Praha 2022
Přeložila: Daniela Čermáková
Loretta Chase: Nesnesitelný vévoda Vydání první Copyright © 2020 by Loretta Chekani All rights reserved Images and Cover Art Illustration by Period Images, Pi Creative Lab and MandyKoehlerDesigns26. Cover Text by Ricardo. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2515. publikaci Přeloženo z anglického originálu Ten Things I Hate About the Duke, vydaného nakladatelstvím Avon Books, An Imprint of HarperCollinsPublishers, New York v roce 2020 Český překlad © 2022 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Zdeňka Grigarová Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1831-8 BARONET Praha 2022
Na památku Isaaca Manna
Poděkování
Tato knížka by nevznikla bez podpory: May Chenové, mé editorky, která mě podporuje, inspiruje a drží mě na uzdě a dokáže ve mně probudit to nejlepší; Nancy Yostové, mé agentky, která je tu vždycky pro mě, pomáhá mi projít dobrými i těžkými časy, povzbuzuje mě, nebo mě naopak umí sjet, je-li to potřeba; Larryho a Glorie Abramoffových, kteří mi znovu poskytli spisovatelské útočiště v teplém klimatu spolu s jídem a smíchem a duševní stimulací; Jessiky Foxové, která mi pomáhala svými neocenitelnými radami při jezdeckých scénách a v koňských záležitostech; Claudine Gandolfiové, jejíž krásné fotografie londýnských míst nejenže rozšířily moji sbírku obrázků, ale přinesly i spoustu inspirace; Patricie Henritzeové, mé neskutečně senzační švagrové, která mi pomáhala s historií divadla a doporučila mi odborníky, jež bych sama najít nedokázala; 7
Doktora Brucea Hubbarda, který mi znovu pomohl vyznat se v oblasti lékařství v devatenáctém a jednadvacátém století a vysvětlil mi měnící se pohledy na léčbu zlomených žeber; Marka Huttera, mistra krejčího z oddělení historických řemesel a živností, a Neala Hursta, kurátora kostýmů a látek, oba z muzea Colonial Williamsburg Foundation, díky jejichž znalostem jsou mí gentlemani lépe oblečení; Pamely Macaulayové, mé výtečné výzkumnice, která objevila nepolapitelného barona de Bérengera, Dlouhého Finna, a další téměř neznámé materiály, aby uspokojila mou posedlou mysl; Susan Hollowayové Scottové, mé přítelkyně a konzultantky záležitostí spisovatelských, módních a všech možných a tak dále, která mi kromě přátelství a morální podpory poskytuje denní dávky obrázků, aby podnítila mou představivost; Davea Walkera a Isabel Hernandezové z knihovny Kensington and Chelsea Central Library v Londýně, kteří mi nejen poskytují rozsáhlou sbírku užitečných obrázků a zdrojů, ale rovněž mi představili pušku barona de Bérengera a fascinujícího muže, jenž ji vynalezl; Cynthie, Vivian a Kathy, mých sester, které tu jsou vždy pro mě – – s obzvláštním díkem Cynthii, která při mně stojí na veřejných akcích a udržuje vše v hladkém chodu, za její nápady, nákupy a povídání; Díky Walterovi, mému manželovi, který je génius a zázrak mezi manžely, který převzal moje povinnosti, aby mi umožnil dokončit tuto knížku, a jehož trpělivé vedení z něho učinilo hlavní část každého příběhu, který napíšu. Veškeré chyby padají jen a jen na moji hlavu. 8
„Vyšší společnosti se nelíbí, pokud duchovní či ženy způsobují příliš mnoho rozruchu.“ E dward B ulwer L ytton England and the English (Anglie a Angličané), 1833
Prolog
Už je tomu mnoho let, co ve vyšších kruzích způsobila svým půvabem tak značnou senzaci některá débutante, tak jako hertfordshirská kráska slečna Hyacinth Pomfretová, druhá dcera lorda deGriffitha. Ve čtvrtek se tato mladá dáma stala předmětem obdivu všech zúčastněných. Foxe’s Morning Spectacle Sobota 4. května 1833 Přednedávnem jsme informovali o pozornosti, kterou vzbudil debut slečny Hyacinth Pomfretové. Tento týden se ze zahraničí nečekaně vrátila její sestra slečna Pomfretová. Jak si čtenáři jistě vzpomínají, nejstarší dcera lorda deGriffitha způsobila od svého vlastního debutu před několika lety více než jedno pozdvižení. Při dvou příležitostech došlo k přísnému pokárání. Při druhé, krátce před jejím odjezdem na kontinent, vznikl spor s lordem Nunsthorpem ohledně zákona o regulaci továren. Zprávy o jejím návratu byly tudíž v jistých kruzích přijaty s obavami. Foxe’s Morning Spectacle Čtvrtek 30. května 1833
