Issuu

Poškození

Praha 2022

Přeložila: Jana Pacnerová

Tijan: Poškození Vydání první Copyright © 2022 by Tijan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2565. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Damaged vydaného v roce 2022 Český překlad © 2022 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Foto na přebalu Shutterstock.com Přebal a vazba © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1965-0 BARONET Praha 2022

Tijan Poškození Zasvěcení (2)

Mé vlastní Bailey! Všem čtenářům, kterým se líbili Zasvěcení!

JEDNA Bailey Sviš, sviš. Stěrače na předním skle měly dnes ráno co dělat. Pršelo od včerejší noci a teď už byl úplně pochmurný den. Temný a zasmušilý, jako moje nálada. Nemělo to chybu. Sviš, sviš. „Jste nervózní, slečno?“ Nereagovala jsem, protože takhle to nemělo být. Neměla jsem se probudit uprostřed noci a najít postel prázdnou. A neměla jsem se vydat v doprovodu jednoho z našich strážců do posilovny bytové budovy a najít tam svého přítele, kluka, kterého jsem milovala, kluka, který už vůbec nebyl tajemstvím před celým světem, jak buší do boxovacího pytle tak prudce, až si každou noc rozdírá klouby prstů do krve. Nebylo správné, že jsem musela stát stranou, čekat, až se probojuje mlhou, než si všimne, že tam jsem, a pak se dívat, jak mu krev kape z rukou na podlahu. Ale to všechno se opravdu dělo. Protože tři týdny potom, co se mě pokusili unést, potom co mě zachránil, všechno prostě a jednoduše nebylo v pořádku. Abych se vyjádřila jasněji, všechno bylo v hajzlu. 9

A já byla tady. Na zadním sedadle SUV, které řídil jeden z mých dvou osobních strážců, na cestě do školy, o níž jsem kdysi snila, zatímco můj přítel, ten kluk, kterého jsem si tolik zamilovala, směřoval do své osobní noční můry. Fitz, můj strážce, pochopil, v jakém jsem stavu, a dál se neptal, nespouštěl však ze mě oči. Viděl. Víc než viděl a já věděla, že mi Kash zavolá asi dvě minuty od chvíle, kdy bude mít Fitz první šanci poslat šéfovi textovku, že nejsem v pořádku. Protože jsem nebyla. Dnešek byl den, kdy se měly uskutečnit všechny mé sny. Místo toho jsem nastupovala do postgraduálního studijního programu s týdenním zpožděním a toužila jsem být kdekoli, jen ne tam, kam jsem měla namířeno. A neměla jsem do toho co mluvit, protože svět se s velkou parádou dozvěděl, že jsem dcera Petera Francise, technologické legendy, která byla v dětství mým idolem, dokud jsem se letos v létě nedozvěděla, že je taky mým otcem. A pak tu byl můj přítel Kash Colello, jehož dědeček byl jedním z nejbohatších mužů světa, ale k tomu patřily taky vazby a nebezpečná spojenectví s temným podsvětím. Můj přítel se svým zděděným bohatstvím, když teď vyšel ze tmy na denní světlo, a jehož „coming out“ byl ještě větší než můj kvůli jeho konexím a rodině, byl teď devátý nejbohatší muž světa. Žít jako dcera Petera Francise, žít jako přítelkyně Kashe Colella, to bylo úplně jiné než žít jako Bailey Hayesová. Existovala pravidla a nároky a pozorovaly vás spousty a spousty lidí. Takže ne, nebyla jsem v pořádku. 10

