1. Morgan Někdy si říkám, jestli jsou lidé jediní živí tvorové, kteří se někdy uvnitř cítí prázdní. Nechápu, jak moje tělo může být plné věcí, kterých těla plná bývají – kostí a svalů a krve a orgánů –, a přitom mi hrudník někdy připadá tak prázdný. Jako by mi někdo křičel do pusy a ten zvuk se ve mně rozléhal s ozvěnou. Už jsem se tak cítila pár týdnů. Doufala jsem, že to přejde, protože mi začínalo dělat starosti, co vlastně tu prázdnotu vyvolává. Mám bezvadného přítele, se kterým chodím už dva roky. Když nepočítám občasné výstřelky v důsledku pubertální nezralosti (obvykle vyvolané alkoholem), je Chris ten nejlepší kluk, jakého si holka může přát. Zábavný, atraktivní, miluje svou mámu, má životní cíle. Nechápu, jak by mohl mít s tou mou prázdnotou něco společného. A pak je tady Jenny. Moje mladší sestřička – a moje nejlepší kamarádka. Vím, že ta za tu prázdnotu nemůže. Jsem šťastná, že ji mám, i když jsme každá úplně jiná. Jenny je společenská, spontánní, hlučná, pro její smích bych zabíjela. Já jsem mnohem tišší, a když se směju, většinou je to nucené. Často mezi sebou vtipkujeme, že nebýt sestry, asi bychom se kvůli všem těm odlišnostem nesnášely. Já bych jí nelituju ničeho
Nelituju niceho_reedice_2025.indd 7
| 7
18.09.2025 10:39:27