Kapitula:
DUNA
Praha 2022
Přeložila: DANA CHODILOVÁ
Frank Herbert: Kapitula: Duna Vydání třetí Copyright © 1985 by Herbert Properties LLC. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2566. publikaci Přeloženo z anglického originálu Chapterhouse: Dune vydaného nakladatelstvím Gollancz, an imprint of The Orion Publishing Group Ltd, Londýn v roce 2021 Český překlad © 2022 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Foto na přebalu Shutterstock.com Přebal a vazba Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1968-1 BARONET Praha 2022
Frank Herbert
Kapitula:
DUNA
Ti, kdo chtějí opakovat minulost, musí ovládat učení historie. Benegesseritský kodex Když první benegesseritská axolotlská nádrž vydala malého gholu, uspořádala Matka představená Darwi Odradová ve své jídelně na vršku Centrály soukromou oslavu. Teprve svítalo a dvě členky její Rady – Tamalanovou a Bellondovou – to předvolání rozladilo, přestože snídani připravila sama osobní kuchařka Matky představené. „Málokterá žena má tu čest zažít narození vlastního otce,“ zažertovala Odradová, když ty dvě hudraly, že mají příliš napilno a nemohou si dovolit takový „zbytečný nesmysl“. Jen letitá Tamalanová se potutelně pousmála. Bellondová udržovala bezvýraznou tvář, její buclatý obličej tím jako obvykle dával najevo nesouhlas. Že by Bell nedovedla potlačit zášť kvůli relativnímu přepychu prostor Matky představené? napadlo Odradovou. Tyto pokoje nesly zřetelné známky postavení nejvyšší Sestry, ale pramenilo to spíše z povinností jejího úřadu než z nějakého povyšování nad ostatní. Malá jídelna jí umožňovala probírat nutné záležitosti s poradkyněmi i během stolování. Měla k dispozici soukromou kuchyni s kuchařkou, vždy připravenou posloužit, byť si většinou nechávala dodávat jídlo ze společných zařízení. Nikdy se však nedalo předvídat, jaký výjimečný host zasedne u jejího stolu, nebo kdy bude se svými pomocnicemi potřebovat doplnit energii. Hlavní pomoc při svých úkolech měla nablízku. Někdo z Belliných Archivů byl schopen dorazit sem za pár minut, či se za pár vteřin objevit v projekci nad stolem. Bellondová se rozmrzele rozhlížela po jídelně Matky představené, očividně se nemohla dočkat, až bude moci zmizet. Marná snaha, proniknout její chladnou, odměřenou skořápkou. „Zvláštní zkušenost, držet to dítě v náruči a říkat si: Tohle je můj otec,“ pokračovala Odradová. 7
„To už jsi říkala, já tě slyšela!“ zabručela Bellondová svým hlubokým hlasem, téměř barytonem. Dral se z ní tak neochotně, jako by se jí s každým slovem zvedal žaludek. Vtipkování Matky představené ale rozuměla. Starý bašár Miles Teg byl opravdu jejím otcem. Odradová osobně seškrábla buňky jeho kůže za účelem vypěstování tohoto gholy v rámci dlouhodobého „výhledového plánu“ pro případ, že by se jim kdy povedlo napodobit tleilaxanské nádrže. Ale Bellondová by se spíš nechala s ostudou vyobcovat z Bene Gesseritu, než by se usmála duchaplné poznámce Matky představené. „V téhle době mi to připadá jako hotová pošetilost,“ hartusila. „Ty šílené ženské se nás pokoušejí vyhladit, a ty chceš slavit!“ Odradová měla co dělat, aby zachovala mírný tón. „Pokud nás Ctěné matre najdou dřív, než budeme připraveny, bude to nejspíš proto, že jsme neudržely morálku.