9788026919315

Praha 2022

Přeložila: Zuzana Ľalíková

Kristen Callihan: Sladký nepřítel Vydání první Copyright © 2021. MAKE IT SWEET by Kristen Callihan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2552. publikaci Přeloženo z anglického originálu Make It Sweet vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Caroline Teagle Johnson Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1931-5 BARONET Praha 2022

Kristen Callihan

Věnováno všem, kteří potřebují trochu útěchy.

Prolog

Lucian V pěti letech jsem svým rodičům řekl, že chci létat.

Jak jsem se měl brzy dozvědět, mí rodiče by se mohli přetrhnout, jenom aby mi udělali radost. Mou prosbu vzali smrtelně vážně a domluvili nám let v malém letadle. „No,“ zeptal se mě táta na zadním sedadle hlasitého třesoucího se letadla. „Jak se ti líbí létat?“ Bylo to fajn, to bezesporu, jenže jsem tam ­akorát seděl. Letělo letadlo, ne já. Rodiče moje odpověď zmátla, a tak to nechali být. Já ne. Toužil jsem létat. Cítil jsem tu potřebu hluboko v kostech, ačkoli jsem sám netušil proč. A navíc jsem netušil, jak toho cíle dosáhnout. O dva roky později mě táta jen tak z plezíru přihlásil do hokejového týmu. Zavázal jsem si brusle a učil se. Zesílil jsem, zlepšil se, zrychlil. Až tehdy mi to došlo. Ve vzduchu nikdy sám nepoletím. Na ledu však ano. Na ledu. 7

Led jsem si zamiloval. Led se stal mojí milenkou – krutou, studenou, krásnou, brutální, potřebnou. Znal jsem ji do nejintimnějších detailů – její svěží vzduch, neúprosný chlad, všemožné zvuky, které vydává, i podporu, které se mi od ní dostávalo, kdykoli jsem se svíjel a klouzal po jejím těle. Od první vteřiny jsem se do ní zamiloval. S ní jsem se cítil svobodný. Dala mi životní cíl. Na ledu jsem létal. Nešlo o bezcílné plachtění. ­Létal jsem tak rychle a mrštně, až jsem se z muže z masa a kostí proměnil v něco jiného: v samotného boha. Létat po ledu se mi líbilo tak moc, že bych se možná býval vydal jinou cestou, třeba se dal na dráhu rychlobruslaře. A ve svém volnu jsem dělal právě tohle – bruslil po ledu ještě rychleji a rychleji. Pouhé bruslení mi však nepřinášelo výzvu, kterou jsem potřeboval. Tu mi dopřál hokej. Bože, jak já hokej miloval. Miloval jsem na něm úplně všechno. Klapání hokejky o led, její třes, když se srazila s kotoučem. Samotná hra ke mně promlouvala, šeptala mi do ucha i ve spánku – moje tělo hučelo, jako bych byl ještě stále na kluzišti. Viděl jsem v duchu vzorce a způsoby hry. Postaral jsem se, aby se staly skutečností, ukázal jsem je světu. Pokud je bruslení jako létání, pak dobrý hokej je jako tanec. Měl jsem pět tanečních partnerů. A když jsme se spolu dali do práce? Výsledkem byla úplná poezie. Krása na pohled. Není nad to, když posíláte puk po ledu, když si klestíte cestu kupředu a pak hbitým pohybem pošlete sušenku přímo do košíku. Stojí mi z toho. Pokaždé. Hokej mě definoval. Byl jsem centr. Kapitán. Dvojnásobný vítěz Stanleyova poháru – poprvé jako ten nejmladší kapitán, který kdy mohl do té nádherné ob8

