Řeči:
Zabil sir Harry Valentine svou snoubenku?
Tajemství:
Může být lady Olivia Bevelstokeová ruskou špionkou?
Záhada:
Proč pálí v krbu tolik papírů?
Klípek:
Vezme si prince?
Skandál: Vůbec žádný.
Protože vše, co se děje v Londýně, v Londýně také zůstane.
Prolog
Vedvanácti letech vynikal Harry Valentine znalostmi dvou věcí, které ho odlišovaly od ostatních chlapců jeho třídy vAnglii na počátku devatenáctého století.
První byla naprostá aabsolutně plynulá znalost ruského afrancouzského jazyka. Tento jeho talent nebyl obestřen žádnou záhadou; babička, Olga Petrovna Obolenská Dellová, začala uValentineů bydlet jen čtyři měsíce poté, co se Harry narodil.
Olga angličtinu nesnášela. Dle jejího (často vyjadřovaného) soudu neexistuje na světě nic, co by se nedalo vyjádřit rusky nebo francouzsky.
Nikdy nedokázala uspokojivě vysvětlit, proč se tedy provdala za Angličana.
„Nejspíš proto, že se to musí vysvětlovat anglicky,“ poznamenávala tiše Harryho sestra Anne.
Harry jen krčil rameny ausmíval se (jako každý správný bratr), když ji za to vytahali za uši. Grand-m`ere možná angličtinou pohrdala, ale rozuměla jí dokonale asluch měla citlivější než lovecký pes. Zamumlat cokoli – avjakémkoli jazyce – byl špatný nápad, jestliže se zrovna nacházela vjejich učebně. Mumlat vangličtině bylo neuvěřitelně hloupé. Angličtina totiž naznačovala, že francouzština či ruština nejsou pro daný slovní výkon adekvátní…
Upřímně řečeno, Harry byl překvapený, že Anne nedostala rovnou vařečkou přes zadek.
Ale Anne nesnášela ruštinu stejně ohnivě, jako babička pohrdala angličtinou. Je to moc namáhavé, stěžovala si,
afrancouzština byla až nemožně složitá. Anne bylo pět, když babička přišla, aangličtinu už měla natolik rozvinutou, že jiný jazyk se na stejnou úroveň dostat nestačil. Harry naopak spokojeně reagoval vjakémkoli jazyce, v němž se na něj obraceli. Angličtina sloužila pro každodenní záležitosti, francouzština znamenala eleganci ar uština se stala jazykem dramat avzrušení. Rusko bylo rozlehlé. Studené. Apředevším veliké
Petr Veliký, Kateřina Veliká – Harry příběhy onich hltal. „Ále!“ odfrkla si Olga nejednou, když se učitel snažil Harrymu vštěpovat anglické dějiny. „Kdo má být ten Ethelred Nepřipravený? Nepřipravený? Jaká země dovolí svému vládci, aby byl nepřipravený?“
„Královna Alžběta byla veliká,“ namítl Harry.
To na Olgu dojem neudělalo. „Aříká se jí Alžběta Veliká? Nebo Veliká královna? To ne. Říkají jí Panenská královna, jako by se snad mohla pyšnit něčím takovým.“
Učiteli zrudly uši, což Harrymu připadalo zvláštní.
„Ona,“ pokračovala Olga co nejledověji, „žádná veliká královna nebyla. Vždyť ani nedala své zemi pořádného dědice.“
„Většina učenců zoboru historie se shoduje, že bylo od královny moudré, když se vyhýbala sňatku,“ prohlásil učitel. „Potřebovala vzbuzovat dojem, že není pod ničím vlivem, a…“
Nedořekl. Harryho to neudivilo. Babička na něj upřela pronikavý, takřka orlí zrak. Harry neznal nikoho, kdo by pod takovým pohledem dokázal mluvit dál.
„Jste hloupý malý mužík,“ pronesla aotočila se kněmu zády. Druhý den ho vyhodila aučila Harryho sama, dokud mu nenašli nového učitele.
Olga neměla tak docela právo najímat avyhazovat učitele dětí rodiny Valentineů. Ty byly celkem tři. (Malý Edward přibyl do dětského pokojíku vdobě, kdy bylo Harrymu sedm.) Ale nikdo jiný se do toho nezapojil. Harryho matka, Katarina Dellová Valentineová, se se svou matkou nikdy nedohadovala, ajeho otec… inu…
Tato záležitost měla mnoho společného sdruhou neobvyklou znalostí, jíž dvanáctiletý mozek Harryho Valentinea vynikal.
