KAPItOLa 1
Byl už skoro večer. Se spokojeným úsměvem na rtech jsem pozorovala v posledních unavených paprscích slunce stejně unavené poletující částečky prachu, rozvířené zaklapnutím notebooku. Půl osmé. Výborně, pochválila jsem se neskromně za všechnu odvedenou práci, kterou jsem ten den zvládla. Můj – pěkně dlouhý – to-do list byl seškrtaný odshora až dolů. Seděla jsem sama v rozlehlé advokátní kanceláři, kde to přes den hučelo hovory a telefonáty, tisknutím papíru a smluv, boucháním razítek, občasnými spory mezi kolegy, ale i smíchem. Kolegové chodili sem a tam, uvolněně, s přátelským úsměvem na tváři, ale i frustrovaně nebo s afektovanou důležitostí. Vonělo to tu vzrušením, napětím a stresem. Stres byl esenciální složkou mojí práce. Teď tu však byl klid a ticho, světlo zajišťovalo už jen pár dekorativních lampiček na komodách podél stěn a několik nezhasnutých monitorů ledabylých kolegů. Obvykle by tady v tuhle hodinu bývala ještě většina zaměstnanců i společníků, ale byl pátek a čekal nás prodloužený víkend. Na pondělí připadal státní svátek, který ctí i ti největší workoholici – soudy jsou totiž bez výjimky zavřené.
Rozhlédla jsem se po celém prostoru, který se ani zdaleka nepodobal nudným a depresivním open officům s šedivými stoly, šedivým nábytkem a šedivými lidmi. Ne. Moje pracoviště bylo jiné. Po dvou velkých kauzách, o kterých si tenkrát štěbetali i holubi na střeše, se advokátní kancelář Mendel a partneři vyšvihla na samý vrchol právnického světa. A my, zaměstnanci, jsme se tetelili blahem, když před deseti lety došlo na stěhování z malé špeluňky v Malešicích do luxusních prostor nově zrekonstruované budovy na Starém Městě, kde jsme zabrali celé první patro. Praxe se z pěti zaměstnanců rozrostla o dalších patnáct během pár měsíců, a dnes tu pracuje na padesát lidí. Každý dostal nejmodernější stůl s nejmodernějším příslušenstvím, které se pravidelně obměňovalo za to nejaktuálnější. Nové počítače, nejnovější modely telefonů a na pár vyvolených čekal i služební mercedes. Pro všechny výběrová káva, obědy zdarma, lístky do lóží divadel, skybox na koncerty a pozvánky na večírky, na kterých se scházeli lidé, co něco znamenali – ale především ti, kteří mohli něco ovlivnit. Pracovat tady nebyla jen otázka peněz a benefitů, ale hlavně prestiže.
Dveře se nám otevíraly samy, devadesát procent poptávek jsme odmítali, vybírali jsme si, jaké případy vezmeme. A samozřejmě – všichni zaměstnanci patřili mezi absolutní špičku. Červené diplomy, stáže na prestižních zahraničních univerzitách, právnický elixír mládí a ambicí. Práce pro jednu z nejprestižnějších kanceláří v zemi byl sen skoro všech studentů právnických fakult. A mně se ten sen splnil.
Dmula jsem se pýchou. Ušla jsem dlouhou cestu a skoro až na pomyslný vrchol jsem se dostala svou pracovitostí,
pílí a – proč to nepřiznat – i darem od pánaboha. Asi bych to neřekla nahlas, ale milovala jsem to pozlátko, tu úroveň. Do jisté míry mi imponovaly i nabubřelé výrazy starších partnerů, kteří si zřejmě mysleli, že jsou lepší než ostatní. A já si to myslela taky.
Na práva jsem šla z lásky k pravidlům a s touhou po spravedlnosti, ale v hloubi duše jsem prahla po stříbrném mercedesu a možnosti nosit se kanceláří jako páv. Potlačovala jsem takové myšlenky, zatřásla jsem hlavou, aby mi vypadly. Styděla jsem se za svou marnivost. Ale jenom trošku. Zadívala jsem se z okna, na právě rozsvícenou plynovou lucernu. Milovala jsem atmosféru Starého Města, jeho historii, útulnost. Design a vybavení kanceláře naprosto ctily původní záměr architektů a krásně spojovaly moderní se starým. Tady se dbalo na tradice. Všechno tohle jsem zbožňovala. A nejvíc fakt, že sem neoddiskutovatelně patřím. Teď už jsem si tím byla jistá a chyběl mi jen krůček, abych stoupla zase o příčku výš.
