Říjen 1968
HILDA
Hilda se jako vždy probudí, než začne řinčet budík. Se zavřenýma očima vypne zvonění a rozsvítí lampičku na nočním stolku. Půl sedmé. Venku je ještě naprostá tma, její drahý manžel pochrupuje vedle ní v blaženém ranním spánku. Tiše vstane, aby ho neprobudila, a zamíří do koupelny. Ať se Jean-Jacques klidně vyspí. Bude mít lepší náladu a nepůjde jí svými ironickými poznámkami na nervy. Chápe, že bylo pro něj nesmírně těžké předat milovaný vinohrad, jeho záda to už ale nezvládala a byl také v červených číslech. V podstatě může mluvit o štěstí, že Miša byl po dvou letech smíšených zkušeností v pozici hoteliéra ochotný převzít vinici v Eltville. Dohodli se a přibližně rok je její miláček trvale v kavárně U Anděla po jejím boku, jak si vždycky přála. S tím, že ho čas od času přepadne smutek a touha po jeho hroznech, musí počítat. Pro kavárnu je ale velkým obohacením, protože dobře vychází s hosty, a navíc se stará o přátelskou atmosféru v kuchyni.
Hilda se toho rána rozhodně necítí svěží a čilá. Je to patrně tím, že špatně spala. Několikrát se probudila. Zdálo se jí, že slyší v domě zvuky. Pokoušela se vzbudit kvůli tomu i Jeana-Jacquese, ten ale jen zamžoural a zamumlal: „Tu es folle, ain? Laisse-moi tranquille!“
Ne, není blázen. Trpí jen občas zvláštními změnami nálady, kdy je nervózní a bezdůvodně slovně napadá lidi. Což ji zpětně mrzí.
„Přechod,“ tvrdí matka. „Je ti pětačtyřicet, to je úplně normální. U mě to přišlo později, až v padesáti. Já mám ale velice mladistvou konstituci…“
Matčiny průpovídky jí opravdu dokážou pokazit den. Hilda se rozhodne, že si dnes dopřeje sprchu. Sprchový kout je luxus, který je v bytě teprve několik měsíců. Předtím se jen krátce opláchli ve vaně,
aby to bylo rychlé, ale navzdory závěsu byla podlaha pokaždé mokrá.
Hilda podlehla jen s nechutí naléhání svého syna Franka a chvíli váhala, než nechala do koupelny zabudovat kabinu z průhledného plexiskla, teď ale musí přiznat, že takový sprchový kout je opravdu skvělá věc.
Osvěžená a vonící liliovým mýdlem se vrátí do ložnice, kde leží její manžel zavrtaný v lůžkovinách a obrácený k ní zády. Z Frankova pokoje se ozve pronikavé zvonění budíku, pak tlumený úder provázený kovovým zařinčením. Frank smetl ranního trapiče z nočního stolku. Hilda zavrtí hlavou, oblékne se a spěchá do kuchyně, aby uvařila kávu a připravila snídani pro sebe a dospělého syna. Venku na Wilhelmstrasse začíná rušný provoz, který je, jak Hildě připadá, každým rokem hlasitější a hustší a trvale obtěžuje hosty u venkovních stolů kavárny. Frank se důkladně osprchuje ‒ proboha, spotřebuje skutečně spoustu vody!
Jean-Jacques má patrně pravdu, že by měl syn přispívat aspoň malou částkou na jídlo a bydlení u rodičů. Je koneckonců vyučený, má pevné zaměstnání v Autosalonu Pahl a slušně vydělává. Panebože, je mu už jedenadvacet! Jak ten čas letí!
„Nechci toast, mami,“ zabručí potomek, když přijde rozespalý a s ještě mokrými vlasy do kuchyně. „Dám si něco v kiosku…“
Pije vestoje a mrzutě vyhlíží z okna vedoucího do dvora. Do okenních tabulí buší dešťové kapky. Svítání je šedivé a pošmourné. „Spal jsem mizerně…,“ utrousí. „Každou chvíli jsem byl vzhůru. Měl jsem dojem, jako by se dole v kavárně konala nějaká párty.“
Hilda zručně zachytí toast, který vyskočí z přístroje.
„I ty?“ zeptá se udiveně. „Já jsem taky slyšela rámus, myslela jsem ale, že se mi to jen zdá.“
Frank do sebe hodí zbytek kávy, postaví šálek zpátky na stůl a zamyšleně se podívá na matku.
„Nakonec aby se k nám ještě někdo vloupal,“ prohodí. „Raději se tam hned podívejme, mami.“
Hilda se usměje a prohlásí, že se dívá v televizi na moc kriminálek. Přesto pocítí tíseň a vydá se do chodby, aby si obula boty.
„Nech mě jít napřed, mami.“
„Nebuď bláhový, Franku.“
„Jistota je jistota.“
Dobrá, dopřeje mu to. Je hezké, že ji dospělý syn tak chrání. Frank zdědil postavu po svém otci. Je středně vysoký a silný. Především jeho ramena a paže jsou mohutné, protože pořád ještě dochází na tréninky boxu.
Sestupují opatrně po schodech. V prvním poschodí se v bytě rodičů nic nehýbe. Matka, která byla dřív vzhůru vždy jako první, si dopřává zasloužený ranní spánek. Otec vstával po celý svůj život pozdě. Ani Margit, která bydlí v Hildině bývalém pokoji, není ještě na nohou.
Na schodišti do přízemí, kde se nachází zadní vchod kavárny, unikne Frankovi tichá nadávka.
„Do prdele!“
„Neměl bys takhle mluvit!“ napomene syna Hilda.
