9788026919469

moje spása

Praha 2022

Přeložila: Zuzana Selementová

Melanie Moreland: Grace, moje spása Vydání první Copyright © 2020. My Saving Grace by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2558. publikaci Přeloženo z anglického originálu My Saving Grace vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Zuzana Selementová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Karen Hulseman, Feed Your Dreams Designs Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1946-9 BARONET Praha 2022

Melanie Moreland

moje spása Vested interest: ABC Corp. (1)

Věnování Pro moje Mimoňky, však vy víte proč. Díky, že mě umíte rozesmát. Mám vás všechny ráda.

PROLOG

GRACE

K

dyž jsem se vzbudila, hlava mě bolela a ­ruce

i nohy jsem měla jako z olova. Mrkala jsem do tmy v místnosti a v puse jsem měla jako na Sahaře. Pokoj mi připadal neznámý a nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem v hotelu v Las Vegas. Proč mě ta hlava tak strašně bolí? Probírala jsem se vzpomínkami na včerejší den. Konečně rozluštění té záhady s ochrannou známkou a autorskými právy. Zábava na hracích automatech, ochutnávka z několika švédských stolů. Prohlídka zajímavých míst. Než jsme odjeli na letiště, zavolali mi, že můj let je zrušený kvůli mechanické poruše a že nejbližší spoj, na který se můžu dostat, je až další den. Byl to dlouhý let, ze kterého by mě bolel zadek, než bych po spoustě mezipřistání po celých Spojených státech konečně dorazila do Kanady, ale aspoň bych se stihla dostat domů včas na Addiinu svatbu. Nechtěla jsem se vydat na cestu tak krátce před jejím sňatkem, ale nakonec jsem musela. Jaxson mě o to požádal a já jsem řekla ano. Což ukázalo, jaký jsem idiot. Fakt, že jsem na něho pomyslela hned po probuzení, toto prohlášení pouze potvrzoval. 7

Co se se mnou krucinál stalo po tom telefonátu? Namáhala jsem mozek a snažila se vzpomenout, zachytit nějaký okamžik ze včerejška, ale v hlavě se mi objevila jediná jasná vzpomínka – že jsem ho potkala před několika měsíci. Byla jsem na pohovoru u Smiths a Hodges, kde mi nabízeli pozici praktikanta ve firmě. Praktikantství, jak jsem se dozvěděla na právnické škole, byl ojedinělý kanadský termín – v podstatě to znamenalo, že bych byla placená stážistka a přitom využívala praktických zkušeností s mentorem. Když pohovor skončil, poslali mě do kanceláře Jaxsona Richardse. V předpokoji nikdo nebyl, a tak jsem zaklepala na dveře a počkala, až na mě zavolal, že mám jít dál. Seděl za masivním psacím stolem a v okamžiku, kdy se naše pohledy setkaly, se můj svět otřásl. Byl vysoký a statný, přísný a rázný, zíral na mě a zvedal se přitom ze židle. Jeho modré oči byly jako ledový oheň, živé a jasné. Vlasy měl tak tmavé, až byly téměř černé, a vykartáčované tak, že se mu leskly. Oblek mu dokonale seděl, a když kráčel ke mně, zahlédla jsem jeho mohutná stehna, velké ruce a širokou hruď. Podal mi ruku, úsměv mu nadzvedl jeden koutek plných rtů a zdůraznil důlek na bradě. Nikdy v životě jsem neviděla tak hezkého chlapa. Vzhledem k úrovni mužů, kteří mě neustále obklopovali, to už bylo co říct. „Grace VanRyanová, přepokládám?“ Podala jsem mu ruku a potřásla si s ním. Šok, který mnou projel při jeho dotyku, mě zaskočil. Na okamžik jsem ztratila řeč, v krku mi vyschlo, slova, která jsem měla říct, zůstala nevyslovená. Zavrtěla jsem hlavou a našla zase řeč, žasla jsem, proč jsem náhle tak nervózní. 8