Harryho otec, sir Lionel Valentine, byl opilec.
Tohle se vědělo. Všichni tušili, že sir Lionel pije víc, než by měl. Nijak se to netajilo. Sir Lionel klopýtal azakopával (slovy ikroky), smál se, když všichni ostatní zůstávali zticha, abohužel pro dvě služebné (adva koberce ve studovně sira Lionela) zalkoholu zjistého důvodu netloustl.
Harry se tak stal mistrem vúklidu zvratků.
Začalo to, když mu bylo deset let. Nejspíš by tam ten sajrajt nechal být, jenomže se zrovna snažil zotce vymámit nějaké kapesné audělal tu chybu, že přišel příliš pozdě večer. Sir Lionel už stačil zkonzumovat svou odpolední brandy, předvečerní skleničku, víno kvečeři, portské okamžitě po jídle anyní se vrátil ke svému oblíbenci, výše zmíněné brandy, kterou mu pašovali zFrancie. Harry si byl naprosto jistý, že se vyjádřil vcelých (anglických) větách, když žádal ofinance, ale otec na něj jenom zíral, několikrát zamrkal, jako by vůbec nerozuměl, co mu syn povídá, apak se Harrymu vyzvracel na boty.
Harry tomu tedy uniknout skutečně nemohl.
A pak už nějak nebylo cesty zpátky. Po týdnu se to opakovalo, ačkoli zásah nešel přímo na jeho boty. Potom to přišlo zase za měsíc. Jakékoli jiné dítě by ve svých dvanácti letech dávno přestalo počítat, kolikrát po otci uklízelo, ale Harry si odjakživa zakládal na preciznosti, ajakmile spočítáním začal, nemohl už přestat.
Většina lidí by to nejspíš vzdala někdy usedmé příhody. Harry zrozsáhlého studia logiky aaritmetiky věděl, že toto je nejvyšší počet, jaký si většina lidí dokáže vizuálně představit. Dejte na stránku sedm teček avětšina lidí na ni mrkne aprohlásí: „Sedm.“ Přidejte osmou tečku atéměř každý bude najednou ztracen.
Harry to zvládal do jedenadvaceti.
Nebylo proto překvapivé, že po patnácti úklidech věděl naprosto přesně, kolikrát otce přistihl, jak vrávorá
chodbou, nebo ho našel padlého na podlaze anebo byl svědkem jeho (nepřesného) míření na nočník. Jakmile dosáhl dvacítky, stala se ztoho téměř akademická záležitost, to už počítat musel
Musel to brát akademicky. Kdyby to akademicky nebral, bylo by to něco jiného, ato by mohl třeba usínat s pláčem, místo toho, aby jen zíral do stropu aříkal si: „Čtyřicet šest, ale rozptyl to mělo odost menší než minulé úterý. Nejspíš toho kvečeři moc nesnědl.“
Harryho matka se už dávno rozhodla danou situaci zcela ignorovat. Nejčastěji jste ji našli vzahradě, kde se st arala oexotické variety růží, které si její matka před dávnými lety přivezla zRuska. Anne mu sdělila, že se hodlá vdát a„utéct ztohohle pekla“, jakmile jí bude sedmnáct. Což shodou okolností udělala. Byl to důkaz její odhodlanosti, jelikož ani jeden zjejích rodičů se nikterak nesnažil jí sňatek domluvit. Edward, nejmladší, se naučil přizpůsobit, stejně jako Harry. Otec byl po čtvrté hodině odpolední nepoužitelný, přestože se na první pohled zdál při smyslech (ato se obvykle zdával někdy až do večeře, kdy se mu všechno definitivně vymklo zrukou).
Všichni sloužící to také věděli. Nebyly jich tu žádné zástupy; Valentineové si sice vedli dobře, měli úhledný dům vSussexu astovku ročně, kterou dál získávali jako součást Katarinina věna. Ale to ještě neznamenalo nějaké závratné bohatství, proto měli sloužících celkem osm – komorníka, kuchařku, hospodyni, stájníka, dva sloužící, komornou aděvče do kuchyně. Většina se rozhodla urodiny zůstat ipřes občasné nepříjemné povinnosti, které na ně alkohol navalil. Sir Lionel byl sice opilec, ale nebyl to opilec zákeřný. Nebyl ani škrt, takže služebné se naučily nepořádek uklízet, když to sem tam znamenalo minci na přilepšenou, apán si navíc dobře pamatoval, co prováděl, takže se styděl.
