Issuu

Anglické chůvy Mary a její víra v lásku

Praha 2022

Přeložil: Tomáš Kurka

Ella Perkins: Anglické chůvy – Mary a její víra v lásku Vydání první Copyright © 2022 Piper Verlag GmbH, München/Berlin. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2560. publikaci Přeloženo z německého originálu Die Norland Nannys 2 – Mary und der Glaube an die Lebe Český překlad © 2022 Tomáš Kurka Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2022 Martina Černá Přebal a vazba © 2022 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1950-6 BARONET Praha 2022

Ella Perkins

Anglické chůvy Mary a její víra v lásku Anglické chůvy (2)

Prolog Londýn, září 1904

ary se probudila brzy ráno. Dívala se do tmy a naslouchala oddychování své spolubydlící. Co když to nezvládnu? Třeba jsem se přecenila? Přemýšlela a už nemohla usnout. Ani po prvních třech týdnech si nezvykla na to, že má postel sama pro sebe. Mělo to však i své nevýhody. Někdy jí byla zima a musela si ze skříně vzít druhou přikrývku. V šest hodin zazněl zvon, který studentky Norlandského ústavu probouzel. Mary vyskočila z lůžka a rychle se oblékala, zatímco spolužačka Gladys vystrčila zpod deky jen nohu a zívla. „Jak můžeš být takhle čilá?“ ptala se vyčítavě a záviděla Mary dobrou náladu. „První hodinu máme péči o kojence. Už se těším!“ odpověděla Mary. Do jídelny přišla mezi prvními. U čtyř dlouhých stolů sedávaly studentky pohromadě, jedly a tiše si povídaly. Mary nedočkavě srkala čaj a hltala toust s pomerančovou marmeládou. Pod stolem netrpělivě podupávala nohama. Každé ráno se nemohla dočkat, až o půl osmé znovu zazní zvon a začne vyučování. Nejraději by už vyběhla do třídy v prvním patře, ale to se nesmělo. V Norlandském ústavu vládla jasná pravidla a Mary se musela naučit krotit svou netrpělivost. 7

Ostatní budoucí chůvy působily onoho rána unaveným dojmem. Nebylo divu. Venku, za vysokými okny, byla ještě tma. Nehledě na to, že mnohé studentky seděly až do pozdního večera nad učebnicemi. Často si stěžovaly na téměř nezvládnutelné množství učební látky a úkolů, které jim učitelky ukládaly. Mary poslouchala rozhovor dvou kolegyň od vedlejšího stolu. Zanedlouho měly nastoupit na praxi do školky a poté složit závěrečné zkoušky. „Vůbec netuším, jak stihnu došít uniformu, když se každé odpoledne musím připravovat na vyučování!“ stěžovala si jedna z nich. Druhá ji utěšovala a tvrdila, že za několik týdnů budou mít víc času. Mary zvědavě naslouchala a uvažovala, jestli se jí za půl roku povede stejně. Zatím měla v mnoha předmětech náskok před ostatními – díky tomu, že se doma starala o pět mladších sourozenců. Zazněl zvon, všechny studentky vyskočily, odnesly tácy a pospíchaly ke schodům. Mary se připojila k několika spolužačkám, které si vzrušeně povídaly o tom, co je asi na dnešním kurzu péče o kojence čeká. Gladys vždycky věděla o všem, co se v ústavu šustlo. Podle jejích informací za nimi dnes přijde porodní asistentka a poví jim vše důležité o novorozencích. A taky o tom, jak chůva pomáhá šestinedělkám. Mary zpomalila. Najednou ji přešla veškerá chuť na vyučování. Porodní asistentka. To by prý byla práce pro ni. Alespoň to tehdy tvrdila stará paní Graftonová… „Tak pojďte, slečno MacArthurová!“ pobídla ji učitelka péče o kojence, paní Hastingsová. Přicházela v doprovodu starší ženy s tmavým šátkem přes ramena. Hubenou a vysokou postavou připomínala paní Hastingsová volavku, k čemuž přispívalo i šedivé oblečení. V Norlandu učila teprve krátce. „Už jdu,“ usmála se Mary omluvně. Vklouzla do učebny a posadila se na volné místo v první řadě. 8

Paní Hastingsová počkala, až se učebna zklidní, a pak popřála tichým hlasem dobré ráno a představila svou průvodkyni. „Paní Burgessová vám dnes sdělí pár poznatků o šestinedělí. Porodní asistentkou je už přes třicet let a pomohla na svět stovkám dětí. Velmi jí děkuju za to, že dnes přišla mezi nás a bude odpovídat na vaše otázky.“ Maryiny myšlenky odlétaly daleko za dveře třídy. Opět se vracela vzpomínka na porod, který se jí navždy vryl do paměti. ©

