Přiznání
Praha 2023
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Kristen Callihan: Přiznání Vydání první Copyright © 2021. EXPOSED by Kristen Callihan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2581. publikaci Přeloženo z anglického originálu Exposed vydaného v roce 2021 Český překlad © 2023 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Sarah Hansen, Okay Creations Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2022-9 BARONET Praha 2023
Kristen Callihan
Přiznání VIP (4)
Pro všechny fanoušky Rye a Brenny, kteří na jejich příběh trpělivě čekali.
POZNÁMKA AUTORKY V této knize se mluví o pokusu o sebevraždu jedné z vedlejších postav, k němuž došlo v minulosti. Není zde přímo popisován. Snažila jsem se přistupovat k tomuto tématu s úctou a co nejrealističtěji. Vše jsem konzultovala s betačtenáři a s lidmi, kteří mají s těmito situacemi vlastní zkušenosti, přesto jsem si jistá, že s některými body v příběhu se každý neztotožní. Veškeré chyby padají na mou hlavu. V neposlední řadě, pokud trpíte, prosím, svěřte se někomu – kamarádovi, členovi rodiny, lékaři, terapeutovi. Svěřit se možná působí jako příliš těžký úkol, může vám to však jen pomoct. S láskou Kristen
7
„Cokoli, co stojí za to udělat, vyžaduje trochu chaosu.“ Flea
1. kapitola
Brenna V životě každé ženy nastane doba, kdy si její kamarádky postupně najdou životní lásky a najednou všechno musí dělat ve dvou, pokradmu po sobě pokukují a vyprávějí si osobní vtipy, které nechápete, a uch! Dejte mi někdo do ruky drink a dostaňte mě z téhle noční můry. Vím, že to není zrovna vzletně řečeno, ale právě teď se takhle cítím. Jako kdo z nás nesoucítil se skvělým Adamem Sand lerem, který v Písni pro nevěstu zpívá „Love Hurts“? Třeba jsem jediná. Bože, doufám, že nejsem jediná. Ne že bych na lásku nevěřila. Skoro každý den se topím v její třpytivé kráse. Vidím, jak jsou mí přátelé díky ní šťastní. Věřím v ni. Po letech randění, kdy jsem hledala jiskru a nacházela jenom slaboučké mihotání, už mám ovšem čekání plné kecky. K tomu mám práce nad hlavu. Navíc jdu do svého oblíbeného baru na vodku s tonikem, kterou už vážně potřebuju, s fakt mizernou náladou.
9
Naštěstí už na mě v boxu v zadní části hospody čeká moje stále nezadaná – a tudíž nezasněná – kamarádka Jules. Je čtvrtek a do baru tak přišli jen mladí profesionálové, kteří se chtějí uvolnit a třeba i zkusit, jestli se jim poštěstí a vrznou si. Já jsem s nezávazným sexem praštila. Jediné, co mi po něm pokaždé zůstalo, je podráždění a trochu i výčitky, že jsem to udělala. Asi jako když si objednáte k večeři specialitu šéfkuchaře, protože to zní skvěle, a nakonec vás z ní akorát pálí žáha. „Ahoj,“ pozdraví mě Jules s úsměvem. „Už jsem nám objednala.“ Pracujeme spolu už tři roky, a tak moc dobře ví, co ráda piju. Nejradši bych jí vlepila hubana za to, že díky ní teď už nemusím odchytávat servírku. „Jsi bohyně nejvyššího řádu, víš to?“ „Si piš. Dneska nemáš náladu, co?“ zeptá se Jules, když se posadím naproti ní. „Zrovna jdu z večeře s Jaxem, Stellou, Sophií, Scot tiem…“ Zvednu ukazovák, aby to zatím ještě nekomentovala. „A s Killianem a Libby.“ Jules soucitně nakrčí nos. „Zkejsla jsi s hrdličkama, co?“ „Bingo.