Harry si nebyl tak docela jistý, proč po otci dál uklízí, protože by to klidně mohl nechat na někom jiném. Možná
nechtěl, aby sloužící věděli, jak často se to stává. Možná si potřeboval takto ošklivě připomínat, jak je alkohol zrádný. Otec jeho otce býval prý stejný. Je něco takového snad dědičné?
Nechtěl to zjišťovat.
Potom babička náhle zemřela. Nebylo to nic tak mírumilovného jako odchod ve spánku – Olga Petrovna Obolenská Dellová by se nikdy se zemí nerozloučila tak nedramaticky. Seděla ustolu vjídelně, chystala se ponořit lžíci do polévky, najednou se chytila za hruď, několikrát zalapala po dechu azhroutila se. Později zazněly poznámky, že musela dopadat na stůl ještě se zbytky vědomí, jelikož se tváří úplně vyhnula polévce, přitom však dokázala nějak zavadit olžíci, která vylétla avyšplíchla horkou tekutinu směrem na sira Lionela, jenž měl už natolik zpomalené reflexy, že neuhnul.
Harry to neviděl na vlastní oči, ve dvanácti letech ještě neměl dovoleno večeřet sdospělými. Ale Anne to sledovala abez dechu mu všechno vylíčila.
„A on si pak serval kravatu!“
„Ustolu?“
„Ustolu! Bylo vidět, jak je opařený!“ Anne zvedla ruku a odtáhla palec aukazováček asi na dva apůl centimetru od sebe. „Takhle moc.“
„A babička?“
Anne poněkud vystřízlivěla. Ovšem jen maličko. „Myslím, že je mrtvá.“
Harry polkl apřikývl. „Byla hodně stará.“
„Nejmíň devadesát.“
„Devadesát jí asi nebylo.“
„ Ale vypadala tak,“ zamumlala Anne. Harry mlčel. Nebyl si jistý, jak vypadá devadesátiletá žena, ale babička měla určitě víc vrásek než kdokoli, koho znal.
„Ovšem to ještě není to nejzvláštnější,“ pokračovala Anne. Naklonila se kupředu. „Matka.“
Harry zamrkal. „Co udělala?“
„Nic. Vůbec nic.“
„Seděla vedle babičky?“
„Takhle to nemyslím. Seděla naproti, lehce stranou –moc daleko, aby jí mohla pomoct.“
„Takže…“
„ Ale jenom tam seděla,“ skočila mu Anne do řeči. „Ani se nepohnula. Vůbec se nepokusila vstát.“
Harry se nad tím zamyslel. Musel smutně připustit, že ho to nepřekvapuje.
„Výraz se jí ani vnejmenším nezměnil. Prostě tam jenom seděla atvářila se takhle.“ Anne nasadila naprosto bezvýrazný pohled aHarry musel připustit, že se to jejich matce velmi podobá.
„Něco ti řeknu,“ pokračovala Anne. „Kdyby se zhroutila do polívky ona, já bych se aspoň tvářila hodně překvapeně.“ Zavrtěla hlavou. „Jsou směšní, oni oba. Otec jenom pije amatka nedělá vůbec nic. Řeknu ti, že se nemůžu dočkat, až budu mít narozeniny. Je mi jedno, že máme mít smutek. Williama Forbushe si vezmu aani jeden znich stím nic nenadělá.“
„Myslím, že stím si nemusíš dělat starosti,“ řekl Harry. Matka nejspíš nebude mít na danou věc názor žádný aotec bude příliš opilý, aby si něčeho všímal.
„Hm, to máš asi pravdu.“ Anne pevně stiskla rty ažalostně se zamračila. Potom mu vnezvyklém projevu sourozenecké náklonnosti stiskla rameno. „Taky se odsud brzy dostaneš pryč, neboj.“
Harry přikývl. Už za pár krátkých týdnů se měl vrátit do školy.
Sice se cítil trochu provinile, že má odjet, přestože Anne sEdwardem tu mají zůstat, ale tento pocit brzy přemohla záplava úlevy, kterou zakusil, když odjížděl do školy poprvé.
Bylo příjemné být pryč. Sveškerou úctou kbabičce ajejím oblíbeným panovníkům to možná bylo dokonce bezvadné.
Harry zjistil, že studentský život je skutečně tak úžasný, jak doufal. Chodil na Hesslewhite, přijatelně přísnou akademii pro chlapce, jejichž rodinám chyběl vliv (nebo jako vHarryho případě zájem), aby své syny poslaly do Etonu nebo na Harrow.