Vždycky jsem chtěla být právničkou – už od chvíle, kdy jsem poprvé viděla Ally McBealovou, jsem věděla, že to je přesně to, co chci. Viděla jsem kolem sebe tápající spolužáky a přátele, kteří životem jen proplouvali, zkoušeli jednu práci za druhou, šli po penězích, nebo prostě jen hledali to „ono“, co by bylo přímo pro ně. Já ne. Já chtěla být Ally McBealová.
Začala jsem v téhle firmě brigádně už v prváku na právech, nosila jsem dopisy na poštu, dělala jsem recepční, pak asistentku, holku pro všechno, po škole koncipientku – a teď? Teď jsem tady. Právnička. Organizovaná. To byl klíč k úspěchu, obzvlášť v tomhle oboru. Kolikrát jsem
už zachránila nejednoho kolegu, co měl v dokumentech totální chaos.
Tady jsem doma.
Tolikrát jsem musela předstírat sebevědomí, i v momentech strachu, nejistoty, ve chvíli, kdy jsem udělala chybu. Vždycky jsem musela vypadat, že mám všechno pod kontrolou, že zvládnu cokoli – až se to stalo normou. Úspěchy převažovaly nad chybami a nejistota se proměnila v pevnou ruku. Zranitelná, citlivá a váhavá jsem si dovolila být jen v soukromí. A i to jen výjimečně. V téhle branži jsem musela být lvice. Nenechat nikoho na pochybách. Byla jsem přesvědčená, že to je správně. Jinak by mě sežrali zaživa. Všichni ti starší kolegové, všichni, kdo o mně kdy zapochybovali – musela jsem dokázat, že se nebojím ničeho a nikoho.
Jenom ten poslední krůček.
Přejela jsem prsty po stohu papírů, který jsem si bez studu vytiskla na pracovní kopírce. Advokátní zkoušky. Představovaly logický krok kupředu, samozřejmě jsem to chtěla, ale pracovní vytížení mě zdržovalo. Teď je to tady.
A dnešek byl poslední den před měsíční „pauzou“, na kterou jsem měla nárok. Odcházet z práce jsem nesnášela. Na prázdniny jsem se netěšila a volno dostávala befelem.
V naší firmě jsem nebyla výjimkou. Nikdo nechtěl přijít o nic převratného, zásadního a důležitého. Všichni jsme se báli, že vypadneme z tempa, že nám někdo vyfoukne zajímavý případ. Nikdo nechtěl být nahraditelný. Zvládnu to všechno za měsíc? Zvládnu. Všichni to zvládli. Rázně jsem sebrala hromadu papírů ze stolu a společně s nově koupenými třemi baleními zvýrazňovačů ji zabalila do připravené plátěné tašky. Tak dobře. Odhodlala jsem se
k odchodu domů. Podívala jsem se na nástěnné hodiny. Minuta po osmé. Zima odcházela a jaro dny bez milosti prodlužovalo, ale léto bylo ještě daleko. Byla tma. Zhasla jsem stolní lampičku a přehodila si přes rameno těžkou tašku plnou vědomostí, které do sebe musím za ten měsíc bez výjimky nasoukat.
„Klárko!“
Nadskočila jsem a taška mi spadla na zem jako balvan. „Nechtěl jsem vás vylekat.“ Přes hlasité myšlenky jsem si nevšimla, že do kanceláře vešel sám majitel. Hlavní partner. Modla pro mnohé.
„To já se omlouvám, Františku, nevšimla jsem si vás.“
„Není se za co omlouvat. Co tu ještě děláte? Všichni jsou už na víkend pryč.“
„Musela jsem ještě pár věcí dodělat. Začínám se připravovat na advokátky.“
„Ach ano, jistě, máte pravdu,“ zadíval se na papíry, které mi vykukovaly z tašky, a mně se náhle vrátil ten známý pocit viny – věděla jsem, že jsem si vytiskla slušnou porci materiálů za firemní peníze.
