OPHEA
Vtomtéž týdnu, kdy byl můj otec zavražděn, jsem mu
slíbila, že nikdy v životě nevkročím na univerzitu Sorrowsong.
Slíbila jsem mu spoustu věcí – od těch nudných a obyčejných až po abstraktní a emocionální. Že nebudu nechávat v ložnici rozsvíceno a že budu následovat všechny svoje sny. Že se nebudu sprchovat příliš dlouho a že si vždycky budu vážit sama sebe.
To, že tu teď stojím, představuje poslední kostku domina v dlouhé řadě způsobů, jakými jsem ho zklamala.
Brány univerzity na mě upřeně hledí. Kované železo je vytepané do zkrouceného tvaru a vyzývá mě, abych udělala ještě jeden krok. Rackové nad mojí hlavou si s sebou odnášejí svoje smutné výkřiky. Jsou dost moudří na to, aby od hradu stojícího v údolí přede mnou odletěli.
Když se nad jezero po mé levici vyvalí hustá mlha a slunce se pokusí prokouknout zpoza mraků, zachvěju se. Navzdory počasí stále rozeznávám nápis pod erbem univerzity.
Scientia potentia est. Vědění je moc.
Moje odfrknutí se v mrazivém vzduchu změní v bílou skvrnu. Není to překvapivé motto pro nějakou univerzitu. Sorrowsong to ale nemyslí tak jako ostatní. Nemíní se tím lék na rakovinu nebo rychlejší způsoby, jak se dostat na Měsíc; mluví o vydírání. O složkách předávaných z ruky do ruky v temných uličkách a o obchodních dohodách uzavíraných v podsvětí.
Sorrowsong je místo, kde se z nejbohatších mužů a žen světa stávají malé klony svých zkorumpovaných rodičů. Vzduch kolem mě páchne promarněným potenciálem.
Taška se vším mým pozemským majetkem ze sebe vydá úzkostný povzdech, když ji složím k nohám, abych si promnula bolavá místa, která mi zanechala na ramenou. Přes vytí větru a podivně uklidňující bubnování deště do listí slyším vzdálený šum ostatních nových studentů, kteří přecházejí přes padací most a vstupují do hradu. Už mám zpoždění, ale když se brána pomocí nějakého neviditelného mechanismu s vrzáním otevře, nedokážu se přimět, abych jí prošla.
Trápí mě depresivní pravda. Ani tady nechci být.
Ale nemám na výběr.
Nikdy jsem nedostala ten dar, že bych stanula na rozcestí; nestála jsem uprostřed křižovatky a pečlivě si nevybrala svou cestu. Život sám mě zavedl k těmto ozdobným černým branám. Teď je na mně, abych jimi prošla.
Uvnitř mě žijí dvě dívky: jedna se drží posledního zbytku naděje a druhá chce spálit celý svět. Jedna mě táhne vzad, druhá vpřed.
Mé nohy se ne a ne pohnout.
Z vnitřního boje mě vytrhne hlasitý klakson auta a na nerovném terénu přede mnou se najednou objeví můj stín.
Otočím se a v hustém dešti spatřím dvě jasná světla, která se s každou vteřinou přibližují. Zkamenělá hrůzou zavřu oči a připravím se na náraz.
Ten ale nepřijde a já slyším jen skřípění brzd a jemný dotek chladného kovu na stehnech. Otevřu oči a můj pohled se setká s… andělem? S ženou zahalenou do stříbrného pláště, která se ke mně sklání.
Duch extáze.
Figurka je křehká, téměř omluvná – na rozdíl od zbytku klasického Rolls-Royce Phantom, kterému zbývá asi centimetr
od toho, aby mě rozdrtil do blátivé kaše na stezce pod nohama.
Mlha deště ve světlech reflektorů zakrývá totožnost řidiče, ale z hlubokého, rozzlobeného hlasu, který se vyřine z okna, se mi zježí chlupy na zátylku.
„Co si sakra myslíš, že děláš? Chceš snad umřít?“
Chci ? Možná ano. Nemůžu popřít, že způsob, jakým přecházím přes koleje a vyndávám lívance z vaflovače, je v poslední době čím dál nedbalejší.
„Co to dělám? Co si myslíš, že děláš ty, když se řítíš po úzké silnici v takové mlze?“ zařvu a bez okolků vytáhnu svoje promočené tělo a tašky z cesty.
Černý phantom popojede trochu dopředu, takže se zpětná zrcátka dostanou do jedné roviny s mým rozechvělým tělem. Sehnu se, abych viděla řidiče, a jednou třesoucí se rukou si zacloním oči před deštěm.
Při pohledu na něj se mi obrátí žaludek a kdesi v dálce zabliká varovné znamení.
Muž za volantem neudělá nic, co by zpomalilo tlukot mého bušícího srdce. Na jednu stranu vypadá, jako by ho někdo přenesl přímo z kanceláře na Wall Street. S košilí svěží jako okolní vzduch a stejně ostrou čelistí píše textovku na svém telefonu, jako by to, že mě málem zabil, byla jen další nepříjemnost, co ho za den potká.
