1. KAPITOLA WINTER
POMALU KRÁČÍM DLOUHOU CHODBOU, po jejíž podlaze mi noha v baletní cvičce podklouzne. Tmavé stěny lemují svícny s hořícími svíčkami. Kroutím prsty a dívám se zleva doprava na všechny zavřené dveře, které cestou minu.
Nemám tenhle dům ráda. Nikdy se mi tu nelíbilo.
Aspoň že se tyhle večírky konají jen dvakrát do roka – po červnových recitálech a po každoroční prosincové premiéře vystoupení Louskáček. Madam Delovová miluje balet a coby sponzorka mé školy ho považuje za „dar lidstvu, když jednou za čas sestoupí ze své věže, aby dovolila nuzákům vstoupit do jejího domu“.
Nebo aspoň takhle jsem kdysi odposlechla, že se o ní vyjádřila máma.
Dům je tak velký, že ho nikdy neprozkoumám úplně celý, a je plný věcí, nad kterými se neustále někdo rozplývá a zbožně šeptá, já jsem z toho však nervózní. Mám pocit, že kdykoli se otočím, něco rozbiju.
A je tu příliš velká tma. Dneska o to horší, že jediný zdroj světla představují svíčky. Madam se tak asi snaží, aby to tu působilo jako ze snu – tak, jak vidí samu sebe: surreální, dokonalou, jako porcelán. Svým způsobem neskutečnou.
Pevně stisknu rty, zastavím se a křiknu: „Mami?“
Kde je?
Našlapuju tiše, nevím, kde jsem ani jak se vrátit na oslavu, ale vím, že jsem viděla mámu jít nahoru. Mám pocit, že je tu i třetí patro, ale netuším, kterým schodištěm se tam dostat. Proč by vůbec sem nahoru chodila? Všichni jsou dole.
S každým dalším krokem, jenž mě nese dál od večírku, zatínám zuby stále víc. Světla, hlasy i hudba utichnou a postupně mě pohltí ticho a temnota.
Měla bych se vrátit. Máma se stejně bude zlobit, že jsem za ní šla.
„Mami?“ křiknu znovu a poškrábu se po stehnech, na nichž mě svědí punčocháče kostýmu, který mám od rána na sobě. „Mami?“
„Co to s tebou kurva je?“ zařve někdo.
Nadskočím.
„Nikdo se v tvojí blízkosti necítí dobře,“ pokračuje muž. „Jenom tu postáváš! Vždyť jsme o tom mluvili.“
Škvírou ve dveřích vychází světlo. Přiblížím se. Pochybuju, že je máma uvnitř. Nikdo na ni nikdy nekřičí.
Nebo že by tam možná byla?
„Co se ti teď honí hlavou?“ řve ten muž. „Neumíš mluvit?
Vůbec? Nikdy?“
Nikdo mu neodpoví. Na koho se to zlobí?
Přitisknu se k zárubním a nakouknu škvírou, abych zjistila, kdo je uvnitř.
V první chvíli vidím jen zlato. Zlatou záři, kterou zlatá lampa vrhá na zlatý pracovní stůl. Poté však stočím zrak doleva a rozbuší se mi srdce. Za stolem stojí pan Torrance, manžel madam. Stojí tam, ztěžka dýchá, zatíná zuby a shlíží na člověka na opačné straně stolu.
„Kristepane,“ ucedí znechuceně. „Můj syn. Můj dědic… Tak vypadne už z tý tvojí zatracený pusy něco? Stačí, když řekneš ‚dobrý den‘ a ‚díky, že jste přišli‘. Vždyť ani nedokážeš odpovědět na jednoduchý otázky. Co to s tebou sakra je?“
Můj syn. Můj dědic.
Přiblížím se ještě o kousek a snažím se nakouknout za hranu dveří, ovšem toho druhého člověka nevidím. Madam a pan
Torrance mají syna. Moc často ho nicméně nevídám. Je ve věku
mojí sestry, ale chodí do katolické školy.
„Mluv!“ vybuchne znovu jeho otec.
Ostře se nadechnu a instinktivně udělám krok. Jenže omylem dopředu místo dozadu a narazím do dveří. Panty zaskřípou, dveře se o centimetr pohnou a já ucouvnu.
