„Dnes uděláš první krok k tomu, aby ses stal mužem, Seane.“ Otec mě chytne za zátylek a poplácá mě zakrvácenou rukou. Zvedá se mu hrudník. Shlédnu na muže na podlaze a potlačím vztek. Ten muž se nás pokusil okrást a ublížil mé matce. Teď už ji odsud odvádí tetička Theresa. Máma má na obličeji krvavý hadr. Switch a Ray, VP a prezident mého otce, stojí hned za námi. Neměl bych tu být. Je mi teprve patnáct let, ale když jsem slyšel, jak máma volá tátu, musel jsem se ujistit, že je v pořádku.
„Nebudu tu věčně. Jednoho dne po mně zdědíš zodpovědnost za tuto rodinu a budeš muset chránit sebe i svou matku. Je na čase, synu.“ Podívám se na něj, nejistý a vystrašený. Ale to mu nikdy nepřiznám.
„Na co?“ Zlomí se mi hlas, ale potlačím strach. Nemá smysl se bát. Na výsledku to nic nezmění.
„Je čas upravit kompas.“ Poplácá mě po hrudi a s rukou kolem mých ramen mě dovede blíž k tělu na podlaze. Muž ležící přede mnou sotva dýchá.
„Víš, synku, morálka existuje jen v lidské mysli.“
„C-co tím myslíš?“ zeptám se se srdcem bušícím v uších.
„Jen ty se můžeš rozhodnout, co je skutečně morální a co ne. Pokud dojdeš k názoru, že svět je bez tvého nepřítele lepším místem, pak věřím, že ti byl postaven do cesty z nějakého důvodu. Je na tobě, aby ses rozhodl, co dál. Na nikom jiném.
V tomto případě,“ – kývne na muže na podlaze – „bych řekl, že je na tobě, abys ho dorazil. Pro tvou matku a pro klub. Ale rozhodnout se musíš sám.“
Jeho slova ve mně vyvolají nepopsatelný pocit strachu a vzrušení. Znám svého otce – když mi něco poručí, není o čem diskutovat. Takže se ani nesnažím vymyslet, jak se z toho vyvléknout. Místo toho se začnu soustředit a pokusím se vymyslet nejúčinnější způsob, jak splnit úkol. Nemůžu tomu hajzlovi rozbít lebku o podlahu a nemůžu mu zlomit vaz. Toho by si otec nevážil. Musím použít pěsti. Jen tak mu prokážu svou sílu.
„Použij pěsti,“ poručí, jako by mi četl myšlenky.
Nadechnu se a soustředím se na mužovu tvář. Vzpomenu si, jak mě mí strýcové učili bojovat. Znám tlakové body, kam ho udeřit, a vím, co ho zabije nejrychleji. Přijmu svůj osud, padnu na kolena, potlačím každý kousek strachu, jejž cítím, a vnořím se do svého paměťového paláce. Do části mozku, která řeší mé problémy. Do části, jež mi pomáhá, když musím něco vyhodnotit.
Rychle spočítám svou tělesnou hmotnost a sílu potřebnou k úderu přímo do jeho spánku. V jeho zuboženém stavu bych to měl zvládnout pěti údery nebo méně. Pokud do nich dám všechno, co mám.
„Do toho, Seane,“ povzbuzuje mě zezadu otec. Vyhrnu si rukávy až k loktům, dvakrát rovnoměrně na každé straně, a zhluboka se nadechnu. Představím si mámu poté, co jí omlátil
obličej o betonovou zeď. Nemůžu otce zklamat. Zavřu oči, v duchu stále počítám správný úhel. Nakonec udeřím. Mám dojem, že jsem vykřikl, ale stále pokračuju v úderech. Znovu a znovu. Praštím ho celkem devětkrát, až mám rozbité a zakrvácené klouby.
Poté se ve mně najednou vzbudí vztek smíchaný s nutkáním, které nedokážu potlačit. Pokračuju v ranách. Nevím, jak dlouho to trvá, ale vím, že nepřestanu, dokud mě otec neodtáhne. Bráním se jeho sevření a zmítám se v něm. Musím se ujistit, že jsem splnil úkol a dokončil práci.
„Je mrtvý, synku,“ řekne můj táta a vytrhne mě z jakéhosi zamlženého stavu. Uvolním se a zamrkám, aby neviděl, že pláču. Po chvíli mě pustí. Jaký srab pláče? Je mi patnáct, kurva.
Když se zadívám na své zakrvácené ruce a pak zpátky na tvář toho muže, vím, že má táta pravdu. Zaškrtnu si v hlavě pomyslnou kolonku a zhluboka se nadechnu, protože mě pochválí slovy „hodný kluk“. Obejme mě silnou paží. „Tvůj morální kompas bude odteď jiný. Stále je neporušený, ale změnil se.“
„Jak?“ popotáhnu a odolám nutkání ohlédnout se na muže, jehož jsem právě zabil.