Ale když si ho prohlédnu blíž, zjistím, že obraz investičního bankéře, který jsem si o něm vytvořila, má svoje mouchy. Zpod vyhrnutých rukávů košile se mu plazí černé tetování. Po vypracovaných svalech dvou silných předloktí se vlní úponky révy, květiny a havrani. Z otvoru v horní části košile mu vykukuje křídlo dalšího ptáka. Má rozcuchané tmavé vlasy, které mu ve vlnách spadají do čela. Zdá se mi o něco starší než já.
V zátylku mě píchne nepříjemný pocit a na chvíli mě zcela paralyzuje pár intenzivních zelených očí, které se změní
z podrážděných na zvědavé, zatímco on dokončuje, co právě dělá. Nakonec odhodí telefon do středového panelu a obrátí pozornost na můj ucouraný zevnějšek.
Rozprostře se mezi námi ticho, zatímco se jeho hlava mírně nakloní, aby si mě lépe prohlédl. V ponurém světle bouřky vypadá až étericky.
Cosi hluboko uvnitř mé hrudi na mě zakřičí, abych utekla.
Jeho oči se přesunou k ponuré cestě před námi, než se znovu obrátí ke mně. Zvědavost v nich je zakryta emocí, která mě přinutí nechtěně ustoupit o krok zpět.
„To radši umřeš, než abys šla dovnitř?“ zeptá se a na tváři se mu rozprostře ležérní úsměv. Jeho hladký baryton mě znervózňuje; nesedí k jeho auře ani šibalskému pohledu. Nedokážu přesně určit, kde přišel k tomu přízvuku.
Odhrnu si pramen vlasů, který mi přilnul ke rtům, a opatrně si ho prohlédnu. „Tak nějak.“
Dvěma prsty zařadí zpátečku. „Zacouvám. Můžu to narafičit jako nehodu. Budeš třetí, koho jsem dneska přejel.“
Usmála bych se, kdyby mi tvář neztuhla v mrazivém větru. „Skvělé. Až budeš hotový, mohl bys mě pak shodit z padacího mostu?“
„Slyšel jsem, že ryby potřebují nakrmit.“ Jeho neposkvrněná košile se napne přes širokou hruď, když se ode mě nakloní, aby otevřel dveře spolujezdce. Neuniknou mi hodinky značky Patek Philippe na jeho zápěstí, když ho líně položí na stažené okénko řidiče. „Nastup si.“
Uprostřed vůně bažin a lesa zahaleného deštěm mě obklopí vlna kůže a kouře. Každý centimetr toho muže křičí vlivná rodina. Je to přesně ten typ, o kterém jsem musela matce a otci přísahat, že se mu budu vyhýbat. Na pozadí mé mysli zvedne svou ošklivou hlavu smutek. Rána tašky do zad, když si ji přehodím přes rameno, mi vtluče do hlavy dost rozumu, abych odsud odešla.
Ale zelený pohled a arogantní úsměv mě brzy doženou a netrpělivé prsty zabubnují na dveře auta. „Co se děje, krmení pro ryby? Máš strach z toho, jak řídím?“
Moje boty uklouznou v blátě, když se otočím, abych se na něj podívala. „Máš nějaký důvod, proč tak zoufale chceš uprostřed ničeho nalákat nevinnou dívku do svého auta?“
„Nevinnou,“ zopakuje to slovo. Zkouší ho. Nechá ho viset mezi námi a čeká, dokud se nezhroutím pod tíhou lži. Tiše zakleju a zamávám mu na rozloučenou, ale motor znovu zavrní a auto se s trhnutím rozjede a zatarasí mi cestu. Se zablokovanou únikovou trasou se moje oči upřou na lesy po obou stranách rozbité pěšiny.
V Zasmušilém lese číhají zlé věci, Ophelie. Nikdy tam nechoď.
Zlé věci číhají i v luxusních autech, mami, ale od těch mi teď nemůžeš pomoct.
Otočím se k neznámému muži zády a s námahou obejdu kapotu. Mračím se na každý kámen, louži a větvičku, kolem kterých procházím. Ze zvuku otvírajících se dveří auta se mi sevře žaludek. Ohlédnu se přes rameno a propadnu panice. Můj nový známý napřímí svoji obrovskou postavu a vyklouzne z auta s ladností pantera.
Měla jsem si vybrat radši les.
Vykročí ke mně víc než metr osmdesát vypracovaných svalů. Každý pohyb je plynulý a promyšlený a já instinktivně sáhnu po kapesním noži v kapse. Dvě černé boty se zastaví, špička vedle špičky. Cítím, jak mi jeho horký dech lechtá ucho.
