3). Kdybychom do sebe zapustili překližky jakýmkoli způsobem, porušili bychom pevnost prodrážkovanou části. Přesunutí (obr. 4) užije se jen u prkének úzkých. Na základě předchozích konstrukcí dřeva příčného s čelním možno užíti i vazeb rožních (obr. 5, 6, 7, 8, 9, 10).

Tabulka 6.

Vazby rožní provádějí se začepováním, kolíčky a ozubem. Čepování rovné (obr. 1) a čepování šikmé (obr. 2) a vazby kolíčky (obr. 3) je známé, dosti užívané rožní spojení. Důkladnější a pevnější je spojení na ozub (cinkování). Jedno prkno má rybinovité dlaby, druhé rybinovité čepy. Na obr. 4 je znázorněno správné sešikmení rybin a čepů. Toto rozdělení a sešikmení rybin a čepů je ovšem theoretické. V praxi se nerýsuje, ale vyřeže se přímo zářezkou ve dřevě podle citu dělníka. Rybiny málo sešikmené přitahují obě prkna k sobě málo, kdežto rybiny příliš sešikmené se udrobují. Čím drobnější předmět, tím drobnější jsou rybiny. Nejprve se zaříznou a vydlabou rybinovité dlaby a pak se podle nich obrysují a vyřeží rybinovité čepy.

Rozeznáváme ozub otevřený (obr. 5), ozub polokrytý (obr. 6) a ozub celokrytý (obr. 7).

Všechny tři druhy možno prováděti ručně i strojně (obr. 8). Vazby polokrytým ozubem užije se tam, kde alespoň s jedné strany chceme předmět uchrániti sesychání ozubů. Užívá se ho výhodně u předků zásuvek, lubů a boků skříní a stolů atd. Čepy ozubů neprocházejí celou tloušťkou dřeva, nýbrž zbývající část kryje ozub jen asi třemi čtvrtinami. Vazba celokrytým ozubem je velmi pracná, vyžaduje velké přesnosti a dovednosti. Užívá se jí u někter ých předmětů, vyráběných z tvrdého dřeva. Podobá se ozubu polokrytému s tím rozdílem, že jsou kryty nejen čepy, ale i r ybina pokosným zákrytem, který měří asi čtvrtinu tloušťky dřeva.

Šikmého ozubení (obr. 9, 10) se užívá pro tvary komolého jehlanu. Čelní konce jednotlivých dílů nejsou pravoúhlé, nýbrž poněkud zevně sešikmené. Při provádění tohoto spojení se vyříznou dříve rybiny a pak teprve čepy (obrácený postup). Na obr. 10. je zakreslena konstrukce sešikmení stran. Přímky A–B–C jsou nárysem předmětu. Obloukem 1–2 protne se kolmice postavená z bodu 2. Z povstalého průsečíku se vede rovnoběžka s přímkou B . Prodloužením přímky C dostane se bod 3. Z tohoto bodu spuštěná kolmice protne oblouk v bodě 4 a tento se spojí s bodem 2. Nakreslíme v libovolné výši rovnoběžku D k přímce A a v místě, kde protne přímku 2–4, povstane bod 5, z něhož vztyčíme kolmici k přímce 2–4. Tato kolmice je tak dlouhá, až protne prodlouženou přímku A a povstane průsečík 6. Poloměrem 5–7 protne se přímka C a dostane se průsečík 8, který se spojí s bodem 6 . Úhel x udává sešikmení čelních konců tak, že zevní strana se ubere a tvoří pak tupý úhel, při čemž hybný pokosník se přidržuje rovnoběžně s hranami AB.

Tabulka 7.

Rožní vazby rámů. Jednoduchá pravoúhlá vazba je spojení kolíčky (obr. 1), kterého se nejvíce užívá v závodech se strojní výrobou, hlavně při spojení noh lubů sedacího nábytku. Známo je také obyčejné přeplátování rohu (obr. 2) nebo středu (obr. 3) a jemu

podobné přeplátování objímkové (obr. 4). Nejčastější spojení pravoúhlé je čepování. Při slabších vlysech užije se jednoduchého čepu, který se zakližuje do rozporu.

Čepování rámů určených k zadyhování musí býti pozorně sestrojeno. Doléhá-li čelní dřevo obyčejného čepu kolmo na dřevo podélné, rozevírá se spára sesycháním. Tomu možno zabrániti konickým čepováním (obr. 6); jiné zajištění proti tomuto rozvírání je na obr. 7. Velmi často se to též provádí tak, že se roh zklíženého začepování shobluje, přes spáru se naklíží slabé prkénko z téhož dřeva, které se pak do roviny rámu srovná (obr. 8).

