Praha 2023
Přeložila: IVANA DRESIA
Ana Huang: Twisted Games – Hry na ostří nože Vydání první Copyright © 2021. TWISTED GAMES by Ana Huang All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2588. publikaci Přeloženo z anglického originálu Twisted Games Český překlad © 2023 Ivana Dresia Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by E. James Designs Cover images © Depositphotos Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2041-0 BARONET Praha 2023
Ana Huang
Twisted (2)
Všem holkám, které řekly: Seru na prince Krasoně, dejte mi zjizveného rytíře.
Varování Tento příběh obsahuje explicitní sexuální scény, vulgarismy a témata, která můžou být pro některé čtenáře citlivá.
Playlist „Queen“ – Loren Gray „Castle“ – Halsey „Arcade“ – Duncan Laurence „You Should See Me in a Crown“ – Billie Eilish „Telepatía“ – Kali Uchis** „Sta“ – Rihanna „Uncove“ – Zara Larsson „Secret Love Son“ – Little Mix „They Don’t Know About U“ – One Direction „Minefields“ – Faouzia & John Legend „Wildest Dreams“ – Taylor Swift „Princesses Don’t Cry“ – Aviva „Fairytale“ (Slow Version) – Alexander Rybak „I Guess I’m in Love“ – Clinton Kane
**Kapitola 18; melodie je důležitější než text.
Upozornění pro čtenáře Tento příběh se odehrává v průběhu čtyř let a zahrnuje několik časových skoků, zejména v části I., aby nás následně zavedl do současnosti. Některé časové linie se překrývají s předchozí knihou Láska na ostří nože. Část I. se překrývá s epilogem Lásky na ostří nože (minulost); část II. se odehrává poté (současnost). Pro lepší pochopení děje se doporučuje přečíst si nejprve Lásku na ostří nože, ale není to nutné.
Část I.
1. kapitola Bridget
„Naplácejte mi! Pane, naplácejte mi!“
Potlačila jsem smích nad výrazem v obličeji svého bodyguarda Bootha, když papoušek Leather začal skřehotat ve své kleci. Jméno papouška říkalo vše, co jste potřebovali vědět o sexuálním životě jeho předchozího majitele, a i když ho většina z nás považovala za zábavného, Booth nikoli. Nesnášel ptáky. Říkal, že mu připomínají obří létající krysy. „Jednou z nich budou kamarádi,“ zasmála se Emma, ředitelka útulku. „Chudáček Booth.“ Znovu jsem zadržela smích, ale současně jsem ucítila malé bodnutí u srdce. „Nejspíš ne. Booth brzy odjíždí.“ Snažila jsem se na to nemyslet. Booth se mnou byl čtyři roky, ale příští týden nastupoval na otcovskou dovolenou v Eldoře, aby mohl být se svou ženou a jejich novorozeným dítětem. Přála jsem mu to, ovšem už teď mi chyběl. Nebyl jen mým osobním strážcem, ale i přítelem, a já jsem jen mohla doufat, že s jeho nástupcem budu mít stejně hezký vztah. „Ach ano, málem jsem na to zapomněla.“ Emmina tvář změkla. Bylo jí něco přes šedesát, měla krátké 13
prošedivělé vlasy a teplé hnědé oči. „Čeká tě spousta změn, má drahá.“ Věděla, jak moc nesnáším loučení. V místním útulku pro opuštěná zvířata jsem pracovala jako dobrovolnice už od druhého ročníku na vysoké škole a Emma se stala mou rádkyní i blízkou přítelkyní. Bohužel, i ona se mě však chystala opustit. Zůstávala sice v Hazelburgu, ale rezignovala na funkci ředitelky útulku a odcházela do důchodu, což znamenalo, že už ji nebudu vídat každý týden. „Jedno z toho by se nemuselo stát,“ řekla jsem jen napůl žertem. „Mohla bys tady zůstat.