“ Jak já, tak Jules pracujeme pro Kill Johna, nejslavnější rockovou kapelu na světě – pokud vás to zajímá, je to fakt, ne můj osobní názor. Jsem vedoucí jejich tiskového oddělení a Jules pracuje jako Scottieho asistentka. Zpěvák a kytarista Killian je můj bratranec, oženil se s Libby, která je nadaná zpěvačka. Jax, také zpěvák a kytarista, nyní bydlí se svou přítelkyní Stellou, která má na starosti náš dobročinný program. A manažer kapely Scottie se oženil s naší fotografkou a správkyní sociálních sítí Sophií. Mám tyhle kluky moc ráda. Mám ráda i naše holky. Všichni jsou moji nejbližší 10
přátelé. To však neznamená, že mi čas od času nelezou na nervy. Číšník nám přinese drinky. Dlouze se napiju chladivé vodky s tonikem a spokojeně si povzdechnu. Jules si v růžovém martini máčí párátko s nabodnutými brusinkami. „Co že jsi tam skončila lichá? Kde byli Whip a Rye?“ Whip a Rye jsou další členové Kill Johna. Bubeník Whip je zlatíčko, v poslední době se nám ale začal vzdalovat. „Whip si léčí nachlazení, nechtěl nás nakazit.“ Chybí mi s ním vysedávat, mám ovšem takový pocit, že stejně jako mně i jemu už pohled na šťastné páry leze krkem. Jules zvědavě povytáhne obočí. „A Rye?“ Rye. Basák. Kretén. Trn v mojí patě. Rye a já spolu nevydržíme ani deset minut v klidu, než si začneme jít po krku. Asi nás to oba baví. Není to produktivní, avšak nějak s tím nedokážeme přestat. „Na rande,“ ucedím. „Jestli se tedy dá těm jeho dostaveníčkům říkat ‚rande‘.“ Podle mě nedá. Je mi jedno, s kým a s kolika lidmi co dělá. Není mi ovšem jedno, že dává sexu přednost před rodinnou večeří. Protože právě tohle jsme: rodina, kterou jsme spolu vytvořili. Ne že bych tedy toužila mít Rye v rodině. Zbytek mé rodiny ho má ale moc rád, a tak k ní holt patří. Přinejmenším by se mohl aspoň ukázat. Zamračená se napiju. Nedovolím, aby mi zvedal tlak, když tu ani není. Nebudu mu věnovat víc myšlenek, než kolik jich už zabírá. „Večeře byla docela fajn.“ Poklesnou mi ramena. „Jenom… jim závidím.“ Bože, přiznat to mě vyloženě pálí. Jules se ke mně se soucitem v krásných hnědých očích nakloní. „Chceš se zamilovat.“ Připadá mi, jako by všichni v baru zatajili dech, což 11
je zvláštní, protože si nás nikdo nevšímá. Nebo je to možná tím Julesiným upřeným pohledem. Rozesměju se, ačkoli to vyzní spíš posměšně. „Bože, jenom to ne.“ Když mi věnuje skeptický pohled, znovu se zasměju, tentokrát už upřímně. „Ani ne. O to nejde. Jde o…“ Zhluboka se nadechnu. „Závidím jim milostný život.“ Jules na mě zůstane zírat. Zacukají jí rty. „Ty jim závidíš, že mají sex? Protože, však víš, jestli chceš sex, tady si ho bez problémů zařídíš.“ Rozmáchlým gestem ukáže na hosty v baru. „Máš tu celý švédský stůl sexy nezadaných. Parádní sex na zavolanou.“ „Na zavolanou“ je fakt. Obě jsme přitažlivé. Jules s pískově hnědou pokožkou, vysoko posazenými lícními kostmi a plnými rty jako by vystoupila z obálky časopisu. Co tu sedíme, přitahuje zaujaté pohledy. Co se mě týče, nevím, jestli je to mým znuděným výrazem, nebo tím, že dávám přednost kostýmkům s pouzdrovou sukní, lodičkám na vysokých podpatcích a uhlazeným culíkům, ale obvykle na mě letí kravaťáci. Umělecké typy jako by nevěděly, co si se mnou počít, což je docela ironie, protože se celý život pohybuju mezi hudebníky, producenty a umělci. Navíc když mám chuť na sex, není pro mě problém si ho zařídit. Skvělý sex je však něco docela jiného. „Prosím tě, netvrď mi, že v to věříš, Juli.“ Nabodnu si na brčko jeden z plátků citronů ve skleničce. „Jako že sex může být parádní.“ „Tys nikdy neměla parádní sex?“ zeptá se. Připadá mi, že mě lituje. Asi by měla. „A ty ano?“ opáčím. „Myslím vážně parádní, skvělý sex, z kterého jsi úplně paf a chceš to znovu a znovu, až máš pocit, že bys radši umřela, než takhle boží sex už nikdy nezažít?“ 12
