ĎÁBEL A SVĚTICE ČÁST DRUHÁ
Praha 2022
Přeložila: Renata Heitelová
Amo Jones: Ďábel a světice – část druhá Vydání první Copyright © 2021. Sancte Diaboli Part 2 by Amo Jones Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2551. publikaci Přeloženo z anglického originálu Sancte Diaboli Part 2 vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Renata Heitelová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2022 Emil Křižka Přebal a vazba © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1928-5 BARONET Praha 2022
Amo Jones
ĎÁBEL A SVĚTICE ČÁST DRUHÁ Sedmý díl série Elitní klub králů
Čtenářům, kteří důvěřují mým příběhům. Vaše důvěra projde zkouškou. Už zase.
1. kapitola Saint Současnost
M
yslím, že nikdo nedokáže úplně vysvětlit, jaké je cítit se zrazený. Tam, kde ve vaší hrudi spočívala důvěra, zeje prázdná díra. Nikdy ji nemůžete nahradit. Když vás někdo zradí, vytrhne důvěru, kterou jste mu dali, tak násilně, že po ní dlouho poté zůstane povrchové poškození. Potom se pokusíte to místo zase zaplnit. Teprve když hluboce toužíte a potřebujete té osobě znovu důvěřovat, konečně vám dojde, že v té prázdné dutině zůstaly známky zkázy. Praskliny a poškození. Takže cokoli tam teď dáte, b ude vytékat ven. Možná tedy dokážu vysvětlit pocit zrady. Možná by mě to mělo děsit. Možná by to mělo děsit je. Nezmění se tím však události, které se už staly. Které vedly k tomu, kde se nacházím dnes. Právě teď. Poté co mě unesl jediný člověk, kterému jsem kdy důvěřovala. 9
Někdo zaklepe na dveře. Ťuk, ťuk, ťuk. Měla bych říct dále. Být zdvořilá. Zatímco si však prohlížím náplast na krku, tmavé stíny pod očima a vrabčí hnízdo, jemuž jsem dřív říkávala vlasy, něco mi docvakne. Všechno, co se včera večer stalo, bylo skutečné. Velice reálné. Byla jsem zrazena. Obrovsky. Prudce vydechnu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. Položím si ruce do klína a dál hledím do ozdobného zrcadla na sebe. „Dále.“ Na mramoru tiše vrzne podpatek. Ty tiché kroky nepoznávám. Atmosféra se maličko změní, jako by mou doutnající zlost zalila vlna klidu. „Saint.“ Má něžný hlas, v dokonalém kontrastu s energií, kterou vyzařuje. Zajímavé. Odmítám se na ni podívat. Ať je to kdekoli, myslím, že jsem slyšela její hlas krátce předtím, než jsem omdlela. Položí na starobylý toaletní stolek sklenici džusu. Bojuju s tím, abych ji rychle nepopadla. V ústech mám sucho, jako bych cucala chomáčky bavlny. Trápí mě žízeň. „Jsem Veronika.“ Po sklenici sklouznou kapky vody. Zavrtím se na stoličce. „Vítej v mém domě,“ pokračuje a na chvíli se odmlčí, než zase promluví. „Proboha, děvče, napij se, než to udělám za tebe. Bolí mě z tebe hlava, fakt.“ Natáhnu se pro sklenici a polknu povzdech, když mi chladná hustá tekutina sklouzne do vyprahlého krku. Bože. Chutná to, jako by to pocházelo z rajské zahrady. Což nemusí být nutně dobře. Olíznu si popraskané rty a konečně zvednu oči k postavě v zrcadle. „Kde to jsem?“ 10
Má dlouhé – působivě dlouhé – havraní vlasy, které jí končí až v klíně. U vlasů tak dlouhých byste nečekali, že budou tak hedvábné a zářivé. Ve světle lustru visícího nad námi mají medové odlesky. Její mandlově tvarované oči působí vábivě a nebezpečně zároveň, kobaltově modrá barva však jejím rysům dodává vřelost. Pod levým okem má osamocené znaménko, což jí ovšem jen přidává na kráse. Není ale typicky krásná. Vypadá nebezpečně. Štíhlými prsty poklepává do bledého stehna, nehty má v barvě Brantleyho pokoje. Ostré, špičaté a