“ Bellondová neřekla nic, jen se Matce představené zadívala upřeně do očí. V jejím pohledu se zračila znechucená výčitka: „Ty příšerné ženské už vyhladily šestnáct našich planet!“ Často nemusela promluvit ani slovo, a stejně nasměrovala myšlenky Matky představené na lovkyně, které po nich tak zuřivě a vytrvale pásly. Střízlivá radost z úspěchu, kterou chtěla Odradová dnes ráno navodit, byla tatam. Raději se zas soustředila na nového gholu. Teg! Povede-li se obnovit jeho původní vzpomínky, získá Sesterstvo znovu do svých služeb nejlepšího z bašárů. Bašára mentata! Vojenského génia, jehož um vešel do legend Starého impéria. Ale bude i on co platný proti těm ženštinám, které se vrátily z Rozptylu? Ať je to, jak chce, Ctěné matre nás nesmějí najít! Ještě ne! Teg představoval příliš mnoho znepokojivých neznámých a příliš mnoho možností. Období před jeho smrtí při zkáze Duny obklopovala zvláštní záhada. Provedl 8
něco na Gammu, čímž spustil zuřivou zášť Ctěných matre. Jeho zoufalé sebeobětování na Duně jistě nebyl dostatečný důvod k vyvolání tak bezuzdné reakce. Kolovaly zvěsti, střípky z jeho posledních dní na Gammu před tragédií Duny. Rozpohyboval se tak rychle, že to lidské oko nezaznamenalo! Stalo se to doopravdy? Je to další projev nespoutaných dovedností atreidských genů? Mutace? Nebo jen další z mýtů obklopujících Tega? To musí Sesterstvo co nejrychleji zjistit. Dostavila se akolytka se třemi porcemi snídaně. Sestry jedly chvatně, jako by s tím rozptýlením chtěly co nejrychleji skoncovat, ztrácet čas bylo nebezpečné. Ty zatracené lovkyně! Nedají nám pokoj, pronásledují nás i v našich myšlenkách! Sestry odešly, avšak Matku představenou dál trápil nevyslovený strach Bellondové. A můj vlastní strach. Zvedla se a přistoupila k širokému oknu s výhledem přes nižší střechy na část prstence sadů a pastvin kolem Centrály. Pozdní jaro, a ovoce už začíná zrát. Znovuzrození. A dnes se narodil nový Teg! To pomyšlení však nedoprovázelo žádné nadšení. Výhled z okna ji obvykle posiloval, dnes ráno ale nepůsobil. V čem spočívají mé silné stránky? Jaká jsou fakta? Matka představená měla k dispozici značné zdroje: hlubokou oddanost těch, kdo jí sloužili, vojenské síly pod vedením bašára vycvičeného samotným Tegem (teď s velkou částí jednotek střežil školní planetu Lampadas), řemeslníky a techniky, zvědy a agenty po celém Starém impériu, nesčetné pracovníky, které živila služba Sesterstvu, a všechny Ctihodné matky s jejich zděděnými vzpomínkami, sahajícími až k samotným počátkům života. Odradová si bez jakékoli falešné pýchy uvědomovala, že představuje vrchol toho, co je v Ctihodné matce nejsilnější. Pokud z osobních vzpomínek nevyloví dostatek informací, má kolem sebe další ženy, které ty mezery zaplní. A navíc data uložená v paměti počítačů, byť měla vůči těmto věcem vrozenou nedůvěru. Neprošlo to snad 9
