Zloděj stínů
Praha 2022
Přeložila: Dana Šimonová
Elizabeth Hoyt: Zloděj stínů Vydání první Copyright © 2012 by Nancy M. Finney This edition published by arrangement with Grand Central Publishing, New York, New York, USA. All rights reserved Images and Cover Art Illustration by Period Images, Pi Creative Lab and MMuse - 1007. Cover Text by Ricardo. Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2022 jako svou 2506. publikaci Přeloženo z anglického originálu Thief of Shadows Český překlad © 2022 Dana Šimonová Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Přebal a vazba Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-1804-2 BARONET Praha 2022
Elizabeth Hoyt
Zloděj stínů
Věnování Mému oblíbenému švagru Charlesovi, ohromně talentovanému všestrannému umělci, jenž se zajímá o tanec, divadlo i vizuální umění a jemuž přesto nevadí natočit občas i nějaký romantický film.
1. kapitola } Ach, sedněte si kolem mě, moji drazí, a nechte svíce jasně hořet, protože dnes večer vám budu vyprávět příběh o Duchovi ze St. Giles v kostýmu Harlekýna… z
L egendy
o harlekýnském
D uchovi
ze
S t . G iles
LONDÝN, ANGLIE KVĚTEN 1738
Tělo ležící přes ulici – to jí tak ještě scházelo. Isabel Beckinhallová – baronka Beckinhallová – si tiše povzdechla. Její kočár zastavil v nejhorší čtvrti Londýna – na špinavé ulici ve St. Giles. A proč se nacházela ve St. Giles, přestože už padal soumrak? Protože byla tak hloupá, že se nabídla Dámskému syndikátu ve prospěch Útulku pro potřebná miminka a osiřelé děti jako dobrovolnice při poslední prohlídce nového domova. Nikdy se nikam nehlas jako dobrovolnice. Dokonce ani tehdy, když jsi příjemně nasycená teplými sušenkami a horkým čajem. Teplé sušenky byly zjevně dílem ďáblovým nebo možná dílem lady Hero Readingové, jedné ze dvou zakládajících patronek domova. Lady Hero si znovu naplnila šálek čajem a podívala se na Isabel 9
svýma bezelstnýma šedýma očima a hezky se jí zeptala, jestli by Isabel nevadilo, kdyby se setkala s panem Winterem Makepeacem, přísným vedoucím útulku, a prohlédla s ním novou budovu. A Isabel bezstarostně souhlasila jako nějaké hloupé, nacpané hovádko. Ale ten zatracený chlap se ani neukázal! „Búú,“ zamumlala si pro sebe Isabel právě ve chvíli, kdy se dvířka kočáru otevřela a dovnitř vstoupila komorná Pinkney. „Madam?“ zeptala se Pinkney se široce rozevřenýma, vystrašenýma očima. Ale Pinkney měla své modré oči téměř vždy široce otevřené a vystrašené. Byla jednou z nejžádanějších komorných v Londýně a arbitrem nejnovější módy, přestože jí teprve nedávno minulo jednadvacet let a byla poněkud naivní. „Nic,“ odtušila Isabel a odmávla rukou svůj zvířecí projev. „Zjistila jsi, proč trvá tak dlouho odstranit z cesty mrtvé tělo?“ „Ano, madam,“ přisvědčila Pinkney. „Je to proto, že on není mrtvý.“ Její pěkné světlé obočí se starostlivě stáhlo dohromady. „Alespoň zatím ne. Lokaj Harold ho pomalu odtáhl na stranu. A nevěřila byste tomu, madam, ale je to komický herec.“ Nyní zase nevěřícně zamrkala Isabel. „Harold?“ „Ach ne, má paní!“ zachichotala se Pinkney, dokud si nevšimla Isabelina vážného pohledu. „Ehm…,“ komorná si odkašlala, „… ten dosud živý muž. Je oblečený jako Harlekýn, má masku a všechno ostatní…“ Isabel už ji neposlouchala. Otevřela dvířka a vystoupila z kočáru. Venku se začalo stmívat. Blížil se soumrak toho zasmušilého adventního dne. Na západě planuly ohně a z té strany bylo také slyšet výkřiky davu výtržníků. Zněly velice blízko. Isabel se zachvěla a pospíšila k Haroldovi a druhému lokajovi, kteří se sklá10
