Za svítání mě probudí ruka položená na rameni. S trhnutím procitnu a vyskočím ze židle s rovným opěradlem.
Tyčí se nade mnou Pieter se svící v ruce. Nevraživě si mě prohlíží, zjevně spokojený s tím, co vidí.
„Jsi připravená, sestro. To je dobře. Je čas.“
Zvolna vydechnu.
U dveří se Pieter zastaví a nazuje si vysoké boty. Na okamžik klesnu do bezpečí židle, ale on mě sleduje a já dnes nesnesu žádné výtky. Stoupnu si a protáhnu se, prsty se otřu o peří ulovených holubů doupňáků visících z trámů.
Ucuknu rukou.
V noci mě na zádech škrábala tvrdá stébla, deroucí se ze slamníku tak tenkého, až jsem měla pocit, že spím na holých prknech. Slyšela jsem, jak venku odkapává voda z tajícího sněhu, uvízlého v okapech. Nemohla jsem usnout a lámala si hlavu, v jakém domě se brzo octnu a kdo mě tam čeká. Jedna unavená hodina se vlekla a střídala druhou, než jsem se vzdala snahy oddat se spánku, ustlala jsem, oblékla se, posadila se ke krbu a čekala.
Deku halící okno zbarvilo namodralé světlo. Zapnu si kabátek a nohy zasunu do promočených bot. Všechen můj majetek se vešel do uzlíku uvázaného ze šálu. Povaluje se u ohniště. Hodím si ho na záda. Včerejší příděl rašeliny shořel na popel. Natáhnu se po vědru, ale pak si uvědomím, že odcházím a od nynějška musí zatápět Marit.
Pieter se zahalí do vlněného pláště a zašátrá na polici po fajfce a tabáku. Zpoza závěsu na vzdálené straně světnice se line spokojené pochrupování jeho ženy. Pieter si přiloží prst k ústům. S Marit se loučit nebudu.
Usoudím, že je to dobré znamení. Dnes si ani jiná nepřipouštím.
Venku mě ledově kousavý březnový vzduch přinutí zalapat po dechu. Zemi pokrývá špinavá břečka a vsakuje se mi do bot. Pieter si to štráduje blátem a já pospíchám za ním, vedena světlem jeho lucerny. Míříme na rynek.
Z řady zabedněných oken vystupují ta náležící k pekařství, kde už se svítí a přivítá nás vůně čerstvého chleba. Za dveřmi na dřevěných kolících visí zlatavé preclíky. Skoro cítím na jazyku pocukrovanou kůrčičku, která lahodně křupe v zubech. Třeba se Pieter zastaví a něco mi koupí. Ale bratr rázuje dál a já si netroufnu ho brzdit. Za oknem se objeví zarudlá přátelská tvář pekaře. Dává na římsu vychladnout pekáč, z nějž se kouří. Zamávám mu, ale on mě nevidí. Pobývala jsem v Rarepu pouhé tři týdny. Kdo si mě bude pamatovat, až odejdu?
Pieter se přede mnou zastaví a mávne lampou mým směrem. Rozběhnu se, abych ho dohnala. Jeho plášť je moc dobrý na to, aby ho nosil do truhlářské dílny. Večer mu Marit smete piliny z ramen a bude si stěžovat, že zaneřádily uklizenou podlahu. Poslední dobou vydělal slušné peníze na kupeckých lodích, a jestli mu štěstí vydrží, do lepšího se přestěhují dřív, než Marit porodí.
„Měj na paměti, Geertje, že budeš žít ve ctihodném domě.“
„Nikdy jsem v žádném jiném nebydlela,“ ucedím upjatě a okamžitě toho lituji.
Bez něho bych skončila o žebrácké holi. V očích mě zaštípají slzy.
Pieter zavrčí.
„Tvůj muž tě nijak nezabezpečil,“ vyčte mi. „Břemeno dopadlo na mě a já nejsem žádný boháč.“
Nejradši bych se na něho obořila kvůli té nespravedlnosti. Abe byl dobrý manžel a nemůže za to, že zemřel. Ale když přišly potíže, byl to Pieter, kdo mi našel místo u rodiny Beetsových v Hoornu. A byl to Pieter, kdo se mě ujal, když mi po sedmi letech služby žena obchodníka se dřevem oznámila, že už mě nepotřebují. Hlídala jsem jim děti a nikdy mě nenapadlo, že jednou vyrostou. Nepřemýšlela jsem, co se mnou potom bude.
