TRAVIS
Praha 2022
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Mia Sheridan: Travis Vydání první Copyright © 2021. TRAVIS by Mia Sheridan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2567. publikaci Přeloženo z anglického originálu Travis vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design: Mia Sheridan Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1971-1 BARONET Praha 2022
Mia Sheridan
TRAVIS
Všem čtenářům po celém světě, kteří si zamilovali tichého chlapce a pomohli mu dát hlas.
Prolog Travis – 7 let „Mami? Co je ti?“ Pomalu jsem k ní s bušícím srdcem došel. Mámě se třásla záda. Choulila se v kuchyni u stolu, obličej schovaný v rukou, a tiše plakala. Když uslyšela můj hlas, vsedě se napřímila. Tváře měla mokré od slz a rty zkřivené spíš vztekem než smutkem. Takhle se máma tvářila často. Její oči říkaly jednu věc, ale její výraz, a dokonce i slova něco jiného. Maminka mě občas mátla. Nevěděl jsem, jestli bych jí měl zkusit pomoct, nebo od ní utéct někam hodně daleko. Tatínek mě tolik nemátl. Tatínek se usmíval celým obličejem, a když byl smutný, taky jsem to na něm poznal. Tatínek býval smutný často. Měl mě ovšem rád a já měl rád jeho. Byl to můj hrdina. Jednoho dne ze mě bude policajt stejně jako on. A pak už nebude smutný, protože na mě bude pyšný a bude šťastný. „Tvůj otec od nás odešel,“ oznámila máma. Zůstal jsem na ni zírat. Srdce mi v hrudi bušilo. „Kam odešel?“ zašeptal jsem. Na výlet? Do města na opačné straně jezera, aby dělal svoji policejní práci? „Kdoví kam!“ vykřikla náhle. V očích teď už měla stejný vztek jako na rtech. „Vyplížil se odtud jako zloděj, aby byl s tvojí tetou Alyssou a bratrancem Archerem. Chce, aby teď oni byli jeho rodina. Nás už nechce.“ 7
Ucouvl jsem. Dál od maminky a toho, co mi říkala. „Ne,“ zašeptal jsem. „Tatínek by mě tu nenechal.“ S tebou. Má mě rád. „To by neudělal.“ „Ale ano, udělal by to. Udělal to,“ ucedila. Přestala plakat a začala dlouhými nehty bubnovat do stolu. Klap, klap, klap. Nejradši bych si zacpal uši, jenom abych ten zvuk už neslyšel. Chtěl jsem, aby s tím máma přestala. S brekem. S křikem. S klapáním. Připadalo mi, jako by mi někdo mačkal hrudník. Bál jsem se a byl jsem smutný. Neopustil by mě. Má mě rád. Nebrečel jsem. Byl jsem tvrďák, jako tatínek. Nechtěl jsem brečet. Máma se podívala na mobil na stole a nepřestávala klapat nehty o stůl. Pořád silněji a rychleji. „A možná bych mohla udělat něco i já,“ zamumlala s úsměvem, avšak oči přitom pořád mhouřila. Zvedla mobil a začala mačkat tlačítka. Někomu volala. „Proč, mami?“ zašeptal jsem. Zlomil se mi hlas. Chtěl jsem slyšet jinou odpověď, než kterou mi právě poskytla. Zoufale jsem potřeboval slyšet něco, co by dávalo smysl. „Proč odešel?“ Máma přestala vytáčet číslo a zadívala se na mě. Chvíli mě pozorovala a pak odpověděla: „Protože jsem druhá nejlepší, Travisi. To my oba. Vždycky jsme byli jenom druzí nejlepší.“ Připadalo mi, jako by ve mně v tu chvíli něco umřelo. Cítil jsem se jako scvrklá jablka, která spadla na naší zahradě na zem. Buch. Ani ty nikdo nechtěl. Druhý nejlepší. Druhý nejlepší. Nejsi nic než jenom druhý nejlepší. A druzí nejlepší si nezasloužili ani rozloučení. 8
