9788026919438

Syndrom hodné holky

Praha 2022

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Elle Kennedy: Syndrom hodné holky Vydání první Copyright © 2022. GOOD GIRL COMPLEX by Elle Kennedy Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2557. publikaci Přeloženo z anglického originálu Good Girl Complex vydaného v roce 2022 Český překlad © 2022 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design and illustration by Vi-An Nguyen Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1943-8 BARONET Praha 2022

Elle Kennedy

Syndrom hodné holky Avalon Bay (1)

1. kapitola

Cooper Jsem až po uši v jägerbombách. Včera jsem nepustil z ruky mixér a vyráběl piña coladu a jahodový daiquiri jak dělník někde v robotárně. Dneska letí vodka s red bullem a skořicová whisky. A nezapomínejte na ­rosé. Tihle zazobaní kokoti a jejich rosé. Všichni se lepí na bar od hlavy po paty v pastelových košilích a se sestřihy za tři stovky a pokřikují po mně objednávky. Na takovou srandu je až moc vedro. V Avalon Bayi jsou roční období ohraničená nekonečným řetězcem odchodů a vpádů. Je to jako odliv za bouře: léto končí a vlny se zvedají. Sluncem spálení turisti sbalí svoje karavany a cukrem nadopovaný dětičky a zmizí ve vnitrozemí, kde se vrátí na svoje předměstí a do kanclů. Na jejich místo nastoupí vysokoškoláci s nastříkaným opálením – armáda klonů se vrací na Garnetovu univerzitu. Fakani se svěřenskými fondy, jejichž pobřežní paláce blokují nám, kteří musejí obracet každý pěťák, výhled na oceán. „Hej, kámo, šest panáků tequily!“ vyštěkne jeden z klonů a plácne kreditku na ulepenou dřevěnou desku baru, jako by to na mě snad mělo udělat dojem. Přitom 7

je to jenom další typickej garnetovskej kretén, kterej jako by zrovna vylezl z katalogu od Sperryho. „Připomeň mi, proč to děláme?“ zeptám se Steph, zatímco jí na pult pro servírky připravuju řadu jacka s colou. Zaloví v podprsence a povytáhne si prsa o něco výš, aby jí co nejvíc vyplňovala výstřih černýho tílka s nápisem Joeův plážový bar. „Kvůli dýškám, Coope.“ Jasně. Nic se neutrácí líp než cizí prachy. Bohatý děcka tu házejí na stůl jednu bankovku za druhou, jako by se předháněla, kdo utratí z papínkových peněz větší částku. Víkendy jsou na promenádě jak karneval Mardi Gras. Dneska je poslední pátek před začátkem podzimního semestru na Garnetovce, což znamená tři dny lití nonstop až do pondělí. Bary tu praskají ve švech. V podstatě tu tiskneme peníze. Ne že bych se týhle práci chtěl věnovat navěky. Dělám tu na vedlejšák jenom o víkendech, abych si vydělal prachy navíc a mohl tak časem přestat pracovat pro ostatní a stát se vlastním šéfem. Jak našetřím dost peněz, už mě v tomhle baru nikdo neuvidí. „Dávej na sebe bacha,“ varuju Steph, která si právě nakládá sklenky na tác. „Křič, kdyby bylo potřeba, abych si zašel pro pálku.“ Nebylo by to poprvý, kdy jsem musel pocuchat někoho, kdo nebral ne jako odpověď. Za večerů jako tento tu vládne jiná atmosféra. Vlhko je tak dusný, že se na vás slaný vzduch lepí jako opalovací mlíko. Tělo na tělo, nulový zábrany a testosteron nabitej tequilou a špatnými úmysly. Steph se naštěstí jen tak nedá. „To zvládnu.“ S mrknutím si drinky převezme, nasadí úsměv a otočí se tak prudce, až se jí dlouhý černý culík zhoupne. 8