“ Zavrtěla hlavou. „Vedla jsem útulek skoro deset let a už je čas na novou krev. Na někoho, kdo dokáže vyčistit klece, aniž by ho zlobila záda a kyčle.“ „Od toho jsou tu přece dobrovolníci.“ Ukázala jsem na sebe. Omílala jsem to pořád dokola, ale nemohla jsem si pomoct. Kvůli Emmě, Boothovi a blížící se promoci na Thayerově univerzitě, kde jsem vystudovala mezinárodní vztahy – jak se od princezny očekávalo – jsem měla dost loučení a změn na dalších pět let. „Ty jsi miláček. Neříkej to ostatním, ale…“ Ztišila hlas do spikleneckého šepotu. „Ty jsi moje nejoblíbenější dobrovolnice. Je vzácné najít někoho, kdo dělá charitativní práci z dobroty svého srdce, a ne proto, že se chce předvádět na kameru.“ Mé tváře se při tom komplimentu zbarvily do růžova. „Já tu práci miluju. Zbožňuju zvířata.“ V tomhle ohledu jsem byla po matce. Byla to jedna z mála věcí, co mi po ní zůstaly. V jiném životě bych nejspíš byla veterinářkou, ale v tomhle? Moje životní cesta byla nalinkovaná dopředu ještě před mým narozením. „Byla by z tebe skvělá královna.“ Emma ustoupila 14
stranou, aby kolem ní mohl projít zaměstnanec s vrtícím se štěnětem. „Opravdu.“ Zasmála jsem se té představě. „Díky, ovšem nemám zájem stát se královnou. A i kdybych měla, šance, že budu mít jednou na hlavě korunu, je zanedbatelná.“ Jakožto princezna z Eldorry, malého evropského království, jsem měla k vládnutí blíž než většina lidí. Rodiče mi zemřeli, když jsem ještě byla dítě – matka při porodu, otec při autonehodě o pár let později – takže jsem byla druhá v pořadí na trůn. Můj bratr Nikolaj, který byl o čtyři roky starší než já, se připravoval na převzetí místa na trůnu po našem dědečkovi už od té doby, co se naučil chodit. A jakmile bude mít Nikolaj děti, budu v nástupnické linii odsunuta o něco dál dozadu, k čemuž jsem neměla žádné výhrady. Toužila jsem být královnou asi tak jako koupat se v kádi s kyselinou. Emma se zklamaně zamračila. „Ale stejně by ti slušela.“ „Emmo!“ zavolal na ni jeden z ostatních zaměstnanců. „Máme tady problém s kočkami.“ Povzdechla si. „Vždycky jsou to kočky,“ zamumlala. „No nic. Chtěla jsem ti říct o svém odchodu do důchodu dřív, než by ses to dozvěděla od někoho jiného. Budu tady ještě do konce příštího týdne, takže se uvidíme zase v úterý.“ „To je dobře.“ Objala jsem ji na rozloučenou a sledovala, jak odchází pryč, aby se vypořádala s kočičí rvačkou. Bolelo mě při tom na hrudi. Byla jsem ráda, že mi Emma pověděla o svém odchodu do důchodu až na konci mé směny, jinak by mi to celou dobu leželo v hlavě. „Jste připravena, Vaše Výsosti?“ zeptal se Booth. Zjevně se chtěl co nejrychleji dostat pryč od papouška. „Ano, můžeme jít.“ 15