Jules se zadívá na svou sklenku, povzdechne si a zas ke mně vzhlédne. „Ne. Kruci, takhle boží sex jsem ještě neměla. Měla jsem dost dobrý sex, ale nic světoborného.“ Přikývnu a nakloním se k ní, až na stole skoro ležíme. „I já měla dost dobrý sex, ale většina chlapů pořádně netuší, co mají dělat. Jenom na tebe vlezou a jedou buch, buch, buch. A já si můžu o nějakém uspokojení nechat leda tak zdát.“ Nakrčí nos. „Třeba bysme to mohly zkusit s ženami.“ Zavrtím hlavou. „Jestli si myslíš, že když mají ženy stejnou výbavu, dává jim to určitou výhodu, musím tě zklamat. Zkusila jsem to a dopadlo to úplně stejně.“ Přísahala bych, že se za mnou někdo začal dusit lokem svého pití. Nejradši bych obrátila oči v sloup. Tady jsme na Manhattanu, a jestli ten člověk nezvládá, že občas odposlechne kus otevřené konverzace, v tomhle městě nepřežije. Navíc se nemusím za svoji sexualitu stydět. Obecně dávám přednost mužům, přitažlivost je ale podle mě proměnlivá věc a u mě se nezaměřuje jenom na jedno pohlaví. „Některé ženy jsou stejně sobecké a nemají páru, co dělají, úplně jako muži,“ povím jí. „Věř mi, zařídit si skvělý sex dá fušku.“ Jules vykulí oči. „Nevím, jestli bych ti měla ty zkušenosti závidět, nebo být vzhledem k tomu, co říkáš, ráda, že je nemám.“ Zakřením se, úsměv mi však brzy opadne. „Není co závidět.“ Jsem sama a neuspokojená. Po pravdě mě docela zničilo, že jsem pohořela hned u dvou pohlaví. „Myslím to vážně,“ dodám zamračeně. „Ať máš jakékoli pohlaví, nebo sexuální orientaci, všichni se mu13
síme na cestě za vlastním štěstím přebrodit bahnem a prodrat hustým plevelem.“ „No.“ Jules se opře o stěnu boxu. „Tak to jsme asi v háji.“ I já se opřu a chvíli poslouchám ruch hospody. Jsem unavená, nohy už žadoní, abych je vysvobodila z lodiček, do nichž jsem je nacpala před osmi hodinami. Ne poprvé začnu zvažovat, že se na tenhle typ bot vykašlu. Na druhou stranu představují velmi účinnou zbraň a brnění v dost nemilosrdném odvětví. První lodičky – černé Mary Jane od Manola Blahnika z lakované kůže – mi koupila teta Isabella, slavná módní návrhářka. Tehdy mi pověděla, že ať už se nám to líbí, nebo ne, ženy budou v zábavním průmyslu vždycky souzeny podle svého vzhledu a v porovnání s mužskými protějšky podceňovány. Stačí ale, když si obujete lodičky na vysokých podpatcích a oblečete dokonale padnoucí kostýmek, a všichni vaši kritici na vás zůstanou zírat úplně paf a vůbec si nevšimnou, jak po nich lezete až na vrchol. Tehdy si mě vzala pod křídlo, naučila mě všechno o módě, správném postoji těla i o tom, jak se vypořádat s nesnesitelnými kretény a jak naopak lidi okouzlit. Byla to dřina, ukázalo se ovšem, že všechno, co tvrdila, je pravda. Během let jsem musela nasazovat brnění v podobě mrazivé dokonalosti. Udržovat zdání, že se mi nic nedostane pod kůži, je pro mě v tomto odvětví životně důležité. Smířila jsem se s tím. Ovšem některé dny bych se nejradši schoulila do klubíčka a zhroutila. Chci… útěchu, dotek, uvolnění. Měla bych se jet domů vyspat. Nedokážu však setřást neklidný pocit, který ve mně narůstá. Zachytím Julesin pohled a ramena mi poklesnou. „Vím, že bychom to neměly přiznávat, protože by14
