9788026920014

NEMILOSRDNÝ

Praha 2023

Přeložila: Darina Povolná

L. J. Shen: Nemilosrdný rival Vydání první Copyright © 2022. RUTHLESS RIVAL by L. J. Shen Published by arrangement with Brower Literary & Management. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2574. publikaci Přeloženo z anglického originálu Ruthless Rival vydaného v roce 2022 Český překlad © 2023 Darina Povolná Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2023 Martina Černá Přebal a vazba © 2023 Martina Černá Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-2001-4 BARONET Praha 2023

L. J. Shen

NEMILOSRDNÝ

Cruel Castaways (1)

Pro Ivy Wildovou, mou přítelkyni právničku, která mě naučila, že stát na správné straně zákona je nejenom věc morálky – ale zároveň to vyjde levněji.

Prolog CHRISTIAN

Na. Nic. Tady. Nesahej. Tak znělo jediné pravidlo, jehož dodržování ode mě moje matka vždycky vyžadovala. Rozhodně jsem si jako dítě dvakrát rozmyslel ho porušit, pokud jsem ­ovšem neměl zájem o nařezání řemenem a mít celý měsíc k jídlu kukuřičnou kaši prolezlou brouky. O letních prázdninách, když mi bylo čtrnáct, byla zažehnuta pochodeň, jež později všechno spálila. Oheň se šířil, strávil celý můj život a zanechal za sebou popel a pach síry. Máma mě brala s sebou do práce. Měla dost pádné argumenty, proč nemůžu zůstat doma a jen tak se poflakovat – tím hlavním bylo, že nechtěla, abych dopadl jako jiné děti mého věku: kouřil trávu, někam se vloupával a doručoval podezřelé balíčky pro místní dealery drog. Hunts Point bylo místo zmařených snů, a ačkoliv jsem matce určitě nemohl vyčítat, že by byla snílek, vnímala mě jako přítěž. Neměla v plánu mě zachraňovat. Kromě toho, zůstávat doma a připomínat si realitu svého života ve mně také zrovna nebudilo nadšení. 7

Mohl jsem s ní každý den do Park Avenue pod jednou podmínkou – ve střešním bytě rodiny Rothových jsem nesměl svýma špinavýma rukama na nic sáhnout. Na předražený nábytek Henredon, na arkýřová okna ani na květiny dovezené z Holandska a už vůbec – absolutně vůbec – ne na tu holku. „Tahle je něco zvláštního. Nesmí se jí zkřivit jediný vlásek. Pan Roth ji nade všechno zbožňuje,“ připomněla mi se svým výrazným přízvukem máma, imigrantka z Běloruska, když jsme tam jeli autobusem namačkaní jako sardinky s dalšími uklízečkami, zahradníky a vrátnými. Arya Rothová byla prokletím mého bytí, ještě než jsem ji vůbec potkal. Nedotknutelný, krásný šperk, mimořádně vzácný v porovnání s mou vlastní bezcennou existencí. V těch letech, než jsem ji poznal, pro mě byla jen nepříjemnou myšlenkou. Ikonka s lesklými copánky, rozmazlená a ukňouraná. Neměl jsem absolutně žádnou chuť ji poznat. Vlastně když jsem tak ležel ve svojí posteli, přemítal jsem, jaká vzrušující, nákladná dobrodružství odpovídající jejímu věku ji čekají, a přál jsem jí to nejhorší. Děsivé automobilové nehody, pády z útesu, letecké havárie, kurděje. Prostě cokoliv a v mé mysli tak privilegovaná Arya Rothová procházela všemožnými hrůzami, zatímco já se povaloval s popcornem a smál se. Nenáviděl jsem všechno, co jsem o Arye z máminých ohromených vyprávění slyšel. Aby toho nebylo málo, bylo jí úplně stejně jako mně, což činilo srovnávání našich životů jak nevyhnutelné, tak pořádně iritující. Ona byla princezna ve slonovinové věži na Upper East Side, která žila v luxusním střešním bytě, jenž se rozkládal na necelých pěti stech metrech čtvereč8