„No, pořád ti bude pomáhat se orientovat, ale už nikdy nebude ukazovat pravý sever. Odteď bude tvá cesta jiná než cesta člověka, který nikdy nikoho nezabil. To bude tvá pravda. A je naprosto akceptovatelná, pokud víš, proč jsi mu vzal život. Pokud víš, že to bylo oprávněné. A to bylo.“
Přikývnu. Jsem na sebe pyšný a připadám si silnější. Cítím se jako on. Otec mi stiskne rameno a políbí mě na temeno hlavy.
„Vedl sis dobře. Zabití nemusí být hned napoprvé dokonalé, synku. Je tu prostor pro zlepšení… Ale teď se jdi umýt…“
Pozměněný kompas je kousek mého otce, na nějž jsem vzpomínal každý den, v poušti i na ulicích.
To, co jsem viděl a udělal, by většinu lidí vyděsilo, ale já ničeho nelituju. Nepřemýšlím o svých rozhodnutích poté, co je učiním, ani se neohlížím zpět. Čas nelze změnit a nikdy se nezastaví. Jsem to já, kdo musí na konci svého života na této zemi žít podle své pravdy. Pravdy, jež mi neustále běží hlavou, protože nikdy nepřestávám přemýšlet.
V mladém věku mi přisuzovali nadání, dokonce genialitu. Mohl jsem být epidemiologem, studovat na MIT a stát se astrofyzikem nebo vyvíjet technologie, o nichž se NASA ani nesnilo. To ale nikdy nebyla má budoucnost, a to hned ze dvou důvodů: zaprvé, nedokážu se řídit pravidly jiných lidí. Zadruhé, do svých pětadvacátých narozenin už jsem zabil tolik lidí, že mi bylo jasné, že se nikdy nevejdu do škatulky normální společnosti. Nosím v sobě vzpomínku na každého člověka, jehož jsem zabil. Pamatuju si, jak se každému z nich rozšířily zorničky a jak se naplnily strachem, zatímco z nich vyprchával poslední záblesk života.
Tyto vzpomínky a dvojí standardy jsou součástí mé pravdy. Ve válce je smrt ospravedlněna bojem za mou zemi. Společnost mi říká, že bych na tato úmrtí měl být hrdý, a nazývá mě hrdinou. Proboha, za tato úmrtí mi dávají i medaile.
Ale životy, jež beru na ulicích, v jiné válce – ty mi vynášejí odlišný titul.
Psanec. Zločinec. Monstrum.
Dvojí metr spočívá v tom, že smrt je povolena pouze tehdy, když vám ji odsouhlasí bohatý muž za stolem. Muž, který se nemůže dočkat, až si poměří péro s ptáky svých nepřátel.
A co smrt, kterou jsem způsobil hajzlovi, jenž chtěl ublížit ženě, která se jednoho dne bezpochyby stane mou manželkou? Nelegální. Bohužel pro toho hajzla, zabíjet za svou zemi a zabíjet na ulicích je pro mě stejné a nestydím se to přiznat.
Zabitím tohoto muže jen přidám další tělo na hromadu jiných a další záznam do nekonečné smyčky ve své hlavě. Neztratím kvůli tomu ani minutu spánku.
Co nejrychleji projedu ulicemi mezi klubovnou a jejím domem a představuju si všechny způsoby, jakými ho budu mučit. Chci, aby zaplatil za to, že si myslel, že se k ní může byť jen přiblížit. Vzpomenu si, jak zněl její hlas, když jsem zvedl telefon… byl tlumený, vzdálený a vystrašený. Netušil jsem, co se děje, dokud jsem nezaslechl nějakého muže. A potom už jsem věděl všechno.
Za pár vteřin dojedu na motorce k jejím dveřím a tiše vejdu do domu. Zaslechnu ho, ještě než ho spatřím. V žilách mi vře krev. Vytáhnu z pouzdra na boku zbraň a zamířím na neznámého muže, připravený na cokoli a naprosto soustředěný.
„Máš její oči…“ ucedí chlap chraplavým hlasem. „Je to jako vidět nějakýho zasranýho ducha…“
Na pouhou vteřinu zaregistruju, jak ona tiše vzlyká a prosí. Zeptá se: „Proč? Jak jsi mě našel?“ Pak mi dojde, kam ji v jejím stoletém domě zavlekl.
Natrénoval jsem, jak zůstat nepozorován. Mám to v krvi, takže mě neslyší přicházet. I kdyby mě slyšel, adrenalin, jenž mi proudí v žilách při pohledu na ni, přitlačenou ke zdi obývacího pokoje, mi dodá sílu deseti mužů. Chlap, co ji drží, zbytečně zabírá místo na Zemi. Nemůžu se dočkat, až spálím jeho vestu. „Prosím, jen mě vyslechni…“ Jeho vysoké, hubené tělo se tiskne k tomu jejímu, což ve mně vyvolá chuť roztrhat ho na kusy. Už ji připravil o tolik.