„Ano, můžeme jít!“ zaskřehotal Leather, když jsme odcházeli. „Naplácejte mi!“ Když jsem uviděla Boothovu grimasu, musela jsem se začít smát. „Budete mi chybět a Leatherovi taky.“ Strčila jsem si ruce do kapes kabátu, abych je ochránila před ostrým podzimním chladem. „Povězte mi něco o tom novém bodyguardovi. Jaký je?“ Pod botami mi křupalo listí, zatímco jsme šli pěšky k mému domu mimo kampus, který byl vzdálený pouhých patnáct minut chůze. Zbožňovala jsem podzim a všechno, co s ním přicházelo – pohodlné oblečení, pestrou paletu zemitých barev na stromech, skořicovou příchuť a vůni kouře ve vzduchu. V Athenbergu bych se nemohla jet tak procházet po ulici, okamžitě by mě někdo začal pronásledovat. Tohle byla na Thayerově univerzitě jedna z nejlepších věcí. Zdejší studentská populace se pyšnila tolika královskými rodinami a potomky celebrit, že o princezny nebyla nouze. Mohla jsem žít svůj život jako relativně normální studentka. „Vlastně toho o něm moc nevím,“ přiznal Booth. „Je z agentury.“ Obočí mi vystřelilo nahoru. „Vážně?“ Královská rodina si občas najímala soukromé bezpečnostní kontraktory, aby sloužili po boku královské stráže, ale bylo to poměrně vzácné. Ve svých jednadvaceti letech jsem ještě nikdy neměla takového osobního strážce. „Měl by být jedním z nejlepších,“ řekl Booth, který si moje překvapení zřejmě vyložil jako pochybnosti. „Bývalý příslušník námořní pěchoty s prvotřídním doporučením a zkušenostmi s ochranou vysoce postavených osob. Údajně je jedním z nejžádanějších profesionálů ve svém oboru.“ 16
„Hmm.“ Americký osobní strážce. Zajímavé. „Doufám, že spolu budeme vycházet.“ Pokud spolu dva lidé museli být nonstop, kompatibilita byla nesmírně důležitá. Znala jsem lidi, kteří si se svými bodyguardy nesedli, a takové pracovní vztahy nikdy neměly dlouhého trvání. „Jsem si jistý, že ano. S vámi je snadné vycházet, Vaše Výsosti.“ „To říkáte jenom proto, že jsem vaše šéfová.“ Booth se ušklíbl. „Technicky vzato je mým nadřízeným šéf královské gardy.“ Hravě jsem mu pohrozila prstem. „Už zase odmlouváte? Jsem zklamaná.“ Začal se smát. Navzdory tomu, že trval na tom, že mě bude oslovovat Vaše Výsosti, jsme si za ta léta zvykli na neformální přátelství, které jsem oceňovala. Přílišná formalita by mě vyčerpávala. Po zbytek cesty jsme si povídali o Boothově nadcházející otcovské roli a jeho stěhování zpátky do Eldorry. Nadýmal se pýchou nad svým ještě nenarozeným dítětem a já jsem se nemohla ubránit nepatrnému bodnutí závisti. Nebyla jsem ještě ani zdaleka připravená na manželství a na děti, ale jednou jsem chtěla mít totéž, co měl Booth se svou ženou. Lásku. Vášeň. Možnost volby. Věci, které se nedaly koupit za žádné peníze. Na mých rtech se objevil ironický úsměv. Kdyby někdo dokázal číst moje myšlenky, bezpochyby by ve mně viděl nevděčného spratka. Pouhým lusknutím prstů jsem mohla dostat jakoukoli hmotnou věc, po níž jsem zatoužila, a já jsem v duchu fňukala kvůli lásce. Jenže lidi byli lidi bez ohledu na titul a některé touhy byly univerzální. Bohužel, o schopnosti naplnit je se nedalo říct totéž. 17
Možná se jednoho dne zamiluju do prince, ze kterého se posadím na zadek, ale silně jsem o tom pochybovala. S největší pravděpodobností skončím v nudném, společensky přijatelném manželství s nudným, společensky přijatelným mužem, který bude provozovat sex pouze v misionářské pozici, a každý rok budeme trávit dovolenou na těch stejných místech. Odsunula jsem takové depresivní myšlenky stranou. Ještě jsem před sebou měla dlouhou cestu, než budu vůbec chtít pomýšlet na manželství. Můj dům se objevil na dohled a já jsem upřela zrak na neznámé černé BMW, které stálo na příjezdové cestě. Předpokládala jsem, že patří mému novému bodyguardovi. „Je tady brzy.