Harry školu miloval. Zbožňoval ji. Miloval výuku, miloval sport, miloval, že může jít spát bez toho, že projde každý kout budovy, aby provedl večerní obhlídku, při které se modlí, aby otec odpadl dříve, než se znečistí. Ve škole chodil Harry rovnou ze společenské místnosti do své ložnice aužíval si každý poklidný krok této cesty.
Ale všechno dobré musí jednou skončit, atak vdevatenácti letech Harry složil závěrečné zkoušky se zbytkem své třídy, kněmuž patřil iSebastian Grey, jeho bratranec anejbližší kamarád. Konal se obřad, jelikož většina chlapců chtěla tuto příležitost oslavit, ale Harry otom „zapomněl“ své rodině říct.
„Kde je tvoje matka?“ zajímalo jeho tetu Annu. Její hlas nenesl ani stopu přízvuku, stejně jako ujeho matky, přestože Olga trvala na tom, aby vdětství mluvily jenom rusky.
Anna se provdala lépe než Katarina, vzala si druhého syna jednoho hraběte. To ovšem propast mezi sestrami nezapříčinilo, koneckonců sir Lionel byl baronet, což znamenalo, že Katarina měla nárok na oslovení „lady“.
Ale Anna měla styky apeníze, amožná ještě důležitější roli sehrála skutečnost, že měla – až do jeho smrti přede dvěma lety – manžela, který málokdy vypil víc než jednu sklenku vína uvečeře.
Když tedy Harry zamumlal cosi otom, že matka je příliš unavená, Anna věděla naprosto přesně, co tím synovec myslí – kdyby přijela matka, musel by tu být ijeho otec. A po tom, jak se sir Lionel grandiózně potácel vroce 1807 při slavnostním vítání žáků na Hesslewhite, Harry rozhodně netoužil otce na další školní akce zvát.
Sir Lionel pod vlivem alkoholu poněkud šišlal aHarry si nebyl jistý, že by snesl další jeho ušišlaný projev, pronášený navíc vestoje na židli.
Do naprostého ticha.
Harry se snažil otce stáhnout dolů abylo by se mu to povedlo, kdyby se kjeho pokusům přidala imatka sedící vedle sira Lionela zdruhé strany. Ona však zírala přímo před sebe, jako za takových okamžiků vždycky, atvář ila se, že nic neslyší. Což znamenalo, že Harry musel otce strhnout stranou, čímž ho vychýlil zrovnováhy. Sir Lionel se zapotácel apraštil se tváří oopěradlo židle před Harrym.
Jiného muže by to rozčílilo, nikoli však sira Lionela. Jen se pitomě usmíval, nazval Harryho svým „škvělým šynem“ avyplivl zub.
Harry ten zub pořád měl. Anikdy už nedovolil, aby otec vstoupil na pozemek školy. Ikdyž to znamenalo, že byl jediným chlapcem, jehož rodiče na oslavě ukončení studia chyběli.
Teta trvala na tom, že ho doveze domů, Harry jí za to byl vděčný. Nebyl rád, když knim přišla návštěva, ale teta Anna aSebastian už ojeho otci věděli všechno – nebo aspoň většinu. Harry se snimi nepodělil otěch sto dvacet šest tajemství, kdy po otci musel vytírat. Nebo oto, že od nedávna postrádají babiččin vzácný samovar, jehož smalt popraskal aodchlípl se od stříbrného těla, když sir Lionel přepadl přes židli apředvedl nečekaně ladný skok vzduchem (patrně se snažil chytit rovnováhu), než přistál břichem na servírovacím stole.
Toho rána přišli iotalíř vajec asmaženou slaninu.
Na druhé straně, psi se nikdy tak dobře nenažrali.
Hesslewhite vybrali, protože byl domu Valentineů tak blízko. Po pouhých devadesáti minutách vkočáře zatočili na příjezdovou cestu kdomu ačekal je poslední úsek.
„Stromy mají letos rozhodně moc hezké olistění,“ poznamenala teta Anna. „Růže tvé matky také určitě vypadají výborně.“
Harry, duchem nepřítomný, přikývl, snažil se totiž odhadovat, kolik je hodin. Je ještě pozdní odpoledne, nebo už den pokročil do počátku večera? Kdyby se
blížil večer, musel by je pozvat kvečeři. Musí je pozvat t ak či tak; teta Anna bude chtít svou sestru pozdravit. Ale vpřípadě, že je teprve pozdní odpoledne, budou očekávat jenom čaj, což by znamenalo, že by odsud mohli odjet dřív, než spatří jeho otce.