Myslím, že ho slyším mumlat něco jako: „Hledáš odpovědi a já ti je dám, kurva…“
Pak se mi před očima objeví známá mlha a převládne ve mně monstrum.
Odložím si zbraň na bok a trhnu mu hlavou dozadu. Vrazím mu pěst do obličeje a s ohlušujícím prasknutím mu okamžitě
zlomím nos. Pevně mu sevřu silný krk, než stačí vyslovit další slovo nebo jí jen zkřivit jediný vlásek na hlavě. Vytáhnu ho ven zadními dveřmi, protože nechci, aby se na její podlahu dostala jediná kapka jeho krve.
Slunce začíná zapadat za stromy obklopující její pozemek. Je to tu soukromé a tiché. Hodím ho na zem za keř, přičemž se z jeho krvavých úst linou nesrozumitelná slova.
„Ty zkurv –“
Vrhnu se do toho naplno. Zasednu ho a znovu mu vrazím ránu pěstí. Zvuk jeho praskající čelisti je pro mé uši jako hudba. Vzrušení z jeho zajetí pomalu opadá, ale uspokojení z jeho smrti se blíží. Soudě dle strachem nasáklého pachu a toho, jak ten hajzl zakrvácel tu svoji mizernou, nanicovatou vestu, to ví. Pokračuju v mlácení a z rozbitých kloubů mi teče krev. Čas plyne. Nevím, jak dlouho to trvá, ale právě v tuto chvíli, pokrytý krví, myslím jasněji než kdy dřív.
Jsem v klidu.
To je druhá část mé pravdy.
Prostě je mi to u prdele. Cítit se takhle není barbarské, ale očistné.
Nejde tu jen o oko za oko. Jde o nedořešenou záležitost, o niž se musím postarat. O svědění, které musím za každou cenu poškrábat.
„Seane…“ Její hlas je chvějivý a jemný a odněkud za mnou volá mé jméno. I po tak krátké době je to jediný hlas, který dokáže zastavit mou zvednutou pěst, aby na muže znovu nedopadla. Mrknu, vymaním se z mlhy a shlédnu dolů. Ten, co na ni zaútočil, je v bezvědomí, ale prozatím ještě dýchá.
Pustím jeho zakrvácenou košili a otočím se k ní.
„To stačí,“ přikáže mi tiše. Podívám se na ni a ušklíbnu se. Pak vstanu a přejdu přes její zahradu. Poprvé mě zaplaví úleva, že je v pořádku, a čirý obdiv k její schopnosti vydržet, než
jsem dorazil. Mám pocit, jako bych pod sebou ani neměl nohy. Sevřu ji do náruče a přitisknu se k ní. Šeptám její jméno a ona mě pevně objímá. Netuším, jak dlouho takhle zůstaneme, než se konečně přesunu k boku domu, abych otevřel kohoutek připojený k navinuté hadici. Opláchnu si ruce, odtrhnu malý kousek látky ze spodní části svého trička a namočím ho pod vodou. Vrátím se k ní, abych jí otřel slzami potřísněnou tvář a odstranil jeho rozstříknutou krev z její hebké šíje a ramen. Nesnesu pomyšlení, že by se krev toho bezcenného hajzla dostala někam blízko ní.
„T-tvrdí, že má odpovědi… mohl by?“ vykoktá, zatímco jí přejíždím rukama po holých pažích a zahřívám ji.
„To zjistím.“ Odhrnu jí z čela měkké, ohnivé vlasy a jemně ji tam políbím, načež ji přitáhnu k sobě. Zhluboka se nadechne a já cítím, jak se její tělo začíná uvolňovat.
„Tak je to lepší,“ zašeptám a vdechnu její sladkou vůni. Je to další detail, na který nemůžu zapomenout. I teď mě na ní všechno přitahuje. Měl bych se soustředit na to, jak dostat toho hajzla zpátky do klubu, ale jediné, na co dokážu myslet, je chuť její kůže. Vytáhnu telefon a pošlu zprávu Kaiovi a Jakeovi, vymahači a viceprezidentovi mého klubu. Vím, že tu budou do deseti minut.
„Co budeme dělat teď?“ Její hlas tlumí moje hruď.
„Já udělám, co musím, a ty se rozhodneš, jak hluboko do mého světa se chceš ponořit.“
Její smyslné hnědé oči ke mně s očekáváním vzhlédnou.
„Snažil jsem se ho vystopovat. Nechtěl jsem ho zabít, ale teď…“ Protáhnu si bolavou pěst. Tu, kterou jsem právě vrazil tomu hajzlovi do obličeje. „Víš přesně, kdo jsem…“ Pohladím ji palcem po tváři.
„Ano,“ odvětí a natáhne svou teplou ruku, aby ji položila na tu mou.
