KAPITOLA 1
Květnový Cape Cod probouzí v srdcích ještě nedávno zmrzlých Newyorčanů naději: zelené trávníky a mořský vánek slibují, že letní dny už jsou nedaleko. Když jsem stáhl okénko auta a nadechl se vůně rašící zeleně, podivil jsem se, jak vzdálené se mrazivě šedé nebe a deštěm přetékající strouhy města najednou zdají být. Přinejmenším tady zima dávno ustoupila a sen o poklidnějších, sluncem zalitých dnech byl téměř na dosah. Cape jsem už párkrát navštívil, toto konkrétní městečko však ještě nikdy. Heatherington, tišší, menší příbuzný nedalekého, turisty oblíbeného Provincetownu, si zjevně liboval v klasickém stylu padesátých let. Když jsem projížděl hlavní tepnou Pleasant Street, všiml jsem si malebných, luxusních krámků se starožitnostmi, řemeslnou zmrzlinou, dřevěnými hračkami a pizzou z kamenné pece, stejně jako rodičů, jež po chodnících dlážděných cihlami tlačili drahé kočárky. Výletníci korzovali mezi obchody, zatímco si na dřevěné lavičce pod velkými staromódními hodinami povídala dvojice postarších mužů v baseballových čepicích. Na křižovatce jsem zpomalil, abych nechal projít muzikanty s kytarami přes rameno, a na rohu jsem zahlédl lékárnu
a limonádový bar v retro stylu – uvnitř seděl houfek teenagerů, kteří dlouhými brčky srkali koktejly.
Usmál jsem se a napadlo mě, že ta scéna je až příliš dokonalá, než aby byla skutečná, ale když jsem se nad tím zamyslel, bylo jen pochopitelné, že můj nejlepší přítel Oscar, potomek imigrantů, kteří měli v Bostonu lahůdkářství, hledal kousek právě takovéhoto mýtického amerického ideálu. Když se kolona zase rozjela, zahlédl jsem v postranních ulicích pečlivě udržované koloniální stavby a domky s dřevěným obložením obehnané bílými plaňkovými ploty. Heatherington je malebný, to jsem musel uznat. A pak se jako na povel roztrhly mraky a vykouklo nebe tak modré a zářivé, až jsem přimhouřil oči.
Bylo pondělí, obvyklý začátek nového pracovního týdne, a já jsem přijel do města, abych Oscarovi a jeho ženě Loreně pomohl navrhnout a postavit jejich prázdninový dům, ačkoliv jsem pozemek, který koupili, zatím viděl jen na fotkách. Těšil jsem se, až mi sdělí své představy – dneska měl proběhnout náš první skutečný rozhovor ohledně projektu. Podle jejich pokynů, se zrakem upřeným na navigaci, jsem odbočil z Pleasant Street a zamířil k budoucímu staveništi, kde jsme se měli setkat. Na okraji města jsem míjel rozlehlé výstaviště s pódii v různých fázích rozestavěnosti. Štěrkové parkoviště bylo plné zaprášených dodávek, zatímco dělníci se plahočili v dálce. Bylo to hotové mraveniště, horečnaté přípravy na blížící se Festival hudby a masek o víkendu po Dni obětí války, na konci měsíce. O festivalu jsem se dozvěděl, až když jsem se marně pokoušel najít ubytování, a nakonec jsem musel požádat Oscara, aby mi pomohl něco sehnat. Do města mělo podle všeho dorazit čtyřicet až padesát kapel a očekávalo se až dvacet tisíc návštěvníků. Když jsem se Oscara ptal, jaká hudba se bude
hrát, jen odfrkl: „Jak to mám vědět? Asi nějaká divná muzika generace Z.“
O pár minut později jsem odbočil z asfaltky na travnatou pěšinu, která stoupala, jak jsem předpokládal, k útesu s výhledem na oceán. Jel jsem pomalu, držel se stop po předchozích autech a můj aston martin poskakoval a natřásal se, jak tráva postupně přecházela v hlínu. Po obou stranách se nad cestou skláněly břízy, jilmy a javory a jejich větve se splétaly v klenbu, až jsem konečně vyjel na mýtinu na samotném vrcholu.
Bylo to ploché travnaté návrší lemované majestátními duby, s panoramatickým výhledem na temně modrý oceán. Nad trsy pampelišek poletovali motýli a vzduch měl slaný nádech, který ve mně vyvolával vzpomínky na léta strávená na pláži. Přes zvuk motoru jsem z korun stromů slyšel pronikavé ptačí volání, a když jsem zvedl oči, uviděl jsem kroužit jestřába. Samotného mě překvapilo, že tenhle pozemek dosud dokázal unikat zástavbě.