„Pane Richardsi. Ano, já jsem Grace.“ Odkašlala jsem si, slova zněla podivně zadýchaně. „Těší mě, že vás poznávám. Těším se na naši spolupráci.“ Naklonil hlavu. „To já také.“ Doprovodil mě k židli naproti stolu a počkal, až se posadím. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě pořád drží za ruku. Pustil ji, sedl si a opřel se lokty o stůl. Pak mi položil tu nejpodivnější otázku. „Povězte mi něco o Grace VanRyanové. Kromě ­toho, že studuje práva a je tu na praxi.“ Čekala jsem, že se mě bude ptát na ­školu. Na to, co bych si chtěla ze stáže ve firmě odnést. Na moje představy o budoucnosti. Ne na mě osobně. „Nemám toho moc co říct. Jsem docela nudná.“ „Tomu se mi nechce věřit.“ Usmál se a povytáhl obočí. „Možná stojíte na začátku svého příběhu, slečno VanRyanová, ale pochybuju, že byste byla nudná.“ Vyletělo to ze mě dřív, než jsem se stačila zastavit. „Gracie. Přátelé mi říkají Gracie.“ Nahnul hlavu na stranu a na rtech se mu objevil pokřivený úsměv. „Gracie,“ zopakoval. Opřel se v židli a dál už na to téma netlačil. Mluvil o firmě, o její historii, a co ode mě očekává. Prodiskutovali jsme některé z případů, na nichž pracoval. „Proč jste si vybrala korporátní právo?“ „Vždycky mě to fascinovalo,“ přiznala jsem. „Můj otec pracuje v marketingu, takže často mluvíval o ochran­­ných známkách a o autorských právech. Ráda jsem s ním chodívala do práce a pokaždé jsem se vplížila do právního oddělení a vyptávala se na tisíce věcí.“ „VanRyan, VanRyan,“ opakoval. „Richard VanRyan?“ „Ano.“ „Znám jeho práci.“ Usmála jsem se, nevěděla jsem, co na to říct. 9

Pak mi sdělil, jaká je pracovní doba, kde budu pracovat, a odpověděl mi na všechny otázky. Zářivě se na mě usmál a to gesto proměnilo jeho přísný obličej ve vřelou tvář plnou lidskosti. „Váš entuziasmus je chvályhodný. Těším se, že vás budu mít pod sebou.“ Vykulila jsem oči a on se spěšně opravil. „Že budete pode mnou pracovat. Se mnou. Mám pocit, že by z nás mohl být dobrý tým.“ Musela jsem zaplašit představu, jak jsem pod ním. Jak bych na sobě cítila jeho silné tělo. Jakou rozkoš by mi mohly přinést ty jeho velké ruce. Cítila jsem, jak mi zrudly tváře, a musela jsem sklopit pohled, než si toho všimne. Rozhostilo se ticho, pak si odkašlal a položil mi několik dalších otázek. Zatřepala jsem hlavou, abych si ji pročistila. Věděla jsem, že bych neměla mít takové myšlenky o muži, který bude mým šéfem. Zareagovala jsem správným způsobem a soustředila se přitom výhradně na byznys. Konečně vstal a zapnul si sako, čímž naznačil, že náš čas vypršel. Ještě jsme si potvrdili moji pracovní dobu a pak jsem odešla, celá nadšená z toho, že s ním budu pracovat. Že se toho hodně naučím. Netušila jsem, že největší lekcí, které se mi dostane, bude bolavé srdce. Schoulila jsem se, jak jsem se snažila potlačit bolestné vzpomínky. Jak se ze vzrušení stala muka. Jak jsem zjistila, že za jeho šarmem se skrývá sobecký muž, kterému jde pouze o jeho vlastní potěšení. Ke svému zděšení jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala do člověka, jenž není schopen tuto lásku vracet a který mi lhal svými sladkými slovy a gesty. Budoucnost, již jsem si představovala, nebyla ničím jiným než lží. 10