„Ale vědět a vidět, to jsou dvě úplně odlišné věci, chápeš?“
Polkne strach, který evidentně cítí, a přikývne. Pak na mě pohlédne koutkem oka. „Samozřejmě,“ zašeptá tiše.
Přesunu se do jejího zorného pole, aby mi znovu hleděla do očí. „Nedívej se na něj. Leží tam, protože ti něco vzal a to nikdy nebudu tolerovat. Nikdo už nikdy nezkřiví ani jediný vlásek na tvé hlavě. Ani neublíží nikomu, koho miluješ.“
„Nemám moc… lidí, které miluju. Ale… myslíš, že on ano?“
Když si uvědomí, že ten chlap pravděpodobně umře jen proto, že jí ublížil, její hezká tvář se zkřiví zmatkem.
Jde o morální dilema, jež nikdy nemusela řešit. Zvednu jí bradu. „Nemysli na něj. Podívej se na mě. Nestojí ani za špetku lítosti. V životě udělal… špatná rozhodnutí. Tohle je jeho osud.“
Sleduju, jak se potýká s touto novou realitou, a připomenu si, že můj mozek funguje jinak než její – že pro ni nebude snadné oddělit emoce od nutnosti, když jde o ukončení lidského života. I když jí ten člověk tak krutě ublížil.
Pro mě je to jen rutinní záležitost. Netrápí mě rodina toho muže ani nikdo, komu by mohlo vadit, že se dnes večer nevrátí domů.
Zajímají mě jen dvě věci. Můj klub a teď i… ona. Se zatajeným dechem čekám, až její prsty sklouznou po mých a sundá mi ruce ze svého obličeje. Narovná ramena a uhladí si husté měděné vlasy. Nemluví a zastrkuje si spodní část trička do ustřižených džínových šortek. Jako by tím, že se dá dohromady navenek, udržela pohromadě i emoce uvnitř.
Nechám ji projít kolem a přistoupím k bezvládnému tělu člověka, který ji napadl. Její hrudník se rovnoměrně zvedá a klesá. Teď už nevypadá vystrašeně, ale odvážně a sebejistě. Silně. Zatímco se soustředí, její dlouhé vlasy se volně vlní v pozdním letním vánku.
Čekám na otázky, jež nikdy nepřijdou. Na výraznější strach nebo šok, co se nikdy neobjeví. Místo toho mě překvapí tím, že novou realitu prostě přijme.
„Jsem silnější, než si myslíš, Seane,“ zašeptá a pak poklekne. Zvedne svou malou pěst a udeří ho do obličeje. Vykřikne a já fascinovaně sleduju, jak ze zahrady zvedá těžký, ostrý kámen a znovu se napřahuje.
KApIToLA 1 Layla
O několik dní dříve…
„Ráda tě vidím, drahá. Už je to dlouho, co jsme se setkaly naposledy. Vypadáš… jinak.“
Přikývnu a přinutím se usmát. Položím jídelní lístky před Judy Pryorovou a jejího manžela Roye, starší z kongregace mých rodičů. Připravím si minitablet, abych mohla přijmout jejich objednávku, a odolám nutkání jí říct, ať si své odsuzující pohledy nechá pro sebe a jde se s nimi bodnout.
„Opravdu už je to dlouho,“ odpovím a ignoruju její poznámku o mém vzhledu. Prohlédne si tetování květin a úponků, jež se vinou po celé délce mé nahé paže. „Daří se vám dobře?“ zeptám se zdvořile. Můj hlas je nepřirozeně sladký a jako z jiného života.
„Ano. V kostele je pořád co dělat. Pamatuješ přece, jaké to je.“
„Samozřejmě,“ odvětím rychle. Ve skutečnosti tím myslí: Pamatuješ, když jsi ještě chodila do kostela? Vyjmenovávám speciální nabídky z jídelního lístku a její oči mě nadále soudí. Jakmile skončím, pohlédne na mě s předstíranou starostlivostí.
„Jsi v pořádku, Laylo? Neviděla jsem tě od… no, víš…“ Když si všimne mých mnohem delších, nyní kaštanově hnědých vlasů, její hlas utichne. V mládí měly velmi matný odstín hnědé – před celou věčností, když jsem splňovala všechna její kritéria.
Tehdy mě neznala o nic víc než teď, ale to ani nemusela. Byla jsem tam. Ve volném čase jsem klidně mohla zabíjet veverky, ale pokud jsem se v neděli ukázala v kostele, byla jsem „naše milá holčička“ a „skutečné zlatíčko“.
„Jsem v pořádku, děkuji za optání.“ Potlačím sarkasmus v hlase. Nic jí neprozradím, ale zároveň vysílám jasný signál. Jdi se vycpat, Judy.
Přijmu jejich objednávku a na tabletu kliknu na „odeslat“, aby se dostala do kuchyně.
„Ráda jsem vás oba viděla,“ řeknu zdvořile. Než se stačím otočit, Judy se natáhne a dotkne se mé paže, čímž naruší můj osobní prostor.