něli nad postavou ležící na zemi. Pinkney si možná popletla kostým, nebo toho muže, nebo masku, nebo… Ale ne. Isabel se prudce nadechla. Sama nikdy nezahlédla nechvalně známého Ducha ze St. Giles. Neměla však žádné pochybnosti, že to je on. Muž, ležící na břiše, měl na sobě červenočerně kostkovaný kostým Harlekýna. Měkký černý klobouk se širokou krempou mu spadl z hlavy. Viděla, že hnědé vlasy má jednoduše stažené dozadu. Krátký mečík měl zastrčený v pochvě na boku, zatímco dlouhý meč držel v jedné ruce. Horní část obličeje mu zakrývala černá maska s legračně dlouhým nosem. Vidět byla pouze jeho hranatá brada a široká ústa. V pootevřených rtech se bělaly rovné zuby. Horní ret měl o něco větší než spodní. Isabel přenesla svou pozornost na lokaje. „Je naživu?“ „Stále ještě dýchá, má paní.“ Harold potřásl hlavou. „Ale nevím, jak ještě dlouho.“ Nedaleko od nich se ozval výkřik a řinčení rozbíjeného skla. „Naložte ho do kočáru,“ přikázala Isabel. Sehnula se, aby zvedla jeho klobouk. Druhý lokaj Will se zamračil. „Ale, má paní…“ „Teď hned. A nezapomeňte na jeho meč.“ Vtom spatřila, jak do uličky zahýbá dav lidí. Lokajové pohlédli jeden na druhého a potom Ducha zvedli. Harold bručel nad jeho váhou, ale jinak si nestěžoval. Shromážděný dav se na konci ulice na chvíli zastavil. Někdo vykřikl. Vzbouřenci si všimli kočáru. Isabel si zvedla sukně a pospíšila za lokaji. Harold ztěžka vydechl a pustil Ducha na podlahu kočáru. Isabel se neelegantně vyšplhala dovnitř. Pinkney zírala 11
se široce otevřenýma očima na Ducha na podlaze, ale Isabel ji pro tuto chvíli ignorovala. Hodila na něj klobouk. Poté zvedla sedadlo a vytáhla ze skrytého prostoru dvě pistole. Pinkney vylekaně vykřikla. Isabel se otočila a podala pistole lokajům u dveří. „Nenechte nikoho, aby vylezl na kočár.“ Harold pevně stiskl čelisti. „Ano, má paní.“ Převzal pistole, jednu podal Willovi a naskočil na zadní stupátko kočáru. Isabel zavřela dveře a zaklepala na strop. „Jeď tak rychle, jak to půjde, Johne!“ Kočár prudce vyrazil dopředu, zatímco něco bouchlo do jeho boku. „Má paní!“ vykřikla Pinkney. „Tiše,“ přikázala jí Isabel. Na sedadle komorné ležela přikrývka, kterou si Isabel obvykle kladla na nohy. Teď ji přehodila přes Ducha. Opřela se zády o opěradlo a vytáhla nahoru okénko, zatímco kočár zahýbal za roh. Znovu něco udeřilo do kočáru a za okénkem se objevila rozšklebená tvář člověka, který přejel jazykem po skle. Isabel pohlédla na toho muže. Srdce jí prudce bušilo, ale tvář měla klidnou, když se setkala s jeho očima. Měl je podlité krví a naplněné šílenou zuřivostí. Kočár sebou trhl a muž z něj spadl. Vtom se ozval výstřel z jedné pistole. „Má paní,“ zašeptala Pinkney s bílou tváří, „ten mrtvý muž…“ „Ještě stále živý muž,“ zamumlala Isabela a hleděla na přikrývku. Doufala, že nikdo, kdo by se díval do kočáru, by neviděl ukrytého Ducha ze St. Giles, ale jen pokrývku nohou ležérně pohozenou na podlaze. Trhla sebou, jak kočár zabočil prudce za roh. 12