ních, a to byl druh prostoru, který jsem nedokázal ani pochopit, natož si ho představit. Oproti tomu já byl nacpaný v předválečné garsonce v Hunts Pointu a soundtrackem k mému dospívání byly hlasité hádky mezi prostitutkami a jejich zákazníky pod mým oknem, spolu s paní Vanovou, která v přízemí nadávala svému manželovi. Aryin život voněl květinami, butiky a ovocnými svíčkami – jejich letmý odér jsem cítil z matčina oblečení, když přišla domů –, zatímco zápach z rybího trhu poblíž našeho bytu byl tak neodbytný, že byl trvale vetknutý do našich zdí. Arya byla hezká – máma neustále žvatlala o jejích smaragdových očích –, zatímco já byl pohublý podivín. Nohatý a ušatý jako nějaký ledabyle načmáraný panáček. Máma mi říkala, že vyrostu a bude mi to slušet, ale s tím nedostatkem výživy jsem o tom celkem pochyboval. Můj otec byl očividně také takový. Když dospíval, byl samá ruka, samá noha, ale vyrostl v pohledného muže. Vzhledem k tomu, že jsem toho parchanta nikdy nepotkal, nemohu to nijak posoudit. Otec dítěte Ruslany Ivanovové měl za manželku jinou ženu a bydlel v Minsku s ní, třemi dětmi a dvěma ošklivými psy. Když mu máma řekla, že ji zbouchnul, jeho dárkem na rozloučenou byla jednosměrná letenka do New Yorku, společně s požadavkem, aby ho už nikdy nekontaktovala. Máma neměla žádnou rodinu – její matka, která byla také svobodnou matkou, zemřela už před lety – a vypadalo to tedy jako dokonale rozumné řešení pro všechny zúčastněné. Samozřejmě kromě mě. Takže jsme zůstali sami ve Velkém jablku a přistupovali k životu, jako by nám šel po krku. Nebo už nás možná škrtil a my neměli přívod vzduchu. Vždycky 9

jsem měl pocit, jako bych po něčem lapal – po vzduchu, jídle, elektřině, případně právu existovat. To mě přivádí k poslednímu a tomu nejhoršímu hříchu ze všech, který Arya Rothová spáchala a jenž byl hlavním důvodem, proč jsem ji nikdy nechtěl potkat – Arya měla rodinu. Matku. Otce. Spoustu strýčků a tet. Měla babičku v Severní Karolíně, kterou navštěvovala každé Velikonoce, a bratrance v Coloradu, s nimiž jezdila každé Vánoce na snowboardu. Její život dával smysl, měl směr a příběh. Byl orámovaný, naplánovaný a všechny jednotlivé kousky byly hezky nabarvené, zatímco ten můj se jevil prázdně a nesouvisle. Byla tu máma, ale připadalo mi, jako bychom byli my dva hozeni dohromady nějakým nedopatřením. Byli tu sousedi, s nimiž se máma nikdy neobtěžovala seznámit, prostitutky, jež se mi nabízely za můj školní oběd, a policista, který jezdil naším blokem dvakrát týdně a natahoval žlutou pásku přes rozbitá přední okna. Štěstí bylo něčím, co patřilo jiným lidem. Lidem, které jsem neznal a kteří žili v jiných ulicích a prožívali jiné životy. Vždycky jsem si na světě připadal jako host – voyer. Jestli jsem však měl sledovat něčí život, mohli to být zrovna tak Rothovi, kteří vedli dokonalé, pitoreskní životy. A tak, abych utekl z té prašivé díry, do níž jsem se narodil, jsem akorát musel dodržet instrukce. Na. Nic. Tady. Nesahej. Nejenže jsem ale nakonec na něco sáhl. Dotkl jsem se té nejcennější věci v domácnosti Rothových. Té holky.

10

1. kapitola ARYA

Současnost

Přijde. Věděla jsem to, i když měl zpoždění. Což ale nikdy neměl, až doteď. Scházeli jsme se každou první sobotu v měsíci. Ukázal se s úšklebkem na tváři, dvěma miskami biryani a posledními žhavými drby z kanceláře, které byly lepší než jakákoliv reality show. Protáhla jsem se pod ambitem, z něhož jsem měla výhled na gotickou zahradu, promnula si prsty v lodičkách od Prady a opřela se podrážkami o středověký sloup. Bez ohledu na to, kolik mi bylo nebo jak skvěle jsem ovládla umění být nemilosrdnou obchodnicí, během našich měsíčních návštěv v Cloisters jsem si vždycky připadala jako zabeďarovaná patnáctiletá holka, na kterou je snadné udělat dojem a je vděčná za každý drobek blízkosti a náklonnosti vržený jejím směrem. „Posuň se, drahoušku. To jídlo kape.“ Vidíte? Přišel. 11