všechno lidskýma rukama? Tak ať to lidé posuzují a předávají dál! Odradová se přistihla, že má sto chutí zapátrat v oněch životech, které si v sobě nesla coby druhotnou paměť – spektrum vrstev, pohřbených hluboko ve vědomí. Snad by dokázala najít brilantní řešení jejich krize ve zkušenostech skrytých ve zděděných vzpomínkách. Je to však nebezpečné! Člověk se v nich dokáže ztratit na celé hodiny, okouzlen rozmanitostí lidských typů. Lépe nechat tuto zásobárnu v klidu, připravenou vynořit se na požádání či z nutnosti. Osou a záchytným bodem její identity bylo vlastní vědomí. Pomáhala jí zvláštní mentatská metafora Duncana Idaha. Uvědomění sebe sama: zrcadla nastavená proti sobě, procházející celým vesmírem, zachycující přitom obrazy – nekonečné odrazy. Nekonečné působí jako konečné a stejně tak je to s naším vědomím, nesoucím tušené kousíčky nekonečna. Nikdy neslyšela slova, která by lépe vystihovala to bezeslovné vnímání. „Soustředěná spletitost“, tak to nazval Idaho. „Sbíráme, shromažďujeme a zvažujeme vlastní soustavy pravidel.“ Ano, takový byl názor Bene Gesseritu: evoluce vymyslela lidstvo proto, aby stvořilo řád. A jak nám to pomůže proti těm divým ženštinám, které nás loví? Jakou větev vývoje představují ony? Je evoluce jen jiné jméno pro Boha? Její Sestry by se nad takovými „jalovými úvahami“ jen ušklíbly. Jenže ve zděděných vzpomínkách se mohou skrývat odpovědi. Ach, jak lákavé! Jak zoufale moc toužila promítnout své ztrápené já do oněch minulých identit a poznat, jaké bylo žít ty životy. Z nebezpečí toho lákadla jí až běhal mráz po zádech. Cítila, jak se zděděné vzpomínky tlačí za hranicemi jejího vědomí. „Bylo to takhle!“ „Ne! Bylo to spíš takhle!“ Jak dychtivě se hlásily. Bylo třeba si vybrat a zvolit, opa10
trně oživit minulost. A není tohle snad účelem vědomí, samotné podstaty života? Zvol si část minulosti a srovnej ji s přítomností: zjisti důsledky. To byl náhled Bene Gesseritu na historii, v životech Sester rezonovala slova prastarého filozofa Santayany: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni ji opakovat.“ Samotná budova Centrály, nejmocnější ze všech institucí Bene Gesseritu, odrážela tento praktický přístup na každém kroku. Utilforma, to bylo zásadní pojetí. Málokteré části benegesseritského centra bylo dovoleno neplnit žádnou funkci, přežívat jen z nostalgie. Sesterstvo nepotřebovalo archeology. Historii ztělesňovaly Ctihodné matky. Nemáme žádná skladiště na půdách. Vše recyklujte! Zvolna (mnohem pomaleji než obvykle) ji výhled z vysoko položeného okna začínal uklidňovat. To, co měla před očima, představovalo benegesseritský řád. Ale Ctěné matre by ten řád v jediném okamžiku rozmetaly. Situace Sesterstva byla mnohem horší než útisk pod vládou Tyrana. Odradová si uvědomovala, že musela udělat řadu příšerných rozhodnutí. Část toto pocitu jako by prosákla do jejího okolí. Pracovna, kam nyní zamířila, jí kvůli tomu připadala čím dál méně příjemná. Odepsat benegesseritskou pevnost na Palmě? Tento návrh čekal v ranní zprávě od Bellondové na pracovním stole. Odradová k němu připojila potvrzení. „Ano.“ Odepište ji, protože hrozí bezprostřední útok Ctěných matre a my nemůžeme osazenstvo ochránit ani evakuovat. Jedenáct set Ctihodných matek a bůhvíkolik akolytek, postulantek a dalších lidí, odsouzených na smrt či k ještě horšímu osudu tím jediným slůvkem. Jakákoli záchranná operace nemožná. Ne. Ne. Znovu se stáhnout. Ano. Ano. Slůvka ne a ano se staly stejně zrůdnými. Napětí z takových rozhodnutí Odradovou vyčerpávalo naprosto novým způsobem. Je to snad únava duše? Po11