„Jen tak ze zvědavosti, kam bys mě bodla?“
Snažím se mluvit klidným hlasem, ale srdce mi nepříjemně buší. Neptám se ho, jak to ví. Vypadá jako typ člověka, před kterým by se sklonil i samotný osud. „Nejspíš do hlasivek. Připadá mi to jako jediný způsob, jak tě umlčet.“
Jeho smích, teplý a hutný jako med, utlumí štípání chladu na mé kůži. Než stačím zareagovat, čtyři prsty mi vklouznou
pod popruh tašky a rychle ji hodí na zadní sedadlo auta. Zatnu pěsti v kapsách bundy.
„Vrať mi to.“
„Nastup si.“
„Půjdu pěšky.“
Kousne se do rtu, aby potlačil úsměv, a v podbřišku se mi roztančí motýli. Přísahám, že tam, kde jsem vyrůstala, neexistují muži, kteří vypadají takhle. „Co jsem v tom případě já? Nosič zavazadel?“
„Jsi zloděj.“
„Radši bych byl únosce,“ odpoví a ukáže na dveře spolujezdce.
Vykročím směrem k hradu, ale něco mě zastaví. V té tašce mám telefon. Skrz tónovaná okna můj pohled spočine na klíčence s talismanem od táty, která se houpe na madle, a já vím, že tato bitva je prohraná. Radši ztratím svou hrdost než ten malý kousek, co mám po něm.
Zakleju tak hlasitě, aby to nepřeslechl, a vklouznu na přední sedadlo, kde moje mokré vlasy promočí krémovou kůži.
Zašklebím se nad stavem svých bot a zadupu, abych nechala bláto na hnědém koberečku u svých nohou.
Když se posadí vedle mě, zvedne ke mně tmavé obočí. „Co bude dál? Plivneš mi do přihrádky?“
Zvednu k němu oči. „Ne, vyseru se ti na palubní desku.“
Další smích, tentokrát hlasitější a neuvěřitelně přitažlivý.
Stiskne pár tlačítek a kůže pod mými stehny se začne zahřívat, zatímco z reproduktorů se ozývá tichá klavírní hudba. Je to pohodlné, ale nedovolím si uvolnit se. Něco na něm mi připadá jako gumička, která každou chvíli praskne.
„Mám pocit, že by mezi tím měl být nějaký mezikrok, krmení pro ryby. Hovno na palubní desce je extrémní, mohla bys aspoň…“
„Vyčurat se ti do držáku na kelímky?“ Ještě nezačal řídit.
To byla chyba. V novinách to pro mě nebude vypadat dobře.
Dívka umřela v odlehlém skotském údolí poté, co důvěřivě nastoupila do auta k úplně cizímu člověku.
Zvedne ruku, zatímco druhou přeřadí na první rychlostní stupeň. „Přesně tak. V dnešní době všichni tak strašně rychle skáčou do extrémů.“ Auto stále stojí. Ohlédne se na mě a pohledem přejede po mém špinavém oblečení a potrhané tašce. „Snažíš se vypadat jako sirotek z Olivera Twista?“
„S tím se jdi vycpat.“ Prohlédnu si jeho směšné, přehnaně elegantní oblečení. Chybí mu už jen cylindr a hůl. „A ty jako Ferina Lišák?“
Koutkem oka si všimnu jeho potutelného úsměvu. „Takže podle tebe jsem chytrý a okouzlující?“
„Ne, jen otravný.“ Natáhnu se po klice dveří, abych vystoupila, ale on zvedne obě ruce na znamení kapitulace a pomalu se rozjede. Jeho chování je možná nenucené, ale něco na něm mi nesedí. V těch jeho zelených očích se skrývá něco, co není ani humor, ani podráždění. Něco hlubšího. Temnějšího, hladovějšího.
Z kapsy dveří u spolujezdce vykukuje skicák. Prsty mě svrbí, abych se ho dotkla a nahlédla do jiné mysli než té svojí.
„Nedělej to.“
„Nebudu soudit tvoje fanouškovské kresby Mickey Mouse.“
Odfrkne si s očima upřenýma na silnici, zatímco objíždí padlý kmen. „Já jsem spíš na Minnie.“
„Co to tam máš ?“
Jiskra v jeho očích je děsivá. „Kresby všech svých předchozích obětí.“
No jo. Asi je to moje chyba, že jsem nastoupila do jeho auta. „Máš tam nějakou, se kterou ses rozvedl, pak které jsi setnul hlavu a která umřela?“
Usměje se na mě šibalským úsměvem, který není ani vřelý, ani uklidňující. „A pak ještě jednu, se kterou jsem se rozvedl, a jednu, kterou jsem popravil. S trochou štěstí možná budeš ta, co mě přežije.“
Skvělé.
Auto bez námahy klouže po hrbolaté cestě vedoucí k areálu. Je to moje první skutečná příležitost si to tu všechno prohlédnout. Chrliče pořád roní slzy deště, když kolem nich projíždíme. Každý další působí ještě zoufaleji než ten předchozí.
Zasmušilý les ohraničuje ostnatý železný plot, ale ten by vás nezastavil, kdybyste chtěli dovnitř.
A já dovnitř nechci.
