Svatba V o
ánocích
Praha 2022
Přeložila: Zuzana Selementová
Melanie Moreland: Svatba o Vánocích Vydání první Copyright © 2020. A Merry Vested Wedding by Melanie Moreland. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency. All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2546. publikaci Přeloženo z anglického originálu A Merry Vested Wedding vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Zuzana Selementová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design by Karen Hulseman, Feed Your Dreams Designs Photo Adobe Stock Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk TBB, a.s., Banská Bystrica Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1913-1 BARONET Praha 2022
Melanie Moreland
Svatba V o
ánocích
Věnování Protože jste to chtěli – tak to tady máte. Moji čtenáři, děkuju vám.
Krátké ohlédnutí do minulosti (pokračování epilogu Sandy, 7. knihy série Vested Interest)
BRAYDEN
K
ráčel jsem v naší firmě BAM k zasedačce
a dřevěná podlaha mi vrzala pod nohama. Zastavil jsem se u pultu v recepci a usmál se na Lynn. „Tak co, jak to jde?“ Úsměv mi oplatila a podala mi stoh papírů. „Dobrý. Jak sis zacvičil?“ Zaúpěl jsem. „Strejda Aiden byl ve skvělý formě. Vsadím se, že ve svejch padesáti je v lepší kondici než my všichni, co je nám přes dvacet.“ „Mluv za sebe.“ Vytáhlá hnědovláska, která právě procházela okolo, do mě šťouchla bokem. „Tebe si namažu na chleba kdykoliv, Braydene Rileyi.“ Zasmál jsem se. Ohnivá koule, nám všem známá jako Ava, by kohokoliv z nás kdykoliv dokázala dostat na kolena – včetně svých bratrů trojčat. Aiden, jejich otec, se postaral, aby byla fyzicky stejně zdatná jako její bratři – a možná ještě zdatnější. Byla rázná, silná a patřila k nejlepším lidem, jaké jsem znal. Zbožňoval jsem ji. 7
Pokrčil jsem rameny. Lynn se zaculila a podala mi pilulku tylenolu a lahev s vodou. „To ti udělá dobře.“ „Jo, dostal jsem pořádně do těla.“ „A odpoledne dostaneš ještě taky do hlavy. Rozšířila program porady.“ Polkl jsem prášek. „Panebože. To snad ne. Už má zase ,vizi‘?“ Lynn se ušklíbla. „Jakej táta, taková dcera. Oba jsou borci.“ „Pámbu mi pomáhej.“ „Tak jdi a obhaj si svoje rozpočty.“ Zasmál jsem se, sebral dokumenty a odešel do zasedací místnosti. V čele stolu se Callaghanova trojčata – Ronan, Paul a Jeremy – skláněli nad složkou plánů. V masivních prackách drželi velké hrnky s kafem. Na rozlehlém dřevěném stole před nimi stála mísa posetá drobečky, což, jak jsem předpokládal, byly zbytky po dánských koláčcích. Když jsem vešel, všichni vzhlédli a na tvářích se jim objevily široké úsměvy. Všichni vypadali stejně jako Aiden, až na to, že ani jeden z nich neměl každé oko jiné barvy jako on. Byli vysocí, svalnatí, s tmavými kučeravými vlasy a oči měli modré po matce. Byla to zřejmě jediná věc, již po Cami podědili. Byli velcí, hluční, s hromovými hlasy a bouřlivým smíchem. A všichni byli skvělí v architektuře a designu. Pro firmu znamenali obrovský přínos. Kdyby tomu tak nebylo, nezůstali by tady. Rodina sem nebo tam. Kolem mě proběhla nějaká postava a ovanula mě vůně kávy. Usmál jsem se na ženu, která se usadila vedle mě na židli. Notebook měla otevřený a ruce jí na klávesnici jen hrály, jak čekala, až začne porada. 8
