Issuu

Říše neřesti

Praha 2022

Přeložila: Eva Brožová

Meghan March: Říše neřesti Vydání první Copyright © Meghan March 2018 All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2524. publikaci Přeloženo z anglického originálu Rogue Royalty vydaného v roce 2018 Český překlad © 2022 Eva Brožová Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Daniela Čermáková Cover design: Letitia Hasser, R.B.A. Designs Cover photo: Weston Carls Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1858-5 BARONET Praha 2022

MEGHAN MARCH

Říše neřesti Savage Trilogy 3

O knize Nemyslitelné. Neuvěřitelné. Nepředstavitelné. Nepoznávám, co se stalo s mým životem. Už nedokážu říct, kde končí lži a začíná pravda. Vpadl do mého světa a vyhnal mě z mého bezpečného koutku. Všechny moje sny se plní až na jednu věc, po které toužím nejvíc – být šťastná. Ale budu o to bojovat. Teď. Vždycky. Říše neřesti je závěrečný díl trilogie o Kaneu Savageovi.

JEDNA Temperance

ve stromech nade mnou zpívají ptáci, a já nic necítím. Nic. Měla bych něco cítit. Existuje pět fází smutku. Četla jsem o nich v lejstrech, která jsem dostala v pohřební službě. Popírání, hněv, smlouvání, deprese a přijetí. Kde je sakra na tom seznamu nic cítit? Proč nemůžu mít vztek? Hněv by byl mnohem snadnější než tahle… prázdnota. Jsem na dně. Z čaje v porcelánovém šálku, který mi Harriet vtiskla do dlaní, se už dávno přestalo kouřit, ale já se ještě nenapila. Moje domácí se vrací z domu, kolem ní se vzdouvá batikovaný kaftan a v ruce drží obálku. edím na židli,

„Temperance, drahoušku. Přišel za tebou nějaký muž.“ Všechny svaly v těle se mi napnou. „Jaký muž?“ zašeptám. „Už jsem zapomněla jeho jméno. Končilo na Stein a znělo šíleně snobsky.“ Postupně se přinutím uvolnit. Dýchej, Temperance. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. To byla moje mantra během toho příšerného měsíce po bratrově pohřbu, kdy mi plíce občas sevřely ocelové pěsti a snažily se mě udusit. Chtěla jsem, aby mě udusily. Někdy pořád chci. Nikdy jsem netušila, že by dýchání mohlo tak bolet. Ale když člověka stáhnou z kůže a vykuchají, bolí ho samotná existence. „Myslím, že ho přestalo bavit zvonit na tvůj byt. Tvrdil, že se tě snaží už spoustu dní sehnat.“ Když jsem doma, zvonění ignoruju. Asi se u mě občas někdo zastavil, podle jídla, které najdu v ledničce, když si vzpomenu, že bych měla něco sníst, ale všechno je tak rozmazané, že bych nedokázala říct, kdo to byl nebo kdy přesně přišel. Je to tak lepší. Nechci nikoho vidět. Dokonce se mi ani nechtělo jít ven a dát si čaj s Harriet, pohrozila však, že mě vystěhuje, pokud tenhle měsíc aspoň jednou neuvidím denní světlo. Harriet položí obálku na stůl. „Nechtěl to nechat u mě, ale řekla jsem mu, že ji může doručit přese mě, nebo si ji strčit do zadku, protože neotevřeš, ani kdyby zvonili čtyři jezdci z apokalypsy. Nechal 10