Složila jsem si nohy pod zadek a umožnila tátovi, aby se posadil. Vytáhl z igelitky dvě mastné krabičky a jednu mi podal. „Vypadáš hrozně,“ poznamenala jsem a jednu krabičku otevřela. Nos mi ovanula vůně muškátového oříšku a šafránu a mně se začaly sbíhat sliny. Otec byl uzardělý, měl zastřený pohled a obličej stažený do grimasy. „Ty vypadáš báječně, jako vždycky.“ Políbil mě na tvář a posadil se ke sloupu naproti mně, takže jsme byli čelem k sobě. Strčila jsem do jídla plastovou vidličku. Křehké kousky kuřete se přehrnuly přes kupku rýže. Vložila jsem si sousto do úst a zavřela oči. „Tohle bych mohla jíst klidně třikrát denně.“ „Tomu věřím, s ohledem na to, že jsi dokázala přežít čtvrtý ročník výhradně na smažených makaronech se sýrem.“ Uchechtl se. „Jak jde ovládnutí světa?“ „Pomalu, ale jistě.“ Otevřela jsem oči. Nimral se v jídle. Nejdřív přišel pozdě a teď jsem si povšimla, že je k nepoznání. Nešlo o jeho postavu, lehce zmuchlaný oblek nebo to, že nebyl čerstvě ostříhaný. Šlo o výraz obličeje, který jsem na něm za celých těch téměř dvaatřicet let, co ho znám, neviděla. „A jak se máš ty?“ Olizovala jsem vidličku. Telefon mu v přední kapse kalhot zavrněl. Viděla jsem přes látku zelené světlo. Ignoroval ho. „Dobře. Pracovně. Máme audit a kancelář je vzhůru nohama. Všichni tam pobíhají jako splašení.“ „Už zase?“ Natáhla jsem se do jeho misky a vylovila dozlatova opečenou bramboru, skrývající se pod horou rýže, a strčila si ji do pusy. „Ale leccos to vysvětluje.“ „Vysvětluje co?“ Vypadal poplašeně. „Připadáš mi trochu mimo.“ 12

„Je to nepříjemné, ale není to poprvé. Jak jdou obchody?“ „Vlastně by mě zajímal tvůj názor na jednoho klienta.“ Začínala jsem se dostávat k tématu, když mu telefon v kapse zavibroval znovu. Zadívala jsem se na fontánu uprostřed zahrady a beze slov mu tak dávala najevo, že je v pořádku, aby ten hovor vzal. Táta místo toho vytáhl z tašky s donáškou ubrousek a otíral si s ním čelo. Kousek papíru ve tvaru obláčku mu tam ulpěl. Bylo pod nulou. Proč by se ten chlap měl potit? „A jak se má Jillian?“ Zvedl hlas o oktávu. Na povrchu kůže jsem vnímala, že se blíží katastrofa, asi jako kdybych zahlédla ve zdi drobnou, sotva viditelnou prasklinku. „Mám dojem, že její babička byla minulý týden na operaci kyčle. Požádal jsem sekretářku, aby jí poslala květiny.“ Samozřejmě. Táta byl konstanta, které jsem mohla věřit. Zatímco moje máma byla ten typ rodiče, co se nesnaží ani nijak nestará – vždycky byla tím posledním člověkem, který zjistil, čím si procházím, netušila, jak se cítím, a v zásadních okamžicích mého života byla prostě pryč – táta si pamatoval narozeniny, data promocí i co jsem měla na sobě na bat micva svých kamarádek. Byl tam pro mě během rozchodů, dívčích dramat i při zakládání mojí společnosti, kdy mi pomáhal, abych si dala pozor na smluvní kličky. Byl matkou, otcem, sourozencem i kamarádem. Kotvou v neklidném moři života. „Babi Joy je na tom dobře.“ Podala jsem mu svoje papírové ubrousky a zvědavě ho pozorovala. „Už Jillia­nině mámě nařizuje, co má dělat. Poslyš, ty –“ Telefon mu zazvonil potřetí během chvíle. „Měl bys to vzít.“ 13