„Heather VanRyanová, tohle má být pozdrav?“ Vzhlédla a maličko se zamračila. Snažil jsem se nesmát barevným šmouhám na jejích tvářích, nepochybně od fixek, které neustále používala. „Čau, Brayi.“ Znovu se zahleděla do svého notebooku. „Dostala jsem nápad na murál v tom novém obytném věžáku. Musím to ze sebe dostat.“ Dotknul jsem se jejích vlasů. „Neměla jsi o víkendu vlasy zářivě růžové?“ Zvedla oči v sloup. „Říkají mi, že chrpově modrá se mi hodí k očím.“ Reed Morrison vykoukl přes okraj dvou notebooků, které měl před sebou. „Přesně. Totálně sexy, kotě.“ „V kanclu ne, Reede. Udrž si ho v kalhotách.“ Zasmál se a zadíval se na displej. „Včera večer jsi mluvila jinak.“ Snažil jsem se těm dvěma nesmát. Heather a Reed se strašně rádi popichovali. Oba je to bavilo. Gracie VanRyanovou, sestru Heather, to přivádělo k šílenství. Byla z obou sester ta tichá a právnická profese, kterou si zvolila, se k ní hodila. Byla vyrovnaná a inteligentní, s tmavými vlasy a modrýma očima vypadala jako jejich matka, zatímco Heather zdědila po otci oříškově hnědé oči, jejich barva se měnila podle její nálady. Gracie vystudovala na Univerzitě Toronto a titul získala v oboru obchodní právo. Měla v plánu, že až jí skončí stáž, začne pracovat v ABC na plný úvazek. Richard si často stěžoval, že obě jeho starší dcery jsou tady v Torontu, a ne v BC, ale všichni věděli, že má radost, že pracují u nás. Jejich rodiče, především Richard, jezdili často na návštěvu zkontrolovat „své holky“ a přitom se setkávali s mým otcem. Ti dva byli nejlepší přátelé. 9
Vzal jsem si skořicový bochánek a ukousnul si. Pak jsem si nalil trochu kávy z konvice a spokojeně usrkával. Uvelebil jsem se na židli a přemítal, jaký bude nejnovější bod chystaného programu. Vytáhl jsem notebook a schválně jsem nechal prázdnou brašnu spadnout vedle sebe na zem. Výrazný zvuk jehlových podpatků mě přiměl k úsměvu. Odhodlané kroky se blížily v pravidelném rytmu ostrého klapání na dřevěné podlaze. Pevné kroky jako by patřily nějakému velikánovi, jehož přítomnost vzbuzuje respekt. Osoba, která vstoupila do místnosti, respekt skutečně vzbuzovala, ale nikoliv kvůli své vysoké postavě. Byla to drobná žena se zlatými vlasy, zářícími ve světle. Pronikavýma modrýma očima přejela místnost a okamžitě ji ovládla. Vyzařovala z ní vyrovnanost. Síla. Přísný výraz jejího obličeje naznačoval neochvějnou vůli a nedostatek humoru. Působila strnule. Necitelně. Vzhled však může klamat. Na stole vedle mě přistál velký termohrnek. Blízko mého ucha promluvil pobavený hlas, tichý a chraptivý. „Nemáš dost místa? Musíš se roztahovat i na podlaze?“ Nezvedl jsem oči. „Spadla mi ze židle.“ Addison Ridgeová se sehnula, vzala brašnu za ucha a položila ji na volnou židli. „Mohl jsi ji z té podlahy zvednout.“ Ústa mi zacukala. Tohle už jsme provozovali mockrát. Jedním z jejích oblíbených příběhů bylo vyprávění, jak se seznámili její rodiče, a já jsem ho s ní často přehrával. „Zakopla jsi? Stalo se ti něco?“ „Ne.“ 10