Mary ležela v tmavé a temné komoře vedle světnice malého bytu. Malá sestra Theresa se k ní přitulila a něco zamumlala ze spánku. To ale Mary nevzbudilo. Byla vzhůru již delší dobu a znepokojeně naslouchala zvukům z vedlejší místnosti. Opatrně sestru odstrčila, přikryla ji hrubou vlněnou přikrývkou a bosky se přikradla ke dveřím. Pootevřela je a nahlédla do světnice. Na stole hořela petrolejka. Otec neklidně vyhlížel z okna. Matka stála bosá a jen v tenké noční košili u stolu. Zrovna se nadechla a s obličejem zkřiveným bolestí se předklonila. Rukama svírala vzedmuté břicho. Mary dveře zase zavřela. „Co se děje?“ ozval se starší bratr Finn ospalým hlasem. „Myslím, že už se to brzy narodí,“ zašeptala. „K tomu nás nepotřebujou.“ Mary uvažovala. Finn měl pravdu, obě poslední děti přišly na svět taky v noci. Porody proběhly tak hladce, že se sourozenci ani nevzbudili. Ráno je čekalo překvapení. Naposledy ale trvalo štěstí jen pár dní. Novorozeně dostalo těžký kašel a zanedlouho umřelo. Lehla si zpátky do postele. Finn začal po chvíli spokojeně oddychovat, ale Mary nemohla usnout. Nakonec přece 9

jen klimbla, ale vzbudilo ji klapnutí domovních dveří. Stěny v bytě byly tak tenké, že jimi pronikaly i tiché zvuky. Rychle vstala a přes ramena si přehodila šátek. Vklouzla do světnice. Matka se oběma rukama opírala o stůl a tiše sténala. „Jdi si lehnout,“ zamumlala. „Táta odešel. Nechci, abys tady zůstala sama.“ Matka vzhlédla a usmála se. „Jsi hodná holka. Tak jestli se ti nechce spát, můžeš převařit trochu vody a přines košík. Myslím, že už to nebude dlouho trvat. Přišlo to o něco dřív, než jsem čekala,“ dodala zamyšleně. Mary si klekla ke sporáku. Rodiče už předtím připravili na zátop, takže netrvalo dlouho a voda byla ohřátá. Došla do ložnice pro pár čistých prostěradel a stačila si obléci ponožky a vlněné šaty, které odkládala na pelest. Když se vrátila, držela se matka stále stolu, kroužila boky a sténala hlasitěji. „Napij se!“ Podala jí sklenicí vody, ale matka jen zavrtěla hlavou. Minuty se pomalu vlekly. Mary se cítila bezmocná a nevěděla, co by ještě měla udělat. „Mary, budeš mi muset pomoct.“ Matka si vyhrnula noční košili. Rukou zašátrala mezi nohama a s vážnou tváří přikývla. „Už cítím hlavičku. Chytíš ho, rozumíš?“ Mary chtěla namítnout, že tohle přece není nic pro ni. Dětem pomáhala na svět stará paní Graftonová! Ale to už matka znovu zasténala a klesla na kolena. Mary pod ni rychle položila složená prostěradla a dřepla za ní. Na poslední chvíli. V následujícím okamžiku cítila, jak jí něco vklouzlo do dlaní. Cosi teplého, mokrého a tichého. Narodilo se dítě. „Rychle mi ho podej!“ Matka se opřela a Mary jí dala novorozence do náručí. Je menší než byli ostatní, blesklo jí hlavou. 10