1. kapitola Travis Za korunami stromů se třpytilo jezero. Rozevřel jsem bratrovu bránu a ticho klidného letního večera prořízlo skřípání zrezivělých pantů. Zvuk velmi rychle vystřídalo třísknutí vchodových dveří a křik mých synovců – a několika voříšků – kteří se vyřítili ven, aby mě přivítali. „Strejdo Travisi! Strejdo Travisi!“ ječeli kluci jako jeden a uháněli na krátkých nožkách do kopce, psi kolem nich pobíhali, štěkali a mávali ocasy a dávali tak všem potenciálním sériovým vrahům a zlodějům vyzbrojeným noži na vědomí, že je moc rádi přivítají coby nové členy rodiny. Se smíchem jsem Connora a Charlieho zvedl, každého jednou paží. „Prý mám dva žaludky,“ oznámil mi Connor. „Táta to říkal.“ „To mají Haleovi společné,“ vysvětlil jsem. „Díky tomu hodně vyrosteme a –“ „A já mám určitě tři žaludky!“ skočil mi do řeči Charlie, který se nechtěl nechat svým dvojčetem zahanbit. Zvědavě jsem mu koukl na břicho a dvěma prsty ho polechtal po boku. Charlie se rozesmál. Psi mi pobí9
hali kolem nohou. Překročil jsem toho hnědého, který vypadal, že se pořád směje. Nevěřil jsem mu. Cokoli, co se neustále směje, musí být šílené. „Viděl jsi někdy slona, strejdo?“ zeptal se Charlie. „Ne naživo –“ „A co medvěda?“ zajímalo Connora. „Těch až moc –“ „Sloni váží víc než auta!“ „Medvědi prospí celou zimu. Říká se tomu hypernace.“ „Hypernace? A co je na tom hyper?“ Connor se ke mně naklonil a s rukou u pusy hlasitě „zašeptal“: „Asi jeho chlupatej zadek.“ Oba kluci se rozhýkali smíchem, až se jim drobná tělíčka otřásala. Taky jsem se smál, protože když jste chlap, fráze chlupatej zadek je vtipná, ať je vám pět, nebo přes třicet. Nebo klidně sto padesát, protože co já vím. „Kluci,“ zavolala na ně Bree, která vyšla ven i s šestiměsíční Averií v náruči. „Dejte strýčkovi chvíli pokoj.“ Usmála se. „Ahoj, Travisi.“ „Bree.“ Postavil jsem kluky na zem. Všiml jsem si, že Charlie nenápadně na Connora kývl a najednou zakopl. Natáhl jsem se po něm a chytil ho, aby nespadl na dřevěnou podlahu verandy. „Cha!“ vykřikl Connor vítězoslavně vedle mě. V ruce držel balíček žvýkaček, který mi vytáhl z kapsy, zatímco jsem zachraňoval jeho bratra před předstíraným pádem. „Panebože, vy kluci jste jak dva ninjové,“ pověděl jsem jim, pyšný na jejich zlodějské dovednosti, a s oběma jsem si plácl. Rozesmáli se. Bree nad nimi nesouhlasně s jednou rukou v bok kroutila hlavou. 10
„Nevybírejte nikomu kapsy, kluci.“ Zadívala se na mě. „Myslela jsem, že to ty jsi zákon.“ „To říká kdo?“ „Občané Pelionu.“ „Ano, to je pravda. Už si vzpomínám. Vaše máma má pravdu. Zloději skončí v chládku.“ Connora to lehce zaujalo a s nevinným kukučem se otočil k mámě. „Můžem si dát žvýkačku?“ zeptal se naprosto vážně a ukázal jí důkaz svého zločinu. Bree zacukal koutek. „Smíme,“ opravila ho. „Každý z vás jednu.“ Kluci se nadšeně usmáli. Connor si rychle žvýkačku rozbalil a potom, co jim jejich matka pokývla, zaběhli dovnitř. „Díky, strejdo Travisi!“ křikli ještě za sebou a pak už si začali živě povídat podle všeho o nějakém hradu z lega. Ti dva rozhodně vyvážili mlčení mého polovičního bratra. Miminko po mně s hlavičkou na Breeině rameni pokukovalo, buclatou ručkou svíralo triko svojí mámy a pozorovalo mě, jako bych se ho snad chystal každou chvíli unést. Trochu mě to urazilo. To já jsem vedl záchrannou výpravu, když se mimčo před půl rokem blbě rozhodlo, že se narodí během jedné z nejhorších sněhových bouří posledních let, a tak si ho rodiče museli porodit sami. Jako by na to holčička už dočista zapomněla. „Přijel jsi za Archerem?“ zeptala se Bree. „Ano. Přivezl jsem policejní data, o která mě požádal,“ vysvětlil jsem a ze zadní kapsy vytáhl složené papíry. Archer po mně chtěl, abych na červencovou městskou schůzi shromáždil statistiky o zločinech, k nimž tu došlo. Bree přikývla. 11