Tabulka 8.

Dvojitý čep (obr. 1), jehož pojivost je mnohem větší než čepu jednoduchého (má více naklížených ploch k sobě lnoucích), hodí se zvláště tam, kde působí tlak na oddálení ramen, jako např. u ztužidel. Pevný je však jenom tehdy, jsou-li čepy i čepové rozpory náležitě tlusté. U slabých vlysů je čep jednoduchý pevnější než dvojitý, protože užitím dvojitého čepu předlabeme podélná vlákna dřeva tolik, že je pevnost rohu porušena. Čepování možno provésti čepem jednoduchým i dvojitým do dlabů na středu vlysu (obr. 4) a dostane se tím vazba T.

Čepová vazba s polodrážkou (obr. 5) se provádí tam, kde není strojů dřevoobráběcích, tudíž při výrobě ruční. Polodrážky je potřebí pro zaklížení profilu, který k sobě nabíhá pokosem. Při zařezávání čepů musí se počítati s tím, že na straně, kde vlys dopadá čelním dřevem na polodrážku, je čep o její šířku kratší.

Čepová vazba s drážkou (obr. 2) má čepy a rozpory užší o hloubku drážky. Vyskytuje se také čepová vazba s drážkou s hranami rovnými nebo okosenými (obr. 3). Pro upevnění zrcadel, kdy je potřebí dvojité podrážky rámu, užívá se při ruční výrobě čepové vazby s drážkou a vloženým pérem (obr. 6).

Při ruční výrobě se užívá profilových rámů s částečným pokosem (obr. 7a). Při strojní výrobě neužije se pokosu, který se časem

rozvírá, nýbrž zafrézuje se profil do profilu (obr. 7b), zejména při pracích stavebních.

Tabulka 9.

Vazba pokosná liší se od předešlé tím, že vlysy nedoléhají k sobě pod pravým úhlem, nýbrž pod úhlem 45°. Provádí se mnohými způsoby. Nejjednodušší je tupé spojení pokosné (obr. 1), kde se obě části shoblují pod úhlem 45° a silným klihem zaklíží. Spojení to není ovšem dokonalé, a proto se zajišťuje hlavně u obrazových lišt hřebíkem, podklíženou dyhou v zadní části rohu nebo zaříznutím pilou a zaklížením dyhy do řezné spáry (obr. 7). Jindy se užije pokosného přeplátování (obr. 2) nebo pokosného začepování čepem otevřeným (obr. 3, 4), nebo zakrytým (obr. 5). Způsoby tyto možno ještě kombinovati s drážkou nebo polodrážkou jako u čepování pravoúhlého.

U čepování rámů končí se čepy a rozpory čelním dřevem zevně. Před obkližováním lišt na tato místa se musí dřevo napustiti velmi zředěným klihem (klihová voda), jinak by lišty nedržely. Dyhy se přímo přes čepy klížiti nemají, protože čelní dřevo čepů po seschnutí rámů vytlačuje dyhu. Rám se proto raději oklíží slabou lištou tvrdého dřeva nebo dřevem měkkým, přes které se teprve dyhuje. Někde to provádějí také tak, že čepy dělají kratší (obr. 8, 9) a vzniklá prohlubeň se vyplní dřevem podélným. Podobně tomu bývá i u natíraného měkkého nábytku. Někdy se zkosené rohy rámů, jmenovitě pro olejomalby, napínají klínky (obr. 3, 6).

To jsou nejobvyklejší vazby dřeva, které se vyskytují v truhlářství nábytkovém. Stavební truhlářství liší se v konstrukcích značně od nábytkového a jsou tam i jiné vazby dřeva. Obytné prostory i nábytek sám jsou zpravidla menších rozměrů než délka řeziva, které přichází do obchodu. Spojení dřev na délku se vyskytuje více v truhlářství stavebním než nábytkovém, a proto zde není uvedeno. Mnohdy lze jednu a touž věc vyřešit několika způsoby a všechny mohou býti správné. Praktickou cenu pro truhláře má však jen to řešení, které při své dokonalosti

je nejjednodušší, čili které dá nejméně práce a na které se spotřebuje co nejméně dříví a jiných látek.

SPOJOVACÍ

PROSTŘEDKY DŘEVA.

Dřevo vážeme: 1. lepidly, 2. hřebíky a vruty (šroubky), 3. kolíčky, dřevěnými hřeby a klínky.