„Máte všechno? Nepotřebujete ještě s něčím pomoci, Klárko?“
„Ne, ne, jste laskavý, Františku, vše je v pořádku.“
Pořád mi úplně nešlo přes pusu oslovovat samotného pana doktora křestním jménem, ale byl to jeho zvyk –s každým, kdo byl ve firmě víc než pět let, přešel na tykání nebo aspoň křestní jméno. Byl to pro něj důkaz loajality, důvěry, ale i tichá odměna. A ta se neodmítala.
„To vy, kdybyste cokoli potřeboval, můžete mi samozřejmě kdykoli –“ začala jsem ještě, ale zvednutá dlaň mě zarazila. Spolu s jeho laskavým úsměvem.
„Klárko, můžu vás ujistit, že vás nikdo nebude rušit v čase, na který máte nárok. O to se sám postarám.“
Jeho slova mě zasáhla silněji, než bych čekala. Dodala mi pocit klidu. Jistoty. Dojalo mě to. Byl to muž na svém místě. Neznala jsem nikoho jako on. Můj mentor, vzor, gentleman starého střihu. Čestný muž, pro kterého bylo potřesení rukou víc než smlouva na papíře. Vyhynulý druh.
Všechno, co dělal, dělal s lehkostí. Vždy věděl, jak se zachovat. Nikdy jsem ho neviděla křičet, a přesto měl největší respekt ze všech. Když vešel do místnosti, lidé zmlkli a čekali. Včetně mě.
Nikdy jsem ho neviděla jinak než v dokonale padnoucím obleku. Možná jsem si ho idealizovala, ale nikdy neudělal nic, co by tu moji ideu narušilo. Neznala jsem nikoho, kdo by ho neměl rád. Ani mezi oponenty – i ti se mu klaněli. A takoví, co si dovolili jeho jméno znevažovat? Ti nikdy nestáli ani za polovinu jeho stínu. Většinou byli jen zklamaní, že se s ním nemůžou měřit.
Bylo mu bezmála sedmdesát, ale udržoval se ve skvělé kondici. Chodil s o polovinu mladšími kolegy na squash. A samozřejmě jim dával na prdel.
„Pojďte se mnou, Klárko.“
Dlaní mě pobídl k pohybu a sám šel s tou svou typickou nonšalancí. Zastavil se před jednou z prosklených kanceláří. Nepřekvapilo mě, že byla prázdná, ale zarazilo mě, že se na ni tak zahleděl.
„Jak se vám líbí?“ zeptal se, aniž by otevřel dveře. Jen se díval skrz sklo, na velký dubový stůl a zelenou právnickou lampičku, která pořád svítila.
Jeho otázka mě zaskočila.
„Ano, je to velmi pěkná kancelář, pane doktore. Nejvíc se mi líbí ten obraz plachetnice.“
Usmál se. Jeho hustý šedivý knír se lehce zatřásl.
„Jsem rád, že se vám líbí ten obraz. To je Winslow Homer. Můj oblíbený malíř. Replika, samozřejmě.“ Zasmál se a zadíval se na mě.
„Ano, je moc krásný.“ Netušila jsem, jak malbu vyzdvihnout. Viděla jsem ji tolikrát, ale nikdy jsem se nad tím nepozastavila. Umění jsem nerozuměla a rozhodně jsem neměla tušení, kdo Winslow Homer je. „Krásné… barvy!“ snažila jsem se říct s nadšením. Doktor se na mě podíval a přitakal. Jiný názor se samozřejmě vylučoval.
„Miluji oceán,“ řekl a zavřel oči. Nasál vzduch, jako by právě stál na pobřeží. „Brzy se vydám na zasloužený výlet. Užiju si čas se ženou, s dětmi, s vnoučaty. Se všemi, které jsem za ta léta tak trochu zanedbával.“ Jeho hlas měl nádech lehké, tiché radosti. Díval se na obraz malé plachetnice na rozbouřeném moři.