ludnosti vyrýt svoje jméno. Vítěz Calderovy trofeje i trofeje Arta Rosse… a tak bych mohl pokračovat. Jde o to, že hokej byl můj život. A že to byl zatraceně dobrý život. Můj tým jel jako dobře promazaný stroj, nebyl mezi námi jediný lenoch, který by nás táhl ke dnu. Dostali jsme se do play-off a razili si cestu k dalšímu poháru. Čekalo nás jasné vítězství. Kluci to věděli. Něco bylo ve vzduchu – určité napětí, které lechtalo na kůži a prosáklo do kloubů, až jsme nedokázali chvíli posedět. Takhle jsme se cítili i předtím. A vyhráli jsme. Oblékali jsme si výstroj a zvlášť Brommy měl veselou náladu. Velkou rukou mi zacuchal vlasy. „Roste ti z nich parádní salát, Ozzy. Nechceš na to zálivku?“ Ze začátku mi všichni říkali Ozzy s odkazem na mé příjmení Osmond. Pak to zkrátili na Oze – ­podle ­Čaroděje ze země Oz. Jako že sotva jsem se dostal ke kotouči, začala se dít učiněná kouzla. Nevšímal jsem si bílých jiskřiček, jež se mi míhaly před očima, ani motání hlavy, které mi – na okamžik – způsobil Brommy svým hrubým gestem, a na oplátku ho plácl po hlavě. „Ne všichni si musí svoje kadeře gelovat, Zlatovlásko. Na druhou stranu ty potřebuješ na ten svůj květák litry gelu.“ Pár kluků si pobaveně odfrklo. Brommy se zeširoka zazubil a přes mřížku chrániče mi tak ukázal mezeru, kde kdysi míval pravý řezák. Kdybych si vyrazil zub já, hned bych zašel k zubaři a nechal si udělat nový. Brommy tu mezeru však rád vystavoval na odiv. Obří obránce na levé straně věřil, že díky tomu vypadá ještě nebezpečněji. 9

Taky rád vykládal ženám, že chytil do zubů sušenku. Ten hodně špatný dvojsmysl ho pokaždé rozesmál. Ženy mu ovšem na ty jeho vtípky skákaly, proto jsem jeho způsob lovu nijak nekritizoval. „Ne všichni můžou být takový hezouni jako ty, kapčo.“ Zvedl medailon se svatým Šebestiánem, který nosil na krku, dvakrát ho políbil a zastrčil zas pod dres. Těžko bych mu mohl jeho rituál vyčítat – já si zas oblepoval hokejky. Kdyby to udělal někdo jiný… No, nikomu jinému bych to nedovolil. Ani se jich nikdo nesměl před utkáním dotknout. Nepřicházelo to v úvahu. „Ale kuš. Hezoun je tu Linz.“ Proto jsme mu taky přezdívali Šeredo. Jak jinak. „Linzovi ovšem žádná nádherná baba neslíbila, že ho bude navěky milovat.“ Brommy do mě se širokým úsměvem dloubl. Na rty se mi taky dral úsměv. „To je fakt.“ Moje snoubenka Cassandra byla nádherná. Milovala hokej a měla ve všem stejný vkus jako já. Nikdy jsme se nehádali. S ní byl můj život snazší. O všechno se starala, abych se mohl zajímat jenom o hokej. Její slova. Velmi jsem si jich cenil. Ženit jsem se neplánoval, ale s Cassandrou to bylo tak na pohodu, že když se zeptala, jestli bychom to mohli hodit na papír, řekl jsem si, proč ne? Větší pohodářku abych pohledal. Cassandra byla třešničkou na dokonalém zmrzlinovém poháru mého života. Kluci si vyměnili několik dalších urážek. S Jorgenem jsme si oblepili hokejky, vyslechl jsem Mariovu předzápasovou hymnu „Under Pressure“ a držel se zatracený kus dál od našeho brankáře Hapa. Stačí na něj před utkáním byť jen promluvit a můžete si jít kopat hrob. Duševně jsem byl připravený. Fyzicky jsem měl schopnosti vyšperkované k dokonalosti. Pod tím vším 10

