Praha 2023
Přeložila: IVANA DRESIA
Ana Huang: Twisted Love – Láska na ostří nože Vydání první Copyright © 2021. TWISTED LOVE by Ana Huang All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2023 jako svou 2573. publikaci Přeloženo z anglického originálu Twisted Love Český překlad © 2023 Ivana Dresia Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover and internal design © 2022 by Sourcebooks Cover design by E. James Designs Cover images © tomert/depositphotos Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1998-8 BARONET Praha 2023
Ana Huang
Twisted (1)
Mámě, za všechnu její podporu a povzbuzování v průběhu let. Mami, jestli tohle čteš, tak s tím okamžitě přestaň. Jsou tady scény, které by tě mohly vyděsit k smrti.
Varování Hlavní hrdina je majetnický, morálně černobílý alfa samec, který se občas chová jako mizera. V knize jsou explicitní sexuální scény a vulgární výrazy. Žádná nevěra ani skupinový sex, ale pokud hledáte něco romantického a sladkého, není tato kniha pro vás. Doporučeno pro věkovou kategorii 18+.
Playlist „Twisted“ – MISSIO „Ice Box“ – Omarion „Feel Again“ – One Republic „Dusk Till Dawn“ – ZAYN & Sia „Set Fire to the Rain“ – Adele „Burn“ – Ellie Goulding „My Kind of Love“ – Emeli Sandé „Writing’s on the Wall“ – Sam Smith „Ghost“ – Ella Henderson „What Doesn’t Kill You“ – Kelly Clarkson „Wide Awake“ – Katy Perry „You Sang to Me“ – Marc Anthony
KAPITOLA 1 Ava
Jsou i horší věci na světě než uváznout venku upro-
střed ničeho v silné bouři. Mohla bych například utíkat před rozzuřeným medvědem, který by mě chtěl zmasakrovat. Nebo bych mohla být připoutaná k židli v temném suterénu a přinucena poslouchat „Barbie Girl“ od Aqua v nekonečné smyčce, až bych si raději uhryzala ruku. Jenže samotná skutečnost, že věci mohly být horší, ještě neznamenala, že to teď nestálo za houby. Přestaň. Mysli pozitivně. „Teď hned se objeví auto.“ Frustrovaně jsem zírala na mobil, zatímco mě aplikace ujišťovala, že „hledá vůz“. Až na to, že takhle to vypadalo už celou poslední půlhodinu. Normálně bych z takové situace nebyla tak moc vystresovaná. Hej, aspoň jsem měla funkční telefon a před prudkým deštěm jsem se mohla schovat v přístřešku na autobusové zastávce. Jenomže už za hodinu začínala Joshova rozlučková párty, a já jsem ještě ani nevyzvedla dort z cukrárny, kterým jsem ho chtěla překvapit. A brzy bude tma. Byla jsem sice optimistka, ovšem nebyla jsem idiot. Nikdo – a už vůbec ne mladá holka 9
s nulovými schopnostmi sebeobrany – by neměl po setmění zůstávat sám venku, v neznámých končinách. Měla jsem tenkrát s Jules chodit na ty kurzy sebeobrany, jak po mně chtěla. V duchu jsem si prošla své omezené možnosti. Autobus, který měl na tomto místě zastavovat, o víkendech nejezdil, a většina mých přátel nevlastnila žádné auto. Bridget sice měla k dispozici vůz i s řidičem, ale měla být až do sedmi na nějaké akci na velvyslanectví. Moje aplikace na sdílené jízdy evidentně nefungovala a od toho okamžiku, kdy začalo pršet, jsem neviděla kolem projet jediné auto. Ne že bych snad měla v úmyslu stopovat – už jsem viděla pár hororů, takže děkuju pěkně! Takže mi zbývala jen jedna jediná možnost – taková, do které se mi opravdu nechtělo – ale momentálně jsem neměla na výběr. Našla jsem v telefonu příslušný kontakt, vyslovila tichou modlitbu a stiskla tlačítko pro volání. Zazvonilo to jednou, dvakrát. Třikrát. No tak, zvedni to. Nebo radši ne. Nemohla jsem se rozhodnout, co bude horší – nechat se tady zavraždit, nebo se dohadovat se svým bratrem. Samozřejmě taky existovala možnost, že mě můj bratr zabije kvůli tomu, do jaké situace jsem se dostala, s tím se však vypořádám později. „Co se děje?