Praha 2022
Přeložila: Zuzana Ľalíková
Kristen Callihan: Drahý nepřítel Vydání první Copyright © 2020 by Kristen Callihan Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2514. publikaci Přeloženo z anglického originálu Dear Enemy vydaného v roce 2020 Český překlad © 2022 Zuzana Ľalíková Odpovědná redaktorka Renata Heitelová Korektorka Marie Kejvalová Cover design by Caroline Teagle Johnson Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1828-8 BARONET Praha 2022
Kristen Callihan
„A já bych mu jeho pýchu snad ani nezazlívala, kdyby se nedotkl té mé.“ 1 Jane Austenová, Pýcha a předsudek
Prolog Před deseti lety Shermontská střední škola, Shermont, Severní Karolína Rozhovor v ročence maturitního ročníku Otázka č. 1: Pokud byste měli možnost si střední školu zopakovat, udělali byste to? Macon Saint: Děláte si srandu, že jo? Ne. Delila Bakerová: To má být chyták? Ne. Otázka č. 2: Kdo z vaší třídy má největší šanci uspět? Delila Bakerová: Ale no tak. Všichni vědí, že nejúspěšnější bude Macon. Ne že by si to zasloužil. Macon Saint: Já. A Delila Bakerová. Paličatá jak mezek. Zatne zuby a nedá si pokoj, dokud nedosáhne svého cíle. Otázka č. 3: Koho byste chtěli po svém boku v případě invaze nepřátelských mimozemšťanů? Macon Saint: Delilu Bakerovou. Pořád něco žvaní tak hlasitě, že by odtud emzáci zase radši hodně rychle zdrhli. 9
Delila Bakerová: Macona Sainta. Předhodila bych jim ho, tím získala cenné vteřiny a zachránila si život. Otázka č. 4: Který okamžik na střední škole je pro vás nezapomenutelný a užili jste si ho? Delila Bakerová: Maturita. Ano. Macon Saint: Maturák. Ani omylem. Macon Saint byl ďábel. Věděl to každý s kusem mozku v hlavě. Naneštěstí nikdo z mých spolužáků na Shermontské střední škole podle všeho neuměl ten orgán mezi ušima používat. Ne, padali mu k nohám, jako by byl snad bůh. Měla jsem takové tušení, že právě tohle je znamení, že máte co do činění se skutečným satanášem: při pohledu na něj lidi vypínají zdravý rozum a jen obdivně vzdychají. Ne že bych se jim divila. Krása dokáže oblbnout i ty nejlepší z nás. Macon měl tvář anděla – tak krásnou, až vás to nutilo k zamyšlení, jestli ji opravdu vytesal svou rukou sám bůh, s černými vlasy tak hustými a lesklými, až se zdálo, že se mu nad nimi vznáší svatozář. Ano, byl hezký. Jediný, kdo se mu dokázal čistě svou fyzickou dokonalostí vyrovnat, byla moje sestra Samantha. Zatímco my ostatní se potáceli pubertou s elegancí pelichajících labutí, zakopávali o vlastní příliš velká a nemotorná chodidla, při úsměvech ukazovali křivé zuby a jisté části nám rostly rychleji než ostatní, Macon a Sam byli jediní, kdo si vůči tomu zachovali imunitu. Byli dokonalý páreček, bez uhrů a s končetinami v dokonalém poměru. V porovnání s námi ostatními, kteří v pubertě ztratili svůj lesk, celí zářili. Nebylo 10