V břiše jsem měla jámu o velikosti Grand Canyonu a nikdo mi nemohl namlouvat, že tam není. Byla tam. Zvětšovala se při každém ranním probuzení a nepřestávala růst. Jenže to nemohl vyřešit Fitz, ani moji noví spolužáci. Doufala jsem, že nemají zdání, kdo jsem, ale byla jsem realistka a chápala, že to pravděpodobně vědí. Každý v našem světě znal mého otce, což tedy znamenalo, že taky každý bude vědět, kdo je jeho dcera. „Dneska je velký den. Jsem nervózní,“ lhala jsem skrz zaťaté zuby. Stín v jeho očích se rozjasnil. Přikývl, vrásky na čele se vyhladily, vrátil se k řízení a ke konání své práce, už bez vtíravých obav, a u mě se nic nezměnilo. Pořád jsem nebyla v pořádku. Zabzučel mi telefon. Volal Matt. Naveah. Dneska večer. Chci slyšet, jak to první den šlo. Doufám, že skvěle, sestro. Textovka od staršího bratra mi pomáhala rozptýlit chmury a trápení. Zvlášť protože jsem si byla celkem jistá, že vyspával kocovinu ze včerejšího popíjení v Naveah. Řečený noční klub byl oblíbeným místem, které navštěvoval, ukazoval se tam a souložil. Odepsala jsem mu. Platí. Jeli jsme dál a mně zabzučel telefon podruhé. MámaŠéf. Doufám, že máš úžasný den, zlatíčko!! Tvůj mozek všechny odrovná. Vzdech. Chrissy Hayesová alias MámaŠéf alias moje matka. Dnes ráno byla starostlivá a milující, ne ta bojovná máma ochotná-spáchat-vraždu-a-schovat-mrtvoly jako její alter ego, královna mejdanů. 11

Měla bohatší společenský život než já. Díky, Chrissy. PRO TEBE MÁMA! Díky… MámaŠéfe. Lepší. Učíš se. Jeli jsme dál a mně zabzučel telefon ještě několikrát. Ser: NATŘI JIM TO, VELKÁ SESTRO! PRVNÍ DEN PRO NÁS OBĚ! No, nenapadlo mě, že moje sestřička bude tak nadšená, že nastupuje do osmičky. Zmírnilo to mou starost o ni, protože jsem věděla, že Seraphina je hodná a čistá a ty kamarádky kolem ní takové nejsou. Sejmi ty ostatní holky, Ser. SEJMI JE. Možná jí nedocházelo, že to myslím skoro doslovně, ale já ano. Odpověděla textovkou: Jako by se už stalo. To mě vytrhlo z chmur ještě víc. Už jsem na tom byla jako to počasí venku. Pochmurnější, mírně zatažené. O trochu víc než zatažené. Spíš jako zatažené s velkou pravděpodobností deště. A bouřek. Potřebovala jsem přestat používat analogie s počasím. A pak se mi ozval Cyklon, můj bratříček. Cyklon: Dodělal jsem robota. Co dneska děláš? Já mám školu. Mají tam třídu robotiky a já se tam dostal. Řekl ti to táta? Budu tam s partou starších kluků, ale vzali mě. Ten robot prý rozhodl. Tenhle rok bude PARÁDNÍ! Cyklon: Teta Helen říkala, že si dneska můžeme udělat večer s pizzou. Přijdeš? Řekni, že přijdeš. Musím ti povědět o té třídě robotiky. Musíte s Kashem přijít. Já: To si piš, kámo, a dobře se bav! Máš pravdu. Třída robotiky je úžasná. Nedivím se, že tě vzali, a TY budeš taky ÚŽASNÝ. 12

Cyklon: Tak jo. Zklidni hormon. Je to teprve první den. Řekla ti Ser, že jsem zase vyrostl? Už jsem vysoký skoro jako ty. Rozesmála jsem se. Pravděpodobně byl. Měřila jsem sto pětašedesát a on nebyl o moc menší než já. Dokonce i Seraphina prošla růstovým skokem a už jí do mé výšky chyběly jen dva tři centimetry. Ačkoliv i když bylo jasné, že z ní jednoho krásného dne může být supermodelka, bylo celkem jisté, že mám jiné geny a jinou tělesnou stavbu než ostatní Francisovy děti. Matt byl vysoký, ale hubený, samá ruka, samá noha. Seraphina byla už teď o maličko statnější než já. Byla jsem drobná po Chrissy a ráda jsem se domnívala, že mám v sobě stejnou hayesovskou bojovnost. Uměly jsme v případě potřeby dát pořádnou pecku, ale měla jsem Peterovy vlasy a oči. Oba jsme měli medově hnědé oči a uhlově černé vlasy s modrými odlesky ve správném světle. Ostatní Francisovy děti rostly do výšky a do krásy. A jako na povel, jako by se všichni spikli a dokonale si načasovali textovky, se to mému mladšímu bratrovi povedlo. Jeho textovka roztrhala temná mračna. Pronikl jimi paprsek světla. Byl malý génius a s nadšením se učil a pěstoval svou genialitu. Vůbec jsem se nebála, že by ho šikanovali, protože Cyklon byl jako já. Prostě se jim nahackuje do počítačů a nakonec se všichni naučí, že se ho mají bát. Milovala jsem to klučičí tornádo. Trávila jsem tolik času u Kashe a mimo Chesapeakeské sídlo, až už to dál nešlo. Potřebovala jsem bratra a sestru. Teď mi došlo, jak moc je potřebuju. V hrudi mě úplně pálilo, až se mi svíralo srdce. Bolestivě. Po všech těch skandálech, jež proběhly, když jejich mámu zatkli za to, že se mě pokusila nechat unést 13