„Ale ještě předtím bych chtěl učinit pár rozhodnutí. A jedno z nich se týká téhle krásné prázdné kanceláře, kam se občas chodí zašívat Patrik.“
Podíval se mi přímo do očí.
„Chci, aby byla vaše, Klárko.“
Pootevřela jsem pusu, ale nevyšel z ní žádný zvuk. Srdce se mi zastavilo. Mít vlastní kancelář…
„To ale znamená, že –“ Nedovolila jsem si být natolik troufalá, abych myšlenku dokončila.
„Ano. Chci, abyste se stala partnerkou firmy.“
„Ale…“ Srdce mi začalo bušit jako o závod. Cítila jsem, jak se mi svraštilo obočí, jak mi tělo ztuhlo. Bylo to příliš nečekané. Příliš velké.
Mendel nechal ticho prostoupit celou chodbou a dál se díval na ten obraz rozbouřeného moře. Stát se partnerem ve firmě… to byla nejvyšší meta. Něco, co si zaslouží jen ti nejlepší. Nejschopnější. Nejpracovitější. A především –v našem oboru – hlavně muži. Starší muži.
Přes veškeré vzrušení jsem se nedokázala ubránit pocitu, že jde o nějaký vtip. Nedávalo mi to smysl. František Mendel měl sice spoustu kvalit, které jsem v jiných lidech nikdy neviděla, ale smysl pro humor k nim zrovna nepatřil.
„Možná tak nepůsobím, ale jsem velmi moderní,“ zhoupl se na patách a lehce se pousmál.
Překvapilo mě to. A taky rozesmálo. Ulevilo se mi. Nevěděla jsem, co tím chce říct, ale v tu chvíli jsem se cítila v bezpečí.
„Kam tím míříte, pane doktore?“ pousmála jsem se.
„Je to velmi jednoduché. Nehledejte za tím žádnou právní kličku. Chtěl bych, aby po mém odchodu firmu vedli kompetentní lidé.“
„Váš syn –“ začala jsem, ale nedokončila.
„Jistě, můj syn,“ přerušil mě jemně. „Je velmi inteligentní, pracovitý a má dobré srdce.“ Na chvíli se odmlčel a znovu se zhoupl na patách. „Ale vím, že by mu občas prospěl někdo s jiným názorem na svět.“
Byla jsem v koncích. Celý svůj profesní život jsem se v podstatě snažila přiblížit myšlení svého mentora. Chtěla jsem být stejně jistá, pevná, rozumná. Snažila jsem se smýšlet jako muž. Mít ostré lokty. Nechat si věci neprocházet srdcem. Být neústupná. Nikdy si nic nebrat osobně.
A teď tohle?
„Jste velmi talentovaná, inteligentní mladá dáma,“ pokračoval tiše. „Vkládám ve vás velkou důvěru. Předpokládám, že to víte. Jinak bychom tady spolu nestáli. Ale i tak si myslím, že je důležité některá slova vyřknout nahlas. Aby je dotyčný čas od času slyšel.“
„Děkuju,“ špitla jsem. Rozpačitě. Upřímně. Nevěděla jsem, kam se podívat.
„Chtěl bych váš pohled na svět. Pohled na život. Je nesmírně důležité, abychom přes všechny překážky a výzvy nezapomněli, co je opravdu důležité.“
Podíval se mi přímo do očí a položil mi ruku na rameno. Těžkou, klidnou, jistou. Tolik mě pálila jedna prostá otázka: Co tím myslíte, pane doktore? Co konkrétně je to opravdu důležité? Chtěla jsem to slyšet. Chtěla jsem, aby mi to řekl. Protože cokoli by vyslovil, věřila bych mu.
Ale nedokázala jsem se zeptat. Věděla jsem, že on věří, že já tu odpověď znám. A já… jsem si přála, abych ji opravdu znala.
Dlouho jsem nebyla tak nervózní.
„Tati, můžeme?“ Ze stresu mě vysvobodil David. Číslo dvě ve firmě. Nejméně oblíbený partner. A zároveň ten nejobávanější.
Vysoký, charismatický, s jazykem a mozkem jako břitva. A ten pohled… hluboký, temný, neproniknutelný. Vždy chodil perfektně oblečený, vždy přesně věděl, co říct. Pohyboval se s nejvyšší sebedůvěrou. A s nikým kromě partnerů se téměř nebavil. Nikdo se mu neodvážil oponovat. Možná právě jen jeho vlastní otec.
