Dětství v Maově Číně
(1952–1966)
„Jsi dobrý komunista, ale mizerný manžel!“ vyhrkla matka uplakaně a r ukama si kolébala zakulacené břicho, které se jí dralo ven z košile ušité z h rubé bavlny místní produkce.
Byla jsem to já, kdo se převracel a kopal pod jejíma rukama a byl připravený každou chvíli vykouknout na s vět. Byl březen 1952, tedy více než dva roky poté, co koncem roku 1949 komunistická strana od Kuomintangu (nacionalistické strany) uchvátila celou Čínu. Oba moji rodiče byli komunisti, matka do Strany vstoupila poměrně nedávno, otec byl zkušený veterán. V té době byl vysokým funkcionářem oblasti, ve k teré jsme žili, I-pinu, což byla prefektura jihozápadní čínské provincie S’-čchuan, jež měla rozlohu necelých dvanáct a půl tisíce kilometrů čtverečních.
O tec se narodil v roce 1921 v h lavním městě tohoto regionu, které se také nazývá I-pin a je to dva tisíce let staré hornaté město usazené uprostřed zelených mlžných hor, kde se pěstuje čaj. Na úpatí těchto hor tečou dvě řeky, křišťálově čistá Min-ťiang a usazenin plné Zlaté písky, jejichž spojením vzniká nejdelší čínská řeka Jang-c’-ťiang.
Narodit se ve starém městě v kopcích a na břehu velké řeky možná zní romanticky, ovšem právě to byla příčina matčiny hořkosti vůči otci. Lékaři se totiž obávali, že můj porod bude nesmírně náročný, že s v ysokou pravděpodobností hrozí
rozsáhlé krvácení, že bych při svém narození mohla zemřít a n a d ruhou stranu dostat i m atku. Radili rodičům, aby matku převezli do nemocnice ve větším městě, kde budou mít potřebné vybavení a specializované porodníky. Jenže můj otec jejich radu odmítl přijmout.
Přesun z I-pinu do většího města nebylo nic běžného ani snadného, uskutečnitelné to ale bylo. Jako vysoký stranický funkcionář mohl otec říct jediné slovo a matku by okamžitě převezli do nejlepší nemocnice v oblasti. Prohlásil, že nemůže povolit zvláštní zacházení s vlastní ženou, protože komunisti přece slíbili, že nepotismus ukončí.
Otec se k i legální komunistické straně v I -pinu přidal v roce 1938, když mu bylo sedmnáct a pracoval jako prodavač v k nihkupectví. Prožil si hlad i nespravedlnost, proto se levicovými knihami, jež četl, snadno nechal přesvědčit, že komunisti budou lepší než Kuomintang. Nejvíce otce oslovilo jejich odhodlání potlačit korupci, která podle něj byla jádrem všeho zla ve staré Číně. Od té doby, co se stal vysokým stranickým funkcionářem, zásadně odmítal prokazovat jakékoli služby svým příbuzným: matce, sestrám, bratrovi a d alším členům rodiny. Jeden z jeho bratranců, jemuž se říkalo Velký strýc, ho požádal o doporučení na místo pokladníka tamějšího kina. Otec mu poradil, ať si o něj požádá oficiální cestou. Starší bratr, pracující pro obchodníka s č ajem – I-pin je jedním z č ínských center pěstování čaje – , byl navržen na povýšení. Otec měl ono povýšení schválit, ale neučinil tak s t vrzením, že jeho bratr není dostatečně schopný, že kdyby on sám nebyl vysokým funkcionářem, nikdo by ho na povýšení nenavrhl. Rozzuřil tím celou svou rodinu a matka vybuchla: „Nemusíš mu pomáhat, ale taky mu nemusíš bránit!“ Bratr už s n ím nikdy nepromluvil.