To ne!
Vycouvám ode dveří a prudce se otočím, připravená rozběhnout se pryč. Než však stihnu utéct, dveře se otevřou, podlahu z tmavého dřeva zalije světlo a na mě se snese vysoký stín.
Zatnu stehna, mezi nimiž mě pálí, jako bych se měla každou chvíli počurat. Pomalu otočím hlavu a uvidím pana Torrance v tmavém obleku. Jeho zamračený výraz se zmírní. Povzdechne si.
„Ahoj,“ pozdraví mě a rty se mu zvlní v mírném úsměvu.
Bezděčně ustoupím o další krok. „Já… jsem se ztratila.“ Ztěžka polknu a vzhlédnu k jeho tmavým očím. „Nevíte, kde je moje maminka? Nemůžu ji najít.“
V tu chvíli ovšem dveře rozrazí ten druhý člověk, který byl s panem Torrancem uvnitř. Klika narazí do zdi a kluk proběhne okolo svého otce a pryč. Černé vlasy mu spadají do očí, hlavu má skloněnou a na krku mu visí nezavázaná kravata. Prořítí se kolem mě, aniž by mi věnoval jediný pohled, a zmizí po schodech dolů.
Jeho kroky odezní. Otočím se k panu Torranceovi.
Usměje se na mě a dřepne si, abychom si viděli do očí. Trochu se od něj odtáhnu.
„Tvoje maminka je Margot,“ prohlásí. „Winter, že?“
Přikývnu a zapřu se nohou, připravená ustoupit o další krok. Natáhne se po mně a uchopí mě za bradu. „Oči máš po své mamince.“
Nemám. Tohle mi nikdo nikdy neřekl. Pozvednu bradu, aby se mě nedotýkal.
„Kolik ti je let?“ zeptá se.
Znovu mě uchopí za bradu, pootočí mi hlavu doleva a doprava a hodnotí mě. Poté stočí zrak z mé tváře na můj bílý trikot a baletní sukýnku a přes stehna až na chodidla. Vzápětí oči opět
zvedne a zadívá se do mých. Po jeho úsměvu už není ani stopy.
Teď se mu v pohledu zračí něco jiného. Nevím, jestli je to jeho mlčením, nebo velikostí, nebo protože už neslyším hluk večírku, ale přece jenom došlápnu a o kousek se od něj odtáhnu.
„Je mi osm,“ odpovím a sklopím zrak.
Nepotřebuju, aby mi pomáhal najít maminku. Chci pryč. Byl na svého syna moc zlý. Moji rodiče nejsou dokonalí, ale nikdy na mě takhle nekřičeli.
„Jednoho dne budeš překrásná,“ dodá téměř šeptem. „Jako tvoje matka.“
Až na několikátý pokus se mi podaří polknout knedlík v krku.
„Když jsem poprvé spatřil svoji ženu,“ pokračuje, „měla na sobě úplně stejný kostým.“
Ani si nemusím představovat, jak madam v podobných kostýmech vypadá. Po celém domě i studiu visí její fotografie a obrazy.
Pan Torrance na mě dlouho hledí a tyčí se nade mnou, až je mi to nepříjemné.
Nakonec ruku spustí a nadechne se, jako by se najednou probral. „Běž si hrát,“ pobídne mě.
Otočím se na patě a vyrazím pryč stejnou cestou, kudy jsem přišla. Naposledy se ohlédnu přes rameno, abych se ujistila, že mě nenásleduje.
Vidím ho, jak jde dál chodbou. Otevře dveře a na okamžik se zarazí, jako by tam někoho uviděl.
Málem se obrátím kupředu, ale to už vejde do dveří, otočí se, aby je zavřel, a já ji uvidím.
Svoji mámu.
Přimhouřím oči a zamrkám, abych se ujistila, že to je opravdu ona. Bílé odpolední šaty, dlouhé vlasy stejné barvy jako moje, hravý úsměv na rtech…
Dveře se zavřou a zakryjí mi pohled na ni. Zůstanu v tmavé chodbě stát. Kolem mě se nese ozvěna cvaknutí zámku.
Měla bych jít. Nevím, co se to tu děje, ale nemyslím, že bych ji měla obtěžovat. Otočím se, seběhnu schody a přes foyer zpátky k zadní části domu, kde se koná večírek.