„Ne, ne.“ Rozhlédl se kolem a byl bílý jako stěna. „Ať už ti volá kdokoliv, nehodlá to vzdát.“ „Ale Ari, já bych si raději poslechl o tom, jaký jsi měla týden.“ „Byl fajn, byl rušný a je pryč. Teď to vezmi.“ Ukázala jsem na telefon a předpokládala, že ten hovor byl zdrojem jeho podivného chování. S těžkým povzdechem a zdravou dávkou rezignace táta konečně mobil vytáhl a přitiskl si ho k uchu tak těsně, že mu celé zbělelo. „Tady Conrad Roth. Ano. Ano.“ Odmlčel se a oči mu nervózně těkaly. Miska s biryani mu vyklouzla z prstů a spadla na starobylou dlažbu. Snažila jsem se ji zachytit, ale marně. „Ano. Já vím. Děkuju. Mám zástupce. Ne, nebudu to nijak komentovat.“ Zástupce? Komentovat? Ten audit? Lidé proudili podél arkád. Turisté si podřepávali, aby pořídili snímky zahrady. Roj dětí se hemžil kolem sloupů a jejich smích zvonil kolem. Vstala jsem a začala uklízet nepořádek, který táta na zemi udělal. Je to v pořádku, namlouvala jsem si. Žádná společnost není z auditu nadšená. Natož hedgeový fond. Ale přestože jsem se o tom přesvědčovala, nedokázala jsem se přinutit tomu uvěřit. Tady nešlo o byznys. Nestávalo se, že by táta kvůli práci v noci nespal. Zavěsil. Podívali jsme se na sebe. Věděla jsem to, než promluvil. Věděla jsem, že během pár minut budu padat, padat a padat. A že mě nic nemůže zastavit. Že tohle je větší než já. Dokonce i větší než on. „Ari, něco bys měla vědět…“ Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla, než do té vody skočím. Věděla jsem, že už nikdy nebude nic stejné. 14

2. kapitola CHRISTIAN

Současnost

Zásady. Těch jsem moc neměl. Vlastně jen pár a asi bych je nutně nenazýval přímo zásadami. Spíš to byly preference. Možná náklonnost? Jo, to zní vcelku dobře. Tak například jsem preferoval, že se jako právní zástupce nebudu zabývat majetkovými a smluvními spory. Ne že bych měl nějaký morální problém zastupovat jednu či druhou stranu, ale jednoduše mi to téma připadalo děsivě nudné a naprosto nedůstojné mého vzácného času. Naopak mým živlem byly občanské delikty a z nich plynoucí peněžní i nepeněžní nároky. Líbilo se mi, když šlo o něco pořádně emocionálního, chaotického a destruktivního. Přihoďte k tomu ještě něco oplzlého a byl jsem v nebi soudních sporů. Mezi mé další preference patřilo propít se do menšího kómatu se svými nejlepšími přáteli Arsènem a Rig­ gsem v Brewtherhoodu kousek odsud, místo toho, abych se usmíval a pokyvoval, zatímco poslouchám další otupující vyprávění o teeballovém zápase potomka nějakého mého klienta. 15

Rovněž jsem spíš preferoval – ale nikoliv ze zásady – to, abych nepodstrojoval tady panu Křivákovi Křivounskému, známému také jako Myles Emerson. Ale Emerson měl právě podepsat lukrativní paušální dohodu s mou právní firmou Cromwell & Traurig. A tak jsem tu v pátek večer seděl se samolibým úšklebkem na tváři a zastrkával firemní kreditní kartu do šekového pouzdra z černé kůže, protože jsem panu Emersonovi dopřál koláčky s foie gras, tagliolini s nastrouhaným černým lanýžem a lahev vína, která stála tolik, že by to jeho dítěti umožnilo čtyři roky studia na některé z univerzit Břečťanové ligy. „Lidi, musím říct, že z toho mám fakt dobrej pocit.“ Pan Emerson si odříhl a poplácal si břicho ­velikosti třetího trimestru. Mimořádně se podobal odulému Jeffu Danielsovi. Těšilo mě, že je v tak dobrém rozmaru, protože já se rozhodně cítil parádně díky tomu, že mu od příštího měsíce budeme účtovat pravidelný poplatek. Emerson vlastnil velkou společnost provozující úklidové služby, která pracovala především pro velké korporace a v nedávné době čelila čtyřem žalobám, u všech šlo o porušení smlouvy a o náhradu škody. Nejenže potřeboval právní pomoc, ale také zakrýt pusu lepicí páskou. Během několika posledních měsíců utratil tolik peněz, že jsem navrhl nastavit mu měsíční paušál. Rozhodně jsem si povšiml té ironie. Tenhle chlap, který lidem nabízel úklid, si najal mě, abych uklidil po něm. Jenže na rozdíl od jeho zaměstnanců já si účtoval astronomickou hodinovou mzdu a nebyl jsem nakloněn tomu, aby se mnou někdo na základě výplatní pásky vyjebával. Ani mě nenapadlo, že bych ho v těch různých hanebných kauzách odmítl hájit. Tu očividnou paralelu zahrnující ubohé uklízeče, kteří po něm šli a z nichž 16