„Musím se zeptat, máš novou církevní rodinu? Skupinu, jež se za tebe modlí?“
Připomenu si, že zoufale potřebuju spropitné z jejich účtu, a jemně ruku odtáhnu. „Už je to dlouho, co jsem měla čas na nějakou skupinu,“ odvětím. Je to pravda, ale také jde o největší eufemismus roku. Ona to sice nemůže vědět, ale studium masážní terapie ve zrychleném programu mi zabírá většinu volného času. Nemluvě o tom, že pracuju třicet hodin týdně, abych se uživila a měla kde bydlet. Navíc stále truchlím nad smrtí své nejlepší kamarádky, takže církev pro mě momentálně není prioritou.
„No, pokud někdy pocítíš potřebu vrátit se do našeho stáda, všichni jsme tu pro tebe. A všichni se modlíme.“
„Děkuji, paní Pryorová,“ odvětím s falešným úsměvem. „To je od vás velmi milé. Vaše nápoje budou brzy hotové.“
Otočím se a zprudka vydechnu. Proudí mnou vroucí vztek. Ani jeden z nich tu pro mě nebyl, když jsem přišla o matku. Nikdo z nich neví, že umřela tu noc, kdy se konečně chystala osvobodit. Nikdo kromě mě nevěděl, že odchází, protože navenek se manželství mých rodičů zdálo obdivuhodné. Ale za dveřmi byl můj otec majetnický, misogynní a násilnický. Někdy, když příliš pil, mou matku zbil a pak celý týden strávil omlouváním se a manipulováním jí, aby uvěřila, že si to zasloužila. Mezitím měl milostné aférky a prohrával jejich životní úspory. Ale záleželo jen na tom, že každou neděli ráno seděli v kostele v popředí, takže byli pro komunitu skutečným požehnáním.
Ztvárnili ten falešný obraz lépe, než si kdokoli dokázal představit. Ale na tom už nezáleží, protože teď jsou pryč. Smrt mé matky mě naučila, že tvář, kterou společnosti ukazujete, je naprostá blbost.
Nemůžu se tam vrátit, ale můžu si slíbit, že nikdy neskončím jako moje matka. V manželství bez lásky, v němž bych musela snášet hnusné chování svého muže ve jménu jeho církve.
Budu sama sebou a budu šťastná, ať už to bude vypadat jakkoli.
Neztratila jsem víru a nepotřebuju se přiblížit Bohu. S Bohem si rozumíme. Jsme v pohodě. Rozhodně nepotřebuju, aby mi někdo jako Roy a Judy diktoval, jak mám žít, když mají sami na svědomí nespočet hříchů.
Judy je potížistka, která v kostele ráda pomlouvá kohokoli a cokoli. Vsadím se, že tento týden půjde na schůzku žen a všem tam vykváká, jak viděla tu chudinku Laylu Monroeovou…
„A teď má spoustu tetování a obarvila si vlasy. Ztratila víru. Všichni se za ni modlete.“ Nakonec jim poví, že pracuju jako servírka, i když jsem se měla stát učitelkou.
Já ale prohlédla její smutný život. Její falešnou dobrotu. Kdyby pro ni její víra byla opravdu základním kamenem,
nezáleželo by jí na tom, kde pracuju, kolik mám tetování nebo že jsem přestala chodit do kostela. Záleželo by jen na tom, že jsem dobrý člověk, což jsem. A opravdu by jí záleželo na mně, což nezáleží.
Navíc nepracuju v nějaké zapadlé hospodě. Palm Club je nejluxusnější butiková restaurace v městečku Harmonie v Georgii. Je to místo, kam lidé chodí na první rande nebo výročí. Jeho útulnou atmosféru tvoří teplé cihlové stěny, tepané železné stoly s dřevěnými deskami a akcentové osvětlení. Strop pokrývá zeleň a blikající světla a celé místo vyzařuje hipsterskou a rustikální atmosféru.
Také nevědí, že učit bylo snem mé matky, a že když zemřela, usoudila jsem, že už není důvod její sny plnit. Místo toho jsem se začala věnovat těm vlastním. I když to znamená makat do úmoru, abych si mohla dovolit školné na tento semestr, snášet odsuzující výrazy lidí jako Judy a toulavé, lascivní pohledy jejího manžela.
Přinesu jim nápoje a znovu se přinutím falešně usmát. Restaurace se plní a venku se obloha zatahuje mraky. Čeká nás typický červencový večer v Harmonii. Naše město leží blízko Savannah a vody, což znamená, že v létě neuplyne mnoho dní bez bouřky, která sníží parno. Dnešek rozhodně není výjimkou. Venku je devětatřicet stupňů, takže ani nemrknu, když těsně po šesté hodině otřese velkými prosklenými okny hlasitý hrom.
