Issuu

Zima

nejistých

nadějí

Praha 2022

Přeložila: Dana Chodilová

Jenny Bayliss: Zima nejistých nadějí Vydání první Copyright © 2021 by Jennifer Bayliss-Jennings Published by arrangement with Madeleine Milburn Ltd. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2547. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Season for Second Chances vydaného v roce 2021 Český překlad © 2022 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Korektorka Daniela Čermáková Ilustrace na přebalu © 2022 Emil Křižka Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1916-2 BARONET Praha 2022

Jenny Bayliss

Zima

nejistých

nadějí

Pro Aileen, ze srdce

První kapitola

skoro doma, když si uvědomila, že v restauraci zapomněla telefon. Zářijový večerní vzduch jí zalézal za límec bundy a připomínal jí, že se léto dalo na ústup. Tiché pleskání gumových podrážek na chodníku působilo stejně konejšivě jako odtikávání starých kočárových hodin, které stávaly na krbové římse v domě jejích rodičů. Na hlavní ulici vládlo ticho. Hospody už dávno vypoklonkovaly štamgasty a světla v bytech nad obchody většinou pohasla. Dokonce i tak rušné městečko jako Leaming on the Lye musí někdy spát. Annie se pomalu vracela tam, odkud vyšla. Nikde nikdo, jen v boční uličce se mihla huňatá zrzavá oháňka lišky, jistě slídící po otevřeném pytli s odpadky nebo rozsypaném kebabu. Tuhle denní dobu měla Annie ráda. Po žáru a shonu během směny v kuchyni a po pracném zavírání restaurace, když se poroučeli poslední zákazníci s plnými břichy a tvářemi zrudlými z domácího vína, nastupovalo ticho. Nejprve odcházeli zaměstnanci zepředu, poté co vyluxovali koberce a prostřeli stoly pro náslennie už byla

dující den, a v podniku zůstal jen kuchyňský personál, unavený, ale povzbuzený tím, že zvládl rušný večer. Jakmile se umyla poslední pánev a setřela podlaha, Annie všechny propustila a poslouchala jejich čilý hovor rozlévající se do dvora a do spících ulic za ním. Od té doby, co její dvojčata odešla z domu, stali se pro ni kuchaři jakýmisi náhradními dětmi. A jakmile se poroučeli i ti, zůstala sama. Zaplavil ji klid po dalším dni tvrdé dřiny. Na přemýšlení byla moc unavená a přesně tak to měla ráda. Na ulici poblíž nákupního centra vrávoral muž v kožené bundě pod vahou svého společníka, který na něm ochable visel a opilecky prozpěvoval: „Vraž mi, bejby, ještě jednu.“ Annie šla dál a brzy se ocitla zpátky před Granátovým semínkem, restaurací, kterou se svým manželem Maxem – místním donchuánem – vedla posledních patnáct let. Odemkla petlici na vysoké bráně po straně budovy. Příkrá pěšina se svažovala na malý dvorek a vedla doprava ke kuchyňské zahradě s vyvýšenými záhony a skleníky a doleva k zahnutému kamennému schodišti a dveřím do kuchyně. Bezpečnostní světlo už zas jen poblikávalo, štěrková stezka byla skoro úplně temná až na tlumenou zář úplňku. Ale to Annii netrápilo, znala každý důlek na stezce, každou prohlubeň prastarých schodů – tohle bylo její království. Nahmatala klíče a vešla dovnitř. V kuchyni hučely elektrické spotřebiče, zelená světla na průmyslových lednicích a mrazácích zářila ve tmě ještě pořád vyhřáté místnosti. Telefon objevila hned, ležel na velké pracovní desce z nerezové oceli, červené světýlko hlásalo příchozí zprávu. Studené světlo displeje se linulo do spící kuchyně. 8

Textovka byla od Maxe. Promiň, lásko, opozdím se. Jude se zas pohádal s Petrou, tak to s ním musím zapít. Pusu. M.