tmavé. Na prostředníku nosí stříbrný kroužek, která je provlečený nehtem. Ťuk, ťuk, ťuk. Ticho mezi námi není nepříjemné. Spíš jako by v sobě topilo všechen ten hluk, který mám v hlavě. Veronika má na sobě krátkou koženou sukni, která vypadá skoro jako o číslo menší, zdůrazňuje však její svůdné křivky, a černou koženou bundu, pod níž má malou podprsenku. Bundička je rozepnutá a odhaluje kousek těla. Kolem útlého krku si žena zapnula zlatý obojek, z nějž klesá řetízek a vede přes hrudní kost, kde se spojuje s dalším, jenž jí visí kolem podbřišku. Vysoké kožené kozačky má také černé. Jako byste se dívali na Morticii Addamsovou. „Už ses dostatečně vynadívala, naše malá Hekaté?“ „Hekaté?“ zopakuju odvážně a otočím se na stoličce, abych jí konečně věnovala pozornost. „Hmm hmm.“ Pozvedne jedno dokonale klenuté tmavé obočí. „Mám to chápat tak, že znáš řeckou mytologii?“ „Ano.“ Potí se mi dlaně. O tomhle teď nechci mluvit. „Ovšem nechápu, proč jste mě pojmenovala po patronce křižovatek.“ 11
Pozorně si mě prohlíží a stále se domýšlivě usmívá. Obličeji dominují černě namalované rty, černá linka kolem očí a růžové tváře. „Možná bys měla víc studovat.“ „Proč tu jsem?“ Ztuhnou mi ramena. Najednou si uvědomuju, co všechno mě obklopuje. Jsem v přepychové ložnici, v pozadí hraje tichá klasická hudba, na stěně tikají staré hodiny a páchne to tu čisticími prostředky. Veronika si přehodí nohu přes nohu a opře se dlaněmi o matraci. „No, pomalu, děvče, pomalu. Žádný spěch.“ Sklouzne mi očima po těle. „Osprchovat se můžeš ve třetích dveřích napravo.“ Ukáže prstem přes pokoj. Tahle žena mě však tak fascinuje, že se tam nepodívám. „Vedle koupelny je tvoje šatna. Používej, co tam najdeš.“ Potom se odmlčí a mírně ohrne horní ret. „I když jsem slyšela, že tvůj styl neodpovídá tomu, co máš teď na sobě, žádám tě, abys nosila to, co tam objevíš.“ „Kde to jsem?“ zeptám se znovu, protože mi dochází trpělivost. „Kde je Hector?“ Ten proklatý zrádce. „Ach.“ Vstane z postele. Téměř se zachvěju, když vidím, jak je vysoká a jak pokoji dominuje. Vyzařuje z ní sebejistota, ale taky úchylnost. „Tolik otázek.“ Věnuje se rostlině v květináči na okenním parapetu na opačné straně ložnice. Prsty se dotkne listů zamiokulkase. „Přivezli tě sem.“ „Včera v noci?“ V obličeji je mi určitě vidět zmatek. „Ne,“ zašeptá, jako by vítr zavál ložnicí a sklouzl mi přímo po páteři. „Před třemi dny. Léčila ses z toho střelného zranění. Škrábla tě kulka.“ Položím ruku na náplast. „Kde je Lucan?“ Trhne sebou, pustí list a otočí se ke mně. „Je pryč.“ 12
„A Brantley?“ Říct jeho jméno nahlas je jako bodnout si dýku do krku. „Hmm.“ Nakloní hlavu na stranu, takže to vypadá, jako by se jí prodloužily vlasy. „Prozatím by ty otázky stačily.“ Znovu ukáže k šatně, než se vydá tam, odkud přišla. „Uvidíme se v přízemí za osmnáct minut, Hekaté.“ S těmi slovy zmizí stejně rychle, jako se objevila. Několikrát se zhluboka nadechnu, abych uklidnila svoje nervy. Probudila jsem se tady ani ne deset minut předtím, než zaklepala na dveře. Tak proč mám pocit, jako bych ji pozvala, a to nejenom do své ložnice, jak soudím, ale i do své mysli? Dopřeju si horkou sprchu. Voda mi neúnavně bombarduje tělo, nedokážu však nalézt tu obvyklou útěchu, kterou mi jindy teplo přináší. Miluju sprchování. Opravdu moc. Poskytuje mi to úlevu a uvolnění jako příjemný společník. Obvykle během sprchování zpívám, mluvím a pláču sama pro sebe, a jakmile vyjdu ven, cítím úlevu. Jako by všechny moje problémy odpluly do kanálu spolu se špinavou vodou. Posadím se na podlahu, zavřu oči a nechám si vodu stékat přes hlavu a obličej. Nic. Něco potřebuju. Jedinou slzu? Bolest na hrudi? Vůli zpívat? Nic. Zastavím kohoutek a omotám si měkkou osušku kolem těla, potom se vydám k šatně. Není tu vypínač. Jakmile však vejdu dovnitř, rozsvítí se tu. Za pár vteřin se světlo ztlumí, jako by samo vycítilo, že je příliš jasné. Ovšem světlo není to, co je tu přehnané. Je to ta šat13