kud něco takového jako duše existuje? Cítila hlubokou únavu tam, kam vědomí nedosáhlo. Únava, únava, hrozná únava. Dokonce i na Bellondové bylo vidět, že je napjatá, a ta měla tvrdost v povaze. Tamalanová se zdála být nad věcí, ale Odradovou neošálila. Dospěla do stavu povznesené pozorovatelky, který čekal každou Sestru, dožila-li se ho. Nezáleželo už na ničem krom sledování a úsudků. A ty se dávaly najevo jen letmým výrazem vrásčité tváře. Tamalanová poslední dobou mluvila málo a její poznámky byly tak stručné, až působily absurdně. „Nakupte další nekoráby.“ „Uvědomte Sheeanu.“ „Prozkoumejte Idahovy zápisky.“ „Zeptejte se Murbelly.“ Někdy z ní vycházelo jen bručení, jako by ji slova mohla zradit. A lovkyně neúnavně táhly vesmírem, pročesávaly ho a pátraly po Kapitule. Ve svých nejskrytějších myšlenkách vnímala Odradová nekoráby Ctěných matre coby plavidla korzárů na nekonečných mořích mezi hvězdami. Nepluly pod vlajkami s lebkou a zkříženými hnáty, ale klidně by tomu tak mohlo být. Nic romantického na těch pirátkách nebylo. Zabít a vydrancovat! Hromadit jmění z krve druhých. Vysát energii a na cestách kluzkých krví stavět další zabijácké nekoráby. A netušily, že se ve vší té krvi mohou utopit, budou-li se držet tohoto kurzu. Tam někde, v tom lidském Rozptylu, musí být nějací šílenci, z nichž povstaly Ctěné matre, lidé, kteří žijí své životy s jedinou utkvělou myšlenkou: Zničit! Byl to velmi nebezpečný vesmír, v němž mohly volně plynout takovéto myšlenky. Dobré civilizace se starají o to, aby podobné myšlenky nezískaly energii, neměly možnost ani vzniknout. Kdykoli by se náhodou objevily, rychle by byly odkloněny, než by stačily nabrat sílu. Odradovou překvapovalo, že to Ctěné matre nevidí, a pokud snad ano, že si toho nevšímají. 12
„Jsou to hysterky,“ nazvala je Tamalanová. „Xenofobky,“ opravila ji Bellondová, vždycky povýšená, jako by jí vláda nad Archivy pomáhala lépe chápat realitu. Pravdu mají obě, pomyslela si Odradová. Ctěné matre se chovaly jako hysterky. Všichni cizí jsou nepřátelé. Důvěřovaly zřejmě jen mužům, které si sexuálně zotročily, a i těm jen do jisté míry. Podle Murbelly (naší jediné zajaté Ctěné matre) neustále zkoušely, jestli je jejich moc dost pevná. „Někdy jen tak, z rozmaru, někoho zlikvidují, jako varovný příklad pro ostatní.“ Tato Murbellina slova vyvolávala otázku: Dělají snad takový příklad z nás? „Vidíte! Tohle se stane každému, kdo si troufne se nám protivit!“ S xenofobií měl Bene Gesserit své zkušenosti. Naše odezva, pomyslela si Odradová, je vyvážená a rozumná a utlumí odchylky, na které narazíme. Není v takové myšlence příliš mnoho zpupnosti? „Trpíme svou vlastní xenofobií,“ varovala svého času Radu. „Upadly jsme do defenzivní paranoie, co se týče Ctěných matre.“ A co na to všechno řekla zajatá Ctěná matre Murbella? „Rozzlobily jste je. A jakmile se jednou rozčílí, nedají si pokoj, dokud vás nezničí.“ Zničte cizáky! Mimořádně přímočaré. „Pokud to sehrajeme správně, stane se to jejich slabým místem,“ vyjádřila se Odradová. Xenofobie dovedená do extrému? Dost možná. Odradová praštila pěstí do stolu, i když věděla, že to uvidí a zaznamenají Sestry, neúnavně monitorující chování Matky představené. Promluvila nahlas pro ty všudypřítomné transoči a slídící Sestry za nimi. „Nebudeme vysedávat a bezmocně čekat! Ztučněly jsme jako Bellondová (jen ať se vztekne!) ve víře, že jsme stvořily nedotknutelnou společnost a trvalé struktury.“ Přejela pohledem známou místnost. „Tohle je jedno z našich slabých míst!“ 13
