Když jsme sE PROSLAVIli
Praha 2022
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Sarina Bowen: Když jsme se proslavili Vydání první Copyright © 2015 by Sarina Bowen All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2521. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Fifteenth Minute vydaného v roce 2015 Český překlad © 2022 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Karnes Coffey Design Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1849-3 BARONET Praha 2022
Když jsme sE proslavIli The Ivy Years (5)
Pro Keyannu, která ví, že nejdůležitější ze všeho je smysl pro humor.
1. kapitola Můj osobní Darth Vader
Lianne Staň se co staň, časem i nad nejhorším čas je pán!1
S
líbila jsem si, že nestrávím druhý semestr na univerzitě zavřená ve svém pokoji před monitorem se spuštěnou hrou DragonFire. A tak přestože jsem se právě vloupala do Temného portálu s padesáti zlatými kredity životů a zbrusu novými nunčaky, neochotně hru zastavím a odložím ovladač. Na monitoru se mi samozřejmě objeví lavina zpráv od ostatních hráčů. Hele, Vindikátore, kam to jdeš? A Ještě nechoď, diamantový palác je skoro za rohem! Odpovím jim krátce, ale pravdivě. Musím na přednášku! Zvednu svoji oblíbenou kšiltovku a nasadím si ji. Obleču kabát, vezmu kabelu a vyběhnu ze svého pokoje na koleji. Uvažovala jsem, že přes prázdniny praštím s DragonFire úplně, nakonec jsem si ale řekla, že by to bylo vůči mně až moc kruté, protože při videohrách odpočívám. Místo abych se hry vzdala, rozhodla jsem se ji omezit na maximálně devadesát minut denně. Díky 9
tomuto pravidlu mi na dnešní večer zbyla ještě hodina, během které můžu nakrmit svoje draky a prozkoumat několik chodeb, které jsem objevila dnes ráno. Musí mi to tak stačit. Seběhnu schody a vyjdu na krásné kamenné nádvoří. Začínám uvažovat, jestli je devadesát minut dost. Pokud mi moji kyberkamarádi napíšou, odpovědět jim mi zabere čas, který bych jinak věnovala hraní… Semestr začal teprve před několika hodinami a já už uvažuju, jak si rozdělím čas. Mám zpoždění, a tak přeběhnu College Street a cestu si zkrátím přes budovu katedry anglické literatury. Divadlo vidím v dálce. Mám starobylou architekturu této školy moc ráda – líbí se mi chrliče i gotické oblouky. Na Harknesskou univerzitu jsem se však nepřihlásila proto, že to tu vypadá jako ve firmu. Zvolila jsem ji, protože jsem se chtěla stát skutečnou vysokoškolskou studentkou. Chtěla jsem zažít všechno, co se k tomu váže – nezáživné profesory, tlusté knihy, večírky i posedávání s přáteli na koleji. Nechtěla jsem první semestr strávit schovaná ve svém pokoji, zapadnout mezi ostatní je ovšem těžší, než jsem čekala. Před Vánoci se ale začaly věci obracet k lepšímu. Mám teď dvě dobré kamarádky, přestože si s nimi připadám trochu jako páté kolo u vozu. A uzavřela jsem sama se sebou dohodu, že strávím víc času mezi lidmi než u počítače. I když počítače jsou taky super. Navíc jsem si oblíbila svoji druhou identitu – Vindikátora. Na internetu nikdo neví, že jsem herečka, díky které teď miliony lidí po celém světě mávají kouzelnickými hůlkami. 10