„Copak to nevidíš, mami? Vylomili dveře!“
„Proboha!“
Hildě se udělá špatně a musí se zachytit zábradlí. Opravdu. Zámek dveří je poškozený. Je jasně vidět, kde lupič nasadil páčidlo. Tak přece! Zatraceně! Proč se obrátila v posteli na druhý bok a nešla se přesvědčit? Měla udělat povyk! Zburcovat obyvatele domu! Zalarmovat policii…
„Ničeho se nedotýkej, mami. Určitě jsou na tom otisky prstů.“
Dveře jsou jen přivřené. Frank je otevře nohou a pomalu postupuje vpřed. Hilda ho následuje. Srdce jí buší, pulz pádí. Co objeví? Snad tu drahou vitrínu na zákusky…
Nejdřív nezpozorují nic podezřelého. Židle leží vzhůru nohama na stolech, vitrína je zaplaťpánbůh v pořádku. Frank jí nevěnuje pozornost. Zamíří rovnou k výklenku ve zdi vedle kuchyňských dveří, kde se nachází pokladna.
„Vypáčená. To se dalo čekat,“ slyší Hilda zavrčet syna. „A zásuvky komody také. Kolikrát jsem vás nabádal, že si máte pořídit sejf a moderní pokladnu?“
Pokladna stojí na komodě s uzamykatelnými zásuvkami, v nichž Hilda uchovává pokladní knihu a různé jiné věci. Nachází se tam i kazeta na hotovost, kterou je třeba odnést do banky.
„Prosím tě, pokladna je nanejvýš deset let stará. Koupili jsme ji na konci padesátých let. Absolutně bezpečná proti vyloupení, ujišťoval nás prodavač.“
Frank zakoulí očima, protože matka očividně narazila na žvanila. Pak se zeptá, kolik v té pokladně bylo.
„Jen drobné. Asi dvě stě marek,“ pronese Hilda s úlevou. „Víkendovou tržbu jsem včera odnesla do banky. Uf! To jsme z toho ještě vyvázli dobře…“
„Musíš ale v každém případě zavolat policii,“ naléhá Frank a už drží sluchátko v ruce. „Ještě že telefon funguje. Jaké štěstí! Mohli taky přeříznout šňůru nebo vytrhnout přípojku ze zdi…“
Hilda je teď klidnější. Odnesla to jen pokladna, v níž toho naštěstí moc nebylo. Musí ale nechat opravit dveře a pořídit novou pokladnu. Vitríně se díkybohu nic nestalo. To je hlavní…
„Policejní revír Friedrichstrasse…“
Hilda si musí dvakrát odkašlat, než je schopná promluvit. Leknutí sedí přece jen hlouběji, než si myslela. „U aparátu Hilda Perrierová. Jsem spolumajitelka kavárny U Anděla ve Wilhelmstrasse. V noci se k nám někdo vloupal…“
„Dnes v noci? Na nic nesahejte, paní Perrierová. Nechte všechno tak, jak jste to našla, jinak byste mohla setřít stopy. Pošlu k vám dva policisty.“
„Ano… Mockrát děkuji…“
Zavěsí. Najednou si s leknutím uvědomí, že se v kuchyni nacházejí drahé elektrospotřebiče. Rozrazí kuchyňské dveře. Chybí něco? Nová lednice? Mrazicí box? Ale ne, všechno je na svém místě. Zastydí se za svůj nápad. Jak by asi tak zloději dokázali odnést těžké vybavení?
„Qu´est qui se passe ici?“ slyší hlas svého muže Jeana-Jacquese z druhé strany místnosti. „Co se tady děje? Kdo rozbil ty dveře?“
„Došlo k vloupání, tati,“ vysvětlí Frank. „Policie je už informovaná, hned přijedou. Podívej se na tu pokladnu údajně bezpečnou proti zlodějům…“
Frank se vrátil ze sousední místnosti, která se využívá jen při velkých oslavách nebo podobných příležitostech. Podívá se krátce na matku a rychle za sebou zavře dveře.
„Je tam všechno v pořádku?“ zeptá se Hilda.
Frank si vymění rozpačitý pohled s otcem a Hildě je hned jasné, jak to tam asi vypadá.
„Uhni, Franku…“
„Nerozčiluj se, mami. Všechno to uklidíme…“
Hilda se kolem něho protáhne, když ale vrhne pohled dovnitř, unikne jí hlasitý vyděšený výkřik.
„To je k neuvěření! Ach, ti podlí, špinaví gauneři… Proč nám to udělali?“
Podlaha je pokrytá divokou změtí ubrusů, příborů, servítků, krabic a krabiček a všemožných dalších věcí vyházených z obou skříní a dlouhého příborníku. Zloději si tu zjevně ventilovali zlost z hubené kořisti v pokladně, protože vysypali i všechny cukřenky a několik ubrusů rozřezali nožem.
„Vzali něco?“ zeptá se Frank nejistě.
„Jak to mám v tom chaosu poznat?“ zasténá Hilda.
„Takové drahé ubrusy! Podívej, jak tu ti vandalové řádili!“
Cítí, jak ji někdo obejme a něžně hladí po vlasech. Je to Jean-Jacques, který také vstoupil do salonku. Zlostně hubuje na voleurs a pevně k sobě tiskne svou Hildu.
„Kdybych je chytil…,“ zamumlá. „Hlupáci! Proč tady nadělali takovou spoušť? Hledali poklad? Zlato, stříbro, diamanty mezi našimi ubrusy? Viens, mon chou. Nedívej se na to, jen se rozčílíš…“
I když má Hilda v kavárně rozhodující slovo, je ráda, že jí v tu chvíli stojí tak útěšně a energicky po boku Jean-Jacques a dospělý syn. Připomenou jí, že nemá na nic sahat, dokud nedorazí policisté. Nechá se od nich dostrkat zpátky do kavárenské místnosti.
„Proboha, ať už jsou tady,“ zasténá. „Za půl hodiny otvíráme. Giuseppe tu taky musí být každou chvíli.“
Pochopitelně nemohou dnes kavárnu kvůli vloupání zavřít. To by tak ještě scházelo. Protože se nesmí dotknout pokladny, vyndá Hilda rychle z peněženky nějaké peníze a provizorně je vloží do lepenkové krabice. V nouzi se všechno hodí.