Vzápětí se přede mnou objevila rozměrná dřevěná konstrukce: herní sestava, která by se se svými rozměry neztratila v žádném městském parku, tady působila jako zjevení. Byly tu houpačky, hrazdy, pískoviště, několik skluzavek i pevnost s barevně pruhovanou stříškou. Všech pět Oscarových dětí po ní pobíhalo a lezlo, zatímco Oscar s Lorenou seděli opodál u piknikového stolu. Oscar měl na sobě jako obvykle napodobeninu fotbalového dresu z počátku šedesátých let, tentokrát Cleveland Browns. Krátce po absolvování Newyorské univerzity sehnal Oscar finance na nákup licenčních práv od NFL, NBA, NHL a MLB za účelem výroby a prodeje oblečení. Jeho myšlenkou bylo dávat jména a čísla současných hráčů na dresy v retro stylu. Byl neobyčejně důsledný, pokud šlo
o design a kvalitu, dbal na to, aby každý kus byl příjemně měkký a působil tak akorát obnošeně. Byl také mimořádně schopný, pokud šlo o propagaci na sociálních sítích, a i když byly dresy oblíbené od samého začátku, jakmile si některý z nich vzal na koncert známý rapper a začali je prezentovat módní influenceři, prodeje vystřelily do nebes.
Nakonec o firmu projevily zájem investiční fondy a Oscar ji prodal za téměř miliardu dolarů. Byl to učebnicový příběh úspěchu. Jeho rodiče, které jsem vnímal skoro jako své pěstouny, se dmuli pýchou, Oscarovy dresy si oblékali na procházku a početnému příbuzenstvu v USA i doma v Indii se chlubili tím, jak se jejich synovi daří. Oscar jejich nadšení bral s humorem, ale peníze v jádru nezměnily ani jeho, ani Lorenu.
Zaparkoval jsem u dvojice Cadillaců Escalade, vedle nichž moje auto vypadalo jako hračka, a Oscar už se ke mně hrnul s rozpřaženou náručí. Stejně jako zbytek jeho
rodiny byl ten typ, co se s každým hned objímá, a já jsem si byl jistý, že je připraven obejmout kohokoliv od prodavaček v samoobsluze přes chlápka, co mu čistí bazén, až po kontrolory z finančáku. Na svůj vrozený odpor k podobným projevům jsem už dávno rezignoval a objetí jsem opětoval. Než jsme se od sebe odtrhli, poplácal mě ještě po zádech.
„Tak jsi dorazil,“ zazubil se. „Co na to říkáš?“
„Je to úžasné,“ připustil jsem. „Ještě lepší než na fotkách, co jsi poslal.“
Oscar se rozhlédl s výrazem mírného úžasu. „Pořád nemůžu uvěřit, že se mi ten pozemek podařilo získat. Přihazoval proti mně jeden z těch týpků z hedgeového fondu –a víš, jak neradi prohrávají.“
Kývl směrem k piknikovému stolu. „Pojď. Lorena se na tebe pořád ptá.“
Zamířili jsme k ní a já jsem kývl hlavou k prolézačkám.
„Co je tohle?“
„Nechal jsem to postavit minulý týden. Říkal jsem si, že pokud začneme stavět, budeme sem jezdit na kontrolu, a tohle aspoň zabaví děti.“
„Připomeň mi, kolik jim teď je?“
„Leo má sedm. Lalita a Lakshmi šest. Logesh pět a Luca právě oslavil čtvrté narozeniny. Vím, že je to hodně el, ale na druhou stranu můžu říkat věci jako ‚Elka, padejte odsud!‘ nebo ‚Ticho, Elka!‘ nebo ‚Posaďte se, Elka!‘“
„Lorena z toho musí být nadšená.“
„Ani ne,“ uchechtl se. „Ale s tím, že se budou všichni jmenovat na L, přišla ona, a dětem to přijde strašně vtipné.“
V tu chvíli už Lorena vstala. Odhrnula si tmavou ofinu z očí a vykročila k nám. Tahle italsko - americká kráska byla hotový živel a její neúnavné síle a elánu se nevyrovnal ani Oscar. Stejně jako on byla typ, co všechny objímá, a já jsem v její náruči měl pocit, jako by mě zabalila do péřové přikrývky. Když ode mě poodstoupila, dál mě držela za ruce.
„Jak se máš?“ zeptala se a její oduševnělé hnědé oči pátraly v mém obličeji. „Dělala jsem si o tebe starosti.“
„Je mi líp,“ odpověděl jsem s úsměvem, který měl působit uklidňujícím dojmem.