někteří vydělávali méně, než činila minimální mzda, a pracovali navíc s padělanými právními dokumenty, jsem hodil za hlavu. „Jsme tu od toho, abychom vám pomohli.“ Vstal jsem a napřáhl paži, abych Mylesu Emersonovi potřásl rukou, zatímco jsem si zapínal sako. Pokývl na Ryana a Deacona, kteří byli v naší firmě partnery, a vydal se k východu z restaurace, přičemž okukoval pozadí dvou servírek. S tímhle pitomcem budu mít napilno. Naštěstí jsem měl zdravý apetit, co se týkalo šplhání po korporátním žebříčku. Posadil jsem se a opřel se v židli. „A teď k tomu skutečnému důvodu, proč jsme se tu sešli,“ pohlédl jsem na ně, „moje nadcházející partnerství ve firmě.“ „Co prosím?“ Deacon Cromwell, muž, jenž vystudoval Oxford, založil společnost před čtyřiceti lety a byl starobylejší než bible, svraštil svá křovinatá obočí. „Christian je toho názoru, že si vysloužil rohovou kancelář a příjmení na dveřích poté, co nám věnoval spoustu svého času a úsilí,“ vysvětloval staříkovi Ryan Traurig, šéf oddělení soudních sporů a ten z partnerů ve firmě, který se v kanceláři občas i ukázal. „Nemyslíš si, že tohle je něco, co jsme měli probrat?“ Cromwell se otočil k Traurigovi. „Probíráme to teď.“ Traurig se dobromyslně usmál. „V soukromí,“ odsekl Cromwell. „Soukromí se přeceňuje.“ Upil jsem vína a přál si, aby to byla skotská. „Deacone, prober se. Tři roky jsem u vás seniorním právníkem. Účtuju si poplatky jako společník. Moje roční hodnocení jsou bezchybná a ulovil jsem velkou rybu. Už si se mnou hrajete moc dlouho. Chci vědět, jak si stojím. Upřímnost nade vše.“ 17

„Od právníka to tedy sedí.“ Cromwell se na mě po očku podíval. „A v duchu otevřené konverzace bych ti tedy rád připomněl, že jsi promoval před sedmi lety a další dva roky jsi strávil na stáži u státního zástupce. Takže to není tak, že bychom tě nějak připravovali o příležitost. Naše firma má ve zvyku sledovat potenciálního společníka devět let. Z časového hlediska ses ještě neosvědčil.“ „Z časového hlediska vyděláváte od doby, kdy jsem nastoupil, o tři sta procent víc,“ oponoval jsem mu. „Kašlu na váš harmonogram. Udělejte ze mě partnera – a společníka podle jména.“ „Drsný hoch, to ti povím.“ Snažil se vypadat nezúčastněně, ale obočí se mu potilo. „Jak v noci spíš?“ Zatočil jsem ve sklence vínem, jak mě to před deseti lety naučil jeden oceňovaný someliér. Také jsem hrál o dovolené golf ve firemním sdíleném místě v Miami a protrpěl hovory o politice v klubu gentlemanů. „Obvykle s dlouhonohou blondýnou po boku.“ Byla to lež, ale věděl jsem, že prasák jako on to ocení. Ušklíbl se, jak se od takového předvídatelného trouby dalo čekat. „Chytráku. Jsi až moc ambiciózní.“ Cromwellův náhled na ambice se měnil v závislosti na tom, jaká osoba je vykazovala. U mladých kolegů, kteří pracovali šedesát hodin týdně, to bylo báječné. U mě to byla potíž. „Nic takového není, pane. A teď bych rád znal odpověď.“ „Christiane.“ Traurig po mně hodil úsměvem, kterým mě prosil, abych zmlknul. „Dej nám pět minut. Sejdeme se venku.“ Nelíbilo se mi, že mě vyhodili ven, zatímco mě budou probírat. Hluboko uvnitř jsem byl pořád ten samý Nicky z Hunts Pointu. Ale toho kluka jsem mu18