žádným překvapením, že na základce i střední spolu s pauzami chodili. Byli Ti krásní. Ti předurčení udělat mi ze života peklo. Chladný a povětšinou mlčenlivý Macon na mě často zíral, jako by mu nešlo do hlavy, proč dýcháme stejný vzduch. Na tom jediném jsme se shodli. Jinak jsme byli jako oheň a led. Poprvé jsem Macona spatřila, když postával na širokém trávníku, který se táhl před sídlem, jež po generace patřilo rodině jeho mámy. Pevně svíral baseballový míč a díval se, jak jezdím po ulici sem a tam. Byl vyhublý jak tyčka a o pět centimetrů menší než já. Cítila jsem zvláštní potřebu ho chránit a věřila, že pohled v jeho očích zračí zranitelnost. Velmi rychle jsem si uvědomila, že jsem se v něm zatraceně mýlila. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho, když jsem k němu dojela na kole. „Bydlím v domě na konci ulice. Třeba můžeme být kamarádi?“ Tehdy se ke mně otočil. Upřel na mě tmavé, tak tmavé oči, že jejich hnědé zorničky vypadaly skoro černé, lemované hustými dlouhými řasami. Během našich studijních let budou o těch očích holky rozhlašovat, jak jsou krásné, a obdivně nad nimi vzdychat. Pokud chcete znát můj názor, jeho oči byly chladné a vypočítavé. Přimhouřil je. „Ty seš blbá, nebo co?“ Jeho slova byla jako facka do tváře. „Cože?“ Pokrčil rameny. „Asi jo.“ Vůbec jsem ho nechápala. Chovala jsem se k němu slušně, jak mě to naučila máma. „Proč říkáš, že jsem blbá?“ „Bydlím tu celej život. Fakt myslíš, že bych si nevšim, že se do mojí ulice nastěhoval někdo novej? Myslíš, že potřebuju kámoše?“ 11
„Jenom jsem se chtěla družit. Moje chyba.“ „Družit? Teď mluvíš jak nějaká stará bába.“ Slušnost je očividně jenom pro trouby. „Jsi pitomec.“ Nadzvedl bradu a odhalil nateklý škrábanec na čelisti. „A ty otravná.“ Nikdy se nedozvíme, co bych mu bývala odpověděla, protože v tu chvíli se u nás objevila Sam. Je o deset měsíců mladší než já, a tak nám lidi posměšně přezdívají irská dvojčata. Trochu krutý žert, protože každému, kdo má oči, je zřejmé, že si se svojí rodinou nejsem moc podobná. S blonďatými vlasy spletenými do francouzského copu se usmála. S chybějícím předním zubem vypadala trochu jako rozpustilý skřítek. „Delily si vůbec nevšímej. Naše babička Belle o ní říká, že je morous.“ Proto jsem měla raději babičku Maeve. Sam nakrčila roztomilý nosík. „Podle mě to znamená, že je věčně nabručená.“ Zlý kluk si mě prohlédl očima schovanýma pod inkoustovou ofinou. „Jo, to znamená.“ Zaprděla jsem na rty. „Pokud člověk sděluje názor odlišný od ostatních, neznamená to, že je morous. Znamená to, že mu funguje mozek. Je mi líto, že jste to vy dva ještě nikdy nepoznali.“ Na to se Sam dlouze a přehnaně rozesmála a plácla mě po rameni. Silně. „Je to náš vtipálek.“ Varovně mi rameno stiskla a klukovi věnovala široký, rozzářený úsměv. „Jsem Samantha Bakerová. Jak se jmenuješ?“ „Macon Saint.“ „Macon? To se rýmuje s flakon. Voňavky mám ráda. A Saint je taky super. Vypadáš jako anděl. Ne teda takový ten holčičí anděl, jasně že ne. Klučičí anděl. Mů12