Pánové od kriminální policie na sebe nechávají čekat. Zato štíhlý, tmavovlasý číšník Giuseppe se dostaví do služby přesně. S italským temperamentem proklíná lupiče, kteří vnikli do kavárny. V rozčilení se zmíní dokonce o Cosa nostra a o penězích, které jsou majitelé kaváren v jeho vlasti nuceni vyplatit vyděračům. Prohlásí, že by měla signora Perrierová raději zaplatit.
„Jinak se vrátí, signoro!“
„Nevykládej hlouposti, Giuseppe!“ vybuchne Hilda. „Jsme přece v Německu, tady není žádná mafie!“
Nato se pustí do přípravy kavárny na ranní hosty. Čisté ubrusy dnes nejsou, pekař ale přinese objednané housky a Jean-Jacques strčí do trouby večer připravené croissanty. Když Hilda vybíhá nahoru k bytu, málem se na schodech srazí s Margit.
„Ježíši Kriste!“ vykřikne dívka polekaně a rychle uskočí zpátky. „Co se stalo, paní Perrierová? Snad nehoří?“
Hilda se zastaví. Hezká světlovlasá Margit Göppelová bydlí už skoro tři roky v domě. Všichni ji považují za Andiho snoubenku. Andi ale studuje ve Frankfurtu práva a pronajal si tam pokoj ve vysokoškolské koleji, takže se ti dva vídají jen o víkendech. Veselá, šikovná dívka je v kavárně U Anděla nepostradatelná. Hlavně matka Elsa a otec Heinz jsou jí nadšení.
„Poslyš, Margit,“ popadne Hilda mladou ženu za ruku. „Stalo se něco hrozného. Dnes v noci se do kavárny někdo vloupal…“
„Vloupal? Proboha!“ vyhrkne Margit zděšeně.
„Pst, ne tak nahlas!“ napomene ji Hilda. „Víš přece, jak snadno se moji rodiče rozruší. Buď tak hodná a nějak šetrně jim to sděl. Myslíš, že to zvládneš?“
Margit okamžitě pochopí a rozčileně přikývne. „Zvládnu, paní Perrierová. Váš otec ještě spí, matka je už ale v koupelně. Za chvilku mě zavolá, abych jí obvázala nohy…“
„Jsi poklad,“ řekne Hilda, poplácá Margit po ruce a spěchá nahoru, aby vyndala peníze z peněženky a vložila je do škatule, která dnes musí posloužit jako pokladna. Když se vrátí s krabicí od bot v podpaží do kavárny, jsou tam už první hosté. Giuseppe jim servíruje anglickou snídani, která se liší od té normální přidáním míchaných vajec, párků a šunky. Stravovací zvyklosti hostů se v posledních letech změnily. Klobása s bramborovým salátem a vejce natvrdo vyšly z módy. V kurzu jsou teď italský salát, bramborové hranolky, zapečený toast se šunkou a sýrem a pizza, také italský vynález. Rajčata, olivy a salám se rozprostřou na tenké vrstvě kynutého těsta a posypou strouhaným sýrem. Především mladí lidé se toho nemohou nasytit.
„Už jsou tady?“ zeptá se Hilda manžela, který myje v kuchyni salát a rajčata.
„Páni z kriminálky?“ zavrčí. „Zatím se žádný neukázal. Možná si dopřávají před prací malou déjeuner…“
Je to k zlosti. Právě dnes dorazilo do kavárny obzvláště hodně hostů, protože venku lije jako z konve. Policisté budou dupat v bagančatech po jídelně, prohlížet si zničenou pokladnu a všichni stálí hosté se o vloupání dozví. Načež se ta zpráva pravděpodobně roznese rychlostí blesku po celém městě.
„Frank čeká venku a odchytí je,“ snaží se Hildu uklidnit Jean-Jacques, který sdílí její obavy. „Aby nevstoupili do kavárny, ale použili vedlejší vchod.“
„Frank? Ten přece musí pracovat!“
Jean-Jacques pokrčí rameny a položí poslední rajče do cedníku na odkapání.
„Zavolal Pahlovi a řekl, že do domu rodičů vnikla banda zlodějů, proto dnes nemůže přijít do práce.“
Hildě se to vůbec nelíbí. Už před časem si všimla, že se Frank necítí v Autosalonu Pahl dobře a stále častěji na svého šéfa nadává. Lakomec, tyran, vykořisťovatel ‒ to jsou ještě nejmírnější výrazy, které padají. Nedostane se ale k tomu to manželovi sdělit, protože do kuchyně vejde její matka. Rudá v obličeji zůstane stát s vyčítavým výrazem ve dveřích, zhluboka se nadechne a pronese důrazně dceřiným směrem: „Já to věděla!“
„Zavři za sebou, mami. Hosté nemusí všechno slyšet.“
Matka zareaguje zlostným pohybem.
„Už celou věčnost upozorňuju na to, že je nutné nechat zasadit do zadních dveří bezpečnostní zámek. Na mě ale nikdo v tomhle domě nedá…“
Hilda ty řeči zná. Při každé nepříjemnosti v domě matka tvrdí, že to věděla předem. Vyjmenovává pak, jaké moudré rady v průběhu let dávala a s jak urážlivou lhostejností se s jejími připomínkami nakládalo.
Přičemž si Hilda ani Jean-Jacques nevzpomínají, že by matka Elsa někdy mluvila o bezpečnostním zámku ve dveřích do dvora.
„Celou noc jsem nespala,“ ukončí svou přednášku. „Z kavárny se pořád ozývalo rachocení a bouchání. Kladla jsem si otázku, proč nikdo z vás nesejde dolů, aby se tam podíval. Dcera ale potřebuje spánek pro krásu a zeť se o nic nestará.“
Jean-Jacques toho má dost. „Tu as fini maintenant?“ zavrčí na tchyni.
„Co říkal, Hildo?“ zeptá se matka podezíravě.
„Jestli jsi skončila, mami. Máme kavárnu plnou hostů a co nevidět tu bude policie.“
„Policie? Proboha! Jestli se to rozkřikne…“
Jako na povel vejde do kuchyně Margit a oznámí, že právě dorazili dva kriminalisté.