Nevím, jak to zvládá, když na ni ti kluci v jednom kuse sahají. Nechápejte mě špatně, na nedostatek dámský pozornosti si stěžovat nemůžu. Některý ženský jsou pěkně odvážný a až moc přátelský. Po holkách ale stačí hodit jen úsměv a panák, s kamarádkami se zasmějou a nechají vás na pokoji. U kluků to ovšem neplatí. Jsou to kreténi z veslařskýho týmu a hajzlíci z bratrstev. Na Steph každou chvíli některej z nich sáhne, nebo ji rovnou chytí a ještě jí přes dunící hudbu dělají jeden vulgární návrh za druhým. Musím ji obdivovat, že jen zřídka někomu z nich jednu vrazí. Je to nekonečná dřina. Obsluhovat sezónní parazity, ten invazivní druh, který nás místňáky využije, vysaje dosucha a nechá po sobě bordel. A přesto by bez nich tohle město stěží přežilo. „Hej! Chci ty panáky!“ vyštěkne znovu klon. Kývnu, jako bych mu odpovídal: Hned to bude, přitom to ve skutečnosti znamená Takhle dávám najevo, že tě schválně ignoruju. Z opačnýho konce baru se ozve hvízdání. Místňáci jsou obsluhováni přednostně. Bez výjimek. Hned po nich pravidelní zákazníci, kteří dávají štědrá dýška, po nich zdvořilí hosté, sexy ženy, stařičké paní a až po nich všech tihle překrmení kreténi. Na konci baru naliju Heidi panáka bourbonu a další sobě. Kopneme je do sebe a jí doliju. „Co tu děláš?“ zeptám se jí, protože žádnej místňák, kterej má kus sebeúcty v hlavě, se dneska na promenádě neukáže. Na to je tu až moc klonů, co akorát ničí atmosféru. „Přivezla jsem Steph klíče. Potřebovala jsem se u ní kvůli něčemu stavit.“ Heidi byla v první třídě nejhezčí holčička ze všech a od tý doby se toho moc nezměnilo. I v odrbaných šortkách a jednoduchým modrým 9

zkráceným topu je nepopiratelně ta nejvíc sexy žena v tom­hle baru. „Dneska tu zavíráš?“ „Jo, dostanu se odtud asi až po třetí.“ „Chceš se potom stavit?“ Heidi si stoupne na špičky a nakloní se přes bar. „Ne. Zítra mám dvojitou směnu. Potřebuju se vyspat.“ Trucovitě našpulí rty. Zprvu svůdně, a když si uvědomí, že se mnou dneska vážně nic nebude, už spíš jako vtip. Sice jsme si to spolu na začátku léta párkrát rozdali, patří ovšem mezi moje nejlepší kamarády a začít s ní pravidelně spát by až příliš připomínalo vztah, o který však nestojím. Pořád doufám, že si to uvědomí a přestane se ptát. „Hej. Hej!“ ozve se netrpělivě blonďatý kluk u baru. „Přísahám bohu, že ti za toho zkurvenýho panáka dám sto babek.“ „Měl by ses vrátit k práci,“ poradí mi Heidi sarkasticky a pošle mi vzdušný polibek. Cestou k chlápkovi si dávám na čas. Vypadá, jako by čerstvě sjel z pásu v továrně na klony: slušňáckej ken s pěšinkou na straně a tím nejhezčím úsměvem, jaký se dá v rámci dentálního pojištění pořídit. Vedle něj postávají dva kumpáni, kteří jako by sjeli ze stejný výrobní linky jako on a pod pojmem fyzická práce si představujou utírání vlastního zadku. „To chci vidět,“ vybídnu ho. Klon plácne na bar bankovku s Benjaminem. Je na sebe tak pyšnej. Naliju mu jednoho panáka whisky, protože si nevybavuju, o co vlastně požádal, a pošlu mu ho. Aby sklenku chytil, musí pustit bankovku. Vytrhnu mu ji a schovám do kapsy. „Objednal jsem šest panáků,“ připomene mi samolibě. 10