Většina kolegů v něm viděla poloboha.
Já na něm nikdy nemohla nic přesně uchopit. Něco mi nesedělo. Ale i tak jsem ho respektovala. Věřila jsem
úsudku svého mentora. A pokud byl David jeho pravá ruka, měla jsem pro něj úctu. I když… neklid ze mě nikdy úplně nezmizel, když byl nablízku.
František se na mě naposledy podíval.
„Teď se tím nestresujte. Na rozhovor máme ještě spoustu času. Soustřeďte se na advokátní zkoušky. Není to žádná legrace. Ale nic, co by zrovna vás mělo rozhodit.“
Dívala jsem se za ním, jak odchází. Elegantně. Lehce. I když trochu unaveně. Cítila jsem v sobě zvláštní směs neklidu a vzrušení. Opravdu řekl to, co si myslím, že –
Telefon zavibroval a vytrhl mě ze všeho.
„Ahoj, promiň, já vím, moc se omlouvám, měla jsem strašně –“ začala jsem mluvit dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co říkám.
„… práce. Já vím, měla jsi strašně práce,“ přerušil mě smířlivý hlas na druhém konci. Unavený povzdech. Znala jsem ho až příliš dobře.
Položila jsem si hlavu do dlaně a zkřivila obličej. Tenhle týden už podruhé. Už podruhé jsem doslova zazdila rande s Honzou.
„Honzí, já se moc omlouvám. Mrzí mě to.“ A opravdu mě to mrzelo. Honza byl to nejlepší, co mě kromě práce kdy potkalo. Vždycky mě podporoval, nikdy mi nic nezakazoval, nikdy mi nestál v cestě. A možná právě proto jsem ho často odsouvala na druhé místo.
„Už běžím!“ vyhrkla jsem, aniž bych čekala na jeho reakci. Vložila jsem telefon do přesně určené přihrádky v kabelce a rychle si oblékla svůj drahý kabát. Před odchodem jsem ještě jednou zkontrolovala, jestli je všechno na svém místě. Uklizená kancelář. Zhasnutá obrazovka počítače. Pořádek.
Musela jsem si být jistá.
Pořádek a věci na svém místě, přehnaná organizovanost – to všechno mi dělalo dobře. Ne, to všechno bylo naprostou nutností. Pomáhalo mi to „přežít“, jak jsem vždycky vysvětlovala svou pečlivost. V práci to oceňovali, ale pro okolí jsem byla „až moc“. Jenže s tím se nedalo nic dělat. Byl to můj obranný mechanismus. Stal se mou součástí.
„Promiň,“ vlepila jsem Honzovi hned ve dveřích místo pozdravu omluvnou pusu.
Odtáhl se a zamířil zpátky ke kuchyňskému stolu. Na něm ležela prostřená – teď už studená – večeře.
„Klárko, to je tenhle týden podruhé. A to ani nepočítám, kolikrát se to stalo dohromady.“
Vypadal smířeně, a taky smutněji než obvykle.
Chtěla jsem ho obejmout, ale nejdřív jsem musela pověsit kabát na ramínko. A umýt si ruce, vždyť jsem sahala na tyč v tramvaji.
„Jsem unavenej,“ pokračoval a s nevolí si nabodl kus masa na vidličku.
„Já vím… Já taky. V práci toho bylo fakt hodně.“ Snažila jsem se udržet smířlivý tón. Doufala jsem, že ještě zachráním večer. Ale Honza nereagoval. Jen mlčky žvýkal studenou večeři.
„Neuvěříš, co se těsně před odchodem stalo,“ zkusila jsem změnit téma. Stoupla jsem si za něj a začala mu jemně masírovat ramena. Jeho slabost. Věděla jsem, kde přitlačit, jak se dotknout. Po pár přesně mířených pohybech se jeho ramena uvolnila a na tváři se mu objevil nenápadný úsměv.
„Co se stalo?“ zeptal se ještě pořád s podrážděným podtónem, ale zaklonil hlavu, aby se opřel o moje břicho.