“ Když jsem uslyšela jeho hlas, pokrčila jsem nos. „Taky tě zdravím, nejdražší bratře. Proč se ptáš?“ Josh si odfrkl. „Ehm, voláš mi. A ty nikdy nevoláš, pokud nejsi v nějakým průšvihu.“ Měl pravdu. Raději jsme si psali textovky, a bydleli jsme hned vedle sebe – mimochodem, nebyl to můj nápad – takže jsme si vlastně jen málokdy museli posílat zprávy. 10
„Neřekla bych, že jsem v průšvihu,“ kličkovala jsem. „Spíš jsem tady… uvízla. Nejsem poblíž veřejné dopravy a nemůžu sehnat odvoz přes spolujízdu.“ „Kristepane, Avo. Kde jsi?“ Řekla jsem mu to. „Co tam sakra děláš? To je hodinu cesty od kampusu!“ „Nedramatizuj to. Měla jsem tady focení zásnub a je to jen třicet minut jízdy. Možná tři čtvrtě hodiny, pokud je hodně velký provoz.“ V tom okamžiku zaduněl hrom a větve okolních stromů se otřásly. Trhla jsem sebou a přimáčkla se ke stěně autobusové čekárny. Ne že by mi to nějak pomohlo. Proudy deště se nakláněly a voda na mě stříkala ze všech stran. Dešťové kapky byly tak těžké, že mě štípaly na kůži. Z telefonu se ozval šustivý zvuk následovaný tichým zasténáním. Zarazila jsem se. Musela jsem se přeslechnout. Ale ne, už je to tu zase. Další zasténání. Oči se mi rozšířily hrůzou. „Máš teď sex?“ zašeptala jsem nevěřícně, i když nikdo jiný nebyl nablízku. Na okamžik jsem měla pocit, že se znovu objeví ten sendvič, který jsem zhltla před focením. Neexistovalo nic – opakuju, nic – nechutnějšího než poslouchat příbuzného uprostřed soulože. Jen při té představě se mi chtělo zvracet. „Technicky vzato ne.“ V Joshově hlase nebyl ani náznak studu. Výraz „technicky vzato“ to nijak nevylepšil. Na rozluštění Joshovy vágní odpovědi nebylo třeba být génius. Možná neměl právě teď pohlavní styk, ale něco podobného se tam dělo, a já jsem ani v nejmenším netoužila být svědkem něčeho takového. „Joshi Chene.“ 11
„Hej, to ty jsi mi zavolala.“ Musel zakrýt telefon rukou, protože jeho další slova byla tlumená. Uslyšela jsem tichý ženský smích následovaný zapištěním a nejradši bych si zacpala uši, zakryla oči a vypnula mozek, kdyby to šlo. „Moje auto si vzal kámoš, jel dokoupit další led na večírek,“ řekl Josh. Jeho hlas byl stále tlumený. „Ale neboj, někoho tam pošlu. Nastav si na mobilu přesnou polohu. Máš ještě ten pepřák, co jsem ti loni koupil k narozeninám?“ „Jo. A mimochodem, díky za to.“ Tenkrát jsem si přála novou brašnu na foťák, ale Josh mi místo toho koupil balení osmi pepřových sprejů. Nikdy jsem ani jeden z nich nepoužila, což znamenalo, že všech osm sprejů leželo doma ve skříni – vlastně kromě toho, který jsem teď měla v kabelce. Mému bratrovi zjevně vůbec nedošlo, že to myslím ironicky. Na studenta medicíny s excelentními známkami dokázal být občas docela natvrdlý. „Rádo se stalo. Zůstaň na místě, za chvíli tě někdo vyzvedne. O tvém naprostém nedostatku sebezáchovného pudu si promluvíme později.