se ovšem přihlásil o slovo nový zvuk, tichý hlas, který jsem nechtěl slyšet. Ten otravný šepot jsem se snažil od svého posledního otřesu mozku ignorovat. Připomínal mi hlas mého doktora. Toho chlapa jsem nenáviděl. Věděl jsem, že bych neměl nenávidět lidi, kteří se mi snaží pomoct, přesto jsem ho nenáviděl. Protože co do prdele asi tak ví? Snad svoje tělo znám líp než kdo jiný. Můj život byl dokonalý. To nic a nikdo nezmění. A tak jsem ten zlověstný hlásek zahnal do stínů, kam taky patřil. Vždycky jsem uměl potlačit věci, na kterých mi nezáleželo. Soustřeď se na cenu. Soustřeď se na hru. Nic víc. Jdi do toho s čistou hlavou a silným tělem. Přesně na tohle jsem myslel i na samotném začátku utkání. Myslel jsem na to při každém zápasu. Znovu se ten hlas ozval ve chvíli, kdy jsem vyrazil do útoku a kotouč se zadrhl u mantinelů. Poprvé v životě jsem ucítil skutečný strach. Stoupl mi do hlavy. Naježila se mi z něj kůže. Uběhl zlomek času. Sotva dvě vteřiny mezi životem, jak jsem ho znal, a katastrofou. Prý se v nejhorších okamžicích vašeho života čas zpomalí. U mě tomu tak nebylo. V jedné vteřině jsem bojoval o puk s ramenem přitisknutým k plexisklu, abych se tak chránil. A v další? První zásah mě dostal do otočky. Vzápětí do mě v ­plné rychlosti narazil obránce – dvoumetrová stokilová hradba svalů. Hlava mi třískla o sklo. V lebce mi vybuchla bomba. A ten tichý hlásek? Ten už teď naplno řval jen dvě slova. Hra skončila. Opona spadla.

11

Emma Život byl krásný. Smím to vůbec říkat? Občas jsem si tím sama nebyla jistá. Jako bych to tím, že si sama pro sebe řeknu, že jsem šťastná a že všechno, co jsem kdy chtěla, konečně pomalu zapadalo na své místo, mohla zakřiknout. K čertu s tím, žila jsem si dobře. Roky jsem se snažila prorazit jako herečka – bože, když pomyslím na tu roli v reklamě, kde jsem hrála holku s průjmem a kterou jsem vzala z čirého zoufalství… Zkuste se o něčem takovém zmínit na rande a uvidíte, jak to půjde. A konečně jsem získala roli v úspěšném seriálu Temný hrad. Diváci si ten seriál zamilovali. A s tou rolí se okamžitě dostavila i sláva. Na první schůzku hereckého týmu vzpomínám s láskou. Většina z nás byla nová. Byli jsme neznámé tváře, nedočkavé prorazit a nadšení, že nás vybrali. Naše režisérka Jess na nás hleděla vážně, avšak oči se jí leskly, no, neřekla bych, že přímo hrdostí, protože nás tehdy vůbec neznala, ale asi bych řekla vřelým pochopením a varovala nás. „Využijte čas do premiéry a vyrazte mezi lidi. Věnujte se všemu, co vás baví. Protože až svět uvidí náš seriál, vaše životy se nenávratně změní. Soukromí bude otázkou minulosti. Kdykoli se ocitnete na veřejnosti, někdo si vás všimne.“ Můj herecký kolega Macon Saint si odfrkl. „Dobře, že jsem poustevník.“ Ten muž byl naprosto nádherný skoro až barbarským způsobem – asi proto ho obsadili do role válečníka a krále Arasma – kvůli odtažitému lesku v jeho očích jsem mu však uvěřila. A pak se zamiloval. Věčně ubručený Macon Saint 12