Matku otcovo odmítnutí přesunout ji do lépe vybavené nemocnice naprosto zničilo. Zpočátku si myslela, že mu vůbec nezáleží na tom, jestli ona a jejich miminko přežijí. Postupně samu sebe přesvědčila, že neměl jinou možnost. Kdyby její přesun nařídil, lidé v I-pinu by si řekli, že komunisti jsou
úplně stejní jako předchozí vláda a u moci jsou jen proto, aby prospěli svým blízkým. Ale brzy se její pocity přeměnily v radost, to když jsem obklopená nervózními lékaři jako zázrakem vyklouzla z jejího těla coby zdravé, čtyřapůlkilové miminko, a ani jí se při porodu naštěstí nic nestalo.
I matka věřila ve Stranu, byla o deset let mladší než otec, do i legální komunistické strany vstoupila už v š estnácti. Její rodné město Ťin-čou se nacházelo v M andžusku v severovýchodní Číně, téměř dva a půl tisíce kilometrů od I-pinu. Do roku 1945, kdy se vzdali, bylo okupované Japonci. Pak ho převzal Čankajšek a Kuomintang, ale matka se v n ich rychle zklamala, poté co jejich výzvědná služba zabila její kamarády ze školy – jednoho za to, že do města přinesl pamflet nazvaný Mao. Když zatkli a mučili i jejího tehdejšího přítele, vyhledala ilegální komunistickou organizaci. Mimo jiné pro ně pašovala vojenské informace z Ťin-čou Maově armádě nacházející se na okraji města. V té době Mao bojoval s Čankajškem o nadvládu nad Čínou.
V obléhající armádě byl i můj otec a řada lidí mu vyprávěla o mé matce, „té úžasné sedmnáctileté dívce“. Představoval si ji jako draka chrlícího oheň a příjemně ho překvapilo, že když komunisti v roce 1948 Ťin-čou získali, přišla mu podat hlášení. Před ním totiž stála dívka v prostých šatech ze seprané modré látky, vysoká, štíhlá a elegantní, s pohledným obličejem a jemnou řečí. V jeho světě se revolucionáři chovali jako neotesanci s hlučným projevem, proto mu matka připadala jako závan čerstvého vzduchu. Otec si všiml, že sice je jemná, ale nikdy ne slabá; rozkazovala, aniž by zvyšovala hlas, a mluvila jasně a přesně, nikdy neblábolila. Otec byl naprosto uchvácený. I matka se do něj velmi zamilovala. I když neměl úplně vojenský postoj, nosil volnou zelenou armádní uniformu a byl menší než ona, okamžitě si ji získal svýma neobvykle velkýma zasněnýma očima a připadalo jí, že vypadá jako básník. Zamilovali se, vzali a s komunistickou armádou pochodovali z Mandžuska na jih do I-pinu, kde se můj otec stal vysokým funkcionářem a matka vedoucí zdejšího Svazu mládeže.
Matka byla mezi mladými lidmi, se kterými pracovala, velmi oblíbená – a ráda ji měla i velká otcova rodina. V den, kdy byla představena jeho matce, tradice vyžadovala, aby se své tchyni poklonila. Otec ale prohlásil, že podobné klanění je ponižující zvyk, který komunisti chtějí za k aždou cenu vymýtit. Že on se nikomu klanět nebude. Matka však namítla, že to udělá, protože se díky tomu komunisti přiblíží obyčejným lidem. Chtěla tím svou tchyni potěšit, zároveň měla pro podobné dramatické obřady slabost. Když klesla na kolena a t řikrát se hlavou dotkla země, všichni se potěšeně rozesmáli. Matka poté propadla úplné klanící horečce a následovala otcovu neprovdanou sestru Ťun-jing do z ahrady, aby se mnohokrát poklonila stromům a keřům. Ženské členky otcovy rodiny byly oddané buddhistky a věřily, že všechny rostliny jsou živé, mají duši, a podobné přátelské projevy tudíž ocení. Ačkoli matka nebyla vychována v buddhistické víře, tento rituál jí dělal radost. Vyrůstala v lékárně svého nevlastního otce doktora Sii, což byl uznávaný znalec čínské medicíny, jež měla rostlinný základ. Poznala nejrůznější byliny a věřila v jejich léčivou moc. Připadalo jí to jako rodinný poklad. Protože je láskyplně a fundovaně probírala s otcovou rodinou, která také měla moc ráda přírodu, hned při prvním setkání si získala jejich srdce.