„Jsi hodný bratr a já jsem ti vděčná.“
„Ve městě budeš mít lepší vyhlídky si polepšit. Ale měj na paměti, že musíš hledat mimo dům svého pána. Lehkomyslné chování vůči svým žákům ti tolerovat nebude.“
„Nikdy jsem se lehkomyslně nechovala.“
Blížíme se k farmě a nad poli se rodí stříbrný úsvit. Dva muži nakládají na vůz bedýnky se zeleninou. Pieter se s nimi pozdraví a dohaduje se o ceně mé cesty.
Koně přešlapují a jejich výstroj cinká, z nozder jim stoupají obláčky páry. Pod střechou chalupy stojí zachumlaná žena a čeledín a ohřívají si ruce nad žhavými uhlíky planoucími v sudu.
Zachvěji se.
Pieter vytáhne dýmku.
„Máš měsíc na to, abys ukázala, co v tobě je, tak ze mě neudělej hlupáka. Jsou to významní lidé.“ Palcem nacpe tabák do hlavičky fajfky.
Muži už mají skoro naloženo. Brzo mávnou na čeledína, Pieter odejde a na rozmyšlenou už bude pozdě.
„Co když se paní nebudu líbit?“
Pieter se rozesměje. „Naopak se jí budeš zamlouvat. Ten tvůj tuctový obličej jí manžela neuhrane a ocení pevný hřbet, který tě nebolí ani po mnoha hodinách lopoty.“
Shodím uzlík z ramene a pevně bratra obejmu pažemi.
„Čeká tě dobrý život, sestro,“ pronese laskavějším tónem. „Pán je bohatý. Sbírá kuriozity z celého světa.“
„Tou nejnovější budu já,“ zamumlám. Bratr se usměje a náhle vypadá jako ten starý Pieter, který mě na potoce poblíž domu, kde jsme vyrůstali, učil stavět hráze z bláta. Ale vzápětí je úsměv pryč, vystřídaný novou vážností, jako by chvilkové neostražitosti hned litoval.
„Hlavně mu neříkej, že jsi přišla o dítě. Namluvil jsem mu, že kluk žije v Edamu u tvé mámy a roste jako z vody.“
Nemohu teď myslet na tu drobnou tvář, zavřené oči v blanitém obalu, paže přitisknuté k útlé hrudi.
Pomocník zahaleká a ostatní cestující už šplhají na vůz.
Pieter mi pomůže nastoupit a pak mi podá uzlík. Usadím se na bedničku vedle staré, přísně se tvářící ženy, která chová na klíně košík vajec. Sedíme zády ke koním. Sice uvidím poslední záblesky Rarepu, ale přijdu o první pohled na Amsterdam.
„Marit a já se za tebe budeme modlit,“ zadrmolí Pieter.
Představím si jeho protivnou manželku, jak kvůli mně padá na kolena, a málem vyprsknu smíchy.
Povoz sebou trhne, kola zaskřípají, já se vzdaluji a Pietera nechávám stát na místě. Nadzvednu se, abych mu zamávala, ale on už se odvrátil a pokouší se zapálit si dýmku od žhavých uhlíků.
Čeledín usedne na podlážku vozu a lokty si opře o kolena. Posnídá chléb, kořeněný sýr a pivo. Přitiskne lahev ke rtům a mlaská, když pije. Po několika doušcích nabídne flašku stařeně. Ta se zarazí a sveřepě zírá přes pole. Muž se na mě zakření, podává mi lahev a já si s lítostí vzpomenu na Hoorn a veselé, větrem ošlehané tváře chlapíků pracujících v přístavu. S úsměvem zavrtím hlavou a odvrátím se. Nesmím dorazit do města a páchnout po pivu a mužích.
Vesnice se vzdaluje a cesta se vine bažinatou oblastí. Zavřu víčka a naslouchám klapotu kopyt, podkova občas cinkne o kámen. Na pastvinách bučí dobytek a vzduch je prosycený ranní mlhou. Když oči zase otevřu, obloha je bledší. Roztroušené farmy, stodoly a větrné mlýny ustoupily zeleninovým zahradám, kostelním věžím a skladům řeziva. Jak najdu cestu v cizím městě? V duchu si opakuji Pieterova slova, jimiž mi popisoval cestu k malířovu domu. Uklidňují mě jako modlitba.