„Prohlížejí si dveře, paní Perrierová. Potom je Frank zavede do salonku…“
„Do salonku?“ vmísí se do hovoru matka Elsa. „Tam byli zloději taky? Panebože! Ty drahé ubrusy, pěkné příbory…“
Hilda má nervy napjaté jako struny.
„Buď, prosím tě, tak laskavá a posaď se s Margit k rodinnému stolu, mami. Giuseppe vám přinese snídani jako obvykle. Je ti snad jasné, že se musí hosté z té nepříjemné záležitosti dovědět co nejméně.“
„Nepozřu ani sousto. Pořádnou kávu ale chci. Ne tu břečku bez kofeinu.“
Frank je dnes v kavárně pravým požehnáním. Zavede policisty bez velkého pozdvižení ke zničené pokladně. Následně s nimi zmizí ve vedlejší místnosti. Když se k nim Hilda nenápadně připojí, zjistí, že pánové od policie bezostyšně šlapou po jejích parádních ubrusech, aby odebrali stopy. Na dveře obou skříní nanášejí bílý pudr, který patrně zanechá skvrny. Potom ji začnou vyslýchat. V kolik hodin zaslechla v noci hluk? Kde? Jakého druhu? Jak dlouho to trvalo? Kdy zpozorovala vloupání? Byly dveře zamčené? Kolik hotovosti bylo v pokladně?
„Máte nějaké podezření? Zloději se tu patrně vyznali. Možná to byli hosté kavárny.“
„To v žádném případě. Naši hosté jsou samí slušní lidé, pane komisaři!“
„Potřebujeme podrobný seznam všech odcizených předmětů, paní Perrierová.“
„Samozřejmě… Dopadnete ty chlapy?“
„Ovšem. Ohlaste se na policejní stanici, pokud vás napadne ještě něco, co by mohlo být důležité. Budeme se tou záležitostí zabývat.“
S tím se policisté rozloučí, sbalí své kufříky a opustí kavárnu. Hilda je ráda, že jsou pryč. Chce věřit ve schopnosti kriminalistů a v to, že ti pánové ví, co dělají, velké naděje, že budou pachatelé dopadeni, si ale nedělá.
Mezitím vstal i otec a dověděl se u rodinného stolu o vzrušujících událostech. Poté si důkladně prohlédne rozbitou pokladnu a potřebuje sklenku brandy, aby překonal leknutí.
„Na lačný žaludek!“ rozčiluje se matka Elsa. „Copak nedostaneš nikdy rozum, Heinzi? Představ si, že se se mnou ti kriminalisté nechtěli vůbec bavit! Jen čenichali kolem a pak odešli. Je tohle nějaké chování?“
Ani otci Heinzovi to nepřipadá v pořádku. Měli nabídnout pánům od kriminálky kávu. Možná i malou snídani a taky kousek dortu. „To se přece patří.“
Když nápor snídajících hostů skončí a do kavárny se vrátí klid, Hilda to už nevydrží. Přenechá přípravy na poledne kuchyňskému personálu a chytne za ruku Margit.
„Pojď, děvče! Pomůžeš mi trochu!“
Odeberou se spolu do salonku, pečlivě za sebou zavřou dveře a začnou likvidovat tu spoušť.
„Proboha!“ sténá Margit. „Takový nepořádek! Co to bylo za mizery? To museli být nějací šílenci z blázince. Nebo ožralové. Kdo jde s nožem na ubrusy? Jen blázen.“
„Každopádně hned poznali, že naše lžičky a dezertní vidličky nejsou stříbrné, ale nerezové…,“ prohodí Hilda se šibeničním humorem.
Třídí ubrusy. Poškozené přijdou na hromadu. Musí je prohlédnout, jestli se něco nedá zachránit, ostatní poputují hned do prádla. Potom posbírají rozházené příbory, kroužky na ubrousky, konvičky a krabičky a naskládají zatím všechno na příborník.
„Skříně umyju jako první,“ prohlásí Hilda. „Tam, kam sahali svýma špinavýma prackama, naše věci nedám.“
Pomyšlení, že se ti cizí lumpové bez zábran přehrabovali v jejích skříních, je strašné. Jak bezbranný je člověk proti útoku takových kriminálníků! Bylo by opravdu moudřejší sejít v noci dolů?
„Určitě byli ozbrojení, paní Perrierová,“ míní Margit zamyšleně. „Kdybyste je tady nachytala, možná by vás zastřelili. Víte přece ‒ žádní svědkové…“
Hilda si zakáže pokračovat v přemýšlení. Nemá sice o večerech čas na sledování kriminálek, čte ale noviny.
„Nakonec jsme z toho vyšli ještě docela dobře,“ podotkne a pustí se do sbírání zarámovaných fotografií, které jsou také roztroušené po podlaze. Je to otcova památka na velké umělce předválečné doby, kteří navštěvovali kavárnu. Mnozí dokonce napsali pod foto pár slov.
Mému milému příteli Heinzi Kochovi.
V radostné vzpomínce na krásnou kavárnu U Anděla.
Se srdečným poděkováním za příjemné hodiny.
Při poslední renovaci Hilda ty obrázky nenápadně uklidila. Kdo dnes ještě zná Emila Janningse? Nebo wiesbadenského zpěváka Adolfa Harbicha? Ani herec Axel Ivers tu už nemusí viset na zdi.
„Víte co, paní Perrierová?“ nadhodí Margit a přejíždí prachovkou po rámech obrázků. „Potřebujeme psa. U nás na vinici jsme měli
Struppiho, který lehával v noci v lokále. Co myslíte, že by se stalo, kdyby tu nějaký hlídal u dveří?“
„Psa? V kavárně?“ zasměje se Hilda. „Ne, to opravdu nejde, Margit.“
„Škoda!“ povzdechne si dívka. „Mám pejsky moc ráda. Nemusel by být velký. Takový jezevčík umí taky pěkně nahnat hrůzu. Štěká hlasitěji než leckterý vel…“
V horlivosti jí vyklouzl obrázek z ruky a dopadl na podlahu. Sklo zůstalo naštěstí nepoškozené, rámeček se ale roztříštil.