„Ještě stále živý muž,“ poslušně zopakovala Pinkney. „Kdo je to?“ „Duch ze St. Giles.“ Pinkney vytřeštila své modré oči. „Kdo?“ Isabel pohlédla podrážděně na komornou. „Duch ze St. Giles. Nejznámější lapka v Londýně, který vychází v kostýmu Harlekýna a buď znásilňuje a vraždí, nebo zachraňuje a ochraňuje, podle toho, čemu z těch pověstí věříš.“ Kdyby Pinkney otevřela oči jen o maličko víc, určitě by jí vypadly z hlavy. „Pořád nic?“ Isabel mávla rukou k okénku a k výkřikům a ječení venku a jemně prohlásila: „Neslyšela jsi o tom muži, kterého chce dav zabít?“ Pinkney se s hrůzou podívala na pokrývku. „Ale… proč, má paní?“ S ohlušujícím zvukem vystřelila druhá pistole. BUM! Pinkney vyskočila a vyhlédla divoce z okénka. Proboha, teď jsou bez munice. Isabel se modlila, aby sloužící byli v bezpečí – a aby udrželi dav v patřičné vzdálenosti i bez střelných zbraní. Byla sice aristokratka, ale jenom v posledním roce vytáhli v St. Giles jednoho vikomta z kočáru, zbili ho a okradli. Isabel se zhluboka nadechla a hmatala pod pokrývkou, dokud nesevřela jílec Duchova meče. Vytáhla ho odtud, a zatímco Pinkney na ni úkosem hleděla, položila si těžký meč na klín. Když nic jiného, mohla by jím někoho praštit po hlavě. „Chtějí ho zabít, protože dnes dopoledne odřízl z oprátky Fešáka Mickeyho O’Connora.“ Pinkney se po tom sdělení rozzářila. „Ach, Fešák Mickey. Ten pirát! O tom jsem slyšela. Prý je krásný jako hřích a obléká se lépe než sám král.“ Samozřejmě že její komorná slyšela o tom extravagantním pirátovi. 13
„Nejspíš ano.“ Isabel sebou trhla, když něco udeřilo do okénka, až sklo prasklo. „Nejspíš ho chudáka honili až od tyburnské šibenice.“ „Ach.“ Pinkney si skousla ret. „Promiňte, má paní, ale proč jsme ho tedy vzali do kočáru?“ „Připadá mi nesprávné nechat někoho rozsápat davem,“ poznamenala Isabel a nedovolila, aby se jí na obličeji ukázal strach, jenž jí svíral srdce. „Zvlášť takového mladého, krásného muže.“ Pinkney pohlédla nesměle na Isabel. „Ale jestli po něm jde ten dav a on je v našem kočáře… tak…“ Isabel sebrala veškerou sílu vůle, aby se na komornou sebevědomě usmála. Sevřela přitom bezděky ruku na jílci meče na klíně. „Právě proto nikomu nedovolíme, aby zjistil, že tu Duch je, že?“ Pinkney několikrát zamrkala, jako by si v hlavě srovnávala tuto logiku. Potom se usmála. Vypadala přitom opravdu půvabně. „Ach, jistě, má paní.“ Komorná se opřela zády o polstrování. Byla zcela ujištěná, že už jím žádné nebezpečí nehrozí, když se všechno vysvětlilo. Isabel odtáhla nepatrně záclonku, aby vykoukla ven prasklým okénkem. Nebyla zas tak důvěřivá. Mnohé uličky v St. Giles byly velice úzké a točité – což byl důvod, proč kočár jel až dosud tak pomalu. Dav se mohl pěšky pohybovat rychleji než oni. Ale když pohlédla dozadu, spatřila, že dav začíná zaostávat. Kočí John konečně našel přímý úsek ulice a poháněl koně do cvalu. Isabel spustila záclonku s upřímným výdechem úlevy. Bohudíky. Kočár však náhle prudce zastavil. Pinkney vyjekla. „Uklidni se,“ přikázala Isabel komorné s přísným 14