Na internetu můžu strávit klidně celý den a neuslyším jediný vtip na princeznu Vindi. Už jsem skoro v cíli cesty, když mi mobil začne vyzvánět jako rozbitý zvonek. Každé cinknutí oznamuje příchozí textovku od mého manažera. Mobil vytáhnu a zprávy rychle pročtu. Lianne, zvedni mi to. Kde jsi? Hned mi zavolej. Když jsem se rozhodla, že v devatenácti letech nastoupím jako ostatní normální holky na vysokou, snažila jsem se s manažerem dohodnout na pravidlech. Zatímco jsem ve škole, chci, aby aspoň respektoval můj rozvrh. Na něco takového u něj můžu zapomenout. Teď mi mobil začne vyhrávat „Imperiální pochod“ ze Star Wars. Moc ráda bych svého osobního Dartha Vadera ignorovala, jenže právě mířím do učebny a nechci si vypnout mobil, jenom abych se vyhnula novinkám od něj. „Bobe?“ oslovím ho, zatímco kráčím po břidlicovém chodníku. „Jdu na přednášku. O co jde?“ „Poslal jsem ti scénář. Měl by ti dorazit dneska odpoledne.“ Nebudu vám lhát, ta slova mi udělají radost. I když mám následující dva roky života zabrané, vždycky je příjemné vědět, že vás lidi chtějí. Srdce se mi třepotá jako motýlek. „Scénář k čemu?“ „Dalšímu filmu s princeznou Vindi.“ Křup. Motýlek se zřítil k zemi. „A co je nového?“ zeptám se už ne tak zdvořile. Tak to během telefonátů s Bobem bývá – slíbím si, že se budu chovat hezky, a o třicet vteřin později už ječím. „Začínáme točit až v květnu. Proč si musím scénář 11
přečíst v lednu?“ Navíc v tom filmu budu hrát, ať chci, nebo ne. Uzavřela jsem s nimi smlouvu. Naštěstí to bude úplně poslední film o slavné kouzelnici. Od letošního podzimu se už nikdy nebudu muset princeznou Vindi stát. Už nikdy nebudu muset krčit nos, měnit kohokoli v žábu nebo mávat žezlem, abych zahnala zlo. „Musíš si to přečíst, abychom mohli projednat klauzuli ohledně zobrazené nahoty. Princezna na to v tom hle filmu vlítne s Valdorem.“ „Cože?“ vyjeknu. „To v knize není.“ „V knize je jejich vztah naznačený a scenáristi ho chtějí přímo zakomponovat do filmu.“ Obrátí se mi žaludek. „Takže chtějí milostnou scénu? Jako fakt?“ „Nebude to nic explicitního, protože potřebují, aby film zůstal přístupný mládeži. Přečti si scénář a probereme, co jsi ochotná udělat. Můžeme je zkusit donutit, aby ti přidali.“ Sakra! V Bobově hlasu slyším, jak se mu tenhle nápad líbí. Ten chlap by mě prodal do otroctví, kdyby mu to vyneslo víc peněz. „Musím teď vzít hovor ze Sony,“ oznámí. „Čekej ode mě zásilku z FedExu.“ „Počkej!“ vyhrknu. „A co ta skotská hra? Ozval se ti režisér?“ „Ještě zavolám.“ „Bobe!“ zaječím. „Vím, že máš ve zvyku mě neposlouchat, když mluvím, ale ta role je pro mě důležitá. Řekl jsi, že –“ „Musím končit,“ oznámí a hovor utne. Zatraceně! Takže teď jsem nejen rozhozená, ale ještě jdu poz12
dě na přednášku. Schovám mobil do kabely, vyběhnu schody do budovy a zamířím chodbou k posluchárně, v níž se koná seminář o divadle ve dvacátém století. Ráda chodím na přednášky s předstihem a sedám si do prvních řad. Ne, protože bych byla taková šprtka, ale protože nemám ráda, když na mě lidi při mém příchodu zírají. Dneska však nemám na vybranou. K posluchárně doběhnu minutu po jedenácté. A dveře místnosti číslo 201 skřípou. Proč taky ne? Vejdu dovnitř a otočí se ke mně aspoň tucet lidí. Profesor – to bude asi ten hubený pán s komínkem papírů, který právě mluví k posluchačům – se při mém příchodu zarazí uprostřed věty. Tehdy uslyším první uchechtnutí a spatřím první pár povytažených obočí. Odněkud z místnosti se ozve šeptem: „Princezna Vindi!“ Následuje další uchechtnutí. Nerozhlédnu se, abych zjistila, odkud ten smích přichází, protože raději ani nechci vědět, který z těch kreténů si ze mě dělá legraci. Navíc si stejně potřebuju najít místo. A protože je mi štěstěna nakloněna, v téhle posluchárně sedí studenti u obrovského konferenčního stolu místo v řadách sedadel. S hrůzou si uvědomím, že u stolu žádné volné místo nezbylo. Zbytek těžkých dřevěných křesílek stojí odklizený u zdi. Jedno si vezmu a táhnu si ho ke stolu. Čím dřív se posadím, tím dřív se všichni otočí zas na profesora. Křeslo ovšem na dřevěné podlaze hlasitě skřípe, a pokud se chci posadit, dva studenti se budou muset posunout, abych se mezi ně vešla. Strašlivě dlouhou chvíli čekám, až to někomu docvakne a udělá mi místo. 13