Usedla za psací stůl a pomyslela (kdoví proč?) na architekturu a komunitní plánování. Matka představená má na takovou věc právo! Komunity Sesterstva zpravidla nevznikaly náhodou. Třebaže přebíraly existující stavby (jako například starou harkonnenskou pevnost na Gammu), činily tak s plány na přestavbu. Žádaly si pneumatické potrubí k dopravě drobných zásilek a zpráv. Osvětlení a paprskové projektory k vysílání zašifrovaných zpráv. Považovaly se za mistryně zabezpečené komunikace. Důležitější zprávy přenášely ženy-poslové z řad akolytek a Ctihodných matek (které by se spíš obětovaly, než by zradily své nadřízené). Dokázala si představit, jak to chodí tady za oknem i v dálce mimo planetu – znala svou síť, dokonale orga nizovanou a ovládanou, každá Benegesseriťanka v ní plynule navazovala na ostatní. Pokud šlo o přežití Sesterstva, vládla nesmírná oddanost. Jistě, tu a tam některá žena uklouzla, některé velkolepě (jako třeba lady Jessica, babička Tyrana), ale to vše se dálo jen v omezené míře, většina narušení pořádku byla dočasná. „Mám svůj rozum!“, takové názory se rozplynuly, jakmile se řád ocitl v nebezpečí. A to všechno byl benegesseritský model. Slabé místo. Odradová si přiznala, že hluboce chápe obavy Bellondové. Ale ať se propadnu, jestli dovolím, aby takové věci potlačovaly radost ze života! To by znamenalo poddat se přesně tomu, co chtějí ty zuřivé Ctěné matre. „Ty lovkyně pasou po naší síle,“ pronesla Odradová a vzhlédla k transočím na stropě. Jako dávní divoši požírající srdce nepřátel. Inu… my jim dáme něco, co mohou zhltnout! Až pozdě jim dojde, že tohle nestráví! S výjimkou úvodních lekcí určených akolytkám a postulantkám Sesterstvo příliš nedalo na varovná rčení, ale Odradová razila vlastní heslo: „Někdo se musí ujmout orby.“ Usmála se pro sebe a sklonila se k práci, nyní mnohem osvěženější. Tato místnost, toto Sesterstvo, to je její zahrádka a plevel je třeba vymýtit, semena zasít. A hnojit. Nelze zapomínat na hnojení. 14
Když jsem se vydal vést lidstvo po své Zlaté stezce, slíbil jsem mu lekci, která se mu vtiskne do kostí. Znám základní model, který lidé slovy popírají a činy potvrzují. Tvrdí, že hledají bezpečí a klid, jež nazývají mírem. A přitom šíří zárodky zmatku a násilí. Leto II., Božský imperátor Ona mě tedy nazývá Pavoučí královnou! Velká ctěná matre se opřela v mohutném trůnu na vysokém stupínku. Seschlá hruď se jí otřásla tichým smíchem. Dobře ví, co se stane, až ji lapím do své sítě! Vysaju ji jako mouchu, to s ní provedu. Tato malá žena s nevýraznou tváří a nervózním tikem shlédla na žlutě dlážděnou podlahu audienční síně, osvětlené střešními okny. Ležela na ní benegesseritská Ctihodná matka v šigafilových poutech. Zajatkyně nejevila známky odporu. Pro tyhle účely se šigafil výtečně hodil. Dokázal by jí uříznout ruce! Komnata, v níž Velká ctěná matre seděla, jí vyhovovala rozměry i tím, že ji zabavily jiným. Ty tři stovky metrů čtverečních tady na