Zadní dveře se otevřou, projde jimi číšník s tácem a já vyklouznu ven. Přeletím přes kamennou terasu a skrz moře dospělých. Obklopují mě jejich hlasy a smích, lidé tu pijí a jedí a napravo ode mě hraje v doprovodu smyčcového kvartetu flétnistka ve světle modrých šatech. Terasu zaplavují tóny Vivaldiho Čtvera ročních dob. Moc dobře je znám z tancování.
Obsluha sklízí příbory a sklenice cinkají. Vzhlédnu k tmavnoucí obloze a vidím, že mraky zakrývají měsíc a vrhají na večírek stíny. Ideální příležitost pro svíčky.
Zahlédnu skupinku svých kamarádek. Všechny jsou oblečené v bílé, protože jsme dneska měly vystoupení. Někam uhánějí za keři. Choulí se k sobě, smějí se a mezi nimi je i moje sestra, o tři roky starší než já. Zaváhám pouze na vteřinu a pak se za nimi vydám.
Proběhnu kolem keřů a na trávník. Najednou se zastavím a nadechnu se poryvu větru, který do mě na své cestě mezi stromy udeří. Na pažích mi naskočí husí kůže. Ohlédnu se k domu a oknům v patře, do něhož jsem se zatoulala. Je dost možné, že mě máma právě teď hledá.
Jenže večírek je nuda a moje kamarádky běžely tudy.
Za domem a večírkem pozemek přechází v rozlehlý trávník, nalevo i napravo ode mě lemovaný květinovými záhony i stromy.
V dálce se vlní kopce. Táhne se do daleka a působí jako z pohádky. Zamžourám a svou sestru zahlédnu ve skupince našich spolužaček. Co tu dělají? Podívá se na mě, ušklíbne se, něco jim řekne a vzápětí všechny vběhnou do zahradního bludiště. Zmizí za vysokými keři.
„Počkej!“ zakřičím. „Ari, počkej na mě!“
Seběhnu ze svahu a vyrazím k bludišti. V jeho ústí se na okamžik zastavím a prohlédnu si keře po obou stranách. Cesta se přede mnou vine jen dva metry, pak budu muset zabočit. Nevím, kterým směrem šly. Co když se ztratím?
Zavrtím hlavou. Ne. Nemělo by to být nebezpečné. Kdyby bylo, vstup by zahradili. Nebo se pletu? Dovnitř právě vběhla skupinka dětí. Nic mi tam nehrozí.
Vběhnu do bludiště, právě když se mezi cypřiši prožene vítr.
Z příslibu šedé oblohy a převalujících se mraků se mi zježí chloupky na pažích. Zabočím doprava, obejdu stromy a pokračuju po cestě pořád dál. Vchod do bludiště se mi ztratí z dohledu.
Plíce mi naplní vůně půdy, a přestože je zem porostlá trávou, do podrážek cviček mě tlačí drobné kamínky. Ošiju se. Takhle si je zničím. Vím to.
Madam ovšem trvala na tom, abychom si nechaly kostýmy na sobě i po představení.
V dálce zazní smích a hulákání. Prudce zvednu hlavu a vyrazím za hlasy. Pořád tu jsou.
Po chvíli však zvuky utichnou. Zastavím se a nastražím uši, abych zjistila, kde můžou moje sestra a naše kamarádky být.
„Ari?“ křiknu.
Ale jsem tu sama.
Bázlivě pokračuju po cestě, která vyústí na travnaté prostranství s velkou fontánou uprostřed. Prostor je zhruba dvakrát větší než můj pokoj, obklopený vysokými cypřiši a vedou z něj další tři cesty. Jsem snad ve středu bludiště?
Fontána je obrovská, s jednou velkou mísou z šedého kamene dole a menší na vrchu. Voda tryská z několika otvorů, vyplňuje horní mísu a jako vodopád spadá do té nižší. Vydává nádherný zvuk. Jako řvoucí potok. Je to tak mírumilovné.
Jenže se nedívám, kam jdu, a do někoho narazím. Zavrávorám. Žena zvedne paže dlaněmi ke mně a ucouvne, jako bych byla špinavá a ona se mě nechtěla dotknout.
