9788026919193

Praha 2022

Přeložila: Antonie Králová

Samantha Tonge: Zima, kdy jsme se poznali Vydání první Copyright © Samantha Tonge, 2020 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2548. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Winter We Met vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Antonie Králová Odpovědná redaktorka Daniela Čermáková Korektorka Marie Kejvalová Ilustrace na přebalu a vazba © 2022 Martina Černá Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1919-3 BARONET Praha 2022

Samantha Tonge

Všem pečovatelům, kteří tak neúnavně pracovali během letošní koronavirové pandemie. Jste hvězdy. Zvláštní zmínku zaslouží Afton a celý personál Westoe.

1

Z

ačalo to nedorozuměním. Sedla jsem si do špatné řady. Letuška mi řekla, že to nevadí. Let nebyl ­plný, a tak jsem zůstala sedět na místě u okna. Už jsme měli odstartovat. Vracela jsem se do Anglie z jednoho z dlouhé řady letošních hračkářských veletrhů, tentokrát z Německa. Vedu obchod, který se jmenuje Pod Stromečkem. Byl konec října a měla jsem plnou hlavu trháků pro příští rok. Zívla jsem. Bylo nechutně brzy ráno. Před odjezdem na letiště jsem si koupila malé bavorské kukačky. Teď jsem je vytáhla z příručního zavazadla a položila na sedadlo vedle sebe. Usmála jsem se při představě, jak se bude tvářit moje rázná babička, až pták hlučně vyletí z dvířek. „Bezva vtip.“ Vzhlédla jsem k ladné postavě v červeném svetru a s očima, které se smály se mnou. Rychle jsem zastrčila hodiny zpátky a sundala si vlněnou čepici s bambulí. Příchozí nacpal svůj velký batoh a bundu do přihrádky na zavazadla nad sedadlem a nabídl se, že tam uloží i mou tašku. Pak se posadil vedle mě a zapnul si pás. 7

„Pardon, nepředstavil jsem se. Já jsem Nik.“ Chvíli mi trvalo, než jsem jeho přízvuk lokalizovala. Austrálie. Napřáhl ruku s dlouhými prsty. „Jess,“ řekla jsem a nedokázala odtrhnout pohled od jeho očí, překvapená tou omračující modří – a chvěním v dlani z jeho stisku. Podíval se na naše ruce a pobaveně zvedl obočí. Zčervenala jsem a rychle ho pustila. „Omlouvám se. Asi ještě spím. Strávila jsem dva dny na veletrhu a mám pocit, že bych se prospala do nového roku.“ „Nápodobně. Takže Norimberk?“ zeptal se a pak jsme chvíli klábosili o ruchu na veletrhu. „Vy teda vedete hračkářství?“ zajímal se a pozorně naslouchal mé odpovědi. Zjevně ho to zaujalo. Byla jsem nervózní z toho, jak při tom hýbal obočím. Nikdo jiný to nedělal. Rozběhly se motory a celé letadlo se zachvělo. Nik si pročísl rukou husté vlasy protkané bílými nitkami, což bylo v jeho věku něco přes třicet neobvyklé a kontrastovalo s hladkou opálenou pokožkou. Vypadal elegantně. Mně bylo devětadvacet a neměla jsem jediný šedivý vlas. „A co vy?“ zeptala jsem se. „Moje rodina má v Sydney firmu na výrobu hraček a já jsem přijel zjistit, co dělá konkurence.“ Letadlo zatočilo na startovací dráhu. Obvykle se v tu chvíli nakloním k oknu a snažím se uvolnit. „Létáte rád? Asi na to musíte být zvyklý, když jste až z Austrálie.“ „Miluju to. Nejradši lítám v noci, když jen kloužete vzduchem a nad hlavou vám vycházejí hvězdy… To si uvědomíte, že Země je jen obyčejná koule, jedna z mnoha ve vesmíru. Dodá vám to perspektivu.“ 8