I. Klížení.

Správně provedené klížení je nejjednodušší a nejlepší pojivo; dřevo se při tom nepoškodí, nerozdlabe a nerozvrtá. Při klížení dřeva podélného s podélným, ať na šířku nebo na tloušťku, dostáváme pevnou a ucelenou hmotu. Příprava, vlastnosti a používání lepidel jsou přehledně uvedeny v tabulce na následující straně.

Klížením dyh zhodnocujeme spodní měkké dřevo. Dyhováním vznikla výroba překližek. Klížením možno zužitkovati i menší kusy dřev. Příčiny lepivosti nebyly dosud přesně objasněny. Při klížení se uplatňují síly mechanické i chemické. Mechanicky by mohla být směrodatná přilnavost lepidla na hladké plochy, chemicky pak jemná stavba klihových molekul. Výzkumnými pracemi v klížení se poznalo, že lze některými druhy lepidel odstraniti často tak rušivé bobtnání klíženého dřeva.

Správná volba druhu klihu, jeho vhodná příprava a použití jsou zřejmy z předešlé tabulky. V dřevařském průmyslu dělí se obvyklé lepicí prostředky na pět hlavních skupin:

1. Klihy glutinové (často též zvířecí zvané), 2. kaseinové, 3. z kr evního albuminu, 4. rostlinné, 5. klihy z umělé pryskyřice. Různých jiných látek, jako na př. roztoků gumy, asfaltu, šelaku atd., používá se rovněž k lepení dřev, ale jen v tak omezené míře, že není třeba se o nich zvlášť zmiňovati.

Tabulka klihů a lepidel.

Klížení možno rozděliti na 3 skupiny: a) klížení spar, b) dyhování, c) klížení překližek. Kaseinového klihu možno použíti ve všech třech případech, kdežto u klihů glutinových a v jistých případech i u tzv. studených klihů rostlinných, jen v pr vých dvou případech; klihů albuminových a z umělé pryskyřice se používá jen k posledním dvěma účelům.

V každém případě se žádá, aby klihy lepily s náležitou pevností a aby bylo možno připravovaných roztoků jejich použíti aspoň po celý jeden pracovní den. Při rozsáhlejší výrobě je třeba počítat s tím, aby byla lepidla vydatná, ale při tom úsporná. Při správném úsporném nanášení vydatného klihu se mnoho ušetří. Klih možno nanášeti ručně nebo strojem. Roztok klihu se má lehce ručně roztírati. Práce ta je rychlejší a méně únavná. Zředěný klih se snáze roztírá. Klih se nesmí příliš rozřeďovati, protože by pozbyl své lepivosti. Klih strojem nanášený nemá přespříliš pěniti, protože vzduchové bublinky porušují pevnost.

Pro určité účely se vyžadují ještě tyto vlastnosti klihů: 1. Rychlá přilnavost kladivem nebo rychlé zasmyknutí dřev, ke kterým se nejlépe hodí klihy zvířecí. 2. Vodotěsnost při spojení klížených konstrukcí, které by jinak trpěly vlhkem (na př. části letadel, výkladce, domovní dveře, okna atd.). Těmto požadavkům vyhovují klihy kaseinové a albuminové, avšak nejspolehlivější jsou klihy z umělých pryskyřic. Nepatrnou vodotěsnost mají klihy kostní a kožní. 3. Neporušitelnost přírodní barvy dřeva. Některé druhy kaseinu a albuminu zaviňují svým chemickým složením skvrnitost naklížené dyhy. Vada tato se vyskytuje hlavně u dřev bohatých na tříslovinu (dub, akát, ořech a pod.) a vadí nám hlavně u dřev světlých a kořenic. 4. Snaha po nevelkém otupování nástrojů. Při obrábění dřeva klíženého kaseinovým lepidlem otupují se při práci značně nástroje; způsobuje to obsah vápna v lepidle, které velmi ztvrdne. Podobně je tomu i při použití klihů zvířecích, do kterých byla přimíšena přísada křídy.

Teplota.

Místnost, v níž se klíží, má býti vyhřáta nejméně na 21 °C. Kromě toho se dřevo před klížením nahřává, ne však přes 50 °C. Při klížení kaseinovým nebo rostlinným lepidlem může býti jakákoli teplota místnosti. Při lepení krevním albuminem vyžaduje se lisování za tepla hydraulickým lisem vytápěným parou. Klížíme-li filmovým lepidlem, děje se tak za teploty 135–145 °C hydraulického lisu. U lepidla kauritového s tužidly za studena stačí obyčejná teplota; při klížení za tepla je třeba ohřát lis na 90 až 100 °C.