„Hrozně mě to mrzí, paní Perrierová!“ naříká dívka. „Taková krásná fotografie! Co jsem to za nemehlo…“
„To nic, Margit,“ utěšuje ji Hilda a vezme jí poškozený obrázek z ruky. „Nikomu to už dnes stejně nic neříká. Proboha! Ten snímek byl patrně pořízen ještě v době, kdy vedli kavárnu moji prarodiče.“
Na zažloutlé fotografii se dá nejasně rozeznat vchod lemovaný po každé straně úzkým, zdobeným sloupem.
TŘICET LET KAVÁRNY U ANDĚLA je napsáno velkými písmeny nad vchodovými dveřmi. Na schodech se malebně prezentují hrdí majitelé se svými zaměstnanci.
„Podívej na ty dlouhé sukně!“ prohodí Hilda pobaveně. „Ženy tehdy ještě nosily korzet, představ si.“
„Kdy to bylo?“ zeptá se Margit. „Ach, tady dole to stojí. Jubileum v roce 1899.“
„To je celá věčnost!“
Zdá se, že se vedle nacházejí první polední hosté. Hilda položí obrázek rychle k ostatním a sehne se, aby zvedla pár povalujících se předmětů, než se bude muset vrátit ke své práci.
„To tedy bude kavárně U Anděla příští rok sto let!“ zvolá Margit. „Takové jubileum se přece musí oslavit, paní Perrierová!“
„Tys mě pobavila,“ prohlásí Hilda a oklepe si prach ze sukně. „Jako bychom neměli jiné starosti.“
SINA
Upadla do deprese. Poprvé ve svém mladém životě má Sina pocit naprosté vnitřní prázdnoty. Nic ji nedokáže nadchnout, z ničeho nemá radost, sedí ve svém pokoji a zírá do zdi.
„Musíš si odpočinout, Sinočko,“ řekne jí matka. „Složila jsi maturitu už v šestnácti letech, to bylo namáhavé. Opravdu nevím, jestli je dobře, aby mladá dívka tak brzy maturovala. Z příliš mnoha učení onemocní hlava, Sinočko. Pojď, zajedeme si do města a dáme si zákusek v kavárně u Hildy. Přijdeš tak na jiné myšlenky.“
„Je to od tebe milé, mami, ale nechci jet s tebou do města.“
Matka zašermuje rukama. Je pořád hrozně emocionální.
„Proč? Projdeme obchody a nakoupíme hezké věci. A v kavárně
U Anděla se setkáme s Margit a hezky si popovídáme. Je to lepší než dřepět doma jako stařena.“
„Opravdu nechci, mami.“
Proč jí to matka tak ztěžuje? Teď je ještě ke všemu uražená. Prohlásí, že je Sina nevděčná a namyšlená.
„Co se to s tebou děje, Sino? Připadá ti nudné jet se svou matkou do města? Musíš si tedy najít kamarádky. Protože jsi ale tak nafoukaná, nemáš žádné. Proč nenavštívíš Petru? Nebo Marion? Dřív jsi s nimi bývala často. Teď o nich ale nechceš ani slyšet. Nechápu, proč mi Bůh dal takovou dceru.“
Když matka takhle hubuje, musí se Sina vší silou držet, aby jí zlostně neodsekla. Zasahuje to citlivé body v jejím nitru, což bolí. Protože je pravda, že se jí nikdy nepodařilo spřátelit se s nějakou spolužačkou. Už proto, že přeskakovala třídy, byla vždy mladší než jiné dívky. Pravděpodobně ale i z toho důvodu, že je jedna z těch, které ostatní nemohou vystát. Je prostě jiná. Není hezká, nosí brýle a nezajímá se o témata,
o nichž se o přestávkách žhavě diskutuje. Dívky mluví o sladkých chlapcích, vyměňují si gramofonové desky s nejnovějšími šlágry nebo rozmlouvají o lásce a o tom, co s ní souvisí. Především si ale s rozpálenými tvářemi a stydlivými pohledy šuškají o novém filmu Oswalda Kohleho
Zázrak lásky. Přitom ho žádná z nich neviděla, protože se ale rodiče kvůli němu tak rozčilují, připadá jim zajímavý. Jaká to komedie! O takových věcech, jako je soulož a rozmnožování, se přece člověk může informovat v knihách. Sina o tom ví každopádně všechno. Pohrdá také popem. Že jsou ty slabomyslné šlágry hudba, jí nikdo nenamluví. Na to se příliš dobře vyzná. Ani nadšení pro Beatles s děvčaty nesdílí. O čem by se tedy s nimi bavila? Není přece její vina, že většina nemá v hlavě nic jiného než módu, kluky a špatnou hudbu.
„Proto dřepíš tady na posteli a zabíjíš čas,“ prohlásí matka a sejde rozzlobeně po schodech. Sina čeká, až bude dole, pak vyzve fenku Lajku, aby k ní vyskočila na postel, a něžně jí hladí kudrnatou srst.
V hlavě se jí usadí hněv kvůli matčiným výčitkám. Právě matka jí bude vyprávět, jak má žít a o co se zajímat. Opravdu si myslí, že má na to právo? Co udělala ona se svým životem? Za dvacet let, co žije ve Wiesbadenu, se na jejím silném ruském přízvuku nic nezměnilo. Ani se nesnaží na tom pracovat. A vůbec ‒ co dělá celý den? Čte knihy? Vzdělává se? Má nějaké zájmy? Věnuje se pořádné práci? Nedělá vůbec nic rozumného. Vstane, nasnídá se, pobíhá dlouho v županu, a když se konečně oblékne, uvaří oběd. No dobře, vařit umí. Používá ale příliš mnoho tuku a masa a připravuje většinou velká množství, takže se zbytky vyhazují. Dřív vařila gulášovou polévku pro kavárnu U Anděla, to bylo aspoň něco smysluplného. Teď už to ale nedělá, protože je to pro ni moc namáhavé. Čím tráví jinak čas? Chodí nakupovat a přináší domů tašky a krabice plné zbytečností. Třikrát za týden jezdí do Eltville k Mišovi, aby si tam hrála s malým Gérardem. Nebo navštěvuje akce spolku Láska a péče, kde se pletou vlněné čepice pro africké děti. Večer pak vysedává s otcem před televizorem, dívá se na každou kravinu a cpe se při tom arašídovými křupkami a sušenkami. Je tohle snad naplněná existence? Vzor pro dceru?