„To je pravda. Člověk snadno podlehne pocitu, že se svět točí kolem něj – dokud se neprobere a neuvědomí si, že jsme všichni jen malá kolečka v obrovském stroji.“ „Ale každé kolečko se počítá. A kolečka sama mají potřeby. Kolečka mají city – dokonce i ta nejmenší.“ Podíval se mi do očí a zasmáli jsme se. Znovu sklouzl pohledem na mé sevřené ruce. „Statisticky je tohle nejbezpečnější způsob cestování,“ řekl tiše. „Pro mě je to pořád ještě zážitek. Teprve před pár lety jsem začala létat do ciziny se svým spolubydlícím Oliverem. Když jsem byla malá, nikdy jsme nebyli na dovolené v zahraničí.“ „Jestli vás to utěší, já jsem při svém prvním letu zvracel. To mi bylo sedm. Byly Velikonoce a já jsem před odletem tajně snědl velké čokoládové vajíčko. A turbulence si nepadla do noty s mým zažívacím traktem.“ Sarkasticky se usmál. „Stejně jako jeho obsah s cestující přede mnou. Chudák ženská měla bílé boty. Celé letadlo pak smrdělo.“ Nahlas jsem se zasmála a teprve pak si uvědomila, že už jsme ve vzduchu. Nik natáhl ruku, když se k nám blížila letuška s cinkajícím vozíkem s nápoji. Vůně kávy mě nabudila a oba jsme vypili po šálku bez mléka a jen s jedním cukrem. Spokojeně jsme usrkávali a pak se vrátili k Norimberku. Hovor utěšeně plynul bez trapných odmlk a hodně jsme se smáli. Už jsem o tom slyšela – že potkáte někoho, koho jako byste znali už dávno. To okamžité spojení, jako – podívala jsem se do klína – jako dva konce bezpečnostního pásu, které do sebe zacvaknou. Mám dojem, že už jsem to jednou zažila. Na to jsem teď ovšem nechtěla myslet, proto jsem si místo snídaně koupila velkou tabulku čokolády a roz9

dělila se s Nikem. Pak jsme se znovu ponořili do příjemného hovoru o práci a o tom, jak firma jeho rodiny vyrábí tradiční produkty. „Líbily se mi ty vaše dřevěné hodiny,“ řekl. „Ty jsou pro babičku. Sbírá vyřezávané věci, a když jsem byla malá, strojila vánoční stromeček neobvyklými ozdobami. Má hrozně ráda svátky. Je nadšená čtenářka a vždycky se mnou přečetla všechny nové dětské knížky. Užily jsme si spolu spoustu příjemných prosincových sobot v knihovně.“ „Vídáte se spolu často?“ „To ano, ale už spolu nebydlíme. Před čtyřmi lety se přestěhovala do domova seniorů. Vánoce ale pořád prožívá naplno. Každý rok pořádají velký vánoční večírek. Všichni se na to připravují už od ledna, kupují ve výprodejích materiál a během roku zkoušejí ve společné kuchyni nové sváteční recepty pro raut. Také vymýšlejí náměty. Na začátku listopadu pak mají vždycky schůzi, kde si zvolí téma pro aktuální rok.“ „Proč až tak pozdě?“ „Aby to znásobilo vzrušení v čase před velkým dnem. Loni byl maškarní bál. Rok předtím Panství Downton.“ „To zní náramně. Vánoce jsou opravdu nejhezčí část roku. Já a moje rodina kvůli práci většinou nestíháme chodit na večírky – jedeme přesčasy, abychom vyřídili objednávky na hračky, u kterých nikdo nečekal, že budou tak populární. Ne že by mi to vadilo. Stojí to za to, když pak vidím, jak si s našimi hračkami děti hrají.“ Než jsem stihla odpovědět, ohlásil pilot, že budeme přistávat. Je to možné? Nik proměnil hodiny v minuty. Zapnuli jsme si pásy a zbytek čokolády jsem zastrčila do kabelky. Pevně jsem se chytila područek. Nik pobaveně protáhl obličej a já se musela smát. Zrych10

