9788026920106

Praha 2023

Přeložila: Dana Šimonová

J. D. Hawkins: Hrátky s doktorem Vydání první Copyright © 2022. Playing Doctor by JD Hawkins. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency and RF Literary. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2577. publikaci Přeloženo z anglického originálu Playing Doctor vydaného v roce 2021 Český překlad © 2023 Dana Šimonová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Cover Design by Melissa Gaston Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2010-6 BARONET Praha 2023

J. D. Hawkins

O KNIZE

Ano, jsem doktor. Chcete, abych to líp vysvětlil polibkem? Mít u jména titul MUDr. vždycky byla jakási samozřejmá výhoda, ale také mocný magnet. Patřím mezi elitu. A mám pouze jediné pravidlo, a sice že budu ­ostře oddělovat schůzky se ženami a svou profesi. K této zkušenosti jsem se tvrdě propracoval a nedokončil bych medicínu, kdybych potřeboval, aby se mi něco říkalo dvakrát. Avšak všechno kolem Mii mě naprosto vyvádí z míry. Všechno kolem té svůdné, vzdělané gynekoložky ve mně vyvolává myšlenky, kterých se nemůžu zbavit a které jsou naprosto nevhodné pro práci. Snažil jsem se do práce zcela ponořit. A hrát co nejvíc fotbal. Ale zanedlouho určitě poruším všechna svá pravidla, jen abych ještě jednou Miu získal. Míříme ke konečnému zúčtování. Chystám se získat nový titul: tentokrát z lásky.

7

1 COLIN

Jsem tu nový.

Nejspíš bych z toho měl být nervózní. Měl bych si dělat starosti, jaký udělám první dojem. A možná bych se měl obávat, že to vezmu za špatný konec. Ale pravdou je, že se cítím perfektně. Určitě toho nechávám hodně za sebou. Práci v nejlepší nemocnici v Los Angeles, pověst, kterou jsem si vybudoval, takže za mnou létali miliardáři soukromými tryskáči, aby mě mohli navštívit v ordinaci, a šeky, z jejichž výše se mohla účetní zatočit hlava. Naštěstí jsem za sebou zanechal i své démony. Zvlášť toho jednoho. Když je člověk pediatr, je na tom jedna věc úsměvná. Vidíte tolik usmrkanců, kteří se během několika let změní v sladké anděly, že si uvědomíte, kolik věcí na světě se může změnit a jak rychle čas letí. A začnete chápat, jak je důležité, abyste co nejlépe využili každičký okamžik. Problém je v tom, že můžete zakopnout i o ty špatné okamžiky. Já bych to měl vědět, jelikož to je právě důvod, proč musím začínat úplně znovu. 9

Nemocnice Dunhill může být místem, které si najímá ty nejlepší lékaře, ale Santa Teresa je nemocnicí, kde lékaři musí prokázat, kým skutečně jsou. Zaparkoval jsem auto – starší audi, na němž mi záleží víc citově než společensky – na nově vyhrazeném lékařském místě, popadl sportovní tašku a vystoupil. Dobrý pocit, který jsem měl, jsem prokázal i tím, jak jsem si bezstarostně vykračoval ke vchodu do nemocnice Santa Teresa. Přijel jsem předčasně, i když pro lékaře nic takového neexistuje. Nemocnice byla menší než ta, v níž jsem dosud pracoval. A také vypadala omšeleji. I když tak vypadá většina nemocnic. Dunhill měl mezi pacienty lidi, jejichž jmenný seznam zněl jako titulky k nějakému filmu s nadprůměrným rozpočtem. Byla to nemocnice se vším luxusem a vybavením pětihvězdičkového hotelu. Místo, při jehož návštěvě se pacienti oblékají do nejlepších šatů. Tady nic takového nehrozilo. Bohudíky. Dunhill zvenčí vypadá spíš jako umělecké ztvárnění science-fiction než jako nemocnice. Samé sklo a ocel se složitým systémem vysunutých zrcadel, která odrážejí perfektně upravené zahrady, aby působily jako architektonické skvosty. Je to tam dostatečně udivující, aby to lidem imponovalo, a dostatečně krásné, aby jim připadalo, že nevydali své peníze nadarmo. Teď se však blížím k budově, jež vypadá jako přestavěná tržnice. Místo zahrad se tu dalo mluvit pouze o vyschlých pruzích trávníku, které lemovaly parkovací místa, a o dvou poničených palmách stojících vedle vchodu. Čtyři poschodí stejně jako v Dunhillu – tyto budovy však rozhodně nebyly tak vysoké jako Dunhill, protože místnosti měly mnohem nižší stropy. Sluncem oblýskané zdi s prasklinami, vyhlížejícími jako vrásky, lemovaly těžkopádné klimatizační jednotky. 10