Po zádech mi přeběhne mráz a poprvé od sedmihodinové cesty vlakem a tříhodinové jízdy autobusem mi dojde, jak je to tady nahoře odlehlé.
Nad námi se tyčí hrad Sorrowsong, staletá pevnost zasazená do úbočí hory. Silné kamenné zdi se zvedají do věží a hrdě podpírají taškovou střechu proti uhlově šedé obloze.
Okolní krajina je poničená a rozbitá živly, ale hrad stojí vysoký a neporušený nad řekou, jezerem a hustým lesem. Šedý déšť bubnuje na šedé kameny a kmeny stromů. Jako by tomu, kdo stvořil svět, došla barva, než se dostal až sem. I tráva má jen tlumený odstín zelené.
Zvedne se mi žaludek a vytáhnu telefon z bordelu na dně tašky. Žádný signál. Stejně nemám komu zavolat, ale i tak se mi z toho udělá hůř.
Tři roky. Musím přežít tři roky a pak už sem nikdy nevkročím.
Mému řidiči visí jedna ruka volně na volantu a druhou si poklepává na stehno. Nakonec prolomí nepříjemné ticho. „Neřekla jsi mi svoje jméno, krmení pro ryby.“
„A ty jsi mi neřekl to svoje.“
Najednou tak prudce odbočí z nerovné cesty, že se vlhkou dlaní praštím o studené sklo okna. Auto zabočí na jedno ze dvou parkovacích míst zdobených zlatými plaketami, na kterých je jasně napsáno kancléř. Můj nový známý – o kterém
upřímně pochybuju, že je kancléřem – vypne motor. „Alex. Jmenuju se Alex.“
Alex. Něco na něm mi připadá povědomé. V hlavě mi bliká varovné světlo, ale je příliš neurčité, než abych přišla na to, na co si mám vlastně dát pozor. Existuje důvod, proč v kapse držím nůž; jen musím přijít na to, jaký.
Vrčení motoru a praskání větviček pod pneumatikami už utichly a doprovází nás jen jemné kapání deště na čelní sklo. Jeho oči si mě poprvé líně prohlédnou a na chvíli se zastaví u kousku mokré košile pod mojí bundou. Pak se vrátí k mým očím a v koutku úst se mu objeví svůdný úsměv. Z kovové krabičky na palubní desce vytáhne cigaretu. Zasune si ji mezi rty a plamen zapalovače rozzáří jiskru v jeho očích. „Možná bylo to přirovnání k Oliveru Twistovi trochu moc drsné.“
Mírně si stáhnu lem sukně a přitisknu k sobě svoje dvě tašky. Hustá a napjatá atmosféra v autě mě přinutí těžce oddechovat. Se zamumláním na rozloučenou a pohledem upřeným kamkoli jinam než na něj Alexe opustím a rozběhnu se k bráně hradu. Cítím, jak mi jeho pohled propaluje zátylek, ale nevšímám si toho.
Nejsem tu, abych si zahrávala s neuvěřitelně nádhernými chlapy. Jsem tu ze dvou a pouze dvou důvodů: abych absolvovala jedinou univerzitu na této planetě, kam mě vzali. A abych zjistila, proč moji rodiče umřeli jen kilometr od toho místa, kde jsme s Alexem zaparkovali.
Kapitola 2
OPHEA
Prkna padacího mostu znějí znepokojivě dutě, když po nich pospíchám. Jako by pod jejich hladkým povrchem cosi hnilo a chtělo mě to stáhnout dolů. Není čas se zdržovat; dovleču svoje bolavé končetiny a přeplněnou tašku do impozantní Velké síně.
Vzhledem k tomu, že jsem většinu svého dětství prožila poblíž, je zvláštní, že jsem sem nikdy nevkročila. Moji rodiče si nikdy nepolepšili od obecního sídliště a i přes deset let práce v Sorrowsongu a nabídku zaměstnanecké chaty v areálu mě sem nikdy nevzali. Otec se velmi snažil, aby ani jeden den mého dětství neproběhl mezi těmito zdmi. I když to znamenalo přespávat mimo domov a daleko dojíždět.
Nikdy jsem nepochopila proč. Odehrávají se tu sice různá dramata, ale většinou mezi studenty z nepřátelských rodin. Nezúčastněné by nechali na pokoji. Nebo si to tak možná jen maluju.
Síň je prázdná, ale ve vzduchu je slyšet slábnoucí ruch, jako by ještě před chvílí byla plná života. Nad hlavou se lehce pohupuje lustr a leštěné krystaly tiše cinkají, zatímco vítr proklouzává mezerami mezi střešními taškami. Mozaika pod mýma nohama znázorňuje školní erb v tlumených odstínech bílé a hnědé, ale moji pozornost upoutá střední část místnosti. Obraz naproti mně musí být vysoký asi čtyři a půl metru a zabírá obrovskou část stěny mezi dvěma točitými schodišti. Žena na obraze je špinavá a zaprášená a sedí shrbená na
kameni v pusté krajině. Na jejích propadlých tvářích se lesknou slzy a čerstvá krev, ale pod mastnými prameny světlých vlasů jí na rtech vyvstává šílený úsměv. Barvy jsou matné, jako by obraz sám trpěl dlouholetým zanedbáním. Avšak čtyři předměty v její ruce jsou tak živé, jako by byly namalovány dnes ráno. Člověk nemusí být génius, aby poznal, co znázorňují; stejné znaky jsou vyobrazeny na všech praporech, jež tu visí z věží.