se změnil. Teď se na všechny usmíval a často se smál, jako by nedokázal svoje štěstí potlačit. Bylo to milé i otravné zároveň. Otravné, jelikož jsem ještě nikdy nezažila vztah, v němž jste bez sebe štěstím, protože vám to váš partner často a velkolepě dělá. Chtěla jsem to poznat. Věřte mi, že chtěla. Zatím se mi však takový vztah vyhýbal. Jess měla pravdu – nám všem se drasticky změnil život. S pomocí trochy plánování a trochy štěstí jsem se snažila si aspoň část soukromí udržet. Pořád jsem čas od času vyrážela ven, neměla jsem však jistotu, že mě lidé nechají na pokoji a že si mě někdo nevyfotí. Na druhou stranu mě fanoušci milovali a roztomilé děti mě často žádaly o fotku, což mi vždycky připadalo vzhledem k ději Temného hradu trochu zvláštní, rozhodla jsem se však věřit, že je zajímá moje role princezny Anyi, a ne všechen ten sex a sekání hlav. Tolik nadšená jsem už nebyla z úchyláků, kteří mě žádali o fotku a přitom se na mě skoro lepili. Naučila jsem se pózovat ramenem blíž k nim tak, aby si daný fanoušek nemohl „omylem“ sáhnout tam, kam by sahat neměl. Život se mi změnil i v dalších směrech. Poznala jsem Grega, super sexy pohodáře a fotbalistu, který mě zároveň čirou náhodou i obdivoval – jeho slova. Greg mě ve všem podporoval, zároveň se mi nedržel v patách ani si nestěžoval na moji dlouhou pracovní dobu. Jeho program byl stejně napěchovaný jako můj, protože během sezóny často cestoval. Snažili jsme se však, aby nám to fungovalo. Na konci třetí řady Temného hradu jsem se už ve své roli cítila příjemně a přirozeně. Princezna Anya byla neobyčejně populární. Lidé se často mě i Sainta vyptávali, jestli se Arasmus a Anya někdy vezmou. Doufa13

li jsme, že do konce řady dostanou odpověď. Všechno tomu nasvědčovalo. Došli do citadely a Arasmus ji požádal o ruku. Stačilo by, aby Anya nabídku k sňatku přijala, a konala by se svatba. Na práci na Temném hradě mě ­ovšem vždycky poměrně zneklidňovalo, že ­navzdory podepsaným dohodám o mlčenlivosti producenti a scenáristi asi z paranoidní potřeby po utajení tajili před herci první i poslední díly jednotlivých řad. „Připravena?“ zeptal se mě Saint, když jsme se se scénáři v ruce usadili kolem stolu. „Jako vždycky, milenče.“ Pobaveně si odfrkl. Navzdory Saintově odměřené povaze mě práce s ním upřímně bavila. Nebyl sobec a nikdy se nesnažil uzurpovat si scénu pro sebe. Všichni mí herečtí kolegové byli skvělí. Práce byla náročná, ale zvykli jsme si a stala se z nás něco jako rodina. Teda rodina, která se na plátně snaží zuby nehty navzájem zničit. Když byli všichni připravení, začali jsme číst své části scénáře. Ke konci jsem začala blednout a prsty jsem měla jako led. Protože začínalo být naprosto jasné, že Anya zemře. Seděla jsem tam, otupěle četla svůj text a palčivě vnímala soucitné pohledy svých kolegů. V poslední scéně Anye její a Arasmův úhlavní nepřítel usekl sekerou hlavu. Až když jsem vyšla z místnosti a zavřela se o samotě ve svém přívěsu, který už nebudu příští rok obývat, konečně mi to naplno došlo. Byla jsem bez práce. Na místo, kde jsem byla upřímně šťastná, jsem už nepatřila. Moje vysněná role byla tatam. Se zlomeným srdcem a vyděšená, co bude dál, jsem se vrátila domů. V islandském městečku, kde jsme 14