Odpověď je jednoznačné ne.
Sina padne na záda a zůstane ležet na posteli. Stínítko stropního osvětlení je zdobené barevnými dřevořezbami. Jsou to figurky z Pohádek
bratří Grimmů: Jeníček a Mařenka, Sněhurka, Honza, který ke štěstí přišel, Červená Karkulka. Matka ten parádní kus před lety koupila a otec ho pověsil. Skutečnost, že Sina v šestnácti letech už takový dětský krám ve svém pokoji nechce, matku nezajímá.
Sina zavře oči. Má nepříjemný pocit, že stojí před nekonečnou studenou krajinou, nad níž se vznáší šedivý mlžný opar. Složila maturitu a může začít studovat. Potřebuje na to v šestnácti letech zvláštní povolení, to by ale nebyl problém. Chce to však vůbec? A pokud ano, co? Ne, ve skutečnosti nechce být už nucena k učení. Přeje si být volná, mít den jen pro sebe. Žádná školní třída ani posluchárna, žádní spolužáci, nikdo, kdo by ji učil věcem, které ji nezajímají. Proč se ale nedokáže aspoň přimět vzít do ruky knížku? Její regály jsou plné. Byl by to skutek, díky němuž by se mohla vzpamatovat. Nemluvě o dvou hromadách nepřečtených knih na psacím stole, které jsou zčásti ještě narozeninové dárky. Jsou mezi nimi zajímavé tituly. Především pravěk a období raných dějin ji svého času velice zajímaly. Ale i stati vědců, kteří se zabývají astronomií, díla o astrofyzice. Zvláštní, ještě před několika měsíci se nemohla dočkat, až se na tu četbu vrhne. A pak najednou, jakmile měla za sebou ústní zkoušku z matematiky, jí začalo být všechno jedno. Od té doby se nedotkla jediné knihy.
Otec je v mnoha ohledech rozumnější než matka. Zeptal se jednou, jestli nemá chuť vypomáhat v jeho kanceláři, protože však okamžitě zavrtěla hlavou, už na to téma nikdy nezavedl řeč. Zamyšleně se na ni ale dívá a někdy klade otravné otázky.
„Spala jsi špatně, Sino?“
„Ne. Proč?“
„Jen jsem myslel… Připadáš mi trochu unavená.“
„Nemám zkrátka momentálně na nic chuť.“
„Myslíš na to, že jsme ti chtěli věnovat za maturitu společnou cestu? Do evropského města podle tvé volby.“
Je hezké, co vymysleli. Před maturitní zkouškou uvažovala, jestli by zvolila Paříž nebo Londýn. Nebo raději Řím, kam vedou údajně všechny cesty. Teď se ale nemůže k ničemu odhodlat, nejméně ze všeho k cestování s rodiči.
„Budu o tom přemýšlet.“
„Tak dobře. Můžeme to taky odložit na jaro.“
„Dobrý nápad.“
Jaro je ještě na hony vzdálené. Nejdřív přijde zima, dny budou stále tmavší a kratší a taky zavládne chladno. Člověku nezvedne zrovna náladu, když se ráno probudí a v pokoji je tma jako v pytli. Mnohem hezčí je, když proniká záclonami ranní slunce a je slyšet, jak v zahradě zpívají ptáci. Ach ano, už za několik týdnů přijde adventní čas. U radnice začne vánoční trh a všude budou vonět pražené mandle. Dřív tohle období milovala. Procházela s Marion kolem stánků a obdivovala všechen ten vánoční kýč a blyštivé tretky. Kupovaly si cukrovou vatu a horké kaštany. Ano, její sestřenice Marion byla chvíli opravdu něco jako její přítelkyně. To je ale pryč. Marion už před rokem odešla ze školy a učí se v Bierstadtu švadlenou. Má taky kluka, to ale nesmí její rodiče vědět. Když s ním má tajně schůzku, namluví vždycky svému otci, že byla v kině se Sinou. Strýček Fritz věří dcerám všechno, co mu napovídají. Žije ve svém vlastním světě. I když se mu všichni posmívají, v Sininých očích je Fritz Bogner lepší člověk než mnozí jiní. Protože se nehoní za penězi. A protože tak láskyplně obdělává svou zahradu. Možná je to něco velice důležitého, na co většina lidí ve městě zapomněla. Hrabat se rukama v zemi, vkládat do ní semeno a nechat je růst.
Na okamžik ji napadne, že by si mohla zřídit v jeho zahradě záhon a pěstovat květiny nebo zeleninu. Jiskřička nadšení ale vzápětí zhasne. Začít s tím teď na podzim by bylo hodně praštěné. A nemá chuť mít na rukách mazlavou zahradní zeminu. Odhrne si pramínek vlasů z čela. Cítí, jak se jí znovu zmocňuje ochromující smutek. Proč neexistuje nic, co by jí udělalo radost?
Ucítí na ruce něco teplého a vlhkého. Lajčin drsný jazyk. Dojatě se napřímí a pohladí věrnou družku, chvíli si s ní hraje, drbe ji na oblíbených místech. Nakonec se rozhodne, že půjde s Lajkou na procházku. Je teprve po poledni, obloha je ale pokrytá šedivými dešťovými mraky a listí kaštanů, které stojí po obou stranách aleje, je podzimně tmavé. Lajka rozčileně čichá ke každému kmeni. Kde to považuje za nutné, zanechá psovi, který označil tento strom, dvě zprávy. První: To je moje území. A druhou: Voníš zajímavě, možná bychom se mohli sejít. Sina jí to potěšení dopřeje a nechá ji po libosti čenichat. Stojí vedle a zamyšleně se dívá za projíždějícími osobními a nákladními auty. Jak smutně ta alej za tohoto počasí působí! Všechny ty okázalé vily z minulého století,
které přečkaly válku a teď se za ochrannými železnými ploty modernizují. Kdo si tu chce postavit dům, nemusí šetřit. Může si dovolit drahého architekta a ozdobit vilu sloupy, barevnými skleněnými tabulemi a jedinečnými sochami. Dodnes tu bydlí zámožní Wiesbadeňané, zatímco obyčejní lidé žijí v obytných blocích satelitních měst v Gräselbergu, Sonnenbergu nebo v malých bytech staré výstavby.