Večer byl zachráněný. Políbila jsem Honzu do jeho rozcuchaných vlasů a pověděla mu všechno o tom, jak se ze mě určitě brzy stane partner.
Po večeři ohřáté v mikrovlnce, jakmile Honza usnul na gauči u televize, jsem si místo do postele zalezla do své pracovny, kterou mám vybudovanou v „budoucím dětském pokoji“. Dětského na něm není nic a postupem času jsme se zřejmě oba smířili s tím, že tohle místo pracovnou zůstane navždycky. Už nějakou dobu jsme o tom nemluvili, ale i to mi přišlo jako jasný signál, že téma potomků není na pořadu dne. Byla jsem vděčná, teď se to hodilo úplně nejmíň a já se musela především soustředit na advokátky a na novou budoucí pozici. Mendel a Minářová a partneři. Pane bože, to byl snad jen sen. Srdce se mi rozbušilo ještě víc, a kdyby o kousek přidalo, zřejmě to skončí infarktem. Potichu jsem z tašky vyndala všechny dokumenty na stůl a pečlivě je roztřídila na hromádky. Nechtěla jsem, aby se Honza vzbudil a nutil mě si jít lehnout. Neměl rád, když jsem po nocích pracovala a kolikrát se ze židle u pracovního stolu přesunula jen na pohovku naproti. Byl to pravidelný spouštěč našich hádek. Vlastně šlo asi o jediný zdroj jakýchkoli neshod u nás doma. Byli jsme spolu bezmála deset let a opravdu jsme se hádali pouze kvůli práci. Vlastně jenom kvůli mojí práci. S touhle myšlenkou jsem si hlasitě oddechla, asi hlasitěji, než bych chtěla, a slyšela jsem, jak se Honza vedle v obýváku zavrtěl. Uf, naštěstí ho to nevzbudilo, potřebovala jsem mít teď prostor jenom pro sebe. Znovu jsem přerovnala stohy papírů, vyndala zvýrazňovače a propisky a připravila si pracovní prostředí na následující měsíc. To mi neměl říkat, vzpomněla jsem si na
Františkův významný výraz ve tváři, když mi sdělil, že by mě chtěl mít jako partnera, a zakroutila jsem hlavou. Jak se mám teď soustředit? Jak se mám koncentrovat na složení advokátních zkoušek, když nemůžu myslet na nic jiného? Zavřela jsem oči. To zvládnu. Zvládla jsem náročnější věci. Rozchod a přijímačky na práva. Tátovu smrt a státnice. Potrat a první kauzu. Sevřelo se mi hrdlo. Všechny tyhle věci mě udělaly silnější a odolnější. Není nic, s čím bych se nepopasovala. Nejsem žádná malá holka. Je mi třicet čtyři a vím, co od života chci. A taky to dostanu. Už bylo na čase. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že jsem pochybovala o Františkově rozhodnutí – vždyť kdo jiný si to zasloužil víc než já. Zhasla jsem lampičku a přešla potichu do ložnice, abych nevzbudila Honzu. Zalezla jsem si pod peřinu a začala brečet. Nevěděla jsem, jestli smutkem, nebo radostí.
KapITOLA 2
Vzbudila jsem se pět minut před zazvoněním budíku.
Věděla jsem, že si ho nemusím nastavovat, ale náhoda je blbec a já nemohla riskovat, že bych některý den v mém měsíčním volnu zaspala. Měsíční volno. To určitě. Mnozí by si pod tím asi představili něco úplně jiného než každodenní učení a rytmus jako ve vojenské škole. Každý den opravdu vypadal stejně. Milovala jsem to. Rochnila jsem se ve stereotypu a pravidlech. Nebylo to moderní, nebylo to asi ani sexy, ale prostě jsem si nemohla pomoct – a ani jsem nechtěla. Dostalo mě to tam, kde jsem být chtěla. Mně nikdo zadarmo nic nedal, co jsem si sama nevzala, to jsem neměla. Bez práce nejsou koláče. No tak, Kláro, trochu brzdi hned takhle po ránu, vyplísnila jsem samu sebe za takový ranní pep talk hned po otevření očí. Ale díky tomu se mi adrenalin hned po procitnutí rozlil do žil a mně se vstávalo ještě o kousek lépe. Honza jel na víkend k rodičům a já za to byla vděčná. Nevím, zda to udělal kvůli mně, abych měla klid, nebo spíš kvůli sobě, aby nemusel přihlížet tomu, jak jeho neurotická přítelkyně šílí z advokátních zkoušek. Myslím, že spíš to druhé,
i když jsem absolutně nechápala, s čím může mít problém, byla jsem přece úplně v pohodě.