právě natáčeli, jsem měla pronajatý byt. Greg za mnou přiletěl, protože jeho sezóna už skončila a tréninky zatím nezačaly. Těšila jsem se, až si v maličké vaně dám dlouhou koupel a po ní se v posteli přitulím ke Gregovi, který mě nechá, abych se mu vybrečela na rameni, a ujistí mě, že všechno dobře dopadne. Akorát že mi to nebylo přáno. Přemožená smutkem jsem zvuky, které z bytu vycházely, zaregistrovala, až když jsem byla skoro u nich. A jimi myslím Grega a mladou servírku, která nás obsluhovala předevčírem na večeři. Vidět nahý zadek svého přítele, který přirážel mezi doširoka rozevřená stehna, bylo zvláštní. Tak takhle vypadá, když je na mně? Protože v tom případě musím přiznat, že přiráží divoce jako smyslů zbavený králík. Na druhou stranu mi tahle jeho metoda nikdy moc příjemná nebyla – kdykoli do mě bušil jak do kusu masa, jen zřídka jsem dosáhla orgasmu. Nezdálo se však, že by s tím jeho aktuální postelová partnerka měla problém. Poměrně nadšený jekot však utnula, sotva mě uviděla, a z obličeje jí zmizela veškerá barva. Gregovi docela dlouho trvalo, než si uvědomil, že pod ním ztuhla – vždycky byl poměrně sobecký milenec. Když si toho konečně všiml, ohlédl se přes zpocené rameno, a aniž by se pokusil z té ženy svalit, sjel mě pohledem. Na ložnici se sneslo ticho. Nebo spíš dopadlo jako ta sekera, protože proč ne? Sekery jsou očividně v kurzu. Greg dvakrát ztěžka polkl. Vypadal, jako by nevěřil vlastním očím, že jsem opravdu tady. Ve svém vlastním bytě. Nakonec lehce roztřeseným hlasem oznámil: „Jsi doma brzo.“ 15

Mohla jsem říct tolik věcí. Nebo je vykřičet. Nebo se rozbrečet. Cítila jsem se však otupělá. Naprosto otupělá. A tak jsem řekla to jediné, co v danou chvíli šlo. „Zvláštní, mně připadá, že jsem dorazila právě včas.“ A s tím se můj pečlivě vybudovaný život, na který jsem byla tak pyšná, rozpadl v prach.

16

1. kapitola

Lucian V životě jsem se naučil jednu věc – nejlepším úto-

čištěm pro zlomenou duši je náruč něžné ženy. Jasně že mě ani nenapadlo, že ženou, na kterou se obrátím, bude moje babička. Ano, má mě moc ráda. A ano, její sídlo Rosemont představuje dokonalé útočiště. Smutná pravda však je, že jsem neměl na koho jiného se obrátit. Moje snoubenka byla pryč, moje kariéra skončila a byl jsem zlomený. Což znamenalo, že jsem vyrazil na Rosemont. Kde se po mně očividně vyžadovalo, že budu babičku poslouchat na slovo. Její prostřední jméno sice nebylo šťoura, ale mělo by být. Svým komicky zpěvavým hlasem dokázala překřičet i údery mého kladiva. „Existuje takový báječný vynález, kterému se říká nastřelovačka hřebíků, titou.“ Potlačil jsem povzdech, odložil kladivo a otočil se k ní. Stála pod mým žebříkem s rukama na širokých bocích a na tenkých rudých rtech jí hrál vlídný, avšak mírně vyčítavý úsměv. 17

„Mám svoje kladivo rád.“ Oči jako zelené skleněné láhve se jí zaleskly. „Muž by neměl mít tak rád nástroj, který schovává před světem.“ Panebože. Tohle byl teď můj život – v němž skřípu zuby, kdykoli moje babička, pro kterou je stud cizí slovo, ucedí sexuální dvojsmysl. „Potřebuješ něco, mamie?“ Nepodařilo se jí dostat se mi pod kůži, a tak s povzdechem svěsila ramena. Na sobě měla jeden ze svých hedvábných kaftanů, a když podrážděním rozhodila ruce, vypadala jako malá hlava, která trčí z oranžovo-modrého závěsu. Potlačil jsem úsměv, protože jinak by začala vyzvídat, co se tak usmívám, a po zbytek dne by mi nedala pokoj. „Pamatuješ si na Cynthii Maronovou?“ „Je mi líto.“ „Je to moje velmi drahá přítelkyně. Jednou ses s ní potkal, bylo ti pět.“ Typická babi. Má bohatý společenský život a pamatuje si každého, s kým se kdy setkala. Ani jsem se neobtěžoval ji upozornit, že ne všichni mají takový talent. „Aha.“ Navíc jsem netušil, kam tím míří, věděl jsem však, že se k tomu nakonec dobere. „Cynthia má vnučku Emmu,“ zamumlala babi tiše. „Chudinka to měla v poslední době těžké a potřebuje si odpočinout.“ „Snad sem nejede?“ Tohle není můj dům. Babi si může pozvat, koho bude chtít, ale krucinál – přijel jsem, abych byl od všech a všeho daleko. Včetně hostů. „Ale jistě,“ odvětila babi. „Proč bych o ní asi jinak mluvila?“ Neměl jsem právo si stěžovat. 18