“ Booth překvapeně povytáhl obočí. „Měl dorazit až v pět.“ „Řekla bych, že dochvilnost je dobré znamení.“ Ačkoli chodit o půl hodiny dřív bylo přehnané. Dveře auta se otevřely a na příjezdovou cestu se vyhoupla velká černá bota. O vteřinu později se z předního sedadla zvedl ten největší muž, jakého jsem kdy viděla, a mně vyschlo v krku. Svatá prostoto. Můj nový osobní strážce musel měřit přinejmenším sto devadesát pět centimetrů, a každý centimetr čtvereční jeho silného těla pokrývaly napěchované svaly. Polodlouhé černé vlasy mu dosahovaly na límec a spadaly do pronikavých šedých očí a nohy měl tak dlouhé, že vzdálenost mezi námi překonal v pouhých třech krocích. Na někoho tak obrovského se pohyboval překvapivě tiše a nenápadně. Kdybych se na něho nedívala, vůbec bych si nevšimla, že se k nám blíží. Zastavil se přede mnou a já jsem si uvědomila, že se 18
moje tělo automaticky naklonilo o centimetr dopředu, neschopné odolat jeho gravitačnímu působení. Zároveň jsem pocítila překvapivé pokušení sáhnout si rukou na jeho husté, tmavé lokny. Většina veteránů si udržovala krátký vojenský střih i po odchodu ze služby, ale on k nim očividně nepatřil. „Rhys Larsen.“ Jeho hluboký, chraplavý hlas na mě zapůsobil jako sametové pohlazení. Teď, když stál úplně blízko, jsem si všimla tenké jizvy nad levým obočím, která dodávala jeho temné kráse trochu hrozivý nádech. Na tvářích měl několikadenní strniště a z kaž dého rukávu košile mu vykukoval kousek tetování. Byl pravým opakem těch uhlazených, hladce oholených týpků, kteří se kolem mě obvykle točili, a přesto jsem v břiše pocítila roj motýlů. Byla jsem z toho tak vyvedená z míry, že jsem mu zapomněla odpovědět, dokud Booth zlehka nezakašlal. „Já jsem Bridget. Ráda vás poznávám.“ Doufala jsem, že si ani jeden z mužů nevšiml ruměnce, který mi polil tváře. Titul princezny jsem záměrně vynechala. Pro takové příležitosti mi to připadalo příliš snobské. Všimla jsem si však, že mě Rhys neoslovil Vaše Výsosti, jako to dělal Booth. Nevadilo mi to – už léta jsem se snažila přimět Bootha, aby mě oslovoval křestním jménem – ale bylo to další znamení, že se můj nový osobní strážce vůbec nebude podobat tomu starému. „Musíte se přestěhovat.“ Zamrkala jsem. „Co prosím?“ „Váš dům.“ Rhys ukázal hlavou na můj prostorný, ale útulný příbytek se dvěma ložnicemi. „Z bezpečnostního hlediska je to doslova noční můra. Nemám tušení, kdo vám něco takového odsouhlasil, ale teď se budete muset přestěhovat.“ 19
Motýli v mém břiše se usadili. Znali jsme se teprve dvě minuty, a on už mi rozkazoval, jako by byl můj šéf. Kdo si myslí, že je? „Bydlím tady už dva roky. Nikdy jsem neměla žádný problém.“ „Všechno je jednou poprvé.“ „Já se nikam stěhovat nebudu.“ Zdůraznila jsem svá slova s nebývalou ostrostí, kterou jsem používala jen zřídkakdy, ale Rhysův povýšený tón mi lezl na nervy. Veškerá přitažlivost, již jsem k němu zpočátku cítila, se rozpadla na prach. Myslím, že se jednalo o nejrychlejší obrat o sto osmdesát stupňů v historii mého seznamování s opačným pohlavím. Ne že by z toho mohlo něco být. Koneckonců, byl to můj bodyguard. Ale bylo by docela hezké mít vedle sebe atraktivního chlapa, aniž bych měla sto chutí vystřelit ho na měsíc. Muži. Jakmile otevřeli pusu, první skvělý dojem byl pryč. „Jste bezpečnostní expert,“ dodala jsem chladně. „Tak to nějak vymyslete.