9788026919407

Význam lásky

Praha 2022

Přeložila: Jana Pacnerová

Stephanie Laurens: Význam lásky Vydání první Copyright © 2021 by Savdek Management Proprietary Limited All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2556. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Meaning of Love Český překlad © 2022 Jana Pacnerová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu a vazba © 2022 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1940-7 BARONET Praha 2022

S tephanie L aurens

Význam lásky Cyklus Lady Osbaldestoneová (5)

Tohle dílo je románová fikce. Jména, postavy, místa i události jsou buď výplodem autorčiny fantazie, či jsou užity ve fiktivním kontextu a s realitou nemají nic společného. Veškerá podobnost se skutečnými událostmi, místy, organizacemi i osobami, ať žijícími, či zesnulými, je ryze náhodná.

KAPITOLA 1

g 4. BŘEZNA 1821, HRAD CARSINGTON, DERBYSHIRE

J

ulian Delamere, sedmý hrabě z Carsely, ­přitáhl koni otěže na svahu tam, kde koňská stezka ­ústila z lesa západně od jeho domova, a zadíval se dolů na rozlehlou soustavu budov, tvořících hrad Carsington. Znal ten výhled jako své boty. Jeho domov, zbudovaný z místního kamene ve směsici barev od bledě smetanové až po karamelově zlatou, navzdory bytelným hradbám, cimbuřím se střílnami a dvojicí věží, vyzařoval teplo, jež lákalo, obzvlášť za tak studeného šedého dne. Původně šlo o opevněné panské sídlo, k hradu se však v průběhu staletí přistavovalo a přestavovalo a byl několikrát zvětšen. Jelikož se při všech úpravách nadále využívalo místního kamene, konečný výsledek lahodil oku a současně byl poměr9

ně praktický. Julian a jeho čtyři sourozenci tu vyrostli a všichni znali každičkou píď domu, parku i okolních lesů. Přejel pohledem zprava doleva po polích, čekajících na osetí, a stádech krav a ovcí, které se lenivě popásaly. Jaro se v Derbyshiru ještě neukázalo, ale z lesa na sever od hradu už se vynořilo stádečko vysoké, aby uždibovalo rašící trávu. Všechno bylo, jak mělo být – jak muselo být. V posledním roce přebíral otěže odlehlých panství, která zdědil po náhlé smrti svého otce. Nečekal, že to potrvá tak dlouho, ale trvalo. Nežehral na ztrátu času; odjakživa byl smířený s tím, že spolu s titulem přijde i tato povinnost – a také další. Těžký lovecký kůň pod ním přešlápl a zůstal stát, naprosto spokojený s čekáním, dokud jezdec nepřestane marnit čas. Julian poplácal šedáka po šíji. Julian ještě pořád nechápal, že ačkoliv byl Regis ten nejméně prchlivý nebo temperamentní kůň, jakého kdy poznal, byl otec shozen právě z jeho hřbetu. Pořád se s tím nemohl smířit. Byl tenkrát v Irsku ve službách ministerstva vnitra, jako pravá ruka zástupce ministra pro Irsko na Dublinském hradě. Zpráva o otcově smrti přišla jako blesk z čistého nebe; pokud mu bylo známo, otec se těšil výtečnému zdraví. Ačkoliv spěchal zpátky, sotva stihl pohřeb – už bylo pozdě něco prošetřovat. Nyní, o rok později, ho ještě stále znepokojovalo to, k čemu údajně došlo, byl nesvůj z toho, že jednoduše nevěděl – neměl jistotu. Otec byl zdatný jezdec, celý život jezdil na hony, a přesto zřejmě spadl při skoku přes úplně obyčejnou branku ze tří břeven, jakou by Regis bez nesnází zdolal. Kůň neutrpěl žádné zranění, nicméně otec měl zlomený vaz. 10