Annie obrátila oči ke stropu. Petra vyhazovala Judea z bytu nad hospodou asi tak jednou týdně. Zastrčila si telefon do kapsy a už se chystala odejít, když tu najednou zaslechla cosi z restaurace. Ztuhla. Do háje! Natáhla krk k lokálu a napínala uši. Hlasy neslyšela, ale někdo se tam rozhodně pohyboval. Vylovila mobil a podívala se, kdy jí Max poslal zprávu – s trochou štěstí ho zastihne někde mezi střízlivostí a nepoužitelností. Než se její prst stačil dotknout Maxova jména v adresáři, poslední čárka baterie zhasla a telefon potemněl. „Sakra, sakra, sakra!“ sykla. Ozvalo se tlumené bouchnutí sklenice o rákosovou rohož na podlaze restaurace. Annie zpozorněla. Srdce se jí rozbušilo, napínala oči do tmy, těžce oddechovala. A pak udělala to, co vždycky vyčítala herečkám v hororových filmech: vydala se za tím zvukem. Chtěla se prosmýknout kolem baru a z telefonu v restauraci zavolat policii. Její gumové podrážky na vinylové podlaze mlaskaly, jako když se odtrhává suchý zip. Vytáhla se na špičky a kradla se dál. Jakmile se před ní objevil ztemnělý obrys dveří do haly, spustila se na všechny čtyři a poslední kousek cesty lezla. Hala sestávala ze dvou dlouhých sametových lavic a nízkých stolků – personál je označoval jako stoly číslo osm a devět –, kde si mohli hosté vychutnat sklenku a nějakou tu chuťovku, než byli uvedeni ke stolu v restauraci. Annie se vtiskla mezi otevřenou myčku a dva 9

kovové sudy s plastovými trubkami, vedoucími k pípám. Tahle nízko při zemi byl cítit všudypřítomný pach vyčpělého piva a odpadu. Přes hučení lednice na nápoje a chladničky na víno slyšela těžké funění. Bylo blíž, než by se jí zamlouvalo. Co teď? Nemůže volat na policii, když jsou ti zloději hned na druhé straně baru. Musí něco udělat! Nenechá se přece od nějakých grázlů obrat o své těžce vydělané peníze. Jestli chtějí mít to co ona, ať taky dřou dvanáctihodinové směny. Annie někde slyšela, že pokud se k vám v divočině blíží predátor, zastrašíte ho tím, že se k němu o překot rozběhnete a ječíte z plných plic. Povzbuzená vztekem a neodbytným nutkáním na malou se rozhodla tu teorii vyzkoušet. Stáhla z poličky elektrickou plácačku na mouchy a zapnula ji. Několikrát naplano napočítala do tří, pak se pořádně nadechla, vyskočila zpoza baru a spustila křik. Plácla dlaní po vypínačích na stěně a halu zaplavilo světlo. V ráži se divoce rozmáchla plácačkou po vetřelcích. Ozval se vyděšený jekot. Náhlá proměna tmy v plné světlo Annii na chvilku omráčila, takže jí trvalo, než vstřebala, co má přímo před očima. Na lavici u stolu číslo devět ležela Ellie, nedávno přijatá servírka, a zoufale a marně se snažila zakrýt svou nahotu polštářem s výšivkou Zachovej klid a pokračuj. A před ní, s rychle ochabující erekcí, stál Anniin manžel Max a tiskl si na prsa modrý barový ručník. Později, když Annie ležela na bělostných polštářích v hotelovém pokoji, vymýšlela nejrůznější důmyslná a bodavá slova, kterými v tu chvíli mohla manžela zasypat.