lený dech se mi zklidnil, když mi vyprávěl opravdu skvělý vtip, jehož pointou jsem se doslova zakuckala. Pak jsem si uvědomila, že jsme na zemi. Nik si pískal, a když jsme zastavili, podal mi ze skříňky tašku, oblékl si bundu a hodil si na záda batoh. Letušky zářily radostí, když jim děkoval za skvělý let. Vystoupili jsme z letadla do rozlehlého neosobního terminálu plného ruchu a ohlašovaných odletů. Žaludek se mi svíral, když jsem následovala Nika, který, o hlavu vyšší než všichni ostatní, vedl celý zástup. „Jedete na další veletrh?“ zeptala jsem se, když jsme si vyzvedávali zavazadla. Ani jednomu z nás se nechtělo rozloučit. Nik byl dobrý společník. „Ano. Zítra je v Londýně setkání výrobců. Pak si dám pár týdnů pauzu. Rodinný přítel odjel na dva měsíce za obchodem a nabídl mi svůj byt v Islingtonu.“ „To je milé. Ale pauzu? V tomhle čase?“ „Mám polehčující okolnosti,“ řekl. „A nemohl jsem si vybrat lepší zemi. Připomněla jste mi, jak moc mám rád Anglii. Opravdu jsem vás rád poznal, Jess.“ Když vyslovil mé jméno, žaludek mi udělal menší salto. Naprosto mě to zaskočilo. „Taky jsem vás ráda poznala.“ Podívala jsem se na hodinky. „Je teprve deset hodin. Co jste měl v plánu na zbytek dne?“ „Nic moc. Asi spíš nic než moc. Nejspíš zajedu do bytu a nakoupím si. A taky bych se měl dospat.“ „Co kdybychom se spolu ještě najedli? Můj žaludek volá po toustu a vajíčkách.“ Usmál se. „A já jsem si myslel, že slyším, jak mě bohové vítají v Londýně hromy blesky.“ Našli jsme si místo v jedné přeplněné letištní restauraci. Navzdory brzké hodině do sebe parta mladíků u vedlejšího stolu obracela pivo a panáky a z hlasitého hovoru jsme se dozvěděli, že letí do Amsterodamu 11

na rozlučku se svobodou. Nik a já jsme si objednali anglickou snídani a seděli s šálkem čaje v dlaních. „Takže v Anglii už jsi byl?“ zeptala jsem se. „Ano. Teprve posledních pár let jezdím na veletrhy samostatně. Nastoupil jsem ve firmě hned po univerzitě a máma s tátou mě učili všechno a brali mě s sebou i na služební cesty.“ Přejel prstem po okraji šálku. „Ale taky jsem tu byl na prázdninách prohlídnout si památky. Rodiče během studií cestovali a vždycky říkali, že pro rozšíření obzorů není nic lepšího. Rádi objevovali neobvyklá místa. Projeli jsme celou zemi od Newcastlu po Bournemouth.“ „Páni. Co se ti líbilo nejvíc?“ „Stonehenge bylo dechberoucí – mělo atmosféru. A na pár dní jsme si pronajali chatu v Cotswoldsu, v malé vesnici. Vypadala jako na obrázku z bonboniéry a po zahradě se nám procházely kachny – máma se do nich zamilovala. V Manchesteru bylo plno kavárniček a krámků. Protože táta je fanoušek Beatles, museli jsme v Liverpoolu zajít do Cavern Clubu a taky jsme si udělali nádherný výlet parním vlakem po Norfolku. V hlavním městě jsme se zdrželi jenom den, takže Londýn vůbec neznám.“ „To mi připadá, že jsi z mojí země viděl víc než já. Jak se tví rodiče dostali k výrobě hraček?“ „Máma studovala umění a táta design a výrobu. Po svých prarodičích zdědil nějaké peníze – tak akorát, aby rozjel vlastní firmu. Obě naše rodiny jsou velké a naši měli spoustu neteří a synovců, se kterými si rádi hráli, a prarodiče z máminy strany často vyprávěli, jak si máma jako dítě vyráběla vlastní hračky z obalů od jídla a kousků umělé hmoty.“ Usmál se. „I mě jako kluka povzbuzovala k tvorbě z všemožných zbytků. Asi jsem to po ní zdědil.“ 12