Dítě tiše zavrnělo a pupeční šňůra pulzovala. Matka si rozepnula horní knoflíky noční košile a nabídla mu prs. Dítě si ho však nevšímalo a rozkřičelo se. Opět bouchly dveře a do světnice vešel otec s paní Graftonovou. „Koukám, že jste mě ani nepotřebovaly,“ prohlásila vesele porodní bába. „Tvoje nejstarší to zvládla stejně dobře jako já,“ otočila se k matce a sklonila se nad novorozencem. „Moc práce na mě nezbylo.“ Než si Mary uvědomila, co se chystá, přestřihla paní Graftonová pupeční šňůru. „Nechce pít,“ ozvala se matka znepokojeně a slabě se usmála. „Ale to se snad brzy spraví.“ „Mlíka máš dost, tak se neboj. Uživila bys jich několik najednou,“ zasmála se porodní bába zajíkavě a otočila se k otci. „Zaplatit ale budu chtít stejně, jasné?“ „Neboj se, peníze dostaneš.“ Oba poodstoupili ke sporáku, aby vyřídili finanční záležitosti, když se matka náhle zkroutila bolestí a zasténala. Stále ještě zůstávala na podlaze. „Vezmi ho!“ podávala Mary kňourající novorozeně. Paní Graftonová byla na svůj věk hbitá. V pohybu jí nebránila ani tělnatost. Přidřepla k Maryině matce a opatrně prohmatala břicho. „No, druhé už tam každopádně není,“ konstatovala. „Kdy porodila?“ Mary to nedokázala přesně určit. „Nevadí. Musíme ji dostat do postele. Postaráš se o dítě?“ Na nic nečekala a vzala rodičku pod paží, otec přiskočil z druhé strany. Mary trochu bezradně postávala opodál a přihlížela, jak matku vlečou k lůžku. Byla tak zesláblá, že sama skoro nedokázala pohnout nohama. Mary vzala šátek a svého nejmladšího bratra do něj zabalila. Vrnění přerostlo v tlumený pláč. Mary už to znala od mladších sourozenců, o něž se starala. Dítě se uklidní, až se přisaje k prsu. Napije se a usne. Do té doby nabídla malému alespoň prst. 11

K posteli se odvážila pohlédnout jen letmo a hned odvrátila zrak. Paní Graftonová se skláněla nad matčiným podbřiškem a něco vytahovala. Otec seděl za matkou a držel její hlavu v klíně. Matka měla zavřené oči a byla velmi bledá. Na podlaze ležela zakrvácená prostěradla a k posteli se táhla krvavá stopa. Mary přeběhl mráz po zádech. Odvrátila se a přistoupila k oknu. „Ztratila spoustu krve,“ šeptala porodní bába otci. „To se stává, když mají ženy tolik dětí. Tělo se unaví.“ Otec něco zamumlal a stará Graftonová pak pokračovala. „Dopřej jí pauzu, Macu. Máte šest zdravých dětí. Nepokoušej už štěstí!“ „Jestli je to fakt štěstí krmit další hladový krk…,“ zavrčel Mac. Přerušila je matka. Volala k sobě Mary. „Ukaž mi ho.“ „Jistě.“ Opatrně položila novorozence matce do náručí. Sheila MacArthurová dojatě shlížela na malého, kterému Mary už nasadila čepičku a uvázala plínku. Usnul, ale za chvíli se určitě vzbudí a bude hledat matčin prs. „Hned ráno zajdi k paní Dallowayové, ano? Její snacha porodila před dvěma měsíci. Říkala mi, že dítěti dávala práškové mléko. Dítě bohužel brzy umřelo. Nám se to nestane, o to se už postaráš.“ „Ale mami, vždy ho můžeš kojit. Aspoň první týdny, než zase budeš chodit na trh.“ „Udělej, co jsem ti řekla.“ Matka vyčerpaně zavřela oči. „A teď mě nech spát. Jsem tak unavená…“ ©

Za dva dny dostala horečku. Stará Graftonová přicházela do malého podkrovního bytu stále častěji. Většinou brzy odpoledne. 12

„Hm, zánět prsů,“ mumlala. „Dobře, žes obstarala mlíko.“ Podívala se na Mary, která seděla vedle postele s malým na ruce a dávala mu pít z lahve. „Naše Mary se starala i o ostatní sourozence, když jsem musela přes den do práce.“ „To je dobře, že to zvládá,“ přikývla stará porodní bába. „Budeš se totiž muset ještě chvíli šetřit, Shee. Má manžel práci?“ „Naštěstí jo. Pracuje v docích a slušně si vydělá. Od posledního léta tam s ním chodí i Finn. Každý přivýdělek navíc se hodí.“ Těch pár vět stálo matku spoustu sil a už zase jí padala víčka. „Rodiče můžou být rádi, že tě mají,“ poznamenala paní Graftonová na odchodu. Ještě se na okamžik zastavila ve dveřích. „Je ti čtrnáct?“ „Třináct,“ zašeptala Mary. „Nechtěla bys jít ke mně do učení? S dětma to umíš a zbytek tě naučím. Je to užitečná práce, a slušně placená.“ Stará porodní bába spokojeně mlaskla. „Když já nevím.“ Zatím o své budoucnosti moc nepřemýšlela. V sedmi letech musela přestat chodit do školy a od té doby se starala o mladší sourozence. Na trh ještě nechodila, protože byla moc malá a ostatní by ji určitě vyháněli z lepších míst. Byla bystrá a brzy se naučila děti přebalovat, krmit z lahve i uspávat je ukolébavkami. Odchovala již tři. Dvě další zemřely brzy po narození. „Jsi šikovná, některé mladé matky by se od tebe mohly učit. Hodně jsi od mamky odkoukala.“ Mary byla s mladšími sourozenci a matkou doma sama. Jakmile se vrátil otec, musela rychle běžet k pekaři. Doufala, že pro ni schoval chléb od včerejška. Kvůli matčině nemoci padla veškerá péče o domácnost na ni. „Dělám jen to, co mi ukázala.“ „Asi ti to ukazovala dobře. A hlavně je vidět, že tě to 13