žu ti říkat Saint? Bydlíš v tom velkém starém domě? Je moc hezký. Máš rád sušenky s burákovým máslem? Máma je zrovna upekla.“ Macon ten její slovní výlev mlčky poslouchal a já čekala, že se do ní pustí stejně jako do mě, protože i já jsem byla v pokušení jí na tu lavinu slov něco říct. Jen se však na ni trochu křivě usmál. Ten úsměv brzy začnu nenávidět. „Ty asi morous nebudeš, co?“ Pronesl to podlézavě, takže jsem pochopila, že tím naznačuje, že je Sam tupá jak tágo. Jí to ovšem nedocvaklo. „Ne,“ odpověděla celá rozzářená. „Jsem veselá.“ Protočila jsem panenky, ani jeden to však nevzal na vědomí a tím to haslo. Macon si šel se Sam pro sušenky a já skončila jako páté a nechtěné kolo u vozu. Ztratila jsem v sestře občasnou spojenkyni a získala otravného, uštěpačného kluka. Během následujících let Macon vyrostl o pěknou řádku centimetrů a holky ve škole po něm vzdychaly. A Sam se stala jeho přítelkyní. A bylo to. Macon Saint trávil u nás doma víc času než mimo něj. Polehával na našem gauči, kradl ovladač, aby se mohl dívat na sportovní přenosy, seděl u naší večeře a házel po mně drobky jídla, když se zrovna moji rodiče nedívali. Nejhorší na tom bylo, jak mě jeho blízkost bolela. Jejich blízkost. Protože jsem si v jejich společnosti připadala jako podřadná. Nikdy jsem nechodila na rande ani neměla vážného přítele. Nikdy mě nikdo na rande nepozval a netušila jsem, jak bych někoho mohla pozvat. Byla jsem jednoduše Delila, sama samotinká. Kamarádky, které jsem si našla, byly ze Sam a Macona nervózní a nechtěly chodit ke mně domů, protože se bály, že tu na ně nara13
zí. Což znamenalo, že jsem buď chodila za nimi, nebo jsem čelila krásnému párečku sama. Na střední škole už jsme do sebe s Maconem šili, kdykoli jsme na sebe narazili. Ovšem až na konci našeho čtvrťáku se můj odpor k němu změnil v čirou nenávist. „Jdeme se Saintem na maturák.“ Sam si s vítězoslavným úsměvem otevřela skříňku. Ukládala jsem právě do skříňky pouzdro s houslemi a ani nevzhlédla. „Sammy, to bylo snad už dávno nad slunce jasnější. Maturák se koná za měsíc. Proč mi to vůbec říkáš?“ Sam obrátila oči v sloup. „To mi to vážně nemůžeš přát?“ „Co ti mám přát? Že chodíš s ďáblem? Že jsi nasadila laťku tak nízko, že ve všech budoucích vztazích si budeš říkat, jak jsi to s tím nebo oním vyhrála?“ Pokrčila jsem rameny. „Asi by se dalo říct, že sis to dobře naplánovala.“ „Jenom závidíš, protože nemáš s kým na maturák jít.“ „Že závidím?“ Odfrkla jsem si. „Jdeš na maturitní ples s Kenem v životní velikosti, ale i ta panenka má zajímavější osobnost než Saint. To už bych šla raději sama než se spokojit s touhle vyhlídkou.“ „Lhářko. Vsadím se, že kdyby tě pozval Matty Hayes, šla bys.“ Ať se jde Sam bodnout za to, že vidí to, co jsem jí ukazovat nechtěla. Matty se mi drobátko líbil. Sam se na mě zakřenila. Četla ve mně jak v laciném bulvárním plátku. „Možná by s tebou i šel, kdyby sis dala na svém vzhledu aspoň trochu záležet.“ „To ani omylem.“ Oznámení zaznělo hlubokým, sebejistým hlasem. Ne mým. Při zvuku jeho charakteristického hlasu, jenž mi zazněl někde nad hlavou, mi ztuhla ramena a ovanula mě vlna čirého děsu. 14