„Moje babička byla spíš kuchařka a z všemožných zbytků jsme měli každý týden nový recept. Její kamarádka měla zahrádku a pekly jsme různé cukroví a vymýšlely nejrůznější zeleninové omáčky na těstoviny. Naše dýňové špagety byly pojem.“ Servírka nám přinesla snídani. Podívala jsem se na tác. Malá miska pečených fazolí, smažená vajíčka, slanina, rajčata a žampiony, k tomu toust s máslem a haše. „Tohle babička miluje. Když jsem ještě chodila do školy, dělala mi to každý pátek k snídani. Nic se nevyrovná tomu, když tě probudí vůně slaniny.“ „A jak ty ses dostala k téhle práci?“ zeptal se a nabídl mi slánku. „Angela, vedoucí obchodu, kde pracuju – jmenuje se Pod Stromečkem – byla spolužačka mojí mámy. Proto se znala s babičkou a doslechla se, že nevím, kam jít po škole. Řekla mi, že jsou horší kariéry než pracovat v obchodě a že mi nemůže zaplatit moc, ale zeptala se, jestli mám zájem pracovat v krámku s hračkami, který zakládá.“ Pokrčila jsem rameny. „Angela mi dala budoucnost, smysl života a já jsem jí byla vděčná a tvrdě pracovala, abych jí dokázala, že si její důvěru zasloužím.“ Odmlčela jsem se a strčila si do pusy poslední sousto. „Co se snídá v Austrálii?“ „Když mám čas, dávám si něco takového jako teď. Nebo misku cereálií.“ Zavřel oči a slastně vzdychl, než je zase otevřel. „Ani jsem netušil, jaký mám hlad. Díky za ten nápad, Jess. Cítím se jako nový člověk. Tedy… skoro. Nohy mám pořád rozlámané od sedadla před sebou.“ „Při svéí výšce s tímhle problém nemám.“ ­Ukrojila jsem si kousek vajíčka a žloutek vystříkl na tác. „I když v porovnání s babičkou jsem vlastně obr. Ta teď neměří ani metr a půl.“ 13

„Moje babička se taky na konci života scvrkla.“ „Ach, to je mi líto, že už není mezi námi.“ „Byl to šok, když odešla – přestože se to nějakou dobu čekalo.“ Na chvíli přestal jíst a ztlumil hlas. „Ke konci už mě někdy nepoznávala, ale občas na mě mrkla nebo udělala obličej a zasmáli jsme se.“ Zacukaly mu koutky. „Ale ona vždycky dělala vtípky. Děda byl upjatý a považoval za důležité naučit mě věci jako rybaření a vázání uzlů. S babičkou jsme ruku v ruce tancovali po kuchyni při jejích oblíbených lidovkách. Děda vždycky říkal, že pokud ji přežije, půjde brzy za ní.“ Napíchl si na vidličku žampion a zkřivil ústa. „Ježíš, pardon, mám po ránu nějakou melancholickou.“ Neomlouvej se, tvoje otevřenost je osvěžující. „Ty jsi s prarodiči vycházela dobře?“ zeptal se. „Děda umřel, ještě než jsem se narodila. Přejel ho zloděj v ukradeném autě. Ale babička mě víceméně vychovala. Nevím, jak bych to bez ní zvládala.“ Nik přikývl. „Rád jsem poslouchal jejich příběhy z mládí, a kdykoli jsem přišel s nějakým problémem, pověděli mi, jak ho řešili oni.“ Otřel si ústa papírovým ubrouskem. Naznačila jsem mu, že mu v koutku zůstal kousek žloutku. Usmál se a utřel si inkriminované místo, načež se spokojeným zafuněním odstrčil tác. „Teď se nehnu.“ Podívala jsem se na hodinky a zaúpěla. „Naprosto to chápu, ale já musím do práce. Je skoro dvanáct a slíbila jsem, že jim odpoledne pomůžu. Musím jít.“ „Je obchod v centru?“ „Ani náhodou – nesnesla bych každodenní dojíždění. Bydlím ve městě Amblemarsh a Pod Stromečkem je ve vedlejší vsi jménem Springhaye, kde je i domov, co bydlí babička.“ 14