11
Kapitola 1
P
Posluchárna Ligy mravnosti, Londýn Čtvrtek 13. června 1833
apá z toho nebude mít radost, blesklo hlavou Cas sandře, když vstávala ze sedadla. Jenomže se to udělat muselo a Společnost Andromeda si za svou mluvčí zvolila právě ji. Její otec byl vlivným členem Dolní sněmovny, kde pan Titus Owsley zjevně získával pro svůj nedomyšlený návrh zákona větší podporu, než by si zasloužil. Jiné ženy možná přehlížel, ale ignorovat dceru lorda deGriffitha si prostě nemůže dovolit. Owsley byl jedním z mladších členů, pohledný, uhlazený a, podle jejího otce, ctižádostivější, než naznačovala jeho údajná skromnost. Parlamentní štědrá zásoba pokrytců nikdy nevyschla. Oblékla se tak, aby na sebe nijak zvlášť neupozorňovala. Skromný klobouček usazený na jejích tmavě rudých vlasech nezdobily žádné květiny ani péra. Její světle levandulové šaty nekrášlily žádné přehršle volánků a kanýrků. Vlastně byla oblečená tak, jak se bojovníkům za morálku, jako byl Owsley, líbilo. Během jeho přednášky tiše seděla a poslouchala. Jeho řeč 13
dávala docela smysl a byla pronesena vcelku vášnivě, ovšem jako většina příslušníků vyšší třídy netušil o obyčejných lidech zhola nic. S jako vždy klidným výrazem pronesla: „Pane Owsleyi, v posledních týdnech se v londýnském tisku objevily jisté články o vašem návrhu zákona o dodržování nedělního klidu. Spolu s mnoha dalšími jsem trpělivě čekala na vaši reakci. Jelikož pravidla a zásady nedělního klidu byly základem vaší dnešní přednášky, věřím, že nyní odpovíte na otázky kritiků.“ Zmateně se na ni zachmuřil. „Kritiků? Nejsem si jist, o jakém tisku to mluvíte, slečno Pomfretová.“ O tom velice pochybovala, nicméně hrála spolu s ním. „Mluvím o tomto.“ Mávla výstřižkem, který pořídila z posledního vydání Figara v Londýně, satirických novin s radikálními sklony. Ačkoliv už si ta slova pamatovala nazpaměť, sklopila pohled a četla: „,Předložení návrhu zákona panem Titusem Owsleym, v němž se za účelem lepšího dodržování nedělního klidu musejí chudí vzdát jistých nezbytností nutných k životu, aniž by byli bohatí připraveni o jakékoliv přepychové věci, je jedním z největších senátorských nesmyslů, na jaké si vzpomínáme za velice dlouhou dobu.“‘ Kolem ní se ozvalo lapání po dechu a hihňání. Z galerie následoval výbuch mužského smíchu. Upírala pohled dál na výstřižky. „T-to n-ne-,“ koktal. „,Požaduje, aby se na den Páně nepracovalo,‘“ pokračovala ve čtení, „,kromě činností, jež mohou být nezbytné pro fungování společnosti. V sídlech lze dále vařit a pořádat honosné večeře, ale nutné pokrmy nesmí být obstarány v jídelnách. Soukromé kočáry mo14
hou jako vždy zaplavovat silnice, ovšem o nedělích nebudou trpěny žádné veřejné dopravní prostředky. Změny se ve skutečnosti dotknou pouze těch nejchudších, zatímco vyšší společnost si i nadále bude moci činit, čeho se jí zlíbí.‘“ Nyní se rozezněly sykot, pískot a smích. Zvedla k němu pohled. Na zarudlé tváři vykouzlil blahosklonný úsměv, jímž muži obvykle oceňovali ženy, které se s nimi pokoušely pustit do diskuze. Odkašlal si a ještě pevněji sevřel řečnický pultík. Než mohl dát dohromady nějakou odpověď, pronesla: „Vystihuje to, či nikoliv, váš návrh zákona? Nebo by pro vás bylo jednodušší odpovědět na otázky, jež vám pokládá vydavatel?“ Přečetla úryvek z dalšího části článku ve Figaru: „Pane Titusi Owsleyi, podle vás je o nedělích možno spát, však chudí neměli by jíst či pít? Že jídlo je jen marný hřích? Že jezdit v kočárech soukromých není žádný ďábelský hřích, kdežto drožky nájemné –“ „Děkuju vám, slečno Pomfretová,“ ucedil zpoza zaťatých zubů. „Od rouhavých deníků, jež s potěšením zesměšňují všechno a všechny, je to typický kousek.“ Vyhlédl do publika. „Další otázky?“ „Než odpovíte na ty mé?“ nenechala se odbýt. „Nechte ji dočíst tu báseň!“ zavolal kdosi. „Odpovězte na dotazy té dámy!“ vykřikl někdo další. „Jaké dámy? Vždyť je to deGriffithova gorgona.“ Po tomto následovalo kolektivní zalapání po dechu. 15