Svečeří by to bylo jiné. Sir Lionel vždycky trval na tom, že se večeří ve večerních šatech. Je to, jak říkával, známka pravého gentlemana. Bylo jedno, jak málo jich uvečeře bylo (třeba jen sám sir Lionel, lady Valentineová akterékoli zjejich dětí, které se zrovna nacházelo vdomě; tak tomu bývalo vdevadesáti devíti procentech času), rád si pokaždé hrál na hostitele. Ato obvykle znamenalo hodně historek a bon mots, jenomže sir Lionel často zapomněl prostředek své historky ajeho „mots“ pak nebyla vůbec „bon“.
Ato zase znamenalo hodně ztěžklého mlčení ze strany jeho rodiny, která většinu večeře strávila předstíráním, že si vůbec nevšimla, jak převrhl omáčník nebo po kolikáté se siru Lionelovi doplnila sklenice.
Znovu.
A znovu.
A pak samozřejmě nanovo.
Nikdo mu neřekl, že už to stačí. Kčemu by to bylo? Sir Lionel věděl, že pije moc. Harry už dávno přestal počítat, kolikrát se kněmu otec obrátil se vzlykem: „Já še omlouvám, já še tak štrašně omlouvám. Vím, že jšem na obtíž. Ty jši štrašně hodný šyn, Harry.“
Tím se nic neměnilo. Ať sira Lionela pohánělo kpití cokoli, bylo to silnější než jakákoli výčitka nebo lítost, která by ho snad donutila přestat. Sir Lionel míru své slabosti nijak nepopíral. Přesto byl zcela bezmocný anedokázal sní nic udělat.
Stejně jako Harry. Mohl by nanejvýš otce přivázat kposteli, ale na to ještě připravený nebyl. Místo toho nikdy nezval své přátele ksobě domů avyhýbal se tomu, aby byl doma vdobě večeře. Teď mu skončila škola, atak začal počítat dny, než odjede na univerzitu.
Napřed ovšem musel nějak přežít léto. Vyskočil zkočáru, když zastavili před hlavním vchodem, pak natáhl ruk u, aby pomohl vystoupit tetě. Sebastian je následoval a všichni tři vešli do salonu, kde se Katarina skláněla nad vyšíváním.
„ Anno!“ Vypadalo to, že se chystá vstát, ale neudělala to. „To je ale milé překvapení.“
Anna se sklonila, aby ji objala, potom se usadila naproti ní. „Napadlo mě, že Harryho přivezu ze školy.“
„ Aha, ono už skončilo pololetí?“ zamumlala Katarina.
Harry se upjatě pousmál. Říkal si, že si tu její nevědomost zaslouží, jelikož jí opomněl sdělit, že škola už skončila. Ale neměla by koneckonců matka takové det aily hlídat sama?
„Sebastiane,“ otočila se Katarina ke svému synovci. „Ty jsi ale vyrostl.“
„To se stává,“ opáčil Sebastian azkřivil rty ve svém obvyklém nesouměrném úsměvu.
„Božínku,“ pokračovala súsměvem, „brzy budeš pro dámy nebezpečný.“
Harry málem protočil panenky. Sebastian už nyní stačil dobýt skoro všechna děvčata ve vesnici nedaleko Hesslewhite. Musela zněj vycházet jakási zvláštní vůně, protože ženy mu doslova padaly knohám.
Bylo by to skandální, kdyby ovšem všechna ta děvčata mohla se Sebastianem tančit najednou. Harry byl tudíž ochotný postávat hned vedle něj, když opadl první nápor.
„Na to nebude mít čas,“ prohlásila Anna rázně. „Koupila jsem mu hodnost. Za měsíc odjíždí.“
„Ty vstoupíš do armády?“ otočila se Katarina ksynovci spřekvapením. „To je báječné.“
Sebastian pokrčil rameny.
„To jsi přece věděla, matko,“ řekl Harry. OSebastianově budoucnosti se rozhodlo před několika měsíci. Teta Anna pořád opakovala, že syn potřebuje mužský vzor, když mu umřel otec. Ajelikož Sebastian neměl velkou
naději domoci se nějakého titulu nebo bohatství, vyplynulo ztoho, že se pokusí ve světě prosadit sám.
Nikdo, dokonce ani jeho matka, která věřila, že svět se točí jenom kolem jejího Sebastiana, jedinkrát nenavrhl, že by to snad měl zkusit vcírkvi.
Sebastian nebyl nikterak nadšený zvyhlídky, že příštích asi deset let stráví bojem sNapoleonem, ale jak řekl Harrymu: Co jiného by měl dělat? Jeho strýc, hrabě zNewbury, ho nesnášel adal jasně najevo, že Sebastian od něj žádné výhody, finanční ani jiné, očekávat nemůže.
