1. Na zelené louce tančily víly v bílém. Pomalu kroužily v rytmu hudby. Bosýma nohama se měkce dotýkaly trávy. Jedna z tanečnic vyšvihla levou nohu do výšky – jako by se chtěla vznést. Smály se a v bocích se vlnily přesně tak, jak to ženy dělají, když vědí, že se na ně někdo dívá. Načechrávaly si šaty, pohazovaly hlavami. Vypadaly jako sekta. Nebo nevěsty opuštěné před oltářem. Vítr rozhýbal koruny starých lip. Slunce pálilo. Vzduch byl těžký. Všechno vonělo a vypadalo až moc dokonale. Petr si promnul oči. Hlava mu třeštila. Krev pulzovala ve spáncích. Nedávalo to smysl. Stejně jako všechno ostatní. A přitom mu ten nápad zprvu přišel zajímavý. Rozloučení se synem. Netradiční. Místo tmavé místnosti plné potlačovaného pláče – rozkvetlá louka. Manželka Alena nechala před několika dny ležet v kuchyni na stole barevně natištěnou pozvánku. Stálo tam: Po špičkách jsi vstoupil do našeho světa, jen na chvíli jsi zůstal… Pod datem a místem konání bylo rukou připsáno: Jestli chceš, přijď. „Jestli chceš,“ zopakoval tiše. Bylo mu jasné, co tím Alena chtěla říct. 5
Souradnice_Vegy_blok.indd 5
09.04.2026 11:20:39