Pak sbor hlasů „Podívejte se sem!“ a „Kdo to řekl?“ a podobné. Přidávalo se stále více hlasů, odporujících, souhlasných, vyzývajících, vyhrožujících. Muži vyskakovali ze svých sedadel. Ženy se zvedly a vydaly se ke dveřím. Někteří mávali pěstmi. Křik zesílil v ohlušující hluk. Posluchárna se vmžiku proměnila v peklo. deGriffith House, St. James’s Square Později toho dne „Během pár hodin jsem mezi svými kolegy přišel
o veškerý respekt,“ soptil lord deGriffith, zatímco přecházel po své pracovně. „Má dcera nemohla počkat, až se s Owsleym a tím jeho pochybným návrhem zákona vypořádám sám, ale cítila se povinna sama vznést otázky na veřejnosti, aby z nás učinila terč posměchu celého Londýna.“ Cassandra očekávala tvrdé pokárání. Na co však nebyla připravená, byl fakt, že otec povolal do pracovny rovněž její sestru Hyacinth. V poslední době se ovšem papá ohledně Hyacinth choval podivně. Všechno to začalo, když s mamá a Hyacinth dorazily do Londýna na zasedání parlamentu a související společenské události. Krátce poté, co se usídlily v městském domě na St. James’s Square, začala ve městě řádit chřipka, na niž se papá začal vymlouvat a znovu a znovu oddaloval její uvedení do společnosti. Jakmile byla představena u dvora, omezoval její společenský život a odmítl bezpočet pozvání. Mohla se zúčastnit jen těch nejexkluzivnějších událostí, jen v té nejvytříbenější společnosti. Nebylo jí ještě ani de16
vatenáct a nezbývalo jí než navštěvovat ty nejnudnější z nudných večírků. Hyacinth si nestěžovala. Neměla to ve zvyku. Ovšem Cassandra dokázala číst mezi řádky jejích dopisů a poslední zpráva od lady Ancasterové, jejich tetičky Julie, jen uspíšila její návrat z Francie. Sotva však přijela, manželka jejího bratra Augusta, Mary, onemocněla a Cassandra musela vyrazit do Hertfordshiru, aby se o ni starala a pomohla s vedením domácnosti. Do Londýna se vrátila v okamžiku, kdy bylo třeba postavit se těm Owsleyho licoměrným blábolům. „Veřejnost pozval pan Owsley,“ prohlásila. „Já promluvila, protože někdo musel poukázat – jasnými slovy před lidmi – na jeho pokrytectví.“ Noviny budou informovat o pozdvižení v posluchárně. Mimo jiné to přitáhne pozornost jídelen, přepravních společností a těch, jejichž podniky by trpěly. Doufala, že s jejich podporou bude návrh zákona odsouzen k záhubě. „Papá, káže o zbožném chování a prohlašuje, že pomáhá chudým, třebaže ten jeho návrh jen prohloubí jejich bídu.“ „Návrh nedělního klidu – nebo jakéhokoliv jiného zákona, když už jsme u toho – není problém,“ začal její otec. „Nejsi členem parlamentu. Jsi mladá dáma. Kvůli takovým příhodám budeš neprovdatelná.“ „Kvůli tomu, že mám vlastní názor? Že se zajímám o víc než jenom o šaty, které si obléknu?“ „Existují jiné způsoby, jak se o dění zajímat, jak ti neustále znovu a znovu opakuju. Pokud ti nestačí tvůj malý společenský klub, můžeš si vybrat ze spousty jiných dámských dobročinných činností.“ Jako by nikdy nezvedla ani malíček, aby pomohla těm, co to potřebovali. Kolika akcí a událostí na výběr 17
prostředků už se zúčastnila od chvíle, co opustila dětský pokoj? Cožpak se nepřidala do Společnosti Andromeda – svého „malého společenského klubu“ – právě proto, že na to ostatní nestačili? „Dáma své služby nabízí právě touto cestou,“ pokračoval papá. „Ne že vystupuje na veřejných událostech a cituje z radikálních plátků.“ „Ale ty jsi četl z Figara –“ „Kolikrát ti to ještě budu muset opakovat?“ povzdechl si. „Nejde o názor. Nejde o tvůj zájem. Ani nejde o ten deník. Jde o to, že jsi vystoupila na veřejnosti a ztropila skandál.“ Jinými slovy potíž spočívala v tom, že odmítala mlčet. Poučoval dál: „Doufal jsem, že se tentokrát z cest vrátíš vyzrálejší a trpělivější. Doufal jsem, že tvůj soucit s Mary znamená nějakou změnu. Jenomže se zdá, že se chceš za každou cenu stát starou pannou a znemožnit si jakoukoliv vyhlídku na sňatek.