„Musíš si dát pauzu,“ připomene mi moje kamarádka a kolegyně Chantel. Její plné červené rty se zvednou v úsměvu. Po dvou letech má tuhle práci v malíku. Učí mě, jak si vybírat oblečení, které je dostatečně odhalující, ale přesto elegantní. Chantel ten vzhled nazývá „elegantní, ale šukatelná“. A je v něm mistryně. Dlouhé blonďaté vlasy jí spadají po zádech a na sobě má černou pouzdrovou sukni a bílou halenku
bez rukávů, jež odhaluje právě tolik z jejího dekoltu, kolik je třeba.
Je to styl, který se dnes večer snažím napodobit. Oblékla jsem si černou koženou sukni a bílé body s odhalenými rameny a zády. Mé husté vlnité vlasy mají jemně měděný odstín. Jsou vyčesané do vysokého culíku s ofinou rámující můj obličej. Několik pramenů jsem ale nechala volně viset, aby zdůraznily mé hnědé oči. Všichni mi pořád opakují, že jsou nejkrásnější částí mého obličeje. Mé rty mají perfektní odstín karmínové barvy a nehty jsou upravené tak, aby k nim ladily. Nalakovala jsem si je sama, abych ušetřila peníze, které prostě nemám. V hlavě mi probleskne vzpomínka na to, jak jsem kdysi platila přes sto dolarů za manikúru. Ty časy jsou dávno pryč. Teď na svém vzhledu šetřím a Chantel má naštěstí úžasnou sbírku lodiček, jež mi půjčuje, aby mé nohy vypadaly delší, než mi má výška metr pětašedesát dovoluje.
„Brzy si ji dám, ale dnes je tu plno. Zatím jsem v pohodě,“ řeknu jí, když převezmu objednané nápoje a s lehkostí je seberu z pultu.
„Mhm,“ zamumlá. „Ty se nikdy nepoučíš,“ dodá se smíchem. Jsem tu teprve od března, kdy jsem přestala pracovat v maloobchodě. Za týden jsem si tam vydělávala polovinu toho, co si vydělám za dvě směny tady.
„No, zlato, jestli ještě nejdeš na pauzu, já si ji vezmu. Můžeš mě na chvíli zastoupit?“ zeptá se.
Přikývnu. Zrovna se chystám ke stolu číslo dva donést koktejly, když se skleněné dvojité dveře s logem Palm Clubu rozletí. Vlhkost zvenčí vtrhne dovnitř – teplý vzduch a vůně deště –, ale mně po zádech přeběhne mráz. Celý vchod zaberou tři velmi mokří, velmi zlověstně vypadající motorkáři.
Mezi místními obchodníky a smetánkou vypadají naprosto mimo mísu. Jsou oblečeni do barev, které by poznal každý,
kdo žije v Harmonii: patří k motorkářskému klubu Pekelníků. Všichni tu v nich vidí nebezpečné psance, ale v momentě, kdy zahlédnu jejich kožené vesty a tetování, mi před očima vytane jen tvář mé matky, když jsem ji viděla naposledy – a policejní skica, jež mi už téměř dva roky leží v hlavě.
KApIToLA 2 Layla
Rozhovory kolem mě utichnou a hudba z reproduktorů je najednou výraznější. Při pohledu na muže, který se ke mně blíží z prostředku skupinky, mi po zádech přeběhne mráz. Ten chlap je oblečený do černého trička a motorkářské vesty, černých džínů a stejnobarevných motorkářských bot. Jeho tvář částečně zakrývá černý šátek. Jakmile ho spatřím, nevysvětlitelně se mi rozbuší srdce. Polknu, pokusím se uklidnit a položím si otázku proč. Při pohledu na něj bych měla cítit jen vztek a trauma.
Stále se ke mně blíží a já pouze přešlapuju z nohy na nohu, ochromená jeho temnou a drsnou krásou. Má vojenský sestřih a zářivě zelené oči upírá přímo před sebe. Vypadají jako okna do duše démona. Autoritativně kráčí vpřed a jeho muži ho následují. Pozorně sleduju, jak si stahuje šátek a odhaluje zbytek své tváře. Jeho vousy jsou tmavě hnědé a zakrývají jeho širokou bradu. Rysy má rovné a mužné. Zvrásněné čelo mu dodává téměř rozzlobený a přísný výraz. Rychle ke mně dojde a já nedokážu vysvětlit, proč se mi najednou podlamují kolena. Jeho smaragdové oči se nečekaně setkají s těma mýma. Nemám
čas od něj odvrátit pohled a žaludek se mi sevře z toho, jak rozhodně a nelítostně vypadají. Připomíná mi bojem zoceleného gladiátora. Zatne zuby a na jeho silném krku zapulzuje žíla.
Odvrátím oči od jeho upřeného pohledu, abych se nadechla, a nechám je sklouznout po zbytku jeho těla. Na krku mu visí psí známky a samozřejmě nechybí ani zřetelný náznak života, jejž vede.
Ta zatracená motorkářská vesta.