Kapitola 2
Když dorazíme na předměstí, mlžný opar se začíná zvedat. Slunce prostrkuje mračny bledé prstíčky, ale moc nehřeje. Stařena vedle mě si přitáhne plášť až k bradě. Čeledín sedí na prknech se zkříženýma nohama. Připravil si nůž s úmyslem zkrátit si nehty. Přistihne mě, jak na něho zírám, a mrkne. Rychle se odvrátím.
Ubíráme se kolem kanálu, kde koně táhnou po stojaté vodě trekschuiten s pasažéry. Za okny zahlédnu veselé cestující. Hrají karty, zpívají, popíjejí pivo ze džbánků. Pokud si u malíře vydělám dost peněz, možná budu příště cestovat po kanálu a v pohodlí, až pojedu do Edamu na návštěvu.
Na zpevněné silnici se kola otáčejí rychleji. Nad střechami skladišť šikmo protínají oblohu lodní stěžně. Mořský vzduch je prosycen zápachem hořící smoly. Míjíme sklady dřeva hemžící se nádeníky, kteří odvalují klády a přenášejí dřevěné trámy. Kola povozů sténají, jejich hluk překřikují správci jednotlivých živností.
Vůz se lopotí do kopce. Stoupáme a já se otočím na svém sedátku. Nad střechami a komíny se objeví shluk věží z červených cihel, a když se vrátíme na úroveň ulice, zmizí nám z dohledu. Vzpomínám na příběhy, které mi vyprávěla matka o hradu pohřbeném během potopy, jehož zvony přízračně a marně vyzvánějí.
„Co je to za místo?“
| 13
Čeledín vypadá pobaveně. „To je vážnice. Vy jste ještě nikdy nebyla v Amsterdamu?“
Rozhodnu se na nic dál nevyptávat.
Míjíme plácek, kde dělníci na lešení zatloukají do země obrovské dřevěné kůly. Rytmické údery otřásají povozem a otřásají i námi.
Ulice se zužují. Dvou- a třípatrové domy, namačkané těsně vedle sebe, se naklánějí, jako by natahovaly krk, aby nás zahlédly. Jak může někdo klidně žít ve světnici nad rušnou ulicí? Z průčelí obchodů visí malované cedule obchodníků s rukavicemi, tabákem a vínem. Musím si všechno zapamatovat, abych mohla město popsat své sestřenici Trijn, až budu zpátky v Edamu.
Z hospody vyjde pár: námořník a pohledná dívka, nejistá na nohou. Kymácejí se na břehu kanálu a smějí se mladíkovi, který se sklání a zvrací do vody.
Kdybych se neprovdala za Abeho, asi bych stále pracovala v hospodě v Hoornu, uprostřed kouře z dýmek a sladového piva, veselé hudby a laškujících námořníků. Ale nesmím na ty časy vzpomínat. Pieter povídal, že malíř a jeho manželka by nevěřili, že ženská obsluhující v putyce může být slušná.
Po celém městě se rozezněly zvony. Jejich prosté vyzvánění mě naplňuje nadějí.
Nemůžeme být daleko od Nieuwmarktu. Čeledín z legrace vyhazuje do vzduchu ořechy, chytá je a louská zuby. Přísná stařena listuje stránkami malé knížky a mumlá modlitby. Vytištěná slova se mačkají jedno k druhému. Nepoznávám žádné z písmen, která jsem vyšívala na vzorkovníky, když jsem byla dítě; naléhala jsem tehdy na Pietera, aby mi je četl.
Vůz odbočí od kanálu, projede zatáčkou a do cesty se nám jako pevnost postaví vážnice, jejíž věžičky se vypínají k obloze. Sevřu v dlaních boky bedýnky, která mi slouží jako sedátko.
Čeledín se usměje.
„Bez obav, manžel na vás bude čekat.“
Nejradši bych mu řekla, že manžela dávno nemám, doma jsem daleko odtud a v tomhle městě neznám živou duši, ale on se naklání přes postranici korby a sype skořápky na silnici.
