procitlÝ MILENEC
Praha 2023
Přeložila: Jana Pacnerová
J. R. Ward: Procitlý milenec Vydání první Copyright © 2022 by Love Conquers All, Inc. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2585. publikaci Přeloženo z anglického originálu Lover Arisen, vydaného nakladatelstvím Gallery Books, a Division of Simon & Schuster, Inc., New York 2022 Český překlad © 2023 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2023 Emil Křižka Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2034-2 BARONET Praha 2023
J. R. Ward
PROCITLÝ MILENEC Dvacátý díl románového cyklu BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY
Vám oběma. Láska je tím sladší, čím víc se o ni musí zápasit.
PROLOG Dhunhd Čtyři týdny, dva dny, tři hodiny… … a přesně třináct minut před současností.
B
ýt nesmrtelný znamená nikdy nepoznat smrt. Když Omega, bratr Stvořitelky, pán všech bezduchých, spektakulární zásobovatel světa zlem, dorazil do svého doupěte v Dhunhdu a nabyl tělesné formy, sama tato entita mu připomněla, že je nesmrtelný. Nezemře. Nikdy, nikdy. Nezahyne. Čert vem Dhestroyerovo proroctví. Klopýtal vpřed a zas a znova si opakoval, že bude žít navěky a vládnout v nenávisti a chaosu po celou věčnost a ještě déle, protože je energie a energie není jen základem vesmíru, sama je vesmír. Energie nekončí, dokud nad světem existují galaxie a slunce vytváří světlo a planety se pohybují po oběžných drahách. Je nekonečný, nic není mocnějšího než on nad zemí, ani pod ní, tady v Pekle… Kde je? Omega se strnule otáčel a pokoušel se určit, kde se nalézá v labyrintu šedých chodeb. Nebyly kdysi bílé? Nebo snad bývaly černé? Mysl mu odmítala poskytnout orientační body a škobrtala o vlastní vzpomínky, byl nucený konfrontovat se se vším, co u sebe dřív odmítal vidět. V posledních nocích často bloudil dokonce i v uličkách centra Caldwellu, i tady v doupěti, kde si po tisíc let hrával a šukal a nabíjel se. A proč jde pěšky? Za normálních okolností by se jednoduše přemístil samovolně tam, kde chtěl být, tady ve svém dominiu. Za normálních okolností… by nebyl takhle vyčerpaný. 15
Ale on nezemře, nikdy, nikdy. Nezahyne. Čert vem to proroctví… Proč se tu ocitl? Znovu se dal do pohybu v naději, že najde cíl, který ho hnal sem dolů, šátravě postupoval chodbami svého obydlí a snažil se neprožívat nanovo minulost. Koneckonců, to se dělá jen tehdy, když je přítomnost špatná a budoucnost nenabízí vyhlídky na zlepšení – a taková beznadějná situace není součástí jeho osudu. Ne, jestliže se v současnosti touží v duchu vracet k dřívějším událostem na své časové ose, pak si bude dopřávat jen příjemné vzpomínky, zpětný pohled nesouvisející s jeho situací… Zase zabloudil. Nebo možná „pořád bloudil“. Všechno vypadalo stejně, chodby, místnosti, mučírny s řetězy a skvrnami, sbíhající se a tvořící vizuální jednotvárnost, která by ho neměla mást, ale mátla. Omegovi se pletly myšlenky a šokující fyzická křehkost narůstala, nohy mu vypověděly službu a pak dopadl na všechny čtyři na tvrdou podlahu. Ještě k dovršení všeho bolest v dlaních a kolenou nebyla příjemná. Nenavozovala sexuální vzrušení, a co hůř, nedávala mu podnět, aby znovu vstal a dál bojoval proti Bratrstvu černé dýky. Palčivými pocity pouze… zestárl. Způsobem, který