„Tak se přestaň chovat jako pipka.“ Mrknul jsem. „Řekni ahoj, Addi.“ Zamrkala na mě a naklonila se blíž. Cítil jsem její parfém, vnímal jsem její teplo. Nikdo si nás nevšímal. Nikdy si nás nevšímali. „Nesmíš mi říkat pipko,“ zamumlala a v očích jí hrálo. „Mám dojem, že jsem to právě řekl.“ „Nesmíš mi říkat pipko, když se chystáme zahájit obchodní jednání.“ „Ale až s tebou budu sám, tak ti na ni můžu sáhnout?“ Zavrtěla hlavou a tvář jí zkrášlil široký úsměv. Pozměnil její rysy, změkčil je. Byl to výraz, který vidělo jen málo lidí, a já jsem byl šťastný, že jsem ten, kdo ho vídá nejčastěji. Moje Addi – můj malý elf. Láska mého života. „Nemohli byste se vy dva chovat slušně?“ zaúpěl Ronan. „Tohle je přece jenom porada.“ Přistrčil jsem k němu talíř s rolkami. „Sklapni a nacpi se.“ Addi zakroutila očima. „Tak dost, kluci.“ Otočila se ke mně. „Nauč se chovat, Braydene.“ „Tvoje přání je mým rozkazem,“ opáčil jsem s klidem a usmál se, protože Addi mi přejela prsty po tváři. Ve světle se zatřpytil zásnubní prsten. Můj prsten. Moje holka. Miloval jsem ji od doby, kdy jsem se naučil chodit. Vždycky mě to k ní táhlo. Byli jsme neustále spolu, i když se tomu bránila, jakmile jsme vyrostli. Přesvědčovala mě, že jsme vlastně rodina a že to není vhodné. Zlomilo mi to srdce, moje city k ní byly opravdové a stálé. 11
Nakonec si s ní babi sedla a upřímně si s ní popovídala. Nevím, jaká moudra jí poskytla, ale rozhodně to pomohlo. Brzy nato za mnou Addi přišla a přiznala se ke svým citům. Od té doby jsme byli spolu. S úsměvem jsem se naklonil k ní a do lehounkého polibku jí šeptnul: „Je to tady vaše, paní prezidentko.“ Byl jsem na ni strašlivě pyšný. Byla rozený vůdce a všechno měla vždycky pod kontrolou. Když se strejda Bentley rozhodl rozšířit BAM o další divizi, v Addi vybral správnou osobu, která ji měla řídit. Žertovně jsme ji nazývali ABC – Addi, Brayden a Callaghanovi. Hezky se to hodilo k BAM a našim starším otcům znalým byznysu se ten nápad líbil. Takže se to stalo skutečností. ABC Corp. – divize BAM. Zaměřili jsme se na okrajové oblasti. Vyhledávali jsme nové akvizice, rozvíjeli je jako další zdroje příjmů a řídili podniky, které jsme založili na různých místech. Každý z nás měl svoji práci. Addi objevovala, kluci navrhovali, Ava s Heather dodávaly finální úpravy a já se staral o rozpočty. Měli jsme obchodní týmy pro každodenní provoz společností, které jsme získali. Bylo to lukrativní a podnětné a my všichni jsme to milovali. Ne všichni z druhé generace BAM byli součástí této divize, ale naši rodiče nás podporovali ve všech rozhodnutích, která jsme přijali. Addi si odkašlala a pohledem přelétla skupinu, shromážděnou kolem stolu, která čekala, až začne mluvit. Pod vedením našich otců jsme pokračovali v úsilí zanechat vlastní stopu v různých městech v Ontariu, stále jsme se rozšiřovali a rostli a na tomto růstu se velkou měrou podílela Addi. 12
„Prosím, věnujte pozornost novému bodu agendy. Tento víkend jsem při cestě oklikou do Port Albany narazila na nemovitost. Pozemek neobjevený a nerozvinutý, nejspíš proto, že má neobvyklý tvar, a také kvůli faktu, že leží mimo hlavní cesty.“ Její hlas byl plný nadšení. „Mám vizi…“
13