Nešlo o žádný architektonický skvost, ale vždyť také nebyla navrhována proto, aby vypadala dobře v učebnicích. A Santa Teresa měla jednu věc, která Dunhillu chyběla. Dojem pulzujícího života. Tato nemocnice možná neměla ani obdivuhodné vybavení, ani abstraktní umělecká díla na stěnách, ani prestiž Dunhillu, ale v jednom směru mé staré zaměstnání předčila – v počtu pacientů. Nacházela se v části Los Angeles, která zahrnovala všechny životní úrovně, od rodin s nízkými příjmy až po jednotlivce, kteří si žili velice dobře. Bylo tu dost nočního života, aby to naplnilo o sobotních nocích pohotovost, a víc dramat, než kolik jich mohla nabídnout patnáctá série televizních show. Pokud má Santa Teresa nějakou pověst, tak tu, že je pro lékaře nejtěžší výzvou, kterou může L. A. nabídnout. Je teprve šest hodin ráno a automatickými dveřmi už plyne stálý proud návštěvníků dovnitř i ven. Ve vzduchu se ozývá houkání záchranky, přijíždějící k bočnímu vchodu, a křik zdravotníků, kteří vezou nosítka na pohotovost. Na parkovišti se objímá mladý pár v dlouho očekávaném setkání či loučení. Z dalšího auta pomáhá muž s klidným a trpělivým výrazem vystoupit starší dámě, jako by to dělal celý život. Dvě dívky právě vykřikly radostí, když spatřily, jak ze dveří vychází jejich kamarád se zavázanou hlavou. Došel jsem ke vchodu ve chvíli, kdy odtud vycházela paní s nohou v sádře. Zápasila se svazkem propouštěcích papírů v jedné ruce a kabelka jí sklouzla z ramene, jak se snažila projít s berlemi dveřmi. „Mohu vám s tím pomoct?“ zeptal jsem se. Vzhlédla ke mně a zdálo se, že okamžitě zapomněla na své problémy. Byla to starší žena – dost stará na to, aby už nebyla plachá, když si mě prohlížela od hlavy k patě –, ale na svůj věk vypadala výborně. Poznám 11

tělo zpevněné jógou, když ho vidím. Když skončila s obhlídkou mé maličkosti, odhodila světlé vlasy stranou a odhalila dvě roztoužené modré oči, které by se spíš hodily do ložnice. „To si pište, že můžete.“ Zasmál jsem se a postoupil dopředu, abych jí vrátil pásek kabelky zpátky na rameno. Využila té příležitosti, aby se o mě opřela. „Co kdybyste si mě přehodil přes rameno a odnesl domů?“ pronesla pouze částečně v legraci. Ustoupil jsem a kývl na její zasádrovanou nohu. „Jsem poctěn, ale zdá se, že máte na nějakou dobu dost vzrušení i bez toho.“ Zašklebila se. „Jak to mám říct? Ráda žiju nebezpečně.“ Zahoupala boky, jak jí to jen s tou sádrou šlo, a krátce na mě mrkla, ale poté to zase rychle skryla. „Proč jste tady?“ zeptala se s našpulenými rty. „Podle mě vypadáte zcela zdravě.“ „Jsem doktor.“ „To mě mělo napadnout – cítím se hned lépe, když se na vás dívám,“ pravila a neohrabaně postoupila s berlemi blíž. Znovu jsem se na ni usmál a procházel kolem ní dovnitř. „To je dobrý začátek. Vaší snahou teď bude co nejrychleji se dát do pořádku. Dávejte na sebe pozor.“ „Mohla bych si zlomit i tu druhou nohu,“ volala za mnou a já se na ni znovu usmál, zatímco jsem vstoupil do nemocničního vestibulu. Flirtovat mám povoleno, řekl jsem si. Jelikož není ani ta nejmenší možnost, že by to jakkoli pokračovalo. Ale rozhodně už bych neudělal znovu stejnou chybu. Uvnitř bylo velké hemžení, lidé se pohybovali sem tam a povídali si. Kdo potřebuje designový interiér, když je kolem tolik života? 12