Za vážnicí se určitě rozkládá Nieuwmarkt. Náměstí je plné povozů a dvoukoláků, jen tak tak zbylo místo pro náš vůz. Mezi stánky se prohánějí děti a uskakují před koňmi. Kočí nadává a zvedne bič. Přála bych si, aby zpomalil a nechal mě obdivovat malovaný porcelán, měděné pánve, vyřezávanou slonovinu, štůčky červeného a zlatého hedvábí. Ještě včera jsem courala po tržišti v Rarepu mezi pytli s tuřínem a kukaněmi se špatně naladěnou drůbeží.
Povoz kodrcá po kočičích hlavách. Náhle zastaví v jihozápadním rohu náměstí a kočí sklouzne z kozlíku. Čeledín galantně vezme stařeně košík a pomáhá jí na nohy. I mě uchopí za ruku a pomůže mi slézt. Odvážím se požádat ho, aby mě doprovodil do malířova domu?
Postaví se přede mě mladé děvče s rozpuštěnými vlasy. Čeledín dívku obejme kolem pasu, políbí ji na rty, protlačí se davem a jsou pryč.
Stojím u povozu s uzlíkem v rukách. Dva muži, hovořící cizím přízvukem, nakládají bedýnky s mrkví a řepou. Pospíchají kolem nás služky v naškrobených sněhově bílých zástěrách a s čistými lněnými čepci na hlavě. Pohupují košíky s chlebem nebo vědry s rybami. Lokty mého kabátku jsou odřené a čepec, ačkoliv je čistý, dávno není bílý. Pietera nenapadlo mi říct, jak se ženy v Amsterdamu oblékají. Ale i kdyby mi to pověděl, nic lepšího na sebe stejně nemám.
Vedle stohu klecí stojí muž se žlutým kuřátkem v dlaních. Přistrčí mi ho před obličej a prohlásí něco, čemu nerozumím. Zavrtím hlavou a spěchám pryč.
slib | 15
Ocitnu se v uličce kupců s kořením, kde jsou na stáncích vyskládané košíky s voňavým obsahem zářícím jasnou žlutí anebo tlumenými tóny červeně či skořicové hnědi. Chlapec rozřízne pytel a zvedne se mračno pepře. Zaštípá mě v očích i v nose. Kluk se směje, jak se ušklíbám. Nejradši bych popadla svůj ranec a utekla, hnala bych nazpátek do Rarepu a oznámila Pieterovi a Marit, že u nich zůstanu a bez nároku na mzdu se postarám o jejich očekávané dítě.
Vůně smažených sardinek způsobí, že mám náhle ústa plná slin. Připomene mi, že jsem dnes ještě nic nesnědla. Prodavači kolem mě halekají, tahají mě za rukávy a já málem zakopnu o stařenu přikládající do kamen. Stoupá z nich vůně lívanců.
Vylovím z kapsy pár drobných, které mi věnoval Pieter.
Lívanec je měkoučký a zlatý, mezi prsty mi stéká rozpuštěné máslo. Koupím si ještě jeden a poohlédnu se po schodech, kde neroste mech, abych si mohla sednout a v klidu se najíst. Přemítám o instrukcích, které mi dal Pieter. Za náměstím spatřím na vrcholu věže lesknoucího se kohouta. To musí být protestantský kostel Zuiderkerk.
Chystám se zvednout, když vtom na mě dopadne stín. V cestě mi stojí otrhaný muž. Jedno oko má zakalené a teče mu z něj hnis. Opírá se o hůl a říká mi něco prosebným tónem. Prudce vstanu a setřesu jeho ruku ze svého rukávu, pospíchám ke kostelu. Na kraji rynku se zahanbeně zastavím. Od Pietera vím, že mor se v Amsterdamu roky nevyskytl a malomocní, kteří přicházejí do města, musejí na výstrahu rachotit klapačkami, aby se před nimi mohli ostatní včas schovat. Ten stařec pro mě nepředstavoval žádnou hrozbu. Sevřu minci v dlani a vracím se ve svých stopách, ale on už je pryč.
Možná se mi to jen zdálo. Vyděsí mě znepokojivě rozbušené srdce. Utíkám z náměstí, pryč od rušného davu, pryč od žebráka. Míjím muže a ženy s lhostejnýma očima a bojím se, že zvolna zmizím, rozpustím se v chladném ranním vzduchu.
U mostu se zastavím, abych popadla dech, a přidržím se železného zábradlí. Když se ho pustím, na rukou mi zůstane rez jako zaschlá krev. Vzhlédnu – a za mostem stojí malířův dům. Přesně jak mi ho popisoval Pieter.