Patří k Pekelníkům, gangu, kterého se mé malé městečko celý můj život obávalo. Všichni víme, čeho jsou schopni. Pamatuju si, že kdykoli jsme zaslechly ohlušující zvuk harleyů valících se v kompaktní skupince po hlavní ulici, máma mi vždycky říkala, abych se na ně nedívala. Varovala mě, abych na ně nikdy nezírala a abych se jim nepletla do cesty. Víme o tělech, která se objevila mimo hranice našeho městečka a jež patřila členům rivalských klubů. Víme i to, že naše trestní orgány zametají pod koberec všechny nelegální věci, jež páchají. Často prohlašují, že „není v zájmu našeho města je stíhat“. Víme, co to znamená: také pracují pro klub.
Pekelníci jsou temnou stránkou Harmonie, takže bych se tohohle gladiátora a všeho, čeho je schopen, měla bát. Když ke mně však v tuto chvíli přistoupí, zaplaví mě jeho vůně a vytrhne mě ze vzpomínek. Místo očekávaného strachu nebo hněvu mě zasáhne nezastavitelná touha, která mnou otřese až do morku kostí. Voní cedrovým dřevem, kůží a kouřem. Úplně omámí mé smysly a podmaní si mě… vůbec tomu nedokážu zabránit.
Motorkář se zastaví a záměrně si mě prohlédne. Jako bych si zasloužila jeho pozornost už jen proto, že mu stojím v cestě. Když se jeho překvapivě krásné oči zdrží u těch mých a pak sjedou po mé tváři, přestanu dýchat. Shlédne na mé rty a krk. Rozbuší se mi srdce a mám pocit, jako by se zastavil čas. Nakonec
se ode mě bez zájmu odvrátí. Mrknu, pokusím se vzpamatovat a prohlédnu si nášivku nad jeho srdcem: seržant.
Ani jeden z motorkářů nečeká, než je někdo usadí, a zamíří přímo do Chanteliny sekce. Do té, kterou za ni obstarávám, zatímco má přestávku.
Vytrhnu se z omámení, rychle přejdu ke stolu číslo dva, postavím před hosty nápoje a slíbím jim, že příprava jídla nebude trvat dlouho. Přemýšlím o gladiátorově nášivce a snažím se vzpomenout si, co jeho hodnost znamená. Zbylí dva mají na vestách nášivky vymahač a pokladník. Ani u nich netuším, co to znamená. Ale podle toho, jak seržant kráčí v čele, si domyslím, že je vůdcem trojice. Potřesu hlavou. Divím se, proč na něj vůbec ještě myslím. Přijmu objednávku nápojů od dalších hostů a modlím se, aby si Chantel pospíšila a obsloužila stůl s motorkáři. Venku stále zuří bouře.
Dojdu k baru, abych počkala na drinky. Zbývá ještě hodina, pak budu po zbytek směny za barem. Zanedlouho se sem nahrnou hosté a restaurace se změní spíš na hospodu. Hudba zesílí, řada kulečníkových stolů vzadu se zaplní a bar bude praskat ve švech. Práce za ním mi nevadí – naopak ji upřednostňuju. Čím pozdější hodina, tím víc peněz vydělám.
Když dokončím roznášku drinků, zvednu oči. Vím, že teď přišla řada na motorkáře, ale Chantel se ještě nevrátila. Vzdám to a podívám se na ně. Seržant se uvelebil v polstrované kožené sedačce a je ponořen do rozhovoru. Má uvolněné nohy a jedno potetované předloktí opírá o stůl. Jeho vyrýsovanou ruku pokrývá další tetování a prsteny. Palcem metodicky otáčí kroužkem na ukazováčku, rozhlíží se kolem. Jako by ucítil můj pohled, pokyne mi dvěma prsty a kývne na mě bradou.
Donesu jim jídelní lístky a příbory a celou dobu cítím, jak mi po krku stoupá horkost. Jeho smělé chování a způsob, jakým si mě pomalu prohlíží od třešňově červených podpatků až
po vlasy, mě znervózňuje. Není to nenápadné, ale ani ponižující. Nedokážu přesně popsat, co při tom vlastně cítím. Nějak mě to nutí chtít se zakrýt a zároveň ze sebe strhnout každý kousek oblečení, aby se jeho pohled mohl navždy usadit na mém nahém těle. Nakonec se ode mě odvrátí a jeho pozornost se přesune zpět k mužům sedícím naproti němu.
Zvednu bradu v předstírané sebejistotě, a když k nim přistoupím, cosi ve mně převezme kontrolu. Nevím, jestli za to může setkání se staršími z církve. Nebo možná způsob, jakým si mě prohlédl od hlavy k patě, jako by na to měl právo, a pak mě stejně rychle odmítl.
Přemůže mě potřeba dát někomu, komukoli, vědět, že jsem jiná, než za jakou mě má. Položím jim na stůl tři jídelní lístky.