baví. Už delší dobu tě sleduju, Mary. Jsi pilné děvče. Moje nabídka platí, přemýšlej o ní.“ Bylo docela dobře možné, že se v péči o novorozence vyznala lépe než ledasjaká mladá matka. Uměla děti nakrmit, přebalovat i je zabavit. Ale představa, že by musela dnem i nocí pomáhat u porodů, ji vůbec nelákala. Spíš ji bavilo přihlížet, jak sourozenci rostou. Vychovávala je skoro jako druhá matka. Tohle by ráda dělala, ale takové povolání neexistovalo. Nebo snad ano? ©

Nikdo Mary nic nevyčítal, když malý bratříček Seamus tři týdny po narození zemřel. Všichni věděli, že není v pořádku. Neustále plakal a všechno mléko vyzvracel. Mary krvácelo srdce, když přihlížela, jak nejmladší člen rodiny čím dál víc slábne. Nejdůležitější bylo, že se uzdravila matka. Přesto Mary usedavě plakala, když malý naposledy vydechl. Plakala i poté, co ho druhý den odnesli zabaleného do přikrývky. Matka neplakala, její srdce již bylo po mnoha ztrátách příliš okoralé. Taková nikdy nebudu, říkala si Mary. Současně však cítila, že nikdy nebude chtít vlastní děti. Nechtěla přihlížet, jak umírají na záškrt, černý kašel, spalničky, spálu nebo tyfus. Tohle zažívat nehodlala. Nikdy. Stačilo, jak trpěla, když umírali sourozenci. ©

Vzpomínky připomínaly temnou a hlubokou řeku, do níž byla Mary hozena. Vší silou se snažila vyplavat a vrátit se do přítomnosti. Zpátky do Norlandského ústavu, na přednášku porodní asistentky. Potřásla hlavou a zahnala chmurné myšlenky. 14

„Jsi v pořádku?“ S Gladys si ve škole rozuměla asi nejvíce. Možná by ji mohla dokonce označit za přítelkyni. „Všimla sis? Randolpha už zase chyběla! Vsadím se, že se bude vymlouvat na to, že byla po včerejšku příliš unavená.“ Gladys zamrkala a Mary se mírně usmála. Někdy si mezi ostatními studentkami připadala cizí. Všechny se chtěly po ročním studiu stát chůvami, ale na rozdíl od Mary pocházely vesměs ze zámožnějších vrstev. Už jen kvůli tomu měla pocit, že se musí snažit víc než ostatní a že ji učitelky sledují a hodnotí přísněji. Za to, že mohla také studovat, vděčila shodě několika příznivých okolností. Především dokázala o svých vlohách přesvědčit zakladatelku školy, paní Wardovou. „Mary!“ Otočila se. Gladys na ni zuřivě mávala a pospíchala do další učebny, knihy a dřevěný penál pevně přitisknuté k hrudi. Na druhé straně chodby vydlážděné tmavým a světlým mramorem se objevila mladá žena. Podle hnědé uniformy se dalo usuzovat, že patří k bývalým absolventkám Norlandského ústavu. Mary ji za okamžik poznala a usmála se. Katie Foxová! Na pelerínu si připnula malou stříbrnou brož, kterou dostávaly jako čestné vyznamenání zasloužilé chůvy. Katie ji na pozdrav objala. „Co tě k nám přivádí?“ zajímala se Mary. „Ty, samozřejmě! A taky práce. Velkokněžna Jelena zase jednou vyrazila za svým anglickým příbuzenstvem. Bydlíme v Buckinghamském paláci. Na rozdíl od Řecka tam máme spoustu místa! Ale mezi námi, to věčné cestování je strašně náročné.“ Zavěsila se do Mary. „Máš vyučování? To nevadí, ale mohly bychom se sejít později? Ráda bych s tebou něco probrala.“ Mary se zarazila. Zase se ozval onen nepříjemný pocit, že sem nepatří. „Stalo se něco? Udělala jsem něco špatně?“ zeptala se podezřívavě. 15