Každý den jsem vstala v šest hodin, roztáhla závěsy a otevřela okno, abych plicím dopřála čerstvý vzduch. Potom jsem si dala krátkou sprchu, spíš jen pro pocit, včera večer jsem se koupala, ale není nad to začít den studenou vodou. Po důkladné péči o tělo, sestávající z peelingu a tří různých krémů jsem se oblékla do předem připraveného domácího oděvu, černých legín a bílého volného trika. K snídani jsem si nakrájela do misky ovoce, přelila ho bílým jogurtem a medem a posypala rozemletými ořechy. Zelený čaj jsem zalila sedmdesátistupňovou vodou a s kávou jsem čekala vždycky až po snídani. Ještě u jídelního stolu jsem v mobilu zkontrolovala maily, a i když veškerou mou agendu převzali kolegové z kanceláře, všem jsem kladla na srdce, že jsem k dispozici, pokud nastane nějaký problém nebo budou něco potřebovat. Navíc jsem poprosila Lídu, naši sekretářku, aby mě informovala o všem důležitém, co se v kanceláři stane.
„Můžeš se spolehnout,“ ujistila mě asi moje jediná pracovní kamarádka. Teda, byly jsem spolu dvakrát na obědě, ale stejně byl můj vztah k ní jiný než ke všem ostatním z kanceláře. Ne že bych neměla kolegy ráda, ale prostě si myslím, že není vhodné míchat osobní a soukromé vztahy. Nikdy jsem nechápala, jak někdo může mít romantické pletky s člověkem, se kterým každý den pracuje. Jen z té představy jsem se ošívala. Naštěstí Honza byl z úplně jiného oboru, naše kariéry se nijak nekřížily a nevěděla jsem, co by se – na rozdíl od vztahů v naší firmě – muselo stát, aby nastal nějaký konflikt zájmů. Ale s Lídou to
bylo jiné, prakticky byla má podřízená, neměla jsem tedy pocit, že je něco špatného na tom se s ní přátelit. Nazvala by mě i ona svou kamarádkou? Už jednou mi psala, jak se mám, jak jde učení, tak asi můžu předpokládat, že ano.
Po snídani jsem naskládala nádobí do myčky, otřela všechny pracovní plochy a snažila se smýt urputné mastné fleky z temně modrých, matných kuchyňských skříněk. To mi byl čert dlužen, proč musel být před dvěma lety, kdy jsme rekonstruovali kuchyň, moderní zrovna tenhle povrch? Nebyl ale čas. Zasedla jsem v pracovně k bílému pracovnímu stolu, urovnala ze zvyku fotku mě a Honzy a zhluboka se nadechla. Následujících osm až dvanáct hodin patřilo studiu.
Nic to není, stačí se pilně učit a advokátky mám v kapse. Stejně většinu z toho už znám. Není na tom nic těžkého, prostě je důležité se jenom pořádně připravit. Zvýrazňovače byly v pozoru a mohly se těšit na další pernou šichtu.
Sklenice s vodou stála na podtácku, zvlhčovač vzduchu jel na plné obrátky a ergonomicky tvarovaná židle se prakticky dala považovat za člena rodiny. Promnula jsem si spánky a vrhla se na první list papíru s poznámkami, a to ještě nebylo ani osm hodin. Obvykle kolem desáté jsem si nakrájela další misku s ovocem a po poledni se naobědvala. Snažila jsem se jíst nutričně vyvážená jídla, po jejichž konzumaci nehrozilo ospalé kóma, ryby, zeleninové saláty, bílkoviny. Dnes jsem měla na menu lososa s batátovou kaší a fazolovými lusky. Vařila jsem vždy večer, abych měla na druhý den vše přichystané. Stejně jako v práci, i v mimopracovním životě mě zachraňovaly seznamy. Vždycky před spaním jsem si napsala seznam úkolů a kapitol, které další den musím projít,
každou neděli jsem sestavovala nákupní seznam spolu s jídelníčkem na celý týden. Na lednici visel rozpis mých i Honzových úkolů a pod ním kalendář se všemi aktivitami – moje byly červeně, Honzovy modře a společné zeleně. Tenhle měsíc byl výjimečně jen modrý, až na dnešek – můj firemní večírek.