Smrtelné jezdecké nehody nebyly v těchto končinách nic neznámého, a přesto… Po několika minutách, kdy zíral nevidoucíma očima na hrad, setřásl Julian znepokojivou nejistotu a znovu se zaměřil na příští nevyhnutelný krok při přebírání žezla hraběte z Carsingtonu. Správu panství měl pevně v rukou, včetně nezbytných opatření, jež zajišťovala, aby všechno běželo hladce i po vykonání otcovy poslední vůle. Všechno bylo vykonáno a zařízeno a nebyl důvod, proč dál odkládat řešení dalšího problému, jenž potřeboval vyřešit. Potřásl otěžemi. Bylo na čase žít dál a ujmout se formování vlastní budoucnosti.

Q Julian dorazil ke stájím, sesedl a vedl Regise k otevřeným dveřím. Hockey, prošedivělý vrchní stájník, se vynořil z hlubin velké budovy a setkal se s Julianem u dveří. „Dobře že jste se starochem vyjel vy.“ Hockey s chmurným výrazem sáhl po Regisových otěžích. Julian pohlédl Hockeymu do očí. „Proč?“ „Protože je Regis tak velký, jak je, musel jste použít sedlo vašeho otce místo svého, a když Mitchell nesl vaše sedlo zpátky do sedlárny,“ – Hockey ukázal hlavou k zadnímu konci stáje – „všiml si, že vnitřní šev je rozpáraný a je do něj zastrčený hromsky velký trn.“ Julian zůstal na Hockeyho zírat. Měl dnes ráno v úmyslu vyjet na vlastním oři, rozmarném arabském hřebci Argusovi, ale jemu ani Hockeymu se nezamlouvalo, jak Argus napadá na pravé přední kopyto. V důsledku toho se rozhodl pro Regise; velký lovecký kůň toho po smrti Julianova otce nenajezdil tolik, 11

jak byl zvyklý. „Máte představu, jak se tam ten trn dostal?“ Hockey zavrtěl hlavou, rty sevřené. „Ale vím, že tak, jak byl nastavený, by se nejspíš za jízdy propracoval ven a dřív nebo později by Arguse ošklivě dloubnul, pravděpodobně víc než jednou, a to by se mu ani za mák nelíbilo.“ Do Hockeyho pohledu se vetřela obava. „Kdoví, jestli byste se na něm udržel? A když váš otec…“ Julian popadl Hockeyho za paži. „To nebyla vaše vina.“ Nemohl se přimět prohlásit, že šlo o nehodu, ještě pořád o tom nebyl přesvědčený. Hockey zabručel a odvrátil zrak. Julian chápal Hockeyho přecitlivělost. Několik dní po otcově smrti se otcův štolba Campbell oběsil v sedlárně. Nikdo nevěděl, zda ho k sebevraždě přiměl nemístný pocit viny – což rozhodně připadalo v úvahu vzhledem k tomu, jak dlouho byl Campbell otcovým štolbou a jak byl zesnulému hraběti oddaný – nebo jestli šlo o něco víc a Campbell z neznámých důvodů jaksi přispěl k tomu, co způsobilo pád nebožtíka hraběte. Ačkoliv to druhé si nikdo z nich nedokázal představit, v mnoha hlavách tato myšlenka přetrvávala. Julian Hockeyho pustil. „Nicméně je to… znepokojivé.“ „Bodejť, to tedy je.“ Hockey se zadíval hlouběji do nitra stáje. „Uvažuju, že bych stáj a kočárovou stodolu zamykal, když nejsme kolem. Aspoň na čas.“ Julian přikývl. „To je rozumný nápad.“ Dokud nepřijde na to, co se děje. Setkal se s Hockeyho pohledem, kývl na znamení, že skončili, a vykročil směrem k domu. Jeho sedlo bylo skoro nové a ve výtečném stav, šev se nemohl rozpárat sám od sebe. Ještě méně pravděpo12