„Tak sem pošli dalších pět stovek a já ti je naliju.“ Čekal bych, že se začne vztekat a rozčilovat. Místo toho se zasměje a zakývá na mě prstem. Pro něj naše konverzace představuje jen součást místního koloritu, za kterým sem on a jemu podobní přijeli. Zazobance baví, že jim chuďasové dávají čočku. K mýmu naprostýmu údivu vysolí tenhle kretének dalších pět stodolarovek a položí je na stůl. „To nejlepší, co máš,“ objedná si. Nejlepší pití v tomhle baru je Johnnie Walker Blue a nějaká tequila, jejíž název neumím vyslovit. Ani jedno z toho nestojí v krámě víc než pět stovek za flašku. Proto předstírám, že na mě jeho gesto udělalo dojem, a vyšplhám po schůdcích, abych z nejvyšší police sundal zaprášenou láhev tequily, protože fajn, pamatuju si, co si objednal, a naliju mu ty předražený panáky. To zazobance uspokojí a vrátí se ke svýmu stolu. Můj kolega Lenny se na mě úkosem podívá. Vím, že bych tohle chování neměl podporovat. Jen v nich tím utvrzuju představu, že jsme na prodej a že jim tohle město patří. Kašlu ale na to, nechci do smrti rozlívat panáky. Mám větší plány. „Do kolika děláš?“ zavrní nalevo ode mě ženský hlas. Pomalu se otočím a čekám na balicí hlášku. Obvykle po týhle otázce následuje jedna ze dvou možností: „Protože chci, abys mě udělal.“ Nebo: „Protože tě strašně moc chci udělat.“ Tím, co dodá, mi o sobě holka snadno prozradí, jestli skončím s ženou, která je v posteli sobec, nebo s takovou, co si libuje v kuřbě. Ani jedna z těch dvou odpovědí není zrovna originální balicí hláška, nikdo však netvrdí, že kloni, kteří každý rok zaplaví Bay, jsou originální. 11

„No?“ pobídne mě blondýna a já si uvědomím, že na mě žádná laciná hláška nečeká. „Bar zavírá ve dvě,“ odpovím. „Po zavíračce s námi poseď,“ navrhne mi. Ona i její kamarádka mají lesklý vlasy, dokonalá těla a pokožku, jež jim po dni stráveným na slunci září. Jsou hezký, ovšem na to, co mi nabízejí, nemám chuť. „Je mi líto, ale nemůžu,“ odpovím. „Koukejte se však po klukovi, kterej vypadá přesně jako já. Někde tu pobíhá moje dvojče.“ Mávnu rukou k davu těl napěchovaných v tomhle baru jak sardinky. „Určitě se vám bude moc rád věnovat.“ Říkám to hlavně proto, že vím, že tím Evana naštvu. Nebo mi naopak třeba poděkuje. Sice klony pohrdá, nahatý bohatý princezničky mu však nevadí. Mám pocit, že ten kluk se snad snaží vyspat s celým tímhle městem. Tvrdí, že se „nudí“. Nechávám ho věřit, že mu věřím. „Panebože, vy jste tu dva takoví?“ Obě holky okamžitě zpozorní. Vezmu sklenku a naberu do ní několik kostek ledu. „Jo. Jmenuje se Evan,“ dodám nápomocně. „Jestli ho najdete, vyřiďte mu, že vás posílá Cooper.“ Když konečně i s ovocnými koktejly odejdou, vydechnu úlevou. Barmanství je fuška. Pošlu sklenku whisky s ledem hubeňourovi, který si ji objednal, a převezmu od něj hotovost. Prohrábnu si vlasy, zhluboka se nadechnu a začnu se věnovat dalšímu zákazníkovi. Povětšinou se opilá masa dokáže ovládat. Náš sekuriťák Daryl bez milosti vyhodí každýho, kdo jen vypadá, že by každou chvíli začal zvracet, a Lenny a já usměrňujeme idioty, kteří si vzali do hlavy, že nám vlezou za bar. 12

Jedním okem hlídám Steph a další servírky na place. Steph dostala na starost stůl plnej nadržených kluků z Garnetovky. Usmívá se, její výraz však znám. Když se pokusí odejít, jeden z nich ji chytí kolem ­pasu. Přimhouřím oči. Od toho samýho kluka jsem dostal šest stovek. Už se málem vrhnu přes pult, když se na mě Steph zadívá. Jako by tušila, k čemu se chystám, zavrtí hlavou. Mrštně se tomu slizounovi vysmekne a vrátí se k pultu obsluhy. „Mám je vyhodit?“ zeptám se jí. „Nemusíš. Zvládnu je.“ „To vím, ale nemusíš to dělat. Z těch kreténů jsem vytáhl šest stovek. Klidně se o ně s tebou podělím a vyrazím je odtud.“ „V pohodě. Dej mi tři corony a dva jäg–“ „Ani to neříkej.“ Při tom slově sebou škubnu. V životě už nechci smrad toho dryáku cítit. „Musím si koupit špunty do nosu.“ „Děláš, jak kdybys z toho měl posttraumatický stres,“ zasměje se, zatímco trpím u nalívání. „Měl bych dostat příplatek za rizikový povolání.“ Dokončím panáky a podám jí je. „A teď vážně. Jestli na tebe někdo z nich ještě jednou sáhne, jdu tam.“ „V pohodě, neřeš to. Ale kéž by už odešli. Nevím, kdo je dneska horší – pan Chmatálek, nebo ten čtvrťák na terase, který tam brečí, že mu papínek nekoupí k promoci jachtu, i když mu to slíbil.“ Uchechtnu se. Steph s povzdechem a tácem plným skleniček odejde. Následující skoro hodinu ani nevzhlídnu. Je tu takový dusno, že se mi obličeje slijou v jednu velkou 13