Hemlock, Nightshade, Cortinar a Snakeroot. Čtyři jedovaté rostliny. Čtyři koleje univerzity Sorrowsong. Která univerzita má koleje? Zní to jako něco z děsivé fantasy knihy.
Moje oči se vrátí k mrazivému úsměvu na ženině tváři. Najednou si vedle sebe uvědomím něčí přítomnost.
„Krásné, že?“
Ze staršího pána, který se objevil po mé levici, vyzařuje klasická přitažlivost, jež popírá jeho věk. Je oblečený ve fraku, jehož odstín červené je tak tmavý, až pohlcuje lesk jeho šedivějící kůže. Působí jako vzpomínka na minulou éru; jako duch uvězněný v hradu, který se omylem ocitl ve špatném století.
Knírek na jeho horním rtu by měl vypadat směšně, ale jen dotváří mužův vzhled viktoriánského pohřebáka.
Rozlehlá Velká síň mi už nepřipadá tak prostorná. Jeho přítomnost je tak působivá, až si téměř kladu otázku, zda tu zbyde dost vzduchu pro nás oba.
Neklidně upřu pohled zpátky na obraz. Upřímně řečeno si nejsem jistá, jestli je krásný. Nechápu, proč by někdo pověsil tak strašidelný obraz do místnosti, kde se má tančit, jíst, studovat a společensky se stýkat.
„Asi ano, pokud máte takové věci rád,“ zamumlám. Z nějakého důvodu se bojím, že mě ta žena na obraze uslyší.
Muž si palcem a prostředníčkem promne knír a ponoří se do vlastních myšlenek. „To je Achlys.“
Podívám se do jeho podivně tmavých očí a pokrčím rameny. „O ní jsem ještě neslyšela.“
„Je považována za zosobnění smutku. Když lord MacArtain stavěl tento hrad, jeho žena před jeho dokončením těžce onemocněla. Den za dnem sledoval, jak z její pokožky mizí růžová barva života, až zbledla do odstínů zelené a šedé. Zbláznil se ze smutku a prohlásil, že jeho žena je znovuzrozená Achlys.“ Vydá ze sebe unavený povzdech. „Byla to moc smutná duše, i když ještě žila. Přísahal, že v noci, když nemohl spát, slyší její žalostné nářky propletené s větrem prohánějícím se údolími. Dokonce tvrdil, že k němu její tiché vzlyky doléhají i pod vodou v jezeře. Říká se, že tu dodnes straší.“
„No, to je skvělé.“ Nejspíš jsem už stihla naštvat ducha. Sorrowsong. Žalozpěv. Teď už tomu jménu rozumím. Ten příběh mi nahání husí kůži, která se ve mně usadí a udělá si pohodlí, jako by se chtěla na chvíli zdržet. Láska z nás všech nakonec udělá hlupáky. Smířila jsem se se svým osamělým životem. Chci žít sama. Kdybych svoje rodiče nenáviděla, místo abych je tak silně milovala, měla bych teď mnohem snazší život.
Na tváři ucítím Achlysin pohled a znovu se k ní otočím. Nevypadá smutně – možná po těle, ale ne v duši. Působí zlověstně. „Pokud má představovat smutek, proč se tak usmívá?“
Muž se zasměje, jako bych pronesla vtip. Zlatý řetízek jeho kapesních hodinek mu proklouzne mezi bledými prsty. „Proč vlastně? A proč dala Héře jedovaté květiny? Smutní lidé si nejspíš vždy nezaslouží náš soucit. Každý má hranici, za kterou opustí svoji morálku, Ophelie Wintersová, dokonce i vy.“ Zatočí se mi hlava a pokusím se vzpomenout, jestli jsem tomu muži někdy řekla svoje jméno. Neřekla. Jsem si jistá, že ne. Jeho děsivá slova zůstanou viset ve vzduchu mezi námi a nevítaná se mi vkradou do mysli.
Muž náhle tleskne rukama a postaví se přede mě. Několik vteřin mě upřeně sleduje, jako by si četl v deníku mých nejtemnějších myšlenek a nejhlubších tužeb. Vidí snad moje prohnilé
srdce? Nepochopitelný vztek, který ho udržuje v chodu? Zajímalo by mě, jestli to považuje za zajímavé, nebo jestli moje srdce bledne ve srovnání s ostatními zdejšími monstry.