dobné bylo, že by se do otvoru dostal nějaký velký trn – ne bez pomoci. Ale bez čí pomoci? Ve stáji pracoval velký počet štolbů a stájníků. Kromě Mitchella, který byl relativně nový, byli ostatní na hradě zaměstnáni už léta, ne-li desítky let, a většina pocházela z rodin žijících na panství. Julian přešel příjezdovou cestu a kráčel po štěrkové pěšině, která vedla k jedné z bočních teras hradu. Právě stoupal po schodech na terasu, když ho zvuk kroků na kamenných dlaždicích nad ním přiměl vzhlédnout. Nad strmým schodištěm se objevil jeho bratr Felix. Felix ho uviděl, usmál se a zastavil. „Jaká byla vyjížďka?“ Julian vystoupal na terasu a zabručel: „Odpočinková. Ne tak odpočinkové už bylo zjištění, že mi někdo zapíchl trn pod sedlo, které jsem chtěl použít, ale čirou náhodou naštěstí nepoužil.“ Felixův výraz ovládl úžas. „Cože?“ Zařadil se vedle Juliana a pokračovali k cestě k postranním dveřím. Julian ve stručnosti zopakoval, co mu pověděl Hockey. „Nejspíš nebude snadné zjistit, kdo to udělal?“ S výrazem stejně chmurným, jako měl předtím Hockey, Julian zavrtěl hlavou. Po chvilce Felix pronesl: „Po tom, co se stalo s papá…“ „Přesně tak. Ale bohužel jsme tu ty ani já tehdy nebyli, a pokud je nám známo, šlo o nehodu.“ „Trn ve švu tvého nového sedla žádná nehoda není,“ opáčil Felix. „Ne, to není.“ Došli ke dveřím z terasy. Julian vzal za kliku a zarazil se. „Ale nechápu to stejně, jako se nemůžu smířit s tím, že papá prostě spadl. Víc než deset let jsem tu převážně nebyl. Před návratem jsem byl osm let v Irsku a pokud vím, nenadělal jsem si žádné 13

nepřátele předtím ani potom. Proč by někdo chtěl, aby mě shodil kůň… to vůbec netuším.“ Ve Felixově tváři byly vepsané obavy. „Co budeš dělat?“ Julian zvedl obočí. „Jak já to vidím, nemůžu dělat nic – aspoň nic užitečného. Přístup k sedlu mělo příliš mnoho lidí, včetně někoho, kdo by se přikradl zvenčí. Stáj nebyla zamčená.“ Felix udělal grimasu. „Takže“ – Julian otevřel dveře – „budu pokračovat tak, jak jsem měl v úmyslu.“ Vstoupil dovnitř jako první. „Pojedu do Londýna. Usoudil jsem, že je na čase vrhnout se do společenského života a najít ženu, která by mi vyhovovala. Preventivní opatření, takříkajíc.“ Felixovo „vážně?“ zvučelo omráčeným úžasem. Julian se cynicky usmál. „Daleko lepší, když si vyberu manželku sám, než aby mi velké dámy vnucovaly své kandidátky.“ Pohlédl na Felixe. „Však víš, že to tak bude.“ „No ano, ale… tohle mi připadá maličko předčasné.“ „Vůbec ne. Je začátek společenské sezony a já doufám, že mě nikdo nebude očekávat, že nebudou předvídat moji aktivitu. Počítám s prvkem překvapení, ­aspoň na tak dlouho, abych mohl bez cizího vměšování prověřit terén.“ Už dávno se poučil, že při žádném vyjednávání nikdy neuškodí jednat nepředvídatelně.