Macon se ramenem opíral o stěnu mojí skříňky a výsměšně na mě hleděl s očima pod kšticí vlasů sestříhaných na Zaca Efrona. Kdykoli jsem se na Macona Sainta zadívala, jako bych dostala ránu na solar. Byl nádherný, jasně, nejvýraznější byly ale jeho oči. Jejich pohled pálil, jako by mi mohl sežehnout kůži na popel a vyrvat srdce z hrudi. Máma vždycky říkala, že se vyjadřuju vzletně, ale tak to opravdu bylo. Vyměnit si pohled s Maconem bylo jako postavit se do cesty rozběsněné bouři. Vyjdete z ní zesláblí, udýchaní a pohmoždění. „Nevzpomínám si, že bych tě pozvala, ať se k naší konverzaci připojíš,“ podotkla jsem. Odfrkl si. „Pozvánku nepotřebuju. A u Hayese nemáš šanci. Ten je na vypatlaný vyzábliny. Víš, co myslím. Holky jako Barbie.“ Jeho zmínka o vyzáblinách mi vyrazila dech. Očividně taky slyšel moji poznámku o Kenovi. Bylo mi to ukradené a taky jsem mu to chtěla říct, Macon však neskončil. Přistoupil tam na té chodbě krátce před obědem až ke mně, prohlédl si mě tmavýma divokýma očima a nesouhlasně nakrčil nos. „Vypadáš v těch šatech jako kroketa, Bakerová.“ Štvalo mě, že najednou lituju, že jsem si pro dnešek zvolila pletené šaty v barvě velbloudí srsti a semišové kozačky ve stejném odstínu, a taky to, že jsem si pod jeho kritickým pohledem začala připadat jako brambora. Nic z toho jsem však nedala Maconovi najevo. „Pro některé z nás není vzhled všechno, Podfukáři.“ Protože přesně tohle byl – dokonalý podfukář, který ostatní přinutil věřit, že by ho měli obdivovat. „Krása vybledne a na povrch vyplave ošklivost, kterou v sobě nosíš.“ 15
Narovnal se a ušklíbl. „Předpokládám, že jsi jedna z těch, kterým na kráse nezáleží a člověka si zamiluje jenom pro jeho osobnost, že jo?“ Cítila jsem v tom léčku, jen jsem nevěděla, kam tím míří nebo jak se jí vyhnout. Zvedla jsem bradu a zachovala klid. „Ano.“ Přikývl, jako by si tím potvrdil něco, o čem věděl jen on, a naklonil se ke mně. Většina mých spolužáků byla cítit přílišným množstvím deodorantu, Macon naopak voněl po cedrovém mýdle a feromonech, z kterých by se holce zamotala hlava. „Něco mi pověz, Kroketo. Vážně tě zajímá krásná duše, když u sebe v pokoji vzdycháš nad kalendářem polonahých hasičů?“ Zbledla jsem a nepříjemně mě zamrazilo. Macon se krutě usmál. „Ani na vteřinu nevěřím, že by tě Hayes upoutal oslnivou osobností. Chováš se povýšeně, přitom ti na vzhledu záleží stejně jako nám ostatním. Já mám alespoň odvahu to přiznat.“ Co na tom bylo nejhorší? Že měl pravdu. S třísknutím jsem svou skříňku zabouchla a utekla. „Člověk se s tebou dobře baví, Kroketko,“ křikl za mnou rozesmátým hlasem. Zatraceně hlasitým. A když Macon Saint promluvil, lidi poslouchali. Do oběda se už jídelnou nesly vtipy o kroketách. Ke svému zděšení jsem se příštího dne dozvěděla, že je k obědu smažený sýr s kroketami. Kam jsem se podívala, všude jsem viděla jen ty hnědé kuličky z bramborového těsta. Král Shermontské střední mě označkoval a všichni se podle toho zachovali. Moje zoufalství zesílilo do takové míry, až jsem málem ani nešla na maturitní ples. Tehdy se do toho konečně vložila Sam a přišla za mnou do pokoje na kus řeči. „Nedělej si ze Sainta těžkou hlavu. Myslí to jako 16
