Mise
v Monte Carlu
Praha 2022
Přeložila: Kristina Volná
Barbara Cartland: Mise v Monte Carlu Vydání první Copyright © 1983 by Cartland Promotions All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2559. publikaci Přeloženo z anglického originálu Mission to Monte Carlo vydaného nakladatelstvím Barbara Cartland Ebooks Ltd. v roce 2012 Český překlad © 2022 Kristina Volná Odpovědná redaktorka Jana Markusová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2022 Martina Černá Přebal a vazba © 2022 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1949-0 BARONET Praha 2022
Barbara
Cartland Mise
v Monte Carlu
POZNÁMKA AUTORKY
Monte Carlo bylo v posledních letech 19. století nejmódnějším místem v Evropě. Seznam návštěvníků tohoto města čítá mnoho nejvýznamnějších členů šlechtických rodů. Propast mezi společenskými vrstvami byla však nepřekonatelná. Když v Monte Carlu trávili líbánky devátý vévoda z Marlborough se svou ženou, dříve Consuelo Vanderbiltovou, upozornila ho právě vévodkyně na eleganci a krásu některých žen, které byly k vidění v kasinu. K jejímu překvapení jí zakázal, aby o nich mluvila, a rovněž nesměla jmenovat muže, kteří je doprovázeli, byť s nimi třeba předchozího dne večeřeli. Až posléze dívka pochopila, že ony nádherné ženy byly nejslavnější evropské kurtizány. Mezi ostatními hosty byl i fascinující a extravagantní ruský velkokníže Sergej, velkokníže Mikuláš, chán Aga, krásná a svůdná Lily Langtryová, vévoda z Montrose, dánský princ a pochopitelně i princ z Walesu. O Monte Carlu byl napsán nespočet románů, divadelních her a natočeno mnoho filmů. Na celém světě totiž neexistuje jiné místo, které by bylo větším symbolem králů, princů, velkovévodů, podvodníků, kurtizán, kokainu, společenských pořádků a sebevražd. 7
Kapitola 1.
P
řed ministerstvem zahraničí zastavil kočár, z něj vystoupil vysoký muž a prošel vchodem lemovaným masivními sloupy. Hned jak se objevil, ještě než jeho sluha stihl promluvit, k němu přiskočil mladý muž ve fraku. „Pan Vandervelt?“ Příchozí přikývl. „Ministr vás očekává, pane.“ „Děkuji,“ odvětil Craig Vandervelt. Mladík ho vedl několika ponurými chodbami s vysokými stropy, až nakonec otevřel dveře do rozlehlé impozantní kanceláře. U stolu před oknem s výhledem do malé zahrady v zadní části budovy seděl markýz z Lansdownu. Sice už začínal šedivět, ale stále to byl pohledný muž. Když mladík Craiga Vandervelta ohlásil, markýz se zvedl od stolu a podal mu ruku. „Dozvěděl jsem se teprve včera, Craigu,“ řekl mu, „že jste v Londýně. Mám radost, že vás vidím.“ „Jak se vám daří, mylorde?“ odvětil Craig Vander velt. „Jsem na cestě do Monte Carla,“ dodal. V hlase měl jakýsi obranný tón, jako by chtěl dát markýzovi najevo, že Anglií pouze projíždí. 9
Ministr to zjevně pochopil a vyzval ho: „Posaďte se. Musím vám toho hodně říci.“ Craig Vandervelt se zasmál. „Toho jsem se právě obával.“ Přesto se usadil na pohodlnou židli, přehodil nohu přes nohu a uvolnil se. Markýz se posadil naproti němu a stejně jako mnoho žen před ním i jeho napadlo, že by na celém světě jen stěží našel pohlednějšího mladíka. Nebylo to vlastně nijak překvapivé. Otec Craiga Vandervelta pocházel z Texasu a pyšnil se bystrým a brilantním mozkem, díky němuž proměnil neštěstí Vanderveltů v jedno z největších bohatství v Americe. Jeho matka, dcera vévody z Newcastlu, byla jednou z největších krásek své generace. Nebylo proto divu, že jejich jediný syn byl nejen mimořádně pohledný a neodolatelně přitažlivý, ale také, ačkoli si to málokdo uvědomoval, měl mozek, který se vyrovnal mysli jeho otce. Protože Craig neměl žádnou touhu rozšiřovat obrovské bohatství, které jeho rodina již nashromáždila, stal se tím, čemu zbytek světa říkal „playboy“. Hodně cestoval, užíval si nejen ve velkých metropolích, kde bývalo o bohaté mladíky dobře postaráno, ale také v neznámých, zapadlých koutech země, kde se člověk nemohl spolehnout na peněženku a musel prokázat svou mužnost. „Před pár dny jsem na vás zrovna myslel,“ řekl mu markýz. „A pak, jako by se mé modlitby vyplnily, jsem se dozvěděl, že jste opravdu přijel. Uvažoval jsem, jak se s vámi spojit.“ „Bydlím u bratrance v Park Lane.“ „To je mi nyní jasné,“ podotkl markýz. „Ale strávil 10