Zabte mě někdo. Profesor s povzdechem odtáhne svou židli na stranu. Student vedle něj se přidá a udělá mi trochu místa. Takže teď si tu obludnost vydávanou za křeslo táhnu kolem tří dalších studentů k tomu jedinému, nově vytvořenému, volnému místu. Asi tak o osm let později se konečně usadím. Stůl je mi skoro po bradu. Už jsem se zmínila, že jsem vertikálně poněkud znevýhodněná? Jeden vtip o trpaslících a je po vás. „Kde jsme to byli?“ zamyslí se profesor. „Ach, ano. Prosím, všimněte si ve svých sylabech poznámky na straně dva s daty odevzdání úkolů a prací. Pro tento předmět není zřízena webová stránka. Rád dělám všechno postaru.“ Seznam povinné četby je dlouhý, mně to však nevadí. Proto jsem koneckonců na Harknesskou přišla – abych se plně pohroužila do studia. Vypadla z Hollywoodu a byla normální vysokoškolskou studentkou. Harknesskou jsem si vybrala kvůli její náročnosti, ne proto, abych si oživila společenský život. Což je dobře, protože žádný společenský život nemám. Ne že bych čekala, že na Harknesské najdu fanoušky. Studenti tu mají plné ruce práce, aby se připravili dobýt svět, na mně jim nezáleží. Jen jsem nečekala, že se mi budou kvůli mojí zvláštní volbě kariéry posmívat. První den ve škole jsem se jednoho kluka z vyšších ročníků zeptala, kde najdu knihkupectví. Jeho odpověď: „Si tam můžeš zaletět na koštěti, ne?“ Smích, kterým ho za ten vtip odměnili jeho kamarádi, mě pronásledoval ještě několik dní. Nahlas bych to nikdy neřekla, je pro mě ovšem 14
zvláštní být někde, kde vlastně nikoho nezajímám. Kdybych jen pár kilometrů odtud vešla do budovy základní školy, hned by se na mě všichni sletěli a žádali by mě o tolik podpisů, až bych vypsala všechny lihovky, které nosím v kabele. Tady? Tady jsem vyvrhel. Jsem holka, která se dostala na Harknesskou, protože je slavná, ne protože na střední otročila v matematickém kroužku nebo debatním klubu. Chápu to. Vážně. Jsem ztělesněním privilegovaného života. Táta před svou smrtí patřil k hol lywoodským špičkám. Máma je známá primadona a playgirl. Byly mi čtyři, když jsem poprvé v životě přijela na jachtě na filmový festival v Cannes. Všem tady je ukradené, že si od sedmi let vydělávám díky stříbrnému plátnu vlastní peníze. Na Harknesské to využívají proti mně. Netušila jsem, že když si zvolím elitní univerzitu, ocitnu se na tom jediném místě, kde mě nejspíš nikdo nerespektuje. Tahle škola je epicentrem světa, kde nejsem oblíbená. Holt chybami se člověk učí. Je jen dobře, že tu nejsem proto, abych získala popularitu. Přijela jsem studovat, abych až mi dojde s pozlátkem Hollywoodu trpělivost, nebyla na studium příliš stará. „Začneme tím, že se navzájem představíme,“ navrhne profesor. „Stačí, když řeknete svoje jméno, ročník a hru, na jejíž čtení se tento semestr nejvíc těšíte.“ Hračka. Přeletím pohledem sylabus, abych si vybrala odpověď. Na seznamu je celá řada her napsaných mrtvými bělochy, ale to se dalo čekat. Student vedle profesora je třeťák Bill, který nám prozradí, že se těší na Matku Kuráž a její děti od Bertolta Brechta. 15