a zavraždit, mi bylo řečeno, že by asi bylo dobré, kdybych se vzdálila od domu a taky od Seraphiny a taky od Cyklona. Stalo se. Při vzpomínkách na to pálení na hrudi ještě zesílilo. Už se nebudu držet stranou. Já: Musíme před Naveah zaskočit do domu. Musím si poslechnout o třídě robotiky a ujistit se, že ty holky byly dneska k Seraphině hodné. Matt: To zní dobře. Hackni se jim do účtů, zkontroluj těm kravkám sociální sítě. Neumíš napsat program, který by jim usmažil počítač, když začnou mluvit o Ser hnusně? Já: Ne, ale dej Cyklonovi pár let. Určitě se toho chytne. Úplně jsem slyšela, jak se Matt té odpovědi směje. Zapomínám. Oslovil jsem nesprávného rodinného génia. Je vás tolik, že se to nedá pamatovat. Už jsem byla skoro, a zdůrazňuju skoro, v dobré náladě, když jsem uviděla, že se blížíme k začátku Hawkingova kampusu. Musím končit. Už jsme tady. Hawkingova univerzita byla po městě vyhlášená svým fotbalovým týmem, ale pro mě ne. Mně záleželo jen na tom, že tady získám titul z počítačových informačních systémů a pak nastoupím svou kariéru vytváření bezpečnostních systémů. Nicméně to byl pěkný pohled, jak jsme se blížili. Hawkingovu univerzitu tvořily šedé cihlové budovy, které většinou vypadaly jako hrady. Budova, kde jsem měla mít většinu přednášek, měla terasu přes celý zbytek domu a střecha se zdála vyvýšená, jako by pod ní bylo ohromné patio. Divné, ale taky docela v pohodě. Vstupní dveře byly vysoké přes dvě podlaží a vyrobe14

né z kovu a natřené tmavě oranžovou barvou. Vypadaly skoro ohořele a já odhadla, že to je taky nejnovější trend. Nebo jsem se to aspoň domnívala. Neměla jsem zdání, jak to je. Ale zeptejte se mě na nejnovější trendy počítačových tabulkových editorů, kódování programů nebo webových stránek, a dokážu jich odříkat dobré dva tucty a pak přidám bleskový seznam všech pro a proti každého nového trendu, to vše s mým pronikavým a kousavým vtipem. Už teď, jen když jsem na to pomyslela, jsem začínala být celá napružená. Byla jsem skoro veselá a slunečná. Dokud Fitz nezastavil auto. Nikdo mě nepovažoval za připravenou, a abych řekla pravdu, nebyla jsem. Byla jsem na hadry, ale kdo by nebyl? Svět věděl, čí jsem dcera, a svět taky věděl, že se mě pokusila zabít nevlastní máma. Ale byly tu i změny k dobrému: můj chlap a moje rodina. A to všechno mě přivedlo až sem, protože jsem věděla, že nebudu navštěvovat postgraduál jako někdo anonymní. Až tam vstoupím, všichni budou vědět, kdo jsem. A nejen kvůli tomu, co jsem právě uvedla, ale protože vědí, kdo je můj otec, a před dvěma měsíci bych slintala blahem nad zjištěním, že Peter Francis má nemanželskou dceru. Takovou, co má mozek. Jenže ta holka jsem byla já, takže jsme zase u toho. U mého dilematu. Byla jsem ráda anonymní. Tady nebudu anonymní ani náhodou. Bože. Fňukám. Konec fňukání. Šmytec. 15

