Příručka šťastného indiánského dědy
Dědeček je v moderním světě téměř mytická bytost. Naučí svá vnoučata jezdit na kole i plavat, spát pod stanem, mastit karty, vyprávět sprosté říkanky a krkat celou abecedu. A taky foukat stupnice do pivních lah ví, mýt se do půli těla u umyvadla, vařit poctivý buřtguláš, poznávat houby, chytat ryby, rozdělávat oheň, dojíst všechno z talíře, neplakat – a hlavně naslouchat příběhům. V každodenním životě bývá přísný, respektovaný a hodný úcty. Ale v objetí svých vnoučat se proměňuje. Mění se ve veselého spiklence, parťáka na lumpárny, ochránce, učitele i kamaráda. Superhrdinu s multifunkčním nožíkem v kapse a svačinou zabalenou v kapesníku. Vnoučata v něm probouzejí to nejměkčí. Laskavost a hravost. A i když je každý dědeček originál, zdá se, že existují určité vzorce. Jako by byla někde napsaná tajná typologie, podle které se dědečkové rodí – nebo do ní s věkem dorůstají. Tak třeba: Zlaté ruce – opraví všechno, od mixéru po zlomené sáně. Přísný, ale spravedlivý – nikdy neuhne, ale vždycky podrží. Zahradnický mistr – mluví se semínky a sklízí obří dýně. Myslitel – mlčí dlouho, ale když promluví, sedne to. Vypravěč příběhů – všechno má pointu. A většinou i pointu navíc. Rozmazlující – nic není zakázané, když je děda doma. Trenér – zocelí lýtka i duši. Trpělivý rybář – s ním pochopíš smysl ticha. Velké srdce – objímá tak, že se ti zastaví dech.
5