Dvě puberťačky mě sledovaly už od mého ­vstupu, a když jsem se na ně usmál, začaly se chichotat. ­Sestra, pospíchající od recepčního pultu, se na mě podívala a nemohla odtrhnout pohled, dokud málem nevrazila do kulhajícího pacienta. Musím přiznat, že vždycky vyvolávám spoustu pozornosti, a dobré vibrace, jež jsem dnes ráno cítil a posílal dál, zjevně působily, takže jsem to nemohl ignorovat. Přesto jsem došel až k recepčnímu pultu, aniž si mě tři ženy sedící za ním sebeméně všimly. Baculatější dívka s něžnýma očima, sedící na židli, držela něco v rukou. Přes rameno jí nahlížela mladá, nervózně vypadající dívka s ohonem. Přes druhé rameno hleděla na totéž podsaditá, ale mateřsky vyhlížející žena s obarvenými rudými vlasy. Byly tak ponořené do svého pozorování, že přestože jsem se přiblížil natolik, že jsem slyšel, co říkají, ani nevzhlédly. „Podívejte na ty rty,“ poznamenala ta baculatá. „Na muže jsou tak krásné.“ „Myslíte, že je silný?“ zeptala se nervózní dívka. „Jistě,“ odvětila mateřsky vyhlížející žena. „Podívejte se na tu bradu. A na ty vystupující šlachy na krku.“ „Představte si ty rty…“ „Je silný, určitě… Vsadím se, že na tom stále pracuje.“ „Ale ta ústa…“ Nevšímaly si mě, přestože jsem s bouchnutím pustil na zem sportovní tašku. Naklonil jsem se přes pult, abych se podíval, co je tak rozrušilo a zaujalo. „Nevím,“ poznamenal jsem, „ale vypadá, že by si měl něco udělat s vlasy.“ „To ne! Vlasy má…,“ začala ta podsaditá, ale vtom se zarazila. 13

Všechny tři najednou vzhlédly a okamžitě se vylekaly. Ta nervózní se odtáhla na druhou stranu pultu, podsaditá prudce vstala a vystrčila bradu dopředu, zatímco dívka s hezkýma očima zbledla víc než doktorský plášť. „Doktore Pierci!“ zablekotala. „Ehm… jste tu opravdu brzy.“ „Také vás rád poznávám,“ řekl jsem a podal jí ruku. „A vy jste?“ „Jessie,“ představila se a potřásla mi s ní. „Já jsem Paula,“ přihlásila se podsaditější žena. „A tohle je Alison.“ Podíval jsem se na nervózní dívku, která vypadala, že je rozpolcená mezi předstíráním, jak se soustředí na nějaké papíry před sebou, a oceněním mé maličkosti. Široce jsem se usmál a doufal jsem, že se bude cítit méně rozpačitě. Potom jsem ji vybídl: „Měl jsem si u vás vyzvednout svou identifikační kartu.“ „Ano,“ přikývla urychleně Jessie a předala mi právě tu fotku, kterou předtím tak pečlivě studovaly. S přikývnutím jsem si ji od ní vzal. „Tak jaké jsou dnes rozkazy?“ „Ehm… Alison má váš rozvrh.“ Pohlédl jsem na plachou dívku, která na okamžik vypadala velice nervózně. Její vnitřní boj se navenek projevoval zmatenými, nejistými pohyby. „Co kdybyste mi to pověděla cestou k mé ordinaci?“ navrhl jsem jí a zvedl svou tašku. Alison přikývla, popadla neohrabaně nějaké papíry, obešla psací stůl a připojila se ke mně. Rychle jsme přešli halu. Už jsem tu předtím byl, takže jsem věděl, kde se má ordinace nachází. Alison začala při chůzi mluvit. 14