„Ale vůbec ne, ty hloupá!“ zasmála se Katie. Vypadala vesele a uvolněně. „Tak co, dáme si sraz po obědě?“ A tak se Mary po lehkém jídle a před odchodem do studovny sešla s Katie v prázdné učebně. Katie vytáhla bloček, do nějž si ráda dělala poznámky. „Jde o Norlandský čtvrtletník,“ vysvětlovala. Mary se trochu uvolnila. „Co máš konkrétně na mysli?“ „Chtěla bych o tobě napsat článek! Jsi první z podpůrného programu Norlandského ústavu a jistě jsi štěstím bez sebe! Vždyť už za necelý rok se ti splní životní sen.“ „Ten už se mi splnil,“ podotkla Mary tiše. „Studovat a být jednou z vás, to vnímám jako…“ Odmlčela se a hledala správné slovo. „Výsadu?“ „Možná by se tomu tak dalo říkat,“ vzdychla Mary. „Neustále se bojím, že něco udělám špatně. Nebo že nesplním místní nároky. Nejsem jako ty ostatní sebevědomé mladé dívky z lepších kruhů, které v poklidu vystudují za peníze svých zámožných rodin, pár let se budou věnovat svému oboru a pak se dobře vdají.“ „Hm,“ zamyslela se Katie. Obě věděly, že přibližně každá třetí chůva se dříve či později vdá a přestane pracovat. Zažily to již se svou přítelkyní, Joan Hodgesovou. A to přitom zrovna ona byla od počátku přesvědčená, že jí se nic takového nemůže stát. Vždy si velmi zakládala na vlastní nezávislosti a přesto se zamilovala a vdala. Nyní, po manželově smrti, vrhla veškerou svou energii do práce pro Norlandskou nadaci. Právě díky ní mohla Mary studovat. „Učitelky říkají, že jsem dobrá,“ pokračovala Mary a opět cítila obavy, že nebude stačit nárokům, které jsou na chůvy kladeny. „Ale bude mi to k něčemu?“ „Paní Wardová ti najde skvělé místo,“ ujišťovala ji Katie. 16

„Jistě,“ vzdychla Mary. „Určitě mě někam umístí. Tak cos vlastně chtěla o mně vědět?“ Katie mrkla do svých poznámek a usmála se. „Kdy sis uvědomila, že se chceš stát chůvou?“ Mary začala vyprávět. Uvědomila si, že nahlas vyřčené myšlenky jí dodávají sebedůvěru. Studium na Norlandském ústavu jí pomůže splnit životní poslání. Byla o tom náhle naprosto pevně přesvědčená. Nezklame, dotáhne svůj sen do konce. Nenechá se odradit, to prostě nepřipadalo v úvahu.

Kapitola 1 Bethersden, duben 1905

řásl se únavou, ale přesto nemohl usnout a naslouchal tichu noci. Přemýšlel o tom, že již nedokáže snést pohled na utrpení nejbližší bytosti, své nade vše milované manželky Tracy. Vstal a vyšel z pokoje na chodbu. Kromě občasného lupnutí v dřevěných trámech rušil noční klid jen sykot malé plynové lampy. Přesto měl pocit, že se mu rozskočí hlava při pomyšlení na to, že její hlas už brzy umlkne navždy. Pak ji uslyšel volat. Oliver se zastavil v horním patře mezi schodištěm a ložnicí, kterou spolu s Tracy sdíleli již jedenáct let, od své svatby. Nikdy nechtěla mít vlastní, ani po narození synů, kteří jako malí v noci spali vedle ní v kolébce. Když se v noci probudili, Tracy je okamžitě zvedla a přiložila k prsu. „Jsem jako opravdová selka,“ žertovala, ale přitom neviděla nic špatného na tom, že děti kojí sama. Oliver si na noční zvukovou kulisu brzy zvykl – na dětské vrnění, šustot, na manželčin tichý hlas, kterým konejšila nejprve Thomase a o čtyři roky později malého Oscara, zatímco je hladila po hlavičkách a oni mlaskavě pili. Někdy se ráno vzbudil, vedle ležela Tracy a dítě na jejím břiše. Pokojně tak po krmení usnuly. Synové mu chyběli, když se po roce stěhovali z rodičovské ložnice do dětského pokoje naproti. 18