“ „Já mám pud sebezáchovy,“ protestovala jsem. „Nemůžu za to, že – Počkej! Kdo mě vyzvedne? Joshi!“ Pozdě. Už zavěsil. Musela jsem se smířit s tím, že se to nedozvím. Vykašlal se na mě kvůli té holce, co měl zrovna v posteli. Vlastně jsem byla překvapená, že nevyšiloval ještě víc, protože Josh byl vůči mně až přehnaně ochranitelský. Už od toho „incidentu“ se o mě staral nejen jako bratr, ale spíš jako by byl můj osobní strážce. Neměla jsem mu to za zlé – naše společné dětství bylo jako zlý sen, alespoň tak mi to bylo řečeno. A milovala jsem ho nade vše, ovšem jeho neustálé obavy mi občas lezly na nervy. 12
Posadila jsem se na boční lavičku, přitiskla si kabelku k tělu a čekala, kdo se objeví. Mohl to být kdokoliv. Josh neměl o přátele nouzi. Odjakživa to byl pan Oblíbený – basketbalista, předseda studentské organizace a král plesů na střední škole; člen afroamerického bratrstva Sigma na univerzitě a oblíbenec celého kampusu na vysoké škole. Já byla jeho pravý opak. Ne že bych byla vyloženě neoblíbená, ale vyhýbala jsem se výsluní a raději jsem měla jen malou skupinku blízkých přátel než početnou partu všelijakých známých. Zatímco Josh byl králem všech večírků, já jsem mnohem raději seděla v koutě a snila o všech možných místech na Zemi, která bych jednou ráda navštívila, ale pravděpodobně k tomu nikdy nedojde. Pokud se nezbavím té hrozné fobie. Moje zatracená fobie. Věděla jsem, že to je jen v hlavě, ale měla jsem fyzické příznaky. Nevolnost, bušící srdce, paralyzující strach, který měnil mé údy ve zbytečné, zmrzlé věci… Když jsem se na to podívala z té lepší stránky, alespoň jsem se nebála deště. Vyhýbala jsem se oceánům, jezerům a bazénům, déšť mi však nevadil. Nebyla jsem si jistá, jak dlouho už jsem se choulila v malém přístřešku na autobusové zastávce a proklínala svůj nedostatek prozíravosti, když jsem odmítla nabídku Graysonových, že mě po focení odvezou zpátky do města. Nechtěla jsem jim být na obtíž a myslela jsem si, že nebude problém získal odvoz přes aplikaci sdílené jízdy. Myslela jsem si, že za půl hodiny budu zpátky v Thayerově kampusu, jenže pak se otevřelo nebe a všechno se to podělalo. Začínalo se stmívat. Šedivé tóny se mísily s chladivou modří soumraku a jedna část mého já se obávala, 13
že se můj odvoz nikdy neukáže. Ale Josh by mě nikdy nenechal ve štychu. Pokud by mě ten, koho pověřil, nevyzvedl, Josh by si to s ním vyřídil. Byl vzorným studentem medicíny, ale nerozpakoval by se použít násilí, pokud by to situace vyžadovala – zvlášť kdyby se to týkalo mě. Silné proudy deště rozřízlo jasné světlo z předních reflektorů auta. Přimhouřila jsem oči a srdce mi začalo bušit očekáváním i ostražitostí, zatímco jsem zvažovala své možnosti. Je to můj odvoz nebo nějaký psychopat, který se mě chystá zavraždit? Tahle část Marylandu byla celkem bezpečná, ovšem člověk nikdy neví. Když se mé oči přizpůsobily světlu, úlevně jsem vydechla, ale o dvě vteřiny později jsem zase strnula. Dobré zprávy? Poznala jsem ten elegantní Aston Martin, který zastavil přede mnou. Patřil jednomu z Joshových přátel, což znamenalo, že se o mně zítra ráno nebude psát v černé kronice. Špatné zprávy? Osoba, která zmíněný Aston Martin řídila, byl ten poslední člověk, jehož bych tady čekala. Upřímně, nebyl to žádný hodný hoch à