vůbec neodpovídal nesmrtelnosti. Sedl si na paty a zadíval se na své špinavé roucho. Záhyby bývaly kdysi zářivě bílé a zpod nich se rozlévala hustá čerň jeho podstaty. Teď bylo roucho šedé a jeho aura taky, šedá jako okolní stěny, strop nad ním, zdi na všech stranách. Otupělou rukou přejel po rudých skvrnách od krve čtyř bezduchých, které právě indoktrinoval a už nebyli lidmi, nýbrž bezduchými lovci upírů v nově pronajatém životě. Namlouval si, že důvodem jeho současného chřadnutí je část esence, kterou do nich předal, ale věděl, že tím by se nemělo nic měnit. Měl dostatečnou rezervu, aby proměnil ve své služebníky zla třeba stovku lidí, kdyby chtěl. 16
V minulosti by dokázal… dokázal… Myšlenky mu bloudily stejně jako on sám, zatoulaly se z trasy mysli, odchýlily se od truchlivé reality, kterou inicioval, jako by se chtěly schovat. Namísto nich? Jáma porážky, která ho ještě víc zbavovala síly zla. Po všechna staletí, kdy válčil se zubatými výtvory své sestry, nikdy nebral na vědomí, že by mohl prohrát na bojišti, kterému daly vzniknout jeho hněv a žárlivost. Uznával jen svůj nevyhnutelný triumf nad sestrou a kochal se válečnými trofejemi, mrtvolami živočišného druhu, který zrodila, těmi upíry, jež uznala za vhodné přivést k existenci, protože se jí dostalo jediného aktu stvoření. Každá smrt jí ulomila kousíček srdce a uspokojení, jež v něm tohle utrpení budilo, se stalo jeho nejmilejší potravou. Bývala to náramná zábava, moc dlouho. Teď však… všechna ta sem-a-tam působila jako zápas sváděný někým jiným, vítězství tak plochá, jako by k nim vůbec nedošlo. A jak se snažil vybavit si sadistickou radost, již kdysi cítil, představil si v duchu Butche O’Neala, bývalého člověka. Kdyby tak býval Omega věděl, že zajetím mazlíčka Bratrstva ohrozí svou vlastní existenci, byl by se tomu smrtelníkovi vyhýbal jako… no, jako moru. O’Neal byl jakýsi trojský kůň. Místo aby šlo o zkažené jablko, přijaté tamtěmi válečníky, Omegovu zbraň, stal se ten hajzl nástrojem proti tvůrci, který ho nakazil. Zlo doslova zosnovalo vlastní zkázu – a když uvažoval o tom, jak se jejich cesty zkřížily, ptal se v duchu, zda se mohl nějak bránit proti Dhestroyerovu výtvoru. Jako by ten člověk našel jeho, ne naopak… „Už skonči, marné snění,“ zamumlal. Vzchopil se, přiměl svůj trup a nespolehlivé nohy ke koordinovanému pohybu, kterým se opět zvedl. A pak se začal znovu šourat kupředu. Je nesmrtelný. Nikdy nezemře, nikdy. 17
Je nesmrtelný. Nikdy nezemře… Kadence slov přešla do jeho kroků, stala se metronomem, jenž ho poháněl, i když ho každý pohyb nohy unavoval víc a víc. A o něco později, možná po roce, si zlo všimlo záblesku jakéhosi světla. Zastavil se a zjistil, že se ocitl ve své osobní ložnici a tam, na druhém konci holého prostoru, stojí na mramorovém stojanu dýka, stříbrná a ostrá, vznášející se ve vzduchu, opřená o hrot ostrý jako břitva. Ano, pomyslel si. Proto jsem přišel. Už si vzpomínám. Vyrazil ke zbrani, vůlí odložil roucho – a když se mu nepodařil ani tak jednoduchý magický trik, zvedl roztřesené ruce k vázačkám u svého hrdla. Už dávno nemusel nic provádět mechanicky, takže zápolil s uzlem, který dříve vytvořil pouhou myšlenkou. Omega se nechtěl zabývat nepraktičností, nemotorností svých deseti