Překvapené oči madam zjihnou úsměvem. Tělo má ladné a elegantní, jako by to tu bylo divadlo a ona stála na pódiu.
„Ahoj, broučku.“ Hlas má přeslazený. „Bavíš se?“
O krok ustoupím, sklopím oči a přikývnu.
„Viděla jsi mého syna?“ zeptá se. „Miluje večírky. Nechci, aby si to tu nechal ujít.“
On miluje večírky? Zmateně svraštím obočí. Jeho táta by s ní nesouhlasil.
Už se jí chystám odpovědět, že ne, ale pak napravo od sebe něco zahlédnu. Podívám se tam a spatřím tmavou postavu.
Tmavou postavu ve fontáně.
Sedí ve vodě ve spodní míse, téměř úplně skrytý z dohledu.
Damon. Jejich syn, na kterého jeho táta právě nahoře křičel.
Na okamžik se zarazím a pak, než si v tom stihnu zabránit, mi z pusy vypadne lež. „Ne,“ odpovím a zavrtím hlavou. „Ne, neviděla jsem ho, madam. Omlouvám se.“
Nevím, proč jí neřeknu, že je přímo tady, ale po tom, jak na něj jeho táta řval, asi chce být o samotě.
Nepodívám se madam do očí, jako by mohla poznat, že lžu, a místo toho se zahledím přímo před sebe. Černé šaty jí sahají do půli lýtek a třpytí se drobnými drahokamy a perličkami. Vrchní
část jí obepíná trup a spodní se při každém kroku vlní. Dlouhé černé vlasy jí spadají po zádech, stejně rovné a mihotavé jako chladivý potůček.
Moje máma o ní nikdy neříká nic pěkného, a přestože se jí lidi bojí, chovají se k ní hezky. Nevypadá o moc starší než moje chůva, ale přitom má dítě starší, než jsem já.
Aniž by mi na to cokoli řekla, obejde mě a vydá se zpátky ke vchodu do labyrintu. Ještě chvíli zůstanu a přemýšlím, jestli bych ji měla následovat a taky odejít.
Neudělám to.
Vím, že mě nejspíš nechce vidět, ale nelíbí se mi jeho samota.
Pomalu se otočím k fontáně.
Nakouknu přes proud vody, jež se řine z horní mísy, a snažím se ho v jeho úkrytu rozpoznat. Paže v rukávech černého saka má položené na kolenou, tmavé vlasy mu spadají do očí a lepí se mu k porcelánovým tvářím.
Proč sedí ve fontáně?
„Damone?“ oslovím ho stydlivě. „Není ti nic?“
Mlčí a i přes proud vody poznám, že se nehýbá. Jako by mě vůbec neslyšel.
Odkašlu si a zvednu hlas. „Proč tu sedíš?“ Poté dodám: „Můžu se přidat?“
Nechtěla jsem to říct, ale nechala jsem se strhnout nadšením.
Vypadá to jako zábava a něco ve mně chce, aby se cítil líp.
Pootočí hlavu a střelí pohledem do strany, ale pak ji stočí zpět.
Zadívám se mezerami mezi provazci vody na jeho skloněnou hlavu a mokré vlasy, jež mu visí do obličeje. Všimnu si na jeho ruce červené skvrny. Teče mu krev?
Možná chce náplast. Když mě něco bolí, vždycky chci maminku a náplast.
„Občas tě vídám v katedrále. Nikdy si nechodíš pro hostii, viď?“ zeptám se ho. „Kdykoli se všichni v lavici zvednou k přijímání, ty tam zůstaneš sedět. Úplně sám.“
Nepohne se. Docela jako v kostele. Jenom tam sedí, zatímco ostatní se prodírají do uličky, přestože už je ve věku, kdy se k nim může přidat. Pamatuju si, že byl s mojí sestrou v její skupině na první svaté přijímání.
Ošiju se. „Brzy půjdu na první svaté přijímání,“ povím mu. „Tedy měla bych jít. Nejdřív se musí ke zpovědi, ale tam se mi nechce.“
Možná proto zůstává během této části mší sedět. Nesmíte přijímat hostii ani víno, pokud jste předtím nebyli u zpovědi, a pokud tam nechodí rád stejně jako já, asi proto zůstává sedět.