Když jsem se tedy narodila, všichni dospělí příbuzní chtěli, abych byla jako matka, a tak mi dali jméno Er-chung – „Druhá divoká labuť“ – protože matčino jméno Sia Te-chung obsahuje znak chung pro „divokou labuť“. Tento znak vyvolává obraz velkého, krásného a silného ptáka, jenž po obloze přelétává velké hory i řeky. Můj otec obraz spojený s t ímto znakem úplně miloval, proto mou matku v dopisech oslovoval „Moje milovaná bílá labuti“.
Matka dobře věděla, že ji otec miluje. Rok po mém narození, když znovu byla v porodnici a př iváděla na s vět mého bratra Ťin-minga, se její nadřízená a př ítelkyně paní Tching (Čan Si-tching), žena se štíhlou postavou a koketním vystupováním, snažila mého otce svést, on ji však rozhodně
odmítl. Dobře věděl, že se paní Tching nenechá jen tak odradit a možná to zkusí znovu, ještě horší ale bylo, že to byla velmi pomstychtivá osoba, ochotná zajít neskutečně daleko, aby potrestala lidi, kteří se jí nějak dotkli, a to s pomocí svého manžela, který měl v I-pinu na starost výběr úředníků. Protože se otec obával, že by mohla ublížit matce, jež byla její podřízená, nasedl na nejbližší vlak do h lavního města
S’-čchuanu, Čcheng-tu. Po d ni jízdy na sever zašel přímo za g uvernérem provincie a požádal ho o jinou práci. O paní Tching se nezmiňoval, ale stěžoval si, jak je těžké pracovat ve s vém rodném městě, kde má spoustu příbuzných. Pak čekal v Č cheng-tu a posílal matce telegramy, aby co nejdřív odjela za n ím. Proto jsem se také v jednom roce, v č ervnu 1953 – když bratrovi Ťin-mingovi byl měsíc a matce skončilo tradiční povinné období poporodní rekonvalescence –, přestěhovala do Č cheng-tu. Vzala s sebou mě a mou starší sestru Siao-chung, Ťin-minga nechala u otcových příbuzných, protože byl na cestování moc malý.
A t ak se Čcheng-tu, hlavní město několika starověkých krá-
lovství, stalo na příštích pětadvacet let mým domovem. Leží na ú rodné rovině, která je díky skvělému zavlažovacímu systému vybudovanému kolem roku 256 před naším letopočtem v celé Číně známá jako Země hojnosti (tchien-fu-č’-kuo). Toto město bylo velmi kulturní a řadu století sloužilo jako centrum mnoha náboženství: taoismu, buddhismu a konfucianismu. V řadě dvorů lemujících uličky rostly ibišky s obrovskými růžovými květy, kterým se v m írném klimatu velmi dařilo, takže se o Čcheng-tu mluvilo jako o I biškovém městě. V jeho centru stál starý palác, který se uspořádáním podobal Zakázanému městu v Pekingu. Velkolepá věž u brány vypadala jako brána Nebeského klidu. Často se mu přezdívalo Malý Peking. Ve třináctém století tu byl Marco Polo a psal o jeho bohatství –a o v ýrobě hedvábí. Čcheng-tu je známé jako Hedvábné město a řeka, která skrz něj teče, se jmenuje Hedvábná řeka ( Ťin-ťiang). Její četné meandrující přítoky lidé využívali k omývání
tkacích strojů. Výroba hedvábí byl způsob života, jejž jsem jako dítě převzala i já. Jedna z mých raných vzpomínek je, jak sbírám plné náruče morušových listů, ohmatávám jejich chlupaté spodky a několikrát denně je v rovných košících nosím jako krmení bourcům. Dívala jsem se, jak je malé housenky hladově hltají a r ychle tloustnou, a záhy se v jejich ústech začalo objevovat sotva viditelné vlákno, do k terého se housenka zavíjela. Pak se vytvořila kukla. Z k ukel se potom získávalo dlouhé a jemné hedvábné vlákno, jež se navíjelo na cívku. Pamatuju si, jak jsem se vlákno snažila vytahovat, ale v mých neobratných prstících se pokaždé přetrhlo.