prstů. A na každý pád, nakonec se obnažil. Natáhl dlaň po dýce. Když se zbraň nepodvolila, byl nucen po ní sáhnout a uchopit jílec, který ignoroval jeho volání. Rukojeť byla povědomá, když ji vzal do ruky, ale dýka se zdála těžká jako balvan, zatímco ji bral z neviditelného stojanu. Sklonil hlavu a podíval se na své pohlavní orgány. Stejně jako každý kousek jeho „těla“ byly jen funkční atrapou, protézou s tělesnými tekutinami, tělesností, která plnila jeho záměry, když to potřeboval, a znovu zmizela ve skříni iluzí, jestliže potřeba pominula. Připadalo mu, že vynakládá poslední síly, když uchopil do dlaně měkkou tíhu varlat a pohlavního údu. Napadlo ho, že tvoří teplou a těžkou kombinaci. Dýka se znovu zatřpytila, když přiložil čepel pod to, co mu viselo od kyčlí. „Neskončím…,“ pronesl ochraptěle. „Nikdy neskončím.“ A přesto ho při tom prohlášení napadlo, že je to lež. Ne ničemná, ale žalostná. 18
Nechtěl skončit. Když bylo času nazbyt, promarnil ho na mnoho věcí, na nichž nezáleželo, podobně jako boháč na tržišti krásných věcí. Teď byly vteřiny vzácné a jemu se stýskalo po hojnosti, již kdysi míval, jako po milované bytosti, která skonala. V oku se mu zformovala slza. Vrátil by čas, kdyby to šlo. Byl ale příliš slabý. Ve své aroganci čekal příliš dlouho… Prudkým pohybem odřízl penis a šourek, snadno proťal jemnou, citlivou pokožku. Bolest v žilách se podobala petroleji, srdce mu explodovalo v hrudi, rychlé pumpování ho oživilo, nával adrenalinu mu dopřál trochu toho, čeho potřeboval celou záplavu. Černá krev mu prýštila po vnitřních stranách stehen a tvořila tratoliště u nohou. Zvedl dlaň do výše očí a vdechl nosem. Neucítil nic. Ale na druhé straně, kdo cítí sám sebe? Ať už jde o parfém, nebo tělesný pach, nos pozná jen to, co je nové a čerstvé, ne to, v čem se léta škvíří. Jednou mu bylo řečeno, že je cítit po dětském zásypu. Řekl mu to člověk, jehož krátce poté vykuchal. Když si vybavil, jak ho to urazilo, připadalo mu to moc dětinské. Ale za oněch dnů měl zuřivosti nazbyt. Teď už jen příděly… Myšlenka se rozpadla, jako by chtěla potvrdit, že už si nemůže vzpomínat, jak se mu zachce. Pod orgány, které si odstranil, se mu v kornoutu dlaně hromadila černá krev a stékala po zápěstí. Díval se, jak teče, černá a pomalá a lenivá, lesklá v okolním světle, jež nemělo žádný zdroj. „Můj syn.“ Odkašlal si a promluvil hlasitěji. „Můj syn nastoupí a bude pokračovat, jestliže nepůjdu dál.“ Požadavek nezpůsobil sakra vůbec nic. „Můj syn se teď vrátí!“ Nic se nestalo a bylo to stejné, jako když jeho plášť nezmizel a dýka mu odmítla vstoupit do dlaně, nedostatek vnitřní síly ho připravoval o nadvládu nad předměty, které se měly nechat snadno přivolat. 19
Frustrace zesílila v hněv a ten se proměnil v zuřivost, odhodil maso, které držel v dlani, k lůžku a vložil do toho veškerou sílu. Když byla setrvačnost jen o málo větší, než kdyby strčil do vzduchu, pochopil, že nikdy neměl svého jediného potomka nechat shnít tak, jak to udělal. Jenže on tehdy nerespektoval a podceňoval vše, co pro něj udělal, a ačkoliv velký Slepý král upírů nosil jméno Wrath, znamenající Hněv, tato temná emoce mohla být klidně Omegovým druhým jménem. Býval velice mstivý a velice malicherný. Strašlivá kombinace. Teď