na s řadou zavěšeného oblečení a policemi plnými bot, kabelek, čepic, kšiltovek a slunečních brýlí. Tiše polknu. Miluju módu. Je to moje oblíbená závislost, kterou pravidelně přiživuju. Tak proč mi tahle šatna připadá tak prázdná? Není o nic větší než ta, co mám doma. Možná je to tím, že tuhle neznám. Jo, tím to bude. Je pro mě cizí. Sevřu lem osušky a sáhnu po něčem jednoduchém. Široké džíny s dírami na kolenou a stehnech a krátký top, který na mně příjemně visí. Konečně si pořádně prohlédnu ložnici. Někdo už převlékl povlečení – asi když jsem se sprchovala – a hraje tu jiná hudba. Poznávám Beethovena a „Měsíční sonátu“, kterou hraje na klavír Jenő Jandó. Hrála jsem to jako mladá holka. Brantley má tu skladbu rád. Levé straně pokoje naproti dveřím dominuje postel se čtyřmi sloupky, jež se do ložnice dokonale esteticky hodí. U nohou lůžka stojí krb a za okázalými krajkovými záclonami se skrývají obrovská okna. Najdete tu jednoduchý pracovní stůl, ten zamiokulkas v květináči – je to doslova jediná rostlina, která přežije všechno – a malou ledničku. Skromně, ale velmi promyšleně zařízeno. Všechno vypadá jako strategicky umístěné a stylové. Co je tohle za místo? Vím, že jakmile vyjdu z pokoje a sejdu do přízemí, všechno se změní. Hluboko v mysli to vím. Přesto dveře otevřu a ta neblaze proslulá zející díra v mé hrudi začne tepat. Ta dutina, kterou nemám v úmyslu v brzké době zaplnit. Pořád asi netuším mnoho o tom, kdo jsem. Stále nevím, jestli jsem nezemřela nebo jestli moje tělo netrčí někde v nemocnici a já si právě nehraju v říši snů. Připadám si jako pingpongo14
vý míček, přehazovaný mezi lidskou říší a tímhle místem plným nejistoty. Možná je to tak. Možná jsem mrtvá a jenom o tom ještě nevím.
Tahle cesta se vám nebude líbit. Ani trochu. Budu vás ohýbat, kroutit a lámat, dokud nebudete prosit, abych toho nechal. Ale tak to musí být. Kolem nohou mi plula mlha tak hustá, že jsem neviděl svá chodidla. Začala stoupat čím dál výš, od kotníků až nad kolena. Stál tam oblouk ze zakrouceného břečťanu, který se drápal přes kovovou konstrukci. Listy uschly a květy uvadly. Byl jsem si jistý, že kdysi vypadaly krásně. Ale ne tady a teď. A nejspíš už nikdy. Udělal jsem pár kroků směrem k oblouku, i když se všechno ve mně bránilo. Tušil jsem, že bych tam neměl chodit. I jako mladý kluk jsem to věděl. Už jsem však mladý nebyl. Měl jsem zodpovědnost, potřeboval jsem bojovat, žít, krvácet. Věděl jsem, že ta prázdná temnota, která na mě zírala z druhé stany, mi neslibovala, že se někdy vrátím, ale o co tu šlo? Co jsem mohl ztratit? Je? Ne. Neměl jsem je. Neměl jsem co ztratit. Udělal jsem krok do zapomnění a zjistil, že vlastně mám ještě jednu věc, kterou můžu ztratit. Svůj rozum. Takže to vezmeme od začátku. Příběhy musí začít na začátku, i ty temné jako ten můj. Víte, protože i zlo má na vybranou…
15
2. kapitola
J
Saint