I její otec, August Koch, patří k movitějším občanům města. Vede velkou advokátní kancelář a může si dovolit vilu s velkou zahradou v Biebricher Allee. Sina na to není v žádném případě pyšná. Naopak, bylo jí už jako malé dívence hrozně trapné, že žije v tak krásném domě a je zahrnutá hračkami, zatímco její sestřenice Marion a Petra nedostávají od rodičů ani kapesné. Příkladem jí nemůže být ani její úspěšný otec. Dělá něco smysluplného? Přispívá k tomu, aby byl svět lepší? Ve skutečnosti ne, protože Sina moc dobře ví, že mezi právem a spravedlností je obrovský rozdíl. Když August Koch zastupuje v právní záležitosti velký podnik, jde o peníze a vliv. Musí proces vyhrát bez ohledu na to, zda je věc oprávněná nebo ne. Tak to je, když někdo dělá profesní kariéru. Jednoho dne se ocitne na kolotoči, který se otáčí a otáčí, a už se z něho nedostane. A k čemu? Jen aby vydělal víc peněz a mohl si něco dovolit.
Potřebuje člověk velký dům? Plné bankovní konto? Velkou kancelář s mnoha zaměstnanci? Co vlastně potřebuje, aby mohl spokojeně žít?
V každém případě suché místečko. Sina si natáhne na hlavu kapuci větrovky, moc to ale nepomůže, protože jemný deštík, který už chvíli padá, se změnil v prudký liják. V okamžiku má bundu promáčenou. Vydá-li se teď na zpáteční cestu, bude mokrá odshora dolů. Ani Lajka není zmáčenou srstí příliš nadšená. Zůstane tvrdohlavě stát pod stromem, který právě zkoumá, a vyčítavě se dívá na Sinu škubající vodítkem.
„No dobře,“ povzdechne si Sina. „Máš pravdu, jsi chytrá holka. Tady jsme aspoň trochu chráněné.“
Kdyby nebylo tak chladné a nevlídné počasí, mohlo by se jí dokonce líbit, že stojí pod větvemi velkého kaštanu, zatímco kolem se šustěním dopadá déšť. Listí je ještě dost husté, aby déšť zadrželo, jen tu a tam jím pronikne velká kapka, která s plesknutím dopadne na dlažbu nebo, pokud má smůlu, na její větrovku. Provoz v ulici zpomaluje, když ale projede vůz těsně u chodníku, voda prudce vystříkne. Občas je vidět
chodec s roztaženým deštníkem. Jedna žena si drží nad hlavou nákupní tašku. Dva malí chlapci běhají klidně v dešti, dokonce svévolně skáčou do kaluží, které se mezitím vytvořily na chodníku.
Najednou Lajka nepřátelsky zavrčí. Připojili se k nim pod kaštanem dva mladíci ‒ i oni hledají ochranu před lijákem.
„Fuj, Lajko!“ uklidňuje fenku Sina. Lajka sice s nechutí poslechne, podle její zježené srsti ale Sina pozná, že je připravena suché místo pod stromem bránit.
„Hej,“ prohodí jeden z té dvojice k Sině. „Kouše ten pes?“
„Vlastně ne, raději se ale moc nepřibližuj.“
„Dobře.“
Mladíci si udržují odstup, stojí na druhé straně kmene a hledí do deště. Sina je pokradmu pozoruje. Oba jsou zmoklí, k hlavám se jim lepí po ramena sahající prameny vlasů. Na jejich bundách jsou vidět skvrny po dešťových kapkách. Moc čistě a upraveně nevypadají. Úzké džíny mají otrhané, na nohách obuté tenisky. Kdo chodí v tomto podzimním počasí v teniskách? Jeden sáhne v tu chvíli do kapsy větrovky a začne si balit cigaretu. A sakra! pomyslí si Sina. Jsou to povaleči. Scházejí se ve Wiesbadenu většinou v parku Reisinger Anlagen. Sedávají tam v kruhu a kouří hašiš nebo marihuanu.
Její rodiče a všichni dospělí, které Sina zná, tyto mladé lidi hrozně odsuzují. Povaleči, lemplové, lenoši. Hlavně se rozčilují kvůli jejich dlouhým vlasům. Je to nehygienické. Všichni mají vši, protože se nemyjí. Sina sleduje, jak si jeden strčí cigaretu do úst a zapálí ji. Několikrát potáhne a dá ji svému příteli. Sina nenápadně začichá, protože četla, že hašiš má zemitou, pryskyřičnatou vůni. Cítí ale úplně normální cigaretový pach. Možná jí chybí zkušenost. Lekne se, protože se k ní jeden z mladíků náhle otočí a usměje se na ni.
„Ty tu asi bydlíš, co?“ zeptá se.
„Ach… ano.“
Je ustrašená. Stará písnička. Neumí se nenuceně bavit s někým cizím. Je vždycky hrozně upjatá a nešikovná a vykládá nesmysly.
„Hezký pes,“ prohodí mladý muž a ukáže na Lajku. „Mám kamaráda, který měl taky takového. Přidal se venku k němu, tak ho vzal s sebou.“
„To bylo… od něho hezké,“ vykoktá Sina. Musí si odkašlat.
Mladík si zastrčí mokré vlasy za uši a vezme si cigaretu, kterou mu přítel vrátí.
„Chceš si taky potáhnout?“ nabídne jí.