byl tady, znenadání starý a neduživý, a neměl mu kdo pomoct, žádný syn po něm nenastoupí, v jeho Vyhlazovací společnosti nezůstane žádný odkaz. Je odsouzený být tím, čím se stane po uplynutí dostatečného počtu nocí a dnů celá historie: vzdálenou vzpomínkou, která zemře, až se do hrobu odeberou poslední z těch, již ho znali. Stavěl se příliš arogantně ke své budoucnosti. A teď… už je pozdě. Znechucený sám sebou se chtěl otočit a zamířit tam, kde mu kyne poslední šance najít soupeře… když si všiml nějakého pohybu na lůžku. Přišoural se a zůstal stát nad černou krvavou změtí, kterou předtím tak chabě odhodil. Složky toho, co bývalo jeho pohlavními orgány, se samovolně kroutily a převracely, splývaly, spojovaly se… měnily tvar. Klíčily. Byla to však jen něžná masa a on litoval, že nemůže zůstat a chránit svého jediného potomka. S vědomím, že ho musí opustit v tak zranitelném stavu, zůstal Omega stát nad svým zplozencem a byl svědkem toho, jak se rozměry té hmoty zdvojnásobují a pak se postupně mění v nemluvně: paže a nohy, baculaté a nekoordinované, vyrašily z trupu a vynořila se také hlavička. Následoval pohyb nesouvisející se vznikem, údy se začaly ohýbat a hemžit. Pod závojem černé krve byla pokožka bílá a matná jako kost. 20
„Můj syn,“ zašeptal. Kdyby zlo bylo schopné lásky, věděl, že by mu teď v žilách proudilo to, proč tak mnozí žili a umírali; cizí, neznámá tíha za hrudní kostí vytvářela spojení s rostoucím mládětem a nebylo v ní nic logického, jen samý instinkt. A věru, ačkoliv mu to vadilo, věděl, že ten pocit je skutečně láska, protože už ho jednou poznal. Avšak jeho sestra, takzvaná velká Stvořitelka, na něj nikdy neměla čas, příliš se zabývala svým jediným výtvorem, než aby věnovala pozornost bratrovi, který ji následoval na každém kroku, hned jak je Tvůrce povolal k existenci. Její nedbalost byla zdrojem jeho nenávisti k upírům. Tak malicherné. Tak dětinské. „Už musím jít.“ Přejel si dlaní oči, jež slzely. „Přežiješ. Se mnou jako beze mě. Už jsi to jednou dokázal.“ Ačkoliv toužil zůstat, musel se dostat na nejposvátnější místo Bratrstva, k těm nádobám, které bojovníci nashromáždili během války. V nich, byť vyschlá a v některých případech prastará, se nalézala srdce, která pumpovala krev do těl jeho zasvěcenců, trofeje pro bratry, tak jako mrtví upíři bývali jeho trofejemi v boji proti Stvořitelce. Kdyby mohl ty pozůstatky zkonzumovat, mohl by načerpat sílu přístupem ke zbytkům své esence, zanechané v oněch prostorách. Ano, budou to jen zbytky, ale je jich mnoho. Stovky a stovky a stovky srdečních svalů mu budou k dispozici a k nasycení stačí i pouhé zbytky, pokud je jich na talíři dost. Také si byl jistý, kde se nalézají. Tvůrce byl nucen v rámci spravedlnosti dopřát Omegovi jednu výhodu, aby napravil čin, jímž Stvořitelka přesáhla své pravomoci. Takže nikdy nezemře, nikdy, vůbec nikdy. Nezahyne. Čert vem to proroctví. Ale pro každý případ? Jeho syn ho přežije – a jak se nutil k odchodu a jak se obával, co se stane s dítětem, pokud by sám nepřežil, byla v tom ironie. Omegova po21
třeba zajistit pokračování nějaké části sebe, zlomku toho, kým a čím byl? Byla tím jediným, co měl kdy společného se smrtelníky. Už chápal, proč lidé tak hýčkají své děti. A upíři taky.