Tvář, kterou ukazoval okolnímu světu, byla také jenom lží. Neměla jsem jinou možnost než s ním každý den spolupracovat a skrývat svoje trápení. Žasnout, jak snadno se může láska proměnit v nenávist. Nedovolila jsem, aby viděl můj vnitřní zmatek. Rozhodla jsem se, že dokončím praxi, odejdu a nikdy už Jaxsona Richardse znovu neuvidím. Na tuto cestu jsem jet nechtěla, ale šéfové – a Jaxson – mi nedali na výběr. Pohnula jsem se a zasténala, bolest v hlavě se z tupého pocitu změnila v permanentní bušení. Jak jsem se posunula, ztuhla jsem, neboť jsem si uvědomila, že tíha, kterou cítím na svém boku, není od přikrývky, ale od něčí ruky. Realita mě dostihla a mně se zvedl žaludek. Někdo byl se mnou v posteli. Vyspala jsem se s nějakým cizím člověkem. Opila jsem se v Las Vegas a vyspala se s cizincem. Takové otřepané klišé. Nedbala jsem na bolení hlavy, vystřelila z postele a přikrývku jsem stáhla s sebou. Šmátrala jsem kolem sebe, našla vypínač a rozsvítila. Zamžourala jsem přes bolest, vystřelující mi mezi spánky, a zalapala po dechu, když jsem poznala muže, ležícího vedle mě v posteli. Jaxson se naprosto nevzrušeně posadil a měl tu drzost se na mě usmát. „S cizincem ne,“ prohodil, čímž mi dal najevo, že jsem přemýšlela nahlas. „Jak se cítíš, drahoušku?“ „Co tady k čertu děláš?“ „Ještě před chviličkou jsem spal. Ty asi potřebuješ tylenol, ne? Já ti ho přinesu.“ „Neobtěžuj se. Ptala jsem se, jak ses k čertu dostal do mojí postele?“ Zakřenil se, přitáhl si nohu k hrudníku a opřel se s rukama za hlavou. Vypadal příliš dobře a příliš spokojeně na takovou situaci. 11

„Vzhledem k tomu, že je to můj pokoj, jsi to ty, kdo je v mojí posteli.“ Rozhlédla jsem se okolo a zjistila, že má pravdu. „Co se tu dělo, sakra?“ „Řekl bych, že je to jasné.“ Ukázal na roztržené obaly od kondomů. „Měli jsme sex.“ Zírala jsem na něho. „Proč bych s tebou měla sex? Nemám tě ráda.“ Naklonil se dopředu, modré oči mu v tlumeném světle jasně zazářily. Jeho úsměv byl prohnaný a já jsem měla chuť mu ho smáznout pěstí z tváře. „Včera v noci jsi mě měla dost ráda. Přinejmenším třikrát.“ „My jsme měli sex třikrát?“ „Nejmíň,“ potvrdil. „Nepočítám jeden orgasmus v autě a mám dojem, že jsem ještě jedno šukání prošvihl. Myslím, že to bylo u zdi.“ Byla jsem ohromená. Zděšeně jsem na něho zírala. Vyspala jsem se svým šéfem. Už zase. „Nemůžu uvěřit, že jsem to udělala,“ zamumlala jsem a sevřela přikrývku. „To není to jediné, co jsi udělala, drahá.“ „Co může být horšího?“ Zblízka se na mě zadíval. Ukázal na ruku, jíž jsem svírala přikrývku. „Vdala ses za mě.“ Prsteníček mi obepínal úzký, příliš tenký kroužek. Zvedl ruku a ukázal mi stejný prsten. „A co říkáte na tohle klišé, paní Richardsová?“ Ušklíbl se. Místnost se se mnou zatočila a zvedl se mi žaludek. Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, než jsem se zřítila k podlaze, byl jeho křik. Bezvědomí ještě nikdy nebylo tak vítané.

12

KAPITOLA 1 ČASNÝ PODZIM

GRACE

V

zbudila jsem se brzy, nemohla jsem se ­dočkat, až začne den. Můj první den jako studentky na praxi. Připadalo mi, že už uplynuly celé roky od mého pohovoru u Smithe a Hodgese, který vedl k mému přijetí. Přitom to ve skutečnosti bylo teprve pár měsíců. Chtěla jsem se posunout do této fáze svojí kariéry a těšila se, až budu moct využít v praxi to, co jsem se naučila. Při pohovoru mi vysvětlili, že budu v průběhu roku pracovat se dvěma právníky, abych se během doby, co budu u nich, naučila co nejvíc. Věděla jsem, že studenti práv často dostanou na konci své stáže nabídku na stálé zaměstnání, avšak já jsem měla v plánu jít pracovat do právního oddělení BAM a získat tam zkušenosti, než se přesunu do ABC. Bill měl obrovské zkušenosti a já jsem si je chtěla osvojit před tím, než odejde do důchodu a jeho místo zaujme někdo mladší. Když při interview zaznělo jméno Jaxsona Richardse, byla jsem nadšená. A když jsem se s ním seznámila, byla jsem ještě dychtivější.