„Lehnout,“ přikázala psům, kteří se mi stále ochomýtali kolem nohou. „To není dobrý nápad, Bree. Jsi vdaná za mého bratra a já s někým chodím. Vážně bys už na mě měla zapomenout.“ Protočila panenky. „Vtipné.“ Zadívala se na psy – věnovala jim přísný mateřský pohled. Zazubil jsem se, když si okamžitě lehli na verandu, ten větší černý a malý bílý s kudrnatým kožichem se svalili na bok, zatímco ten hnědý se na mě pořád zubil jako chlupatý dementní klaun. Upřeně jsem se na něj díval, abych mu dal najevo, že by si měl to divadlo chlupatých dementních klaunů nechat pro někoho, kdo tomu nedokáže odolat. Jen se usmál ještě víc. Kristepane. Zeširoka jsem ho obešel. Bree se mezitím vrátila dovnitř a mávla mi, abych ji následoval. „Archer mi před chvílí psal. Bude mít zpoždění, ale brzy by měl být doma.“ Dům byl malý, avšak útulný. Vonělo to tu po vanilce a jídle, které se v kuchyni právě vařilo na sporáku. Kluci se o něčem ve svém pokoji dohadovali. Okna byla otevřená dokořán a záclony se kolébaly ve vánku, jenž sem vanul od jezera. Dřevěná podlaha praskala pod Breeinými kroky, zatímco mířila do kuchyně i s buclatým miminem na rameni. Bylo by to vážně tak hrozné? Mít podobný domov? Vést podobný život? „Budeme moc rádi, když zůstaneš na večeři,“ ujistila mě Bree. Z jejího tónu však zazníval lehounký náznak zaváhání, jako by nebyla na sto procent přesvědčená, že to myslí upřímně. Asi to ještě chvíli potrvá – nebo taky celou věčnost. Odložil jsem papíry, opřel se o linku a díval se, jak s Averií na rameni kontroluje něco v troubě a na spo12
ráku míchá podle všeho těstoviny. „Nemůžu tu zůstat. Vzal jsem si dneska volno, abych mohl Phoebe překvapit a vzít ji na večeři.“ Bree se rozesmála, avšak rychle zmlkla. „Promiň. Škoda, že se tvoje přítelkyně jmenuje stejně jako moje fenka. Je to… matoucí.“ „Tak ji pojmenuj jinak.“ Okamžitě se ke mně s lehce pobouřeným výrazem ve tváři otočila. „Přece nemůžeš jen tak –“ Zavrtěla hlavou, jako by jí to za ten čas a námahu nestálo. „No nic, určitě bude mít radost, že sis vzal volno.“ Úkosem na mě pohlédla. „Jak to vlastně mezi vámi vypadá? Chodíš s ní už jak dlouho? Asi rok, ne?“ Přikývl jsem. Vybavil jsem si Phoebin úsměv a to, jak si pokaždé povzdechla a zamilovaně na mě pohlédla, kdykoli jsem na ni mrkl, a v hrudi se mi usadil příjemný pocit. „Deset měsíců. Je fajn. Je skvělá.“ Zbožňuje mě. Bree mezitím zamíchala obsah hrnce a teď vařečku odložila na linku. Přesunula si Averii, aby ji mohla držet oběma rukama, opřela se o linku, položila si bradu na dceřinu hlavičku a zamyšleně na mě pohlédla. „Travisi Hale. V životě by mě nenapadlo, že tenhle den někdy nastane. Ty to s ní myslíš vážně, viď?“ „Žárlíš?“ Zazubil jsem se, Bree však zůstala naprosto vážná. Úsměv mi opadl. „Ne. Jsem ráda. Je dobře, že jsi našel štěstí.“ Rozhostilo se tíživé ticho, které mi nebylo příjemné. Nevěděl jsem, co na to říct. Abych byl upřímný, Bree měla naprosté právo přát mi, abych strávil zbytek života nešťastný, přestože jsme se s Archerem usmířili a zatraceně jsem se snažil, abych byl pro své synovce tím nejlepším strejdou – což po pravdě není zrovna 13