22
KAPITOLA PRVNÍ Současnost Primrose Court č. 267 Caldwell, New York
N
e, tohle ne. To není pro tebe.“ Když jí detektiv Treyvon Abscott zastoupil cestu, detektiv Erika Saundersová se zastavila. Ale na druhé straně, to člověk udělá, když narazí na cihlovou zeď. Její parťák byl někdejší vysokoškolský fotbalista, s poctami propuštěný mariňák a nejmíň o deset centimetrů vyšší a o třicet kilo těžší než ona. Ale přes to přese všechno se zapřel nohama a natáhl před sebe obě dlaně, jako by chránil svou koncovou zónu před něčím na způsob kamionu. „Poslali mě sem z dispečinku.“ Erika si založila paže na hrudi. „Takže vím, že mi teď nebudeš stát v cestě. Prostě fakt nebudeš.“ Za kolegou se tyčil běžný jednopatrový dům s přistavěnou garáží pro dvě auta, stroboskopicky osvětlený modrými blikajícími majáky policejních aut zaparkovaných před příjezdovou cestou, jejichž světlo se odráželo od okenních skel a měnilo rodinný dům v disko kouli tragédie. „Mně je jedno, co říkal dispečink.“ Treyův hlas byl tichý, ale hluboký a čišelo z něj nedělám-si-srandu. „Řekl jsem ti to už do telefonu. Tohle udělám sám.“ Erika svraštila čelo. „Pro tvou informaci, mohl bys přijít o titul detektiv měsíce, když si budeš takhle hamounit místo činu…“ „Jdi domů, Eriko. Říkám ti to jako kamarád…“ „Samozřejmě, já,“ – ukázala na sebe – „jsem nikdy nedostala cenu za kolegialitu. Chceš vědět proč?“ 23
„Počkej, cože?“ opáčil parťák. Jako by promluvila cizí řečí. Proklouzla kolem něj a mluvila přes rameno, zatímco zakopl o vlastní nohy, když se otáčel. „Nejsem dobrá posluchačka a nemám ráda, když se mi někdo plete pod nohy. Proto nikdy nedostávám ceny a tituly.“ Pochodovala po pěšině a slyšela za sebou klení, ale Trey by se musel přetrhnout, aby ji zastavil – a jeho teritorialita ji překvapovala. Obvykle spolu skvěle vycházeli. Přidělili je k sobě už v lednu poté, co jeho první parťák Jose de la Cruz odešel do penze po dlouhé a úspěšné kariéře. Neměla zdání, co to do Treye vjelo kvůli tomu hle konkrétnímu… „Ahoj, Andy,“ řekla uniformovanému policajtovi u dveří. … místu činu, ale nehodlala se tím zabývat. „Detektive.“ Uniformovaný strážník ustoupil stranou, aby mohla projít. „Potřebujete přezůvky?“ „Beru si je.“ Navlékla si je přes venkovní obuv a přitom si všimla, že živý plot kolem vchodu je vzorně upravený a na stožáru po levé straně visí velikonoční prapor pastelových barev. „Díky.“ Jen co vstoupila do nevelké vstupní haly, ucítila vanilkovou vůni svíček a čerstvou krev – a její mozek se ocitl v hypotetické epizodě televizního soutěžního seriálu Cupcake Wars, kde by jednomu z účastníků uvízla ruka v mixéru. Dáte si piškotový dort s plazmou? Počkat, to by bylo Peče celá Británie, že ano. Zatímco si její mozek pohrával se všemožnými hloupými asociacemi, nechala ho, ať se rozcvičuje, a pohlédla doprava. Narušený obývací pokoj byl co do nábytku a doplňků přesně takový, jak očekávala. Všechno bylo solidně středostavovské, obzvlášť všechny ty zarámované fotografie dvou rodičů a dcery na poličkách s knihami, všechno s léty stárlo, dítě rostlo a dozrávalo, rodiče šedivěli a tloustli v pase. 24
