Prolog MICHELLE ČERVENEC 1997 Na dnešek jsem se připravila, jak nejlépe to šlo – přichystala jsem si jednoduché černé šaty, vyzvedla květiny, sešla se s knězem –, ovšem povědět na matčině smutečním obřadu rodině, že jsem se rozvedla, jsem v plánu neměla. „Za pět minut odcházím,“ zašeptá mi Allen důrazně do ucha. „Já vím.“ „Jestli to neuděláš, řeknu jim to sám.“ Zaskřípu zuby. „Já vím.“ Allenovi nesmí uletět letadlo. Jistě, můj exmanžel si mohl zabookovat letenky na zítřek po vigilii, ale když už vás k rodině formálně nic neváže, je zřejmě jedno, jestli své bývalé tchyni vzdáte úctu. Pohrávám si s přívěskem na krku a sleduji dlouhou řadu hostů, vinoucí se kostelíkem. Přinutím se usmát na kohosi, koho ani neznám. Prudce se nadechnu a pomalu vydechnu. „Neměli bychom to dělat dneska.“ Allen odvrátí pohled. Zkřiví rty. „Ano, ale měli bychom jim to oznámit společně. Jedinou příležitost máme dneska. Tak je to správné.“ Tak je to správné.
STESTI NA DOSAH.indd 9
10.08.26 15:17