Klihy glutinové (kostní a kožní).

1. Výroba a tvary v obchodě. Podle použitých surovin rozeznáváme klihy kožní a kostní. Kožní se vyrábějí ze surových kůží, šlach a z odpadků v koželužnách a jatkách. Kostní je z odtučněných kostí (rohy, paznehty a kopyta vyjímaje). Do obchodu přicházejí glutinové klihy v tabulkách, krychličkách, perličkách, vločkách a mleté (v kr upičkách).

2. Vlastnosti glutinových klihů. Barva glutinového klihu je světle žlutá až tmavohnědá a má býti stejnoměrná. Pro jakost klihu není však barva tak směrodatná jako jeho průsvitnost. Dobrý klih se běžně pozná podle lomu suchých tabulek; zlomené plochy nemají býti hladké a rovné, ale spíše lasturovité. Tabulka je křehká; bublinky, vyskytující se někdy v tabulkách, povstávají z r ůzných příčin. Jsou-li způsobeny výrobou (tvoření pěny při míchání, slévání nebo rychlém sušení), jsou bez významu; naproti tomu příčiny chemické (ku př. rozklad) mají vliv na jakost klihu (hlavně při kožním klihu). Takový chemický rozklad se projevuje silným zápachem při jeho rozpouštění. Při tom je možno často pozorovati, že se tvoří na povrchu kožního klihu mastnota, zbylá z jeho výroby. Charakteristický tvar bublinek při rozkladu klihu je eliptický; bublinky značně větší. Aby klih neprorazil dřevní póry, používá se různých přísad do klihu, jako např. „Póra“, „Fornirfix“, „Litopon“ a j.

Velmi důležité je množství kyselin a alkálií v glutinovém klihu. Kožní klihy nejsou kyselé, nýbrž spíše zásadité. Kostní klih obsahuje téměř vždy různé kyseliny. Přítomnost kyselin se dá snadno zjistit lakmusovým papírkem a podle toho se rozezná kožní klih od kostního.

Další dosud nejednotné předpisy jsou o viskositě klihu. Viskozita je poměrné číslo, udávající kolikrát dříve nateče trubičkou 200 cm3 destilované vody 20 °C teplé, než 17.75% roztok klihu 30 °C teplý (kožní 40 °C). Klih s vyšší viskositou proteče za delší dobu – jest vydatnější, lepší. Nejrozšířenějším je viskosimetr Englerův. Tabulky klihu vsáknou do sebe průměrně jedno- až trojnásobné množství studené vody (15–20 °C). 3. Příprava glutinových klihů. Nenamáčejme tabulky klihu nikdy v teplé vodě; podporuje se tím tvoření bakterií, plísně a hniloby a při slévání přebytečné vody, odplaví se i část rozpuštěného klihu. Máčení je ukončeno, když jsou všechny tabulky veskrz zrosolovatělé, což trvá asi 24 hod. Krychličkový nebo perlový klih zrosolovatí již asi za 11/2 hod., a proto se nesmí máčeti s tabulkovým pohromadě. Zrosolovatělý klih se rozpouští při 50–60 °C v nádobě ponořené do vodní lázně. Nejlepší nádoby jsou měděné; železných se nesmí používati, protože zbarvují klih černě. Klih se rozpouští též parou. Nemá se ohřívati přímo na kamnech, protože tam se vždy připálí a tím ztratí lepivost, která se také značně sníží přimícháním připáleného klihu. Značnou vadou glutinových klihů je jejich nepatrná vodotěsnost, a proto se jich více používá v truhlářství nábytkovém než stavebním. 4. Nanášení a lisování. Nanášení glutinových klihů se provádí ručně štětinovým štětcem nebo roztřepeným lípovým lýkem. Mechanicky se nanáší klih na dřevo zvláštními stroji. Dyhy možno klásti na lepidlo částečně i zrosolovatělé v tom případě, budou-li proloženy ohřátými zinkovými deskami. Klížíme-li spáry dřeva k sobě, je nutno dříve je nahřáti a pracovati rychle, aby klih nezrosolovatěl. Lisovací tlak se řídí hustotou (viskozitou) klihového roztoku. Doporučuje se 4 až 7 kg na 1 cm2 pro klihy řídké a 7–14 kg pro klihy středně husté. Pro velmi husté roztoky