Ty fotografie byly první nápověď, proč si Trey tak dupl. No vlastně… bylo tu i pár dalších, když přebírala základní údaje od dispečinku. Ignorovala poplašné zvonění, jež se jí začalo ozývat v hlavě, a obešla rozbitou lampu. Navzdory domácké útulnosti to v domě vypadalo, jako by se před elektrickým krbem odehrála hospodská rvačka: květovaná pohovka byla odstrčená a polštáře z ní rozházené po koberci, jedno křeslo převržené a laciný skleněný konferenční stolek roztříštěný. Na šedých stěnách a koberci s nízkým vlasem byly stříkance krve. Tělo ležící na břiše uprostřed pokoje o rozměrech čtyři metry osmdesát krát tři metry šedesát patřilo staršímu bělochovi, lysina v týle ho identifikovala jako otce, soudě podle jedné z momentek pořízené na utkání pozemního hokeje. Jednu paži měl zvednutou, druhou podél boku a oblečení neurčitě kancelářské, košili zastrčenou do kalhot z polyesterové směsi. Bez opasku. Ještě byl obutý. Dvěma dlouhými kroky se přiblížila a luplo jí v kolenou, když se spustila do dřepu. Nůž, který mu trčel ze zad, odvedl dost práce, než ho někdo nechal vězet hluboko v hrudním koši: bylo tu dobrých čtyři až pět bodných zranění, soudě podle děr v košili a krvavých skvrn na bavlněné tkanině. Zhluboka se nadechla a napadlo ji, že polovina kyslíku z Caldwellu záhadně zmizela. „Eriko.“ Její jméno bylo proneseno s únavou, kterou dobře znala. Takové vyčerpání slýchala často z hlasů lidí, kteří se ji snažili přivést k rozumu. „Zuřivý útok.“ Ukázala na vzorec bodných ran, i když nebylo pochyb, o čem mluví. „Někdo silný. Zatímco se oběť pokoušela utéct potom, co se spolu strkali.“ Erika vstala a pokračovala dál do domu. Když procházela obloukovým vstupem do kuchyně, dávala po25
zor, aby nešlápla na žádné krvavé skvrny. Druhé tělo leželo naznak na laminátové podlaze napodobující dřevo u sporáku, manželka a matka roztažená v tratolišti vlastní krve. Oběť měla rozsáhlé poranění hlavy a krku, rysy obličeje úplně k nepoznání, kosti polámané, maso na kaši. Zepředu byla tak pokrytá krví, že bylo těžké rozeznat vzor na jejím tričku, ale legíny byly určitě značky LuLaRoe, vzhledem ke křiklavému potisku broskví na jasně modrém podkladu. Nad ní na sporáku překypěl kastrol plný něčeho, co vypadalo jako domácí bolognese, zpod skleněné poklice, černohnědá svatozář se připekla kolem spirály topného tělesa. Za kastrolem stál na největším hořáku velký hrnec, v němž zbylo jen na pět centimetrů vody, a vedle toho nepořádku na pultu se nacházela neotevřená krabice špaget vedle prkénka s půlkou rozkrájené cibule. Žena určitě netušila, když krájela cibuli, restovala maso a plnila hrnec vodou, že je to poslední jídlo, které kdy pro svou rodinu vaří. Erice stoupla do hrdla žluč, když pohlédla k otevřeným dveřím sklepa, za nimiž bylo schodiště s rozsvíceným osvětlovacím tělesem připevněným k boční stěně. „Vrah měl dvě zbraně,“ pronesla nazdařbůh. Hlavně proto, aby se jí uklidnilo hrdlo. „Nůž použitý na otce a kladivo použité tady. Nebo to bylo možná páčidlo.“ „Kladivo,“ ozval se Trey chmurně. „Je nahoře v chodbě.“ „Dala vařit vodu.“ Erika přistoupila ke schodům do suterénu a zhluboka se nadechla. „Pak šla dolů k pračce – čímž se vysvětluje ta vanilková vůně. Nejsou to vonné svíčky. Je to prací prostředek Suavitel. Moje kolegyně na koleji, Alejandra, ho používala pořád.“ „Eriko…“ „Uslyší seshora hluk. Běží se podívat, co se děje. Než se dostane sem do přízemí, její manžel je mrtvý nebo umírá a vrah jde po ní s kladivem.“ Erika se setkala s Treyovýma tmavýma očima. „Vstupní dveře nebyly 26