dřina, protože je mám moc rád. A pokud si získám neteřinku, snad se na mě jednoho dne přestane dívat tak obezřetně. Ovšem to, jak jsem se choval, když se Bree přistěhovala do Pelionu… Jak jsem se celý život choval ke svému bratrovi… to všechno bude mezi námi už napořád stát. Rád bych si myslel, že jsem během uplynulých let dospěl, ovšem to, jak jsem jim v minulosti ublížil, už nezměním. Nezměním nic na tom, co jsem svými činy mohl způsobit. „Takže je to ta pravá, ano?“ zeptala se Bree. V jejím hlasu jsem zaslechl náznak… znepokojení? Obav? Nevěděl jsem jistě, ale ať to bylo cokoli, v mžiku to bylo totam. Sklonila se k dceři, nadechla se vůně Averiiných hnědých vlásků a tiše povzdechla. Bree se s Phoebe několikrát setkala. Nikdy o ní neřekla nic nehezkého, získal jsem však dojem, že z nich kamarádky nikdy nebudou. Což mi nevadilo. Bree ráda pekla, četla a procházela se s dětmi a psy. Což jsou naprosto hodnotné koníčky, když jste máma. Jenže Phoebe máma není. Zatím. Má ráda… no, kromě mě má ráda… Co vlastně má Phoebe ráda? Ráda nakupuje, to jsem věděl. A opaluje se. Obojímu se věnuje často. „No, když víš, tak víš,“ podotkla Bree a s úsměvem se mi podívala do očí. Když víš, tak víš. Odtáhl jsem se od linky, právě když jsem uslyšel, jak se otevřely vchodové dveře. Za vteřinku se zase zabouchly a do kuchyně vešel Archer. Vypadal překvapeně, že mě tu vidí. Očividně si mého auta nevšiml. Ahoj, znakoval. Ahoj, odpověděl jsem. Archer zamířil rovnou k Bree a svojí dceři. Ve tváři měl vepsanou takovou neskrývanou radost, až jsem měl sto chutí se odvrátit. Připadalo 14
mi, jako bych je rušil při intimním okamžiku a neměl jsem tu co dělat. Miminko zavrtělo buclatýma nožkama a zeširoka se usmálo. Ze spodní dásně vykukovaly dva bílé zoubky. Averie se natáhla po tátovi, Archer si ji od Bree převzal a svou ženu dlouze políbil na rty. „No,“ ozval jsem se hlasitě a poklepal papíry na lince. „Tady máš ta data, která jsi chtěl. Poslal jsem ti je i na e-mail, ale měl jsem cestu kolem, tak mě napadlo, že ti je přinesu i vytištěné. Vyřiď klukům, že je v neděli vyzvednu.“ Každou neděli je beru po večeři na zmrzlinu, nacpu do nich hromadu cukru a pošlu je domů, ať se s následky popasují jejich rodiče. Archer pohlédl na Bree. Měl plné ruce, takže „mluvit“ nemohl, avšak jako by mu manželka četla myšlenky, vysvětlila mu: „Travis s námi na večeři nezůstane. Má plány s Phoebe.“ Aha, naznačil ústy Archer a s úsměvem mi pokývl. „Rád jsem tě viděl,“ pověděl jsem mu. „Bree.“ Usmál jsem se na Averii, která na mě okamžitě přimhouřila oči. Přitiskla se k Archerovi a sevřela v pěstičkách jeho triko stejně, jako to předtím udělala svojí matce. „Tak fajn. Zatím čau.“ S těmi slovy jsem se vyprovodil z jejich malého domku u jezera, z jejich domova, jenž přetékal láskou. Vánek voněl po broskvích. Zhluboka jsem se nadechl vzduchu, jenž proudil otevřeným oknem dovnitř, zatímco jsem projížděl autem po prašné cestě, jež končila na okraji mého pozemku. Cítil jsem v duši klid a mír. Naději do budoucna. Slunce právě klesalo za starou stodolu a zalévalo přírodu zlatou září. Bohužel jsem potřeboval tu budovu strhnout, abych na jejím místě 15
postavil dům. Možná bych z ní ale mohl využít nějaké dřevo. Třeba trámy… nebo podlahu, cokoli, čím bych vzdal hold tomu, co tu kdysi bylo a už nebude. Tento pozemek na samém okraji Pelionu technicky vzato spadá pod turisty oblíbené městečko Calliope na opačné straně jezera. Koupil ho můj otec. Pozemek není moc velký, ale rozkládá se přímo u jezera. Kdysi tu býval sad a několik ovocných stromů tady zůstalo: jabloně, třešně, broskvoně a švestky. Voda jezera se poklidně vlnila. Zadíval jsem se k místu, kde jsem ještě před chvílí byl – k bratrovu domu, na který jsem však z takové dálky nedohlédl. Archer vlastní a řídí město Pelion, já však mám tohle. Kromě