deš pozdě.“ S rukou na pozlaceném zatočeném zábradlí sestoupím z posledního lesklého mramorového schodu. „O pár minut.“ Veronika mírně přimhouří oči. „Nezvykej si na to.“ Ohne prst v gestu značícím, abych ji následovala, a otočí se. „Nemám ráda nedochvilnost, Hekaté. Taková lenost vyjadřuje neúctu. Pokud mě chceš naštvat, udělej to teatrálně. Prolij krev. Spáchej vraždu. Zapal kostel. Ale nedochvilnost?“ Ohlédne se přes rameno, zatímco otevírá dvoukřídlé dveře. „Na můj vkus je to moc primitivní.“ Měla jsem pravdu. Je to Morticia. Nadskočím, protože ty dveře bouchnou o zeď, a než jí stihnu odpovědět, zarazím se. V obývacím pokoji sedí čtyři holky. Vypadá to tu útulně jako ve filmu od Hallmarku – za obrovskou pohovkou slyším praskání ohně. Navzdory útulnosti tu však panuje nepříjemná atmosféra. 16
Zřejmě kvůli Veronice. „Vítej mezi Dcerami noci, Saint,“ pronese Veronika a posadí se do černého ušáku, který jí obklopuje ramena. „Ve svém covenu.“ „Vypadá, jako by spíš patřila Světlu než Noci,“ vyštěkne jedna holka. Prohlédnu si ji. Má hnědé vlasy, srdcovitý tvar obličeje a jasně modré oči, téměř neskutečné. Je velice hezká. „Frankie, zmlkni. Totéž jsi tvrdila o Ivy, a jak ses mýlila.“ Holka s tmavou kůží a zelenýma očima vstane a vyrazí ke mně. Na okamžik mě paralyzuje její krása, nejen ta, kterou vidíte na první pohled, ale její energie, nabitá radostí a ryzí. Každý krok ke mně připomíná rapsodii světla. Má na sobě krátké, flitry posázené zlatavé šaty, které obepínají její dokonale tvarované tělo, to není ovšem to první, co mi padne do oka. Tím je její náhrdelník. Je podobný jako ten můj, akorát tam, kde já mám kolem korunky led, je na jejím oheň. Uvolním ramena. Zastaví se pár kroků přede mnou. „Ach, všimla sis mojí rodinné památky.“ Obejme mě kolem ramen a přitáhne si mě ke hrudi. „Vítej, Saint. Vítej doma, děvče.“ Konečně mě pustí a já maličko couvnu a rozhlédnu se po místnosti, po ostatních holkách. Všechny mají na sobě šaty, jako by byly na plese. Z křesla vstane další dívka. Cestou ke mně si sklouzne rukama po těle. „Já jsem Alessi,“ představí se. Alessi má měděně zlaté vlasy stočené do kudrlinek, které jí spadají až ke štíhlému pasu, jasně zelené oči a dokonalou pleť, přirozeně opálenou. Ukáže na další dívku, která sedí před krbem se zkříženýma nohama. „To je Ivy, moc nemluví a skoro pořád si čte. A ta 17
holka, která ti právě narušila osobní prostor, je Ofélie.“ Alessi se otočí a mávne rukou směrem k Veronice. „A se Zlou čarodějkou ze Západu – doslova – už ses setkala.“ Odkašlu si a posadím se na velkou rohovou pohovku. „Co tady dělám?“ Veronika si ze zlaté krabičky vytáhne cigaretu, přiloží si ji ke rtům a zapálí. Zatímco si hraje s rakovinovou tyčinkou, prohlížím si pokoj. „Jsem v Římě?“ zeptám se, rozptýlená zlatými, bílými a růžovozlatými tóny umělecké malby na stropě. Podlaha je z jasně bílého mramoru, tak lesklá, že by mohla téměř sloužit jako zrcadlo. Ze všeho vyzařuje bohatství. Od nábytku až po neoklasicistní architekturu. „Ano,“ promluví Veronika a odklepne popel na stříbrný tácek. „Ale ne.“ Dělá tajnosti. To bude dlouhý rozhovor. „Fajn. Nevím, proč tu jsem, jsem si však jistá, že pokud si promluvím s Hectorem, pochopím aspoň…,“ rozhlédnu se po holkách, „něco.“ Veronika zavrtí hlavou a potáhne z cigarety, zatímco se mi dívá do očí. „Hector se nevrátí. Aspoň tedy ne dřív, než mu řeknu.“ „Tak proč tu teda jsem?“ dožaduju se a chytím se za krk, když mě v žíle bodne bolestí. „Prosím, vysvětlete mi, co se tu děje.“ Následuje jenom ticho. Ofélie si povzdychne a posadí se do křesla vedle mě. „Tak já jí to povím, když jí to ani jedna z vás nechce říct upřímně.“ „Ofélie!“ okřikne ji Veronika. Přestože promluvila hlasitě, stále se usmívá a dívá se na mě. „Zmlkni.“ Ofélie zaklapne pusu a svaly v čelisti se jí napnou. Položí ruku ochranitelsky na mou. „Zaslouží si to vě18