chom pak působily uboze, nebo co nás nutí společnost si myslet, ale jsem nadržená. Ne obecně, jako že bych brala jakýkoli sex, hlavně aby aspoň nějaký byl. Ne, jsem nadržená tak, že na sex nedokážu přestat myslet. Bolí to, víš? Jako že mě od rána do večera celé tělo bolí potřebou po uvolnění.“ Jules mě rozvážně pozoruje, jako by tu bolest sama aspoň do určité míry dobře znala. Zakroutím hlavou. „A ano, umím se o sebe postarat. Fakt mi to jde, stačí minutka dvě a jsem hotová. Jenže to není totéž jako cítit něčí ruce na svém těle a netušit, kde nebo jak se mě dotkne příště. Není to totéž jako zběsilý a zpocený sex.“ Kysele se usměju, srdce mě však bolí. „Je mi dvacet osm. Jsem ve svém oboru na špici, mám skvělé přátele, a když chci, můžu jít klidně každý večer na úžasný večírek. Vlastním luxusní byt na Upper East Side a za můj botník by většina žen vraždila.“ „To je fakt,“ zasměje se Jules. „Svět mi leží u nohou. Ale tenhle problém vyřešit nedokážu.“ Štve mě to, tahle slabina, ta potřeba, která nemizí. Jules si olízne rty a zamručí. „Tak si dneska někoho najdi. Dostaň ze sebe to napětí.“ „Už jsem to zkoušela. Jednorázovky mi nestačí.“ Zatnu nehty do koženého potahu sedačky. „Vážně skvělý sex vyžaduje čas. Aspoň já to tak mám. Jedna noc nestačí. A především vyžaduje oboustrannou důvěru. Potřebujeme si navzájem věřit dost na to, abychom si dávali a brali a naučili se, co se tomu druhému líbí.“ „Ve zkratce,“ prohlásí Jules. „Vztah.“ „Akorát že o vztah nestojím.“ Suše se zasměju. „Chci jen sex.“ 15
Nejvíc mě na tom štve, že jsem svoji situaci dostatečně nevysvětlila. Ano, potřebuju sexuální uvolnění, je v tom ale mnohem víc. Chci to na hlubší úrovni. Netoužím po každodenních drobnostech, které tvoří vztah, jen po fyzickém poutu. Chci, aby mě někdo chtěl. Aby mě chtěl víc než co jiného. Aby mě naprosto potřeboval s bezbřehou oddaností. Chci, aby ve mně viděl víc než jen řešení problému – abych pro něj byla životně důležitá. A chci po někom toužit úplně stejně. Chci prozkoumat jeho tělo, zjistit, co ho vzrušuje a co ho dostane do kolen. Chci vlastnit a být vlastněná. Kdybych to však přiznala, příliš bych toho o sobě prozradila a to by až moc bolelo. „Chci jistotu a důvěru vztahu, ale vím, že kdybych teď zkusila opravdový vztah, dopadlo by to katastrofálně. Třeba až se můj život nebude točit jenom kolem kapely… Což se nikdy nestane. Kapela je můj život.“ Jules přikývne, až jí poskočí fialové kudrny. „Takže chceš přátelství s výhodami. Škoda, že na ženy neletím, protože bych ti s klidem nabídla své služby. A rozhodně vím, co dělám.“ Nestydatě a rozpustile se zakření. „To je vážně škoda,“ zavtipkuju, avšak okamžitě zvážním. „Možná bych si měla prostě někoho najmout.“ Znovu se za mnou ozve ten přidušený zvuk. Nebo jsem jenom paranoidní. Raději se přesto nakloním přes stůl, dál od opěradla a blíž k Jules. „Whip o tom pořád plácá, že je to bezpečné a máš situaci pevně v rukou.“ Jules se v očích mihne podráždění. „Takhle Whip brzy skončí na titulce bulváru. Prosím tě, neříkej, že ho poslechneš.“ „Určitě ne. Celý můj život se točí kolem práce. Neudělám ze svého milostného života jen další transakci.“ 16