V Rosemontu našel útočiště každý, kdo to potřeboval. Obrovská hacienda s mnoha pokoji pro hosty se nachází v podhůří hor Santa Ynez u Montecita. Rozlehlé pozemky zaplavené zlatým kalifornským sluncem a vůní růží a citronů nabízí výhled na Tichý oceán. Na Rosemontu je člověk na každém kroku obklopen krásou. Pro mě tohle místo představovalo útočiště. Místo, kde se můžu uzdravit. Během let se tu stejně tak uzdravovali všichni, koho sem babi pozvala. „Jenom jsem se zeptal,“ zamumlal jsem. Hned jsem si připadal jako ten naštvaný čtrnáctiletý kluk, jímž jsem býval, když jsem sem přijel žít poprvé. Opět podrážděně mlaskla, avšak nakonec nad mojí nevrlostí mávla rukou. „Přijede dneska. Napadlo mě, že bychom si mohli dát kolem čtvrté kávu a dort.“ Hned mi bylo jasné, o co jí jde, nedal jsem to však na sobě znát. Jednak se mě zmocňovala hodně zlá předtucha, jednak to babičku popíchne. Ach, ty naše hry. Při pomyšlení, že tohle jsou teď ty jediné hry, které můžu hrát, mi nálada klesla pod bod mrazu rychleji, než kdybych se ocitl na severním pólu. „Dobře.“ Slezl jsem ze žebříku. „Mám s prací skončit, až tu budeš mít návštěvu?“ Babi vypustila z pusy proud tichých francouzských nadávek a štípla mě do boku, až jsem málem vyjekl. Přimhouřila zelené oči. „Trápíš mě, titou.“ Věděl jsem to. A mrzelo mě to. Nejsem dobrý společník. Babi byla jediná, kdo se mnou v poslední době vydržel. Tohle všechno jsem věděl. Problém je, že jsem s tím nedokázal přestat. Celý můj život skončil v hajzlu. Většinu dní jsem měl co dělat, abych neřval a neběsnil, až bych přišel o hlas. Jako nejlepší řešení mi připadalo raději nemluvit vůbec. 19

Ani jsem se nedokázal babičce omluvit. Ta slova se mi pokaždé zadrhla v hrudi. Znovu si povzdechla a pohlédla na mě zelenýma očima ve stejném studeném odstínu, jako jsou moje oči. Lidé často říkávají, že dívat se do nich je jako dívat se do zrcadla – že se v nich všechno odráží. Ty oči dokážou jediným pohledem rozpárat člověka na kusy. To přirovnání je na místě – právě teď jsem si připadal jako stažený z kůže. Krátce mě kostnatými prsty pohladila po tváři. Měl jsem co dělat, abych sebou neškubnul. Nemám rád, když se mě lidé dotýkají. Už ne. Ruku stáhla a opanovala se. „Dobře. Očekávám, že se k nám připojíš.“ „Ne.“ Povytáhla dokonale upravená obočí. „Ne?“ Hned jsem si připadal jako dvouletý klučík. A stejně tak nabručený. Promnul jsem si obličej a zkusil to jinak. „Jen bych tvého hosta omylem urazil nebo tě ztrapnil.“ Nebyla to lež. Ztratil jsem schopnost okouzlit lidi – prostě se jednoho dne vypařila a doteď se nevrátila. Čas od času mi dělá starosti, že jsem se změnil tak moc a tak rychle, že si ani nepřipadám jako ve své kůži. „Jsem si jistá, že náš host se s tebou zvládne popasovat,“ opáčila babi suše. Neskoč na to. „Proč si to myslíš?“ Skočil jsem na to. Kruci. Samolibě a vítězoslavně se usmála. „Protože je to Emma Maronová. Znáš ji, ne?“ Emma Maronová. To jméno mi poletovalo v přemáhaném mozku. Znal jsem ho. Ale odkud? Emma… 20