Kapitola 3
Tohle musí být Breestraat. Kráčím po ulici a obdivuji dům se zářivě červenými okenicemi a okny třpytícími se desítkami drobných tabulek. Stojí tu, mohutný a vysoký, s dvojitým průčelím a přízemní částí částečně skrytou pod úrovní ulice. Svou nádherou jako by odstrkoval nevýrazné sousedy.
Z ulice k zeleným vstupním dveřím se zavěšeným železným kruhem vedou čtyři schody. Představuji si, jaký kravál klepadlo udělá a jak ho moje nečisté ruce zbaví lesku. Ale ani se ho nedotknu. Pieter mě poučil, že musím přijít zadem.
Vrátím se ke kanálu a kráčím podél břehu, kam ústí ulička vedoucí k zadním traktům domů. Na břehu se strkají nějací hoši. Jeden zvedne klacek s chumlem hadrů na konci.
Mává jím na ostatní a ti řičí smíchy. Couvají před ním a já musím uskočit stranou, abych se jim vyhnula. Ta nacucaná věc sklouzne z klacku, s mlasknutím přistane na dlažbě a já vidím, že to není chumel hadrů, ale mrtvý pták v raném stadiu rozkladu.
Na konci uličky spatřím masivní dveře, které musí náležet k malířovu domu.
Zrovna když si říkám, že moje klepání uvnitř nemůže nikdo slyšet, otevře mi světlovlasá dívka, zhruba sedmnáctiletá.
„Ty jsi Geertje?“ Zvědavě kulí upřímné oči. Založí si ruku v bok a sjede mě pohledem od hlavy až k patě – od záplatovaného lemu mojí sukně, přes přehlídku různorodých knoflíků
na kabátku, která svým nevkusem bije do očí. „Nečekala jsem, že budeš tak stará.“
Copak mě prohlédli tak brzy? Je mi třiatřicet a Abe odpočívá v hrobě víc než sedm let, ale Pieter nakukal malíři, že mi je pětadvacet a jsem čerstvá vdova.
„Pojď dál.“ Usměje se a na pohledné tváři ve tvaru srdce jí naskočí dolíčky.
Uvolním se. Je tak mladá, že jí pětadvacetiletá žena připadá jako stařena.
„Musíš tady s námi počkat,“ nabádá mě, když ji následuji dovnitř.
„Potřebuji mluvit s paní.“
„Později. V noci ji trápí kašel, a tak přes den často odpočívá.“
Kuchyň je prostorná, s břidlicovou podlahou a dlouhým dubovým stolem, u něhož zády ke mně pracuje jakási žena. U vzdálené stěny stojí pumpa, z níž prýští voda do kamenného umyvadla. Vedle ní stojí řada příborníků vysokých do pasu, na něž dopadá světlo z vnitřního dvora. Naproti je plotna, opékací rošt a široký krb, kde plane hřejivý oheň. Žena u stolu ke mně otočí ztrhanou tvář, kývne na pozdrav a vrátí se k práci. Vezme sekáček a odetne nohy oškubané drůbeži.
„Maartje, kuchařka,“ představí ji dívka.
Vezme mě za paži a odvede ke krbu, kde v košíku spinká odhadem šestiměsíční děťátko.
„Jsem velmi ráda, že už jsi tady. Bála jsem se, aby mi neumřel, když se o něho starám. Všechny ostatní zesnuly, jak víš.“
Zvedne džbán s ohřátou vodou a nalije ji do hliněné mísy stojící na stole. Ze skříňky vezme kus čistého plátna a kostku olivového mýdla. „Jiný čepec nemáš? Musíme ti najít nějaký lepší. A ty uděláš lépe, když si vezmeš tohle.“ Ukáže na zástěru visící na kolíku.
Svléknu si kabátek a pověsím ho odřenými lokty ke stěně.
Zástěra je naškrobená a čistá. Někdo poctivě zajel špičkou žehličky do každého skladu na plátně. Přistoupím ke stolu, vyhrnu si rukávy a ponořím předloktí do vlažné vody. Umyji si ruce i obličej. Maartje vedle mě porcuje druhé kuře, a když dopadne její sekáček, nadskočím leknutím.
Když jsem čistá, přejdu ke košíku a sáhnu dítěti na čelo.
Pořád spí a tvářičky má zarudlé horkem.