S povzdechem se opřu. „Ačkoli můj problém by se tím rozhodně vyřešil, ne že ne.“ Brzy dopijeme a Jules se zvedne k odchodu. „Musím kvůli šéfovi brzy vstávat.“ Mám Scottieho ráda jako bratra, ale jak jde o práci, vojenští instruktoři vypadají v porovnání s ním jako flákači. Jules je jediná asistentka, která zvládá jeho nároky, aniž by před ním utekla v slzách. Před odchodem si ještě zajdu na dámy umýt ruce. Nechávám si u umyvadla zalévat zápěstí studenou vodou a zírám na sebe v zrcadle. Kůži mám místo obvykle jemně slonovinové teď těstovitě bílou a moje kaštanové vlasy s pletí příliš ostře kontrastují. Pod očima mi přes vrstvu korektoru prosvítají fialové kruhy. Během dne se mi pečlivě nanesená líčidla proměnila v masku, která začíná získávat trhliny. Po osmnáctileté dívce s velkýma očima, která jen chtěla někam zapadat, ve mně nezbylo ani stopy. Po dívce, která prosila svého bratrance, aby jí dovolil být součástí svojí kapely, aspoň okrajově – protože ačkoli neměla ani špetku hudebního nadání, stejně chtěla cítit vzrušení, které jí mohl svět dát. Přiznat se Jules bylo příjemné. Očistné. Zároveň se tím ale všechno jen zhoršilo. Dala jsem svému problému hlas, vyslala jsem ho do noci a tím jsem mu dodala sílu. Ať se mi to líbí, nebo ne, pohybuju se v mužském světě. Ředitelé hudebních vydavatelství, pořadatelé koncertů, manažeři koncertních hal a stadionů, novináři – většina z nich jsou muži. Během let se postarali, abych moc dobře věděla, že se pohybuju v jejich prostředí. Snažili se mě přesvědčit, že mezi ně nepatřím. Abych přežila, musela jsem si nechat narůst hroší kůži a střežit své srdce. Musím být za všech okolností do17
konalá, nesmím si dovolit jedinou chybu, nesmím dávat najevo sebemenší slabinu, zranitelnost ani něžné emoce. Jinak bych vystavila svůj krk žralokům. Jestli by se někdy dostalo na světlo, že chladnokrevná a cílevědomá Brenna Jamesová touží po objetí… Už nikdy bych se mezi nimi nesměla ukázat. Kašlu na to. Nehodlám se za svoje potřeby stydět. Narovnám záda, obnovím rtěnku a vyjdu ze dveří. Stihnu udělat sotva tři kroky, když málem vrazím do tvrdé, široké hrudi. Stihnu se však zastavit pár centimetrů od ní. „Omlouvám se, nevšimla jsem si…“ Pořádně si toho muže prohlédnu a zděšením se mi vytratí hlas. Mohutným ramenem, jako by tu na mě čekal, se o zeď opírá Rye Peterson, můj úhlavní nepřítel a obecně osina v zadku. Je to slavný rocker, avšak nevypadá tak. Díky jeho výšce, široké hrudi, pevným svalům a ježatým tmavě blonďatým vlasům by si ho mohl kdokoli splést s hráčem amerického fotbalu. Většina lidí ho považuje za pohodáře, za chlapa, co vám vrazí do ruky pivko a rozesměje vás sprostým vtipem. A přesně takový taky je – pro všechny ostatní. Ale pro mě? Je to učiněný ďábel, který trpělivě vyčkává, až dáte najevo sebemenší slabinu. Nereaguju na něj vždycky logicky, ale pudově rozhodně ano. Stačí mi jeden pohled na jeho úsměv, samolibý, široký, který nasazuje, když na někoho něco ví, a zblednu. Je to úsměv, kterým mě úspěšně dokáže znervóznit, a užívá si každou vteřinu. Když mě však osloví, jeho hlas škádlivě nezní. Je hluboký, chraplavý, skoro tvrdý a stručně mi oznámí: „Promluvme si.“