„Dostal jsi můj balíček?“
Někdy v polovině mého nedávného pobytu v sanatoriu mi přinesli obří koš plný pamlsků, čokoládových tyčinek a bonbonů doplněný o velkého plyšového tučňáka. Z nějakého důvodu – možná proto, že jsem se kdysi rozplýval nad dokumentem Putování tučňáků – byla Lorena přesvědčená, že mám pro tyto ptáky zvláštní slabost, a já jsem ji při tom nechal.
„Dostal. Děkuju. Snad ti nevadí, že jsem se o dobroty podělil s pár dalšími pacienty.“
„Vůbec ne,“ řekla, konečně pustila moje ruce a zkoumavě si mě prohlížela. „Vypadáš dobře. Nějak… odpočatější než posledně.“
„Cítím se odpočatější,“ přikývl jsem. „Jak se mají děti?“
„Jsou pořád stejně divoké.“ Povzdechla si a s rezignovaným úsměvem mávla rukou směrem k prolézačkám. „Neměla jsem dovolit, aby mě Oscar ukecal k pátému dítěti. Veškeré standardy a pravidla šly do háje v momentě, kdy se narodil Luca. Tomu by prošla i vražda.“
Dobromyslně se zasmála.
Lorena, se kterou se Oscar seznámil, když na NYU studovala ekonomii, mu pomáhala budovat firmu do chvíle, než se narodila dvojčata; pak se stáhla a začala se naplno starat o rozrůstající se rodinu. Jejich dům, stejně jako kdysi Oscarův, naplňoval hluk a zmatek a jeho zdi a chodby ustavičně vibrovaly energií. Lorena však ten chaos zvládala s přehledem. Nikdy, ani jednou, jsem ji neviděl vyčerpanou nebo netrpělivou.
„Jak dlouho tu budeš moci zůstat?“ zeptal jsem se jí.
„Jen do pátečního večera,“ odpověděla. „Děti mají příští týden vystoupení a zkoušky. Ale až jim začnou prázdniny, budeme tady celý zbytek léta.“
„Elko, okamžitě ho pusť!“ zařval Oscar a já jsem se musel pousmát, když jsem viděl, jak Lorena obrátila oči v sloup. „Vydržte,“ řekl nám, než vykročil k hřišti. Leo držel Logeshe v kravatě, ale ze všech sil se snažil působit nenápadně pro případ, že by Oscar náhodou křičel na některé z ostatních dětí.
„Nechápu, jak to vy dva děláte,“ řekl jsem. „Pořád mě to ohromuje.“
„Co myslíš? Výchovu dětí?“ prohodila Lorena jakoby nic. „Máme chůvu, ale jinak je to stejné jako starat se o Paulie. Ráno jim nachystáš misky s krmením a vodou, záchod s pískem, a až do večera na ně můžeš zapomenout.“
Usmál jsem se. „Děkuju, že ses o ni starala, když jsem byl v sanatoriu. Kde je?“
„Pořád je v přepravce v mém SUV,“ řekla Lorena, „v tom, co jsi vedle něj zaparkoval. Neboj, nechala jsem stažená okénka, ale nebyla jsem si jistá, jak by se jí líbilo, kdybych ji vzala ven. Vím, že je to bytová kočka.“
„To je,“ potvrdil jsem. „Kromě cest k veterináři a návštěvy u vás nikdy nevytáhla paty z mého bytu. Jak se má?“
„Pár dní jí trvalo, než vylezla, ale pak byla hodná a spokojená, až na chvíle, kdy ji ti nejmenší honili po domě. Spoustu času trávila na opěradle gauče u okna, kam na ni nedosáhli. Ale večer, když už byli v postelích, se stočila do klubíčka na mém klíně.“
„Zdá se, že si tě oblíbila.“
„Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem pejskařka, ale díky ní jsem úplně změnila názor,“ prohlásila Lorena.
„Ale musím se zeptat: proč jsi ji pojmenoval Paulie?“
„Jak to myslíš?“
„Je to holka a Paulie je klučičí jméno.“
„Jako dítě jsem miloval film Rocky.“
„Tak proč se nejmenuje Adrian?“
„Protože vypadala jako Paulie.“
Lorena se zasmála. Mezitím Leo pustil Logeshe, který si dál mnul krk, a Oscar se vrátil k nám.
„Prý jen chtěl Logeshovi ukázat, co má dělat, kdyby si na něj někdy troufli nějací zlí kluci,“ vysvětlil Oscar.
„A tys mu řekl, že místo aby někoho začal škrtit, má jít za učitelem nebo za námi, že?“ ujistila se Lorena.