Čcheng-tu se proslavilo i s vou kuchyní, nacházela se tu spousta restaurací s nejrůznějšími specialitami a elegantními názvy. Jako dítě jsem těmi názvy byla okouzlená, ale do restaurací jsem téměř nechodila. Komunistickým úředníkům se nedoporučovalo navštěvovat restaurace, protože to Strana považovala za př íliš hédonistický způsob života. Pro mou matku, která jídlo milovala a dychtila po z ajímavých potravinách, jež v M andžusku nikdy neochutnala, nešlo o zanedbatelnou oběť.
O tce jmenovali zástupcem ředitele hlavního odboru stranického výboru S’čchuanské provincie, a to Odboru veřejných záležitostí, který měl na s tarost vzdělávání, zdraví, sport, nakladatelství, vydavatelství a u mělecké instituce v d ané provincii (S’-čchuan měl velikost Francie a obývalo ho šedesát milionů lidí). Matku jmenovali ředitelkou Odboru veřejných záležitostí východního okresu Čcheng-tu, takže dohlížela na podobné záležitosti, jen na n ižší úrovni. Přestěhovali jsme se do „ Areálu“, velkého uzavřeného komplexu, zahrnujícího několik bývalých ulic, kam patřil i Americký armádní klub z d ruhé světové války. Tady pracovala většina vedoucích představitelů a ž ili zde se svými rodinami. U brány stály stráže, pozemky udržovali zahradníci, jídla vařili skvělí kuchaři a měli jsme k dispozici auta s řidiči.
Matka na auto neměla nárok, a tak každý den do práce jezdila na kole. Kromě neděle se s otcem jen málokdy vrátili
domů před naším usnutím. Takže nás v podstatě vychovávala babička z matčiny strany, Jang Jü-fang, která se k nám přistěhovala z M andžuska. Tenkrát jí bylo přes čtyřicet a od mé matky se výrazně lišila. Zatímco matka nosila jakousi ženskou komunistickou uniformu – takzvaný leninský, dvouřadý kabát s páskem – , což působilo cizorodě, babička zásadně nosila tradiční bavlněnou blůzku s k noflíčky po s tranách, kterou si sama ušila. Vyráběla si i vlastní bavlněné boty, protože měla ovázané nohy, které byly malé, úzké a špičaté. Na rozdíl od matky místo chůze spíše kulhala. Čas od času se zamračila, když se snažila udržet rovnováhu, ale její zářivé oči jako by se neustále usmívaly. Díky babičce byl náš rodinný život klidný a plný lásky. Zakazovala rodičům, aby nás kárali při jídle. („Když jedí, tak je nekritizujte. Pak by to jídlo řádně nestrávili.“) Taky hlídala, aby se rodiče nikdy nehádali před námi. Vybavuju si jen jednu hádku mezi rodiči, tehdy mi bylo asi devět. Netušila jsem, co se děje, ale slyšela jsem otce křičet a matku, jak ho provokuje svým jako obvykle jemným tónem, jen velmi neobvykle měla slzy v o čích. Natolik mě to vyděsilo, že jsem si zavřela moskytiéru kolem postele a snažila se tam schovat. Jenže ta síť byla moc tenká. Sice jsem se nerozplakala, ale začala jsem se podivně nervózně pohihňávat. „Er-chung se směje!“ vykřikl otec, když ohromeně vyrazil k mé posteli. To myslím jejich hádku ukončilo, matka ke m ně totiž okamžitě přispěchala a v zala mě do náručí. Celé své dětství jsem od rodičů dostávala jen lásku, nikdy mi neřekli křivé slovo. Dokonce i jejich vzácná kritika vždy byla velmi opatrně formulovaná a pronesená ohleduplným tónem, jako bych byla dospělá a nechtěli se mě dotknout.
