Issuu

Královská vánoční pohádka

Praha 2022

Přeložila: Dana Chodilová

Karen Schaler: Královská vánoční pohádka Vydání první Copyright © 2021 by Karen Schaler All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2549. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Royal Christmas Fairy Tale vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Mary Ann Smith Motivy předělů Pixabay.com Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1922-3 BARONET Praha 2022

Karen Schaler

Královská vánoční pohádka

Tato kniha je věnována každému, kdo je připraven vybudovat si svou vlastní pohádku a štěstí až navěky. Doufám, že vás inspiruje a připomene vám, že možné je všechno. Stačí jen věřit…

1. kapitola

váteční trh v evropském stylu vypadal jako splněný vánoční sen, zasazený přímo doprostřed Manhattanu. A Kaylie Karlyleová vytáhla do boje s podvodníky, kteří se pokoušeli prodávat falešné Santy. Vládl soumrak neboli to, čemu Kaylie s oblibou říkala magická hodina, kdy den přecházel v noc, těsně předtím, než se objevily první hvězdy. Stovky bílých světýlek vánočního trhu ozařovaly tančící sněhové vločky, které se právě začaly sypat z nebe. Byla to navíc jedna z nejlepších denních dob pro natáčení a Kaylie, investigativní televizní reportérka, spoléhala na to, že její kolegyně, kameramanka Rachel, zachytí všechno, co se stane. Do Vánoc scházel jen týden, a čím dřív dostane svůj příspěvek do zpráv, tím líp. Kaylie se s Rachel po boku proplétala mezi desítkami slavnostně nazdobených vánočních stánků, nabízejících všechno možné od ručně pletených zimních čepic, palčáků a svetrů až po starožitné vánoční ozdoby, řemeslné výrobky a sladké i slané vánoční dobroty. Každý stánek byl ověnčen stejnou čerstvou, voňavou girlandou z chvojí, takže si člověk připadal, jako by procházel magickým lesem. K tomu kouzlu a veselí přispívali i zpěváci koled, jako 9

vystřižení ze stránek románu Charlese Dickense. S gustem zpívali „Přejeme vám veselé Vánoce“. Ale Kaylie byla tak soustředěná na svou reportáž, že se nemohla kochat tím, co se děje kolem. Přidala do kroku. „Fajn, Rachel, jsme skoro na místě. Plán znáš, že?“ Ale když se otočila, Rachel tam nebyla. „Rachel?“ Rozhlížela se po ní, nedávala pozor na cestu a do někoho vrazila. „Promiňte,“ omluvila se, obrátila se k tomu člověku a zjistila, že hledí do očí tradičnímu Santovi. Měl na sobě dlouhý červený sametový plášť, složitě lemovaný zlatým vyšíváním. Dlouhé bílé vousy působily stejně opravdově jako jiskřičky v jeho očích. „Hohó! Prr!“ spustil a hurónsky se zasmál. „Vypadá to, že tu má někdo naspěch.“ „Vážně se omlouvám,“ vyhrkla Kaylie. „Já vás neviděla. Dívala jsem se po své kameramance.“ Santa zvedl ruku s polaroidem. „Nechcete se radši zvěčnit se mnou?“ Než stačila odpovědět, s gustem cvakl snímek a podal jí obrázek s přáním: „Veselé Vánoce.“ Ukázal si na nos a pak na ni. „Možná byste měla trochu zvolnit, užít si tuhle dobu. Jsou Vánoce, nejhezčí období roku.“ Zamrkal na ni a zamířil ke skupině dětí, které už na něj čekaly. Kaylie se zasmála, hodila si fotku do vaku a v tu chvíli zahlédla Rachel u stánku s vánočními svetry. Jak se tak blížila, viděla, že všechny kousky, které si kamarádka prohlíží, by mohly být horkými favority na vítězství v soutěži o nejšerednější vánoční svetr. Rachel se usmála, když ji uviděla, a zvedla svetr ozdobený obrovským culícím se sobem. Na obou stranách z něj trčelo huňaté hnědé paroží. „Koukej, co jsem objevila,“ řekla nadšeně. „Já už myslela, že jsem tě ztratila.“ 10