Políčko s dnešním datem bylo několikrát zakroužkované a já už nějakou dobu dělala, že ho nevidím. Ignorovala jsem ho i tentokrát. Stála jsem před lednicí a snad jen ze zvyku počítala, kolik dní zbývá do advokátek. Večírek by byl fajn, to zvládnu, bude to příjemné rozptýlení. Dávno jsem se rozhodla, že tam nepůjdu, ale celou dobu ve mně hlodala jednak představa, jak se trochu rozptýlím od učení, a jednak zvláštní pocit z pomyšlení na to, že nedorazím. Svrběla mě zápěstí z představy, že nebudu u něčeho důležitého, že mi uniknou pracovní konverzace, že si všichni budou vyprávět o něčem, kde jsem prostě nebyla! Ale neměla bych si spíš odpočinout? Asi bych se neměla tolik rozptylovat, asi není úplně moudré přijít na firemní akci, když všichni vědí, že se mám učit na advokátky. Mysl mi jela na plné obrátky. Jsem mistryní v přemílání myšlenek, královna všeho, co se mi v hlavě může zkomplikovat. Dejte mi jednoduché řešení, já vám vymyslím deset problémů, které se za tím mohou skrývat. Uklidni se, Kláro, musela jsem samu sebe uzemnit, je to jenom bufet a tlachání o práci, to zvládneš. Otevřela jsem rychle lednici, abych už ten zpropadený kalendář neměla na očích, a vyndala skleněnou dózu s porcí lososa, kaše a fazolek. Stačilo to jenom ohřát. Usmála jsem se svému chytrému řešení. Za okny svítilo slunce a ke mně doléhal hlahol dětí a jejich rodičů. Zvědavě jsem vykoukla ven
a na chvíli zauvažovala nad tím, zda by nebylo fajn, ba dokonce prospěšné se projít. Hned jsem ten nápad ale zavrhla. Procházet se můžu kdykoli po advokátkách, na to bude času spousta.
Po obědě jsem se usadila poslušně zpátky na své pracovní místo a až do večera se od něj nehnula. Vyrušil mě hlad, který se ozval přesně ve chvíli, kdy jsem plánovala s učením přestat. Dneska už to stačilo. Sundala jsem z očí brýle na čtení, srovnala dokumenty s poznámkami téměř prodřené od zvýrazňovačů a na seznamu úkolů si spokojeně odškrtla poslední nesplněnou položku. Bylo půl šesté. Zhasla jsem stolní lampičku a zasunula za sebou židli na kolečkách. Načechrala jsem polštáře na pohovce v pracovně, na kterou jsem si dneska ani nesedla, a narovnala závěsy, které se vánkem odhrnuly ze svého místa. Možná bych si ještě před spaním mohla přečíst pár materiálů k trestnímu právu, abych měla trochu náskok.
Byla jsem si vědoma své přehnané pečlivosti a taky toho, že se pohybuji na hraně workoholismu, ale kdybych tohle postrádala, silně pochybuji o tom, že by o mně František Mendel uvažoval jako o novém firemním partnerovi. „Já jsem prostě taková,“ byl častý argument v neshodách s Honzou, který se mě snažil přesvědčit, že nejsem na žádné hraně workoholismu, ale že jsem ten největší workoholik, jakého kdy potkal. To tedy nezná moc lidí od nás z firmy. Vyndala jsem si z ledničky další skleněnou dózu s nakrájenou zeleninou a polila ji medovým dresingem. Dostala jsem obrovskou chuť na pizzu, ale rychle jsem své pokušení zahnala do kouta a strčila si do pusy velký list římského salátu. Svalila jsem se na gauč