města, které nakonec – a právem – před lety připadlo Archerovi, zdědila matka po mém otci tento kousek země. Protože nespadá pod Pelion, mohla si ho nechat. Koupil jsem ho od mámy za všechny svoje úspory. Získal jsem tak něco důležitého – něco, co bylo jenom moje – a na oplátku dostala obrovský balík peněz, které zoufale potřebovala, protože jí všechno ostatní – a opět právem – vzali. Archer se stal majitelem lvího podílu z dědictví Haleových a zároveň bylo zřejmé, že mu patřil i lví podíl ze srdce našeho otce, protože jeho máma byla láskou tátova života, zatímco moje matka byla manipulativní intrikánka, která s ním lstí otěhotněla. Tento kousek země patřil jenom mně a nikomu jinému. Tady jsem nebyl pro nikoho druhý nejlepší. Zatím jsem si nemohl dovolit začít stavět, brzy se to však změní. Jednoho dne… Jednoho dne na tomto kousku půdy založím rodinu. Jednoho dne budu vést život, jaký si pro sebe přál můj táta. Miloval Pelion a byl náčelníkem policie stejně jako já, chtěl si však od svých bratrů udržet odstup, a po pravdě jsem si přál totéž, byť jsem měl jen jednoho bratra. Dívat se 16
na jeho dokonalou rodinku i na to, jak ho všichni staví na piedestal, dokážu jenom do určité míry. Chvíli jsem si užíval klidný večer, poslouchal šplouchání vody o břeh jezera a nasával do plic sladkou vůni letního ovoce. Dokázal bych si na tomhle kousku půdy představit Phoebe? Těhotnou? Jak se prochází po molu s výhledem na jezero? Za ní dům s verandou zalitý sluncem, jež se zvedá nad stromy? Zamžoural jsem a soustředil se tak usilovně, až jsem sebou trhl. Snažil jsem se si ji tu představit, vůbec mi to však nešlo. Zamlžený výjev ženy se rozplynul, až zmizel docela. Promnul jsem si spánky. Chce Phoebe vůbec děti? Nemluvili jsme o tom. Asi bych se jí na to měl zeptat. Kdybych o tom ovšem začal mluvit, byl by to krok kupředu. Dech se mi zadrhl. Zatahal jsem za ještě pořád zapnutý bezpečnostní pás, který mi najednou připadal těsnější než před chvílí. Když víš, tak víš. Vybavil jsem si Breeina slova. Co ovšem vím? Po pravdě jsem nevěděl, jestli můžu tomu, co vím, věřit. Věci, o jejichž pravdivosti jsem byl přesvědčený, se ukázaly jako lež a mnoho z nich jsem si namlouval i já sám. Nakonec jsem vlastně nevěděl vůbec nic. Tak to možná vědí ostatní, ale já ne? Chtěl jsem, aby lidé mohli být pyšní na to, že mě znají, zatím jsem však bolestně selhával. Slunce se sklonilo k obzoru a zalilo nebe oranžovou září. Vysoká tráva se kolébala ve vánku. Usmál jsem se. Byl tu takový klid a mír. Byl jsem pyšný, že je to všechno jen moje, a vědomí, že mi to tu patří, mi pomohlo zahnat všechny negativní myšlenky. Vytáhl jsem okénko, zapnul klimatizaci, otočil auto a vyrazil za Phoebe. 17
2. kapitola Travis Phoebe bydlela v lepší části Calliope, v níž stojí hlavně moderní činžáky. Občané Pelionu se téměř jednohlasně postavili podobné výstavbě na odpor a dali přednost okouzlujícím penzionům a malebným domkům, které lemují pobřeží. Co ztratili na příjmech z turismu a bohatých komunit, získali v podobě rodin a penzistů, kteří se sem rok za rokem vracejí a jež patří k tomuto městu stejně jako ti, kdo v Pelionu bydlí celoročně. Zastavil jsem se v malém supermarketu, koupil kytici a s pohvizdováním se vrátil do auta. Už se stmívalo, když jsem s květinami v ruce dorazil k Phoebině bytu. Zarazil jsem se, protože dveře měla pootevřené. Probudily se ve mně instinkty policisty a chloupky na zátylku se mi naježily. Plánovala vyrazit s kamarádkami na golfový turnaj na místní hřiště, měla se ovšem už dávno vrátit. Prstem jsem pomalu pootevřel dveře a mezerou nakoukl dovnitř. Na podlaze ve verandě ležela Phoebina kabelka. Obsah se válel poházený všude kolem. Sakra. Co se tu stalo? Tiše jsem odložil květiny na podlahu a tak rychle, jak to jen šlo, jsem se vrátil k autu a ze středového panelu vytáhl zbraň. Vrátil jsem se ke dveřím Phoebina bytu a vklouzl dovnitř. 18