jsem několik zoufalých hodin, kdy jsem vás hledal po všech čertech, než jsem vás vystopoval.“ „Cítím se teď jako liška,“ bránil se Craig. „Ale jak už jsem vám řekl, mylorde, jsem na cestě do Monte Carla.“ „To jsem mohl čekat,“ usmál se markýz. „Prý je tam letošní sezona nejveselejší ze všech a krásky ze společenského světa i z podsvětí se třpytí drahokamy a pyšní pavím peřím.“ Craig zaklonil hlavu a rozesmál se. „Cítím z vašich slov jistou závist, mylorde. Měl byste jet se mnou.“ „Nic na světě by mne tak nepotěšilo,“ pravil markýz. „Bohužel musím zůstat v tuto chvíli právě zde. Nepochybně se však u zelených stolů setkáte s celou řadou šlechticů a v neposlední řadě s princem z Walesu.“ Craig se usmál, jako by se to od něj čekalo, a markýz pokračoval: „Kdybyste náhodou nebyl na cestě do Monte Carla, musel bych vás požádat, abyste tam jel a zrušil všechny ostatní plány.“ Nastalo ticho. Pak řekl Craig s docela jiným výrazem v tmavých očích: „Mluvíte, jako by se vyjevilo něco naléhavého.“ „Je to velmi naléhavé,“ odvětil markýz tiše, „a mám pocit, že mi můžete pomoci jen vy.“ Craig neodpověděl. Věděl, že by s ním markýz takto nemluvil, pokud by od něj nevyžadoval pomoc v nějaké zásadní otázce. Ještě než se markýz z Lansdownu stal ministrem zahraničí, uvykl si spolupracovat s Craigem Vanderveltem způsobem, který by jistě zmátl všechny, kteří na amerického milionáře pohlíželi jako na po11
vrchního hejska, pokud by samozřejmě celá věc byla veřejně známá. Právě markýz totiž vycítil, že Craiga jeho dosavadní život nudí a začíná se k ženám, které se na něj slétaly jako vosy na bonbon, chovat veskrze cynicky. Markýz ho proto naverboval na jistou malou, ale nesmírně důležitou misi, která se týkala německé touhy vládnout Evropě. Craig se své role zhostil tak dokonale, že se mu nakonec dostalo poděkování jak předsedy vlády, tak i královny. Markýz si od té doby žádal pomoci mladého Američana vcelku pravidelně. Protože to bylo opředené tajemstvím a tolik se to lišilo od jeho běžného života, Craiga jeho nesmírně nebezpečný koníček začal velmi přitahovat a bavit. Dvakrát jen o vlásek unikl kulce a jednou v poslední vteřině odvrátil bodnutí nožem. Vzrušení z toho, co nazýval „hrátky se smrtí“, se stalo součástí jeho života a nyní mu bylo jasné, že ať už po něm markýz bude chtít cokoli, bude s tím souhlasit. Markýz měl však podle všeho potíže s výběrem slov, kterými by mu ozřejmil jeho úkol. Jako by věděl, že v Craigovi roste netrpělivost, vyhrkl: „Omlouvám se, jestli vám připadá, že váhám. Není to proto, že bych vám chtěl něco tajit, ale je obtížné předat vám to málo informací, které sám mám.“ „První, co by mne zajímalo,“ řekl Craig s pobaveným úsměvem, „je jméno nepřítele.“ Přišlo mu to mimořádně důležité, protože jednou, když markýzovi pomáhal, měl špatné informace, nebo, lépe řečeno, nevěděl, proti komu přesně stojí. Jen jeho intuice a šestý smysl ho zachránily před tím, aby se nechal chytit do šikovně nastražené pasti, z níž by se už nedostal. 12
„Problém je,“ ozval se markýz, „že v současné chvíli mám spíše podezření než důkazy, že je nezbytné, abyste se vypravil do Monte Carla.“ „Rád si vyposlechnu vaše podezření,“ vyzval ho Craig. „Jsem si docela jist, mylorde, že až přijde čas, bude na jejich podporu dost důkazů, které budou nebezpečnější než luk a šípy.“ Markýz se zasmál, ale nijak pobaveně to neznělo. „Potíž je, Craigu,“ řekl mu, „že mám obavy vás do této mise naverbovat. Jenže naši agenti zatím zjistili jen málo, a na rovinu, muži, které v Monte Carlu mám, nepatří do těch správných sociálních kruhů.