„To není tak, jak to vypadá!“ bránil se. Ellie za ním seděla bez hnutí, s očima vykulenýma jako srneček Bambi, jako by si myslela, že když se nepohne, Maxova manželka si jí nevšimne. V ideálním světě by Annie vtipně odsekla něco ve stylu: „Á, vidím, že naší Ellii předvádíš rozšířené služby hostům.“ Nebo: „Nic mi neříkej, je mi to jasné. Najednou zhaslo světlo, z vás spadlo oblečení a Ellii to tak vyděsilo, žes do ní musel strčit ptáka, abys ji uklidnil?“ Ale ve skutečnosti, jak tak stála tváří v tvář svému nahému manželovi, který ještě před chvilkou evidentně klátil servírku o polovinu mladší než on, ze sebe ta trpělivá manželka, žijící po jeho boku dlouhých šestadvacet let, zaražená, s vráskami kolem očí a elektrickou plácačkou ochable visící u boku, dostala jen: „Gup… Gup…Upff… Affuuf.“ Pak se zapotácela, praštila se plácačkou do stehna a maličko si cvrnkla do kalhotek.

Druhá kapitola

a to, že právě změnila celý běh svého života, spala Annie překvapivě dobře. Probudila se před svítáním se zvláštně povzneseným pocitem. Zavolala Marianne, své šéfkuchařce z Granátového semínka, objasnila jí situaci a svěřila jí odpovědnost za kuchyni. „To je ale debil!“ ulevila si Marianne. „Nedělej si starosti. Já to zvládnu. Jak dlouho myslíš, že budeš pryč?“ „To jsem si ještě nepromyslela,“ odpověděla Annie. Srdce se jí rozbušilo, když si uvědomila, že až na dva dny, na které si zajistila ubytování v hotelu, nemá žádný plán. „Mohla bys připomenout Maxovi, aby nakrmil Paní Tiggy-Winkleovou?“ Paní Tiggy-Winkleová byla její kočka. „Vážně jsi v pohodě?“ ujišťovala se Marianne. „Nepřipadám ti tak?“ „To jo,“ přisvědčila Marianne. „Až moc v pohodě. Kapku šíleně. Jako by sis něčeho zobla.“ Annie se zasmála. Znělo to nepřirozeně pisklavě. „Jsem v pořádku!“ prohlásila rozjásaně. „Fakt! Naprosto v pořádku!“

Rozhlédla se po hotelovém pokoji, věděla, že je úplně stejný jako ostatní. Standardní obraz „moderního umění“ nad postelí, stříbrný saténový pás přehozu na bílém povlečení, v rohu křeslo z hnědé koženky a stěny vymalované světle šedou barvou s nějakým absurdním obchodním názvem, nejspíš stříbřitě huskyová. U zdi stál stolek s fénem, rychlovarnou konvicí a dvěma šálky na plastovém podnosu a nad ním visela plochá televize. Náhradní domov pro obchodní cestující, útočiště pro dámské jízdy a teď i přístav pro podvedenou manželku. „Mám přijet?“ nabídla se Marianne. „Ne, ne. Neblázni. Někdo musí řídit kuchyni.“ A pak, jako by její hlas nečekal na pokyn mozku, se uslyšela říkat: „Byli u stolu číslo devět, víš. Tu pohovku jsem vybírala já. Barvu jsem zvolila podle vzorníku. Divný na tom je, že když jsem je přistihla, pořád jsem uvažovala: A co ten samet? Tyhle fleky od spermatu se čistí sakra těžko. Šílený, ne? Co za ženskou si dělá starosti s flekatou pohovkou, když načapá manžela v nejlepším s jinou?“ Na druhé straně se rozhostilo ticho. „Myslíš si o mně, že jsem cvok,“ konstatovala Annie. „Promiň,“ omluvila se Marianne. „Zamyslela jsem se. Uvažovala jsem, kde se dá koupit něco, čím se vyčistí sperma.“ „Ze sametu?“ „Ze všeho,“ odpověděla Marianne. „Bože můj!“ „Přinejhorším to necháš přečalounit.“ „Už se nikdy nedokážu podívat na stůl číslo devět, abych se necítila totálně ponížená,“ povzdechla si Annie. „Tak se na to přečalounění vykašleme a rovnou to 13