poškozené, takže otec pustil vraha dovnitř. Máme bezpečnostní kameru?“ „Ne.“ „Kde jsou zbylá dvě těla – nahoře?“ Trey přikývl. „Ale poslyš, Eriko, nemusíš…“ „Brnkáš mi na nervy, když takhle vyslovuješ mé jméno. Kdybys laskavě nechal toho soucitu, jsem připravená nechat se sebou zacházet jako s dospělou, což jsem, a ne jako s dítětem, které jsem byla.“ Vrátila se přes obývací pokoj a vystoupala po schodech pokrytých kobercem do prvního patra. Jakmile se ocitla na horním odpočívadle, stačilo jen podívat se do zšeřelé úzké chodby. Na protějším konci, v ložnici jásavě růžové barvy, bylo zřetelně vidět dvě těla, jedno na posteli, druhé opřené o stěnu na podlaze. Erika zamrkala. Znovu zamrkala. A pak už se nemohla hnout. Ani nedýchala. „Vrátíme se dolů,“ pronesl tiše Trey hned u jejího ucha. Když ji kolega vzal za paži, odtáhla se od jeho soucitu a vykročila vpřed. Zastavila se u otevřených dveří. Mrtvola na lůžku byla polonahá, tričko vyhrnuté nad růžovo-bílou podprsenku, stažené černé legíny Lululemon jí visely na jedné noze. Měla tmavé vlasy, stejně jako oba její rodiče, a byly dlouhé a hezké, na koncích zkadeřené. V pravé ruce… třímala pistoli. Devítku. Kdovíproč vynikal růžový lak na nehtech prstů na pažbě. Nebyl oprýskaný, a když Erika pohlédla na přeplněnou desku toaletního stolku, uviděla malou lahvičku laku přesně téže barvy. Dívka si pravděpodobně nalakovala nehty někdy během dne, nebo aspoň velmi nedávno. Hned vedle laku na nehty stál rámeček s fotografií. Dívka, která teď byla mrtvá, na ní stála vedle mladého muže, jenž byl dobře o hlavu vyšší než ona. Dívala se do objektivu se širokým úsměvem. On se díval na ni. Erika sklouzla pohledem k druhé mrtvole. Adolescent z fotky byl podepřený o růžovou stěnu, nohy natažené před sebe jako strašák do zelí, který spadl z bidla. Měl 27
svalstvo sportovce, široká ramena a silnou šíji a byl hezký jako typický sporťák, s hranatou bradou a hluboko zasazenýma očima. Vpředu na tričku s logem Lincoln H.S. Football měl velkou krvavou skvrnu a trochu krve se mu rozstříklo i po hrdle a pod bradu. Ruce měl rudě potřísněné od toho, jak zabíjel její matku ranami kladivem do obličeje. Poklopec džínů měl rozepnutý. Zaměřila se na střelné zranění a přitom si všimla druhého, které měl níž, těsně pod bránicí. Trefilas ho dvakrát do trupu, pomyslela si Erika otupěle. Šikovná holka. Udělala krok vpřed a všimla si, že dveře do pokoje jsou vylomené. Během mžiku uslyšela v duchu bušení, nářek, křik, jak je rozbíjel poté, co se tu dcera zamkla potom, co byli její rodiče zavražděni přímo před jejíma… Erika si zakryla uši, protože jí v nich začalo zvonit. „To nic,“ zamumlala, když si Trey opět stoupl před ni. „Nic mi není.“ „Odvedu tě ven.“ „Houby odvedeš.“ Erika se naklonila stranou a pohlédla do dívčina obličeje. Zírala do stropu, nalíčení kolem teď už prázdných očí rozmazané, černé pramínky stékající po tvářích a rozmazaná rtěnka tvořily klaunskou masku z toho, co bylo bezpochyby velmi zručně naneseno, soudě podle množství štětců a stínů na toaletním stolku. Na jejím obličeji zůstala ještě jedna stopa, ale nepocházela z žádného kosmetického přípravku. Díra od kulky, kterou měla ve spánku, měla kruhový tvar a vstřel byl relativně úhledný, jen trochu reziduí střelného prachu kolem malé růžovočervené stopy na pokožce. To, co se nalézalo na druhé straně lebky, bylo ohavnější, kost, krev a mozková hmota rozstříknutá po růžovém prošívaném přehozu. „Přinesl si tři zbraně,“ uslyšela Erika svůj hlas. „Nůž, kladivo… a tuhle pistoli.“ 28