Nyní již několik měsíců měli manželé svou místnost opět jen sami pro sebe. Doufali, že by mohli mít ještě jedno dítě, třeba holčičku. Jejich naděje se nesplnily. Do života zasáhla zákeřná nemoc. Oliver se děsil toho, co muselo nevyhnutelně přijít. Vrátil se do ložnice. „Drahá, co se děje?“ Tracy se posadila, dívala se jeho směrem, ale mlčela. Obličej se mu stáhl nesmírnou bolestí. „Tracy?“ zeptal se znovu tiše. „Měla jsem pocit, že slyším… zpěv,“ řekla chraptivým hlasem. Už to nebyl ten melodický soprán, kterým chlapcům každý večer zpívala ukolébavky. „Nikdo nezpívá.“ Přistoupil blíž. „Nepůjdeme spát?“ Zasmála se, aniž by pohnula hlavou. „Copak ty bys usnul, drahý?“ „Jestli to zvládneš ty, tak já taky. Nemáš bolesti?“ Lehce zavrtěla hlavou. Na nočním stolku svítila lampa, i když ji Tracy nepotřebovala. Její svět se ponořil do tmy. Přesto ji nezhasínal, ani když odcházel z ložnice. Nesnesl pomyšlení, že by i pokoj potemněl. ©

Začalo to loni na konci léta. Zrovna česali jablka. Tracy si již nějakou dobu stěžovala na bolesti hlavy. Oliver balancoval vysoko na žebříku a trhal do košíku sladce vonící jonatány, kyselou odrůdu Bramley, z níž Tracy zavářela kompoty a pyré, a Coxovy renety, které chutnaly synům nejvíce. Manželka si mezitím v zahradě malého kentského sídla hrála s Thomasem a Oscarem na honěnou. Ozval se hlasitý výkřik a Oliver úlekem zakolísal. Nejprve si myslel, že jedno z dětí upadlo a ublížilo si. Slezl ze žebříku a běžel k nim. Synové však byli v pořádku. Bezradně stáli u matky, která se potácela v kruhu, otáčela se, potřásala hlavou a vyděšeně volala manžela. 19

„Tady jsem, drahá!“ Vzal ji za ruku, druhou k němu nejistě vztáhla. Jako slepá, napadlo ho. Vzápětí si uvědomil, že opravdu oslepla. Během vteřiny. „Olivere? Co se to stalo?“ ptala se hlasem chvějícím se strachy. „Nevím, drahá. Pojď, vrátíme se do domu.“ Pevně se ho chytila a Oliver ji odváděl ze sadu pryč. Podomka okamžitě poslal pro lékaře a pokoušel se uklidnit děti, které byly z celé situace pochopitelně vyděšené. Lékař sice přispěchal, ale moc nepomohl. Předepsal léky na uklidnění a doporučil, aby Tracy navštívila londýnského specialistu. Za dva dny odjel s manželkou do hlavního města. Měli v Londýně dům, i když většinu času trávili na venkovské usedlosti. Řídit obchody mohl Oliver i z Kentu. Tracyina sestřenice Helen jim okamžitě nabídla pomoc. Nechali tedy děti u ní. Trvalo několik týdnů, než se dozvěděli diagnózu. Doktoři zprvu jen krčili rameny a nevěděli si s nemocí rady. Pomohl jim teprve starší oční lékař. I když, jak se to vezme. Po důkladném vyšetření si odkašlal a opatrnými slovy vysvětlil, že Tracy trpí takzvaným spongioblastomem, což je nádor v mozku. Byl již tak velký, že tlačil na zrakový nerv. Proto Tracy oslepla. Nezbývalo jí příliš času, nanejvýš několik týdnů nebo měsíců. Vrátili se domů. Thomas s Oscarem se okamžitě na matku vrhli a šplhali jí na klín. Nadšeně se k ní tulili a líbali ji. Oliver se musel odvrátit. Nesnesl představu, že od nich Tracy brzy odejde navždy. Od onoho letního dne, kdy manželka oslepla, nesnášel vůni i chuť jablek. Zavařovací sklenice s pyré a omáčkou strčil v komoře úplně dozadu a nařídil kuchařce, aby jablka už neservírovala na stůl. ©