pohledem. Rozhodně nepotřebovala, aby Pinkney omdlela, kdyby byli napadeni. Isabel vykoukla z okénka a urychleně schovala meč pod pokrývku. Stihla to jen tak tak. Dveře se otevřely a v nich se objevil přísně se tvářící důstojník v šarlatové uniformě. Isabel se rozplývala: „Kapitáne Trevillione! Moc ráda vás vidím – zvlášť poté co jsme unikli rozvášněnému davu.“ Kapitánovi zrudly ostře řezané tváře, přesto se bystře rozhlížel po kočáře. Zdálo se, že na chvíli prodlel zrakem na pokrývce na podlaze. Isabel nespouštěla oči z jeho tváře a stále se usmívala. Jakoby náhodou zvedla nohu a položila ji na pokrývku. Dragoun se jí znovu zadíval do tváře. „Madam. Rád vidím, že jste vy i vaše služebnictvo v pořádku a bez úrazu. Dnes není zdrávo potulovat se po St. Giles.“ „Ano, ale to jsme nevěděli, když jsme sem dnes ráno vyjeli.“ Isabel zvedla obočí ve zdvořilé otázce. „Už jste chytili toho piráta?“ Kapitán sevřel úzké rty. „To je jenom otázka času. Dostaneme ho a s ním i Ducha ze St. Giles. Dav je oba přiměl k útěku. Přeju vám hezký den, má paní.“ Přikývla a neodvážila se vydechnout, dokud důstojník nezavřel s bouchnutím dvířka kočáru a dokud nedala kočímu Johnovi znamení, aby jel dál. Pinkney pohrdavě odfrkla. „Vojáci. Jejich paruky jsou už tak hrozně nemoderní.“ Isabel se opřela vzadu o polstrování a krátce se na komornou usmála. Za půl hodiny zastavil kočár před jejím londýnským sídlem. 15
„Odneste ho dovnitř,“ přikázala Haroldovi, když jim otevřel dvířka. Ustaraně přikývl. „Ano, má paní!“ „A Harolde?“ Isabel vystoupila z kočáru, ale stále svírala Duchův meč. „Zvládli jste to výborně. Ty i Will.“ Isabel pokynula hlavou ke druhému lokajovi. Haroldovu širokou, venkovskou tvář osvítil nesmělý úsměv. „Děkuji vám, má paní.“ Než Isabel došla ke dveřím domu, dovolila si mírný úsměv. Její drahý zesnulý manžel Edmund pro ni zakoupil Fairmont House krátce předtím, než zemřel, a daroval jí ho k osmadvacátým narozeninám. Věděl, že titul i nemovitosti přejdou na vzdáleného bratrance, a přál si, aby manželka byla dobře zajištěná a měla svůj vlastní domov, který by nebyl zahrnutý do dědičného majetku. Isabel ho před čtyřmi roky celý znovu vybavila. Vstupní hala byla nyní obložena dubovými deskami v teplé, světle hnědé barvě. Podlahu tvořily dřevěné parkety a sem tam stály předměty, které se jí líbily: roztomilý stolek s deskou z růžového mramoru a s pozlacenými nohami, smějící se faun v chlapeckém věku držící zajíce, vyvedený v černém mramoru, a malé oválné zrcadlo v perleťovém rámu. Všechny tyto věci měla ráda pro jejich tvar, nikoli hodnotu. „Děkuju vám, Buttermane,“ pravila Isabel, která si dala meč pod paži a podala majordomovi rukavice a klobouk, „potřebuju okamžitě připravit jednu ložnici.“ Butterman, který byl, stejně jako všichni ostatní sloužící perfektně vycvičený, ani nemrkl nad nečekaným příkazem – nepodivil se ani meči, který ležérně držela v ruce. „Ano, má paní. Bude vyhovovat Modrý pokoj?“ 16