Q Muž, který zařídil vložení trnu do sedla hraběte z Carsingtonu, zavřel dveře svého obývacího pokoje, pak přistoupil ke křeslu u krbu a pohroužil se do jeho pohodlí. Sám pro sebe se usmíval. Byl si naprosto jistý, 14

že ho nikdy nikdo nebude podezírat z toho, že ukládal Carselymu o život. Vytáhl dopis odeslaný z Wirksworthu, který už dříve během dne sebral z tácku ve vstupní hale. Když se teď jeho bytná, jak ji v duchu nazýval, odebrala na nějaký ples, mohl si zprávu v klidu přečíst. Dychtivě zlomil hladkou pečeť, rozprostřel jediný arch papíru a četl. „Krucinál!“ Kletba z něj explodovala a jeho výraz, z nějž předtím vyzařovalo horlivé očekávání, zkřivil trucovitý hněv. Zamumlal další kletbu, pak dopis zmuchlal, hodil do ohně a díval se, jak hoří. Zíral do plamenů. Postupně se jeho výraz zklidnil. „Byla to sázka na nejistotu,“ připomněl si. „Příležitost, kterou stálo za to využít, ale výsledek nebyl zdaleka zaručený.“ Po chvilce pokračoval: „Aspoň se zdá, že pokus neublížil jeho užitečnosti. Vlastně možná upevnil jeho pozici, a to může jedině pomoct. Další příležitost – jistější příležitost – se mu naskytne už brzy a potom…“ Měl své agenty, připravené využít výhodné situace. Tahle mise byla složitá – daleko náročnější než všechny jeho dřívější výboje – a pyšnil se tím, jak umí být trpělivý při sledování dlouhodobých cílů.

Q Melissa Northová stála u okraje tanečního sálu ­lady Connaughtové a litovala, že nezůstala doma. Léta mohla využívat svou mnohem hezčí sestru Mandy jako společenský štít. Zatímco Melissa byla vysoká a štíhlá, s rovnými tmavě hnědými vlasy, velmi světlou pletí, tmavě modrýma očima a od přírody rezervovaným vystupováním, Mandy měla zářivě zlaté kučery, jiskřivé bledě modré oči a broskvově smetanovou pleť; na15

víc vždy překypovala nadšením a životním elánem, díky kterému z ní žádný pán nedokázal spustit oči. Mandy a Melissa, věkem necelý rok od sebe, vstupovaly do společnosti společně. Starší Mandy na tom trvala a Melissa s radostí souhlasila. Navenek sice Mandy působila společensky sebejistě, ale ve skutečnosti byla Melissa ta klidná, vyrovnaná, schopná vyřešit každé drama, tak tomu bylo odjakživa. Mandy byla zářivé světlo, kdežto Melissa byla kotva. Sestry uzavřely dohodu, že si během první společenské sezony žádného manžela nevyberou – bylo jim tehdy teprve osmnáct a devatenáct. Slib dodržely a místo toho si užívaly seznamování se společenským životem. Žádný div, že během druhé sezony Mandy upoutala pozornost Rufuse, lorda Sedona. Naneštěstí v důsledku úmrtí babičky z otcovy strany následující sezonu úplně promeškaly, takže uplynuly teprve dvě sezony od chvíle, kdy Mandy a Rufus mohli ohlásit zasnoubení. A pak měla Melissa dva krásné lidi, za které se mohla schovávat, což jí velice vyhovovalo. Ke konci minulé společenské sezony se však Mandy a Rufus vzali, což bylo samozřejmě nevyhnutelné. V důsledku toho v letošní sezoně Mandy čekala jejich první dítě a pokročilý stupeň těhotenství jí bránil odvádět pozornost od sestry. Tím pádem musela Melissa sama odrážet pány, kteří si jí konečně všimli. Chtěla zůstat nepovšimnutá. Hudebníci přiložili smyčce ke strunám a už se k ní odhodlaně blížili dva pánové, což ji podráždilo. Když byli metr od ní, jeden druhého uviděli, zastavili se a upřeli na sebe odrazující pohledy. Syn lorda Cargilla mžikl jako první a lord ­Hopgood 16