„Jak se jmenuje?“
„Titus. Jejich čtvrtý.“
Lůžkoviny kolem něho jsou vlhké. Pokusím se z něho stáhnout přikrývku, ale ani ve spánku se jí nehodlá vzdát.
„Kojí ho matka?“
„Už ne. Stále k nám dochází kojná, ale on je věčně hladový a nikdy nemá dost.“
„Je přehřátý.“ Odtáhnu košík od krbu.
„Paní povídala, že ho máme držet v teple,“ namítne dívka, ale přesto mi pomůže. Po celou dobu sleduje chlapečkův obličej, jako by očekávala, že začne protestovat.
Titus si odříhne, zavrtí se a zase se uklidní. V košilce z vyšívaného saténu a hedvábné přikrývce s třásněmi mi připomíná vznešenou starou dámu. Když to řeknu nahlas, děvče se rozesměje.
„Počkej,“ nabádá mě. „Přinesu jablka, aby si Maartje nestěžovala.“
Sedím na nízké stoličce u krbu a čekám, až se Titus probudí. Dívka zvedne ze stolu džbánek, nalije do hrnku trochu piva a podá mi ho. „Kdyby ses chtěla napít vody, tak si ji musíš nabrat ze sudu ve sklepě. Nikdy nepij tu z pumpy.“
Postaví se ke stolu a během rozmluvy obratně loupá přinesená jablka.
„Odkud jsi?“ Dříve než jí stačím odpovědět, ztlumí hlas do šepotu. „Paní předstírá, že je na nás přísná, ale když je pán
v dobré náladě, chová se lehkomyslně jako holčička. Pochází z rodu Uylenburghových z Fríska. Mají lepší původ než on.“
„Stůně od porodu?“
Děvče se zatváří ostražitě. „Mnohem déle. Mysleli jsme, že ji tohle malé zabije dřív, než se narodí. Její kašel ho budí, takže bude s tebou spát nahoře.“
Za ohništěm stojí vestavěná postel a vedle ní obložené dveře, jimiž se vstupuje do nitra domu. Možná Maartje spí v kuchyni. Něco drtí v hmoždíři a její paže se čile pohybuje sem a tam. Výsledkem je jemný černý prášek, kterým posype nasekané maso a vtírá jej do kůže. Mne jednotlivé porce silnými prsty a já pocítím bezdůvodný záchvěv strachu. Je to horkem linoucím se z ohně a touto dívkou, která mluví o smrti.
Zatímco děvče brebentí, vrazí do košíku a Titus se zavrtí.
Mlaskne rtíky, převalí hlavu ze strany na stranu a rozpláče se. Když ho zvednu do náruče, je rozpálený a zpocený. Nespokojeně se kroutí a stoupá z něho nakyslý pach.
„Budu potřebovat čistou vodu a nějaké hadry,“ prohlásím.
„Ilse,“ ucedí Maartje, aniž vzhlédne od stolu.
Ilse nakrčí nos, ale přinese mi všechno, co potřebuji. Přebalím kloučka, ale ten dál hlasitě řve.
Ilse pohlédne ke dveřím.
„Paní to uslyší.“
Ale brzy se ke mně Titus spokojeně přitulí, ospalý a spokojený.
„Líbíš se mu,“ poznamená Ilse.
Hlavička se mu kymácí. Masíruji mu záda a zpívám ukolébavku, kterou jsem zpívala už malé Katrijn Beetsové v Hoornu, a začne se mi stýskat po mém starém životě a dětech, které jsem milovala jako svoje vlastní. Chlapeček mi spočívá na paži a já hladím jeho plavé kadeře. Osamělost se mi plíží v patách jako liška za kuřaty, ale tady, v malířově vyhřáté kuchyni, cítím,
jak se mi vrací síla. Toto dítě rozdmýchává v mém srdci jakýsi
starý, pozapomenutý pocit.
„Doufám, že budeme přítelkyně,“ řeknu Ilse, když Titus znovu usne.
Stiskne mi paži.
„Jsem moc ráda, že tu jsi, Geertje.“
Blíží se k nám Maartje a otírá si špinavé ruce do zástěry, kterou má oblečenou přes šaty. Není o moc starší než já, ale ramena má shrbená a tváří se zachmuřeně. Otevře pusu, zachrchlá a odplivne si do ohně.