Přes vodu se mu zadívám do očí. Na kůži i kostým mi dopadá sprška kapek a na pažích se mi ježí chloupky. Chci tam. Chci to vidět.
Nezdá se ale moc přátelský. Nevím, co by udělal, kdybych za ním vylezla.
„Mám jít?“ Nakloním hlavu na stranu a snažím se mu zadívat do očí. „Jestli chceš, půjdu. To jen že se mi tam venku moc nelíbí. Moje pitomá sestra všechno kazí.“
Utekla přede mnou s mými kamarádkami a moje máma… má práci. Láká mě zjistit, jak to ve fontáně vypadá. Připadá mi to jako zábava.
Jenže to nevypadá, že by mě tu chtěl. Nebo kohokoli.
„Půjdu,“ oznámím nakonec a začnu couvat, abych ho nechala o samotě.
Když se však otočím, šumění vody se najednou změní. Ohlédnu se a spatřím, že mu teď dopadá na hlavu.
Pomalu se ke mně přes vodu natáhne a pozve mě k sobě.
Na okamžik zaváhám. Snažím se mu nahlédnout do tváře, ale mokré vlasy mu ji zakrývají.
Rozhlédnu se. Nikoho tady nevidím a máma se určitě bude zlobit, když se namočím, ale… chci to.
Nedokážu už dál potlačovat úsměv. Natáhnu ruku, chytím ho za prokřehlé prsty, zvednu nohu a vylezu do fontány.
Tak dávno.
Došlo k tomu tak dávno, ovšem ten den se mi vypálil do mysli, protože to tehdy bylo naposledy, kdy jsem viděla máminu tvář. Naposledy, kdy jsem viděla svůj pokoj a jeho nové zařízení, kterým ho vybavila. Naposledy, kdy jsem si chodila, kam se mi zachtělo, s vědomím, že mi nehrozí žádné nebezpečí. Bylo to naposledy, kdy v mé přítomnosti nebyli lidé nervózní, mí rodiče mě milovali a nebyla jsem pro ně přítěží.
Bylo to naposledy, kdy mě lidé bez debat zahrnovali do svých plánů. Naposledy, kdy jsem si mohla vychutnat film, tanec nebo hru tak, jak byla zamýšlena.
Bylo to naposledy, kdy jsem byla sama sebou. Byl to také první den nové reality, která se nemohla odestát. Nešlo to vrátit. Neměla jsem jak přetočit čas, abych do toho bludiště nikdy nevstoupila. Abych nikdy nevlezla do té fontány.
Protože, bože, kéž bych to nikdy neudělala. Z některých chyb se člověk nikdy neuzdraví, protože toho dne jsem přestala vidět.
A zatímco jsem teď, o třináct let později, stála s mámou vedle své starší sestry v její svatební den, cítila vůni jejího parfému a poslouchala kněze, který právě žehnal posvátnému svazku manželství, usilovně jsem se snažila sebou neškubat ani nevzpomínat na to, že tehdy před všemi těmi lety jsem v té fontáně opravdu našla útočiště. Snažila jsem se nemyslet na to,
jak moc bych se tam chtěla vrátit, hlavně abych byla kdekoli
jinde než tady.
Prsteny, polibek, požehnání…
A bylo po všem. Vdala se.
Poklesl mi žaludek a zavřela jsem pálící oči. Ne.
Stála jsem tam, poslouchala šepoty a kroky a čekala, až mě máma doprovodí po schodech a vyvede ven z prázdné katedrály.
Potřebovala jsem na vzduch. Někam pryč.
Jenže mámin i sestřin hlas se naopak vzdalovaly.
A o mou ruku se otřely ty samé studené prsty, po nichž jsem se před těmi lety natáhla do fontány.
„Teď…“ zašeptal mi do ucha manžel mé sestry. „Teď mi patříš.“
2. KAPITOLA WINTER
Přítomnost
PO OBŘADU JSEM SE S RUKAMA v pěst posadila v limuzíně naproti němu. Damon Torrance. Kluk z fontány.
Kluk v pomačkaném obleku, s vlasy v očích a zakrvácenou rukou, který na mě skoro nepromluvil ani se na mě nepodíval.