se obměkčit, teprve když jsem mu slíbila, že ho nezažaluješ, že mi dovolil zfalšovat tvůj podpis.“ Přinutím se zasmát, protože mi to připadá jako normální reakce na to, co Harriet řekla. Normální. Něco, co už nikdy nebudu. Podívám se na obálku, kde je nad mojí adresou vytištěno velkými písmeny moje jméno. Protože ještě nejsem připravená střetnout se s Harrietiným nepochybně ustaraným pohledem, podívám se na levý roh nahoře. Spatřím tři jména odesílatelů, která neznám, všechna však působí noblesně. „O těch lidech jsem nikdy neslyšela.“ „Ten muž tvrdil, že pracuje pro advokátní kancelář.“ Jak ukáže na obálku, v zorném úhlu se mi objeví její prst. „Pro tuhle advokátní kancelář.“ Právníci. Super. Odtrhnu oči od obálky, zadívám se na čínský lampion visící na větvi a zaposlouchám se do tlumeného pouličního ruchu. Ten zvuk se mi líbí. Ticho je nepřítel. Ticho znamená, že slyším vlastní myšlenky, kterým zatím nedokážu čelit. Zatím nedokážu čelit ničemu. „Otevřeš ji?“ zeptá se Harriet netrpělivě. „Neotevřu.“ „Zatraceně, děvče. Nemůžeš svět věčně ignorovat.“ Přikývnu, jako bych s ní souhlasila, ve skutečnosti mám však v plánu svět ignorovat co nejdéle. Navždycky, jestli to půjde. 11

Svět se točí dál, i když můj vesmír se zastavil. A bude se točit, zatímco se utápím v zármutku. „Jestli ji neotevřeš ty, udělám to sama.“ Zvedne obálku z tepaného stolku a roztrhne ji. „Ne že by to byl tenhle týden můj první federální zločin,“ prohodí, když z ní vytáhne jakési lejstro. Harriet si chvilku něco mumlá a já záměrně neposlouchám, co říká. Je mi jedno, co to je. Je mi jedno úplně všechno. Takhle je to snazší. Potom pronese něco, co ignorovat nemůžu. „… budova a všechno, co je v ní, je teď výhradním majetkem Temperance Ransomové.“ Odtrhnu pohled od lucerny a zadívám se na papír v její ruce. „Cože?“ Podá mi ho a já na něj ohromeně zírám. Nejdřív se mi slova na stránce rozmažou, a tak si otřu oči, abych líp viděla. Mám vlhké prsty. Nebrečím. Zdokonalila jsem se v umění lhát sama sobě. Asi je to pochopitelné, když jsem se celé měsíce utápěla ve lžích, přestože jsem to nevěděla. Zamrkám a zaostřím na slova na stránce. Hlas ve mně vykřikne Ne!, ale umlčím ho. Tenhle dopis potvrzuje ještě jednu věc. Tu, které jsem odmítala uvěřit. Protože jsem hloupá. Kane se nikdy nevrátí. To, co ve mně udržovalo poslední zbytky naděje, že se mýlím, se zhroutí. Zmačkám papír, začnu se kolébat na židli a po tvářích mi tečou slzy.

DVĚ Temperance

na dopis – uhlazený, ale stále pomačkaný –, který leží na stolku. Občas zamrkám, abych zahnala slzy. Kane mi daroval skladiště. Jak se opovažuje? Poprvé od chvíle, co jsem otevřela oči a čelila faktu, že je můj bratr Rafe mrtvý, cítím něco jiného než prázdnotu a zející nic. Zlost. Je tady. Bublá ve mně a zahřívá se do prudkého varu. Jak se opovažuje? Vstanu z pohovky a pochoduju po maličkém obýváku a kuchyňce ve svém bytě. Tohle obvykle nedělám – dělává to Keira. Ovšem právě teď cítím, jak mi potlačovaný vztek proudí žilami jako narkoelé hodiny zírám