la „udělám kamarádovi laskavost a zachráním jeho sestřičku, která se dostala do potíží“. Spíš se jednalo o drsného chlápka typu „podívej se na mě škaredě a já zničím tebe i celou tvou rodinu“ a měla jsem pocit, že by to dokázal udělat s takovým klidem a noblesou, že by si toho člověk ani nevšiml, dokud by z něj nezůstala jen hromádka popela u jeho nohou ve značkových botách od Toma Forda. Když se v autě stáhlo okénko na straně spolujezdce, přejela jsem si špičkou jazyka po suchých rtech. „Nastup si.“ Nezvýšil hlas – on nikdy nezvyšoval hlas – přesto jsem ho navzdory silnému dešti slyšela jasně a zřetelně. 14
Alex Volkov byl přírodním úkazem sám o sobě a já jsem si v duchu představovala, že by dokázal poručit větru i dešti. „Doufám, že nečekáš, až ti otevřu dveře,“ podotkl, když jsem se nehýbala. Očividně měl z celé situace stejnou radost jako já. To je ale gentleman. Stiskla jsem rty a raději spolkla sarkastickou odpověď na jeho poznámku. Zvedla jsem se z lavičky a vklouzla do auta. Uvnitř to vonělo elegantně a draze, po nějakém dřevitém parfému s kořenitými tóny a fajnové italské kůži. Neměla jsem ručník ani nic jiného, co bych mohla položit na sedadlo pod sebe, takže jsem se jen modlila, abych v tom drahém interiéru nic nepoškodila. „Díky, že jsi mě vyzvedl. Vážím si toho,“ řekla jsem ve snaze prolomit ledové ticho. Zbytečná námaha. Alex na mě vůbec nereagoval, ani se na mě nepodíval, zatímco proplouval zákrutami a zatáčkami kluzkých cest vedoucích zpátky ke kampusu. Řídil stejným způsobem, jakým chodil, mluvil a dýchal – vyrovnaně a zdrženlivě, s náznakem výhrůžky směrem k těm, kteří by byli natolik pošetilí, že by se mu odvážili zkřížit cestu. Byl přesným opakem Joshe a já jsem pořád ještě žasla nad tím, jak ti dva mohli být nejlepší přátelé. Já osobně jsem si myslela, že Alex je kretén. Byla jsem si jistá, že k tomu měl své důvody, nejspíš nějaké psychické trauma, jež z něj udělalo bezcitného robota. Na základě několika útržků, které jsem získala od Joshe, jsem věděla, že Alexovo dětství bylo ještě horší než to naše, ale nikdy se mi nepodařilo z bratra vytáhnout žádné podrobnosti. Věděla jsem jenom to, 15
že Alexovi rodiče zemřeli, když byl ještě malý, a zanechali mu hromadu peněz. Dědictví po rodičích dostal ve svých osmnácti letech a od té doby ho dokázal zčtyřnásobit. Ne že by ty peníze potřeboval, protože už na střední škole vynalezl zbrusu nový software pro finanční modelování, který z něj udělal multimilionáře ještě dřív, než mohl volit. S IQ 160 byl Alex Volkov génius, nebo k němu měl rozhodně blízko. Byl jedinou osobou v historii Thayerovy univerzity, jež úspěšně zakončila pětileté studium za tři roky, a nyní, ve svých šestadvaceti letech, byl výkonným ředitelem jedné z nejúspěšnějších developerských společností v zemi. Popravdě byl legendou a moc dobře si to uvědomoval. Ve srovnání s ním jsem já mohla považovat za úspěch, když jsem se kvůli věčnému přebíhání mezi přednáškami, mimoškolními kurzy a dvěma zaměstnáními stihla občas najíst. Brala jsem si služby na recepci v Galerii McCann a kromě toho jsem pracovala jako fotografka pro každého, kdo byl ochotný si mě najmout. Maturity, zásnuby, oslavy psích narozenin, dělala jsem všechno. „Jdeš na Joshovu párty?“ Znovu jsem se pokusila o konverzaci. To ticho mě zabíjelo. Alex a Josh byli nejlepší kamarádi od té doby, co spolu před osmi lety začali sdílet pokoj na koleji Thay erovy univerzity. A od té doby k nám Alex každý rok jezdil na Den díkůvzdání a různé jiné svátky, ve skutečnosti jsem ho však vůbec neznala. Nikdy jsme spolu nemluvili, pokud to nemělo nějakou souvislost s Joshem nebo s podáním mísy brambor u večeře nebo tak něco. „Samozřejmě.“ Tak fajn. Zdvořilá konverzace nebude. 16