sel ve slušné společnosti krotit. Dobře vychovaní muži nekřičeli a neobraceli stoly. Musel jsem hovořit jejich jazykem. Klidná slova a ostré nože. Odsunul jsem židli a vklouzl do svého kabátu od Givenchy. „Dobře. Alespoň budu mít čas, abych zkusil ten nový doutník Davidoff.“ Traurigovi se rozsvítily oči. „Winston Churchill?“ „Limitovaná edice.“ Mrknul jsem. Ten parchant mě ždímal o všechno, co se týkalo doutníků a alkoholu, jako kdyby nevydělával šestkrát tolik co já. „No ne. Máš navíc?“ „Však ty víš.“ „Uvidíme se za chvíli.“ „Ne, když tě já uvidím první.“ Pokuřoval jsem u obrubníku a sledoval ­oranžová světla semaforu, která se zcela zbytečně střídala na červená a zelená, zatímco lidé v hustých proudech přecházeli jako hejna ryb, jak se jim to zrovna hodilo. Stromy na ulici byly holé až na řetězy světel, které ještě nikdo nesundal po Vánocích. Telefon mi v kapse pípnul. Vytáhl jsem ho. Arsène: Přijdeš? Riggs zítra ráno odjíždí a začíná se zaplétat s nějakou, která potřebuje měnit plenky.

To mohlo znamenat, že je příliš mladá nebo má silikony v zadku. Nejpravděpodobnější bylo, že jde o obojí najednou. Zastrčil jsem si doutník do pusy a prsty se mi míhaly přes obrazovku. Já: Pověz mu, ať udrží kalhoty zapnutý. Jsem na cestě. Arsène: Taťka a taťka si s tebou hrajou? Já: Milý zlatý, ne všichni jsme se narodili s dvěstěmilionovým svěřenským fondem.

Zastrčil jsem si telefon zpátky do kapsy. Někdo mě přátelsky poplácal po zádech. Když jsem 19

se otočil, stáli tam Traurig s Cromwellem. Cromwell se tvářil jako nepříliš hrdý majitel všech hemeroidů ve městě New Yorku a s bolestným výrazem svíral svou hůlku. Traurigův prohnaný úsměv nic moc neprozrazoval. „Sheila trvá na tom, abych se víc hýbal. Myslím, že půjdu domů pěšky. Pánové.“ Cromwell krátce ­kývl. „Christiane, gratuluju, že jsi přivedl Emersona. Uvidíme se na týdenním mítinku příští pátek.“ A potom zmizel v davu lidí navlečených v zimním oblečení a bílé páře proudící z kanálů. Podal jsem Traurigovi doutník. Několikrát si potáhl a potom se začal poplácávat po kapsách, jako kdyby něco hledal. Možná svou dávno ztracenou důstojnost. „Deacon si myslí, že ještě nejsi připravený.“ „To je kravina.“ Zatnul jsem zuby do doutníku. „Mám perfektní záznamy. Pracuju osmdesát hodin týdně. Dohlížím na každý velký soudní spor, ačkoliv je to technicky vzato tvoje práce, a na všech případech spolupracuju s juniorním právníkem, stejně jako kdybych byl partner. Pokud teď odejdu, vezmu s sebou portfolio, o které si nemůžete dovolit přijít, a oba to víme.“ Stát se ve firmě společníkem a mít svoje jméno na jejích předních dveřích by bylo vrcholem mé existence. Věděl jsem, že je to velký skok, ale zasloužil jsem si to. Vydřel jsem si to. Ostatní kolegové nepracovali tolik hodin co já, nepřinášeli takovou klientelu ani ty samé výsledky. Kromě toho jsem jakožto čerstvý milionář hledal další vzrušení. Hrozně mě otupovalo vidět každý měsíc tučnou výplatní pásku a vědět, že mám všechno v podstatě na dosah. Partnerství nebyla jenom výzva, byl to prostředník vztyčený na město, které se mě v mých čtrnácti zbavilo. 20