„Třeba umře,“ napadlo Harryho scitlivostí ataktem devatenáctiletého hocha.
Ovšem urazit Sebastiana bylo takřka nemožné, zvlášť když šlo ojeho strýce. Nebo ojediného syna jeho strýce, dědice Newbury. „Bratranec je ještě horší,“ odpověděl na to Sebastian. „VLondýně se mě snažil propíchnout.“
Harrymu všoku vystřelilo obočí vzhůru. Jedna věc je člena rodiny nesnášet, ale druhá ho znemožňovat veřejně. „Co jsi provedl?“
Sebastianovi se rty rozehrály úsměvem. „Svedl jsem holku, co si chtěl vzít.“
Harry se na něj zadíval svýrazem, který říkal, že mu ani na vteřinu neuvěřil.
„No dobře,“ připustil Sebastian. „Ale svedl jsem vhospodě holku, po které pokukoval.“
„A ta holka, co si ji chtěl vzít?“
„Si ho vzít už nechce,“ dořekl Sebastian.
„Propána, Sebe, co jsi provedl?“
„Nic, co by se nedalo odestát. Ani já nejsem takový blázen, abych si zahrával sdcerou hraběte. Jenom jsem… ji donutil podívat se ijiným směrem, to je celé.“
Jak ovšem upozornila jeho matka, Sebastian nebude mít už moc příležitostí kmilostným výbojům, když ho čeká život varmádě. Harry se snažil na toto loučení nemyslet; Seb byl jediný člověk na světě, kterému naprosto a absolutně důvěřoval.
Dávalo to smysl. Sebastian nebyl žádný hlupák – vlastně docela naopak –, ale pro akademický život se nehodil. Armáda pro něj byla mnohem lepší volba. Přesto se Harry, usazený vsalonu vpříliš malé egyptské židličce, neubránil sebelítosti. Asobeckosti. Byl by radši, kdyby šel Sebastian sním na univerzitu, přestože to pro Seba nejlepší volba není.
„Jakou barvu uniformy budeš nosit?“ zajímalo Katarinu. „Tmavě modrou, mám takový dojem,“ odpověděl Sebastian zdvořile.
„V modré ti to ohromně sluší. Nemyslíš, Anno?“
Anna přikývla aKatarina dodala: „Stejně jako tobě, Harry. Možná bychom ti rovněž měli koupit nějakou tu hodnost.“
Harry překvapeně zamrkal. Oarmádě nepadlo při debatách ojeho budoucnosti jediné slovo. Byl nejstarší syn, měl zdědit sídlo, baronský titul apeníze, které otec nestačí do své smrti propít. Neměli by ho odsouvat stranou.
Akrom toho, byl jedním zmála studentů Hesslewhite, který opravdu rád studoval. Přezdívali mu „profesor“ a jemu to nevadilo. Co to jeho matku napadlo? Copak ho vůbec nezná? Naznačuje, že má vstoupit do armády, aby si vylepšil svůj módní vkus, nebo co?
„Ech, Harry by vojákem být nemohl,“ vstoupil do toho Sebastian potměšile. „Netrefí se do terče ani zblízka.“
„To není pravda,“ odsekl Harry. „Nejsem tak dobrý jako tenhle,“ trhl hlavou kSebovi, „ale jsem lepší než kdokoli jiný.“
„Ty tedy dobře střílíš, Sebastiane?“ zajímalo Katarinu.
„Nejlíp.“
„Taky je mimořádně skromný,“ zamumlal Harry. Ale byla to pravda. Sebastian střílel pozoruhodně výtečně aarmáda bude nadšená, že ho získala, pokud mu ovšem dokážou zabránit vtom, aby svedl celé Portugalsko.
Nebo tedy půlku Portugalska. Tu ženskou.
„A proč nejdeš kvojsku ity?“ zeptala se Katarina.
Harry se kmatce otočil. Snažil se zjejí tváře vyčíst, co si myslí, pochopit ji. Tvářila se kzbláznění bezvýrazně, jako by zní léta pozvolna smývala vše, čím byl její charakter obdařen aco jí dovolovalo něco cítit. Jeho matka neměla názor. Dovolovala životu, aby kolem ní plynul, a činila tak nehybně abez zjevného zájmu.
„Myslím, že by se ti varmádě líbilo,“ řekla tiše aHarryho napadlo: Řekla někdy něco takového? Vyjádřila vůbec někdy názor na jeho budoucnost ajeho život?
Nebo jenom čekala na ten správný okamžik?