„No nic. Mám jiné věci na práci. Doufám, že chápete, jak neobvyklé je, že univerzita přijímá někoho z charitativních důvodů, slečno Wintersová. Nezaostávejte za ostatními. Stala byste se tak snadnou kořistí.“
„Vyhodili byste mě?“ Radši věřím, že tím myslel tohle než něco mnohem zlověstnějšího. To nepřichází v úvahu. Ne, pokud chci uniknout z věčného koloběhu beznaděje, ve kterém vězím od svých sedmnácti.
Průsvitnou kůži kolem očí mu zvrásní znepokojivý úsměv.
Ustoupí ode mě o pár kroků vzad a smekne přede mnou plochou čepici. Otočí se na podpatku vínových mokasínů a otevře dveře zabudované do obrazu, kterých jsem si nevšimla.
„V Sorrowsongu existují horší věci než vyloučení. Vydejte se po pravém schodišti, druhé dveře vlevo.“
S tím zmizí a nechá mě uvězněnou v dusivé tmě haly. Tlukot srdce mi duní v uších a přehlušuje zvuk havranů kroužících v trámoví vysoko nade mnou. V prázdném krbu na druhé straně se ozve křik vrány a pobídne mě, abych rychleji zamířila k pravému schodišti.
Tahle místnost se mi nelíbí. Je na ní něco zlověstného, co mě nutí strávit v ní co nejméně času. Toto místo, ten muž, ten obraz – to všechno mi nahání hrůzu.
Nabídka stipendia v Sorrowsongu vypadala jako dar shůry – příliš velkorysý na to, abych jej odmítla. Ale když spěchám do další pavučinami pokryté, sotva osvětlené chodby, přeběhne mi mráz po zádech a přemýšlím, jestli za svůj pobyt tady nezaplatím mnohem vyšší cenou než penězi. Nemám však jinou možnost. Je to moje poslední šance, poslední záchrana. Muž v Achlysině síni mi dal jasně najevo, že pokud udělám jedinou drobnou chybičku, končím.
Pokud tu chci zůstat, musím vyniknout.
První vchod vlevo jsou obrovské dvojité dveře se zlatým nápisem osvětleným svícemi a občasným bleskem z venkovní bouře. Kolej Cortinar.
Mezi nervózním zíráním z okna a sněním o jakémkoli jiném životě než mém vlastním jsem si ve vlaku trochu četla. Rozřazení do jedné z kolejí – jakkoli se to může zdát zbytečné – se odvíjí od eseje o pěti tisících slovech, kterou předložíte jako součást své přihlášky. Kolej Cortinar (pojmenovaná podle pavučinců) je známá svým nemilosrdným, logickým přístupem, jenž dělá z chytrých tvůrčích lidí ty nejbezohlednější podnikatele a podnikatelky. Skončí tam mnoho studentů práva a ekonomie.
Kolej Hemlock (podle bolehlavu) je určena pro silné a cílevědomé jedince, kteří vynikají fyzickými schopnostmi a odolností. Nabízí vyváženou směsici kurzů, ale většina studentů jsou členové sportovních týmů.
Kolej Snakeroot (podle nestarky) vychovala dlouhou řadu nejlepších chirurgů na světě. Studuje v ní mnoho studentů medicíny. Škoda jen, že po třicítce většina z nich péči o pacienty opouští a věnuje se medicínské kariéře.
A pak je tu kolej Nightshade (podle rulíku). Může se chlubit nekonečným seznamem slavných absolventů: generálními řediteli, rea litními magnáty a investičními bankéři, ale také notoricky známými sériovými vrahy, mafiány a slavnými nájemnými vrahy. Existuje důvod, proč je kolej Nightshade jedinou, která je oddělena od centrálního nádvoří hradu. Pokud vás neodradí roční školné ve výši sedmdesáti tisíc liber, možná to zvládne její pochybná pověst. Každý rok na univerzitě mizí nebo umírají studenti a obvykle za to může Nightshade. Kdyby titul ze Sorrowsongu nebyl jako zlatá vstupenka na Wall Street, pochybuju, že by se vůbec někdo odvážil překročit padací most. Jsem rád, že na Sorrowsong nikdy nepůjdeš, O. Studenti tam žijí podle úplně jiných pravidel.
Slova mého otce přetrvávají v temných koutech mé mysli, kde uchovávám vzpomínky na něj a svou matku. Často se vracel z práce unavený, vyčerpaný a plný příběhů o hrozných hříších, které někteří studenti toho dne spáchali: noční výbuchy aut, studenti svázaní v lese, jedovatí hadi v ložním povlečení. Nikdy jsem si nebyla jistá, kolik z toho je pravda a kolik bylo dílem jeho bohaté představivosti.
Já naštěstí určitě skončím v Hemlocku. Myslím, že jediným důvodem, proč mě kancléř přijal, byly moje celostátní úspěchy v plavání. Jediným důvodem, proč jsem tady, je moje téměř zajištěné místo v Hemlocku.