manovi, který si píchl smrtící dávku. Nedokážu zůstat v klidu. Kane mi daroval to blbý skladiště a všechna auta. Jako by to nějak, nějakým způsobem, na jakékoli planetě, mohlo vykompenzovat skutečnost, že zabil mého bratra. Zaúpím jako zvíře a opět se rozbrečím. „Jak jsi to mohl udělat? Nenávidím tě!“ Žal mě srazí na kolena, takže dopadnu na podlahu a je mi jedno, že mě Harriet dole musí slyšet. Buším do poškrábaných prken, dokud nemám pěsti samou modřinu. Opřu se čelem o zem a vzlykám. „Jak jsi to mohl udělat?“ Ta slova zašeptám, protože na víc nemám energii. Všechno mi vzal. Ta hromada cihel plná plechu už nic neznamená. Nic. Někdo zaklepe na dveře. „Temperance, tady Har riet –“ „Jsem v pohodě,“ odpovím selhávajícím hlasem. „Máš tady návštěvu.“ „Ne!“ zaječím. Nechci nikoho vidět. Nemůžu nikoho vidět. „Je tu tvoje šéfka, drahoušku.“ Skvělé. Nechci, aby mě takhle viděla právě ona. V zoufalství se svezu na podlahu. Dveře se otevřou, dřív než najdu sílu vstát. „Temperance? Ach, zlato. Je mi to strašně líto.“ Keira ke mně dojde, klekne si vedle mě a obejme mě kolem ramen. 14

Neviděla jsem ji od bratrova pohřbu – i když za mnou asi byla, když jsem spala dvacet hodin denně. Řekla mi, abych nespěchala do práce a že si s palírnou nemusím dělat starosti. Vzala jsem ji za slovo, úplně jsem vytěsnila z hlavy povinnosti, které jsem s takovou hrdostí zvládala, a místo toho se utápěla v zármutku. „Co pro tebe můžu udělat?“ zašeptala a já nenáviděla lítost v jejím hlase. Ale proč mě lituje? Já jsem ta husa, která se zamilovala do chlápka, co zabil jejího vlastního bratra. Jsem trapná. Pro smích. Absolutně nemožná. Polknu a snažím se vymyslet, co říct. Cokoli. „Daroval mi skladiště.“ Sednu si a zadívám se před sebe, ne na ni. „Cože?“ zeptá se nechápavě. „Daroval mi pitomý skladiště!“ Sáhnu pro útržky papíru na podlaze před sebou. „Jak mi to mohl udělat? Lhal, a já mu věřila. Jak jsem mohla být tak pitomá? Jak?“ Zásobník slz už bych měla mít prázdný, tečou však pořád rychleji. Znovu sevřu pohmožděné ruce v pěst a snažím se kapky utřít. Keira mě obejme a pevně přitiskne k sobě. „Je mi to moc líto. Je mi to moc líto.“ Opakuje ta slova stále dokola a kolébá se se mnou, zatímco já naříkám jako někdo, komu vyrvali srdce z těla. Přesně takhle se však cítím. Navíc to byla moje vina. Klidně bych tu spoušť mohla zmáčknout sama. 15

Rafe zemřel kvůli mně. Přišel na letiště kvůli mně. Kane mi lhal. Využil mě. Zradil mě. Ty rány jsou stále příliš čerstvé. „Jak to mohl udělat?“ „Nevím, zlato. Fakt nevím.“ Prudce otočím hlavu na stranu a málem praštím Keiru do zubů. „Mount to ale věděl. Že jo?“ „Temp –“ Skočím jí do řeči. „Hlavně mi nevykládej nějakou trapnou historku. Musel to vědět. Mount ví všechno.“ Keira s lítostivým výrazem polkne. „Nic mi ne řekl. Přísahám ti na svůj život. Lachlan to možná věděl, nic mi však neřekl. Ani nevím, kdo ti ten sklad daroval.“ Ohromeně na ni zírám. Ona neví, kdo je Kane? Je to vůbec možné? Mount. Za tohle všechno může Mount. Je zodpovědný za každý kousek bolesti, kterou teď cítím, protože mi poslal Kanea do cesty. Nicméně nedokážu za to nenávidět Keiru. Neudělala nic špatného – jen se provdala za ďábla. „Mount musel o všem vědět.“ Keira na okamžik zavře oči. „Nejspíš máš pravdu. Asi to věděl. Ví skoro o všem. Ale spoustu věcí mi neříká a vždycky pro to má dobrý důvod.“ „Nenávidím ho!“ vykřiknu rozzuřeně. „Všechny je nenávidím.“ „Já vím. Je mi to líto, Temperance. Strašně moc líto.“ 16