Z patra ke mně dolehl tichý výkřik. S bušícím srdcem jsem došel k patě schodiště a zády ke zdi vystoupal do patra. Na odpočívadle viselo zrcadlo. Koutkem oka jsem zahlédl svůj odraz. Čelist jsem měl zaťatou, ramena napjatá. Ozval se další výkřik a něco dopadlo na podlahu. Do prdele, do prdele, do prdele. Už to bude, Phoebe. Již jsem kvůli blízkému člověku zabíjel. Pokud to bude nutné, udělám to zas. I dveře ložnice byly pootevřené. Došel jsem k nim a pokusil se nakouknout dovnitř. Lampa byla rozsvícená a vrhala na zdi stíny. Viděl jsem, jak nějaký muž drží Phoebe pod sebou. Sexuálně ji napadl, ale bránila se mu. V žilách mi bouřil adrenalin. Rozrazil jsem dveře a namířil zbraň na útočníka. „Do prdele! Do prdele! Do prdele! Už to bude, Phoebe!“ Mužský hlas. Ne můj, ačkoli říkal stejná slova, jaká jsem si před chvílí pomyslel. „Bože! Jsi nejlepší! Nejlepší!“ křičela Phoebe. Vmžiku se můj strach a realita srazily v jednom obrovském křach. Zastavil jsem se jen zlomek vteřiny předtím, než bych prostřelil hlavu chlapovi, který – polkl jsem – právě na posteli šukal moji přítelkyni. Všechno kolem mě zakolísalo. Moje zbraň ne. Phoebe náhle otevřela oči a všimla si mě. Výraz se jí v jediném mžiku změnil z blaženého na zděšený. Zavřeštěla. Chlap se z ní svalil tak bleskově, až se zamotal do přikrývek a nahý se překotil na bok. Zatímco se zoufale snažil vymotat, v obličeji měl vepsanou naprostou hrůzu. Teď už zplihlý penis mu ochable pleskal ze strany na stranu. Musím mu ovšem nechat, že použil kondom. Stát se tohle ve filmu, jako divák bych pukal smíchy. 19
Pomalu jsem spustil ruku se zbraní. Mezitím se muži podařilo vymotat z přikrývky, vyskočil na nohy a zakopl o věci poházené po podlaze, které museli během – evidentně zběsilého – sexu shodit z nočního stolku, podařilo se mu však udržet rovnováhu a opět se narovnal. V žilách mi proudila ledová voda. Otupovala moje emoce. Kluk, který vypadal, že sotva vyšel střední školu, si rukama zakryl rozkrok a ztuhl. „Proč se s tím vůbec obtěžuješ?“ zeptal jsem se. Oba jsme moc dobře věděli, že jsem z něj viděl víc než dost. Kluk zatěkal pohledem k Phoebe, která teď už seděla na posteli, přikrývkou si stydlivě halila prsa, oči i pusu dokořán, poté k druhému nočnímu stolku, na kterém stál bezpočet zarámovaných fotografií mě a Phoebe, následně zas ke mně a poté konečně na moji zbraň. „Uuuch…,“ vykoktal. „Asi bys měl jít, Eastone,“ poradila mu Phoebe tiše a sklopila zrak. Pokožku měla na pozadí světle růžových přikrývek hladkou a opálenou. Easton. Moje ponížení mělo jméno. Easton nezaváhal. Vrhl se po svém oblečení, navlékl si kalhoty, obul jednu botu, poté znovu pohlédl na mě a na moji zbraň a rychle odkulhal ke dveřím, upustil košili, zas ji zvedl a pak už skoro hodil šipku do haly, jako by čekal, že mu střela z mojí pistole každým okamžikem provrtá lebku. Seběhl po schodech a za chvíli bouchly vchodové dveře. Už párkrát jsem se ocitl v naprostém tichu. Kolikrát jsem trávil hodiny ve společnosti svého bratra, zatímco jsme spolu pracovali na různých projektech – 20