Uch. Tak to asi s Billem kámoši nebudeme. Brechta nesnáším. Zvláštní je, že si stejnou hru zvolí i dalších osm studentů. A pak se nám hubeňour v baretu vyzná z lásky k Brechtovi takovým způsobem, až z toho málem dostane orgasmus. „Určujícím prvkem v jeho dílech je jeho přístup ke korupci,“ oznámí pan Bareťák. „Bez postavy Artura Uie by dvacáté století nebylo stejné. Ta hra je transcendentní.“ To myslíš vážně, kámo? Jsem na řadě já. Navíc jsem si slíbila, že tento semestr budu mluvit víc a častěji. „Zahraju si na ďáblova advokáta,“ oznámím, když se na mě upřou oči všech přítomných. „Brecht je chytrý, ale ne důmyslný. Občas mám chuť se spíš ztratit v příběhu a nechat hru, aby se předvedla jiným způsobem než brutalitou. Z těchto důvodů se těším, až si s vámi všemi přečtu dramata Wendy Wassersteinové.“ Rozhostí se ohromené ticho. Začnu panikařit. Netlačila jsem moc na pilu? Pan Bareťák si hlasitě odfrkne. „Brecht je geniální, ne každý to však dokáže ocenit.“ Sotva to řekne, zahoří mi krk. Nejsem zvyklá, že někdo z očí do očí uráží moji inteligenci. Stojí mě veškeré vypětí sil, abych se s ním nezačala dohadovat. Vždyť jsem poprvé viděla Pacina v roli Artura Uie, když mi bylo šest! Viděla jsem na divadelních prknech víc géniů než kdokoli v téhle posluchárně. Krát deset! Místo abych obhájila svůj názor, jen mlčky drtím stoličky. „Ještě jste se nám nepředstavila,“ připomene mi náš šprťácký profesor. 16
V tu chvíli bych se nejraději propadla, protože má pravdu. Tak moc jsem se chtěla ozvat, až jsem zapomněla dodržet instrukce. Tohle navíc dělají jen ti největší hollywoodští namyšlenci – domnívají se, že všichni vaše jméno dávno znají. „Omlouvám se,“ vyhrknu. „Jsem Lianne a jsem prvačka.“ Ještě chvíli je v učebně hrobové ticho a pak promluví holka po mé pravici. „Jsem Hosanna z druhého ročníku a líbí se mi, že máme v povinné četbě vážné i méně vážné hry. Těším se na čtení Neila Simona.“ Bareťák zasténá. Jsem svojí sousedce vděčná, že té bandě zarytých intelektuálních snobů ukázala dlouhý nos. Slovo si opět vezme profesor s úvodem do první hry na našem seznamu, což jsou Soukromé životy od Nöela Cowarda. Nikdo na mě už nezírá, přesto nedokážu setřást nepříjemný lepkavý pocit, že jsem na sebe až moc upozornila. Chci se vrátit na kolej a dát si další kolo DragonFireu. Vážně by to bylo tak hrozné? Do horního rohu svého sylabu zapíšu své jméno a přečtu si druhou stránku. V půlce semestru máme odevzdat dlouhou esej a čeká nás i závěrečná zkouška. Dobře. Účast v hodinách bude ale tvořit třicet procent známky. Fakt paráda. Nejvíc mě na tom všem ale vyděsí to, co si přečtu úplně na konci stránky. Životopis našeho profesora. Dr. Harlon Overstein nově publikuje v časopisu Americké umění a vědy a je předním americkým odborníkem na hry Bertolta Brechta. To mě teda někdo držte. Právě jsem urazila vkus svého profesora v oblasti divadla dvacátého století i celou jeho kariéru. 17
A teď vážně, zabte mě už někdo. Nějakým zázrakem se až do konce devadesátiminutové přednášky znovu neztrapním. Když konečně vyjdu z budovy a zastíním si oči před lednovým sluncem, je už po poledni. Minulý semestr bych si touhle dobou koupila salát v krabičce a odnesla si ho do svého pokoje. Protože jsem si ale slíbila, že obrátím víc listů než hurikán v deštném pralesu, zamířím místo toho do jídelny v Beaumontově koleji. Za tenhle hrdinský kousek mě čeká odměna, protože u stolu hned u dveří zahlédnu svoji sousedku (a jednu ze svých mála kamarádek) Bellu. Sedí tam s hokejistou a svým neuvěřitelně sexy kamarádem Bridgerem. „Nazdar, prcku,“ pozdraví mě Bella. „Jaký byl první den nového semestru?