Má úzké, tmavomodré oči a na bradě řídké strniště. Sina nemá daleko k tomu přikývnout. Kouření hašiše by jí poskytlo novou, významnou zkušenost. Umožnilo jí zbořit zdi, vidět fantastické obrazy. Je ale příliš zbabělá, proto zavrtí hlavou.
„Ne, díky.“
Mladík se neurazí. Ještě dvakrát potáhne z cigarety, spálí si prsty a hodí nedopalek do louže, kde se zasyčením zhasne.
„Chodíš ještě do školy?“ zajímá se.
„Ne, už jsem skončila.“
„A co děláš?“
Je na něm něco, co ji zbavuje zábran. Možná je to otevřenost, s níž mluví. Jako by se znali už léta.
„Nic,“ přizná Sina popravdě. „Do ničeho se mi nechce.“
V tom momentě musí všichni tři uskočit, protože nákladní vůz s vlekem jedoucí kolem rozstříkne špinavou vodu.
„Blbče!“ zařve druhý mladík a zamává pěstí. „Slepý a hluchý a jezdí s tak velkým autem!“
Lajka, která nemůže náklaďáky vystát, provází jeho slova zlostným štěkotem.
„Dobrý pes,“ prohodí chlapec, který mluví se Sinou. „Takový by se mi taky hodil. Napřesrok, až udělám maturitu, se vydám do Indie.“
Říká pravdu? Sina si neumí představit, že chodí na gymnázium a bude skládat maturitu. Už kvůli jeho dlouhým vlasům, které nejsou na Diltheyově škole dovolené.
„Do Indie?“ opáčí pochybovačně. „Rodiče ti zaplatí tak dalekou cestu?“
Mladík se zasměje a vymění si pobavený pohled s přítelem.
„Vůbec nic nezaplatí. Zkrátka vyrazíme jen tak, a když nám dojdou peníze, nějaké si vyděláme.“
O tom už Sina slyšela. Existují mladí lidé, kterým nezáleží na penězích a sociálním vzestupu. Vyrazí na cestu prostě jen s ruksakem, aby prozkoumávali svět. Vlastní pouze to, co mají na sobě, spí venku, získávají práci u místních lidí, zažívají vzrušující dobrodružství a vracejí se
obohacení vědomostmi a zkušenostmi. Samozřejmě se objevují i zprávy o tom, že někteří spadli na samé dno, utopili se v moři nebo zemřeli žízní v poušti. Podle většiny dospělých stihne takový osud každého, kdo přijde na ten bláznivý nápad odejít do vzdálených zemí jen s batohem.
Nepochopitelné, když si může člověk v dnešní době objednat v cestovní kanceláři Neckermann cenově velice dostupné cesty.
„Pojedete patrně příští léto, že?“ zeptá se.
„Jo. V červnu získám maturitu. Benni dá potom výpověď u Kalleho a nejpozději v červenci budeme pryč.“
„Skvělé,“ prohlásí Sina s upřímným přesvědčením. „Vytyčili jste si už trasu?“
„Jasně,“ přitaká mladík a natáhne ruku, aby zjistil, jestli ještě prší.
„Dolů do Řecka, odtamtud do Turecka, přes Persii, Afghánistán a Pákistán… V Aténách můžeme spát u rodiny jednoho kámoše, který taky pracuje u Kalleho…“
Zní to dost lehkomyslně, projede Sině hlavou. Něco takového se přece musí přesně naplánovat. A trocha peněz je taky zapotřebí. Stan, když začne pršet. Léky pro případ onemocnění. Dobrá obuv. A člověk by se měl předem učit jazyky, aby se dorozuměl…
„Přestalo pršet,“ prohodí její společník. „Tak čau!“
Kývne na ni a zmizí s přítelem za rohem v Schurichtstrasse. Jsou pryč.
Nevím ani, jak se jmenuje, pomyslí si Sina zklamaně. A na moje jméno se taky nezeptal. Proč taky? Nudil se, protože musel čekat pod kaštanem, než skončí liják. Prostě klábosil. Jen tak. Jedno o čem. Jen aby zahnal dlouhou chvíli…
Doma se matka hrozně rozčiluje, že odešla bez deštníku.
„Jsi celá promoklá, Sino! Jen aby ses nenachladila! A Lajka má úplně mokrou srst a špinavé tlapky! Podrž ji, než se vrátím s hadrem.“
Při večeři se na ni otec usměje a prohlásí, že má dnes aspoň trochu barvu.
„Jen aby to nebyla horečka,“ strachuje se matka a položí jí ruku na čelo. „Tvoje dcera běhala bez deštníku v dešti. Přestože jsem jí koupila tak hezký skládací deštník se skotským károvaným vzorem!“
„Nejsem z cukru, mami!“ protestuje Sina.
Je to zase špatně. Ví přece, jak je matka choulostivá.
„Proč jsi na mě tak hrubá? Dělám si o tebe starosti, ty se ale musíš se mnou pořád hádat…“ Bude následovat dlouhá přednáška o nevděčnosti, pak jí matka vytkne, že jen posedává ve svém pokoji a nechce s ní jet do města. A nakonec si postěžuje Augustovi, že je dcera v poslední době hrozně hubatá a vzdorovitá.
„Já to tak nemyslela, mami,“ pokusí se ji Sina uklidnit.
Po večeři se dívka přinutí jít za rodiči do obývacího pokoje, kde je zase zapnutý televizor. Na prvním programu dávají v osm hodin zprávy, po nich kýčovitý zamilovaný film, který matka sleduje s toužebným výrazem v očích, zatímco otec už po pěti minutách usne v křesle. Sina to vydrží dvacet minut, pak potichu vstane a řekne: „Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Sinočko. A polepši se!“
Sina vezme Lajku do svého pokoje a leží ještě dlouho beze spánku, protože musí pořád myslet na ty dva mladíky s dlouhými vlasy. Nakonec vstane, aby si došla pro velký školní atlas. Do Indie. S ruksakem.
Budou na cestě určitě několik měsíců. Jestli tam vůbec někdy dorazí.
Přesto by nejraději jela s nimi.