„Jasně,“ přikyvoval Oscar horlivě. „Samozřejmě že jo.“
Věnovala mu pochybovačný pohled a pak si odkašlala. „Vím, že si s Oscarem potřebujete popovídat, takže já vezmu děti do města na něco k jídlu. Už musí mít hlad. Co vám mám přivézt?“
„Salát s grilovaným kuřetem by byl super, díky,“ řekl jsem. „Nebo cokoliv bude po ruce. Už tak toho máš dost,“ dodal jsem omluvně a kývl směrem k hřišti.
„Mohla bys mi vzít dvojitý cheeseburger a cibulové kroužky?“ ozval se Oscar s prosebným výrazem. „A čokoládový shake?“
Lorena pozvedla obočí. „Ehm, jasně… Takže to budou dva saláty s grilovaným kuřetem,“ odpověděla.
„Ale zlato, já mám hlad…“
„Tak ti k tomu vezmu ještě jablko.“ Otočila se ke hřišti. „Děti?“ zavolala. „Jdeme na oběd!“
Nevšímaly si jí.
„Čas na baštu, takže, Elka, šupito presto do mámina auta!“ zařval Oscar.
Neochotně slezly z prolézaček a volným poklusem zamířily k Loreninu autu. Dospělí šli za nimi a Oscar otevřel zadní dveře, aby vytáhl přepravku. Vzal jsem si ji od něj a nahlédl dovnitř. Paulie na mě zírala rozšířenýma, unavenýma očima.
Zatímco Oscar a Lorena pomáhali dětem nastoupit –některé ještě měly autosedačky –, odnesl jsem přepravku ke svému autu. Strčil jsem prsty do klece a tiše na Paulie mluvil, ale pořád byla příliš vyděšená nebo rozhozená z cesty, než aby ke mně přišla. Nechal jsem ji být, stáhl jsem okénka a z batohu vytáhl notebook a sešit s propiskou. Lorena na nás zamávala a vycouvala směrem k příjezdové cestě.
Sotva jsme se posadili k piknikovému stolu, Oscar se ke mně naklonil.
„Tak jo, teď, když máme konečně trochu klidu, pověz mi, co se dělo ty poslední týdny v sanatoriu. Musím říct, že to tam vypadalo spíš jako country klub nebo menší univerzitní kampus než psychiatrické zařízení.“
„Šlo to dobře.“ Pokrčil jsem rameny. „A jo, vybavení bylo docela luxusní, i když do wellness resortu to mělo daleko.“
Ačkoliv jsme si během mého pobytu občas volali, znova jsem mu ten program stručně popsal; kladl důraz na DBT, tedy dialekticko-behaviorální terapii. DBT, vysvětlil jsem, se zaměřuje na chování, na rozdíl od pocitů nebo emocí, které jsou přechodné.
„Jasně,“ přikývl Oscar. „A fakt tam vařili tak dobře, jak jsi říkal?“ vyzvídal.
„Ano,“ ujistil jsem ho. „O víkendech jsme dokonce grilovali, když bylo hezky.“
„Zní to jako Bílý lotos s terapií.“
„Není to tam špatné,“ připustil jsem. „Ale hlavně jsem tam mohl prozkoumat některé části svého života, kterým jsem se dlouho snažil vyhýbat.“
„Myslíš svoje dětství se zlatou lžičkou v puse a praštěné rodiče, kteří tě poznamenali?“ rýpl si Oscar.
„Něco v tom smyslu.“
Oscar založil ruce na hrudi, zkoumavě se na mě zadíval a opět zvážněl. „Musíš mi slíbit, že mi zavoláš, kdyby se k tobě ta temnota zase připlížila, Tate.“ Na okamžik sklopil zrak a pak se mi s vážným výrazem zadíval do očí. „Měl jsem o tebe strach.“
Přikývl jsem, dojatý jeho slovy, a oba jsme se na chvíli odmlčeli při vzpomínce na ty hrozné dny. Do Oscarovy tváře se však brzy vrátil rošťácký výraz. Naklonil se ke mně a oči mu zajiskřily zvědavostí.
„Pomohli ti tam rozluštit ty pecky, co na tebe naložila sestra, než umřela?“
Vybavil jsem si, co mi tehdy řekla, a jen jsem pokrčil rameny. „Doktoři si myslí, že Sylvia měla neurologické problémy, jak jí postupně selhávaly orgány.“
„Ale tys jí věřil?“ nedal se Oscar.
Zaváhal jsem a pečlivě volil slova. „Sylvia mi nikdy nelhala, což znamená, že věřila všemu, co mi řekla. Ale probereme to, až budeme mít víc času. Teď,“ řekl jsem a otevřel svůj poznámkový blok, „musíme navrhnout dům.“