Do š koly jsem začala chodit v š esti letech v roce 1958. Cesta, na n íž mě vždy doprovázely kamarádky, mi zabrala dvacet minut, pak jsem se zase dvacet minut vracela na oběd, a odpoledne jsem obě cesty opakovala. Trasa převážně vedla úzkými uličkami, na chodnících se sušilo zelí a d alší listy, aby se z n ich pak mohla dělat nakládaná zelenina (kterou jsem milovala). Nejoblíbenější část cesty vedla podél Císařského
Leťte, divoké labutě
kanálu, což byl dva tisíce metrů dlouhý vodní příkop obklopující starý palác. Ačkoli už v době, kdy jsem začala chodit do školy, byl palác z větší části pryč, nadále tu zůstávalo pár rozvalin a vodní příkop vydržel nedotčený, čistá zelená voda tekla podél vrb a kafrových stromů.
Rodičovská víra ve Stranu utrpěla obrovskou ránu během velkého hladomoru mezi lety 1958 a 1961, kdy hlady zemřelo čtyřicet milionů lidí. Přestože neznali přesný rozsah této katastrofy, ani její příčinu, věděli dost na to, aby jim bylo jasné, že vznikla lidskou chybou a ž e je za n i odpovědná Strana. Na rozdíl od m inulosti, kdy pokaždé přišli na nějaké důvody, jak Stranu omluvit, tentokrát už to odpustit nešlo. Vzpomínám si, jak mi otec jednou zničehonic – teď mi spíš připadá, že asi mluvil sám se sebou – řekl: „Proč jsme vůbec dělali revoluci? Dělali jsme ji proto, že lidé hladověli. Chtěli jsme, aby lidé měli plná břicha.“ Překvapilo mě rozrušení, jež se zračilo v jeho hlase i obličeji. Později jsem se dozvěděla, že poslal dopis Maovi, ve k terém mu dal najevo svůj názor, což bylo to jediné, co člověk mohl dělat, když chtěl nějak ovlivnit politiku; ovšem guvernér naší provincie, což byl jeho přítel, ho přesvědčil, aby ten dopis stáhl. Připomněl mu, že by to pro jeho rodinu s největší pravděpodobností mělo katastrofální následky. Výčitky svědomí otce velmi tížily, více než matku, protože se se Stranou více ztotožňoval, ona vždy měla své pochyby a udržovala si citový odstup.
Matka své iluze ztratila v podstatě ve chvíli, kdy do jejího města vstoupila Maova armáda a ona poznala skutečnou Stranu, která se tolik lišila od její partyzánské skupiny.
Ohromilo ji zjištění, že nic z těch báječných věcí, o n ichž snila – rovnost, laskavé zacházení se ženami a v řelé soudružství – , se tam nevyskytovalo. Největší šok asi prožila, když v o smnácti s mým otcem opustila Ťin-čou a přejeli do jeho rodného I-pinu, který byl více než tisíc šest set kilometrů jižně. Jako vysoce postavený úředník dostal otec džíp, jenže matka, která měla nižší postavení, musela jít pěšky. Otec ji odmítal svézt, protože by to někdo mohl považovat
za protekci a matka – vlastně oba – by dostala důtku, kdyby mu do auta nasedla. Jeden večer po celodenním plahočení s matrací na z ádech ji přepadla obrovská únava a nevolnost, a t ak se rozplakala na podlaze chrámu, kde její skupinka přespávala, všichni těsně vedle sebe. Otec ležel vedle ní, rychle jí šeptal, že ji nikdo nesmí slyšet plakat. Někteří ji ale zaslechli a stěžovali si vedoucímu skupiny, jenž ji druhý den napomenul, že se chová jako „rozmazlená dáma z v ykořisťovatelské třídy“ a ž e je nevhodné plakat jen proto, že člověk musel ujít pár kroků. Nikdo, ani matka, samozřejmě tenkrát netušil, že už je těhotná. Krátce poté prodělala potrat a př išla o své prvorozené dítě.