šmouhu. Jenom nalívám a projíždím kreditky terminálem, až si připadám jak v transu a skoro nevnímám, co dělám. Když se příště mrknu po Steph, zazobanec se ji právě snaží přemluvit, aby si s ním zatancovala. Steph je jako boxerka, škube sebou a zmítá se, aby se klukovi vytrhla. Neslyším, co mu přesně říká, dá se to však snadno odhadnout – Jsem v práci, prosím, potřebuju se vrátit k práci, nemůžu si s tebou zatancovat, jsem v práci. Snaží se chovat slušně, blesky v jejích očích však prozrazují, že ho má plný zuby. „Lene,“ křiknu a kývnu k zazobanci. „Dej mi vteřinku.“ Kývne na mě. O svoje lidi se staráme. Vyrazím ke stolu. Vím, že působím hrozivě. Mám metr osmaosmdesát, už celý dny jsem se neholil a potřebuju zastřihnout. Snad vypadám dost hrozivě na to, abych těm klukům zabránil udělat nějakou blbost. „Je tu všechno v pořádku?“ zeptám se, když dojdu ke skupině. Můj tón prozrazuje, že vím, že není, a ať s tím kouká okamžitě přestat, jinak ho odtud vytáhnu za flígr. „Vysmahni, trapáku,“ zavrčí jeden z nich. Ta urážka mě nijak nerozhodí. Jsem na ně zvyklej. Povytáhnu obočí. „Neodejdu, dokud mě o to nepožádá moje kolegyně.“ Upřeně se zadívám na zazobancovu ruku, v níž svírá Stephinu paži. „Nestojí o to, aby ji tu kdokoli osahával.“ Kluk má dost rozumu, aby ruku stáhl. Steph využije příležitosti a postaví se vedle mě. „Vidíš? Všechno v pohodě,“ prohlásí zazobanec posměšně. „Není tu žádná dáma v nesnázích, co by potřebovala zachraňovat.“ 14

„Tak si dej záležet, ať to tak zůstane.“ Svoje varování doprovodím vlastním posměškem. „A pozor na ruce.“ Se Steph už se otáčíme k odchodu, když se roztříští sklo. Ať je v jakémkoli prostoru jakkoli hlasitý řev a bez ohledu na to, jestli je bar až po strop napěchovaný zpocenými těly, sotva se ozve tříštění skla, v prvních vteřinách poté byste slyšeli v sousedním státě spadnout špendlík na zem. Všichni se k nám otočí. Zazobancův kámoš, kterej skleničku upustil, po mně hodí nevinným kukučem. „Hapalo,“ oznámí. Ticho prořízne smích a potlesk. Znovu se rozproudí konverzace a pozornost všech přítomných se vrátí k předchozí opilecké zábavě. „Do prdele,“ ucedí Steph tiše. „Vrať se za bar, ­Coope. Postarám se o to.“ S podrážděným zamračením odpochoduje. Ta parta kreténů se mezitím rozhodla, že už nás svou pozorností oblažovala až moc dlouho, a začnou si spolu hlasitě povídat a smát se. „Všechno v pohodě?“ zeptá se mě Lenny, když se vrátím za bar. „Nevím.“ Mrknu ke skupině a zamračím se, protože jejich vůdce s nimi už není. Kam sakra zmizel? „Ne,“ odpovím zamyšleně. „V pohodě to není. Dej mi ještě chvilku.“ Znovu nechám Lennyho, aby pevnost bránil sám, a vyběhnu najít Steph. Zamířím dozadu, protože mě napadne, že asi šla pro smeták, aby zametla rozbitý sklo. A právě odtamtud uslyším: „Nech mě být!“ 15