Uzlu dřív sloužily pro shromažďování gildovních kormidelníků v jejich obrovských nádržích. Zajatkyně působila na žluté podlaze v rozlehlém prostoru jako pouhé smítko. Ta slaboška mi až moc nadšeně prozradila, jak mě nazvala její takzvaná nadřízená! A je nacpaná šérou! Ale stejně máme krásné ráno, pomyslela si Velká ctěná matre. Až na to, že na tyhle čarodějnice nefunguje žádné mučení ani mentální sondy. Jak se dá mučit někdo, kdo se může kdykoli rozhodnout, že zemře? A dělávají to! Znají i způsoby, jak potlačit bolest. Jsou pořádně mazané, tyhle primitivní ženštiny. Velká ctěná matre byla ráda, že palečnice, železné boty a okázalé popravy ve stylu Tomáse de Torquemady vystřídaly vědecké vynálezy určené k získávání žádaných odpovědí od zajatců. T-sondy a jejich nejrůznější vylepšení z Rozptylu dokázaly vymáčknout údaje dokonce i z čerstvě mrtvých mozků. Vyvolání bolesti nezpůsobo15
valo újmu na těle, jen (občas) poškozovalo nervy. Veliký pokrok, pomyslela si Velká ctěná matre. Mozek v mučeném těle si uvědomoval, že to přečká a čekají ho ještě větší a horší agonie. Věda, která vyprodukovala jeden mocný nástroj, samozřejmě vždy podnítila i vznik něčeho, co ho vyvážilo – co blokovalo induktory bolesti a T-sondy. Šéru! Tělo nasycené tou zatracenou drogou zchřadlo tak, že s ním sondy nic nezmohly, než mohlo být pořádně prozkoumáno. Velká ctěná matre pokynula pomocnici. Ta šťouchla do ležící Ctihodné matky nohou a na další pokyn jí povolila šigafilová pouta, aby jí umožnila alespoň mírný pohyb. „Jak se jmenuješ, dítě?“ zeptala se Velká ctěná matre hlasem chraplavým stářím a falešnou dobrosrdečností. „Jmenuji se Sabandová.“ Jasný mladý hlas, ještě nepoznamenaný bolestí sond. „Chtěla by ses dívat, jak chytíme slabého muže a zotročíme si ho?“ zeptala se Velká ctěná matre. Sabandová znala správnou odpověď na tuto otázku, dostalo se jí varování. „To radši umřu.“ Pronesla to klidně, vzhlížela k trůnu, k té prastaré tváři barvy vysušeného kořene, ponechaného příliš dlouho na slunci. Ty divné oranžové skvrny v očích babice! To je známka vzteku, poučily ji proktorky. Volné zlatočervené roucho s černými draky a rudý trikot pod ním jen zvýrazňovaly, jak vychrtlou postavu zahalují. Velká ctěná matre nezměnila výraz, přestože si znovu pomyslela: Tyhle proklaté čarodějnice! „Co jsi měla za úkol na té malé špinavé planetě, kde jsme tě zajaly?“ „Výuku mladých.“ „Škoda že jsme žádnou z těch mladých nenechaly naživu.“ Proč se ta ženská usmívá? Aby mě urazila! To je ten důvod! Velká ctěná matre zvedla malíček pravé ruky. K zajatkyni se přiblížila připravená pomocnice s injekcí. Možná že nová droga rozváže té čarodějnici jazyk, a možná že ne. Nezáleží na tom. 16
Sabandová se ušklíbla, když se vstřikovač dotkl jejího krku. Za pár vteřin byla mrtvá. Sluhové odnesli tělo pryč, nakrmí jím zajaté futáry. Ne že by ti futáři byli k velkému užitku. V zajetí se nemnožili, neposlouchali ani ty nejprostší rozkazy. Jen mrzutě čekali. „Kde Psovodi?“ vycházelo z jejich humanoidních úst, či nějaká podobně zbytečná slova. Přesto ale poskytovali jistá potěšení. Zajetí také prokázalo, že jsou zranitelní. Stejně jako tyhle primitivní čarodějnice. My najdeme, kde se ukrývají. Je to jen otázka času.