dět. Jak můžeme být sesterstvo, když budeme před jednou z nás zatajovat pravdu?“ Veronika k ní konečně sklouzne pohledem a přimhouří oči, připravená na hádku, než se jí tváře uvolní a poklesnou jí ramena. „Dobrá.“ Párkrát potáhne z cigarety, než spustí. „Jsi pořád v Riverside – na východní straně známé jako Riveredge. Tento dům byl postaven na začátku osmnáctého století a od té doby tu sídlí generace čarodějek. Tvůj otec Hector tě sem přivezl ze dvou důvodů. Zaprvé ví, že jsi tady v bezpečí, a zadruhé – tohle je tvůj domov.“ „Už jeden domov mám a je temnější než tenhle.“ Veronika si mě prohlíží a sklouzne očima po mém těle. „Hmm, může se zdát, že máš, ovšem můžu tě ujistit…“ „… seš dneska strašně ukecaná.“ Hlas, který se ozve za mnou, mě zamrazí do morku kostí. Slyšet ho, cítit kolem sebe jeho energii, tu, jež mě dříve utěšovala, mě přinutí vstát. Obrátím se k němu čelem. Myslím, že v koutku mysli jsem nechtěla, aby tu byl. Chtěla jsem si myslet, že jsem ho neviděla v limuzíně tu noc, kdy jsem byla postřelena, ale zmýlila jsem se. Protože je tady, v celé svojí kráse a výšce. Oblečený v černém, s vlasy rozcuchanými tak, jak se mi to líbí, a s čelistí ostrou přesně tak, jak si pamatuju. Nedívá se však na mě. Ani když vstanu, ani když k němu zamířím. A už vůbec ne tehdy, když mu dám facku. Plesk! Dlaň mě brní, je mi to ale fuk. Zrada totiž bolí víc. Ani se nepohne a očima stále sleduje Veroniku. Cítím zlost. Bublá mi pod kůží. Sbalím ruce do pěstí. „Ty –“ „Saint, provedu tě po domě a necháme je, aby si promluvili, jo?“ navrhne Ofélie a chytí mě za paži. Tepr19
ve když procházíme širokou chodbou s uměleckými díly na stěnách, uvědomím si, že mám tváře vlhké od slz. „Nic si z toho nedělej, Saint.“ Alessi jde vedle mě z druhé strany. Podpatky jí na mramoru klepou. „Bude to v pohodě.“ Ohlédnu se přes rameno na bezvýrazně se tvářící Frankie a lhostejnou Ivy, ale ať už si o mně myslí cokoli, jdou se mnou. Projdeme rozlehlým foyer a mezi starořímskými pilíři, které z obou stran obklopují halu – jestli to tak můžu nazvat – než dorazíme k hlavnímu schodišti. Další bílý mramor, umělecké malby na stropě a zábradlí přetékající převislými rostlinami a popínavkami. Centrální schodiště se rozděluje na dvě křídla, z nichž každé vede na opačnou stranu domu. „Zítra tě provedeme venku, teď začneme s naším křídlem.“ Ofélie ukáže ke schodům. Přestanu ji poslouchat a v duchu se vrátím do přízemí, kde zůstali Brantley s Veronikou. „… všechny máme ložnice na téhle straně a na té druhé bydlí Ver a její… jakkoli chceš nazývat její obsese. Jsme rády, že je to takhle, protože nám vyhovuje, že jsme jedna druhé nablízku.“ Alessi přistoupí ke dvoukřídlým širokým dveřím, otevře je a vejde do další rozlehlé místnosti. „Lázně.“ Když se tu rozsvítí, uvidím před sebou vířivku ve tvaru osmiúhelníku, do které by se vešlo odhadem tak dvacet lidí. Kolem jedné strany se táhne dlouhý bar, na nábytku jsou rozmístěny květináče s rostlinami a za vířivkou visí obrovské promítací plátno. „Je to… všechno tak nádherné,“ komentuju to upřímně. Frankie si odfrkne. Otočím se k ní čelem a zahlédnu, jak obrací oči v sloup. „Omlouvám se, ale budeme opravdu ignorovat to, že máme v baráku Vitiosuse?“ 20