“ Ach-ehm. Cassandra spatřila, jak se před ní rozevírá propast. Její otec byl mazaný politik. Opatrně, klidně prohodila: „Nechápu, proč bych měla měnit svou povahu jen proto, abych potěšila nějakého muže.“ „Ne povahu. Svoje chování. Cožpak nevidíš ten rozdíl?“ „Vím, že nemohu předstírat, že jsem někdo, kým nejsem.“ Přestal rázovat a těkal pohledem z Hyacinth na ni a zase zpět. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. „Dobře tedy,“ pronesl mírnějším tónem. „Dělej, jak myslíš. Tak jako vždy. Ale…“ Odmlčel se a sklonil hlavu, jako by si prohlížel po dlahu. Cassandra a Hyacinth si vyměnily pohledy. Slůvko ale pronesené tímto konkrétním tónem, následované 18
pauzou a sklopenou hlavou, bylo proslulé. Při několika příležitostech předcházelo konci a pohřbení nějakého zákona. Vedlo k zániku čtyř politických kariér. Předchozího krále rozplakalo vícekrát, než mohl někdo spočítat. „… ale,“ navázal papá, „buď si vědoma, že nevidím důvod, aby Hyacinth pokračovala ve své společenské sezoně, pokud ji hodláš podkopávat.“ „Podkopávat –“ „Tvoje chování se odráží i na ní, na nás na všech. Ty jsi debutovala před lety, a stále jsi neprovdaná. Děláš si, co se ti zlíbí, bez ohledu na možné následky, a to díky mým příliš shovívavým rodičům.“ Jelikož její rodiče měli plné ruce práce s výchovou synů, víceméně přesunuli starost o svou nejobtížnější a nejstarší dceru na prarodiče z otcovy strany, za což mohla děkovat štěstěně. Babička a dědeček Chelsfieldovi chápali, že není jako jiné dívky, a nesnažili se ji omezovat a měnit. Nicméně zůstali v Paříži, takže byla momentálně nucena vypořádat se se svými rodiči sama. „Cožpak ti nedošlo,“ horlil její otec, „že vhodní muži stejně jako jejich rodiny budou uvažovat, zda Hyacinth nepůjde ve tvých stopách?“ „Ale Hyacinth přece vůbec není jako já, papá. Nikdy nebyla.“ Žádná z mladších sester se jí nepodobala. Helena studovala ve škole a Cassandra nevěděla o jediném případu, kdy by se dostala do potíží, a Hyacinth… Ach, ta byla krásná, zevnitř i navenek, s milou povahou, laskavá, shovívavá, tolerantní, trpělivá. Cassandra byla Medúza a deGriffithova gorgona a zvěstovatelka zkázy. Svět v ní neviděl ženu, protože si nenechávala své názory pro sebe, a co hůř, sdělovala je jasně a napřímo. 19
Krátce řečeno byla prostě saň. Se saní se nikdo nechtěl oženit – kromě naparujícího se hrubiána Petruccia v té Shakespearově hře, což byl sotva ideální muž. Ne že by nějaký ideální muž existoval. Manželství bylo už tak složité dokonce i s relativně rozumnými muži, jako byli její dědeček či otec nebo bratr Augustus. I inteligentní ženy činily v tomto ohledu fatální chyby. Podívejte se na její drahou přítelkyni Alice, nyní navždy uvázanou k vévodovi z Blackwoodu. A lady Olympia Hightowerová nedávno unikla jen o vlásek, když vzala rozum do hrsti a uprchla jen pár minut před svatbou s vévodou z Ashmontu. „Choval jsem bláhové naděje, že společnost dalších dívek otupí tvé ostré hrany,“ pokračoval papá. „Ale společenské sezony míjely a ty jsi byla čím dál tvrdohlavější. Nemohu ti dovolit, abys dál udávala svým mladším sestrám tak otřesný příklad. Nemohu ti dovolit, abys dál rozrušovala svoji matku. Jak jsem jí v poslední době více než jednou zdůraznil, je směšné snažit se provdat osmnáctiletou dceru, když ta, které už bude skoro třicet, se odmítá usadit.“ Třicet! Toho příšerného věku dosáhne až za další čtyři roky a několik měsíců. „Papá, nejde o –“ „Bylo by nepatřičné, aby se Hyacinth provdala dříve než její sestra, která je svým vlastním způsobem stejně hezká a byla by podobně vyhovující, kdyby se jen trošinku snažila. Takže je s tím konec.“ Odmlčel se a pohlédl z jedné dcery na druhou. „Konec s čím…?“ „Nedovolím, aby se Hyacinth provdala, dokud nebudeš pod čepcem ty,“ konstatoval. „A jelikož se nemůže vdát, nevidím důvod, aby v Almackově klubu strávi20