Rozběhnu se, zabočím za roh a při pohledu na zazobancovu pastelovou košili zaskřípu zuby. Zahnal ­Steph do kouta krátký úzký chodby, kde je kumbál s úklidovými potřebami. Když se mu pokusí vysmeknout, zastoupí jí cestu a chytí ji za zápěstí. Druhou rukou jí sjede po těle a pokusí se ji popadnout za zadek. Tak to ani omylem. Vrhnu se k nim a odtáhnu ho od ní za límeček. Do vteřiny ho povalím na ulepenou podlahu. „Vypadni,“ zavrčím. „Coopere.“ Steph mě zastaví, přestože se jí oči třpytí vděkem. Vím, že si cení toho, že jsem ji přišel zachránit. Setřesu ji, protože co je moc, to je příliš. „Vstávej a vypadni,“ přikážu překvapenýmu kreténovi. Nadává a hrabe se na nohy. Protože toalety se nachází asi tři metry odtud za rohem, netrvá dlouho a jeho pobouřený řev přiláká obecenstvo. Přiběhne k nám skupina uječených holek ze sesterstva a jim v patách jsou další zvědaví přihlížející. Najednou v chodbě zazní další hlasy. „Presi! Brácho, jsi celej?“ Davem se proderou jeho dva kámoši. Zastaví se vedle svýho šampiona a nafouknou hrudě, protože vědí, že jestli se odtud nechají před všemi přihlížejícími vyhnat, celej rok budou pít leda sami doma. „Co máš sakra za problém?“ vyštěkne ten osahávač a zpraží mě pohledem. „Už žádnej,“ odpovím a složím si paže na hrudi. „Jenom vynáším smetí.“ „Cítíš to, Prestone?“ prohodí k zazobanci jeho kamarád se širokým samolibým úšklebkem. „Něco tu smrdí.“ „Stála venku popelnice, nebo tvůj přívěs?“ vysmívá se mi jeho druhý kámoš. 16

„Prosím, ještě dva kroky blíž a zopakujte to,“ vybídnu je, protože se nudím a tihle sráči si říkají o to, abych jim rozmašíroval ksicht. Vyhodnotím svoje možnosti. Jsou na mě tři a ­nejsou to zrovna tyčky – všichni z nich mají přes metr osmdesát a stavění jsou zhruba jako já. Vypadají, jako by tvořili půlku týmu vodního póla sponzorovanýho ­Brooks Brothers. Já na rozdíl od nich ale dřu, abych se uživil, a moje svaly nejsou na okrasu. Proto mám dost slušnou šanci. „Coope, dost.“ Steph se protáhne kolem mě a postaví se mezi mě a kluky. „Kašli na to. Už to zvládnu. Vrať se za bar.“ „Jo, Coope,“ vysmívá se mi Preston a ke kamarádíčkům dodá: „Žádná místňačka za tyhle problémy nestojí.“ Podívám se na Steph a pokrčím rameny. Zazobanec měl odejít, dokud měl možnost. Ještě pořád se směje, tak samolibě a povýšeně, když ho chytím za triko od Ralpha Laurena a vrazím mu pěst do ksichtu. Zakopne a spadne mezi svoje kámoše, kteří ho ke mně postrčí. S obličejem od krve se na mě vrhne jak obluda z béčkovýho hororu. Ožene se a rozmaže si krev. Spadneme mezi ječící holky, které se rozutečou, a pak narazíme do zdi. Zády se praštím o starý telefon na mince, který už patnáct let nefunguje. Prestonovi se díky tomu podaří zasáhnout mě pěstí do čelisti. Otočím nás a přimáčknu ho na zeď. Už se mu chystám rozmašírovat ciferník, když mě od něj odtáhne Joe, majitel baru, spolu s Darylem a Lennym. „Ty demente zkurvenej,“ zavrčí na mě kluk. „Seš mrtvej. Je ti to jasný?“ „A dost!“ zařve Joe. Prošedivělej veterán z Vietnamu 17