klihové může se použíti na 1 cm2 30 kg i více. Teplota kovových příložek nemá přesahovati u kostního klihu 55 °C a u kožního klihu 65 °C; vyšší teploty bývají příčinou prorážení klihu dyhami. U kožních klihů je tvoření skvrn nepatrné, u kostních je větší, a to tím více, čím více kyselin má klih v sobě. Klížené spáry nechají se 30–60 min. staženy k sobě, kdežto při dyhování se k tomu potřebuje 2–5 hodin. Potom se ponechají v klidu, aby klih náležitě zatvrdl. 5. Přibývání vlhkosti dřeva při klížení. Nanášením vodou zředěného klihu navlhčujeme současně jádro překližky. Je proto potřebí čerstvě dyhované plochy řádně vysušit. Dyhované desky se dobře latěmi proloží, dohromady stáhnou a uloží na teplém a vzdušném místě po dobu nejméně jednoho týdne.

Pro truhláře jsou velmi důležité zkoušky lepivosti klihu. Pro toto zjištění byla vypracována celá řada různých zkoušek, z nichž například při pevnosti spáry ohybem dostáváme tyto výsledky:

Kostní klih, 20% obsah klihu: smrk 30 kg, dub 35 kg, buk 25 kg na 1 cm2. Kostní klih, 30% obsah klihu: smrk 45 kg , dub 80 kg, buk 90 kg na 1 cm2. Kožní klih, 20% obsah klihu: smrk 47 kg, dub 80 kg, buk 60 kg na 1 cm2. Kožní klih, 30% obsah klihu: smrk 57 kg , dub 95 kg , buk 105 kg na 1 cm2

Klihy kaseinové.

Klihy kaseinové přicházejí do obchodu v prášku nebo jako krupice bílé nebo nažloutlé barvy pod názvem studené klihy. Čistého kaseinu používají hlavně továrny na překližky a připravují si z něho lepidlo podle různých předpisů.

Kasein se vyrábí přirozeným zkysnutím odstředěného mléka anebo se tak děje uměle. Takto získaný tvaroh se jemně rozemele. Čistý kasein ve vodě jen bobtná. Rozpustným se stává teprve přísadou různých zásad jako: sody, potaše nebo boraxu. Takové lepidlo není vodotěsné; přidá-li se však ke kaseinu a vodě hydrát vápenatý (hašené vápno), utvoří se nerozpustný kalciumkasein. Toto

lepidlo je sice vodotěsné, má však menší lepivost a přilnavost.

Kaseinového lepidla se hojně používá při výrobě překližek. Jsou to různé kombinace dříve jmenovaných druhů. Všechny obsahují zásady (alkálie), které způsobí částečně přeměnu kaseinu na zásaditý alkali-kasein , který jim propůjčuje pevnost, přilnavost, stálost a částečně i pružnost. Kromě toho přidávají se i jiné chemikálie k docílení zvláštních vlastností. Často se přidává i uhličité vodní sklo. K získání větší vodotěsnosti kaseinového lepidla se doporučuje i kyselina orthokřemičitá a měďnatá sůl. Nutno však upozorniti, že tyto přísady způsobují při obrábění překližek otupování nástrojů a kromě toho zbarvují tříslovitá dřeva.

Hotová studená lepidla kaseinová se rozřeďují podle předepsaného návodu od firmy, což je nutno přesně dodržeti. Klížení kaseinovými lepidly je vždy za studena a rozpouštění se děje v nádobách kamenných, dřevěných nebo též nouzově smaltovaných, které je nutno vždy od zbytků lepidla pečlivě očistiti, neboť jinak se další lepidlo znečistí a stane se nepotřebným. Po přípravě lepidla lze jím klížiti 10–12 hodin; později řidne a pozbývá své lepivosti. Lepidlo se stejnoměrně nanáší v hustém r oztoku a pozvolna se lisuje tlakem průměrně asi 6–8 kg na 1 cm2. V některých továrnách na překližky se používá studených kaseinových lepidel, ale klíží se jimy v hydraulických vyhřívaných lisech.

Lepidla z krevního albuminu.

Těchto klihů se dnes u nás málo používá. Vyrábějí se z hovězí kr ve, obsahující průměrně asi 8 % albuminu, který se odpařuje při teplotě asi 70° C. Do obchodu přicházejí v nepravidelných drobných lístcích v barvě jasně červené až černé. Tmavý albumin je levnější a užívá se ho k přípravě klihu. Mísí se podle zvláštních přesných předpisů a lisuje se za horka. Páchne velmi nepříjemně. Předností jeho je láce a značná vodotěsnost.