spálíme!“ navrhla Marianne. „Uspořádáme obřadné upálení devítky na dvoře.“ „Já ti nevím, jestli pálení pohovek prospívá životnímu prostředí,“ zapochybovala Annie. „A vyrobíme panáky Maxe a Ellie a spálíme je s ní. Konečné vypořádání!“ „Ty máš v sobě něco temnýho, Marianne,“ zasmála se Annie. „Moje kuchyně je v dobrých rukách. Personál si netroufne tě naštvat.“ Při snídani v hotelové restauraci si blahopřála, jak pěkně to všechno zvládá. Cítila se dobře, vážně ano. A pak se vrátila do hotelového pokoje a objevila deset zmeškaných hovorů, sedm textovek, tucet zpráv na messengeru a jeden mail – všechno od Maxe. Nepřečetla si je. Najednou si připadala hrozně unavená. Nechtěla myslet na všechny ty věci, na které by měla myslet: na podnik, na finance, na dvojčata, na Maxe, Ellii a na konec života v podobě, jak ho znala. Ztlumila zvuk telefonu, zalezla si zase do postele a zůstala tam další tři dny. Na nočním stolku jí zabzučel

telefon. Nechala ho být, dokud neumlkl. Hned pak začal bzučet znova. Annie si povzdechla, malátně se natáhla a podívala se na displej. Peter. Přijala hovor. „Nazdar, miláčku,“ pozdravila. „Ahoj, mami. Je tu se mnou i Alex. Máme tě na hlasitým odposlechu.“ „Čau, mami,“ ozval se Alex. „Nazdar, zlato. Kde jste?“ „U mě,“ odpověděl Peter. „Přijel jsem po práci,“ dodal Alex. „Zítra můžu pracovat odsud.“

„No, to je fajn.“ „Takže, doslechli jsme se, že budeme děti z rozvrácené rodiny, a…“ Jeho větu přerušil zvuk potyčky následovaný dotčeným „Auvajs!“ „Chceme ti říct, že podporujem, jak ses rozhodla,“ řekl Peter. „Měla jsi to udělat už dávno!“ přidal se Alex. „Páni!“ podivila se. „No, tak to jsem nečekala. Kdo vám to řekl?“ „Babička,“ přiznal Peter. „No jasně,“ kývla Annie. Maxova matka se samozřejmě nemohla dočkat, aby to chlapcům oznámila dřív, než se k tomu dostane Annie. Představila si svou tchyni v twinsetu jak coby postarší závodní kůň přeskakuje své mahagonové sezení, sráží falešnou lampu od Tiffanyho a vrhá se po telefonu. Není divu, že je Max taková primadona. Ať má jakékoli chyby, v očích jeho matky za ně můžou jiní. „To je mi líto, že jste se to museli dozvědět od někoho jiného,“ pokračovala. „Chystala jsem se vám zavolat, jenomže…“ Jsem skoro pořád spala, pomyslela si. „Jenom jsem se chtěla dát trochu dohromady a hned pak bych vám to řekla.“ „My o tátových bokovkách víme, mami,“ řekl Alex. „Bože můj!“ vydechla Annie. „Vážně? Jak to?“ „No, nejsme blbí,“ informoval ji Peter. „Víme to už roky.“ „Roky? Proboha!“ zasténala. „To je mi hrozně líto.“ „Co je tobě líto?“ nechápal Alex. „Že jste se to dozvěděli. Byli jste děti. Děti by neměly trpět kvůli průserům svých rodičů.“ „Jak jsem řekl,“ opakoval Peter. „Nejsme blbí.“ „Jistěže ne. Blbá jsem byla já.“ „Takový sračky se stávají,“ poznamenal Alex. 15