legraci.“ Vzala mě za ruku a zadívala se na mě bezelstnýma modrošedýma očima. „A je vážně paráda, že ti dal přezdívku. Nikomu jinému ji nedal. Ani mně.“ Při tom pomyšlení se zamračila, jako by si právě uvědomila něco, co se jí vůbec nelíbilo. „Kroketa není přezdívka,“ vyštěkla jsem. „Je to urážka. Klidně ti ji přenechám.“ „Ne.“ Zavrtěla hlavou, až se jí rovné vlasy v lesklé vlně přehouply přes rameno. „Potřebuju něco jiného. Něco, čím stvrdím náš vztah.“ Byla jsem pyšná na to, že jsem se v tu chvíli nepozvracela, avšak bez přemýšlení jsem vyhrkla: „Co třeba takovou věc jménem zrcadlo? Když se v nich oba tak rádi zhlížíte?“ Sotva jsem to řekla, zalitovala jsem. Samina krásná tvář zčervenala. Okamžitě vstala z postele. „Sam, nemyslela jsem –“ „Ne,“ skočila mi do řeči ostře. „Řekla jsi svoje. Víš, Saint má pravdu. Nemůžeš si pomoct a prostě musíš lidi urážet.“ „Omluv mě, budu se teď chvíli dusit ironií,“ odsekla jsem. „Pořád vtipkuješ,“ pokračovala Sam, přestože to ode mě vtip nebyl. Složila si paže na hrudi. „Tvůj problém je, že nevíš, jak tuhle hru hrát.“ „Jakou hru? Život není hra.“ „Blbost. Vždycky byla a vždycky bude. Musíš se usmívat, ať už chceš, nebo ne. Lichotíš důležitým lidem, aby ti pomohli nebo ti kryli záda.“ Počítala na prstech. „Když všichni předpokládají, že jsi ten nejhodnější, nejnápomocnější nebo nejupřímnější člověk na světě, projde ti úplně všechno.“ „Tak taková bych podle tebe měla být?“ vložila jsem se do toho. „Falešná a vypočítavá?“ 17
Sam pokrčila rameny. „Přesně takhle se ti nejúspěšnější lidi dostali tam, kde jsou. Intrikují, uzavírají spojenectví a uskutečňují své plány.“ „Pokud tohle znamená úspěch, tak o něj nestojím. Radši ničeho nedosáhnu, než abych měla černé svědomí.“ Sam si povzdechla. „Klidně si do mě rýpej, jestli chceš, ale vím, že se bojíš jít na ples. Sama.“ S těmi slovy odešla. Tím bylo rozhodnuto. Vyrazila jsem s mámou koupit šaty. Nikdo mi nebude nadávat do zbabělců. Vybrala jsem si smaragdově zelené, dlouhé pouzdrové šaty klasického střihu s křidélkovými rukávy. Připadalo mi, že v nich příliš poutám pozornost, máma ale přísahala, že mi moc sluší. Šla jsem sama. Logicky vzato jsem věděla, že nejsem jediná, kdo jde na ples bez partnera, přesto se mi nervozitou svíral žaludek, zatímco jsem kráčela chodbou k tanečnímu sálu hotelu, v němž se konal náš maturitní ples. Pak jsem ho spatřila. Macon se znuděným výrazem postával za skupinou svých přátel, jejichž pozornost v tu chvíli patřila Sam. Nevím, co ho upozornilo na můj příchod, ale otočil se ke mně, právě když jsem se přiblížila. Zadívali jsme se na sebe. Zpomalila jsem. V dokonale padnoucím obleku vypadal… Bylo to zvláštní, ale jako by sem nepatřil. Patřil k těm krásným lidem, kteří si užívají večírky někde na jachtě nebo předvádějí luxusní modely na pařížských přehlídkových molech. Nevím, proč jsem si to neuvědomila dřív – že do tohoto města nezapadá, stejně jako já. Rozdíl byl v tom, že nikomu nevadilo, že je Macon outsider – byli v jeho společnosti rádi. 18