s vítězoslavným výrazem a zářivým, podmanivým úsměvem Melissu oslovil. „Má milá slečno Northová, smím prosit o potěšení z tohoto tance?“ Melissa se chabě usmála, pohlédla do jeho hnědých očí a rozevřela vějíř, připravený právě pro takové chvilky. Ovívala si obličej, když bojácným, téměř selhávajícím hlasem odpovídala: „Bohužel, pane, je mi poněkud mdlo. Snad… později.“ Představa, že jim žena omdlí v náručí, obvykle stačila, aby si pánové přehodnotili úmysl usilovat o její společnost, a to se osvědčilo i tentokrát, ačkoliv budiž Hopgoodovi řečeno ke cti, že se starostlivě dotázal, zda si nepřeje, aby ji doprovodil k matce. Nebesa, chraň. Melissina matka by takové báchorce o své robustně zdravé dceři nikdy neuvěřila. „Ne, děkuju. Raději zůstanu tady stranou.“ Melissa se usmála tentokrát už upřímněji a propustila Hopgooda, aby si našel jinou partnerku. Cargill už se vzdálil. Poté co se tak úspěšně vyhnula dalšímu tanci, Melissa složila vějíř a nespouštěla z něj oči, sklopené, aby neupoutávala další pozornost. Podle měřítek vnější krásy, uznávaných společenskou smetánkou, rozhodně nespadala do stejné ligy jako Mandy a musela uznat, že celkem upřímná pozornost pánů je svým způsobem lichotivá, přesto však nesmyslné povzbuzování kteréhokoli z nich netvořilo součást jejích plánů do budoucna. Zvolna zase zvedala zrak, až spatřila páry kroužící po tanečním parketu. Nazdařbůh je přejížděla pohledem a vnímala veselé, nadějeplné výrazy ve tvářích mnoha letošních debutantek. Navzdory svým záměrům dokázala pochopit emoce, jež se pod těmi nadšenými výrazy skrývaly. Kdysi i ona doufala najít pána, s nímž by strávila zbytek života. Toho pravého – to17

ho, za kterého by se mohla provdat s radostí v srdci – s nímž by ruku v ruce mohla založit domov a vlastní rodinu. Vzhledem ke svému původu a rodině měla v sobě takovou touhu hluboko vrytou, přesto však, i když se pilně věnovala hledání takového muže, nikdy ho nenašla. Během let od svého vstupu do společnosti nepoznala takového, po jehož boku by si i jen vzdáleně uměla představit, že stráví zbytek života. V průběhu svých prvních dvou společenských sezon dospěla k závěru, že muž pro ni buď neexistuje, nebo je příliš vybíravá. Nebo obojí. Během roku, kdy společenskou sezonu vynechala, protože rodina držela smutek, pak objevila jiné zájmy. Zájmy, jež společnost považovala za přijatelné pro dámu, dokonce i neprovdanou. Po návratu do společnosti a zjištění, že se společnost ani její předsudky nezměnily, si vytvořila plán na svůj budoucí život. Naneštěstí k tomu nutně patřila – aspoň pokud se týkalo jejích rodičů a babičky z matčiny strany – účast na všech vhodných společenských akcích až do konce této sezony. Teprve pak bude její utrpení v podobě „hledání toho pravého“ prohlášeno za ukončené. Přesvědčovala rodiče, aby se smířili s tím, že letos v červnu překročí věk, kdy by ještě patřila mezi debutantky. Ačkoliv dosud nepřistoupili na její tvrzení, že bude oficiálně „na ocet“, souhlasili s tím, že místo účasti na plesech a večírcích ve víru společnosti může zasvětit svůj čas zlepšování osudu osiřelých dětí napříč celou zemí. To byl její cíl, a byla rozhodnutá udeřit a začít žít uspokojivým životem osvícené staré panny, jakmile dosáhne konce této společenské sezony a tím uchlácholí starší členy rodiny. Nemohla se dočkat konce sezony. 18

