P Ř E D M L U VA
Milé čtenářky, milí čtenáři, otevíráte knihu příběhů pozapomenutých českých spisovatelek, které psaly ve druhé polovině devatenáctého a v první polovině dvacátého století. Proč jsem se rozhodla takovou knihu napsat? Protože jsem ji sama chtěla číst a také proto, že jsem těmto „ženám slova“ chtěla vzdát hold. Občas v duchu – a někdy i doopravdy – listuju svým starým, zežloutlým sešitem literatury, kterou jsem milovala ze všech školních předmětů nejvíc. Číst knihy a potom o nich mluvit? To pro mě byla zábava. Pochopitelně že šlo především o knihy mužů-spisovatelů. Poznámek o ženách-spisovatelkách mám v sešitě poskrovnu: Božena Němcová, Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská. Žádné další ženy nepsaly? A ve dvacátém století, které na linkovaných listech mého sešitu zcela ovládli muži, ženy nepsaly vůbec? Například o Mileně Jesenské, statečné české literátce, překladatelce a novinářce, kterou popravili nacisté, padla při výuce zmínka jen v souvislosti s Kafkou. O Růženě Svobodové jsem si před pětadvaceti lety zase propiskou poznamenala, že byla milenkou F. X. Šaldy a něco prý „občas napsala“. Až když jsem začala sama psát knihy, postupně jsem objevovala literární díla stvořená ženami. A žasla jsem,
6 / 7