s šedým hipísáckým vousem a culíkem ukáže tlustým prstem na Prestona. „Vypadni odtud. Ve svým baru rvačky nestrpím.“ „Tohohle psychopata koukejte vyrazit,“ přikáže mu Preston. „Polib mi prdel.“ „Coope, sklapni,“ nařídí mi Joe. Gestem naznačí Lennymu a Darylovi, aby mě pustili. „Za tohle ti snížím plat.“ „Coop za to nemůže,“ brání mě Steph. „Tenhle kluk mi nedal pokoj. Pak mě sledoval do kumbálu a vrhnul se tu na mě. Cooper se ho snažil vyhodit.“ „Víš, kdo je můj otec?“ ucedí Preston a mačká si při tom krvácející nos. „Jeho bance patří půlka baráků na týhle zavšivený promenádě. Stačí jedno slovo a zatraceně vám zkomplikuju život.“ Joe stiskne rty. „Váš zaměstnanec na mě sáhl,“ pokračuje Preston naštvaně. „Nevím, jaká pravidla jste v týhle díře nastavil, ale kdyby se to stalo někde jinde, člověk, kterej napadne zákazníka, přijde o práci.“ Při pohledu na jeho úšklebek mi zacuká v pěsti. Nejradši bych ho holýma rukama uškrtil. „Takže buď to s ním koukejte vyřídit, jinak zavolám tátovi, aby to udělal za vás. Vím, že je už pozdě v noci, ale nebojte, je vzhůru. Je to sova.“ Znovu se ušklíbne. „Díky tomu vydělal všechny svoje miliardy.“ Rozhostí se ticho. A pak se ke mně Joe s povzdechem otočí. „To nemyslíš vážně,“ vyrazím ze sebe překvapeně. S Joem se známe dlouho. S bráchou jsme tu pracovali za barem už na střední. Pomáhali jsme mu to tu po dvou hurikánech přestavět. Do prdele práce, vždyť jsem šel i s jeho dcerou na školní ples. S rezignovaným výrazem si promne vousy. 18

„Joe, to jako fakt? Necháš ho, aby ti říkal, jak máš vést bar?“ „Je mi líto,“ prohlásí Joe a zavrtí hlavou. „Musím myslet na podnik. Na rodinu. Tentokrát jsi zašel příliš daleko, Coope. Vezmi si z pokladny, co ti dlužím za dnešní večer, a ráno ti připravím šek.“ Zazobanec se na mě spokojeně ušklíbne. „Vidíš, místňáku? Takhle to ve skutečným světě chodí.“ Hodí po Steph zakrvácený balíček bankovek a vyplivne chuchvalec krve a hlenu. „Koukej to tu uklidit, kotě.“ „My dva jsme spolu neskončili,“ varuju Prestona, když už je s kámoši na odchodu. „Skončili jsme dřív, než jsme začali,“ křikne jízlivě přes rameno. „Akorát seš jedinej, kdo to nevěděl.“ Zamračím se na Joea. V očích má rezignovaný pohled. Na tyhle bojůvky nemá sílu ani chuť. Takhle nás jednou dostanou. Po kouskách. Postupně nás umoří, až budeme příliš unavení na to, abychom se jim postavili. A pak nám z našich umírajících rukou vyrvou naši zem, naše firmy i naši důstojnost. „Víš,“ povím Joeovi. Zvednu bankovky a vrazím mu je do ruky. „Kdykoli jim někdo z nás ustoupí, příště nás převálcujou zas o kus snadněji.“ Akorát že… Ne. Na nějaký „příště“ kašlu. Tihle lidi ode mě žádný „příště“ nedostanou.

19

2. kapitola

Mackenzie Od chvíle, co jsem ráno odjela z našeho rodinného domu v Charlestonu, jsem jako na trní a pocit, že je něco špatně, sílí a říká mi, že bych to měla otočit. Utéct. Vzít nohy na ramena. Připojit se k příslovečnému cirkusu a běsnit a zuřit, když rok volna stěží dýše. Právě teď moje taxi projíždí tunelem pod korunami dubů k Tallyho budově v kampusu Garnetovy univerzity a já panikařím. Opravdu se to chystám udělat. Za zelenými trávníky a řadami aut přenášejí prváci a jejich rodiče všemožné krabice do budovy z červených cihel, jež se vypíná čtyři podlaží vstříc k jasně modré obloze. Okna i střecha jsou bíle lemovány, což je rys charakteristický pro pět původních budov historické části kampusu. „Pro ty krabice se vrátím,“ povím řidiči, zavěsím si cestovní tašku přes rameno a kufr na kolečkách postavím na zem. „Chci nejdřív zjistit, jestli jsem tu správně.“ „V pohodě. Nespěchejte.“ Nezdá se, že by mu čekání vadilo, nejspíš protože mu moji rodiče zaplatili pořádný balík peněz, aby mi dneska dělal řidiče. 20