Usmívala se tak, jak to dělávala vždycky – tiše si utoho povzdechla, jako by ji to příliš namáhalo. „Vmodré by ti to náramně slušelo.“ Pak se otočila kAnně. „Nemyslíš?“
Harry otevřel ústa, aby řekl – zkrátka cokoli, jakmile něco vymyslí. Vstup do armády vplánu neměl. Měl jít na univerzitu. Získal místo vPembroke College vOxfordu. Říkal si, že by mohl studovat ruštinu. Ten jazyk od babiččiny smrti nepoužíval. Jeho matka rusky mluvila, jenomže málokdy dokázala dokončit větu ivangličtině, natožpak vruštině.
Sakra, babička mu vážně chyběla. Neměla vždycky pravdu anebyla vždycky milá, ale byla zábavná. Aměla ho ráda.
Co by pro něj chtěla ona? Harry si nebyl jistý. Určitě by souhlasila stím, že má Harry jít na univerzitu, pokud by to znamenalo, že bude trávit dny ponořený vruské literatuře. Ale také si mimořádně cenila vojska aotevřeně se vysmívala Harryho otci, že nikdy své zemi nesloužil.
Ona se samozřejmě Harryho otci otevřeně vysmívala kvůli spoustě věcí.
„Měl bys otom pouvažovat, Harry,“ řekla Anna. „Jsem si jistá, že Sebastian by byl za tvou společnost vděčný.“
Harry po Sebastianovi vrhl zoufalý pohled. Určitě chápe, jak to Harryho trápí. Co je to napadlo? Že by něco takového mohl rozhodnout jenom tak u svačiny? Že by si ukousl sušenku, zapřemýšlel arozhodl, že tmavě modrá je pro uniformu vskutku nádherná barva?
Ale Sebastian jen nepatrně trhl ramenem, jak to měl ve zvyku. Co mám říct? Svět je holt bláznivý, říkalo to gesto.
Harryho matka zvedla šálek kústům, ale nebylo poznat, zda se vůbec napila, protože hrníček se skoro nepohnul. Pak ho zase položila na podšálek azavřela oči.
Bylo to jen mrknutí, nepatrně delší než normálně, ale Harry věděl, co to znamená. Zaslechla kroky. Vždycky je slyšela ze všech nejdřív. Možná to bylo léty cviku, kdy žila ve stejném domě, přestože vtrochu jiném světě. Její schopnost tvářit se, že život vypadá jinak, než jak se vyvrbil, se vyvíjela ruku vruce se schopností předvídat, kde se její manžel vdaném okamžiku nachází.
Je mnohem snazší ignorovat toho, koho nevidíte.
„ Anno!“ vykřikl sir Lionel, když se zjevil ve dveřích, okteré se opřel. „Á, Sebastian. To je ale milé překvapení.
Jak se vede, chlapče?“
„Velmi dobře, pane,“ odpověděl Sebastian.
Harry se díval, jak jeho otec vstupuje do místnosti.
Bylo těžké rozpoznat, jak daleko už se dostal. Nekráčel nejistě, ale pažemi máchal přece jen víc, než by se Harrymu zamlouvalo.
„Rád tě vidím, Harry,“ prohlásil Lionel, poklepal syna po rameni aotočil se ke kredenci. „Takže škola už vám skončila?“
„ Ano, pane,“ řekl Harry.
Sir Lionel si nalil něco do sklenice – Harry byl příliš daleko, aby to rozpoznal – apak se súšklebkem otočil k Sebastianovi. „Kolik že ti to je, Sebastiane?“ zeptal se.
„Devatenáct, pane.“
Stejně jako Harrymu. Byli jen měsíc od sebe. Vždycky byli stejně staří.
„Ty mu dáváš čaj, Katy?“ obrátil se sir Lionel kmanželce. „Co tě to napadá? Už je to dospělý chlap.“
„Čaj je naprosto dostačující, otče,“ prohlásil Harry ostře.