„Byla jste zaregistrovaná a všechno je aktualizované. Učebnice vám byly doručeny spolu s poznámkami z prvního týdne výuky.“ Fitz nepřestával mluvit, jako by věděl, co mě žere. Protože jsem byla nová, všechno mi dalo práci. Za normálních okolností bych musela projít celý kampus a ujistit se, že všechny moje platby za školu prošly. Musela bych si zařídit fotky a vyzvednout oficiální průkaz. Sehnat učebnice, protože člověk musel být v obraze s tím, co po něm chtěli profesoři. Pak tu byla mapa, na níž se dalo zjistit, kam vlastně máte jít nebo i jen kde zaparkovat. Kash prošel s mým bezpečnostním týmem celý můj bezpečnostní plán. Měla jsem bezpečnostní plán! Ještě pořád jsem se nedokázala smířit s tím, že jsem někdo, kdo bezpečnostní plán potřebuje. Takže jsem věděla, že můj druhý strážce už je uvnitř. Erik a Fitz. Oba vypadali jako v mém věku nebo o pár let starší. Kash nás včera večer představil. Oficiálně nás seznámil a sdělil mi, že Erik bude v civilu, což znamená, že se pokusí splynout s okolím. Neuměla jsem si představit, jak může špičkový osobní strážce „splynout“ tak, aby byl neviditelný. Ale snažili se. Tak se budu snažit taky. Fitz se chystal otevřít dveře a já věděla, co udělá potom. Nemohla jsem. To už bylo příliš mnoho pozornosti. „Je Erik uvnitř? Ráda bych vystoupila sama.“ Setkal se s mýma očima ve zpětném zrcátku. Věděl, na co se ve skutečnosti ptám, a po druhém pohledu použil telefon. Vzápětí zabzučel a já se zadívala oknem na budovu. Jak mi Fitz odpovídal, už jsem zahlédla Erika stát u dveří. Vypadal jako student. Džíny. Mikina s kapucí. Přes jedno rameno měl přehozený batůžek a v ruce telefon. 16

S pohledem upřeným na mě otevřel dveře budovy a ledabyle za ně nahlédl. Vypadal úplně stejně jako čtyři další studenti vedle něj, ale já věděla, že skutečnost je jiná. Hlídal mě a bylo mi jasné, že jen co dojdu k budově, nějak si najde způsob, jak mi otevřít dveře. Budu muset počkat, aby mohl vstoupit první. Tahle pravidla mi byla včera večer silně zdůrazněna. Na všechno existoval protokol a důvody, ale ze všeho nejvíc, říkal Kash, šlo o mou bezpečnost. „Můžete jít.“ Popadla jsem tašku a kývla Fitzovi. „Děkuju.“ Vystoupila jsem a hned mi začal zvonit telefon. Volá Kash. Ráno mě probudily jeho rty putující mi po páteři, pevná ruka na boku a pak celá hodina extáze. Čekala jsem ranní rychlovku. Bylo to úplně jinak. Nijak nespěchal. Pořád to bylo ono, ale ocital se v tom úplně jiný prvek, v němž byl pomalý a něžný a milující. Líbal mě celou dobu, co jsme se milovali. Celé tělo se mi přitom třáslo emocemi a Kash mi nakonec palcem setřel slzu. Tak mě to překonalo. Milovala jsem ho. Bože, já ho milovala a on nějak věděl, co přesně potřebuju, abych začala tuhle další kapitolu. Přiložila jsem telefon k uchu. „Právě teď máš jít na první schůzi akcionářů.“ Kash pocházel z mocné rodiny s dobrými styky. Jeho dědeček byl sice pánem zla – bohatý, mocný a nebezpečný – a máma bývala finanční génius, takže mu odkázala nesmírně velké dědictví, ale on sám to ve světě dotáhl dál. Kromě peněz a moci měl Kash akcie Phoenix Tech po otci, který firmu zakládal spolu s Peterem. 17

