K apitol a 1 Amsterdam Březen 1642 Za svítání mě probudí ruka položená na rameni. S trhnutím procitnu a vyskočím ze židle s rovným opěradlem. Tyčí se nade mnou Pieter se svící v ruce. Nevraživě si mě prohlíží, zjevně spokojený s tím, co vidí. „Jsi připravená, sestro. To je dobře. Je čas.“ Zvolna vydechnu. U dveří se Pieter zastaví a nazuje si vysoké boty. Na okamžik klesnu do bezpečí židle, ale on mě sleduje a já dnes nesnesu žádné výtky. Stoupnu si a protáhnu se, prsty se otřu o peří ulovených holubů doupňáků visících z trámů. Ucuknu rukou. V noci mě na zádech škrábala tvrdá stébla, deroucí se ze slamníku tak tenkého, až jsem měla pocit, že spím na holých prknech. Slyšela jsem, jak venku odkapává voda z tajícího sněhu, uvízlého v okapech. Nemohla jsem usnout a lámala si hlavu, v jakém domě se brzo octnu a kdo mě tam čeká. Jedna unavená hodina se vlekla a střídala druhou, než jsem se vzdala snahy oddat se spánku, ustlala jsem, oblékla se, posadila se ke krbu a čekala. Deku halící okno zbarvilo namodralé světlo. Zapnu si kabátek a nohy zasunu do promočených bot. Všechen můj majetek se vešel do uzlíku uvázaného ze šálu. Povaluje se u ohniště. Hodím si ho na záda. Včerejší příděl rašeliny shořel na popel. Natáhnu se po vědru, ale pak si uvědomím, že odcházím a od nynějška musí zatápět Marit.
Rembrandtuv slib.indd 7
12.03.26 12:13