Člověk, který uchopí něco banálního a běžného a předvede to v novém světle, nás dokáže děsit. Nechceme, aby se naše ideje měnily. Cítíme se takovými požadavky ohroženi. „Víme už, co je důležité!“ hlásáme. Pak přijde onen nositel změn a zahodí naše staré ideje. Zensunnitský mistr Miles Teg si rád hrával v sadech kolem Centrály. Odradová ho tam poprvé zavedla, když byl ještě batole. Byla to jedna z jeho nejranějších vzpomínek, byly mu stěží víc než dva roky a už vnímal, že je ghola, i když dosud nechápal plný význam toho pojmu. „Jsi výjimečné dítě,“ poučila ho Odradová. „Vytvořily jsme tě z buněk sebraných velice starému muži.“ Ačkoli byl předčasně vyspělý a její slova ho jaksi znepokojovala, v té době raději pobíhal ve vysoké trávě pod stromy. Později se k tomu prvnímu dni v sadu přidaly další, kupily se stejně jako dojmy z Odradové a ostatních, které ho učily. Velmi brzy pochopil, že Matka představená si ty výlety užívá stejně jako on. Jednoho odpoledne, když mu byly čtyři, se jí svěřil: „Moje oblíbená roční doba je jaro.“ „Moje taky.“ 17
V sedmi letech, když už vykazoval známky geniality a holografické paměti, díky níž Sesterstvo naložilo na bedra jeho minulého vtělení tak rozsáhlou odpovědnost, najednou začal vnímat sady coby místo, které oslovuje něco ukrytého v hloubkách jeho osobnosti. Bylo to jeho první poznání, že v sobě nese vzpomínky, které si neumí vyvolat. Hluboce rozrušen se obrátil k Odradové, jejíž postava se jasně rýsovala v odpoledním slunci, a vyhrkl: „Jsou věci, na které si nemůžu vzpomenout!“ „Jednoho dne si vzpomeneš,“ odvětila. V tom jasném světle jí neviděl do tváře, její slova jako by vycházela z jakéhosi velkého temného místa v něm. Toho roku se pustil do studia života bašára Milese Tega, jehož buňky ho přivedly k životu. Odradová mu některé věci vysvětlila osobně, ukázala mu špičky prstů. „Sama jsem mu seškrábla buňky kůže z krku. V těch se skrývalo vše, co jsme potřebovaly, abychom tě oživily.“ Sady tehdy bujely životem, plodily větší a těžší ovoce, k velkému nadšení včel. „To je tím, že se tam na jihu šíří poušť,“ vysvětlila Odradová. Držela ho za ruku, kráčeli spolu ranní rosou pod kypícími jabloněmi. Teg se zahleděl mezi stromy na jih, na chvíli uchvácen kropenatým slunečním světlem. Poušť už studoval a zdálo se mu, že i tady ho tíží její váha. „Stromy cítí, že se blíží jejich konec,“ vykládala Odradová. „V ohrožení se život množí nejvíce.“ „Vzduch je dost suchý,“ poznamenal. „To musí být tou pouští.“ „Všimni si, kolik listů hnědne a kroutí se na okrajích. Letos musíme hodně zavlažovat.“ Líbilo se mu, že se nad něj nevyvyšuje. Mluvila s ním, jako by si byli rovni. Viděl ty zkroucené hnědé listy. To způsobovala poušť. Než toho rána odešel s Odradovou z Centrály, mlčky vyslechl, jak jeden předák ze statku chrlí stísněné otázky. To nemůže být Řízení počasí velkorysejší? K čemu jsou všechny ty satelity a dalekohledy vysoko na orbitě, 18