Rachel po ní blýskla provinilým úsměvem. „Promiň, nemohla jsem odolat. Ty svetry na mě volaly. Koukej na tenhle.“ Předvedla jí další, tentokrát s červenými a zelenými blikajícími vánočními světýlky. Než to Kaylie stačila okomentovat, už sahala po třetím svetru. „A tenhle se mi taky moc líbí. Všechno je to na suchý zip, můžeš to předělat a vyrobit si vlastní vánoční scénu.“ Přilepila na Santovy sáně sněhuláky a perníkového panáčka. „Ani ti nevím, který se mi líbí nejvíc.“ Kaylie se zasmála. „Dělej, musíme jít. Nakupovat můžeš potom.“ Vykročila dál a Rachel pospíchala za ní. „To je fajn, protože ještě nemám všechno na Vánoce.“ Naposledy se přes rameno podívala na svetry. „Ty vážně uvažuješ, že tohle koupíš jako vánoční dárek?“ divila se Kaylie. „Komu?“ Rachel se na ni zašklebila. „Sobě.“ „To jako vážně?“ „Ano,“ potvrdila Rachel s přesvědčením. „Ty sama sobě k Vánocům nic nekupuješ?“ „Jistěže ne.“ Kolegyně se na ni překvapeně podívala. „Tak to bys měla. Pořád se snažím objevit něco unikátního a tady je super výběr.“ Obrátila se kolem dokola a všechno vstřebávala. Zahlédla obří plyšovou cukrovou hůlku, dychtivě se k ní rozběhla a uchopila ji. „Třeba tohle. Copak se ti to nelíbí?“ Kaylie se zasmála. „Nelíbí. Já chci sladkosti k jídlu, ne jako dekoraci.“ „Á, takže cukrové hůlky máš ráda. Ještě že to vím. Myslela jsem si, že bojkotuješ všechno vánoční.“ Kaylie se zamračila. „Ty ze mě děláš Grinche.“ „Nezdobíš si byt. Nemáš stromek. Nikdy jsi v práci nepřišla na vánoční večírek. To je podle mě Grinch jako vystřižený.“ 11

„Tak předně, Grinche mám ráda. Uvažuj o tom. Ten chudák zelený byl pořád jenom týraný a nepochopený. Ale nakonec se vzpamatoval, a o to jde, ne? Takže, já proti Vánocům nic nemám. Jenom o svátcích vždycky pracuju, je to pro mě jako každý jiný den. Netrávím je s rodiči, ti jezdí do Karibiku, nesnášejí zimu a milují pláže. Vždycky mě a sestru zvou, ať jedeme s nimi, jestli chceme, ale…“ „Budu hádat. Nikdy nejedete,“ dořekla Rachel za ni. „Protože je pro nás obě práce přednější. Vždycky se dobrovolně hlásím, že si vezmu službu za ty, co mají děti, ať můžou být na svátky s rodinou. Sestra Amelia pracuje v Německu, vede program pomoci rodinám pro armádu. Pomáhá těm, kdo mají někoho ve službě. Vánoce jsou pro rodiny vojáků vždycky hrozná doba, takže má co dělat. Už je to víc než deset let, co jsme se všichni dohodli, že jednodušší bude sejít se někdy v lednu nebo v únoru, až se nám to bude všem hodit. Není to rozumné?“ „Asi ano,“ připustila Rachel. „Jenom si myslím, že je smutný, že přicházíš o všechno to vánoční kouzlo, o tohleto.“ Zaculila se, zvedla roztomilého plyšového perníkového panáčka a zakývala jím před Kaylie. „Mohla by sis s ním dát vánoční rande.“ Kaylie se zasmála a vztáhla ruce na obranu. „Díky, ale obejdu se bez něj.“ „Ty jsi ale nafrněná. Vadí ti ty velký kulatý oči, nebo krátký ručičky?“ zeptala se Rachel a objala plyšáka. „Podle mě je boží. Ale vážně, kdy jsi měla naposled rande?“ Odložila panáčka a vydala se dál. „Počkat, vím, co řekneš. Měla jsi moc práce. To je obehraná písnička. Víš, co se říká, když člověk pořád pracuje a vůbec se nebaví?“ „Že bude brzo povýšený,“ utřela ji Kaylie a zavěsila se do ní. „A teď pojďme pracovat. Víš, co po tobě chci?“ 12