„Jistě.“ Butterman luskl prsty a jedna sloužící už pospíchala po schodech nahoru. Isabel se otočila a sledovala, jak dovnitř vcházejí Harold s Willem a nesou mezi sebou Ducha. Na prsou měl položený černý klobouk. Butterman při pohledu na bezvládného muže zvedl o maličký kousek obočí, ale pouze nasměroval lokaje. „Do Modrého pokoje, Harolde.“ „Ano, pane,“ funěl Harold. „Pokud mohu něco navrhnout, má paní,“ zamumlal Butterman, „myslím, že by vám s ním mohla pomoct paní Buttermanová.“ „Ano, děkuju vám, Buttermane. Pošlete, prosím, paní Buttermanovou co možná nejrychleji nahoru.“ Isabel následovala lokaje po schodech do horního pokoje. Pokojské ještě obracely pokrývky na posteli, když tam vstoupili lokajové se svým břemenem. Ale v krbu už hořel oheň. Harold zaváhal, nejspíš proto, že Duch byl špinavý a zkrvavený, ale Isabel ukázala na postel. Když sloužící položili Ducha na neposkvrněné prostěradlo, zasténal. Isabel odložila meč do rohu místnosti a pospíšila k němu. Už byli mimo nebezpečí, ale pulz se jí nezklidnil. Uvědomila si, že ji vzrušuje tento podivný sled událostí. Zachránila Ducha ze St. Giles. To, co začalo jako obyčejný, nudný den, se změnilo v zajímavé dobrodružství. Duch měl zavřené oči. Stále měl na obličeji masku, i když se mu trochu posunula na stranu. Opatrně mu tu věc stáhla přes hlavu a překvapilo ji, že pod ní našla tenký černý hedvábný šál, jenž pokrýval horní část jeho obličeje, od nosních dírek až na čelo. Dvě dírky, 17
které měl vystřižené pro oči, z toho činily druhou tenčí masku. Prohlédla si harlekýnskou masku, kterou držela v ruce. Byla z černě natřené kůže. Díky vysoce zvednutým obloukům obočí a zahnutému pitoresknímu nosu vyhlížela jako maska nějakého chlípného satyra. Odložila ji na stolek vedle postele a znovu se zahleděla na Ducha. Ležel těžce na posteli s rozhozenými údy. Na nohavicích nad vysokými botami se černaly největší krvavé skvrny. Skousla si ret. Některé vypadaly úplně čerstvě. „Butterman mi řekl, že je tu nějaký zraněný muž,“ ozvala se paní Buttermanová, jež právě vtrhla do pokoje. Přešla k posteli a chvíli zírala na Ducha s rukama v bok, než rozhodně kývla hlavou. „Tak se do toho dáme. Potřebujeme ho svléknout, má paní, a zjistit, odkud ta krev teče.“ „Ach ano, jistě,“ přisvědčila Isabel. Začala mu rozepínat knoflíky u poklopce, zatímco paní Buttermanová mu rozepínala kabátec. Isabel zaslechla za sebou zalapání po dechu. „Ach, má paní!“ „Co je, Pinkney?“ zeptala se, zatímco zápolila s nepoddajným knoflíkem. Byla na něm zaschlá krev, a proto byla dírka úplně ztvrdlá. „Není správné, abyste dělala tuhle práci.“ Pinkney mluvila tak zděšeně, jako by Isabel navrhla, že se projde nahá po katedrále ve Westminsteru. „Je to muž.“ „Ujišťuju tě, že už jsem nahého muže viděla,“ pronesla klidně Isabel, zatímco stahovala mužovy nohavice. I spodky pod nimi měl prosáklé krví. Může člověk ztratit tolik krve a přežít? Starostlivě se zamračila a rozvazovala mu šňůrku u spodků. „Nahoře má odřeniny na rameni i na žebrech a několik škrábanců, ale nic, z čeho by vyteklo tolik krve,“ 18