Dospěl však ve vysokého a sebevědomého muže, který se rozhodně naučil mluvit. V kostele zněla z jeho zlověstných slov výhrůžka, stále jsem z něj však cítila vůni té fontány. Voněl stejně jako vše studené. Jako ledová voda.
„Tvůj otec nám zaručil vysoké vyrovnání, pokud za tebe zůstanu provdaná jeden rok,“ řekla moje sestra, která seděla vedle Damona naproti mámě a mně. „Hodlám to splnit. Ať na mě vyzkoušíš cokoli.“
Mluvila k němu, a když jí odpověděl, řekl to klidně a rozhodně. „My se nerozvedeme, Arion. Nikdy.“
Jeho hlas zněl, jako by měl hlavu odvrácenou do strany. Jako by se díval z okna. Kamkoli, jen ne na ni.
Rozvod nebude? Rozbušilo se mi srdce. Jistěže se s ní rozvede. Jednoho dne, že? V žádném případě by takhle daleko nezašel. Koneckonců to udělal výhradně proto, aby se mé rodině pomstil. Proč by to chtěl protáhnout až do konce života?
Měl v plánu nás zničit. Našel důkaz otcovy zpronevěry a daňového úniku, otec kvůli tomu utekl ze země, federálové zabavili skoro všechno, co jsme měli, z našich účtů zmizely peníze a teď… pachatel toho všeho nám vpadl do života, aby využil tři zničené ženy, jež potřebovaly podporu. Někoho, kdo by zachránil jejich domov a vrátil jim luxusní životní styl a společnost, na kterou byly zvyklé.
Ne, rozuměla jsem tomu. Jakkoli jsem chtěla předstírat, že netuším, co to hraje, věděla jsem to. Hluboko uvnitř jsem to věděla.
Jeho plán nebyl nás zničit. Plánoval nás mučit.
Jakkoli dlouho se mu zlíbí.
„Ty se mnou chceš zůstat ženatý?“ zeptala se moje sestra.
„Nechci být ženatý s nikým,“ odpověděl Damon monotónním, lhostejným hlasem. „Jsi stejně dobrá jako kdokoli jiný. Jsi krásná a mladá. Pocházíš z Thunder Bay. Jsi vzdělaná a atraktivní. Jsi zdravá, takže děti by neměly být problém…“
„Chceš děti?“
Moje sestra tu otázku položila hlasem plným naděje. Zavřela jsem oči ukryté za slunečními brýlemi a v duchu sebou trhla. „Bože,“ vydechla jsem, neschopna dál potlačovat znechucení.
V autě se rozhostilo ticho. Určitě mě všichni slyšeli, a přestože jsem ho neviděla, věděla jsem, že na mě upírá zrak.
Jak to, že ho ještě pořád chtěla? A opravdu přivedou do tohoto šílenství děti? Ani to, co udělal, když jsme byli malí, ji nepřesvědčilo o tom, jak je zlý, a stejně tak to, co mi udělal na střední. Věděla, že ji nemůže vystát, a přesto ho chtěla. Odjakživa ho chtěla.
Arion bylo jedno, že se za něj musí provdat kvůli situaci, kterou on sám způsobil. Právě kvůli němu jsme přišly o všechno, co jsme měly, ale žádný strach… Přišel za námi a všechno napravil tím, že se oženil s nejstarší dcerou a schoval nás pod svou ochranu a bankovní účet své rodiny. Udělal ze sebe lék, což by nebylo třeba, kdyby zároveň nevytvořil nemoc, jež nás postihla.
Nenáviděla jsem ho. Nový manžel mé sestry byl jediným
člověkem, o němž jsem se domnívala, že ho možná jednoho dne zabiju.
„Pokud mi chceš být nevěrný,“ varovala ho Arion, „buď diskrétní. A nečekej, že ti v takovém případě budu věrná.“
„Ari…“ Máma naznačila, aby moje sestra zůstala zticha. Stejně však pokračovala. „Rozumíš?“ dodala ke svému manželovi.
Odvrátila jsem se k oknu, abych skryla tvář – nebo aspoň její polovinu. Nebo jsem možná jen chtěla působit, že je neposlouchám, auto však bylo příliš malé na to, abych v něm jeho blízkosti unikla. Nemohla jsem neslyšet každé slovo.