“ Nechám její vtip na mou výšku bez trestu, protože Bella se mě nikdy nezeptala, kde schovávám kouzelnou hůlku, ani po mně nechtěla, abych kouzlem uklidila koupelnu, o kterou se dělíme. „Docela utrpení. Můžu si přisednout?“ „Jasně.“ Zavěsím si kabelu na opěradlo židle, dojdu si pro salát a kelímek polévky a zhroutím se na židli. „Mám za sebou fakt hrozné dopoledne. Co ty?“ „Děs a hrůza. Samá chemie a biologie, určitě proletím.“ Kývne na zrzka vedle sebe. „Přitom tady Bridger se na tyhle předměty hlásí jen tak pro zábavu.“ „Klidně tě budu doučovat,“ nabídne se s kávou v ruce. „Nedělám ovšem za peníze, ale za hlídání. Hodina doučování za hodinu hlídání.“ Bridger je opatrovníkem své desetileté sestry. 18
„Chápu.“ Bella přikývne. „Abyste si mohli se Scarlet zajít večer někam ven?“ „Přesně tak.“ Bella na něj mrkne. „Dobře. Domluveno. Jak se vlastně Lucy má? Už nějakou dobu jsem ji neviděla.“ Bridger odloží hrnek. „Má to teď náročnější. Nedávno to byl rok, co máma umřela. Zdrblo ji to. Navíc se teď odstěhovala její nejlepší kamarádka, takže je Lucy už tuplem smutná.“ „Chudinka malá,“ povzdechne si Bella soucitně. „Měli jsme se už líp.“ Teď si připadám hrozně, protože jsem právě poslední půl hodiny pěnila kvůli baretům a zapáleným řiťolezcům. Ve skutečnosti se ovšem zas tak hrozně nemám. „To chce strávit večer u Capriho,“ oznámí Bella. „Lucy by určitě byla nadšená, kdyby dostala k večeři pizzu, Bridgi.“ „Jestli nebude mít moc domácích úkolů, mohli bychom to stihnout,“ uzná. „Ty půjdeš taky, Lianne.“ „Vážně?“ Na mém hlasu byste to nepoznali, ale večer ve společnosti hokejistů bych si nechala líbit. „Víš, že to chceš.“ Bella se vědoucně usměje. „Přijde určitě i DJ.“ Hraju od dětství, takže když Bella zmíní DJe, nezačervenám se ani nezasním. Má ovšem pravdu. Před Vánoci mě Bella se svými kamarády z hokeje odtáhla ke Caprimu, kde jsem se seznámila s DJem. To bylo před měsícem. Kdykoli jsem však od toho večera procházela kampusem, rozhlížela jsem se, jestli toho sexy kluka, s kterým jsem si povídala u jukeboxu, někde neuvidím. 19
Chci se s ním znovu setkat? Si pište. „Hmm,“ zamyslím se. „Ráda bych chodila víc mezi lidi, ale tentokrát už nebudu tolik pít.“ „Dobrý nápad,“ souhlasí Bella. „Nechtěla jsem o tom mluvit, ale když už jsi to nakousla… Přece jenom je snazší vymámit z kluka číslo, když ti přitom nejdou oči šejdrem.“ Zasténám, protože Bella mi na ten večer nikdy nedá zapomenout. „Díky za radu.“ „Nemáš zač. V sedm tě vyzvednu.“ Po obědě jdu na přednášku z historie umění, hned po ní mám ovšem pro dnešek hotovo a můžu se vrátit do svého pokoje a snít o DJovi. Jednou věcí si můžu být jistá. Nikdy se nemusím ptát sama sebe: „Bude si pamatovat moje jméno?“ Moje jméno znají všichni pod třicet. Nemluví ze mě marnivost – prostě to tak je. Není to tím, že bych byla kdovíjak úžasná, ale filmy ze série Strážná čarodějka jsou moc oblíbené. První měl premiéru před deseti lety, když mi bylo devět. Dnes mi doručili scénář k pátému dílu. Zatím jsem se do něj nezačetla, protože nejsem na tu pikantní scénu připravená. Děsí mě, že se budu muset svléknout před štábem čítajícím čtyřicet lidí. Přitom bych se vůbec nezlobila, kdybych měla sex s člověkem, který není placený za to, aby se mě dotýkal. Takhle to zní docela jednoduše. V mém životě ovšem nic jednoduchého není. Dnešnímu dobrodružství v podobě návštěvy pizzerie se postavím s líčením ve stylu „pondělní nonšalance“, tedy s hnědou řasenkou bez linek, s náznakem 20