hlásila paní Buttermanová, když rozevřela jeho kabátec a vytáhla mu košili až k ramenům. Isabel na okamžik vzhlédla a ztuhla. Měl vypracovanou, svalnatou hruď, na bledé kůži se mu hnědě odrážely bradavky a mezi nimi rostly černé, kudrnaté chlupy. Břicho měl pevné a tvrdé a pupík skrytý mezi stejnými černými, kudrnatými chloupky. Isabel zamrkala. Opravdu už viděla muže – či spíš několik mužů nahých, ale Edmundovi už bylo skoro šedesát, když zemřel, a rozhodně nevypadal takto. A těch několik diskrétních afér, které měla po Edmundově smrti, byli všechno šlechtici – muži, kteří nikdy tělesně nepracovali. A neměli víc svalů než ona. Oči se jí zastavily na linii chlupů vedoucích od pupíku dolů. Mizely v jeho spodcích. Na nichž měla položené ruce. Polkla a uvolnila mu tuto část oděvu. Překvapilo ji, že se jí třesou prsty, když je stahovala. Tím odhalila jeho genitálie. Měl silný a dlouhý penis, dokonce i v klidu, a těžká varlata. „Zdá se,“ poznamenala paní Buttermanová, „že je na oněch místech dobře vyvinutý.“ „To tedy ano,“ vydechla Pinkney. Isabel se podrážděně rozhlédla. Neuvědomila si, že komorná popošla blíž, aby na Ducha dobře viděla. Isabel přehodila přes jeho slabiny cíp pokrývky, jelikož cítila vůči bezvědomému muži ochranitelský komplex. „Pomozte mi stáhnout mu boty, abychom mohly úplně odhalit nohy,“ obrátila se Isabel na paní Buttermanovou. „Jestli nenajdeme ránu tam, budeme ho muset otočit.“ Ale když mu stáhli kalhoty pod kolena, na mužově pravém stehně se objevila dlouhá rána. A po vytržení nasáklé látky z rány vytryskla další krev a stékala mu po noze. 19
„Tady to je,“ řekla paní Buttermanová. „Můžeme poslat pro doktora, má paní, ale já jsem v práci s jehlou a nití docela šikovná.“ Isabel přikývla. Znovu se podívala na ránu a ulevilo se jí, že nevypadá tak hrozně, jak se obávala. „Přineste si všechno, co budete potřebovat, paní Buttermanová, a vezměte Pinkney s sebou, aby vám pomohla. Mám pocit, že náš raněný by z doktora nebyl moc nadšený.“ Paní Buttermanová odspěchala s Pinkney v závěsu. Isabel počkala, až bude v pokoji sama s Duchem ze St. Giles. Proč ho vůbec zachraňovala? Učinila to takřka bezmyšlenkovitě – instinktivně ji odpuzovala představa, že by měla ponechat bezmocného muže napospas davu. Když se však nyní nacházel v jejím domě, začala být na toho muže zvědavá. Jaký muž riskuje svůj život v převlečení za Harlekýna? Je to lupič, nebo nějaký nájemný zabiják? Nebo prostě šílenec? Isabel se na něj podívala. Byl v bezvědomí, ale jeho přítomnost byla pořád dominantní, třebaže měl tělo rozhozené na elegantní posteli. Byl to muž na vrcholu života, silný, atletický a téměř nahý před jejím zrakem. Neviděla pouze jeho tvář. Natáhla ruku k hedvábné masce, která stále skrývala horní část jeho tváře. Je hezký? Ošklivý? Nebo vypadá obyčejně? Už měla ruku skoro na masce, když jeho paže najednou vylétla vzhůru a chytila ji za zápěstí. Otevřel oči – pronikavé a zcela jasně hnědé. „Ne.“
} Tento den vůbec neprobíhal tak, jak měl v plánu. Winter Makepeace pohlédl do chytrých modrých očí lady Isabel Beckinhallové a marně uvažoval, jak se má 20