Copak tohle neprobrali ještě před svatbou? Nebo to pro moji sestru nebylo důležité?
„Pár věcí si vyjasníme,“ řekl klidně, „protože se zdá, že jsi zapomněla, v jaké jste se ocitly situaci, Arion.“ Odmlčel se a pokračoval. „Získala jsi moje jméno. Každý měsíc dostaneš apanáž. Udržíš si postavení v místní společnosti, budeš si chodit na obědy, nákupy a i ty svoje zatracené dobročinné akce.“
Svým tvrdým hlasem jí s každým dalším slovem kopal stále hlubší hrob. „Tvoje matka a sestra neskončí na ulici a tím moje povinnost vůči tobě končí. Budeš mluvit, pouze pokud budeš vyzvána, a nebudeš se mě na nic ptát. Rozčiluje mě to.“
Hruď se mi zvedala a klesala mělkými nádechy a žaludek jsem měla na uzel.
Pokračoval: „Budu šukat s jinými ženami, ale ty se jiných mužů ani nedotkneš, protože nikdo jiný se nesmí stát otcem mých dětí. Jak jinak,“ dodal jízlivě. „Budu si chodit, kam a kdy se mi zachce, a očekávám, že při vzácných příležitostech, kdy bude třeba, abychom na veřejnosti hráli spokojený pár, budeš vhodně oblečená a připravená plnit svoje povinnosti. Sice nebudeš tou nejšťastnější manželkou na světě, Arion, ale bylo mi řečeno, že právě kvůli tomu bůh vynalezl Sakse a xanax.“
Nikdo na to neřekl ani slovo. Sevřela jsem v pěstech látku svých šatů. Bylo mi zle z faktu, že nemají odvahu se mu
postavit. Jakkoli se mi však jeho upřímnost příčila, zároveň jsem si jí vážila. Aspoň nebude v jejich manželství nikdo žít v iluzi či si dělat marné naděje. Damon nikdy nelhal.
Kromě těch chvil, kdy ano.
„A pokud to chceš přežít,“ varoval ji, „navrhuju, aby ses této nové situaci rychle přizpůsobila, protože naše manželství skončí jen tvou smrtí.“
„Nebo tvojí,“ zamumlala jsem.
Na okamžik zůstali všichni zticha. Na pažích se mi zježily chloupky, v duchu jsem se však stále usmívala. Představovala jsem si, že se na mě právě teď nejspíš mračí stejnýma černýma očima, jaké jsem si pamatovala, ne úplně skrytýma pod těmi samými tmavými vlasy, kterých se určitě nedotkl nikdo jiný než já, ale to mi bylo jedno. Tak jako tak to dopadne špatně. Tím, že budu chodit po špičkách, jemu ani jeho rodině neprokážu žádnou laskavost.
„Rozumíme, Damone,“ odpověděla po chvíli moje matka. Auto zpomalilo, brána u našeho domu zaskřípala a poté vůz opět vyrazil vpřed, aby nás dovezl až k domovu. Zůstala jsem schoulená na konci sedadla, tiskla se k oknu a cítila, jak se mé tělo naklání do strany tím, že vůz objel kruhovou příjezdovou cestu a zastavil před dveřmi.
Možná bych měla být vděčná, že ještě pořád máme domov. Můj táta – starosta Thunder Bay – byl pryč a naše firmy, majetek i nemovitost skončily zabavené, stejně jako téměř všechny naše peníze. Máma byla vděčná, že jsme s Ari aspoň spaly ve vlastních postelích a neztratily dům, v němž jsme vyrostly.
Jenže si pouze něco nalhávala. Nic z toho nám už nepatřilo. Dům a všechno v něm bylo napsané na jméno Damonova otce. Skutečně jsme neměly vůbec nic.
Možná si myslíte, že je to strašné, ale vědomí, že už nemám nic, co bych mohla ztratit, mi přinášelo jistou svobodu. Nikdy by nebojoval s nikým, kdo se ničeho nebojí.
Dveře se otevřely. Slyšela jsem šustění oblečení, jak všichni vystupovali z auta.