„Jasně,“ odpověděla kamarádka se sebejistým úsměvem. „Začnu točit, jen co dojdeš ke stánku se starožitnými Santy.“ „S falešnými Santy,“ opravila ji Kaylie. Rachel nechápavě zavrtěla hlavou. „Pořád se mi nechce věřit, že někdo o Vánocích prodává falešný Santy. Kdo to může dělat? To nosí špatnou vánoční karmu, ne?“ „Stoprocentně,“ souhlasila Kaylie. „Zvlášť když je prodávají jako unikátní, rukodělné sběratelské umělecké kousky z Evropy. A ještě k tomu tvrdí, že veškerý zisk jde na dětskou charitu.“ Rachel se zamračila. „To je hrozně špatný.“ Kaylie přikývla. „Já vím, a my to napravíme.“ „A proto s tebou tak ráda točím,“ usmála se kamarádka. „Vždycky jdeš po grázlech, i o Vánocích. „Zvlášť o Vánocích,“ zdůraznila Kaylie. „Co bych byla za investigativní reportérku, kdybych to nedělala?“ „A proto dostaneš ten nový pořad, Kaylie na vaší straně. Kdy se to oficiálně oznámí?“ Kaylii se rozsvítily oči. „Bob říkal, že zítra večer na vánočním večírku. Nemůžu se dočkat. Pro tohle jsem dřela, o tomhle jsem snila, proto jsem šla na žurnalistiku. Vždycky jsem chtěla vlastní pořad, pomáhat lidem, co si sami pomoct nemůžou. To jméno mám vymyšlené už dávno a taky mám pohromadě nápady na první měsíc. Dokonce se mluví o tom, že by to mohlo běžet celonárodně. Dostanu šanci ukázat, co dovedu, a snad konečně získat místo v celonárodní televizi. Čím větší publikum, tím víc lidem můžu pomoct.“ „Jestli to někdo dokáže, tak jsi to ty,“ ujišťovala ji Rachel. „Nikdy jsem neviděla nikoho tak tvrdě pracovat. Jsi nejzapálenější člověk, jakýho znám.“ „Díky,“ řekla Kaylie s úsměvem. „Hodně to pro mě znamená a to povýšení nemohlo přijít v lepší dobu. Zase 13

mi zvedli nájem, musím splácet studentské půjčky a docházejí mi úspory a –“ Náhle se zastavila a ukázala na stánek, který hledala. „To je ono!“ Byl přilepený na okraji vánočního trhu, aby to vypadalo, že patří k těm oficiálním. Všimla si, jak se dokonce pokusil napodobit girlandu a světýlka, aby se co nejvíc podobal ostatním, ale když se člověk podíval pořádně, viděl, že girlanda není pravá, stejně jako nabízené figurky Santů. Před týdnem dostala Kaylie tip, že na různých vánočních trzích a svátečních akcích po městě někdo prodává údajně jedinečné sběratelské figurky Santů a sbírá prostředky na dětskou charitu. Ten, kdo jí dal tip, přidal i jednu koupenou figurku, aby ji Kaylie mohla prozkoumat. Ukázalo se, že se nemýlil. Všechno na tom Santovi bylo falešné a údajná charita neexistovala. Kaylie už podobné reportáže dělala, šlo o prodej napodobenin značkových kabelek, peněženek a hodinek, ale pokusy vydělávat na vánočních dekoracích, to byla novinka. Pokud s reportáží uspěje, bude to zároveň podvodníkova derniéra. Rychle zkontrolovala Rachel, jestli je připravena natáčet. Ta přikývla, ukázala jí zdvižený palec a Kaylie sebejistě přistoupila ke stánku. „Promiňte,“ oslovila chlapíka za pultem. „Jsem Kaylie Karlyleová z Aktualit na Šestém kanálu.“ Vzala do ruky jednoho z usmívajících se Santů. „Chci si s vámi promluvit o vašich figurkách…“ Kaylie a Rachel stály před obřím monitorem v news roomu a sledovaly, jak jejich příspěvek o Santech běží ve večerních zprávách. Když byl u konce, zvedla Rachel ruku a plácly si. 14

„To se povedlo, Kaylie.“ „Nápodobně,“ opáčila. „Ten poslední záběr do tváře toho chlapa, když pochopil, že spadla klec, ten je k nezaplacení.“ „Hned tak dalšího falešnýho Santu neprodá,“ dodala Rachel. „Už je na seznamu zlobivých a dostane do punčochy uhlí.“ Kaylie se zasmála. „Protože se Santou si není co zahrávat.“ „Ani s Kaylie Karlyleovou,“ dodal Bob, který se k nim připojil. „Dobrá práce, od vás obou.“ Kaylie ho odměnila úsměvem. „Díky, šéfe. Taky za to, že jste mi na to dal čas navíc.“ „Odevzdala jsi to, jak jsi slíbila,“ řekl Bob. „A vyšlo to skvěle.“ Pro Kaylie taková chvála od Boba znamenala všechno. Nebyl jenom její šéf a vedoucí zpravodajství televizní stanice, ale i její učitel. Ten, komu vždycky věřila a ke komu se obracela pro rady. Věděla, že by dnes nebyla tam, kde je, kdyby s ní Bob před pěti lety nezariskoval, poté co přišla do New Yorku a snažila se najít práci. Dělala místní televizní reportérku ve Phoenixu, ale odjakživa snila o práci dopisovatelky některé z největších stanic v zemi. Věděla, že o tahle místa se vede lítý konkurenční boj, a aby v něm měla šanci, potřebovala být tam, kde sídlí stanice. A tak se přestěhovala na Manhattan, odhodlaná vzít každou práci na volné noze, jaká bude v oboru k mání, a dělat, co se dá, aby se osvědčila, dokud si nevyslouží místo kmenového zaměstnance. Bylo jí jasné, že o příležitosti se zuřivě bojuje, a tak přišla do města s plánem. Coby investigativní reportérka věděla, že každý šéf zpravodajství chce exkluzivní zprávy, s nimiž by porazil konkurenci. A tak už ve Phoenixu nasadila všechny pá15

