1
Přemýšlím, čím tahle nesourodá dvojice upoutala mou pozornost. Koukám na ně už od dveří. Vysoký pohledný muž následuje malou energickou ženu. Vypadá, jako by spolkla pravítko. Když mluví, ani se k němu neotočí, jen štěká povely přes rameno. Na první pohled mají jen málo společného, ale jejich spojení se zdá čímsi definitivní i nepochopitelné zároveň. Neslyším, o čem spolu hovoří, jen vidím, jak její úzké rty toho nebožáka pedantsky porcují na kousky. Když vstoupili, muž se chvíli bezradně rozhlížel, ale žena neomylně zamířila přímo k mému stolu. V poledne je tady těžké najít místo. Chtěla jsem předstírat, že ještě někoho čekám, ale nedají mi šanci. Přisednou si s naprostou samozřejmostí a prakticky bez ptaní. Můžu se utěšovat aspoň tím, že moje přítomnost konečně přeruší ten její zničující monolog. Snad pocit solidarity vyváží ztrátu soukromí. „Jaký je ten řízek?“ Otázku doprovází samolibý úsměv. „Dobrý.“ Doufám, že úsečná jednoslovná odpověď vrátí naše vynucené setkání do původní lhostejné roviny. Kdybychom se potkali v kavárně, mohla bych si při popíjení kávy něco číst
7
ZMATKY_OK.indd 7
11.02.26 8:57