13

Jaxson Richards byl úžasný a já jsem na něj od našeho setkání ke svému zděšení nedokázala přestat myslet. Byl neuvěřitelně hezký a sebevědomý a jeho modré oči zářily pronikavou inteligencí. Neodolala jsem, proklepla si ho na internetu a pak jen valila oči nad obrovským množstvím článků o něm. Bylo mu osmatřicet, byl svobodný a během svojí kariéry pracoval ve dvou právnických firmách. Každá změna ho vynesla k prestižnější společnosti a u Smithe a Hodgese byl pět let. Kromě článků s právní tematikou a profesionálních informací, které obsahovaly firemní webové stránky, jsem objevila také spoustu jeho fotek se ženami. Krásnými ženami. Když jsem se zaměřila na jejich data, všimla jsem si, že žádný z těch vztahů netrval dlouho. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela notebook. Bude to můj šéf a do jeho osobního života mi nic není. Jdu ke Smithovi a Hodgesovi, abych se toho v následujícím roce naučila co nejvíc a mohla se pak posunout v životě dál. Nic víc. Jen kdybych ale dokázala přesvědčit hlavu a zapomenout, jaké to bylo, když držel moji ruku ve své. A teď přišel ten den, na který jsem čekala. Další krok na mojí cestě. Vyklouzla jsem z postele, zasunula nohy do pantoflí a odšourala se do kuchyně. Zapnula jsem kávovar a odešla do sprchy. O půl hodiny později jsem seděla za svým malým stolkem a upíjela ze šálku horký voňavý nápoj. Rozhlédla jsem se po bytě, který mě nikdy nepřestal těšit. Bydlela jsem v malém domě v samém centru Toronta. Pětiminutová chůze mě přivedla do rušných částí města, ale ulice, kde jsem žila, byla relativně tichá. Byt byl dvoupokojový a měl svoje kouzlo a charakter. Dřevěné podlahy, jež vrzaly pod nohama, omítnuté 14

stěny, vysoké stropy, okna se skly v olověných lištách, která se třpytila ve slunci a která mi vždycky dala velkou práci otevřít. V kuchyni stál opravdový dřevěný kredenc a vana na nožkách v koupelně byla ideální pro dlouhou koupel. Milovala jsem tu každý centimetr. Tátu můj výběr pohoršil. „Tvoji strýcové jsou majiteli mnoha nejluxusnějších bytových komplexů v celém Torontu,“ přesvědčoval mě. „Stačí si vybrat. Gracie, holčičko, co tě to pro všechno na světě jenom napadlo,“ ptal se, když se úkosem rozhlížel okolo sebe. Přejela jsem dlaní po opěradlu židle, dřevo pod mými prsty bylo hladké jako hedvábí. „Mně se ten byt líbí.“ „Jejich budovy jsou zabezpečené, mají klimatizaci a moderní vybavení. Jeden z jejich věžáků stojí jenom pět bloků odtud, pokud trváš na téhle čtvrti. Hned zavolám Mad Dogovi a zařídím to.“ Vytáhl z kapsy telefon. „Tady bydlet nemůžeš.“ Položila jsem mu ruku na paži. „Mně se tady líbí, tati. Je to skvělá čtvrť. Dům je bezpečný. V ložnici na okně je nová klimatizace a sem si dám nějakou přenosnou. A do třetího patra snadno vyjdu.“ Střetla jsem se s jeho pohledem a v tiché připomínce povytáhla obočí. „Určitě mají i nějaké byty bez výtahu,“ durdil se. „Ne. Mně se líbí tenhle. Je tady rozumný nájem a můžu snadno dojít na autobus nebo na tramvaj. V okolí je spousta malých obchodů. Je to blízko do školy.“ Zajel si rukou do vlasů. „Peníze nejsou problém, Gracie.“ Máma, která až do této chvíle mlčela, ho zatahala za paži. „Richarde, drahoušku, nech už Gracie na pokoji. Je dospělá a takhle se rozhodla. Souhlasím, ten byt má kouzlo.“ 15