“ Rhys na mě shlížel zpoza svého hustého, tmavého obočí. Nepamatovala jsem si, kdy na mě někdo naposledy takhle zíral. „Ano, Vaše Výsosti.“ Dal důraz na poslední dvě slova, jako by se chtěl vysmívat mému titulu, a v mém nitru se probudilo spravedlivé rozhořčení. Otevřela jsem ústa, abych mu odpověděla. Neměla jsem tušení, co řeknu, protože nebyl vyloženě nezdvořilý, nicméně Booth mi skočil do řeči dřív, než jsem stačila říct něco, čeho bych později mohla litovat. „Co kdybychom šli dovnitř? Zdá se, že každou chvíli začne pršet,“ pronesl rychle. Oba jsme s Rhysem vzhlédli. Nad našimi hlavami se rozprostírala jasně modrá obloha. 20
Booth si odkašlal. „Člověk nikdy neví. Na dnešek hlásili dešťové přeháňky,“ zamumlal. „Račte, Vaše Výsosti.“ Do domu jsme vstoupili mlčky. Sundala jsem si kabát a pověsila ho na mosazný věšák u dveří. Pak jsem se znovu pokusila o zdvořilost. „Chtěl byste něco k pití?“ Ještě pořád ve mně hlodalo podráždění, ale nesnášela jsem konfrontace a nechtěla jsem, aby vztah s mým novým bodyguardem začal špatně. „Ne.“ Rhys si prohlížel obývací pokoj, který jsem sladila do tónů krémové a nefritově zelené barvy. Dvakrát do měsíce sem docházela paní na úklid, avšak většinu času jsem si udržovala pořádek sama. „Co kdybychom se teď trochu lépe seznámili?“ nadhodil Booth žoviálním, příliš hlasitým tónem. „Vaše Výsosti, mohla byste si s Rhysem třeba promluvit o svých potřebách, očekáváních, rozvrhu…“ „Výborný nápad.“ Vykouzlila jsem na tváři napjatý úsměv a pokynula Rhysovi směrem k pohovce. „Posaďte se, prosím.“ Následujících pětačtyřicet minut jsme probírali především logistické záležitosti. Booth zůstane mým osobním strážcem až do pondělí, zatímco Rhys bude po celou dobu s námi, aby si udělal obrázek, jak věci fungují. „Tohle všechno se zdá být v pořádku.“ Rhys zavřel složku obsahující podrobný rozpis mých přednášek a týdenního rozvrhu, nadcházejících veřejných akcí a plánovaných cest. „Dovolte mi být upřímný, princezno Bridget. Nejste prvním ani posledním členem královské rodiny, kterého jsem střežil a budu střežit. Pro Harper Security pracuju už pět let a žádnému klientovi se nikdy nic nestalo, když byl pod mou ochranou. Chcete vědět proč?“ 21
„Nechte mě hádat. Váš oslnivý šarm omráčil všechny potenciální útočníky natolik, že se dobrovolně vzdali,“ ucedila jsem. Booth vyprskl, což se rychle snažil zamaskovat kašlem. Rhysovy koutky úst se ani nezachvěly. Samozřejmě že ne. Nebyla jsem nijak třeskutě vtipná, měla jsem však pocit, že najít vodopád na Sahaře by bylo snazší než vydolovat úsměv z toho velkého, nabušeného těla. „Důvody jsou dva,“ prohlásil Rhys klidným hlasem, jako bych předtím nic neřekla. „Zaprvé, zásadně se nijak nezapojuju do osobního života svých klientů. Jsem tu, abych vás ochránil před fyzickým nebezpečím, a to je vše. Nejsem tu proto, abych byl vaším přítelem, důvěrníkem nebo čímkoli jiným. Tím je zaručeno, že můj úsudek zůstane nezávislý. Zadruhé, moji klienti musí pochopit způsob, jak věci musí fungovat, pokud mají zůstat v bezpečí.