„To zní dokonale staroanglicky – představuju si louky plné pestrých kytek.“ „Teče tam řeka, po ní plují čluny. Vesnice je celkem malebná. Mají výtečnou hospodu a unikátní obchůdky. Je tam knihkupectví, kde se prodávají i umělecké předměty, a taky obchod, kde mají výhradně ručně vyráběné deštníky.“ „Ne!“ Usmála jsem se. „Je tam obchod s vyšívacími potřebami, kde najdeš snad všechno, nač si vzpomeneš, a hned vedle na rohu cukrárna, kde se podávají ty nejlepší dortíky. Vedle našeho hračkářství je obchod pro fotografy, který se jmenuje Úsměv, prosím. Majitel, pan Wilson, samozřejmě prodává i vybavení pro digitální fotografii, ale nerad a v hloubi duše je to člověk ze staré školy a má na skladě velký výběr aparátů na film – některé z nich by se daly označit za starožitné kousky. Je to rodinný obchod, tak jako ten váš, vedený už asi třetí generací a pořád nabízí vyvolávání filmů.“ Nik se napřímil. „V celém Sydney vím o jediném obchodu, kde vyvolávají filmy.“ Sáhl do batohu a vytáhl mohotný starý fotoaparát. „Já sám rád fotím a mám doma i temnou komoru – jasně, jsem staromilec. Nic není tak vzrušující jako vyvolávat své negativy.“ „To by se ti líbila sbírka pana Wilsona – a on by se ti s ní ještě radši pochlubil. Všichni teď fotí telefonem, takže jeho obchod je povětšinou prázdný a jediní mladí zákazníci jsou studenti fotografie.“ Odmlčela jsem se. „Můžeš mě doprovodit do práce. Springhaye je odtud asi čtyřicet minut vlakem a zpátky do Londýna to nezabere víc než půl hodiny. Staví na King’s Cross, odkud to není daleko do Islingtonu. Můžeš se přijít po15

dívat k nám Pod Stromeček. Můj kolega Seb to v obchodě určitě zvládne, než si spolu vypijeme kafe. Ale je mi jasné, že jsi asi unavený, takže jsi samozřejmě vítaný i kdykoli jindy.“ „Rád pojedu, jestli ti to nebude vadit. Snídaně mi dodala energii a nemám žádný jiný plán.“ Usmál se. „Díky, Jess.“

16

2

O

točila jsem se, když zazvonil zvonek. Nik táhl dovnitř svůj kufr. Polední špička právě skončila a v obchodě bylo jen pár zákazníků. Za ním dopadaly dovnitř paprsky zimního slunce. „Vítej Pod Stromečkem,“ rozzářila jsem se. Nik si odložil ruksak. „Byl pan Wilson tak potěšený tvou návštěvou, jak jsem čekala?“ Nik tiše hvízdl. „Jaký krásný obchod – je to opravdový gentleman. Nechal mě prohlédnout si všechny staré fotoaparáty a chtěl se podívat na ten můj. Nikdy jsem neviděl takový sortiment klasického vybavení. Prohlížením objektivů bych klidně strávil několik hodin a má nádherný přístroj v těle z chromu a kůže s opravdu zajímavými objektivy. A vůbec není předražený. Dosud jsem ho viděl jenom v katalogu a mám silné pokušení si ho koupit. Právě ho dostal a já po Pentaxu toužím už léta.“ „Máš šťastný den.“ Nik se rozhlédl. „To je čtenářský koutek, o kterém jsem vyprávěla.“ 17

Cítila jsem hrdost, když jsem ukázala přímo před sebe, za pokladnu, do koutku s červeným kobercem a polštáři na podlaze kolem otevřených obrázkových knížek. Nic mi nedělalo větší radost než pohled na děti sedící tam za temných zimních odpolední. Kolem červeného koberce stály dřevěné police s knihami pro starší děti. Uprostřed hlavní místnosti obchodu se nacházel stolek s drobnými hračkami, které si děti mohly koupit za kapesné. Kolem stěn se nacházely regály s deskovými hrami, plyšáky, kostkami, panenkami a kreslicími potřebami – a také oddělení věnované notoricky známým značkám z televizních seriálů. Podlaha byla z bukového lamina a stěny magnoliové. Strop byl vymalovaný nebeskou modří s bílými obláčky a žlutými slunečními paprsky zářícími z pravého předního rohu, nade dveřmi. „Tohle se mi líbí,“ ukázal Nik do protějšího rohu, kde byl na zdi vymalovaný vánoční stromek s ozdobami a vílou na špičce. „V policích pod nejspodnějšími větvemi vždycky vystavujeme naši hračku týdne. Teď zrovna je to souprava na výrobu vlastního domečku pro brouky.“ „Máte to tu opravdu útulné.“ „Klidně řekni malé,“ usmála jsem se. „Tak jsem to nemyslel, Jess. Chtěl jsem říct… že je vidět, že tohle místo má duši. Některé obchody, které jsem navštívil, byly sterilní, s personálem v nemačkavých uniformách a plastovými regály plnými zboží z velkoprodukce.“ „Takhle uhlazené to tady nikdy nebude.“ Přimhouřil oči a mně se zachtělo prohodit další vtip. „Nejlepší hračkářství je to, kde se člověk cítí jako doma,“ řekl. „Jessie! Konečně máme čas si v klidu popovídat. Jak bylo v Norimberku? Ochutnala jsi bavorskou klobásu?“ 18