Vyměnily jsme si pohledy plné pochopení. Táta byl příliš starostlivý a moje nezávislost se mu nezamlouvala. Na právech jsem získala stipendium a táta trval na tom, abych se soustředila na studium, a ne na práci, což mi moc nesedělo. Stejně jsem si pak našla práci na částečný úvazek v jedné malé kavárně. Moc mi tam neplatili, přesto se mi tam líbilo. Poskytovalo mi to možnost být prostě Grace, seznámit se s mnoha skvělými lidmi, z nichž se stali moji přátelé, a vydělat si trochu peněz, které byly jenom moje. Máma rozuměla, proč je to pro mě tak důležité, protože byla vychovaná jinak než on. Táta byl sice nespokojený, ovšem jako vždycky mě v mém rozhodnutí podpořil. Váhala jsem, když přišel čas zvolit si povolání. Věděla jsem, jak moc otec tajně doufá, že se připojím k němu ve světě marketingu. Dva roky jsem chodila do školy, než jsem si konečně přiznala pravdu. Marketing nebyl mojí vášní. Neměla jsem takovou vervu nebo talent jako on. Takové nadšení, jako měla Heather pro design. Ten den, kdy jsem to rodičům řekla, byli oba v šoku, táta mě však přesvědčil, že mám přestat následovat to, co jsem považovala za jeho sen, a soustředit se na svůj vlastní. Zděsil se, že jsem chtěla dělat něco jen proto, aby byl spokojený, místo abych se snažila naplnit vlastní touhy. Vzala jsem si na nějaký čas volno, hodně jsem o sobě přemýšlela, zapsala se v nejbližším termínu na práva v Torontu a nikdy už jsem se neohlížela zpět. Nechtěla jsem žít na koleji a zamilovala jsem se do tohoto bytu. Táta zbožňoval moderní, uhlazené budovy. Já jsem dávala přednost starým viktoriánským domům, které měly svůj charakter. On miloval luxus a všechny výhody, které mu poskytovalo jeho bohatství. Měla jsem 16

štěstí na prostředí, v němž jsem vyrůstala. Vždycky jsem si vážila pohodlí, v němž jsem žila, i toho, že peníze nebyly problém, ale nikdy jsem to nepovažovala za samozřejmost. Oceňovala jsem, jak tvrdě táta pracoval, aby nám umožnil dobrý život. Jeho morálka pomáhala formovat tu moji, a ačkoliv brblal nad mojí nezávislostí, věděla jsem, že je na mě hrdý. Táta mě přemlouval, prosil, a dokonce vyhrožoval, ale pak moje rozhodnutí přijal. Já jsem na oplátku kapitulovala před některými jeho požadavky. Nechodit venku po setmění, nechat si od BAM nainstalovat jejich upravený bezpečnostní systém a dvakrát týdně se nechat zkontrolovat, dokud nebyl spokojený. I po letech to takhle fungovalo dál. Několik let po mém přestěhování mi mamka řekla, že táta pořád doufal, že změním svoje rozhodnutí, ale já jsem ho nezměnila. K tátově nelibosti jsem pořád bydlela ve stejném bytě a pořád jsem svůj malý domov milovala. Jako kdyby věděl, že na něho myslím, zazvonil mi mobil. Usmála jsem se a stiskla tlačítko hlasitého odposlechu. „Ahoj, tati.“ Prostor naplnil jeho sytý baryton. „Ahoj, Gracie, holčičko. Jestlipak se těšíš na svůj první den?“ Zahihňala jsem se a napila se kávy. „Těším, ale taky jsem nervózní.“ „Nebuď. Můžou být rádi, že tě mají.“ „V Britské Kolumbii jsou teď tři ráno, tati. To jsi ještě vzhůru, nebo jsi tak brzo vstal?“ „Ještě jsem vzhůru. Chtěl jsem ti na dnešek popřát všechno dobrý, holčičko. Chtěl jsem, abys věděla, že na tebe myslím a jak jsem pyšný.“ Nad jeho slovy jsem se usmála. I na vzdálenost přes 17