V hlavě jsem si začala přehrávat milion věcí, které jsem musela udělat o víkendu. Upravit fotky z akce u Greysonových, zapracovat na přihlášce na stipendijní program World Youth Photography, pomoct Joshovi s balením… Do hajzlu! Úplně jsem zapomněla na Joshův dort. Objednala jsem ho už před dvěma týdny, protože jen s takovým časovým předstihem bylo možné získat cokoliv z Crumble & Bake. Byl to Joshův nejoblíbenější dezert, tři vrstvy čokoládového dortu s polevou z fondánu a čokoládovým krémem. Dopřával si ho jen na své narozeniny, ale jelikož na celý rok odjížděl ze země, napadlo mě, že bych mohla pro jednou tohle pravidlo porušit. „Takže…“ Nasadila jsem ten největší, nejzářivější úsměv, jakého jsem byla schopná. „Nejspíš mě budeš mít chuť zabít, ale musíme ještě udělat zajížďku do Crumble & Bake.“ „Ne. Už teď máme zpoždění.“ Alex zastavil na červenou. Dostali jsme se zpátky do civilizace a já jsem skrze deštěm potřísněné sklo zahlédla obrysy kavárny Starbucks a pekárenského řetězce Panera. Nepřestávala jsem se křečovitě usmívat. „Je to jen malá zajížďka. Zabere nám to patnáct minut, maximálně. Jen tam skočím a vyzvednu dort pro Joshe. Však víš, ten čokoládový, co má tak rád. Bude celý rok ve Střední Americe, a tam dole nemají Crumble & Bake. A už za dva dny odjíždí, takže…“ „Přestaň.“ Alex křečovitě svíral volant a moje mysl poblázněná hormony nedokázala myslet na nic jiného než na to, jak jsou jeho prsty krásné. Nejspíš to zní bláznivě, protože kdo má krásné prsty? Ale jeho prsty skutečně byly krásné. Fyzicky na něm bylo všechno krásné. Nefritově zelené oči, které se zpod tmavého 17
obočí leskly jako úlomky ledovce; ostře řezaná čelist a elegantně tvarované lícní kosti; štíhlá postava a husté, světle hnědé vlasy, které jakýmsi záhadným způsobem vypadaly sexy rozcuchané a zároveň dokonale upravené. Podobal se soše v italském muzeu, která ožila. Popadlo mě šílené nutkání rozčepýřit mu ty vlasy jako malému klukovi, aby přestal vypadat tak dokonale, což bylo pro nás ostatní, obyčejné smrtelníky, občas trochu iritující. Ale byla jsem ráda na světě, a tak jsem nechala ruce položené v klíně. „Když tě vezmu do Crumble & Bake, přestaneš konečně mluvit?“ Bezpochyby už litoval, že souhlasil s tím, že mě vyzvedne. Usmála jsem se ještě víc. „Když si to přeješ.“ Sevřel rty. „Fajn.“ Jo! Ava Chenová: Jedna. Alex Volkov: Nula. Když jsme zastavili u cukrárny, rozepnula jsem si pás a už jsem byla v půli cesty ze dveří, když mě Alex popadl za ruku a přitáhl zpátky na sedadlo. V rozporu s tím, co jsem očekávala, jeho dotek nebyl studený – byl žhavý a pálil mě na kůži, cítila jsem teplo dokonce i v podbřišku. Ztěžka jsem polkla. Stupidní hormony. „Co je? Už teď máme zpoždění a brzy budou zavírat.“ „Takhle tam nemůžeš jít.“ Do koutků úst se mu vryl nepatrný náznak nesouhlasu. „Jak takhle?“ zeptala jsem se zmateně. Měla jsem na sobě džíny a tričko, nic skandálního. Alex naklonil hlavu směrem k mé hrudi. Sklopila jsem oči a zděšeně vyjekla. Protože moje bílé tričko 18