„Příště musíte počkat, než vás někdo usadí,“ napomenu je co nejsebevědoměji. „Budete dnes večer jíst?“ zeptám se a přelétnu všechny pohledem.
Hezký blonďák, vymahač, se zasměje a podrbe se na zarostlé bradě; jeho úsměv je oslnivě zářivý. Vypadá trochu jako Heath
Ledger a divím se, jak je možné, že to nedotáhl ještě dál jen díky svému vzhledu.
„Záleží na tom, co tu máte, krásko.“ Jeho typicky americký úsměv se ještě rozšíří.
Přimhouřím oči. „Pití a jídlo,“ odvětím tónem, kterým mu dám jasně najevo, že si se mnou nemá zahrávat. Poté na stůl položím příbory zabalené v ubrouscích.
„Tohohle s sebou moc nebereme,“ prozradí mi tiše muž vedle něj a ukáže na blonďáka palcem přes rameno. Poprvé si ho prohlédnu. Pokladník. Má ostré rysy, rozcuchané hnědé vlasy a pronikavé modré oči, v nichž se zračí neklid.
Oba muži se zasmějí, což mě jen ještě víc naštve a znervózní.
„Omluv ty pitomé idioty.“ Hluboký, chraplavý hlas seržanta jejich smích okamžitě utne. Je hladký jako hustý med. Jako by
měl k dispozici všechen čas světa, protože by se nikdo neodvážil ho přerušit.
Stočím pohled na něj. Snažím se zůstat silná a nenechat se vyvést z míry jeho nenuceností. Předkloní se a s dokonalou přesností srovná na ubrousku nůž a vidličku. Pak složí ruce a opře se lokty o stůl.
Je svalnatý tak, že poznám, že je silný jako býk. Jako by cvičil sedm dní v týdnu. Jeho předloktí s výraznými žilami se napnou a všimnu si, že i na kloubech prstů má symboly a slova. Mám slabost pro tetování na mužích, ale osobně neznám nikoho, kdo by jich měl tolik. Bezostyšně je začnu obdivovat. Můj pohled spočine na jeho pravé ruce a na tom, co dokážu rychle zaregistrovat. Jeho prst pokrývá kříž vytvořený z detailně vytetovaných dýk. Kříž visí na konci ozdobného řetízku, který se vine po jeho ruce a spojuje se s prasklým kompasem, na němž sedí něžná holubička. Je podobná té, kterou mám vytetovanou na rameni na památku své matky, ačkoliv ta moje je v letu. Ráda si představuju, že když umřela, unikla ze své klece. Na chvíli se zamyslím, proč si vybral kříž a holubici. Pak ale zamrkám a pokárám se za to, že jsem si toho vůbec všimla. Odkašle si a zachytí můj pohled. Znovu se zadívám do hloubky jeho tmavě smaragdových očí – přísahala bych, že v nich vidím náznak pobavení. Nakloní hlavu a znovu ke mně promluví.
„Dáme si tři bourbony – hellbendery. A…“ Na chvíli se odmlčí. „Dneska tu všichni povečeříme.“ Jeho hlas je silný a pronikavý a mně po zádech zase přeběhne mráz. V hlavě se mi zjeví nečekaná vize, v níž má tvář zabořenou hluboko mezi mými stehny.
Nadechnu se a najednou mu potřebuju uniknout z dohledu. Nevím, co to do mě vjelo, ale místo abych k němu cítila odpor, jak bych měla, se mi rozbušilo srdce. Pokusím se tu představu vytěsnit z hlavy.
„Dám vám pár minut,“ prohlásím a zamířím k baru.
Při zadávání jejich objednávky stojím zády k němu, ale cítím na sobě tíhu jeho pohledu. Jsem si jistá, že mě sleduje. Ten pocit je děsivý a zároveň vzrušující.
Chantel přiběhne a rozhlédne se kolem. „Díky, zlato,“ řekne.
„Skvělé načasování.“ Dlouze vydechnu.
„Jsi v pořádku? Celá se třeseš.“ Chantelina tvář je plná obav.
„Jo, jen…“ Kývnu na stůl s muži, od nichž jsem právě odešla. Chantel k nim upře pohled.
„Sakra, máme tu pár drsňáků z Pekelníků? To se mamince líbí,“ prohodí a prohlédne si je. S potřesením hlavy si odfrknu a odvrátím pohled od seržantových hlubokých očí.
„Jen si posluž,“ pobídnu ji a jdu vyzvednout předkrmy pro stůl číslo čtyři. Měla bych být ráda, že jsem se zbavila seržantovy pozornosti, ale o chvíli později si nemůžu pomoct. Rozhodnu se podívat k jeho stolu. Cítím, jak mě jeho pohled přitahuje. Když to udělám, zjistím, že jeho tmavé oči jsou stále beze stopy provinění upřené na mě. Jako by je nemohl odtrhnout stejně jako já.