celou zemi jsem cítila jeho lásku. Vždycky nám dával najevo svoje city. My dva jsme si byli hodně blízcí. Když jsem byla malá, v mých očích byl hrdinou. A vnímala jsem ho tak pořád. Byl silný a láskyplný a vždycky byl skvělý otec. Jako byznysman byl vynikající, jeho kariéra v marketingovém odvětví se stala legendární. Jeho jméno bylo synonymem dokonalosti a měl hvězdnou pověst. Byl ale také známý svým sebevědomím a arogancí – jako někdo, s kým byste se nechtěli dostat do křížku. Ale pro nás, pro jeho rodinu, to byl vždycky prostě táta. Milující, přísný, láskyplný a zábavný. Zbožňoval moji matku, jeho láska k ní byla vidět ze způsobu, jak se na ni díval a jak ji při každém rozhodnutí stavěl na první místo. Vzhledem k tomu, jak bouřlivé byly jejich začátky, šlo o zajímavý příběh s pohádkovým koncem. Takovému se dá jen těžko vyrovnat. Uvědomila jsem si, že se mě táta na něco zeptal a teď čeká na moji odpověď. „Promiň, tati. Co jsi to říkal?“ „Ptal jsem se, jestli něco nepotřebuješ.“ „Ne. Jsem v pohodě.“ „Se svým šéfem ses už setkala, že?“ „Ano.“ „V oblasti práva duševního vlastnictví má dobrou pověst.“ „Ano. Byl dost, hm, ostrý. Velice vážný. Ale já jsem nadšená. Vypadá to, že mě chce učit. Velice jasně vyjádřil svoje očekávání.“ „Nepochybuju, že tu výzvu zvládneš, holčičko moje. Můžeš dokázat všechno, co jenom budeš chtít.“ „Díky, tati.“ „Kdyby si na tebe dovoloval, dej mi vědět.“ Zasmála jsem se. „Je starší než já. Pochybuju, že 18

studentka práv na praxi by mohla vzbudit jeho zájem. Obzvlášť já.“ „Jsi mnohem hezčí, než si sama o sobě myslíš. Jen ti říkám, aby sis dávala pozor. Dávej si tam pozor na všechny.“ „Mají velmi přísné předpisy proti sbližování se na pracovišti. Takže si nedělám starosti.“ Zafuněl. „No dobře, dobře. Ale pamatuj na tu sebeobranu, co jsem tě naučil.“ „Tu mě naučil Aiden,“ opravila jsem ho a snažila se zakrýt pobavený tón svého hlasu. „Byl jsem u toho. Pomáhal jsem mu.“ „Mám tě ráda, taťko.“ „Taky tě mám rád. Ať se ti první den vydaří.“ „Snad jo.“ „Gracie?“ zamumlal, než jsem stihla zavěsit. „Ano?“ „Miluju tě, holčičko moje,“ opakoval znovu. „Vždycky tu budu pro tebe.“ „Já vím, tati. Taky tě miluju.“ Pak zavěsil a já jsem věděla, že půjde do ­postele a najde útěchu v mámině náruči. Navzdory strohému a věcnému zevnějšku, který ukazoval světu, byl měkkota a rodina pro něho byla vším. Věděla jsem, že kdykoliv ho budu potřebovat, bude vždycky připravený mě chránit a bránit. Vypravovala jsem se na svůj první den a přitom jsem se usmívala.

19

Kapitola 2

GRACE

D

o kanceláře jsem přijela brzy, dychtivá za-

čít novou kapitolu svého života. Když jsem vstoupila do budovy, bylo tam ticho. Za bezpečnostním pultem stál starší muž a přívětivě se usmíval. Řekla jsem mu svoje jméno, on ho ověřil podle seznamu, přikývl a podal mi vstupní kartu. „S touhle se dostanete dovnitř a pak vám na osobním oddělení vydají trvalou kartu. Výtah je vpravo, musíte ho použít, abyste se dostala do svého poschodí.“ „Aha, a schodiště je otevřené?“ „Je to šest pater,“ upozornil mě. „Já vím.“ Zasmál se. „Vy asi patříte k lidem, co si potrpí na fyzičku, co?“ Ulevilo se mi, že ho to napadlo. „Ano. Je to dobré cvičení.“ „Na konci haly. Musíte použít vstupní kartu, abyste se tam dostala.“ „Prima.“ Stoupala jsem po schodech a doufala, že Jaxson po mně nebude chtít moc pochůzek do hlavního po20