„Máte dnes několik pacientů, ale jenom pár. Chtěli jsme vám nechat čas, abyste si zvykl. Jejich karty už máte připravené na stole a tady máte svůj rozpis.“ Vzal jsem si od ní list papíru a podíval se na něj, ačkoli to bylo pouze automatické gesto, jelikož svou pozornost jsem soustředil hlavně na samotnou nemocnici. Bylo tu rušno a vládl tu na první pohled zmatek. Dvakrát jsme museli s Alison ustoupit stranou před rychle se pohybujícími pojízdnými lůžky. Všude kolem se pohybovali lékaři i sestry, jako by měli pět minut zpoždění. Celou halu zaplňoval křik nudících se či hrajících si dětí, urychleně vykřikované příkazy a hádky různých dvojic. Stěny byly ozdobené směsicí nevzhledných doporučení ministerstva zdravotnictví a dětskými kresbami. Museli jsme se protlačit davem, který se utvořil před rentgenem, kde se ho snažila zvládnout jediná sestra. Dunhillská nemocnice se nacházela pouze půl hodiny jízdy odtud, ale připadalo mi, jako by byla vzdálená miliony kilometrů. Žádní osobní asistenti. Žádná hala tak tichá, že bylo slyšet jemnou hru na piano. Žádná drahá umělecká díla a zlaté plakety na stěnách. Budu tu sice stále ještě vykonávat práci dětského lékaře, ale bude to něco úplně jiného. Cítil jsem se, jako bych byl degradován z úřadovny výkonného ředitele do kanceláře nejnižšího úředníčka. A nemohl jsem být šťastnější. „Doktore Pierci,“ oslovila mě Alison. Otočil jsem se a viděl, že stojí několik kroků za mnou. Kývla na neoznačené dveře. „To je vaše ordinace.“ „Správně,“ přisvědčil jsem, nadšeně se vrhl ke dveřím a vstoupil dovnitř. A okamžitě jsem ztuhl – hlavně protože místnost byla tak malá, že kdybych udělal dalších pár kroků, zna15

menalo by to, že bych do něčeho vrazil. Ordinace měla velikost vězeňské cely, ačkoli i ve vězeních mívají cely okna. Tady žádné nebylo, takže to vyvolávalo pocit, jako bychom vešli do přístěnku pod schody. U jedné zdi stálo vyšetřovací lůžko, potažené levnou umělou látkou, jež byla místy tak prošoupaná, že z ní lezla ještě levnější pěna. Na stole, pokrytém laminátem, stál počítač tak velký a starý, že možná pomáhal posílat astronauty na Měsíc. Na stěně nad stolem visela korková nástěnka s tolika pokroucenými, starými záznamy, že vypadala spíš jako umělecké dílo než jako praktická pomůcka. A skříň s kartami pacientů zjevně zachránili před hlodáky nějakého křečka. „Je to tady trochu malé…,“ pronesla s omluvou Alison. „Je to perfektní,“ odtušil jsem, pustil tašku na zem a sesul se do malé kancelářské židle, která se jen tak tak nerozpadla pod mou váhou. „Tady jsou karty pacientů,“ ukázala mi na hromádku u počítače. „Kromě toho byly dnes ráno nějaké příjmy v porodnici. Jestli chcete, mohl byste to tam zajít zkontrolovat, hned jak se rozkoukáte. Určitě to ocení.“ „Jistě.“ „Pokud budete potřebovat ještě něco, požádejte o to jednu z nás na recepci. Nebo nějakou sestru.“ Otočil jsem se na židli, abych byl čelem k ní. „Co oběd?“ Alison při té otázce strnula a přitiskla si papíry ke svetru, jako by to byl záchranný pás. Všiml jsem si, že je docela roztomilá. Podle úhledné sukně a tlustých brýlí se mi zdálo, že se měla narodit o šedesát let dříve. V hnědých očích skrývala jakousi nevinnou něžnost, díky níž jsem soudil, že je v Los Angeles nová. Kdyby měla dostatečnou sebedůvěru, aby se postavi16

la zpříma, rozpustila si hnědé vlasy z ohonu a přestala být příliš plachá, byla by velkým objevem… No tak, Coline. Nový začátek, nezapomeň! „Ach… já… já nemůžu…,“ koktala Alison chvějícím se hlasem, dokud jsem si neuvědomil, že špatně pochopila, na co jsem se ptal. Zasmál jsem se a vysvětlil: „Mám na mysli, jak to tady lékaři obvykle dělají s obědem? Chodí někam do jídelny, nebo si objednávají jídlo do ordinace?“ „Ach! Ano! Jistě…,“ koktala dál Alison a do tváří se jí znovu vrátila barva a život. „Tedy pokud chcete, abychom vám něco objednaly, prostě nám to řekněte. Chcete, abychom vám já – nebo my – něco přinesly? Stačí říct. A samozřejmě je tu odpočinková místnost s kávou.“ „Já bych nepohrdnul něčím k zakousnutí.“ „Co byste rád?“ „Překvapte mě.“ Alison ještě jednou nervózně kývla směrem ke mně a zmizela, jako by ji právě někdo osvobodil. Otočil jsem se na kancelářské židli zpátky k psacímu stolu, přestože ta hrozná věc celou tu dobu skřípala, a zapnul počítač. Ten vydal zvuk, jako když starý člověk vstává ze židle, a potom začal vrčet jako tryskáč. Po dvou minutách čekání, kdy se na obrazovce stále ještě nic neobjevilo, jsem ocenil starobylé kouzlo papírové dokumentace, začal ji ledabyle procházet a v duchu jsem si dělal profil každého pacienta. Nakonec jsem vstal, vytáhl z tašky doktorský plášť a stetoskop, přicvakl na náprsní kapsu identifikační kartu a rozhlédl se po neuvěřitelně blízkých stěnách. V poslední ordinaci jsem měl okna, jimiž by klidně projel náklaďák. Viděl jsem jimi do perfektně udržované zahrady, kde kolem ústřední fontány kvetly japonské sakury. 17