Jak se dalo tušit, vznešené dámy rozhodně nepovažovaly za zábavné její záměry, o nichž se dozvěděly od Melissiny babičky a přítelkyň. Mít babičku, jež patřila mezi nejvznešenější ze vznešených dam, nebylo vždycky výhodné. Věru, několik vznešených dam už požadovalo, aby jim „toho pravého“ popsala, což jí připadalo takřka nemožné. Těžko se vysvětlovalo, co jakýsi jemně vybroušený instinkt jednoduše poznal – s absolutní a neochvějnou jistotou – že žádný z pánů, kteří se před ní objevili, pro ni tím pravým není. Na vznešené dámy její neurčité odpovědi nedělaly valný dojem. Byla si celkem jistá, že několik jich probírá řady svých známých a zoufale pátrá po někom, koho by jí v nadcházejících měsících mohly přistrčit do cesty. Hudba utichla a tanec skončil. Páry opouštěly parket, vytvářely se konverzační skupiny a Melissa toužila splynout s dřevěným obložením stěn. Vyhýbat se tanci byla jedna věc. Vyhýbat se společenskému hovoru bylo o dost těžší. Zdánlivě ledabyle přejela pohledem sál, všimla si několika odhodlaných pánů, hledících jejím směrem, a pak se jí zrak zachytil na jedné tmavé hlavě přímo naproti přeplněného sálu. Ze zvědavosti, proč právě on, ať to byl kdokoli, upoutal její pozornost, soustředila pohled na jeho profil – jediné, co momentálně viděla, protože mluvil s několika dámami. Byl vysoký, tmavovlasý, s našikmeným tmavým obočím a hustými černými řasami, ostře řezanými lícními kostmi, čistou linií čelisti a řeckým nosem. Něco jí na něm bylo povědomé… Vyvalila oči. „Dobrý bože,“ zamumlala. „To je Daggenham.“ Ne, ne Daggenham – teď je to hrabě z Carsely. „Co tady k čertu dělá?“ Svraštila čelo. „Vždyť ho ušlapou.“ 19

Nežertovala. Věděla, že nastoupil na ministerstvo vnitra a následně byl odeslán do Irska. Během své první společenské sezony o tom v duchu uvažovala a nakonec si to tajně ověřila a dozvěděla se, že je dosud na druhém břehu Irského moře a neočekává se, že by se někdy vbrzku objevil v Londýně. A také že se neobjevil. Pak mu vloni nečekaně zemřel otec, což zkrátilo Julianovu kariéru u ministerstva vnitra, a předpokládalo se, že ho to přiměje k návratu do Anglie, ale do Londýna nedorazil. V důsledku toho a zásluhou získaného šlechtického titulu vystřelil až na špičku seznamu žádoucích svobodných mužů, takže Melissa považovala jeho rozhodnutí zůstat stranou za velice moudré. Pokud jí bylo známo, nebyl dosud v hlavním městě spatřen – až do dnešního večera. Nepřestávala vraštit čelo. Musel vědět, že se stane hlavním cílem všech dohazovaček z řad společenské smetánky. Vkročit do tanečního sálu lady Connaughtové… Cynicky zvedla obočí. „Možná chce být ušlapán.“ Nepromluvila s Julianem – někdejším vikomtem Daggenhamem – víc než osm let a i tehdy byly jejich styky otázkou pouhých týdnů. Jí bylo patnáct a jemu jedenadvacet, když se shodli na tom, že jejich začínající mladická romance není reálná ani životaschopná. Oba byli příliš mladí, nepřipadalo v úvahu, aby po sobě vzájemně požadovali tři až čtyři roky čekání. Rozešli se a vydali se každý svou cestou. Tvrzení, že v následujících letech nemyslela na něj a na to, co mohlo být, by nebylo pravdivé; stejně tak jí ale připadalo, že ho nepoznala dost dobře na to, aby truchlila po něčem, k čemu by možná vůbec nedošlo, protože nevěděla, jak moc se za ta léta změnil – což 20