„Á, skvěle, taky jdeš pozdě. Na uvítací projev se jde tudy?“
Z myšlenek mě vytrhne ženský hlas s výrazným přízvukem. Vysoká, opálená, dlouhonohá blondýnka ve stylových bílých šatech mě vtáhne do vřelého objetí, jako bychom se znaly už léta. Voní po květinách a bankovkách. Jako by věděla, k čemu slouží všechny různé nože a vidličky všemožných velikostí. „Colette DuPontová. Moc ráda tě poznávám. A jsem tak ráda, že tu jsem!“
„Ehm…“ Posunu si tašku na rameni a neohrabaně jí potřesu rukou. „Ophelia Wintersová. Nejsem si jistá. Jsem stejně ztracená jako ty.“
Políbí vzduch u mojí tváře a vykřikne radostí, jako bych právě pronesla něco neuvěřitelného. Děsivé. „Ty máš tak krásné jméno! Co studuješ?“
„Psychologii.“ Z chudého výběru osmi kurzů, které Sorrow song nabízí, to byl jediný, který jsem si dokázala představit. „A ty?“
„Výtvarné umění. Nevlastní otec mi slíbil, že mi po promoci pomůže založit vlastní galerii. Byl by strašně zklamaný, kdyby věděl, že jsem hned první den přišla pozdě. Můj řidič byl na silnici moc opatrný.“ Zvedne kabelku značky Hermès a živě se mnou konverzuje směsicí angličtiny a francouzštiny, zatímco se blížíme ke druhým dveřím vlevo.
„Tos byla ty, koho jsem předtím viděla v tom rolls-roycu s Alexem Corbeau-Greenem? Představila bys mě?“
Moje nohy se zastaví přede dveřmi. Colettinu veselou historku o tom, jak má Alex o čtvrt milionu víc sledujících na instagramu než ona, přehluší vysoký pískot v mých uších.
Svět kolem mě se hroutí a už ani nestojím v chodbě. Klečím před televizí v malé kuchyni svých rodičů a sleduju, jak se z ohořelých stromů valí černý kouř. Sleduju, jak stý hovor padá tátovi do hlasové schránky, ačkoli pořád mačkám tlačítko Volat. Vytahuju z trezoru nouzové peníze a prosím taxikáře, aby jel rychleji.
A pak stojím na okraji toho všeho, plazím se pod žlutou páskou a proplétám se mořem vyšetřovatelů, inženýrů, reportérů a hasičů. Zírám na nechutnou spleť kovu omotaného kolem kmene stromu, dusím se černým kouřem a ptám se Boha, v kterého jsem nikdy nevěřila, proč se to stalo jim, a ne mně.
Vzpomínky na ten den jsou zmatené, ale jeden detail se mi za čtyři roky vryl do sítnice. Mezi troskami ležela na spáleném kusu kovu zabořeném v zemi dvě slova: Green Aviation.
Dokonale upravené nehty mi cvaknou před obličejem. „Země volá Ophelii! Ptala jsem se, odkud máš ty boty.“
Zavrtím hlavou a vyženu z mysli zvuk vlastního křiku. V žaludku se mi zvedne snídaně, zatímco se snažím smířit se s tím, že je tady jeden z nich. Alex je jediný člověk, se kterým jsem se nikdy nechtěla spřátelit, a hned na začátku jsem selhala. Ale už to neudělám. Rozechvěle vydechnu, abych potlačila paniku v hrudi a předstírala, že se svět kolem mě netočí. „Ehm… nepamatuju si. Myslím, že je mám z druhé ruky.“
Colette se znovu zasměje a zastavíme v chodbě. „Roztomilé a udržitelné. Opravdu musím míň nakupovat. To jsou ty správné dveře, že?“
Zadržím dech a zaplaví mě směs příjemné, normální nervozity a ochromující existenciální úzkosti. A je to tady. Uteč,
nebo vejdi. Buď normální člověk, nebo absolventka Sorrowsongu. Hraj to na jistotu, nebo…
Colette otevře dvojité dveře a vstoupí dovnitř s oslnivou sebejistotou a ohromujícím bílým úsměvem. Ozvěna jejích podpatků se odrazí od obrovských sametových praporů visících z vysokého stropu. Místnost je téměř stejně velkolepá jako Achlysina síň, s řadami lavic po obou stranách a dlouhou uličkou vedoucí k pódiu na konci. Impozantní architektura naznačuje, že ji původně postavili jako kapli, ale tak nějak pochybuju, že se jako taková hojně využívá.
„Omlouváme se za zpoždění!“
Upře se na nás padesát párů očí. Nejblíž k sobě poznám Muru Sayariovou, ale jen proto, že je tato devatenáctiletá supermodelka a japonská dědička technologického impéria na obálce módního časopisu v mé tašce. Koupila jsem si ho pouze proto, že na autobusovém nádraží došly křížovky. Od chvíle, co jsem nastoupila do autobusu, jsem v sobě objevila deset nových nejistot: Co je to záhyb v boku? Proč se bojím, že ho mám? Půl cesty jsem strávila přemýšlením, jestli mám oči jako srna, nebo liška.
Je zjevné, že po čtyřech letech válení se v posteli jsem trochu zaostala za světem.