Ilse upustí nůž a ten zařinčí na kamenné podlaze. Titus se zachvěje, zakloní hlavu a zakňourá.
Ilse se zatváří polekaně. Usměji se, abych utěšila ji i dítě, ale ona se na mě nedívá. Hledí na dveře, které se otevřely, a na dámu, která v nich stojí a sleduje nás.
Kapitola 4
Paní domu na mě zírá. Je to bledá kráska s měkce hnědýma očima a jemně modelovaným obočím. Vlasy jí zakrývá čepec z bílé krajky, jehož vroubkovaný okraj dosahuje ke krku. Je útlá jako mladá dívka. Postavím se, bolestně si vědoma svých vlhkých rukávů a vybledlých šatů.
„Geertje Dircxová. Ráda tě poznávám.“ Hovoří s vybraným přízvukem.
Titus odvrátí hlavičku od matky a vzlyká mi do ramene. Vyseknu nemotorné pukrle.
„Odveď ji do síně.“
Dívá se na mě, ale příkaz náleží Ilse. Sytě modrá sukně zašustí, když se otočí a elegantně projde dveřmi.
Nářek přejde v tlumené vzlyky a já se chystám miminko položit do košíku, ale Ilse mě zadrží. „Vezmi ho s sebou. Bude lepší, když tě uvidí s ním.“
Provede mě dveřmi a spletí úzkých chodeb.
„Počkej.“ Tentokrát její oči padnou na můj podomácku spíchnutý živůtek a pomačkanou sukni. Vycítím, že to se mnou myslí dobře. Narovná mi čepec a povolí zástěru tak, aby zakrývala celou moji sukni. „Takhle to vypadá líp.“
Titus se utišil a hřejivou tvářičkou se tiskne k té mé. Neplač, toužím mu pošeptat do maličkého ouška. Buď milý a poklidný, dokud nepřesvědčím tvou matku, aby si mě oblíbila.
Na posledním schodu k nám dolehne tiché zakašlání.
„Hlavně se nezmiňuj o její nemoci,“ nabádá mě Ilse.
Projdeme pod obloukem do síně dvojnásobné výšky, kde světlo linoucí se vysokými okny zalévá podlahu z černých a bí lých dlaždic. Představím si, jak je Ilse každé ráno drhne, a zajímalo by mě, jestli tenhle úkol připadne mně.
Místnosti vévodí vysoká skříň a já si představuji, jak se natahuji, abych na ní utřela prach. Každá ze stěn je pokryta obrazy. Po mé pravici mě přísnýma očima drží v šachu vousáč s turbanem na hlavě. Nad jeho hlavou rozverný Amorek s toulcem plným šípů šilhá přes síň, kde se pohledná dáma zhlíží v zrcadle. Ráda bych si malby prohlédla důkladněji, ale na vyvýšené podestě na mě v křesílku u stolku čeká moje nová paní.
„Smíš se posadit.“ Ukáže psacím brkem na křeslo potažené kůží. Z klína jí seskočí čiperný španěl, vrtí huňatým ocasem a hravě pobíhá kolem mých nohou.
„Luco!“ Psík okamžitě přiběhne k boku své paní a strká čenichem do červeného koženého míčku, který svírá mezi chlupatými packami.
Ohlédnu se a zjistím, že Ilse odešla.
Usednu do křesla a dítě si opatrně položím na klín. Baví se tím, že chňape po šněrování na mém živůtku.
Jeho matka odloží psací brk do mramorového kalamáře. Má obdivuhodně bílé ruce s růžovými, oválnými nehty. Před ní leží list zpola pokrytý noblesními odstavci a květnatými řádky. Odstrčí ho stranou, rozloží mírně pomačkané psaní, něco si přečte a povzdechne si.
„Beetsovi se o tobě zmiňují pěkně. Prý tě jejich děti milovaly jako druhou matku.“
Znenadání mi vhrknou slzy do očí. „Také jsem je milovala.“
Zhluboka se nadechnu a obrátím pozornost k Titovi, který růžovými dásněmi cumlá vázačky mého živůtku.