M álem zemřela a uvažovala, že Stranu opustí a bude se věnovat medicíně, po č emž toužila před svatbou. Otce to znepokojilo a v yděšeně ji prosil, aby neodcházela, líčil jí, že by to považovali za dezerci a odpovídajícím způsobem ji potrestali. Z otcovy reakce poznala, že jakmile člověk vstoupí do Strany, už se z n í nedostane (což byl klíčový fakt, jenž Stranu držel pohromadě). Proto zůstala a s amu sebe přesvědčila, aby přijala stranický pohled na s vět, ale nikdy jí nebyla oddaná tak moc jako otec.
Jak jejich oddanost Straně postupně slábla, rodiče přestali věnovat tolik času práci a většinu večerů trávili doma.
Kontrolovali domácí úkoly svých dětí a střídali se v našem doučování. Matka nás učila matematiku a otec nás vzdělával v č ínštině a č ínské literatuře. Za podobných večerů jsme se sourozenci mohli do otcovy pracovny, která byla od podlahy ke stropu lemovaná tlustými knihami v pevné vazbě i č ínskými klasikami. Než jsme se knih mohli dotknout, museli jsme si umýt ruce, nikdy jsme nesměli obracet stránky poblíž vazby, abychom je nevytrhali.
Kromě skvělých studijních výsledků od nás rodiče vyžadovali především dodržování morálních zásad. Zatímco já a sestra jsme dostaly jména inspirovaná mou matkou – sestřino jméno Siao-chung znamenalo „být jako matka“ – , jména našich bratrů vyjadřovala touhy našich rodičů. Ťin-mingovi
vybrali znak znamenající „rovný“, Siao-chejovi znak „pravý“ a znak „nezkorumpovatelný“ přidělili Siao-fangovi. Otcovo jméno Čchang Šou-jü vyjadřovalo jeho oddanost těmto ideálům. Jeho původní jméno bylo jiné. Když vstoupil do Strany, přijal přezdívku Wang-jü, Jü znamená „bláhový“, protože lidé, kteří tyto zásady přijali, obvykle bývali považováni za bláhové. (Wang bylo příjmení.) Když se vrátil do I-pinu, začal používat své pravé příjmení Čchang, ale přidal tam Šou-jü, což znamenalo: „Dál jsem mužem, kterého považují za bláhového.“
Na střední školu jsem začala chodit v roce 1964 ve dvanácti letech. Moje Čtvrtá střední škola byla nejlepší v Čcheng-tu. Založili ji roku 141 před naším letopočtem a byla to nejstarší vládou financovaná škola v Číně. Sídlila ve starém konfuciánském chrámu, měla velkolepou vstupní bránu se střechou, důstojnými rudými sloupy a v ysokým prahem z masivního dřeva, aby příchod působil opravdu slavnostně. Ve středu školního areálu pak stál samotný chrám. Ale když se moci ujali komunisti, socha Konfucia uvnitř byla odstraněna a nahradili ji šesti stoly na ping-pong. I tak ale chrám působil velkolepě s v nitřními sloupy ze dřeva a dvěma obrovskými bronzovými nádobami na kadidlo pod kamenným schodištěm a t aké dvěma mohutnými kamennými deskami se zaznamenaným Konfuciovým učením. Před vstupem do chrámu byl obrovský prázdný prostor, jenž měl v lidech vyvolávat pokoru. Ale teď se tam vybudovalo sportoviště a dvoupatrová školní budova, za k terou se nacházela rozlehlá zahrada. Skrz ni tekla v ú zkém kanálu voda pod třemi obloukovými pískovcovými můstky se zábradlím ozdobeným dřevěnými miniaturami zvířátek. Asi nejvíc se mi líbil malý kopeček porostlý stromy v zadní části školního areálu, kde jsme se při hodinách biologie učili o listech a květech. Uchvátilo mě to natolik, že jsem se chtěla stát zahradnicí, možná bych dokonce mohla vyrážet na výpravy za dosud neznámými druhy rostlin. V létě 1966, když mi bylo čtrnáct, se mi život převrátil vzhůru nohama, protože Mao zahájil Kulturní revoluci.