Nevzpomínám si, že bych se pohnula, ale najednou jsme se ocitli tváří v tvář. Prohlédl si mě zamračenýma tmavýma očima. „Přišla jsi.“ Dobře… „Neměla jsem sem snad chodit?“ Svraštil obočí ještě víc a těkal pohledem, jako by ho můj příchod zneklidnil. „Nevěřil jsem, že se tu ukážeš.“ Pokrčila jsem rameny, vědoma si svých nóbl šatů, make-upu a vlasů upravených do rozpuštěných kudrn. Necítila jsem se sama sebou, ale připadala jsem si krásná. „Mrzí mě, že jsem tě zklamala.“ Promluvil až po chvíli, tiše, skoro šeptem. „Nejsem zklamaný.“ Oba jsme se odmlčeli, stejně překvapení a zmatení. Sice jsem ho asi nezklamala, ale ani to nevypadalo, že má radost. Tu jsem neměla ani já. Maconu Saintovi jsem nevěřila. Jako bychom uzavřeli nepsanou dohodu, oba najednou jsme se otočili a rozešli se každý jiným směrem. Rozechvělá a s bušícím srdcem jsem vešla do sálu. Většina čtvrťáků buď tancovala, nebo se bavila ve skupinkách. U jedné zdi stál dlouhý švédský stůl a u něj řada zájemců o jídlo. Nevadilo mi to, protože jsem byla stejně příliš zneklidněná, než abych dokázala cokoli sníst. Brzy se však začal nést sálem šelest a překvapený smích. Hluk narůstal a postupně se měnil ze šokovaného na zlomyslný. Zdrojem smíchu byl švédský stůl, a když jsem se k němu zadívala, pohled mi oplatily desítky párů očí. Zahořely mi tváře a rozhlédla jsem se kolem. Všichni na mě zírali. 19
S hrdlem sevřeným panikou jsem se pomalu vydala ke stolu. Všude zněl smích a vzduchem se neslo šeptané slovo „Kroketa“. Tehdy jsem pochopila. Jídlo. Na všech tácech ležely krokety. Všude samé krokety. Nedokázala jsem se nadechnout. Svaly se mi ublížením zatnuly. Někdo zahvízdal a najednou odněkud přiletělo několik kroket. Jedna z nich mě zasáhla do šatů a na saténu po sobě zanechala mastnou stopu. Trhla jsem sebou. Kůže mi hořela. Na opačném konci sálu moje sestra zalapala po dechu a v panice vytřeštila oči, nepostavila se však za mě. Jako by ztuhla. Nějak jsem poznala, že do sálu vešel Macon. Zastavil se několik kroků ode mě a zíral na stůl. Jeho kamarád Emmet zvolal: „Tohle se ti povedlo, Sainte. Úžasnej kousek!“ Všichni se rozesmáli. Bolestně ostře jsem se nadechla. Macon neodpověděl. Zaletěl ke mně pohledem. V očích se mu mihlo něco zneklidňujícího, zvláštní směs emocí, které jsem nerozšifrovala. Po jedinou krátkou vteřinu jsem si říkala, že to možná byly výčitky svědomí, jenže pak narovnal ramena, jako by čekal bitvu. V uších mi řvala zuřivost a dodávala mi sílu. Vyrazila jsem k Masonovi, který se nehnul ani o píď. Sál umlkl. „Ty… hajzle,“ sykla jsem. „Sice jsi všechny oblbnul, ale já znám pravdu. Uvnitř jsi odporný. Bezcenná duše, která nikdy nedojde vykoupení.“ Odpovědí mi byl vztek, který se mu mihl přes dokonalý obličej, neřekl však ani půl slova, jen vycenil zuby, jako by se snažil ovládnout. Na tom však už nezáleželo. Skončila jsem s ním. „Opravdu tě upřímně nenávidím,“ zašeptala jsem a vyběhla ze sálu. 20