18
Rye Každý chlap má svoji slabinu. Na každého se někdy
usměje štěstí. A tahle dvě fakta se dokonale potvrdila ve chvíli, kdy jsem zjistil, že Brenna Jamesová – moje vlastní slabina – zoufale potřebuje parádní sex. Baží po něm. Každou noc. Zatraceně, stojí mi, jenom na to pomyslím. A nejen že mi stojí – jsem z toho rozpálený, tak rozpálený, až mě překvapuje, že mi z kůže nestoupá pára. Stojí mě veškerou sílu, abych zachoval nenucený postoj a předváděl Brenně roli, kterou ode mě očekává – pokušitele, trýznitele, blázna. Skoro mě mrzí, že jsem se dozvěděl, že celé dny chce – potřebuje – cítit na kůži cizí ruce a na klitorisu ústa. Ježíši, je toho na mě skoro moc. Skoro. Vidím v tom příležitost. Její tajemství je venku a já ho rozhodně nehodlám ignorovat. Nechtěl jsem odposlouchávat. Tak jo, to je lež. Sotva jsem si uvědomil, že za sebou slyším Brennu, zaposlouchal jsem se. Nejsem na to pyšný, ta ženská ve mně ale dokáže podnítit moji dětinskou stránku. Akorát že když jsem tak poslouchal vyprávění o jejích touhách a z jejího hlasu zněl skoro smutek, uvědomil jsem si, že cítím něco, co jsem k Brenně ještě nikdy nepocítil – pochopení. Ne že by mi to Bren věřila. Myslí si, že jsem jednoduchý. A v mnoha ohledech jsem – stačí mi jednoduché věci a lidem, které mám rád, jsem naprosto oddaný. Ženy ovšem nevyužívám. Jen jsem s nimi moc rád. Natolik, že jejich společnost vyhledávám při sebemenší příležitosti. Ale ten parádní sex, o kterém sní, sex, co vám stoupne do hlavy a nemůžete se ho nabažit? Ten se mi vyhýbá stejně jako jí. 19
Takže jo, chápu ji. Když ovšem řekla, že uvažuje, že si někoho najme, aby jí to poskytl? Tak to ani omylem. Ne. Prostě ne. Tohle nemůžu nechat jen tak být. Otázka zní: Co teď, když jsem Brennu zahnal do kouta? Během let jsme se povětšinou jen z hrdosti předháněli, kdo je lepší. Z důvodů, nad kterými jsem se pro vlastní klid nikdy moc nezamýšlel, jsme se snažili jeden druhému dokázat, že se nás nic nedotkne, že je nám jedno, co si o nás ostatní myslí. Jinými slovy jsme si navzájem ve všem lhali. To, že jsem teď zaslechl její přiznání, ji musí ničit. Vrhá po mně nenávistné pohledy, vím ovšem, že je to její sebeobrana. Jak jde o nás dva, oba raději zaútočíme, abychom skryli svoje slabiny. V jantarových očích jí už tancují prohnané jiskřičky. Už teď vymýšlí, jak mě kreativně zmrzačit. To ostatně dělá celou dobu, co se známe. Jediný rozdíl je teď v tom, že pěkně tvarované rty má stažené zděšením a zírá do země, jako by doufala, že ji každou chvíli pohltí. Sice by tomu nevěřila, ale její rozpaky si nijak neužívám. A to ani právě teď. Odtáhnu se od zdi a udělám k ní krok. „Myslím to vážně, Bren. Slyšel jsem, cos říkala…“ Ostře se nadechne a přes tvář se jí mihne stud. Zopakuju: „Musíme si promluvit.“ „To teda nemusíme.“ V chodbě je přítmí a v červeném světle zářivky nad zadním východem má její kůže fialový nádech a kaštanové vlasy jí rudě září. Představuju si ji, jak se přímo přede mnou vznítí a zasáhne mě silou svého hněvu. „Ano, musíme. No tak, Bren. Snad nečekáš –“ 20