bylo skrz naskrz promočené. A úplně průhledné. Nejen trochu průsvitné, jako že by člověk viděl obrys mé podprsenky, kdyby se pozorně podíval. Kompletně průhledné. Červená krajková podprsenka a tvrdé bradavky v celé své kráse – díky, klimatizace! Zkřížila jsem si ruce na prsou a můj obličej musel mít stejnou barvu jako podprsenka. „Takhle to vypadalo po celou dobu?“ „Jo.“ „Mohl jsi mi to říct.“ „Říkám ti to teď.“ Měla jsem vážně chuť ho uškrtit. A to jsem neměla nijak zvlášť násilnickou povahu. Ve skutečnosti jsem několik let po zhlédnutí Shreka nejedla perníkové figurky, protože bych měla pocit, že jím členy rodiny pana Perníčka, nebo ještě hůř, samotného pana Perníčka, ale něco v Alexovi ve mně probouzelo temnou stránku. Prudce jsem vydechla a instinktivně spustila ruce. Zapomněla jsem na své průsvitné tričko, dokud se Alexův pohled nezastavil na mé hrudi. Znovu jsem zrudla, ale už mě nebavilo sedět na zadku a hádat se s ním. Crumble & Bake za deset minut zavíralo a čas ubíhal. Možná to bylo tím mužem, počasím nebo tím, že jsem musela strávit hodinu a půl v dešti na autobusové zastávce, ale moje frustrace se vymkla kontrole a už to nešlo zastavit. „Místo toho, aby ses choval jako kretén a zíral mi na prsa, co kdybys mi radši půjčil bundu? Protože já vážně chci vyzvednout ten dort a rozloučit se se svým bratrem, tvým nejlepším kámošem, ve velkým stylu, než odjede ze Států.“ Moje slova zůstala viset ve vzduchu, zatímco jsem si zděšeně dala ruku na ústa. Doopravdy jsem řekla 19
nahlas „prsa“ a vážně jsem ho právě obvinila z toho, že na mě zírá? A navíc jsem ho nazvala kreténem? Milý Bože, jestli do mě teď uhodí blesk, nebudu se zlobit, přísahám. Alex sotva znatelně přimhouřil oči. V duchu jsem to přiřadila k pěti nejvíc emocionálním reakcím, které jsem u něj za posledních osm let viděla, takže to bylo něco. „Věř mi, nekoukal jsem ti na prsa,“ prohlásil. Jeho hlas byl tak chladný, že se kapky deště na mé kůži proměnily v rampouchy. „Nejsi můj typ, i kdybys nebyla Joshova sestra.“ Au. Mě Alex sice taky nezajímal, nicméně žádnou holku nepotěší takový druh odmítnutí od osoby opačného pohlaví. „To je fuk. Ale nemusíš se kvůli tomu chovat jako blbec,“ zamumlala jsem. „Hele, C&B zavírá za dvě minuty. Prostě mi půjč svoji bundu a můžeme odsud vypadnout.“ Zaplatila jsem kartou přes internet, takže nebylo třeba udělat nic jiného než dort vyzvednout. Zaškubaly mu čelistní svaly. „Já tam dojdu. Takhle oblečená z auta nevylezeš, dokonce ani v mé bundě.“ Alex vytáhl zpod sedadla deštník a plynulým pohybem vystoupil z vozu. Pohyboval se jako panter, rychle a elegantně. Kdyby chtěl, mohl by se z fleku živit jako model, ačkoliv jsem pochybovala, že by stál o něco tak „povrchního“. Po necelých pěti minutách se vrátil s růžovou a mátově zelenou krabicí s logem cukrárny Crumble & Bake pod paží. Hodil mi ji do klína, zaklapl deštník, nastoupil a bez jediného mrknutí oka vycouval z parkovacího místa. „Usmíváš se vůbec někdy?“ zeptala jsem se a nakoukla do krabice, abych se ujistila, že nepopletli ob20