ky, dokud nenašla exkluzivní téma, které by mohla nabídnout v New Yorku a přesvědčit je tam, aby jí svěřili práci na volné noze. Ale i tak se ukázalo, že je to mnohem náročnější, než si myslela. Všechny sdělovací prostředky, které oslovila, o příspěvek stály, ale zároveň chtěly, aby ho zpracoval některý zavedený reportér, protože Kaylie nebyla v oboru známá. Nikdo nebyl ochoten dát jí šanci. Úspory se rychle tenčily a už se chystala vzít místo servírky, když v jedné kavárně narazila na Boba. Stál ve frontě před ní a ona si všimla, že má na sobě bundu s logem Aktualit Šestého kanálu. Poslouchala, jak se baví s baristou, a když zjistila, že je šéfem zpravodajství, pokoušela se s ním seznámit, jenže narazila na hradbu jeho asistentů. A tak ho doslova pronásledovala po ulici až k sídlu stanice. Čím rychleji šel, tím rychleji mu vnucovala svou exkluzivní reportáž a několik dalších, které měla v záloze. Zdvořile jí odpověděl, že nemají žádné pracovní příležitosti pro reportéry na volné noze, ale ona to nevzdala. Následující ráno tábořila v kavárně znovu. Tipovala, že to bude jeho pravidelná kávová zastávka. A tušení ji nezklamalo. Následující týden se s ním setkávala v kavárně každý den, doprovázela ho ke stanici a vnucovala mu další a další témata, která vymyslela předchozí večer. Nakonec ho její houževnatost a nápady přemohly, poddal se a zadal jí na zkoušku jednu reportáž. Chopila se příležitosti a skočila do práce rovnýma nohama. Kdykoli teď Bob tu historku vyprávěl, líčil to tak, že jí dal šanci jedině proto, aby si zas konečně mohl v klidu vypít kafe. První zakázka dopadla dobře. Pro začátek dostala práci na dva dny v týdnu o víkendech, coby pohotovostní reportérka na volné noze. Byl to náročný rozvrh, ale 16

ona si nikdy nestěžovala. Do roka jí její zápal, odhodlání a elán vynesly místo na plný úvazek. Bude navždycky Bobovi vděčná, že jí dal šanci, když to neudělal nikdo jiný. Byl na ni tvrdý. Nikdy jí nic neulehčoval, ale ona věděla, že všechny výzvy, které před ni staví, znamenají důvěru, že je zvládne, a taky je pokaždé zvládla. Dělala, co bylo třeba, aby nikdy nezklamala šéfa, stanici ani sebe. Proto pro ni tohle povýšení, které ji čekalo, vlastní týdenní pořad Kaylie na vaší straně, znamenalo všechno. První den v televizi jí Bob řekl, že práce investigativního reportéra znamená dělat hlídacího psa pro společnost, mluvit za ty, kteří nemohou vystoupit sami za sebe. Vzala si tu odpovědnost k srdci a jednala podle toho. Jejím cílem bylo odjakživa odhalovat podfuky a tajnosti a ukázat pravdu. Někdy likvidovala multimilionové firmy z žebříčku Fortune 500 zapojené do podvodů, jindy, jako třeba dnes, pomáhala lidem, aby nekupovali falešného Santu pro falešnou dětskou charitu. Cítila, že každé téma je důležité a že si lidé zaslouží znát pravdu. Jak se teď rozhlížela po newsroomu, napadalo ji jediné slovo. Domov. Tady trávila veškerý čas a nebylo místo, kde by byla raději. Obrátila se zas k Bobovi, cítila se plná energie a nadšení. „Víte, mám výborný nápad na pokračování tohohle tématu, chtěla jsem to s vámi probrat. Právě jsem dostala tip na další falešnou charitu, na kterou si musíme posvítit, a…“ „Počkej, Kaylie,“ přerušil ji Bob. „Pojďme si promluvit ke mně do kanceláře.“ A už byl na cestě. Zatvářila se překvapeně. Nevzpomínala si, kdy naposled vešla do jeho kanceláře. Věčně byl v newsroomu s ostatními, málokdy pořádal schůze u sebe. 17