Sir Lionel se kněmu překvapeně otočil, skoro jako by zapomněl, že tu je také. „Harry, chlapče, velmi rád tě zase vidím.“
Harry stiskl rty pevněji. „Také tě rád vidím, otče.“
Sir Lionel se řádně napil. „Takže pololetí už skončilo?“
Harry přikývl apřidal své obvyklé: „Ano, pane.“
Sir Lionel se zamračil aznovu se napil. „Takže jste skončili. Nebo ne? Dostal jsem zprávu zPembroke College oimatrikulaci.“ Znovu se zamračil, několikrát zamrkal, pokrčil rameny. „Netušil jsem, že ses tam hlásil.“
A pak dodal, jako by ho to sotva napadlo: „Dobrá práce.“
„Nejdu tam.“
Ta slova vylétla Harrymu zúst tak rychle, až ho to překvapilo. Co to říká? Samozřejmě že na Pembroke College jde. Tohle přece chtěl. Odjakživa chtěl studovat. Má rád knihy. Má rád čísla. Rád vysedává vknihovně, přestože venku svítí slunce aSebastian ho tahá ven na ragby. (Sebastian vždycky vyhrál; vjižní Anglii moc často slunce nesvítí, takže když se objeví, musíte si ho užít. Nemluvě otom, že Sebastian uměl být velmi přesvědčivý, včemkoli.)
V Anglii by se nenašel chlapec, který by se pro studium na univerzitě hodil více. Přesto…
„Vstoupím do armády.“
Zase to zněj vylétlo, aniž vůbec přemýšlel. Sám se ptal, co to říká. Ptal se, proč to říká.
„Se Sebastianem?“ ujišťovala se teta Anna.
Harry přikývl. „Někdo se musí postarat, aby se nenechal zabít.“
Sebastian se na něj zamračil při té urážce, ale vývoj událostí ho přece jen potěšil natolik, že Harryho neokřikl. Ke své budoucnosti varmádě nepřistupoval sžádným pevným přesvědčením. Harry věděl, že přes všechno vychloubání se Sebastianovi uleví, když tam ssebou bude mít ibratrance.
„Do války jít nemůžeš,“ namítl sir Lionel. „Jsi můj dědic.“
Všichni vmístnosti – všichni příbuzní – se kbaronetovi otočili srozličným stupněm údivu. Byla to dost možná jediná rozumná věta, kterou za dlouhé roky vyřkl.
„Máš Edwarda,“ vyhrkl Harry.
Sir Lionel se napil, zamrkal apokrčil rameny. „No, to je pravda.“
Něco takového od něj Harry už čekal, přesto vhloubi duše cítil zklamání. Aodpor.
A ublíženost.
„Připijme na Harryho!“ zahlaholil sir Lionel apozvedl sklenici. Patrně si ani nevšiml, že se kněmu nikdo nepřidal. „Je to vbožích rukou, synu.“ Naklonil sklenici, ale teprve nyní si uvědomil, že si ji nedolil. „Zatraceně,“ zamumlal. „To je divné.“
Harry se vžidli přímo hroutil. Zároveň ho ovšem začínaly svrbět nohy, jako by se chystaly někam vyrazit. Rozběhnout se.
„Kdy odjíždíš?“ zajímalo sira Lionela, který už byl spokojený, protože si dolil.
Harry se podíval na Sebastiana, který se ihned chopil slova. „Musím se hlásit příští týden.“
„V tom případě já také,“ řekl Harry otci. „Budu pochopitelně na koupi hodnosti potřebovat prostředky.“
„Samozřejmě,“ přitakal instinktivně sir Lionel, když slyšel vHarryho tónu rozhodnost. „Ano.“ Sklopil zrak kbotám, potom se zadíval na manželku.
Ta se dívala zokna.
„Moc rád vás všechny zase vidím,“ pronesl sir Lionel. Dopil avydal se zase ke dveřím. Zavrávoral jenom jednou. Harry se za ním díval acítil se od té scény podivně odcizený. Představoval si to samozřejmě už dřív. Nikoli vstup do armády, ale odchod zdomova. Odjakživa předpokládal, že půjde na univerzitu, jak bylo zvykem, zabalí si věci do rodinného kočáru aodjede odsud. Ale vpředst avách se opájel nejrůznějšími dramatickými scénami odchodu – bylo tam cokoli od divoké gestikulace po ledově chladné pohledy. Kjeho oblíbeným představám patřilo rozbíjení lahví ostěnu. Těch drahých. Těch pašovaných zFrancie. Bude jeho otec pořád podporovat Frantíky ilegálními obchody, když jim teď jeho syn bude čelit na bitevním poli?
Harry se zadíval na dveře, za nimiž otec zmizel. Nezáleželo na tom, nebo ano? Tady skončil.
Skončil. Stímhle místem, stouhle rodinou, se všemi těmi večery, kdy dopravoval otce do postele aukládal ho pečlivě na bok, aby se nezadusil, kdyby znovu zvracel.
Skončil.
Hotovo.
Ale připadalo mu to tak prázdné atiché. Jeho odchod se vyznačoval… nicotou.
Teprve po letech mu dojde, že byl okraden.