Usmála jsem se na svého asistenta. Oči mu pobaveně blikaly. „Ne, ale jablečný štrúdl byl vynikající. Tohle je Nik. Jeho rodina vlastní výrobnu hraček a taky byl v Norimberku. Niku, tohle je můj asistent Seb.“ „Promiňte, myslel jsem, že jste zákazník,“ napřáhl Seb ruku a pod těsným rukávem se mu nadouval biceps. Nik si s ním srdečně potřásl pravicí. „Těší mě.“ „Co kdybych uvařil tři kafe, Jess, a tys mi pověděla o výletě?“ Souhlasila jsem. Nik se šel podívat do čítárny a cestou zvedl shozený kyblíček. Seb přistoupil blíž. „Takže se ti tam líbilo? To jsem rád. Zasloužíš si to.“ Trhl hlavou směrem k Nikovi. „Jak? Kdy? Kde?“ „Letěli jsme stejným letadlem. Dneska ráno. Nad Severním mořem.“ „Je fajn slyšet něco jinýho než obvyklý online, včera pozdě v noci po pár drinkách a Tinder.“ „To bylo jenom jednou a naučilo mě to nikdy víc nevěřit profilové fotce.“ „To je diskriminace, Jess. Před každým, kdo si v osmdesáti smluví rande, je třeba smeknout.“ Podíval se na Nika. „Tentokrát zjevně nemáš nic proti bílým vlasům.“ „Tohle je práce. Nic víc.“ „Vážně? Řekl bych, že…“ „To kafe, prosím, Sebe. A nenuť mě použít šéfovský tón,“ snažila jsem se udržet vážnou tvář. Seb přibyl do týmu před pěti lety, zatímco já prodávám hračky od osmnácti. Dokonce jsem vymyslela i jméno obchodu, které mělo znamenat, že u nás jsou Vánoce po celý rok. Neexistovala hračka, kterou bych nechtěla prodávat – všechny mají své místo v dětském životě, bez ohledu na to, jestli mají něco naučit, ne19

bo sloužit jen pro zábavu. Jako dítě jsem nedostávala mnoho dárků. Práce tady mi to svým způsobem vynahrazovala. Když jsme seděli v kamrlíku pro personál, pověděla jsem Nikovi víc o své práci. Když se nečekaně objevili zákazníci, Seb se nabídl, že se postará o obchod. „Angela je skvělá,“ potvrdila jsem. „Poslední rok a půl pracuje na otevření dalšího obchodu a větší odpovědnost předává mně.“ „To je skvělé.“ „To je a jsem vážně ráda, že jsem dostala šanci se předvést…“ „Cítím tam nějaké ale.“ Dopila jsem kávu. „To je blbost.“ Naklonil se dopředu a vyzývavě zvedl obočí. „Tohle byl můj první veletrh. Angela se mnou byla první den – pak odjela do Mnichova na návštěvu k přátelům. Vrátí se po víkendu. Musím se přiznat – byla jsem naprosto ztracená.“ „Ale nebylo to vzrušující vystoupit ze své bubliny? Moje rodina zabředla do rutiny, a proto jsem teď tady. Potřebujeme nabudit. Možná mám nápad, jak na to, ale k tomu si potřebuju udělat průzkum a cítím se nažhavenější než za celá léta.“ „To je pravda. Nemůžu popřít nadšení z pátrání, jakým směrem se ubírat příští rok, a z možnosti účastnit se seminářů o vývoji trhu. Ze psaní poznámek mi skoro upadla ruka. A hovory s jinými obchodníky byly tak přirozené.“ Pořád mi nedalo spát, jak jsem posledních pár dní strávila mezi špičkami v oboru a přitom mě brali vážně. „Ale bojím se, abych Angelu nezklamala. Už jenom ta velikost veletrhu s tisícovkami výrobků a návštěvníků, a to mám dojem, že jsem zdaleka neviděla všechno z technických hraček, ani…“ 20