když nedokážou přinést více vody, jestliže jí je tak zoufale třeba? Zašli hluboko do sadu a chvíli mlčky poslouchali zpěv ptáků a hučení hmyzu. Včely, pasoucí se na jeteli na blízké pastvině, je přiletěly prozkoumat, ale Teg byl poznamenán feromony stejně jako všichni, kdo se volně pohybovali po Kapitule. Včely prolétly kolem, rozeznaly identifikátory a vrátily se ke svým jetelovým květům. „Je jeden z nás.“ Odradová, zaujatá tou přímočarou povahou spojení lidí s ovocnými stromy, se na toto téma rozpovídala. Jablka. Ukázala na západ. Broskve. Soustředil se na to, co mu předváděla. A ano, východně od nich za pastvinou rostly třešně. Viděl větve potřísněné pryskyřicí. Semena a mladé výhonky sem byly přivezeny původními neloděmi před nějakými patnácti sty let, řekla mu, a s láskyplnou péčí zasazeny. Teg si představil ruce ryjící v zemi, jemně udusávající hlínu kolem výhonků, pečlivé zavlažování, ploty, které měly zadržet dobytek na pastvinách kolem prvních plantáží a budov kapitulní planety. Touto dobou se už začal učit o obřím písečném červovi, kterého Sesterstvo tajně odvezlo z planety Rakis. Smrt toho červa zapříčinila vznik tvorů zvaných píseční pstruzi. Ti způsobovali současné rozšiřování pouště. Něco z této historie se dotýkalo jeho předchozího vtělení – muže, jemuž říkali „bašár“. Velkého vojáka, který zahynul, když ty příšerné ženské zvané Ctěné matre zničily Rakis. Tega ta studia stejnou měrou fascinovala jako tížila. Cítil mezery sám v sobě, místa, která měla být zaplněna vzpomínkami. Ta prázdná místa na něj dotírala ve snech. A někdy, když se zasnil, objevovaly se před ním tváře. Málem slyšel i slova. A občas znal jména některých věcí, aniž mu je někdo prozradil. Zvlášť názvy zbraní. V jeho vědomí sílily významné věci. Celá tato planeta se promění v poušť a tu změnu vyvolalo to, že Ctěné matre chtějí zabít Benegesseriťanky, které ho vytvořily. 19
Ctihodné matky, ovládající jeho život, ho často děsily – ty strohé postavy v černých rouchách, s modromodrýma očima bez bělma. To má na svědomí koření, tvrdily. Jen Odradová mu projevovala něco, co mohl považovat za náklonnost, a ta byla hodně významný člověk. Všichni ji nazývali Matka představená a on ji tak měl oslovovat také, pokud spolu nebyli o samotě v sadu. Tam jí mohl říkat prostě matko. V jeho devíti letech, během ranní procházky v době sklizně, dorazili hned za třetí vyvýšeninou v jabloňovém sadu severně od Centrály do mělkého údolíčka beze stromů, bujícího nejrůznějšími rostlinami. Odradová mu položila ruku na rameno a zadržela ho na místě, odkud mohli obdivovat černé nášlapné kameny v zátočině řeky, klikatící se záplavou zeleně a drobných květin. Matka byla ve zvláštním rozpoložení, poznal jí to na hlase. „Vlastnictví, to je zajímavá otázka,“ nadhodila. „Vlastníme tuto planetu, nebo ta planeta vlastní nás?“ „Líbí se mi, jak to tu voní,“ řekl jen. Pustila ho a zlehka ho pobídla, aby vykročil dál. „Proto jsme to tu osázely, Milesi. Aromatickými bylinami. Pečlivě je studuj a vyhledej si je, až se vrátíš do knihovny. Ale ne, klidně na ně šlapej!“ pobídla ho, když se chystal vyhnout popínavce před sebou. Položil nohu na zelené úponky a nadechl se pronikavé vůně. „Jsou určeny k tomu, aby se po nich chodilo, pak vydávají vůni,“ řekla mu. „Proktorky tě učily, jak se vyrovnat se steskem. Řekly ti, že stesk často vyvolá nějaká vůně?“ „Ano, matko.“ Obrátil se a podíval se na místo, kam šlápl. „To je rozmarýn.“ „Jak to víš?“ zeptala se zaujatě. Pokrčil rameny. „Prostě to vím.“ „Možná se projevuje tvá původní paměť,“ řekla s nadšením. Pokračovali dál tím voňavým údolíčkem a Odradová zas promluvila zadumaně: „Každá planeta má svůj vlastní charakter, vtiskujeme jim prvky staré Země. Někde je to jen slabá črta, ale tady se nám to povedlo.“ 20