Kash postupně přebíral otcovy podíly, které za něj předtím spravoval můj otec, a taky přebíral starší firmy, jež založila jeho matka za podobných podmínek. Majitelé čekali, až syn Evelyn Colellové vystoupí ze stínu. Odpověděl mi tichý smích. Zaplavil mě, celým tělem se mi rozlilo teplo a tetelení. Tetelení. Ještě pořád na mě působil už jen jeho hlas. „Akcionáři můžou počkat. Fitz říkal, že už jdeš dovnitř. Jak je ti?“ Zastavila jsem se na chodníku, urovnala si tašku a zavřela za sebou dveře auta. Vzduch byl teplý, slunce už slibovalo, že bude celý den pražit, a studenti všech věkových skupin šmejdili za mnou, kolem mě, přebíhali před vozidlem. Nejeden si prohlédl Fitze, kterého bylo vidět skrz přední sklo. Bylo to působivé vozidlo, černé SUV, ale nic víc. Mohla jsem být normální studentka, kterou jen někdo přivezl… ovšem seděla jsem vzadu a Fitz seděl vpředu a cítila jsem, jak jejich pohledy přejíždějí ke mně a v duchu se ptají, kdo jsem. Před třemi měsíci by mi to ještě nevadilo. Před třemi měsíci bych předpokládala, že se mi dostává pozornosti, protože mě předešla moje studijní reputace. Trmácela bych se z parkoviště od své staré malé corolly a stála bych frontu na parkovací povolení, abych hned první den přednášek nedostala pokutu. Ale v žádné z těch tváří se nezračilo poznání. Dýchalo se mi snáz. „Připadám si absurdně, abych byla upřímná.“ Další Kashův tlumený barytonový smích. „Jasně. A Busichovou a Gou už znáš. Dohlédnou na tebe.“ Pevně jsem sevřela rty. Znala jsem je. Nechtěla jsem se s nimi ale seznámit 18

tímhle způsobem. Ne v otcově pracovně, v tátově přítomnosti a s vědomím, že už se mi dostává zvláštních výsad, protože mě představuje jako dceru Petera Francise. Busichová byla šéfkou postgraduálních programů a Goa byl vedoucím katedry mého programu. Dva jedinci, s nimiž by se normální student nikdy nesetkal, ale já ano. Další změna. Pořád samé změny. Sevřel se mi žaludek. Zrak mi zakolísal, všichni se na mě začínali tlačit. Vzpamatuj se! V duchu jsem slyšela, jak na mě štěká Chrissy hlasem plným netrpělivosti a názoru, že je to celé směšné. I já, jak se snažím pojmout všechny ty „mimořádné“ věci, co se mi dějí a určitě se mi budou dít dál. Před třemi měsíci bych nad sebou obracela oči v sloup, ale… „Co jestli jsi ji předávkoval?“ „Mrcho…“ „Únos a vražda…“ Spolkla jsem knedlík obalený kyselinou, aby mi neucpával hrdlo. Stalo se. Ruce se mi třásly, ale hlas jsem měla pevný. Krucinál, můj hlas nic neprozradí. „Máš pravdu. Bude to dobré.“ Narovnej se, Bailey. Narovnala jsem se. Stáhni ramena dozadu, holka. Stáhla jsem ramena dozadu. Nádech. Naber vzduch. A jdi. Musíš dobýt titul. Bude z tebe magistra v oboru počítačových informačních systémů. Nadechla jsem se, nabrala vzduch a mohla jsem vyrazit. Matčin hlas všechno smazal a byla jsem připravená. Bude to dobré. Změnila jsem taktiku. „Miluju tě.“ 19

Chvilku byl zticha. Neskočil na to, ale opakoval to po mně a já věděla, že tím hovor prozatím končí. Vyřeší to dnes večer, i když jsem si sama nebyla jistá, co „to“ je. Ale ukončila jsem hovor. Věděla jsem, že mi Kash kryje záda. Věděla jsem, že mě miluje. Protože jsem to věděla, cítila a akceptovala, byla jsem připravená vyrazit.