„Já mám dítě jenom jedno. Péče o ně by pro tebe měla být snadná.“
Opře se o křeslo a obrátí unavené oči k oknu. Na ulici se snášejí sněhové vločky a tají, když přistanou. Na okamžik se rozhostí ticho rušené jen spokojeným broukáním jejího synáčka. Moje nová paní je mladší než já, ale ne o moc. Poznávám ji na jednom z portrétů visících poblíž, ale neodvážím se otočit, abych jej porovnala s originálem. Živůtek halí šál z jemného hedvábí, sepnutý zlatou broží s růžovým kamenem. Štíhlé
hrdlo zdobí šňůra perel a na uších se jí blýskají a pohupují drobné brilianty. Připomíná mi holčičku, která se oblékla do matčiných šatů.
Když se její oči střetnou s mýma, mezi obočím jí naskočí ustaraná vráska. V prstech sevře snubní prsten tak, že dva červené kameny zazáří na její bledé pleti, jako by ji uštkl had. Pronásleduje mě smrt mého syna. Možná to vycítila.
Dříve než stačím promluvit, Titus se rozpláče. Houpám ho na koleni, mumlám mu do ouška, ale on kvílí a nedá se ukonejšit. Zvednu se, položím si ho na rameno a hladím ho po zádíčkách.
„Co je s ním?“ uhodí na mě jeho matka.
Okamžitě mi na mysli vytane obrázek rozmazleného děcka, které je nespokojené s některou ze svých drahých hraček.
„Je mu horko, madam,“ prohlásím, ačkoliv v síni je v porovnání s přetopenou kuchyní příjemný chládek. „Potřebuje na čerstvý vzduch.“
Změna polohy malého překvapila, proto naposledy zakňourá a ztichne, a já se můžu znovu posadit.
„Ty bys ho vzala ven do takového počasí?“ Bradu drží vysoko, ústa svírá do upjaté čárky. Ještě se nerozhodla.
Pohlédnu jí přímo do vážných očí. „Ano, madam. Zabalila bych ho, aby mu nebyla zima, a vzala bych ho na čerstvý vzduch.“
Rozhostí se ticho a pak se paní k mé úlevě rozesměje. Natáhne se a pohladí nemluvně po růžových tvářičkách. „Dusila
jsem tě vedrem?“ Její ruce se zdají měkké a hladké jako jeho pleť.
Titus spokojeně šermuje krátkýma ručkama. Líbí se mu pozornost jeho matky. Nabídnu jí ho, ale ona si ho vzít nechce.
Cítím, že se váhy naklánějí v můj prospěch.
„Vida, jak svou maminku miluje,“ prohodím.
„Je moje čtvrté dítě. Ostatní leží na hřbitově.“ Ukáže na okno a já si uvědomím, že ukazuje směrem k Zuiderkerku, kde se otáčí zlatý kohout. I ona si vybrala svůj díl dětských pohřbů; co jsem zažila já, ona zakusila třikrát. Vzpomenu si na Pieterovo klamné tvrzení, že můj syn vyrůstá na venkově a prospívá. Na okamžik se leknu, že se začne na mého chlapečka vyptávat. Jak můžu předstírat, že je naživu dítě, které se narodilo jako duch?
Ale ona o můj život nemá zájem.
„Sdělil ti tvůj bratr naše podmínky?“ Zdá se, že ztrácí trpělivost a nemůže se dočkat, až budu pryč.
Pieter mi řekl jenom to, že mojí hlavní povinností bude starat se o dítě a že mě potkalo neuvěřitelné štěstí, když jsem tohle místo získala.
„Ano, madam.“
Přistrčí ke mně přes stůl list papíru a podá mi svůj brk. Zaváhám.
„Tady.“ Poklepe na místo pod slovy.
Suchý brk škrábe na papíře. Přitlačím a zkusím to znovu. Objeví se kapka inkoustu. Naškrábu na papír znak, který mě naučil Abe – znamení, které přináší štěstí.
„Geertje, doufám, že tu budeš šťastná,“ prohlásí paní a vrátí brk do kalamáře. „Ilse ti ukáže, kde budeš spát.“ Pokyne mi hlavou.
Zvednu se a ukloním se, dítě si opřu o bok. Předstírám, že ho konejším, a naposledy se po ní ohlédnu, než odejdu. Uvelebila se hlouběji v křesle a přimhouřila oči. Jednu bílou ručku
si přitiskla na prsa a druhou hladí psíka, držícího se u jejího boku.
Trpíte, madam, pomyslím si, když sestupuji po schodech. A nejenom tím, co je pohřbeno v posvátné půdě Zuiderkerku, potíže jsou i tady, v tomto velkolepém domě.