„Hezky jsi shrnul vaše dětství,“ konstatovala. V hlavě jí tepalo, jako by se jí někdo pokoušel otevřít lebku škrabkou. „Sepište si seznam našich rodičovských selhání a já vám zaplatím psychoterapii.“ „Ten už dávno máme,“ zasmál se Alex. „Nebylo to úplně zlý,“ pronesl Peter způsobem, který měl znít konejšivě. „Ufff,“ ulevila si Annie. „Tohle je noční můra. Trčím v noční můře!“ „Dřív nebo později všichni rodiče spadnou z piedestalu,“ řekl Alex. „To je přirozený. Dětem to pomůže dospět. Tátovi se to akorát stalo dřív než ostatním.“ „A kdy jsem spadla já?“ zeptala se. „Ty se ještě držíš nahoře,“ oznámil jí Peter. „Ale pořád doufáme,“ dodal Alex. „Čekáme na nějakou bombu!“ rozjařil se Peter. „Drogový sexuální orgie s farářem nebo tak.“ „No nazdar!“ „Uvolni se, mami!“ domlouval jí Alex. „Ožer se. Pořiď si kérku! Udělej něco jenom pro sebe.“ „Svět se nepodělá, když na chvíli sesedneš a půjdeš pěšky,“ přidal se Peter. „Čím jsem si vás, kluci, zasloužila?“ povzdechla si Annie. „Máš prostě štěstí,“ vysvětlil jí Peter. „Jenom chceme, abys věděla, že to tvoje rozhodnutí stoprocentně podporujeme,“ řekl Alex. „A buď v klidu, o nás se bát nemusíš,“ dodal jeho bratr. „Chceme ti říct,“ navázal Alex, „ať se k tátovi nevracíš. Jestli potřebuješ, abysme ti to schválili, tak už se stalo.“ Rozloučili se a Annie slíbila, že jim dá vědět, co podnikne, i když si zatím nedovedla představit, co to 16

bude. Uvažovala, co je na téhle Maxově avantýře jiného, že ji to vytrhlo z nemohoucnosti. Scéna na pohovce se jí zjevila před očima v celé své výživné slávě, až sebou škubla. To bylo ono: vidět na vlastní oči manželovy zálety bylo něco úplně jiného, než o nich jen vědět. Zahlédnout v živých barvách, jak ji manžel podvádí, působilo jako rána mezi oči. Elliiny dokonalé špičaté bradavky ji budou pronásledovat do konce života. Annie si přetáhla deku přes hlavu a zas usnula.

Třetí kapitola

dyž znovu vyčerpala zásobu malých kávových sáčků v pokoji, sešla dolů do recepce požádat o nové a zajistit si další čtyři noci v oblíbeném hotelovém řetězci, jehož slogan Butikové blaho, které vám nezruinuje peněženku! stálo v záhlaví všech hotelových materiálů. „Hm, máte nějakou jinou kartu?“ zeptala se recepční a tváře jí zrůžověly. „Jinou kartu?“ nechápala Annie. „Ano. Vypadá to, že tahle nefunguje.“ Recepční jí ji vrátila. Annie byla zmatená. Věděla, že na účtu jsou peníze, a docela dost. „To je divné,“ zamračila se a dala recepční další kartu k účtu se svými a Maxovými společnými úsporami. Recepční si váhavě odkašlala a začervenala se ještě víc. „Tahle taky nefunguje,“ oznámila a snažila se vyhnout Anniinu pohledu. „Tomu nerozumím.“ Annie si vzala kartu zpátky a prohlédla si ji, jako by na lesklém plastu mohla objevit nějaké vodítko. „Nechápu to.“