Znovu se zoufale podívám na papír na podlaze. „Chci znát odpovědi.“ „Já vím, že chceš, ale nemůžu ti dát něco, co sama nemám.“ „Řekl mi, že to neudělá,“ zašeptám, i když Keira netuší, o kom mluvím. „Jak to mohl udělat?“ „Nevím.“ Sáhnu pro papír a zmačkám ho v rukou. „Připadám si jako idiot. Věřila jsem nájemnému vrahovi. Chápeš to?“ Keira mlčí buď proto, že už ví, o kom mluvím, nebo protože věří muži, který si zabijáky najímá. Tak či onak, na věci to nic nemění. „Cítím se jako totální idiot. Jako bych za všechno mohla sama. Kdybych prostě –“ „Ššš,“ umlčí mě Keira. „Nemůžeš si to přehrávat pořád dokola a říkat si co kdyby.“ Otočím se a zachytím její pohled „Já vím. Jen lituju…“ Potřesu hlavou a znovu sklopím oči. Nedokážu čelit její lítosti. Je příliš opravdová. Odkašlu si. „Kdy budeš potřebovat, abych se vrátila do práce? Vím, že jsem byla doma déle, než bych měla.“ Už když jí to nabídnu, představa, že bych se měla vrátit a čelit ostatním, mě vyděsí k smrti. „To neřeš. Zůstaň doma, jak dlouho budeš chtít. Najala jsem další sílu a všechno je v pohodě. Hlavně se dej do pořádku.“ „Víš to jistě?“ ujistím se s úlevou. „Jasně. Seven Sinners ti neuteče. Můžu pro tebe něco udělat? S něčím ti pomoct?“ 17

Na okamžik se odmlčím. „Chci si promluvit s Mountem.“ Upřu oči na Keiru. „Potřebuju si promluvit s Mountem.“ Po chvilce tiše odpoví: „Zařídím to.“

TŘI Temperance

si nevyžádá audienci u Mounta, ale já už si dávno přestala myslet, že se chovám rozumně. Uslyším zvonění a dojdu k interkomu. „Ano?“ Místo odpovědi zavrčení. Žádná slova. Ovšem to zavrčení mi řekne všechno, co potřebuju. Mám tady odvoz a můj šofér je muž, který nemluví. V. Setkám se se samotným ďáblem a budu požadovat odpovědi. Kéž bych ho mohla požádat, aby mi vrátil bratra. Nic jiného nechci. Jen tohle a zbavit se pocitu zrady, který mě tíží na každém kroku. Kane mi lhal. Věřila jsem mu. ikdo se zdravým rozumem

Nenávidím se za to. Možná ještě víc, než nenávidím jeho. „Jdu dolů,“ řeknu do interkomu, jako si bych mohla nechat tu schůzku ujít. Nazuju si ošoupané pracovní boty. Ladí mi s roztrhanými džíny a starým trikem. Na nic lepšího nemám energii. Když jsem před chvílí otevřela skříň, abych našla něco na sebe, vybavila se mi vzpomínka, jak jsem probírala stejné oblečení, abych objevila něco vhodného do klubu. Do klubu, kde jsem se s ním měla sejít. Pak jsem zabouchla dveře a sebrala něco z podlahy. V džínách a triku aspoň nebudu mít chuť zalézt zpátky do postele a vykašlat se na svět jako při pohledu na sukni nebo šaty. Každá věc mi připomíná jeho a všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Jak jsem byla naivní. A teď už nebude nic jako dřív. Vyjdu z bytu, zamknu za sebou dveře a vyčerpaně sejdu po točitém schodišti. Harriet má otevřená okna, z nichž se line do večerního vzduchu opera, kterou neznám. Zastavím se a sdělím jí, že odcházím, ale nechci mluvit víc, než je nezbytné. Uvědomuju si, že se chovám ohavně ke všem, komu na mně aspoň trochu záleží. Především je ten seznam krátký, takže bych měla být vlídnější a vděčnější, teď to však prostě nedokážu. 20