„Děje se něco?“ zeptala se. Bob došel ke kanceláři, otevřel jí dveře a pak je za nimi zavřel. To už začínala být nervózní. Bob nikdy nezavíral, pokud nešlo o něco vážného. Vešla a pohled jí hned přitáhla blikající červená světýlka na Bobově půldruhametrovém vánočním stromku v rohu. Každý rok měl ten stromek jiné téma. Letos to byli skřítci, viseli na stromku v nejrůznějších tvarech a velikostech. „Kdyby tihle skřítci nosili dárky, máte letos vánoční nákupy z krku,“ zavtipkovala, aby v sobě zmírnila napětí. Když se Bob nezasmál, rozbušilo se jí s rdce a žaludek se stáhl. „Bobe, co se děje? Něco s mým pořadem?“ Mačkala si ruce, najednou je měla studené a zpocené. Bob se pořádně nadechl a podíval se jí zpříma do očí. „Ano, a není to dobrá zpráva.“ Najednou měla nohy jako z rosolu. Svezla se na nejbližší židli. „O co jde? Prostě mi to řekněte. Musíme ten rozjezd odložit?“ „Kaylie, je mi to líto. Žádný pořad nebude.“ Chvilku nemohla dýchat, cítila se, jako by dostala ránu do břicha. „Co?“ hlesla chraplavě. Odkašlala si a zhluboka se nadechla. „Jak to myslíte?“ „Stanice byla prodána,“ oznámil jí Bob. „Říkalo se, že se to může stát.“ Přikývl. „Všichni jsme věděli, že to přijde, ale netušili jsme, že noví majitelé udělají tolik změn.“ „Jakých?“ zeptala se s rostoucí hrůzou. „Přijdeme o první hodinu našich víkendových ranních zpráv a ruší se večerní zprávy v šest třicet…“ „Cože?!“ vyjekla zděšeně. „Lidi ty víkendové ranní zprávy milují a o půl sedmé večer jdou naše investigativní kauzy. To je máme přesunout do zpráv v pět? Co na to říká zbytek týmu?“ 18

Bob se neměl k odpovědi a ona cítila, jak jí v žilách chladne krev. „Bobe?“ „Musíme taky snížit počet zaměstnanců, a to podstatně. Noví majitelé rozhodli, že celý investigativní tým nepotřebují. Chtějí jenom jednu osobu…“ Kaylie zavrtěla hlavou. „Ne…“ „Chtějí si nechat Tima,“ dodal Bob. „Protože tu dělá dvacet let a všichni ho znají.“ „A co my ostatní?“ zeptala se třesoucím se hlasem. „Já, Randy a Judy?“ „Je mi to líto. Nemůžu nic dělat.“ Kaylie se natáhla a přidržela se Bobova stolu, aby se uklidnila. Připadalo jí, že svět, který si tak pečlivě vybudovala, se jí najednou hroutí jako domeček z karet.

2. kapitola

aylie seděla s Rachel ve Wine Vine, jednom ze svých oblíbených barů. Ne že by se však řídila místní mantrou, napsanou na cedulce, která hlásala: Pít se smí, fňukat se zapovídá. „Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ prohlásila sklíčeně. „Je to pár hodin, co jsem se těšila na povýšení, a najednou jsem nezaměstnaná a netuším, co provedu se svou kariérou a jak budu platit účty.“ Chopila se vinné sklenky a zamračila se, když viděla, že je prázdná. Rachel rychle mávla na barmana, aby jim nalil další. Tohle býval Kayliin oblíbený podnik na šťastnou hodinku. Byl kouzelný a útulný a hned za rohem od televizní stanice. Ani jí nevadilo, jak to tu vždycky přeháněli s vánoční výzdobou. Vyhrávala tu veselá sváteční hudba, obří stromek v okně měl ozdoby vyrobené z vinět, ze stropu visely třpytivé bílé a stříbrné sněhové vločky. Vládla tu slavnostní, veselá atmosféra, ale teď z ní Kaylie nic nevnímala. Zhluboka se nadechla a pokoušela se uklidnit rozdrážděné nervy. „Rachel, já nevím, co budu dělat. Mám strach. Měla jsem plán, a teď je všechno v háji…“ „Klid, hlavně dýchej. My na něco přijdeme.“ Kaylie přikývla a pokoušela se nasadit statečný výraz, ale stejně se dál cítila, jako když se topí.