“ „A to je jak?“ Můj zdvořilý úsměv v sobě nesl náznak varování, který Rhys buď nevnímal, nebo ignoroval. „Dělají, co jim řeknu, pokud to souvisí s bezpečností.“ Rhys na mě upřel svoje šedé oči. Bylo to jako zírat do nepoddajné ocelové zdi. „Rozumíte, Vaše Výsosti?“ V tom okamžiku jsem zapomněla na lásku a na vášeň. Ze všeho nejvíc jsem si přála dát mu pár facek, aby z jeho tváře zmizel ten arogantní výraz. A pak bych ho nakopla do toho nejdražšího klenotu v jeho rozkroku, když už jsem byla v ráži. Sedla jsem si na ruce a počítala do tří, než mu odpovím. Když jsem znovu promluvila, můj hlas byl tak ledový, že Antarktida ve srovnání s ním byla plážovým rájem. „Ano.“ Zářivě jsem se usmála. „Naštěstí pro nás 22
oba, pane Larsene, nemám zájem být vaší kamarádkou, důvěrnicí ani ‚čímkoli jiným‘.“ Na druhou část jeho prohlášení jsem se ani neobtěžovala reagovat – tu o tom, že udělám, co mi řekne. Nebyla jsem idiot. Vždycky jsem dbala na Boothovy rady ohledně bezpečnosti, ale zatraceně, nehodlala jsem podporovat Rhysovo nafoukané sebevědomí. „Dobře.“ Rhys vstal. Lezlo mi na nervy, jak byl vysoký. Jeho přítomnost zastínila všechno ostatní v okolí, byl jedinou věcí, na kterou jsem se dokázala soustředit. „Než se dohodneme na dalším postupu, musím si pořádně prohlédnout dům. Bude nezbytné upgradovat váš bezpečností systém. Současný alarm by dokázal vyřadit z provozu každý teenager s přístupem k návodům na YouTube.“ Střelil po mně nesouhlasným pohledem, než zmizel v kuchyni. Spadla mi čelist. „On… vy…,“ vykoktala jsem. Nebyla jsem schopná slova, což u mě bylo nezvyklé. „Nikdy!“ Obrátila jsem se k Boothovi, který se snažil splynout s obřím květináčem u vchodových dveří. „Vy neodcházíte. Zakazuju vám to.“ Tenhle člověk se v žádném případě nemohl stát mým osobním strážcem. Zavraždila bych ho a moje uklízečka by mě zavraždila za to, že jsem jí ušpinila koberec krví. „To bude určitě jen tréma z prvního dne.“ Booth se tvářil stejně nejistě, jako zněl. „Po, ehm, přechodném období si spolu jistě budete rozumět, Vaše Výsosti.“ Možná… pokud ovšem z přechodného období vyvázneme živí. „Máte pravdu.“ Přitiskla jsem si prsty na spánky a zhluboka se nadechla. To zvládnu. Jsem zvyklá na obtížné lidi a umím se s nimi vypořádat. Například můj bratranec Andreas byl ztělesněním ďábla a jeden 23
britský lord se mě jednou pokusil osahávat pod stolem na monackém Plesu růží a přestal až poté, co jsem mu „omylem“ zabodla vidličku do ruky. Co byl jeden neurvalý bodyguard ve srovnání s otravnými aristokraty, vlezlými novináři a ďábelskými rodinnými příslušníky? Rhys se vrátil. A překvápko! Pořád se mračil. „Zjistil jsem celkem šest bezpečnostních slabin, které musíme neprodleně vyřešit,“ oznámil. „Pojďme začít s číslem jedna: okna.“ „Jaká okna?“ Zůstaň v klidu. Nerozčiluj se. „Všechna.“ Booth si zakryl obličej rukama, zatímco já jsem uvažovala, jestli by mi sponka do vlasů posloužila jako vražedná zbraň. Rhys anebo já z přechodného období rozhodně nevyvázneme živí.
24