“ „S tím samozřejmě problém mít nebudu,“ ucedil Craig suše. Nikdo nevěděl lépe než on, že jeho bohatství mu otevíralo úplně všechny dveře. Bylo mu devětadvacet a smutné bylo, že když si s ním králové potřásali rukama a královny nastavovaly ruce k polibku, pokaždé uvažoval, jestli jsou jejich vřelé úsměvy motivované jeho kouzlem osobnosti nebo neomezeným bankovním účtem. Jako by markýz uhodl, na co myslí, poznamenal: „Jste nesmírně oblíbený v jakékoli společnosti, a to je z mého profesionálního pohledu vaše největší přednost.“ Ztišil hlas a pokračoval: „Věřím, že mimo tyto zdi nemá nikdo ani tušení, že jsme spolu ve spojení jinak, než že jsme přes vaši matku příbuzní. A všichni si myslí, že na různá zvláštní místa jezdíte pouze hledat potěšení.“ „Doufám, že se nemýlíte, mylorde,“ odvětil Craig. „Pokud by tomu tak nebylo, v některých situacích, do nichž jsem se dostal, bych nepřežil dlouho.“ Markýz se zamračil. „Možná dělám chybu, Craigu, že to od vás žádám,“ řekl, „ale nemusím vám říkat, 13
jak užitečný jste pro mne v minulosti byl a jak jsem vám vděčný.“ Pokračoval hlubokým hlasem: „Nikdo jiný, a to myslím vážně, by nám nedokázal obstarat informace, které se vám podařilo získat, a díky tomu jsme se dokázali zachránit před neblahými okolnostmi, které by měly nedozírné následky pro celosvětový mír.“ „Děkuji vám,“ řekl Craig tiše. „A teď mi, předpokládám, povíte, co byste tentokrát potřeboval.“ „To bych sám rád věděl,“ odpověděl markýz. „Ale uvedu vás do situace.“ Craig pozorně naslouchal. „Jak moc dobře víte, protože jste nám pomáhal minule, naše pozice v Indii je ohrožená ruským postupem ve Střední Asii.“ Craig kývl a markýz pokračoval. „Protože Rusko rozšířilo svou oblast vlivu do Afghánistánu, posunuli jsme hranice Indie na západ a severozápad.“ To bylo tak všeobecně známé, že se Craig ani neobtěžoval souhlasit, a markýz mluvil dál. „Tibet, kde kdysi vládla Čína, je stále nezávislé území velmi nepřátelské k cizincům. My však máme jisté obavy.“ Craig se naklonil kupředu. „Proč?“ Markýz ztišil hlas ještě víc, jako by se bál, že zdi mají uši. „Dostali jsme šifrovanou zprávu od místokrále,“ prozradil mu. „Myslí si, že existuje tajná smlouva mezi Ruskem a Čínou, která jim zaručuje speciální práva na Tibet.“ „To se zdá prakticky nemožné.“ „Souhlasím s vámi,“ kývl markýz, „lord Curzon je nicméně přesvědčen, že Rusko poslalo do Tibetu armádu, a předpokládá, že brzy začnou Rusové vyvolávat na tibetsko-indických hranicích potíže.“ 14
Markýz zmlkl a Craig po chvíli poznamenal: „Mys lel jsem, že jste chtěl, abych jel do Monte Carla.“ „To je pravda,“ kývl markýz. „Dozvěděl jsem se totiž, že aniž by to komukoli řekl, před třemi týdny tam dorazil Randall Sare.“ Craig překvapeně vzhlédl. „Randall Sare? Tomu nevěřím. Nikdy by mne nenapadlo, že přijede domů. Když jsem ho naposledy viděl v Indii, říkal mi, že hodlá strávit zbytek života v Tibetu.“ „A to jste mi také vzkázal,“ souhlasil markýz, „takže nejspíš změnil názor. A protože dorazil do Monte Carla, aniž by se s námi jakýmkoli způsobem pokusil spojit, usuzuji, že se skrývá, protože má pro nás nějakou informaci.“ „Ale proč v Monte Carlu?“ zeptal se Craig. „Proč nepřijel přímo do Anglie?“ „To nevím.“ Markýz pokrčil rameny. „Souhlasím s vámi, že je to nepochopitelné místo. Sare nepůsobí jako člověk, který by byl závislý na hazardu.“ „Ne, to by nebylo možné,“ kývl Craig. Opřel se o opěradlo křesla a zamračil se, jak se soustředil. „Napadá mě jedině,“ řekl po chvíli, „že se z nějakého důvodu musel vylodit ve Villefranche, kde určitě kotvila jeho loď, ať už to byla kterákoli. Ale jestli se dostal tak daleko, opravdu pak zamířil do Monte Carla?“ „Nedokážu na to odpovědět,“ řekl markýz. „A právě proto vás žádám – ne, prosím – abyste se co nejdříve do Monte Carla vypravil a Randalla Sareho našel.“ „Chcete říci, že se s ním vaši lidé nedokázali spojit?“ „Ne. Viděli ho na ulici, ale ztratili ho z dohledu, než ho dokázali oslovit.“ „To se zdá neuvěřitelné,“ poznamenal Craig, „a velmi neprofesionální.“ 15