Colettin okouzlující příchod zcela zničil můj plán vplížit se sem nenápadně. Držím se naděje, že se to dá napravit, ale nohy mě odmítají poslechnout. Stojím na místě jako přikovaná něčím – někým –, kdo mi věnuje tak rozpálený pohled, až mi zčervenají tváře. Můj pohled nějaká neodolatelná síla přitahuje nahoru a v moři tváří okamžitě spočine na jediné z nich. Čas se zastaví a tikot kukačkových hodin jako by se ponořil do dehtu.
Cítím, jak mi tvář hoří neobvyklým vztekem.
Takže on je taky nový student.
Na tváři Alexe Corbeau-Greena se objeví zlomyslný úsměv.
Dvakrát si poklepe na hodinky a zavrtí na mě hlavou. Taková
ostuda, zašeptá. Jeho rty se s každou slabikou mazlí způsobem, jaký je na bývalou kapli poněkud lascivní.
Před půl hodinou by to mohlo být okouzlující, ale teď když vím, co je zač, je mi to odporné. Sedí spolu s ostatními studenty Nightshadu. Samozřejmě že je v Nightshadu. Tam zapadne. Potřesu hlavou a pokusím se zbavit kouzla, které se mi zjevně vplížilo do mozku. S drkotajícími zuby od něj odvrátím pohled. Určitě jsem někde chytla rýmu.
Odkašlání mi znovu připomene, že stojím uprostřed uličky a moje šaty a taška vytvářejí malou louži u mých nohou. Muž, jehož jsem potkala v Achlysině síni, netrpělivě poklepe vrásčitým prstem na pultík a nesouhlasně nás zpraží pohledem.
Je hezké, že v tom aspoň nejsem sama. Myslím, že většina mužské pozornosti v místnosti směřuje někam mezi horní část Colettiných kolen a lem jejích minišatů. Až na Alexe. Rozhodnu se ignorovat způsob, jakým na mě zírá.
„Colette DuPontová. Tvůj nevlastní otec nesnáší zpoždění. Posaď se ke svým spolužákům v Cortinaru.“
„Já vím, kancléři Carmichaele, moc se omlouvám,“ řekne
Colette a odběhne, aby se posadila na lavičku ke skupince smějících se dívek, které už zřejmě zná.
Ona ho nazvala kancléřem? Urazila jsem ho přímo do očí, když jsem kritizovala jeho výběr obrazu? Mohla bych začít dnešek znovu a zkusit to ještě jednou? Nejlíp tak, že mě hned na začátku málem nepřejede potomek samotného Satana?
„A ty, Ophelie. Běž se připojit k ostatním z Nightshadu.“
Vydechnu úlevou a svalím se na vrzající lavičku po mé levici.
Vytáhnu vlhký zápisník a začnu si zapisovat všechny moudré myšlenky, které zachytím z uvítacího proslovu. Možná se mi podaří tento den ještě nějak zachránit.
Když zvednu oči a odhrnu si z nich měděné prameny vlasů, všichni na mě pořád zírají. Alex přehodí svalnatou paži přes opěradlo lavičky a otočí svou impozantní postavu, aby na mě
líp viděl. V jeho očích se zableskne ten samý nepojmenovatelný
výraz, který jsem viděla už v autě. Nejspíš něco mezi touhou a frustrací. Naskočí mi z toho husí kůže.
Skloním hlavu, abych se ujistila, že ne, moje khaki halenka není tak průsvitná, aby mi byly vidět bradavky. Znovu vzhlédnu ke kancléřovi ve snaze získat nějakou nápovědu.
„Nightshade, slečno Wintersová. Ne Hemlock.“
Zazvoní mi v uších a srdce mi v krku začne tlouct ještě trochu úporněji. Prohlédnu si soucitné tváře kolem sebe. Vypadají… laskavě. Skromně. Vstřícně. Tohle je místo, kam patřím. Už jsem s nimi navázala imaginární přátelství. „Muselo… Muselo dojít k chybě.“
V místnosti se ozve několik výbuchů smíchu, přerušovaných soucitným povzdechem od Colette. Alex se nesměje. Jeho pohled ještě potemní, zatímco sedím jako citron na lavici v zadní části místnosti. Kancléř dvakrát poklepe prsty na pultík. „Nightshade, Ophelie. Hned.“
To není možné. To přece nejde. Možná mě Alex opravdu přejel a tohle je nějaký krutý trest v posmrtném životě. Kriste, vždyť jsem jen sem tam něco ukradla. A možná propíchla jednu nebo dvě pneumatiky. Nebo čtyři. Chci říct, že trest neodpovídá spáchanému zločinu.
Dívka vedle mě mě postrčí k okraji lavice a já za pohledů stovek očí přejdu na druhou stranu síně. Sednu si na lavici co nejdál od Alexe a čekám na okamžik, kdy se probudím a zjistím, že to všechno byl jen sen. Student ze Snakerootu se ke mně nakloní, usměje se a praskne mi před obličejem žvýkačku.
„Tam tě sežerou zaživa.“