„Je nějaký důvod, proč by vám měly být zablokovány platební karty?“ zeptala se recepční rozpačitě. Mraky zmatku se prodralo náhlé pochopení a Annii zaplavilo nejprve horko a pak zima, ovládl ji zuřivý vztek. Navenek ale klidně vytáhla svou vlastní kreditku a podala ji recepční. „Použijte prosím tuhle.“ Cestou zpátky do pokoje se jí točila hlava vztekem. Zavolala Maxovi. Nebral to. Když jeho uhlazený zpěvavý hlas spustil: „Ahoj, tady Max Sharpe, nechte vzkaz a já se vám brzy ozvu. Pííp,“ měla Annie co dělat, aby nepřekousla telefon vejpůl. Zhluboka se nadechla. „Odřízl jsi mě od našich účtů!“ zaječela do přístroje. „Okamžitě to zruš, Maxi, jinak…“ Co bude dělat? Co by mohla dělat? „Jinak toho budeš litovat!“ Doufala, že je ta hrozba dost neurčitá, aby ho zastrašila. Zuřila. Nejradši by něčím hodila a něco rozbila, ale nebyla tu doma a nábytek byl přibitý. A tak sebou praštila na břicho na postel a představovala si, co by udělala, kdyby se ocitla doma. Vylila by mu drahý aftershave do záchodu a místo něho dala do lahvičky čistidlo na podlahu. Možná by mu na jeho stará alba skupiny Smiths vyškrábala nehty SERU NA TEBE a rozhodně by mu do milovaných kožených polobotek nasypala kočičí krmení. Annie otěhotněla v pouhých sedmnácti letech a téhož roku se s Maxem vzali. S podporou rodičů se jí povedlo nastoupit na vyšší střední školu cateringu a absolvovat kuchařský výcvik. Dostala místo v michelinské restauraci a dřela jako ďas, aby se vypracovala na zástupkyni šéfkuchaře a pak na šéfkuchařku. Bylo to drsné, ale ctižádost jí nechyběla. Max, okouzlující, pracovitý a ke všem přátelský se rychle vypracoval z číšníka na manažera úspěšné gur19

mánské hospody. Ve chvílích, kdy nepracovali nebo se nestarali o rostoucí dvojčata – obvykle v těch kratičkých chvilkách mezi ulehnutím na polštář a usnutím –, snili o tom, že si otevřou vlastní podnik. Kdysi měli spoustu společných snů. Anniini rodiče zemřeli příliš mladí. I když měla vlastní rodinu, přesto si připadala trochu jako sirotek. Cítila se podvedená, že s nimi nemohla prožít víc času. Mámě bylo teprve pětašedesát, když náhle zemřela na aneurysma. Tátu její smrt zlomila a brzy ji následoval. Annie si ještě víc než dřív umínila udělat vše, aby na ni rodiče mohli být pyšní. Z dědictví koupila budovu Granátového semínka a vložila své srdce a kuchařský um do tvoření sezonních jídelníčků s využitím čerstvých surovin z místních zdrojů, oceňovaných na úrovni hrabství i celé země. Žili v bytě nad podnikem a restauraci vybudovali dole, Max řídil vše v přední části podniku, Annie spravovala kuchyni vzadu a nesla hlavní tíži péče o děti. Bývaly doby, kdy se jí chtělo brečet únavou, ale pak ji Max zatáhl do skladu, sevřel ji v hollywoodském objetí, a to ji vzkřísilo. Tohle uměl, dokázal v ní vzbudit pocit, že pro něj znamená celý svět a že spolu prožívají úžasné dobrodružství. Ale jeho schopnosti fungovaly i naopak. Stejně snadno, jako ji jeho slova dokázala posílit, ji uměla taky srazit na zem, až se cítila maličká, neschopná, v obavách, co by byla bez něj. Jeden kritik restaurací z Guardianu kdysi ji a Maxe popsal jako „snový tým“. V mnoha směrech měl pravdu. Zatímco Max okouzloval hosty v lokále, Annie je uměla nadchnout a potěšit tím, co jim servírovala na talíře. Magazíny na křídovém papíře o nich uveřejňovaly články a Annie byla bombardována žádostmi o recepty pro zvláštní sváteční vydání. Dělo se toho 20