Vzala mu tu devítku, když ji napadl? Ano, tak to muselo proběhnout. Vlámal se sem potom, co zabil její rodiče, a skočil na ni… a ona ho nějak odzbrojila… možná protože předstírala, že na sex přistupuje? Určitě poslouchala ta jatka dole, slyšela paniku a bolest svých rodičů. Nejméně jeden z nich, patrně oba, na ni nepochybně křičeli, ať se zamkne a přivolá pomoc… „Rodiče to ještě nevědí,“ prohlásil Trey. „Tedy jeho rodiče. Právě jsme na jejich adresu poslali policejní hlídku.“ „Kdo je našel?“ zeptala se chraplavě. „My. Zavolala na tísňovou linku, než se zastřelila.“ Erika rychle přejela zrakem postel – bylo to tam. Na krví potřísněném prošívaném přehozu hned vedle ní ležel mobilní telefon. Dívka dál držela v ruce devítku, ale telefon ne. „Operátor, který přijímal hovor, slyšel výstřel.“ Trey přistoupil k chlapcovu tělu a poklekl u něj. „Dívka plakala tolik, až skoro nemohla mluvit. Ale vypravila ze sebe jeho jméno a řekla operátorovi, že se k nim vloupal a zabil její rodiče. Pak uvedla vlastní adresu a… stiskla spoušť potřetí.“ „Ale nebyla to její vina,“ zašeptala Erika a naklonila se přes postel, aby se setkala s tím prázdným pohledem. „Nebyla to tvoje vina, miláčku. Věř mi.“ Zlomil se jí hlas a odkašlala si. A znovu si odkašlala. Ruka jí podvědomě sjela k místečku pod levou klíční kostí. Skrz bundu jizvy nenahmatala, ale byly tam. Obklopena černou dírou nehybné smrti přepadla Eriku vlastní minulost jako lupič, který jí kradl realitu a nasával ji zpět do té noci, kterou už nikdy nechtěla znovu prožívat, ale pořád se to stávalo. Pořád. Taky se tehdy během nejhorších okamžiků života své rodiny bránila. A bůhví, že mnohokrát za posledních čtrnáct let litovala, že se nezabila – nebo že to nedokázala. Ve snaze potlačit nutkání ke zvracení se zaposlouchala do přívalu hlasů zezdola od domovních dveří. Na scé29
nu vstupovalo několik dalších lidí. Nepochybně fotograf. Možná už přijeli z forenzního. Erika se podívala na parťáka a poprvé na něj jaksepatří zaostřila zrak. Trey měl jako vždy vojenský sestřih, na sobě svou typickou flísku s logem Caldwellského policejního sboru, čistě oholenou bradu by mu záviděl i Superman. Jak opětoval její upřený pohled, měl tmavé oči zakaboněné a rty pevně sevřené. „To nic,“ řekla Erika. „Zvládnu to. Ale jsem ti vděčná, že… však víš, že se o mě staráš.“ „Jestli chceš odejít, nikdo ti to nebude mít za zlé.“ Vrátila se pohledem k lůžku, ke krásné dívce, jejíž život skončil tak brzy. Všechny ty rodinné fotografie v obývacím pokoji? Všechny ty obrázky, svědomitě a pečlivě pořízené, aby zaznamenaly její dětství s milujícími rodiči? Už žádné obrázky. Ani jednoho z nich… Stupně schodiště zavrzaly, jak po nich někdo stoupal. To vlastně není pravda, napadlo Eriku. Vznikne ještě jedna série snímků, pořízených někým vyškoleným ve forenzních technikách, aby se zaznamenalo, jak všichni zemřeli. „Zvládnu to,“ zopakovala Erika svému parťákovi. A také pro sebe. Vůbec těm slovům nevěřila.
30