Mou pozornost přitáhlo chichotání. Otočil jsem se dostatečně rychle, abych spatřil na chodbě dvě sestřičky. Jedna z nich vyrazila pryč, ale druhá – roztomilá blondýnka, jež nosila uniformu jako filmový kostým – nejednala tak rychle. Vrhla na mě úsměv a pomalu odkráčela s pohupujícími se boky. Je toho tady spousta k vidění, pomyslel jsem si. Ale jenom k vidění, Coline. Nic víc. Nemůžeš si znovu dovolit zahrávat si s ohněm.

18

2 MIA

Porod je opravdu něco výjimečného. Něco, při čem

se otřese země. Největší moment v životě většiny lidí – zvlášť když je to poprvé. Pro některé rodiče je to příšerně děsivé. Pro jiné emočně ohromující. A pro pár z nich jde o obrovský šok. A pro většinu? Je to všechno, co jsem právě vyjmenovala. Pro mě je na konci třetí noční služby v řadě kouzlo narození dítěte prostě jen poslední povinností, kterou musím dokončit, než budu moct odjet domů, dát si horkou sprchu a jít spát. Normálně nejsem při pohledu na zázrak nového života tak cynická, ale tohle byla zvlášť drsná šichta. Zahrnovala mladou ženu v druhém trimestru těhotenství, která málem nepřežila dopravní nehodu, dva muže, kteří na sebe vytáhli nože na pohotovosti (a málem to tam zbořili), a matku prosící, abych pokud možno prodloužila její těhotenství, aby ještě nemusela porodit dvojčata. Kdybych si rozpustila zrzavé vlasy z ohonu, nejspíš by se všechny stočily do kudrlin a byly tenké a nepoddajné jako dráty podobně jako moje nervy – takže je nejspíš jen 19

dobře, že mám příliš práce, než abych se mohla dívat do zrcadla a vidět kruhy pod očima stejně temné jako oči nad nimi. Ale pravdou je, že žiju pouze pro to. Od doby, kdy jsem byla děcko, bylo mým snem stát se doktorkou. Mé panenky a plyšová zvířátka procházely jednou týdně prohlídkou. Snívala jsem o bílém lékařském plášti, jako si jiné dívky plánují, jak budou vypadat jejich svatební šaty. Možná s tím mělo co dělat patologické přání pomáhat druhým lidem a napravit svět, snad to byla přirozená přitažlivost tohoto povolání plného respektu a autority – v každém případě jsem nechala přátele i rodinu spekulovat, proč tomu tak je. Já jsem věděla pouze tolik, že chci být doktorkou a že mě nic nezadrží. K práci v Santa Terese mě přivedly hory školních prací, dokonalé hodnocení, zvlášť únavná praktikantská stáž a nakonec i hvězdné doporučení, neboť zdejší praxe je zkušebním kamenem pro každého ambiciózního lékaře. Pomalu jsem vypustila ze svého života vše ostatní i své koníčky a soustředila jsem síly jedním směrem – ke svému snu – a nikdy už jsem se nezastavila. Přesto jsem během sedmi let práce v této nemocnici nepocítila, že už bych dosáhla svého. Možná jsem si spíš začala klást ještě vyšší cíle. Nyní bylo mým snem stát se zatraceně nejlepší doktorkou, jakou dokážu být. Jsem klidně schopná ztratit celý den čtením lékařských časopisů a kontrolou karet pacientů, abych dohnala resty, nebo si udělala něco dopředu. Když si pustím nějaký film, obvykle při něm začnu uvažovat o svých posledních pacientkách, dokud mě nepřekvapí, že už je konec. Sama k sobě se chovám dobře jedině tehdy, když začnu myslet na sebe jako na pacien20