Podobně jako jiné děti jsem Maa považovala za boha. Všichni jsme se učili zpívat písničku: „Otec je blízký, matka je blízká, ale nikdo není tak blízký jako předseda Mao.“ Když jsme chtěli potvrdit, že něco je pravda, prohlásili jsme: „Přísahám na předsedu Maa!“ Takže když mladé lidi vyzval, aby vstoupili do Rudých gard, jejichž prostřednictvím prosazoval Kulturní revoluci, nikdo nepochyboval o tom, že bychom ho měli poslechnout. I u mě ve škole se vytvořila skupina Rudých gard, jež všem nařídila, aby zůstali v areálu a dělali revoluci. Já se však od vojenských akcí, které revoluce vyžadovala, držela dál a pořád se vymlouvala na nemoc, abych mohla zůstat doma. Kritizovali mě za to, že stále mám „asi horečku“, a do Rudých gard mě nakonec nevzali. Škola, již jsem tolik milovala, se od té doby, co se Mao postavil na bránu Nebeského klidu a všem mladým nařídil, že „mají být násilní“ a „rozbíjet vše staré“, proměnila v děsivé místo. Konfuciánský chrám byl zbořen a uvnitř se shromáždil dav, aby strhl i obrovské kamenné desky. Kluci močili do bronzových nádob na k adidlo, které převrhli. Chodili po a reálu a mávali železnými tyčemi a k ladivy, aby urazili hlavy všem malým soškám. Zahrady zdupali a rozbili. Náš postarší zahradník, s n ímž jsem si často povídala, protože mě fascinovala jeho práce, byl označený za „třídního nepřítele“, pak ho zbili a on následkem toho zemřel. Nedokážu popsat, jak moc mě to vyděsilo a znechutilo. A došlo i k d alším hrůzným činům. Jednou se všichni žáci měli sejít na h řišti na „denunciačním shromáždění“, při k terém asi desítku nejlepších učitelů z naší školy vyvlekli na pódium, mezi nimi i mého učitele angličtiny, staršího pána se zdvořilým vystupováním. Podobně jako ostatním mu hlavu a t rup násilím přitlačili k zemi a r uce zkroutili za z áda v t akzvaném „tryskáči“. Další den jsem zase musela přihlížet, jak moji učitelku filozofie napadli ve t řídě a pak musela mé spolužáky prosit o m ilost, protože je předtím přezíravě vyloučila z hodiny. Jednou večer mě naložili na auto, abych se účastnila „nájezdu“, protože dvě ženské – vedoucí a z ástupkyně vedoucí občanského
výboru – o jedné z ž en prohlásily, že schovává Čankajškův
portrét. V domě jsem pak poslouchala srdceryvný křik té ženy, když ji svlékli do půl těla a ž ák, jehož jsem znala, ji šlehal páskem s mosaznou přezkou, což byla obvyklá zbraň
Rudých gard. A d alší večer jsem zase viděla postavu padající z okna v horním patře. Rudé gardy žáky dělily do skupin podle rodinného původu. Ti z dobrých rodin byli „rudí“ a t i ze špatných rodin zase „černí“. „Rudí“ měli povolení mučit „černé“. Ten večer sedmnáctileté dívce, kterou zařadili mezi „černé“, oholili polovinu vlasů, takže měla na h lavě holá místa. Ona potom vyskočila z okna. Tu noc jsem na i nternátu, když jsem zavřela oči, uviděla zakrvácené lidské tělo. Druhý den jsem se u Rudých gard ve s vé třídě omluvila ze zdravotních důvodů a odešla jsem domů. Zoufale jsem toužila po tom, abych už se do školy nikdy nemusela vrátit.