„Nejdu dovnitř,“ oznámil Damon.
Chvíli bylo ticho a pak se moje sestra pokusila namítnout: „Ale…“
Nedopověděla to. Netušila jsem, jestli se prostě rozhodla, že jí to za tu námahu nestojí, nebo jí máma naznačila, aby zůstala zticha, či si jen vzpomněla na jeho příkaz, aby se ho na nic nevyptávala, ale protáhla se kolem mě a vystoupila z auta. Za ní vlál závan jejího parfému od Gucciho. Přes baleríny se mi otřela vlečka jejích šatů.
Další vystoupila máma, jako vždy šla přede mnou, aby mě mohla doprovodit ke dveřím.
Sotva jsem se však posunula po sedadle, někdo mě chytil za límeček a přitáhl mě k pevnému tělu. Dveře se v tu chvíli zabouchly a cvakl zámek.
Ostře jsem se nadechla. Po kůži mi přebíhalo mravenčení a rty mi ovanul jeho horký dech.
„Winter?“ zvolala venku máma. „Damone, co se děje?“
Jedna z nich zacloumala klikou a pokusila se tak dveře znovu otevřít.
„Hej!“ křikla moje sestra a zaklepala na okno.
Chystala jsem se ho od sebe odstrčit, téměř okamžitě jsem však paže spustila k bokům. Chtěl, abych mu vzdorovala, a já mu to uspokojení nehodlala dopřát. Zatím ne.
„Moudré rozhodnutí,“ zašeptal. „Šetři sílu, Winter Ashbyová. Budeš ji potřebovat.“
Jeho dech mě pohladil po ústech a zalechtal mě v jejich koutcích. Hruď se mu teď zvedala a klesala rychleji než předtím.
Už nebyl klidný.
Dveře se otevřely, s minimální námahou mě vystrčil z auta, až jsem vklopýtla do máminy náruče, a vzápětí se za mnou dveře opět zavřely.
Sotva jsem se narovnala, někdo mě chytil za paži – asi moje sestra.
„Co to mělo být?“ ucedila.
„Tak jsi blbá?“ vyštěkla jsem tiše. Opravdu to netušila?
Nic z toho, co se právě dělo, s ní nemělo nic společného a ona to moc dobře věděla.
Máma mě doprovodila do domu a kolem slabounkého zurčení naší vlastní malé fontány na příjezdové cestě. Sotva jsme vstoupily do mramorem vyloženého foyer, otřely se o mě šaty mé sestry. Pustila jsem máminu paži a natáhla ruku před sebe, abych nahmatala schodiště. Uvnitř už jsem se vyznala.
Nade mnou zaskřípaly schody. To Ari nejspíš vyrazila do svého pokoje.
Svatební den. Bez svatebčanů. Bez hostiny. Nebo svatební noci. Aspoň zatím.
„Mami?“ křikla Ari, právě když jsem obešla sloupek a zamířila do svého pokoje dál na chodbě. „S Damonem budeme potřebovat větší pokoje, víc soukromí a taky hlavní koupelnu.“
Zatnula jsem zuby a s prsty, jež jsem lehounce táhla po dřevěném zábradlí, jsem mířila dál do svého pokoje. Otevřela jsem dveře, vpadla dovnitř, zabouchla je za sebou a zamknula.
Pod kůží mi hořely nervy. Hmátla jsem napravo od sebe a okamžitě chytila do ruky jídelní židli, kterou jsem ukradla. Pro další ochranu jsem ji vsunula pod kliku.
Teď mě sice nechal jít, ale kdykoli se může vrátit.
Kterýkoli den. Kteroukoli noční hodinu. Kteroukoli minutu.
Michail se mi otřel svým vlhkým čumákem o nohu. Dřepla jsem si, pohladila ho a přidržela si jeho hlavu u své. Vychutnávala jsem si blízkost toho jediného, co mi dělalo radost. Kromě tance.
Tohoto zlatého retrívra jsem si adoptovala loni, a přestože jsem byla vděčná za jeho společnost, bylo by pro mě zároveň velice těžké ho tu nechat, kdybych musela utéct.
Vstala jsem a promnula si oči.
Bože, nemohla jsem Ari uvěřit. Opravdu vezmou mámě její ložnici.
